Nejtěžším zločinem je promrhaní svého života a trestem za to je smutek a prázdnota v srdci.

Bystrozor 05 - Kouzelnické kratochvilné kejkle

Včera v 13:15 |  Moje povídky

Kouzelnické kratochvilné kejkle



Lahvičky, spousta různých lahviček od lektvarů evokujících Snapeův kabinet. Modré, červené, černé a zelené košíčky laskominek, hrnek s štěbetajícími si brky, police s klobouky, plášti a umělými nosy, klícka s trpaslenkami, krabice s dalekohledy, bedna s bombami hnojůvkami, bedna s dřevěnými panáčky, kteří se snaží z ní, seč mohou, vyskočit, všudypřítomný hluk a smích. Harry se probudil žíznivý s úděsnou bolestí hlavy na tvrdé dřevěné lavici. Jeho mozek nebyl schopen dát jednotlivé podměty dohromady, vlastně nebyl schopen vyhodnotit skoro vůbec nic.

"Na, vypí to," přikázal mu kdosi nad ním a do ruky mu strčil lahvičku s lektvarem. Bystrozor zamžoural na ruku, která mu lahvičku podala. Byla štíhlá, zahalená v dlouhém černém rukávu.

"Merline, asi umřu," zachraptěl zoufale Harry. "Co to je?" zeptal se té druhé osoby.

"Něco, co ti udělá dobře, tak už to vypij," odpověděl ten někdo a hrdina ho prostě poslechl. Po pár minutách začal lektvar účinkovat. Hučení v jeho hlavě ustalo a vše tak nějak nabralo ostřejších kontur. Bolest hlavy se vytratila a do končetin se mu vrátila energie. Byl zase po několika týdnech při smyslech.

"Je to už lepší?" zeptal se ho známý hlas a tak pohlédl na jeho majitele. Na obličeji se mu mihl lehký úsměv, když spatřil známého zrzka v černém.

"U Godrica, jasně že jo. Co jsi mi to dal?"

"Říkáme…" začal Weasley, pak se ovšem zarazil a smutně se opravil. "Tedy říkám… říkám tomu Střízlík. Už bezpočetkrát mě to uchránilo před nepěkným ránem," pousmál se.

"Jak jsem se sem dostal?" zeptal se Harry a znovu se rozhlédl pookolí, teď už byl schopen dobře identifikovat místnost. Nalézal se ve skladu krámku Kouzelnických kratochvilných kejklí.

"Ty si nepamatuješ?" nevěřícně zavrtěl hlavou.

"Vím, že jsem byl v Děravém kotli, a pak jsem měl v úmyslu jít sem, ale tu cestu si nepamatuji, jestli jsem se přemístil, nebo šel po svých," povzdechl si bystrozor a protřel si své zelené oči.

"Páni, tomu tedy říkám dálnice," prohlásil uznale George.

"Cože?" nechápal černovlasý kouzelník.

"Dálnice - dál nic," vysvětlil starší čaroděj.

"Aha," hlesl Harry. Otázku, jestli jeho přítel má alespoň tušení, co znamená slovo dálnice v mudlovském světě, nechal plavat. Dokázal si dobře představit odpověď: ano, tohle mám od Hermiony, prý to mudlové tak říkají. Je to slovní hříčka s nějakým dopravním prostředkem.

"Pronásledoval tě sem houf nadržených fanynek," poznamenal zrzek.

"Došel mi mnoholičnej," přiznal jeho přítel.

"To jsem pochopil," pokýval hlavou George. "Ale to se hodí, mám pro tebe nové zboží," rozzářil se majitel Kouzelnických kratochvilných kejklí a sklonil se k jedné z beden, ve které se začal zuřivě prohrabovat. Harry ho s pobavením pozoroval. Od doby, kdy v tom obrovském výbuchu ztratil celou svoji rodinu, se George stal jeho nejoblíbenějším Weasleym. Jako kdyby je ztráta milované osoby spojila. Zrzavý Willy Wonka, jak mu někteří mudlorození také přezdívali, se snad nikdy nevzpamatoval ze smrti svého bratra. Celkově byl smutnější a mnohem vážnější, což narůstalo i s jeho věkem, nikdy ovšem nepřestal s žertíky a snahou rozveselit lidi i v těch nejčernějších dobách. Nikdy ho neodsuzoval za jeho přístup. Panovalo mezi nimi tiché porozumění.

"Tady to je!" zajásal Weasley a vyndal malou černou krabičku. "Vyrobil jsem to speciálně pro tebe," řekl a z krabičky vytáhl jakousi kapsli. "Tohle, Harry, je instantní vylepšený mnoholičný lektvar. Stačí si dát kapsli do úst, rozkousnout ji a automaticky se ti změní podoba. Pokud nepřidáš žádný genetický materiál, tvá vizáž se promění na směs neutrální podoby lidí, které znáš a na které často myslíš. Je ovšem také možné kapsli rozkousnout, a pak si vložit do úst genetický materiál někoho, do kterého se chceš proměnit, přičemž na rozdíl od normálního mnoholičného lektvaru genetickým materiálem nemusí být jen vlasy. Sám jsi mi popisoval, jak tragicky může dopadnout, když si chomáč vlasů spleteš s chlupy kočky. Takže může to být i kus kůže, sliny, moč, krev, či sperma."

Při posledním slově se jeho černovlasý přítel zakřenil. "Dík, ale nemusel si zabíhat do detailů."

"Vždy se šikne vědět rozsah možností užití. Nikdy nevíš, co se ti může hodit," pokrčil rameny George. "Navíc jsme dospělí."

"Jo, to ještě neznamená, že potřebuji obrázek," odfrkl si mladší čaroděj, ale krabičku s kapslemi si od Zrzavého Willyho Wonky vzal.

Poté přeživši dvojče ulovilo jeden z hašteřivých brků. Byl se zeleným peřím s drobným melírem do červena. Patrně patřilo nějakému vzácnému magickému tvoru, jakému však Harry již nevěděl. Buďto si na to ze školy nepamatoval, nebo to byl tvor vcelku mírumilovný a tak Hagridovi nepřišel až tak zajímavý. "Další věc, kterou určitě oceníš, tentokrát ne jako slavný davy pronásledovaný hrdina, ale jako bystrozor. Předpokládám, že víš, co je veritasérum?"

"Jasně, že jo."

"Dobře, tak tedy, představ si rychlobrk pod vlivem veritaséra. Brk, který zaznamená výpověď vyslýchaného, ale jen když říká pravdu. Lživé informace vynechá. Není to tak spolehlivé jako lektvar a nemůžeš od toho člověka dostat informace, které můžou být zcestné, pokud bude dotyčný přesvědčen, že mluví pravdu a přitom to tak nebude. Avšak, je to novinka a ministerstvo to ještě nemá v hledáčku, což znamená, že jeho užití bez souhlasu vyslýchaného je naprosto legální, na rozdíl od nitrozpytu a veritaséra. Říkám tomu Pravdomluv," pravil vynálezce té pozoruhodné věcičky a brk se mu v ruce neposedně zavlnil. "Budeš si muset dát pozor, aby ti neulétl."

Harry přikývl. "Už jsem si pořídil speciální pouzdro," řekl a z bezedné kapsy vyndal malý dřevěný futrál. Jedním švihem hůlky ho zvětšil a převzal od svého přítele brk. Opatrně ho uložil dovnitř a bezpečně zacvakl. Poté futrál zmenšil a schoval ho zase v kapse.

"A do třetice všeho dobrého mě napadla ještě jedna věc, kterou bys mohl využít," pravil George a obrátil se ke svému kamarádovi zády. Přešel místnost a chvíli studoval polici s lahvičkami. Tentokrát to trvalo pár minut, než našel, co hledal. Když se vrátil zpět k Harrymu, držel něco, co nevypadalo příliš poživatelně. V lahvičce byla tmavě hnědá až černá blátivá hmota. "Protilék na většinu druhů nápojů lásky. Od klasického Amorova šípu po naše výrobky," zrzek se odmlčel a uhnul pohledem kamsi k špičkám svých černých bot. "Chci říct mé výrobky," povzdechl si starší kouzelník a zamračil se. "Jediný Pravdomluv vypadá přitažlivě. Neumím ty výrobky dát do tak hezké a nenápadné formy. Na tohle byl vždy expert Fred," posteskl si.

Jeho přítel se také zasmušil, ale hned na to mu tvář projasnil náhlý nápad. "No, těm mnoholičným kapslím bys mohl dát podobu Bertíkových fazolek a lektvar proti nápoji lásky zase do čokoládových muffinů."

"Možná," přitakal George, jemuž ten nápad zase zvedl náladu.

"Dobře, dík, určitě to využiji. Kolik za to budeš chtít?"

Na to se Weasley rozesmál. "Samozřejmě že nic, kamaráde. Ty jsi náš investor. Nebýt tebe, žádný takový krámek by tu nestál. Navíc, vždy jsi byl jako můj další brácha. Možná i blíž, když si vezmu nafoukance Percyho a Ronaldynu, citlivou jak pařez. Nechci nic, nesnaž se mi něco podstrčit."

"Fajn, tak moc dík," poděkoval Harry, ale i tak si připadal špatně, že za ty úžasné vynálezy zrzkovi nic nedá.

"Co teď plánuješ? Děláš na nějakém případu, nebo ses jen bezcílně bloumal po Příčné?" zajímal se George a efektně tak odvedl řeč jinam.

"Momentálně řeším zmizení Braidena Sharpa, z kterého se teď vyklubala vražda," odpověděl mu bystrozor.

"Aha, takže je to pravda. Sharpa se někdo zbavil a k tomu i ti hráči obžalovaní z dopingu. Někdo se skutečně snaží toto mistrovství zmanipulovat?" užasl Weasley.

"Ne, to zatím nevím," zavrtěl hlavou hrdina kouzelnického světa. "Musím na ministerstvo. V Sharpově domě straší smrtiplášť. Je nutné, aby někdo zjistil, jaké kouzlo ho tam drží, a pak ho přesunul zpátky do jeho přirozeného prostředí. Také mě zajímá, kdo a jak získal tu nebezpečnou bytost a povedlo se mu ji podstrčit tam, kde teď je. Bylo to legální cestou, nebo si ji koupil na černém trhu?"

"Takže hodně práce," shrnul to zrzek.

"Jo, hodně práce," přikývl Harry.

"Buď opatrný," popřál mu George.









 

Bystrozor 04 - Rudý večer

4. prosince 2018 v 17:13 |  Moje povídky

Rudý večer



Hrdina kouzelnického světa se pomalu šoural domů. Západ slunce zbarvil do ruda nejen oblohu, ale i fasády domů a cestu. Ulice byla téměř prázdná až na pár stejně unaveně ploužících se kouzelníků. Právě míjel výlohu Medového ráje, která jen hrála všemi barvami a nabízela neskutečnou spoustu cukrovinek: kyselé bonbóny, polévka z netopýří krve, Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak, ledové myšky, čokoládové žabky, výbušné bonbony, šumivé bzučivky, dýňové paštičky a mnoho dalších. Harry se na chvíli zastavil a zavzpomínal, jak si poprvé, když jel do Bradavic, koupil ve vlaku celou náruč těchto sladkostí. Společně je pak s Ronem labužnicky ochutnávali. Byl to neuvěřitelný čas. Všechno mu přišlo tak nové a… magické. Pousmál se.

Odtrhl své smaragdové oči od výlohy a pokračoval ještě několik metrů, než před Džinem v láhvi uhnul do postranní uličky. Už brzy bude doma. Těšil se, až projde dveřmi a objetím pozdraví svoji ženu. Děti vypísknou a vybalí na něho okamžitě tucet informací. Navzájem se budou překřikovat, až je bude muset zarazit. Poté všichni usednou ke stolu. Merline, jak moc se těší na Ginnyinu zapečenou sekanou s brambory. Už viděl jejich domek. V oknech už se svítilo, i když to ještě nebylo tolik třeba.

Bum!

Ozvala se ohlušující rána. Harry instinktivně lehl na zem. Na svých zádech ucítil žár.

Poté, co se trochu vzpamatoval ze šoku, se znovu postavil. Zděšením se mu smrštily zorničky, když to spatřil. Jejich domek oblizovaly červené plameny, střecha se propadla dovnitř. Zatraceně, jeho manželka, Albus, Lily, James, byli uvnitř! Hrdinovi kouzelnického světa se téměř zastavilo srdce. Bez rozmyšlení se rozeběhl dovnitř.

"Ginny! Lily! Jamesi! Albusi!" zakřičel, když zoufale pobíhal tam a sem, dle toho, jak mu oheň dovolil a hledal přeživší. Kůže ho pálila, v nose a ústech ho štípal kouř. Nemohl se nadechnout. To však bylo jedno. Nevnímal to, musel nalézt svoji rodinu. Nikde ji však neviděl. Žádné tělo zavalené trámem ani pláč vyděšeného dítěte. Zrzavá hříva Ginnyiných vlasů ztracená v rudé. Za chvíli Harrymu došly síly. Červená záře se přelila do černé.

Ztratil vědomí.









Mohyla U čtyř chrličů

29. listopadu 2018 v 16:14 |  Moje videa

Mohyla U čtyř chrličů


Má kamarádka a její rodina dělají nádherné mini zahrádky do bytů a pokojů. Jsou to takové bonsaje a zároveň modely, vypadá to vážně kouzelně. Dokonce nedávno vytvořili jednu, která z několika míst je schopna vypouštět kouř, takže může fungovat jako kadidlo. Na tyto překrásné zahrádky se můžete podívat i si je koupit. Více informací naleznete zde na jejich stránkách: http://www.ikeniva.cz/

Jak do toho však zapadám já? Byla jsem požádána, abych vytvořila propagační video. Výsledek můžete posoudit zde:


 


Bystrozor 03 - Hon na Zmijozela

21. listopadu 2018 v 17:16 |  Moje povídky

Hon na Zmijozela



Poté, co Harry vyšel z domu pana Sharpa ještě celý zpocený a unavený z boje se smrtipláštěm, užuž se chtěl přemístit na ministerstvo, když zaslechl něčí rozhořčené výkřiky a duté rány. Jeho nebelvírská zvědavost a odvaha mu nedaly, a tak zamířil po zvuku do vedlejší ulice. Tam na špinavé zemi plné listí v louži ležel muž a kolem něj stálo pár dalších vesničanů. Někteří do něho kopali, jiní na něj křičeli. Někteří dokonce vrhli několik kleteb.

"Furnunculus!"

"Rictusempra!"

"Žer slimáky!"

"Jak se ti líbí tvá medicína, ty ubohej Smrtijede smrtijedská!" křikla žena napravo a kopla do toho nebožáka.

"Já nejsem…" pokusil se muž ohradit, ale vysloužil si jen další hulákání a údery.

"Jasně, že jsi, ty Zmijozele zasranej!"

"Co se to tu děje?!" vstoupil do celého dění Harry.

Na to se hlouček lidí otočil a pohlédl na něj. Změřili si ho důkladně od hlavy ke kotníkům a pak to mezi nimi zvědavě zašumělo: "To je Harry Potter, skutečný Harry Potter!" "Proč ale stojí na straně toho zmijozelského bídáka?!"

"Jsem bystrozor, co se to tu, u Merlina, děje?!" štěkl slavný hrdina zlostně, až hlouček vesničanů couvl o krok dozadu.

"O-on… příznivec Vol-Volde… Vy-víte-koho," vykoktal jeden z nich na vysvětlenou a ukázal na muže ležícího bezmocně v louži, potlučeného a zoufalého.

"Skutečně? A důkaz?" zeptal se pochybovačně Harry. S takovými případy se již setkal. Rodiny Smrtijedů zabity, či vyhnány z domovů rozzuřeným davem. Nejhorší bylo, že někdy to ani nebyli bývalí přívrženci Raddla, jen osoby, které chodili do Zmijozelu. Nešlo jen o nenávist a pomstu, ale plošné obvinění všech příslušníku koleje, bez zájmu o skutečnou vinu daných jedinců.

"Je to Zmijozel, je to jeden z nich," vyhrkla jedna z žen na obranu svého jednání.

"Ne všichni lidé, kteří chodili do této koleje, byli temní čarodějové, stejně jako, že ne všichni Smrtijedi chodili do Zmijozelu. Co třeba Peter Pettigrew, Červíček ten… ten chodil do Nebelvíru, přesto způsobil smrt mých rodičů a pomohl Voldemortovi se znovuzrodit. Stejně jako Andromeda Tonksová, která chodila do Zmijozelu, vzala si mudlorozeného kouzelníka a… a spolu s ním měla jednu z těch nejúžasnějších a nejstatečnějších čarodějek," zahřímal bystrozor. "Pokud ten muž nemá na paži Znamení zla a neví se, že by kdy Toma Raddla podpořil, pusťte ho! Nejste o nic lepší než oni. Na základě předsudků a bez důkazů soudíte a trestáte jiné. Styďte se!"

"Ale, ale…" někteří z hloučku se stále nehodlali jen tak vzdát. Muž na zemi k němu vzhlédl a upřel na něj zkoumavý pohled.

"Nejenom, že jste se neoprávněně vrhli na nevinného člověka, ale také jste mohli porušit zákon o utajení. Toto je smíšená vesnice, co kdyby vás někdo viděl?!" zeptal se výhružně, ale nečekal odpověď. "Vypadněte, než si to rozmyslím a zatknu vás." Na to se hlouček s brbláním tichu rozešel.

Harry přistoupil k muži na zemi, odstranil účinky kouzel, která na něho byla seslána předtím, a pomohl mu vstát. Konečně si ho mohl lépe prohlédnout. Jednalo se o muže staršího, než byl on sám. Měl již šedivé vlasy a na bradě strniště. Oblečen byl do tmavomodrého hábitu se zlatým lemováním, který se hodil k barvě jeho očí. Na levé líci se mu již začala tvořit modřina. Ústa měl rudá od krve, možná i přišel o nějaký ten zub.

"Děkuji, pane Pottere. Moc si vážím vaší pomoci," pravil, zatímco si oprašoval špínu ze šatů.

Oslovený jen pokýval hlavou a stočil pohled znovu na zem, kde zahlédl zlomenou mahagonovou hůlku. "Je mi to líto."

"To nic, na Příčné si koupím novou," pokýval hlavou smířeně. "Můžu vás pozvat na oběd, nebo alespoň na kávu? Dlužím vám za záchranu."

Harry se zakřenil. "Ano, ale spíš na sklenku."

Jestliže druhý muž si pomyslel, že není příliš společensky vhodné pít ještě před polednem, nedal to na sobě znát. "Dobrá tedy. Mimochodem, mé jméno je Henry Godwin," přestavil se starší kouzelník a podal bystrozorovi ruku, který ji bez jediného zaváhání přijal.

"Těší mě. Takže kam půjdeme?"

"Děravý kotel?" navrhl Godwin a Harry se jeho volbě vůbec nedivil.

"Dobře," odsouhlasil to a pokusil se ze svého drdolu uvolnit několik pramenů, tak aby mohl zakrýt svou světoznámou jizvu, což se mu upřímně moc nedařilo. Po chvíli úsilí to nakonec vzdal a oba muži se přemístili před dveře zmíněného hostince na Charing Cross.

V Děravém kotli bylo poměrně narváno, což mělo tu výhodu, že si jich nikdo moc nevšímal. Usadili se u posledního volného stolu a objednali si láhev skřetího vína a jeden máslový ležák.

"Musím říct, že jste mě překvapil, pane Pottere. Upřímně, nečekal bych pomoct zrovna od vás," přiznal Henry a usrkl ze své číše.

"Dělal jsem jen svoji práci," odfrkl si Harry.

"Přesto jste nepohrdl moji pozvánkou na trochu jídla a dobrého pití," podotkl jeho společník.

"Nezlobte se, ale nečtete Denního věštce?" pokrčil rameny.

"Tím chcete snad říct, že co ten plátek píše, je pravda? Po smrti vaší ženy a dětí se z vás stala troska a opilec, který neodmítne chlast," řekl Godwin a nadzvedl jedno ze svých hustých šedivých obočí.

"Jo, konečně ty noviny píší něco, co je pravda," uchechtl se zachránce kouzelnického světa sarkasticky.

Henry na svého společníka jen chvíli ještě upíral své chladné modré oči, než prohlásil: "Víte, dlouho jsem se s vámi chtěl setkat a poznat vás." Na chvíli se odmlčel, než pokračoval. "Samozřejmě, že to všichni z nás. Kdo by nechtěl potkat slavného Harryho Pottera, válečného hrdinu a zachránce nás všech."

"Fajn, tak jsem tady… Tak jste mě potkal a doufám, že nejste příliš zklamán," odvětil černovlasý čaroděj. "Díky mé slávě si většina lidí myslí, že mě zná, i když mě naživo nikdy neviděla. A tento obraz, který si o mně nosí v hlavě, se pak nemusí úplně shodnout s realitou."

"Ne, rozhodně jste mě nezklamal," zavrtěl starší čaroděj hlavou. "Avšak mám i jiný důvod, proč jsem vás chtěl potkat a poznat vás. Chodil jsem s vaší matkou do ročníku. Chtěl jsem vědět, jestli je to pravda. Jestli se mu skutečně tak podobáte."

"Jo, jistě. Jako bych svému otci z oka vypadl, až na ty oči. Ty mám po matce," řekl Harry se značnou zatrpklostí. Obdoby této fráze slyšel již tolikrát, že se mu to zajídalo.

"Ano," zasmál se Godwin a prohrábl si šedé vlasy. "Jamesovi jste podobný též, ale toho jsem na mysli neměl. Moc dobře jsem ho neznal. Já byl ve Zmijozelu a víte, jaké jsou v Bradavicích mezikolejní vztahy. Lily a Severus byli dost výjimkou… a právě Severuse… Severuse Snapea jsem mínil. Myslel jsem, že jste se znali a byli dobří přátelé." Harry se málem utopil ve sklence té rudé skřítčí tekutiny. Snape a on, dobří přátelé! To byl snad ten největší vtip za poslední století. Henry si ho ovšem nevšímal a pokračoval dál: "Tedy alespoň podle toho, kolik energie jste vydal na očištění jeho jména a dokonce jste po něm pojmenoval svého syna. Jste mu hodně podobný."

"Já, já… že," mladší muž najednou neměl slov a nemohl téměř uvěřit svým uším. "Já že jsem podobný Severusovi Snapeovi?!" Harry jako by se najednou stal hluchým a slepým. Chtěl vědět proč, jak to Godwin myslí, co je na něm podobného tomu sklepnímu netopýrovi, nebyl však schopný Henryho vnímat. Jako by ho těmi slovy praštil do hlavy a on ztratil veškerou schopnost jakéhokoliv pochopení čehokoliv. Vše bylo pohřbeno v mlze. Jeho společník povídal něco o jeho matce a tom mistru lektvarů o přátelství, jak on sám je bral a znal. Harry byl však sám přemožen svými vlastními vzpomínkami a pocity, kterým neměl čas celé ty roky od války nijak čelit. Hleděl na láhev skřítčího vína a přestal na něj mít chuť. V hlavě mu stále dokola zněla ta slova.

Chtěl snad Henry naznačit, že je nemanželský… Ne, to snad ne. Ale co tedy? Jak by mohl být nějak podobný, zrovna s NÍM? Položil si v duchu tu důležitou otázku a hlásek v jeho hlavě hned odpověděl. Vážně netušíš? Stal se z tebe zahořklý muž, který přišel o svou rodinu a milovanou ženu, a který touží po pomstě. Je z tebe notorik. Jsi sarkastický, cynický a už od života nečekáš nic dobrého. Běžíš a stále zachraňuješ po cestě ty lidi kolem sebe, ale již nečekáš, že až sám upadneš, někdo ti pomůže se zvednout. Ne, doufáš, že už nevstaneš, že tě jednou sežere smrtiplášť nebo drak, zabije tě nějaký nový Temný pán… a snad to bude již brzy. Nikdy jste nebyli nijak zvlášť odlišní ani v dětství, oba s neexistující či nefunkční rodinou a teď máš k němu ještě blíž, než kdy dřív.

"Skutečně rád jsem vás poznal, pane Pottere," rozloučil se s ním Godwin. "Snad se ještě někdy potkáme."

"Ano, i mně… bylo ctí," odpověděl Harry slušně, ale stále byl tak trochu mimo.

Na to Herny přikývl a zamířil si to na Příčnou koupit hůlku.

Hrdina kouzelnického světa chtěl ještě chvíli posedět a popít, ale již u druhé sklenky si k němu přisedl tentokrát celkem nevítaný host a obsadil Godwino místo. Bystrozor na něho otráveně pohlédl. Jednalo se o ženu nebo dívku. Těžko říct, rozhodně byla mladší než on. Byla nervózní. Na židli seděla jen na okraji, vůbec se neopírala. Na prst si namotávala pramen svých dlouhých blonďatých vlasů a oříškovýma očima pokukovala kamsi dozadu za jeho pravé rameno, kde odhadoval, že budou asi její culící se kamarádky. Než vůbec otevřela svá ústa, na kterých měla nanesené šílené množství rudé rtěnky, Harry věděl, co přijde.

"Ne…" zabručel do sklenky. "nechrte… ne-nechte ně byt," dostal ze sebe.

Jeho nežádaná společnost překvapeně zamrkala. "Ale… ale…"

"Neslyšeste… co-koliv myslí-te, nechri. Nestoím o clane-k v Denem věstci… o tom, ja-jaka sem troska ani o fanin-niku, která se chre vyspat se mou, bezte nekam," odpálkoval ji.

Blondýnka zčervenala a vzteky nafoukla tváře, on si jí ovšem nevšímal. Bylo na čase odsud vypadnout, než si ho všimne víc lidí. Možná by mohl navštívit starého přítele, když už je tady. Stejně potřeboval doplnit zásoby.












Book the film 2018

14. listopadu 2018 v 17:27 |  Obrázky

Book the film 2018


Stejně jako minulý rok i letos se konal festival Book the Film. Pro ty z vás, kteří nevědí oč se jedná: BTF je festival krátkometrážních filmů, který pořádá Městská knihovna v Praze. Zatím se konal letos a loni, takže to je poměrně nový projekt, ale já doufám, že se to usadí a čeká nás ještě mnoho ročníků. Ačkoli festival nepoutá tolik pozornost jako jiné akce podobného druhu, má velmi příjemnou komorní atmosféru, ve které není hlavní vyhrát, ale především zúčastnit se a moci prezentovat svoji práci, protože zde nezáleží na tom, jestli jste začínající autor studující na nějaké filmové škole, nebo naprostý amatér.

Tento rok bylo přihlášeno 14 soutěžních snímků, promítalo se v prostorách kavárna Liberál a to dne 3.11. První místo získal film Promítač, na druhém místě se umístila Armáda Spásy a třetí místo dostal Psychopompos. Minulý rok jsem v rámci tohoto festivalu měla přednášku o 3D animaci, tak letos jsem byla zase za fotografku.

Zde odkaz na oficiální stránky Městské knihovny, kde můžete nalézt další informace o této akci: https://www.mlp.cz/cz/projekty/akce/book-the-film/

Welcome

Welcome by jajafilm


Book the Film

Book the Film by jajafilm


Smile!

Smile! by jajafilm


Butterfly in your hair

Butterfly in your hair by jajafilm


BTF

BTF by jajafilm


Table with program

Table with program by jajafilm


Jury

Jury by jajafilm


Atmosphere

Atmosphere by jajafilm


Winner

Winner by jajafilm


Organizers

Organizers by jajafilm




Bystrozor 02 - Godrikův důl

10. listopadu 2018 v 14:14 |  Moje povídky

Godrikův důl



Na návsi v poměrně malé vesničce, ležící ve West Country v Anglii, stála socha mladého muže. Znázorněnému muži, nebo spíše chlapci, mohlo být něco málo pod dvacet let. Sotva byl plnoletý. Nejednalo se ovšem o monument nějakého prince, nebo umělce, který přišel o život příliš mlád, ani o pomník nějaké tragédie. Ne, bylo tomu právě naopak, jednalo s o upomínku vítězství dobra nad zlem. Daný hoch měl rozčepýřené vlasy na všechny strany, kulaté brýle a na čele se mu rýsovala zvláštní jizva ve tvaru blesku. Nápis dole pod ním hlásal:

Harry Potter (*1980), přemožitel černokněžníka Lorda Voldmorta.
"Protože je potřeba se postavit proti násilí, strachu a bojovat za své blízké pro jejich i pro naši budoucnost."

Samotná skulptura ovšem nebyla tak zajímavá jako osoba, která právě stála před ní. Také se jednalo o muže, oproti ovšem vyobrazenému chlapci mu bylo zhruba kolem třiceti. Dlouhé černé vlasy měl již teď svážné do drdolu a hranatou bradu mu částečně skrývaly vousy. Jeho rysy v obličeji byly ostřejší, byl o něco málo vyšší a rozhodně svalnatější, ale stejně jako mladík měl na čele jizvu ve tvaru blesku a na nose posazené lenonky. Od té doby se hodně změnil, ale i tak nebylo pochyb, jednalo se o tutéž osobu.

Harry si nepamatoval, že kdy řekl nějakou takovou větu. Pravděpodobně si to někdo vycucal z prstu, ale zcela upřímně se mu vlastně nelíbila celá socha. Vůbec jenom ta myšlenka, že někdo postaví památník pro oslavu jeho vítězství nad tím hadím ksichtem, se mu příčila. Copak nestačily ty neustálé davy kouzelníků a čarodějek, které ho pronásledovaly téměř na každém rohu - jen, aby mohly vidět hrdinu? Navíc neměl pocit, že by si něco takového zasloužil, za porážkou Raddleho stála celá řada lidí a mnozí by si něco takového zasloužili víc, například: Tonksová, Fred, Lupin, Brumbál, Snape nebo jeho matka s otcem. Ti také bojovali a na rozdíl od něho zaplatili za nadějnou budoucnost bez teroru cenu nejvyšší. Proč tu tedy místo jeho sochy nestojí ta jejich? Kdyby uměl přeměňování alespoň tak dobře jako bývalá nejlepší kamarádka Hermiona, změnil by tu skulpturu na obelisk, který vidí mudlové místo sochy Harryho. Vždyť by stačilo, aby se pro kouzelníky měnil jen název, jména a data. Místo nápisu "Památník pro uctění těch, kteří zemřeli v druhé světové válce," by tam prostě stálo "Památník pro uctění těch, kteří padli v obou kouzelnických válkách." Jenomže to náš slavný hrdina nedokázal, tak dobrý kouzelník zase nebyl, a tak jen vytáhl z hábitu placatku a lokl si ohnivé whisky.

Odvrátil pohled od skulptury a vydal se ulicí Church lane. Když tu byl naposledy, pod nohama mu křupal čerstvý sníh, dnes to byly spadané barevné listy ze stromů. Tato vesnice na něj nikdy nebudila dobrý dojem, přestože to mohl být jeho domov, kdyby se věci v jeho životě odvíjely jinak, kdyby nebyl hrdinou, nebyl vyvoleným a Tom Raddle nezavraždil jeho rodiče. Ty již na hřbitově navštívil, po všech těch letech poprvé od pádu toho psychopata. Teď si to mířil k domu muže jménem Braiden Sharp.

Jednalo se o famfrpálového rozhodčího, který byl již pár měsíců nezvěstný. Normálně by na to ministerstvo neplýtvalo prostředky, natož aby se po něm vydal pátrat bystrozor, a to i navzdory Harryho stavu, nicméně blížilo se další mistrovství Evropy a k tomu připočtěte fakt, že nedávno po jeho zmizení byli obžalováni z dopingu čtyři členové mužstva Montroseských strak. Aby se předešlo případným spekulacím o zmanipulovanosti zápasu, bylo lepší to celé důkladněji prošetřit, a kdo by se odvážil tvrdit, že pro šetření se neudělalo maximum, když na to byl povolán samotný zachránce kouzelnického světa, že!

Když hrdina došel k domu nezvěstného, musel konstatovat, že se zvenčí snad kromě neudržované předzahrádky nijak neliší od těch ostatních domků vedle. Jednalo se o starší roubenku, ale velmi zachovalou s novými okny a verandou. Harry ze svého hábitu vyndal hůlku a jedním máchnutím odemkl dřevěnou branku u plotu a druhým se ubezpečil, že domek nechrání nějaká jiná kouzla. Překvapivě skutečně roubenka žádná zabezpečení neměla, což se bystrozorovi vůbec nelíbilo. Nevěstilo to nic dobrého. Absence ochranných kouzlel znamenala, že buďto je kouzelník nablízku a šel si třeba jen pro rohlíky, což v tomto případě rozhodně nehrozilo, nebo je mrtev a všechna jeho magie ochraňující to místo zanikla společně s ním. Tedy, pardon, ještě je tu další možnost, že daný muž byl na tolik naivní, že nechal klidně svůj dům nechráněn i na několik měsíců, ale to by udělal tak akorát nějaký blázen.

Harry přešel pozemek až ke dveřím samotného domu a ty též otevřel jednoduchým neverbálním "Alohomora." Vevnitř to bylo zařízeno celkem útulně. Fakt, že stavení patří rozhodčímu kouzelnického sportu na koštech, byl znát díky stěně ozdobené řadou starších košťat a několika fotografiemi, kde byl zachycen majitel spolu s vítězným družstvem. Na jedné poličce tu i ležela cena za druhé místo v řachálu. Kdo by to byl řekl, že slavný famfrpálový rozhodčí byl bývalý stříbrný vítěz v tom Americkém sportu? No nic, nebyl tu pro to, aby obdivoval trofeje, ale aby zjistil, co se s Braidenem stalo. Podle vrstvy prachu tu dlouho nebyl. Najde však zde nějaké vodítko, kam se rozhodčí mohl podít?

Harry chvíli bezcílně bloudil po domě. Otevíral, zavíral šuplíky a prohraboval pracovní stůl v obývacím pokoji. Kromě však všudypřítomného prachu, nic nenasvědčovalo tomu, že by majitel někam odjel. V kuchyni na lince dokonce stál nedopitý hrnek s čajem, postel v ložnici byla rozházená a v koupelně stále byl přítomen zubní kartáček. Jako by se Simon zcela vypařil, útěk od povinností s milenkou, asi mohl tím pádem vyloučit. Že by ho někdo unesl? Ale kdo a proč? Má to skutečně něco společného s tím mistrovstvím? Jestli ano, zde asi žádné vodítko nenajde. Náš bystrozor to chtěl již vzdát, když to v tom najednou z jedné otevřené skříně se na něj ze stínu cosi černého vrhlo.

Obmotalo se to kolem jeho hlavy a zahalila ho tak děsivá tma. Nemohl dýchat. Hlava se mu začala motat. Při zoufalém pokusu servat to z hlavy spadl na zem a hůlka mu vypadla z ruky. Ta věc se ho však nehodlala pustit. Ovíjela ho svým chladným tělem čím dál tím těsněji. Chtěl zoufale vykřiknout, ale nemohl. Takže tak to nakonec skončí? Žádný Pán zla, bazilišek, či drak. Slavný Harry Potter v podnapilém stavu zadušen v bytě jednoho famfrpálového rozhodčího! Proběhlo mu hlavou. Bylo to absurdní, po tom všem tohle! Na druhou stranu, jedno jaká smrt by konečně přišla. Zůstávat naživu, když všichni kolem vás umírají, být Chlapcem, který přežil, nebyla čest, jako spíše prokletí. Viděl by konečně zase svoji lásku Ginny, své drahé děti, Lupina, Siriuse, rodiče. Jeho mozek, jemuž se již nějakou dobu nedostávalo kyslíku, začínal pomalu blouznit. Měl pocit, že se v té černočerné tmě mihly zrzavé dlouhé vlasy doprovázené lehkým jemným úsměvem.
"Harry," zašeptal čísi ženský hlas, který zněl žalostně a naléhavě. V našem hrdinovi se zdvihla poslední jiskra pudu sebezáchovy. Zoufale zašmátral po zemi, aby našel hůlku. Když ucítil pod prsty známý kus dřeva, uchopil ho. Instinktivně bez přemýšlení jím švihl a s myšlenkou na ten úsměv, ženský hlas a rudé vlasy v duchu zakřičel: "Expecto Patronum!"

Chladný stisk na jeho obličeji povolil a čaroděj okamžitě zalapal po čerstvém vzduchu. Stín byl sražen stříbřitou září. Harry se posadil a překvapeně zamrkal, když zpozoroval svého patrona. Jeho legendární jelen byl pryč, jeho místo nahradilo také kopytnaté zvíře, ale již bez paroží. Kůň zaržál a tlačil před sebou cosi černého, co vypadalo jako černý kabát. Stvoření známé jako živoucí rubáš, či smrtiplášť. To na jednu stranu dávalo smysl, na tu druhou to bylo naprosto bláznivé.

Smrtiplášť mohl Braidena Sharpa zadusit ve spánku a pozřít, nebyl by prvním ani posledním čarodějem, kterému se to stalo. Vysvětlovalo by to i to, že famfrpálový rozhodčí zmizel z povrchu zemského, protože když toto nebezpečné stvoření někoho sní, nezbydou žádné stopy. Jenže živoucí rubáše jsou stvoření velmi vzácná a žijí výhradně v tropech. Bylo naprosto podivné, že tu nějaký vůbec je. Navíc nemají ve zvyku zůstávat na místech, kde někoho napadnou. Znamenalo to jediné, někdo ho sem musel nastrčit a držet to zvíře zde, aby se o nebohého majitele domu postaral. Šlo o naplánovanou, promyšlenou a chladnokrevnou vraždu.

Harry si povzdechl. Teď by bylo fajn zjistit, jaké kouzlo zde živoucí rubáš drží, zkusil několik zaklínadel na zjištění poutající magie, ale bez úspěchu. Bude to muset zvládnout Odbor pro dohled nad kouzelnými tvory.










Bystrozor 01 - Místní štamgast

2. listopadu 2018 v 16:48 |  Moje povídky

Místní štamgast



V baru bylo ticho a též poměrně prázdno. Až na jednoho muže sedícího u stolu v koutě a obsluhy nikdo jiný neměl tu čest ocenit ten ranní klid. Kdo by to také chtěl v půl šesté ráno, že? Přítomný zákazník byl evidentně místní štamgast, který tu s láhví ohnivé whisky trávil veškerý volný čas. Hrál si se sklenkou a pozoroval, jak první paprsky z protějšího okna procházejí jantarovou tekutinou a vrhají tak zlatavé odlesky na desku stolu. Číšnice znuděně utírala jeden z půllitrů, zatímco druhý se jí sám myl ve dřezu, a svého hosta si příliš nevšímala. Moc dobře věděla, že mu potrvá ještě jednu hodinu, než se mu podaří dopít zbytek láhve, který mu nechala na stole, a požádá ji o další alkohol.

Náhle zavrzaly dveře a do místnosti se přiřítil rozčilený zrzek s tváří posetou nepřeberným množstvím pih a s pronikavýma modrýma očima. Dle draze vypadajícího hábitu, pravděpodobně zakoupeného v obchodě U Keprníka a Frivolitky, to byl někdo z vyšší společnosti, asi hrdina války, někdo z ministerstva nebo bystrozor. Barmanka na něj rošťácky mrkla, doufala, že upoutá tak jeho pozornost. Získat takového pohledného a bohatého mládence by pro ni bylo skutečně terno. Jenže nový příchozí si jí ani nevšiml. Jen se rychle rozhlédl kolem, a pak neomylně zamířil k druhému muži v rohu.

Byli skoro stejně staří, ale zrzek vypadal mnohem svěžeji a energičtěji. Bez jediného pozdravu hodil před druhého muže složku v ošoupaných kožených deskách. "Tohle ti posílá šéf," pravil.

Místní štamgast se ušklíbl a s pohledem upřeným na složku do sebe kopl dalšího panáka. "Neříkej, že se po mně chce práce? To je mi změna! Já se domníval, že jsem tak akorát dobrý na mediální obraz našeho úřadu," ušklíbl se hořce a rukou si prohrábl dlouhé havraní vlasy.

"V tomhle stavu nejsi dobrý pro nic. Frost si zřejmě myslí, že když tě pošle do terénu, přijdeš na jiné myšlenky a přestaneš chlastat," poznamenal jeho kolega. "A shodou okolností to je asi první věc, na které se shodneme."

"Jo? Tak to jste vedle. Já totiž nemám v plánu vystřízlivět," upozornil ho druhý muž a probodl ho svýma smaragdovýma očima. "Už nikdy," dodal.

Zrzek si povzdechl. "Je v pořádku truchlit, zvláště v tvém případě. Nicméně nemyslíš, že je už ta chvíle, kdy to člověk má nechat za sebou a jít dál?"

"Víš co, Ronalde Weasley… naser si," zavrčel na oplátku jeho bývalý nejlepší přítel, ale ze svého hábitu vyndal placatku s hůlkou a jedním máchnutím přikázal zbytku whisky, ať se přelije do ní, což v jistém ohledu znamenalo, že je na odchodu.

Ron předstíral, že jeho vulgární prohlášení neslyšel a rozhodl se okomentovat spíše ochotu druhého muže pustit se do případu. "Dík, jsem rád, že si rozumíme. Bál jsem se, že budu muset použít daleko drastičtější metody, abych tě přiměl to vzít," usmál se.

"Jasně, cokoliv. Tak už mě nech pracovat a zmiz," zasyčel na zrzka, který ho poslechl a se slovy: "taky jsem tě rád viděl," zamířil ke dveřím. "Pozdravuj svou ženu," stihl zakřičet ještě černovlasý muž, než mu jeho kolega zmizel z dohledu.

Otevřel složku a očima přelétl hlavní informace. Zhnuseně si odfrkl.









Podzimní procházka

26. října 2018 v 21:40 |  Obrázky

Podzimní procházka


Není nad podzimní procházku po Prokopském údolí s překrásným západem slunce.

Sunset 02

Sunset 02 by jajafilm


Sunset 03

Sunset 03 by jajafilm


Autumn leaves on trees

Autumn leaves on trees by jajafilm


Tree

Tree by jajafilm


Autumn leaves

Autumn leaves by jajafilm


Prokop lake

Prokop lake by jajafilm


Rose Darts

Rose Darts by jajafilm

Veselé historky z pekla 10 - Sbohem

19. října 2018 v 17:39 |  Moje povídky

Sbohem



Dobrý den, mé jméno je Dominika Nováková, jsem ve znamení ryby a je mi 26 let. Mám snoubence Vladimíra a studuji v Praze konzervování a restaurování uměleckých děl. Na mém oboru jsem v ročníku sama. Ano, čtete správně, má jediná kolegyně, spolužačka Jaroslava Kladková alias "Jaruš" mě opustila.

Začal nový semestr, v pořadí již pátý, a ona se neukázala ve škole. Říkala jsem si, že je třeba nemocná, či tak něco. Jenže dny plynuly, pak i týdny a ona jako by se do země propadla. I vyučující se po ní ptali, a tak jsem jí zavolala.

"Kladková," představila se.

"Ahoj, prosím tě, kde seš, už dlouho ses neukázala ve škole?" zeptala jsem se jí rovnou.

"Ach Domčo, nekoukla jsem se na volajícího. Promiň, já... já už se tam nevrátím," špitla a její hlas zněl tak trochu nakřáple. Zlomeně. "Teď se hlásím na obor Mediální studia. Rozhodla jsem se, že půjdu za tím, co jsem si vždy přála a... Co doufám, že se pro mě hodí víc."

"Dobře," kývla jsem. Mrzelo mě to, ale nemohu říci, že by mě to překvapilo, nebo že bych to nechápala. Koneckonců Jaruš se trápila celé dva roky, od začátku až do teď. Pomalu se přede mnou rozkládala a přestávala mít sílu tomu všemu čelit. "Tak hodně štěstí, někdy se zase třeba po tom, co obě budeme mít diplom, sejdeme a dáme pokec u piva, či tak..." nabídla jsem jí.

"Jo, to by bylo fajn," řekla a já si představila, jak se na druhém konci telefonu hořce usmívá.

Nemějte však strach. Za dva roky na to jsem odstátňovala a ona na té své nové škole rok po mně. No, co k tomu dodat? Ne vždy je výhodné lámat věci přes koleno. Ne vždy se vše dá přemoci snahou a tvrdohlavostí. Nicméně to ještě neznamená, že nemáte být jako voda a pokud jednou cestou to nejde, máte obtéci kámen tou druhou.










Balada o Smrti a Životě

9. října 2018 v 19:44 |  Moje povídky

Balada o Smrti a Životě



Povím vám jednu baladu,
o přírodě a starém řádu,
o Smrti a Životě,
o přátelství a samotě.

Byla jednou jedna Smrt,
a to není jen nějaký drb,
za samotné zlo byla brána,
údajná služebnice Satana.

Ničím takovým však nechtěla být
a čirý smutek jen sít,
nechtěla se v samotě topit,
a na hřbitovech mít svůj pobyt.

Toužila po dobré společnosti,
přes staletí věků její nesmrtelnosti.
Koho by však měla oslovit,
aby ho svou činností nemohla ztratit?

Byl jednou jeden Život,
a nebyl to žádný idiot,
věděl, že rozdává smích i pláč,
a že v řádu země je silný hráč.

Smrt ho jednou potkala,
věděla, že se na něj pěje chvála,
avšak i to jí nemohlo připravit,
na krásu jeho kvalit.

Okamžitě se do Života zamilovala,
a tak hned vypadla z ní lež neskonalá.
Věděla, že nemůže přiznat svou pravou tvář,
ztratila by možnost přátelství a tu krásu, zář.

Zeptal se jí se zájmem: "Kdo seš?"
A ona na to: "Oproti tobě jen chabá veš."
I přesto stali se přáteli,
aniž by pravdu si řekli.

Smrt byla šťastná i smutná zároveň,
třímající ve lži sváru pochodeň.
Bála se, že Život jednou pochopí,
a její přítomnost se svojí pak nestrpí.

To se nakonec jednoho dne stalo,
když dítě na svět boží se rvalo.
Oba byli pozváni do domu
což byl onen bod zlomu.

Obava zachvátila jezdkyni na bílém oři,
byla si jistá, že toto její vztah zboří.
Však není omluvy vzít matku od dítěte,
jen s hrůzou na to pomyslete.

Přesto nemohla se vyhnout své povinnosti
ke své ubohosti, zoufalosti, cnosti a zlosti.
Přírodní řád světa je nelítostný,
a kdokoliv proti němu je bezmocný.

K velikému překvapení,
nedošlo k jejímu zatracení.
Život měl rozum,
a ubránil se předsudkům.

"Nepředstavila ses ze strachu,
já to však dobře chápu.
Ty Smrt a já Život, jsme protiklady,
které si těžko představit dohromady.

Avšak patříme k sobě
a to v každé době.
Jin a jang se nevylučují,
naopak vzájemně se podporují.

Proto nemusíš se bát
a za svoje poslání se kát,"
pravil Život laskavě
o jejich skutečné podstatě.

Kam dál