Nejtěžším zločinem je promrhaní svého života a trestem za to je smutek a prázdnota v srdci.

Rodinná záležitost 03

Středa v 14:06 |  Překlady/Translations
Autor: faithfulviewer (malfoytheunanxious)
Povídku v originále můžete nalézt zde: http://archiveofourown.org/works/9472580
Fandom: Sherlock (TV)
Na pár: Sherlock Holmes / John Watson
Mohlo by vadit: Slash
Anotace: Malá holčička jim oběma říká "tati", což způsobí, že Sherlock s Johnem se zamyslí nad jejich vztahem a usoudí, že skutečně jsou rodina.

*****************************************************************************

John a Sherlock seděli v kuchyni naproti sobě a sluneční paprsky přicházející z vedlejší místnosti osvětlovaly jejich tváře.

Slavný detektiv zoufale na svém mobilu projížděl jejich webové stránky (Johnův blog) a hledal nový případ jako narkoman, který potřebuje svoji dávku. Téměř nemohl fyzicky snést několik dní nečinnosti.

John právě krmil Rosie, která mu jako vždy seděla na klíně a dávala jídlo kamkoliv jinam, kromě svých úst. Přesto však její otec neměl sílu jí za to vynadat.

Byla neděle brzy ráno a oni si mohli dovolit líný den, jejich však dočasný klid přerušil náhle snad ten nejvíce nevhodný zvuk. SMS od Irene Adler.

John při tom erotickém sténání sebou škubl. "K jaké příležitosti? Je dnes zvláštní den?" zeptal se téměř uraženě.

Sherlock ignoroval zprávu a okamžitě odložil telefon se spíše lhostejným pohledem. "Pravděpodobně Čínský Nový rok, nebo tak něco. Pošle zprávu vždy, když je nějaký, jakýkoliv svátek," pokrčil rameny.

"Stále ji odpovídáš?" zajímal se John.

"Ani náhodou," olízl si jeho spolubydlící rty.

"Proč?"

"Myslím, že se začínáš opakovat," postěžoval si Sherlock a zvedl zrak od mobilu, přitom však si dal pozor, aby se vyhnul Johnovým očím. "Jak jsem vám již několikrát vysvětlil, nevidím smysl v nějakém romantickém vztahu. Sentiment je vada, která se dostane do čistého logického úsudku. Emoce mě děsí."

"Ne, to není pravda. Nevěřím ti," odsekl detektivův nejlepší přítel a úsměvem. "Ne, všechny emoce."

"Opravdu je tento rozhovor za potřebí?" povzdechl si Sherlock.

"Ano," odpověděl mu John smrtelně vážně. Přestal krmit svoji dceru a odložil lžíci, kterou dosud držel v ruce. "Protože sice mluvíš, ale ve své podstatě nic neřekneš."

"Snažíš se mě přinutit té ženě odpovědět?" opět si hluboce Sherlock povzdechl.

"Ne, pochopil jsem, nepotřebuješ romantický vztah," zavrtěl John hlavou. "Ale vydedukoval jsem si ještě jednu věc."

"Ano, jakou?"

"Nechceš být sám," prohlásil John sebejistě. "Je to zřejmé, je tu nespočet důkazů."

Sherlock se mu zadíval do zpříma očí. Byl odhalen. Nikdy se necítil zranitelnější, ale nebyl to nepříjemný pocit, byla to téměř úleva.

"A já půjdu ještě dál a řeknu," pokračoval John sebejistě, "že vím, co potřebuješ. Nepotřebuješ romantický vztah, ale rodinu."

Slavný detektiv byl najednou bezmocný, všechny jeho dosavadní stěny kolem něj se zhroutily a on bezmocně otevřel ústa, aby udělal nějakou chytrou poznámku, ale nic z nich nakonec nevyšlo. Jen němě zíral na Johna, celý vyděšený k smrti. Nebylo nic, co by na to mohl říct, John naprosto správně odhalil jeho srdce.

Rosinin otec položil malou holčičku na podlahu a vstal. Přistoupil k Sherlockovi a potlačil úsměv. Věděl, že tuto bitvu vyhrál, avšak nepociťoval z toho radost, jen prostě chtěl být u druhé osoby, kterou miloval a záleželo mu na ní.

Když přecházel kolem stolu k detektivovi, na okamžik zaváhal, ale nakonec k němu přistoupil a postavil se vedle něho. Detektiv zůstal stále celý šokovaně zmrzlí bez jediného pohybu. John opatrně položil ruku na Sherlockovo rameno a začal si pomalu jemně hrát s fialovou košilí.

"Co ode mě chceš?" požádal ho John tiše. "Chceš, abych byl tvá rodina?"

"Tomu nerozumím," zamumlal Sherlock nejistě přes zuby.

"Nezapomněl jsi na chvíli, kdy tady na židli pro klienty seděl Mycroft a líčil to, co se stalo s vaší sestrou?" připomněl John svému příteli.

"Jak bych mohl zapomenout," pokýval hlavou Sherlock.

"Chtěl, abych odešel, protože se jedná o soukromou záležitost a já nejsem součást rodiny," pokračoval dál John poté, co se hluboce nadechl. "Ale ty jsi chtěl, abych zůstal zejména proto, že to byla rodinná záležitost."

"Ano," připustil Sherlock.

"Víš, že je obtížné tohle to vyjádřit," zamumlal John a odvrátil se od svého nejlepšího přítele.

"Ty a já," pravil Sherlock stále dost škrobeně.

John sklopil oči k podlaze a stiskl rameno svého spolubydlícího ještě pevněji. "Hele, jsi jediná rodina, která mi zůstala - ty a Rosie, takže je to v pořádku."

"Ano."

Je to všechno v pořádku."

"Ano."

"Takže… ?"

"Ne poslouchej, já snad, ano," Sherlock se opět pokusil říct několik smysluplných vět, ale pořád se mu nedařilo se správně vyjádřit. Zvedl tedy raději ruku a umístil ji na Johnovo rameno. Byl to strnulý těžkopádný pohyb, jako by se proměnil na kámen. "To je to, co chci. Chci být se svoji rodinou, všichni spolu pohromadě."

"Jasně," vydechl John. "Dobře."

Chvíli spolu oba muži sdíleli letmé pohlazení, než zase odtáhli své ruce a kontakt mezi nimi se přerušil. John sundal ruku z Sherlockova ramene, mírně se na nohách zakýval a odkašlal si. Detektiv ztěžka polkl.

"Mimochodem, našel jsem vlastně zajímavý případ na internetu," oznámil nakonec slavný detektiv a ukázal svůj objev na mobilu svému příteli. "Chtěl bys…"

"Ach bože, ano," vychrl John.

"Dobře," zaradoval se Sherlock, celí již nadšený z další akce. "Budeme si muset zavolat taxi," oznámil a začal si sbírat své věci.

John celý ovlivněn Sherlockovím nadšením udělal totéž. Jejich pohledy se na chvíli střetly a to byla jako pochodeň v jejich hrudi. Intenzivní pohled se přetvořil do šibalského úsměvu.

"Přinesl bys mi bundu," objednal si John od Sherlocka. "Zavolám Molly a požádám ji, jestli by nepohlídala Rosie."






 


Rodinná záležitost 02

11. května 2017 v 11:15 |  Překlady/Translations
Autor: faithfulviewer (malfoytheunanxious)
Povídku v originále můžete nalézt zde: http://archiveofourown.org/works/9472580
Fandom: Sherlock (TV)
Na pár: Sherlock Holmes / John Watson
Mohlo by vadit: Slash
Anotace: Malá holčička jim oběma říká "tati", což způsobí, že Sherlock s Johnem se zamyslí nad jejich vztahem a usoudí, že skutečně jsou rodina.

*****************************************************************************

"T… ta…" zamumlala Rosie a zachichotala se.

Zrovna byla ve fázi, kdy děti začínají navyšovat svůj repertoár zvuků, a byla za posledních několik dní neuvěřitelně upovídaná. John čekal, že co nevidět pronese své první slovo a jako každý rodič byl nadšený i vyděšený z toho, co nakonec řekne.

"Ta… ťa… ta…"

Rosie se bezstarostně blábolající plazila na podlaze mezi křesly a nakonec skončila u nohou Sherlocka, kde si začala hrát s jeho tkaničkou. John očekával, že jeho přítel zareaguje na to svojí obvyklou podrážděností, ale nestalo se tak. Možná že si toho nevšiml, protože byl příliš zabrán do té chemické knihy, kterou zrovna studoval.

"Uh… t…"

Mimochodem Sherlocka a Rosie nebylo těžké přistihnout spolu. John se pokradmu na ně v pravidelných intervalech podíval z druhé strany místnosti schovávaje se za svým notebookem, když zrovna psal další článek na svůj blog. Byl neskonale rád, že jeho dcera s Sherlockrem tak dobře vychází, ale nežárlil na jejich vztah, jen ho to jistým způsobem stále překvapovalo.

"Ta… taťka…"

"Co to říkala?" John vyskočil z křesla a přitom si shodil svůj laptop.

Slavný detektiv už svoji knihu přestal číst a pravil: "Myslím, že se snaží říct…"

"T… ta.." bublala si Rosie a oba muži ji pozorně naslouchali. "Taťka," řekla nakonec jasně a hlasitě.

"Rosie," oslovil ji její otec a přistoupil k holčičce, aby ji zvedl, ale ta znovu promluvila, než se ji vůbec stačil dotknout.

Obrátila se přímo na Sherlocka, zvedla k němu buclatý prstík a znovu zřetelně opakovala: "Taťka."

John i Sherlock ztuhli samým překvapením.

Poté se však detektiv rozhodl zasáhnout a objasnit to nedorozumění. "Ne, Rosie, chápeš to špatně," opravil ji a ukázal směrem k Johnovi, přitom se však na něho neodvážil ani pohlédnout. "Tvůj táta je támhle."

Holčička obrátila svůj pohled k Johnovi, zvedla prstík na něj a pronesla: "Táta". Johnovi se ulevilo, jako kdyby najednou vyhrál přízeň své dcery. Teplo naplnilo jeho hruď a na rtech se mu objevil úsměv.

Rosina ruka se ovšem za chvíli přesunula zpět k Sherlockovi a řekla: "Taťka," ještě jednou. Teď už bylo nad slunce jasné, že neudělala chybu, byl v tom úmysl.

Sherlock musel potlačit nával emocí. Nemohl určit ten pocit, ale byl si jistý, že si tohle nemůže dovolit cítit. Začal panikařit a přerývaně dýchat.

"Nejspíš je jen zmatená," vykoktal ze sebe. "Četl jsem, že může trvat až několik měsíců, než děti začnou rozpoznávat tváře rodičů z dálky, takže je to normální, že…"

"Ale ona se nespletla," přerušil Sherlocka John jemně. Detektiv se zamračil, že by nepochopil něco, co bylo jasné i pro šestileté batole?! "Myslím, že má naprostou pravdu."

Oba muži se na sebe podívali. "Cože?" špitl detektiv.

"Ty ses vždy staral o Rosie už od doby, kdy se narodila, i když ne vždy obvyklým způsobem," začal s vysvětlením John a pečlivě přitom volil slova. "Pomáháš ji vychovávat už od doby, kdy Mary zemřela. Velmi ti na ní záleží. Si pro ní stejně otcem, jako jsem já. Myslím, že mohu říci, že jsme teď oba její otcové."

John si najednou vzpomněl na jednu jejich blonďatou klientku, která již něco podobného před časem zmínila, tenkrát tomu nevěnovali moc velikou pozornost, ale teď když sama jeho dcera vlastně navrhla tuto myšlenku, zdálo se mu to tak přirozené a správné.

To bylo možná snad poprvé v životě, kdy velký Sherlock Holmes oněměl, zmítán v pocitech pro jeho srdce a mysl tak příliš abstraktních.

John zvedl Rosie a pomalu ji položil na pohovku. "Asi bychom se měli o prvním Rosieniném slovu zmínit," pravil.

"Hmmf?"

"Myslím, na blogu. Lidi si to rádi přečtou."






 


Poezie Pauly Nancy Millstone - Strom nehynoucí lásky

4. května 2017 v 15:52 |  Moje povídky

Strom nehynoucí lásky


Za slunka dopoledního,
mám ve svém plánu,
koupit jásavé balónky
a dlouhé úzké provázky.

Poté je všechny nafouknu,
najdu si osamělý strom,
kterému nebudu moci odolat,
a tak ho budu uctívat.

Ozdobím jeho větve
ve větru vlajícími balónky
barvami mé nehynoucí lásky.






Děsivé hlubiny internetu – Dodatek k tvorbě fikčních světů

27. dubna 2017 v 17:27 |  Odborné práce

Děsivé hlubiny internetu - Dodatek k tvorbě fikčních světů




Vytvořit nějakou "odbornou publikaci" o tvůrčím psaní není vůbec jednoduché. Co ovšem je jednoduché, že? Člověk neustále musí přemýšlet nad tím, co podstatné je a co již méně, co musí svým žákům/čtenářům určitě sdělit, v čem lidé dělají chyby a co vyplývá z toho či onoho faktu. Přitom ač člověk nad tím dumá jakkoliv zevrubně, často se nakonec ukáže, že stejně něco podstatného vynechal, opomněl, či nepokládal to za zas tak důležité a přitom to důležité safraporte je.

K tomuto zamyšlení mě vedl jeden komentář na FB:

"Tak by mě zajímala jedna věc - když píšete příběh, dáváte si tam nějaké své fiktivní město, nebo tam picnete třeba NY? A když tam dáte nějaké existující, zjistíte si třeba ulice, nebo vymýšlíte vlastní?

Píšu totiž příběh z pohledu záporáků a docela by se mi tam hodil Gotham, ale pak by to byla ff. A to já nechci. Původně to mělo být v Harlemu, ale nechce se mi prostě hledat ty ulice atd."

Chtěla jsem oné autorce tohoto dotazu poslat odkaz na soubor článků "Než tě nakopne múza… aneb tvorba fikčních světů 01-07", který vešel zde na blogu v rubrice Odborné práce. Avšak po opětovném přečtení, jsem si uvědomila, že tímto tématem jsem se tolik ve článcích nezabývala, jak by asi bylo záhodno… Proto to tedy zde ještě trochu rozvedu.

Komentář:


Je několik variant. 1) Buďto děj zasadíš do naprosto fiktivní lokace, 2) nebo děj zasadíš do lokace, která je kopií skutečného reálného místa z našeho světa, 3) či děj zasadíš do lokace, které se tváří jako kopie místa z našeho světa, ale nejedná se o přesnou kopii, ale je to alternativní svět, něco v této lokaci je stejné jako ve skutečnosti a něco je odlišné.

Pokud se rozhodneš pro variantu 2) a dobře se na ní připravíš a nastuduješ (trochu googlit nikomu neuškodí), diváci/čtenáři to dokáži patřičně ocenit. Tato varianta jim přijde přitažlivá, protože se mají o co opřít, o již své předešlé znalosti a fiktivní příběh zasazen do skutečného reálného místa, jim pak sám přijde daleko více uvěřitelněji, reálněji.

Stejně malý problém přijetí fikčního světa mají v případě 1). Pokud lokaci autor nepojmenuje (jedná se o jakési neznámé městečko), divák/čtenář je schopen pokrčit rameny a říct si, že neznámé městečko může vypadat různě, jeho obyvatelé se můžou chovat jinak než je zvykem a co on ví, kde a kdy se příběh ve skutečnosti odehrává. (Stejně tak tomu je u žánru sci-fi a fantasy.) Čtenář/divák je schopen přistoupit na kombinaci smyšlený příběh + smyšlený svět, pokud autor neudělá chybu a neprotiřečí si v díle v informacích o tomto jeho světě.

Zjistila jsem ovšem však, že s 3) variantou někteří čtenáři/diváci mají občas problém, jako kdyby bylo více správné si vymyslet celou lokaci a ne jen její část, jako kdyby bylo přirozenější a akceptovatelnější celý smyšlený svět, nežli smyšlená a pokroucená odlišná realita toho našeho. (Možná je to tím, že na tuto variantu se vymlouvají někteří nezkušení autoři, kteří původně psali 2), ale byli líní ony reálie zjistit. Problémem je, že chyba se většinou pozná a i tato varianta má své pravidla a zákonitosti.)

Všechny tři varianty jsou ovšem správné a regulérní. Je třeba si uvědomit, že fikční svět bude vždy smyšleným světem tak či tak, i když se rozhodneme jako autor pro variantu 2) a dokážeme skvěle vylíčit potřebné reálie. Proč? Protože vždy záleží na úhlu pohledu samotného vypravěče a protože příběh a postavy jsou smyšlené, pakliže tedy nepíšeme nějaký životopis či obecně prostě naučnou literaturu.









Rodinná záležitost 01

22. dubna 2017 v 11:07 |  Překlady/Translations
Autor: faithfulviewer (malfoytheunanxious)
Povídku v originále můžete nalézt zde: http://archiveofourown.org/works/9472580
Fandom: Sherlock (TV)
Na pár: Sherlock Holmes / John Watson
Mohlo by vadit: Slash
Anotace: Malá holčička jim oběma říká "tati", což způsobí, že Sherlock s Johnem se zamyslí nad jejich vztahem a usoudí, že skutečně jsou rodina.

*****************************************************************************

Rodinná záležitost


Mladá žena vstala a její židle, která se nacházela ve středu neuklizené místnosti, se přitom pohybu mírně zatřásla. Otřela si několik slz z obličeje a pak si vzala i svůj plášť, přičemž si dala pozor, aby neshodila fotografii, kterou ji Sherlock podal. Prohrábla si vlasy a pokusila se uklidnit.

John si nemohl pomoci, ale musel ze svého křesla tupě civět na její blonďaté vlasy, které mu tolik připomínaly Mary. Kromě vlasů, bylo na ní ještě něco, co mu připomínalo jeho zesnulou manželku. Možná to byl postoj, nebo smutek… kdo ví. Okolnosti jejího případu, také mohly přispět k tomuto dojmu.

Když poprvé přišla do Baker Street, chtěla jako mnohé jiné vědět, jestli jí manžel podvádí. "Případy", které Sherlock obvykle bere za triviální, bezvýznamné a nudné, tentokrát ho ovšem zaujala jistá anomálie v chování, a tak případ přijal. Ukázalo se, že muž nemá tajnou milenku, ale utajovanou dceru.

Definitivním důkazem, který Sherlock dal blondýnce, bylo několik fotografií. Na první byl její manžel držící v náručí spící dívku, které bylo sotva tři roky, a na té druhé předával toto dítě starší ženě - pravděpodobně matce a bývalé manželce, odvodil slavný detektiv. Toto odhalení pro blondýnku bylo složitější a zneklidňující, než očekávala. Uvědomila si, že žije s mužem, o kterém v podstatě nic neví. Její manžel ji lhal o své minulosti, měl tajný život, který mohl ovlivnit celou jejich budoucnost. Svět jak ho znala, se jí zhroutil. Byla v šoku.

John přesunul svůj pohled od mladé ženy ke své dceři Rosie. Ta seděla na Sherlockově klíně a hrála si s chrastítkem, jako by úplně zapomněla, co se děje v místnosti. Pokaždé, když se na ni podíval, cítil se hrozně provinile, za to jak ji zanedbával v prvních měsících jejího života.

"Jednám jako idiot," blondýna vstala s nuceným úsměvem. "Neměla bych být z toho rozrušená. Děti jsou požehnáním, nebo ne?"

"Máte právo být z toho rozrušená," odpověděl ji Sherlock, jako by si to nacvičoval. Vyhnul se Rosininomu chrastítku a zvedl k Johnovi oči, ve kterých se zaleskl střípek viny. Pohladil svoji kmotřenku po hlavičce a zopakoval: "Máte plné právo být rozrušená," jako kdyby teď mluvil spíše k Johnovi, než ke své klientce. "Je to těžké a to, že potřebujete trochu času, abyste si vše urovnala, to z vás nedělá špatného rodiče. Jsme tady, abychom vám s tím pomohli."

Rty blondýnky se mírně zachvěly. "Přesto vaše dcera má veliké štěstí," řekla se zlomeným hlasem. "Mít takové dva brilantní tatínky, jako jste vy dva, to je více, než si může většina dětí přát. Doufám, že jednoho dne také budu mít rodinu jako je ta vaše."

"Ne, ne, nejsme… já jsem její otec…" zakoktal se John a podíval se na Sherlocka.

"Rosie není moje dcera," upřesnil detektiv okamžitě. Na jeho hlase nebylo nic k poznání, ale John měl pocit, že se Sherlock přeci jen trochu začervenal. "Jen se prostě zdá, že raději má moji společnost než společnost jiných dospělých," pravil detektiv s jemným úsměvem, "možná proto, že jsem nikdy sám tak úplně nevyrostl."

"Je to moje dcera. Jen má," pokusil se to John neobratně vysvětlit. Sám vlastně dost nejistý, co by měl říct.

"Omlouvám se, prostě jsem předpokládala… Nechtěla jsem…" zamumlala blonďatá žena příliš zmatená a zahlcená svými problémy, než aby byla schopna sestavit celou větu.

"Mám ji z předchozího manželství," John cítil, že to musí celé vysvětlit, jen litoval, že to z něho leze, jak z chlupaté deky.

"Předchozí?" Sherlock se zamračil. "Předchozí naznačuje, že jsi v současné době ženatý, což nejsi."

Vojenský doktor byl překvapen svými vlastními slovy. "Myslel jsem-"

"Já vím," přerušil ho detektiv.

"Raději půjdu," pravila klientka a zároveň vykročila ke dveřím. Viditelně potřebovala uniknout z toho stísněného prostoru, aby si srovnala své vlastní emoce a popřemýšlela nad tím, jak bude pokračovat ve svém životě. "Děkuji vám, pane Holmesi, doktore Watsone."

Jakmile byla pryč, John vstal a šel zavřít za ní dveře, ale zaváhal a rozhodl se, že je nechá nakonec otevřené. Nervózně přešel místnost ve snaze setřást své rozpaky a pak se podrážděně rozesmál.

"Bože, lidé teď určitě budou mluvit. Žijeme spolu s dítětem," řekl a stále se nervózně, křečovitě usmíval.

"Tobě to opravdu vadí, že?" Sherlock vstal a stále přitom držel malou holčičku u své hrudi.

"Prostě nemám rád pomluvy," pokrčil rameny Rosin otec.

"Jako bychom jim nikdy nedali podnět," poznamenal tmavovlasý muž.

"Jak to myslíš?" zamračil se John.

Sherlock udělal několik kroků ke svému doktorovi, až byl témě v Johnově intimní zóně. "Nikdy jsi neuvažoval… o jiné možnosti? Nikdy, ani v soukromí své hlavy?"

"Co?"

"Opravdu nikdy… zázrak!"

Detektiv své oči odvrátil od Johna a zamířil na chodbu.

"Sherlocku, počkej," zavolal za ním zmateně jeho spolubydlící. "Co? Co tím myslíš? Ty jsi… přemýšlel jsi?"

"Rosie je třeba přebalit," vymluvil se detektiv, aby zamezil další otázce, a vstoupil do jeho pokoje, nechaje tak Johna v jeho myšlenkách.






Recenze na seriál Fargo

13. dubna 2017 v 18:47 |  Mé recenze

Recenze na seriál Fargo






Obecně o seriálu:


Fargo je americký krimi seriál s komediálními prvky, který vznikl pod taktovkou režiséra Adam Bernstein a scénáristy Noah Hawley. Seriál zatím má dvě řady a získal Zlatý globus za nejlepší minisérii nebo televizní film a za nejlepší mužský herecký výkon, plus několik nominací. První série je remakem stejnojmenného filmu z roku 1996, avšak od toho se v mnoha ohledech liší. Je lepší tyto dvě díla brát odděleně, než očekávat to samé s lepším technickým provedením, protože je prostě dost jiné.

Příběh první série vypráví o pojišťovacím agent Lesteru Nygaardovi (Martin Freeman), kterému se ne tak moc v životě daří. V práci je neúspěšný, doma na něj manželka akorát hudruje a on je takové to štěně, které se nechá zbít a ještě poděkuje. Pak se ovšem setká s nájemným vrahem Lornem Malvo (Billy Bob Thornton), který mu úplně změní pohled na život. Mezitím policistka Molly Solverson a policista Gus Grimly se spojí a řeší sérii vražd, o kterých si myslí, že by mohly být spojeny s Malvoem a Nygaardem. Seriál stejně jako film začíná větou, že celý příběh je pravdivý a byly pozměněny jen jmena, ale stejně jako u filmu tak u seriálu je toto tvrzení fiktivní.

V druhá série odehrává ve stejném městečku jako první série, avšak o několik let dříve. Hrají zde například: Kirsten Caroline Dunst, Jesse Plemons, Patrick Wilson, Jean Smart, či Ted Danson.


Pro a proti, proč se na seriál podívat…


Seriál Fargo je rozhodně zajímavá podívaná s ohromující vizuální stránkou, slušnou dávkou černého humoru, lehce absurdní, ale děsivá zároveň. Martin Freeman a Billy Bob Thornton diváka nezklamou, ale nejedná se tentokrát o žádnou oddechovku na dobrou noc.

No, co ještě o tom více napsat? Některé seriály mají velkolepý začátek a pak jsou slabší. V tomto seriálu to trochu platí, a to je tak asi jediný zápor toho celého. Fargo ve svém pilotu slibuje absurdní temnou černou komedii, dále však pokračuje jinak, více jako temné krimi. Nedá se ovšem říct, že by pilot byl to nejlepší celého seriálu, seriál pokračuje dál a stojí to za to, ale je trošku ve finále jiné než jste původně čekali.

Při sledování tohoto dílka jsem měla podobné pocity jako u anime Death Note. Fandila jsem ve finále tomu hrdinovi, který je ve skutečnosti vlastně ten největší padouch, a z každého dílu mi bylo zle, ale stejně jsem si vždy pustila další.

Každý se může změnit, a někdy, když se tak stane, to je jako když vybuchne bomba… nebo že by to ti lidé měli v sobě odjakživa, jen ke své podstatě museli dojít? Toť otázka.



Hodnocení: 7,5/10



Doporučuji:


Všem, kteří ocení vizuální stránku seriálu nebo filmu, těm co mají rádi detektivky, krimi a mají smysl pro černý humor. Fanouškům seriálu například Hannibal, Dexter, Criminal minds, ale i Sherlocka.

„Kamarád“ Jack

6. dubna 2017 v 19:01 |  Moje povídky


"Kamarád" Jack



Nemohla jsem uvěřit svým očím. Ennis, můj Ennis se vášnivě líbal s tím svým "kamarádem z ryb". Líbá ho s takovou vášní, potlačeným chtíčem a neutuchajícím hladem... tak jak mě nikdy nepolíbil. Sakra, neměla jsem ani tušení, když se o něm jen letmo zmínil a pak jednal, jako kdyby nemohl už být bez něho jen jedinou zatracenou minutu.

Nevěděla jsem, co mám dělat. Měli jsme tři malé děti a ony potřebovaly otce... Ennis nikdy, co jsem si pamatovala, nejevil zájem o muže. Ne, můj Ennis nebyl takový hnusák! Za to všechno musel určitě ten jeho "kamarád" Jack! Byla jsem o tom přesvědčena.

Tak moc jsem chtěla tomu parchantovy vyškrábat oči. Začít na něj křičet a nadávat mu do homoušů. Přikázat mu ať nás nechá na pokoji a nepřibližuje k mému manželovi. Zakázat jim celou tu věc s rybami. Vztek a odpor se ve mně od toho okamžiku škvařil a při každém Jackově dopise, pokaždé když se Ennis s ním vydal tam někam do hor, to bylo jen a jen horší.

Bože, jak já toho muže nenáviděla! Ne, jak já jsem mu děsně záviděla. Já možná měla snubní prstýnek, ale Ennisovo srdce mi už nepatřilo. Naše manželství se řítilo do zkázy.



She should forget

30. března 2017 v 12:53 |  Překlady/Translations

She should forget



Do you know that feeling?

Do you have that feeling?

That feeling when...

You feel a mild itching in the back of your head. Small uncertainty, anxiety, distractibility, which is ubiquitous, unwarranted, unjustified, yet you can't get rid of it. Pain in the heart, as if someone hurt you. You have wound that cannot be heal, scar and you have no idea where you came to it. You look at this world and you know, just you know, that something is wrong. So very wrong! You feel empty. You are missing a part of yourself. Something you are missing. Something you've forgotten, something very important, so important that you are a different person than you were, if you would remember it.

Lisa is thus felt little over four years since that car accident, from when she spoke with the man, the man, whom now she blamed for all their troubles and misfortunes. She reproached herself, that she forgave him in the first time, because he had so unreal grief in eyes, pain, it seemed that he is truly sorry for what has caused. Let it be, be happy that no one in the accident died, and she will recover, it seemed at the time as a sensible and right thing to do, but she had no idea, that man will ever since persecute her and that she never cast out him of her head.

She could easily recall the shape of his head and face, his athletic figure, green jacket with pockets and ripped jeans, he was wearing that day, and those eyes. Christ, those eyes! Old and tired eyes full of unshed tears. She dreamed about him, she dreamed about him every night and it wasn't nightmares, horrors about car crash. Lisa dreamed about love and family, family with a man through which almost died. It wasn't normal!

Lisa knew, that she had a serious problem. She hasn't been able to for a long time because of that establish a long relationship with someone, but Ben needed a father. Therefore she confided about it her closest friend, who among other things worked as a psychologist. Unfortunately for Lisa she had only a vague and stupid reasoning. "A car accident is something, what affect the man sometimes physically and mentally for the whole life. You almost died. The fact that you could easily recall a man, who's guilty of all your problems, and you imagine that you have happy family with him, that is just expression of your anger over what had happened, and your desire so that, what happened, he will fix by that he will give you what you've always wanted," she said to Lisa, but Lisa immediately knew that this reasoning is totally wrong. If she wanted in order he atone for it, she would like some financial security, pay hospital costs and such things, not one big happy family.

When modern science and knowledge didn't help, Lisa decided to try to confide his problem to someone else. Lisa wasn't believers, or rather she didn't profess Christian or any other known religion, she had her own view of the world, but this time she decided to try it and visit the church. Reverend greeted her with open arms, so Lisa did not hesitate to explain him problem. His explanation was crazy and unusual. "What's troubling you, my sister, not anger and appetite for satisfaction, but love." Love. Love! Love, it was absurd. Why she should love the man, who caused her so much pain, who almost killed her? "You said that, you had at first forgave him. Tell me, my dear, do you believe that God has for everything bad that was happening, good reason? Love is one of the most powerful emotions and forces coming from our Father. It able to overcome fate, time, reveal the truth that has been hidden. Love is the power, that is able to destroying everything, but also reborn it. Maybe it was meant to happen, maybe you should meet him and remember," the servant of God said.

Love? Could it be love?

Love? Could forget?

Love... maybe that was why...



Děsivé hlubiny internetu - Jména

25. března 2017 v 12:49 |  Odborné práce

Děsivé hlubiny internetu - Jména


Jména, jména a jména… Jména a příběh, jakou to má souvislost?

Jak označujeme postavy?

Když člověk píše epické dílo, většinou musí do něj umístit nějaké postavy, pokud se tedy zrovna nejedná o dílo silně avantgardního rázu, které si nedovedu představit. Postavy jsou většinou lidé, někdy jiné rasy pokud se jedná o fantasy, nebo sci-fi, mohou to však být i zvířata, nebo neživé předměty, například židle. Pokud se nějaké postava vyskytne v díle, většinou ji autor musí nějak označit, pojmenovat a to může udělat několika způsoby: nepřímo, přezdívkou, jménem.


1. Nepřímo

Pojmenování nepřímo se většinou používá na začátku, když se teprve s postavou čtenář seznamuje, někdy na začátku nové kapitoly, když chce autor navodit atmosféru, nebo nechce přímo říct, o koho se jedná, chce, aby čtenář hádal. Také toho je možná využít pro to, aby se v textu pořád neopakovalo jméno, nebo přezdívka. Jedná se o označení na základě charakteristického rysu postavy, nebo rysu odlišnému vůči postavám jiným. Často se jedná o popis: "muž s modrýma očima", "člověk" (pokud v povídce ostatní postavy jsou jiné rasy, zvířata, nebo věci), "služebná"…

Nepřímo postavy označuje nejčastěji vypravěč, ale může se stát, že tak učiní i ostatní postavy, takové označení bych zařadila někam na pomezí nepřímého pojmenování a přezdívky. Z tohoto označení nemusí být okamžitě jasné, o koho se jedná, v díle může být i jiné postavy, které toto charakterizuje, není to ustálené, ale je to označení, vyjadřující nejen charakteristiku označované postavy, ale i vztahy mezi postavami, někdy může i vypovídat o emocích, jenž zrovna postava pociťuje v danou chvíli, kdy takto druhou postavu označí. Může to být oslovení vyjadřující jistou náklonost: "Že jo, zlatíčko?!", "Drž hubu, ty okřídlený parchante!", můžeme však do toho zařadit i nepřímé oslovení například: "Hej, ty tam v tom bílém plášti!"

2. Přezdívka

Přezdívka je též na základě charakteristického rysu postavy, či události s ním spjaté, čili stále tuto postavu významně popisuje. Už však na rozdíl od nepřímého pojmenování je plně funkční, postavu takto nemusí označovat jen vypravěč, ale i ostatní postavy, a tak přezdívka nevypovídá jen o označované postavě, ale i o ostatních postavách a jaký mají vztah s označovanou postavou. Přezdívka funguje jako jméno. Čtenáři je jasné, o kom se mluví, to však ne nutně musí platit u všech postav. V díle většinou nebývá vícero postav stejné přezdívky, zato však jedna postava může mít přezdívek víc. A co je snad nejdůležitější, přezdívky na rozdíl od nepřímého pojmenování jsou ustálené a za přezdívku, aby bylo jasné, o koho se jedná, nemusí se nic dodávat. Přezdívkou může být třeba: "Otcovrah", "Král severu", "Ty výš, kdo", "Nemožná dívka"…

Přezdívkou může být i nějaký titul, který je jedinečný, třeba například ten "Král severu".

3. Jméno

Jména, jsou jména. Jedná se o přímé označení dané postavy. U nich už je naprosto jasné, o koho se jedná nejen čtenářům, ale i ostatním všem postavám, pokud danou označovanou postavu znají. Samozřejmě i zde platí výjimky, třeba když v díle se vyskytují dvě postavy stejných jmen, třeba Jana Nováková a Jana Prášilová, pak je lepší je nějak odlišit, třeba dodávat vždy celé jméno, nebo pokud mají stejná jak křestní jména tak přímení, jak tomu někdy bývá například u otce a syna, tak dodávat "mladší" a "starší". Někdy se také může stát, že ostatní postavy, nebo i čtenáři nejdříve znají přezdívku, a až poté se dozvídají skutečné jméno postavy. Ač se to může zdát zvláštní, jméno a jeho použití také definuje vztahy mezi postavami. Jde o to, kdy a jak jméno použijí. Jestli použijí křestní, přímení, anebo ho nepoužijí a použijí přezdívku, či nepřímé označení, i když jméno znají. Jména však na rozdíl od nepřímého označení nebo přezdívek můžou, ale také nemusí nic moc napovídat o jeho nositeli.

Je několik důvodů, proč by jméno mohlo odpovídat roli postavy v příběhu a stejně tak proč by mohlo být naprosto zcela nezávislé. První okolnosti je jeho provázanost s fikčním světem. Pokud se příběh odehrává v našem světě v Japonsku, pak je jen přirozené, aby postava nesla japonské jméno, a pokud by tak nebylo, vyvolává to otázky, které je dobré v povídce odůvodnit. Je to snad přistěhovalec, nebo potomek přistěhovalců, výměnný student, nebo snad její rodiče jsou blázniví do exotických jmen? Pokud příběh řadíme do žánrů sci-fi, nebo fantasy. Tak záměrná volba jména hrdiny může hrát ještě vyšší roli. Koneckonců, tyto povídky se odehrávají ve fikčním světě, který často bývá velmi odlišný tomu našemu a je jen na autorovi, jak a v čem se jeho svět bude a nebude podobat tomu našemu. Jména tak můžou být naprosto zvláštní, nezvyklá, nepřirozená a stejně tak i zvyklosti, jak se živé inteligentní bytosti, pojmenovávají. V tomto případě se tedy hlavní hrdina může nazývat třeba CC a jeho jméno mu může být dáno za úplňku čtvrtého měsíce letního období ve věštbě tří nejvyšších sudiček, prozrazující jeho celičký osud… a nebude na tom vůbec nic zvláštního.

Čímž se dostáváme k druhému bodu a to pojmenování v závislosti na ději povídky. Asi spoustě lidí se hned vybaví ty fantasy, kdy hlavní hrdina nese nějaké významné jméno a je mu prorokováno, že člověk s takovým jménem učiní veliké věci. Takové použití občas ve špatném podání může vyznít dost amatérsky, až směšně, ale myslím, že to má základ v mýtu. Jméno je něco, co jistým způsobem slouží k identifikaci. Dříve si lidé mysleli, že znát něčí jméno, dává člověku nad druhým určitou moc. Proto v tolika mýtech, legendách a pověstech je to, že hlavní hrdina pokud zná jméno nestvůry, nebo boha/poloboha, může tuto bytost jakoby magicky spoutat. Navíc některé bytostem pro lidi bylo krajně tím pádem neuctivé, pojmenovávat je pravým jménem, a tak se využívaly zástupná. (Údajně slovo Bůh, nebo medvěd jsou původem zástupná jména, co je na tom pravdy, kdo ví…) Kdo ovšem by si myslel, že tohoto se dá využít pouze jen v legendách a mýtech a pro moderní literaturu to nemá význam nanejvýš tak v žánru fantasy, pakl bych mu doporučila se podívat například na seriál Doctor who (Pán času). V tomto seriálu sice nevíme, proč hlavní hrdina vlastně tají své jméno. Jestli jeho jméno je nějak důležité, nebo je více důležité jeho zástupné jméno "Doktor", ale vidíme na tom krásně, jak se i s tímto dá také pracovat. Pojmenování v závislosti na ději se může ale vázat i na onoho školáka v Japonsku, který má jméno jiné než japonské. Pokud by se tedy jednalo o výměnného studenta, to že je v Japonsku, jak a proč je tomu tak, by asi bylo do povídky nějak zakomponované a souviselo by tedy přímo či nepřímo s dějem i jeho charakterem jako postavy. (Není to Japonec, tak má odlišné jméno a také asi tím pádem bude mluvit trošku jinak, bude se chovat trošku jinak, nebude třeba umět jíst hůlkami a podobně.) Jméno může částečně ovlivňovat charakter postavy, pokud postava má legrační jméno a příběh se odehrává ve školním prostředí, je pravděpodobné, že se jí spolužáci za to budou smát, což ji asi ovlivní. (Bude školní otloukánek a zakřiknutá, nebo bude ještě k tomu flegmatik, a tak si z toho nebude dělat hlavu… ale možná je pravděpodobné, že si v dospělosti nechá změnit své jméno, na něco normálnějšího…)

Dalším přístupem jsou takové trochu easter eggy. Autor může záměrně postavu pojmenovat nějak, aby to korespondovalo s její rolí v příběhu, nebo to naopak šlo proti její roli, ale zároveň, aby si to čtenář hned neuvědomil, aby čtenáři došlo až s pointou, proč se ta, či ona postava jmenuje zrovna takto. Toto je ovšem hodně složité a začínajícím autorům bych tohle rozhodně nedoporučovala.

Pokud bychom se ovšem jako autoři inspirovali hodně světem, který nás obklopuje, tak můžeme říci, že častokrát jméno nevypovídá o člověku téměř nic. Pokud si jméno nezměníme a k tomu lidé mají, když už pádný důvod, tak si většina z nás své jméno nevybírá. Vybírají ho nám naši rodiče, kteří netuší, jaká bude naše životní pouť, co nás čeká a co v našem životě uděláme. Očekávají, že budeme dobří, že budeme hodní a výjimeční, nejen pro ně. Pojmenují nás podle jmen na "rodinném stromě", dle data narození a jmen v kalendáři, nebo podle své vlastní životní cesty. Hrdina či vrah, mohou mít naprosto obyčejné jméno a někdy pro příběh to může být právě zajímavé, protože proč to všechno dopředu hned SPOILERVOVAT. Nemůže být napětí, právě v tom, že občas nevíme, jaká postava bude charakterem?

K argumentu, proč méně řešit jména postav a dávat jim náhodná a ničím nezajímavá, také přezpívá to, že je k zastavení, pokud dlouho autor přemýšlí nad jménem. Říká se, že je to první známka toho, že vytváří Mary Sue. Ty mají většinou nějaká exotická, záhadná jména, nad kterým se ostatní postavy v příběhu pozastaví, a většinou to je i jméno, které by chtěl/chtěla sám/sama autor/autorka.



Pochopitelně by se nad tímto tématem dalo přemýšlet a rozvádět to celé ještě více, ale snad pro základní obraz to stačí.









Kam dál