Nejtěžším zločinem je promrhaní svého života a trestem za to je smutek a prázdnota v srdci.

Děsivé hlubiny internetu - Jména

Sobota v 12:49 |  Koš

Děsivé hlubiny internetu - Jména


Jména, jména a jména… Jména a příběh, jakou to má souvislost?

Jak označujeme postavy?

Když člověk píše epické dílo, většinou musí do něj umístit nějaké postavy, pokud se tedy zrovna nejedná o dílo silně avantgardního rázu, které si nedovedu představit. Postavy jsou většinou lidé, někdy jiné rasy pokud se jedná o fantasy, nebo sci-fi, mohou to však být i zvířata, nebo neživé předměty, například židle. Pokud se nějaké postava vyskytne v díle, většinou ji autor musí nějak označit, pojmenovat a to může udělat několika způsoby: nepřímo, přezdívkou, jménem.


1. Nepřímo

Pojmenování nepřímo se většinou používá na začátku, když se teprve s postavou čtenář seznamuje, někdy na začátku nové kapitoly, když chce autor navodit atmosféru, nebo nechce přímo říct, o koho se jedná, chce, aby čtenář hádal. Také toho je možná využít pro to, aby se v textu pořád neopakovalo jméno, nebo přezdívka. Jedná se o označení na základě charakteristického rysu postavy, nebo rysu odlišnému vůči postavám jiným. Často se jedná o popis: "muž s modrýma očima", "člověk" (pokud v povídce ostatní postavy jsou jiné rasy, zvířata, nebo věci), "služebná"…

Nepřímo postavy označuje nejčastěji vypravěč, ale může se stát, že tak učiní i ostatní postavy, takové označení bych zařadila někam na pomezí nepřímého pojmenování a přezdívky. Z tohoto označení nemusí být okamžitě jasné, o koho se jedná, v díle může být i jiné postavy, které toto charakterizuje, není to ustálené, ale je to označení, vyjadřující nejen charakteristiku označované postavy, ale i vztahy mezi postavami, někdy může i vypovídat o emocích, jenž zrovna postava pociťuje v danou chvíli, kdy takto druhou postavu označí. Může to být oslovení vyjadřující jistou náklonost: "Že jo, zlatíčko?!", "Drž hubu, ty okřídlený parchante!", můžeme však do toho zařadit i nepřímé oslovení například: "Hej, ty tam v tom bílém plášti!"

2. Přezdívka

Přezdívka je též na základě charakteristického rysu postavy, či události s ním spjaté, čili stále tuto postavu významně popisuje. Už však na rozdíl od nepřímého pojmenování je plně funkční, postavu takto nemusí označovat jen vypravěč, ale i ostatní postavy, a tak přezdívka nevypovídá jen o označované postavě, ale i o ostatních postavách a jaký mají vztah s označovanou postavou. Přezdívka funguje jako jméno. Čtenáři je jasné, o kom se mluví, to však ne nutně musí platit u všech postav. V díle většinou nebývá vícero postav stejné přezdívky, zato však jedna postava může mít přezdívek víc. A co je snad nejdůležitější, přezdívky na rozdíl od nepřímého pojmenování jsou ustálené a za přezdívku, aby bylo jasné, o koho se jedná, nemusí se nic dodávat. Přezdívkou může být třeba: "Otcovrah", "Král severu", "Ty výš, kdo", "Nemožná dívka"…

Přezdívkou může být i nějaký titul, který je jedinečný, třeba například ten "Král severu".

3. Jméno

Jména, jsou jména. Jedná se o přímé označení dané postavy. U nich už je naprosto jasné, o koho se jedná nejen čtenářům, ale i ostatním všem postavám, pokud danou označovanou postavu znají. Samozřejmě i zde platí výjimky, třeba když v díle se vyskytují dvě postavy stejných jmen, třeba Jana Nováková a Jana Prášilová, pak je lepší je nějak odlišit, třeba dodávat vždy celé jméno, nebo pokud mají stejná jak křestní jména tak přímení, jak tomu někdy bývá například u otce a syna, tak dodávat "mladší" a "starší". Někdy se také může stát, že ostatní postavy, nebo i čtenáři nejdříve znají přezdívku, a až poté se dozvídají skutečné jméno postavy. Ač se to může zdát zvláštní, jméno a jeho použití také definuje vztahy mezi postavami. Jde o to, kdy a jak jméno použijí. Jestli použijí křestní, přímení, anebo ho nepoužijí a použijí přezdívku, či nepřímé označení, i když jméno znají. Jména však na rozdíl od nepřímého označení nebo přezdívek můžou, ale také nemusí nic moc napovídat o jeho nositeli.

Je několik důvodů, proč by jméno mohlo odpovídat roli postavy v příběhu a stejně tak proč by mohlo být naprosto zcela nezávislé. První okolnosti je jeho provázanost s fikčním světem. Pokud se příběh odehrává v našem světě v Japonsku, pak je jen přirozené, aby postava nesla japonské jméno, a pokud by tak nebylo, vyvolává to otázky, které je dobré v povídce odůvodnit. Je to snad přistěhovalec, nebo potomek přistěhovalců, výměnný student, nebo snad její rodiče jsou blázniví do exotických jmen? Pokud příběh řadíme do žánrů sci-fi, nebo fantasy. Tak záměrná volba jména hrdiny může hrát ještě vyšší roli. Koneckonců, tyto povídky se odehrávají ve fikčním světě, který často bývá velmi odlišný tomu našemu a je jen na autorovi, jak a v čem se jeho svět bude a nebude podobat tomu našemu. Jména tak můžou být naprosto zvláštní, nezvyklá, nepřirozená a stejně tak i zvyklosti, jak se živé inteligentní bytosti, pojmenovávají. V tomto případě se tedy hlavní hrdina může nazývat třeba CC a jeho jméno mu může být dáno za úplňku čtvrtého měsíce letního období ve věštbě tří nejvyšších sudiček, prozrazující jeho celičký osud… a nebude na tom vůbec nic zvláštního.

Čímž se dostáváme k druhému bodu a to pojmenování v závislosti na ději povídky. Asi spoustě lidí se hned vybaví ty fantasy, kdy hlavní hrdina nese nějaké významné jméno a je mu prorokováno, že člověk s takovým jménem učiní veliké věci. Takové použití občas ve špatném podání může vyznít dost amatérsky, až směšně, ale myslím, že to má základ v mýtu. Jméno je něco, co jistým způsobem slouží k identifikaci. Dříve si lidé mysleli, že znát něčí jméno, dává člověku nad druhým určitou moc. Proto v tolika mýtech, legendách a pověstech je to, že hlavní hrdina pokud zná jméno nestvůry, nebo boha/poloboha, může tuto bytost jakoby magicky spoutat. Navíc některé bytostem pro lidi bylo krajně tím pádem neuctivé, pojmenovávat je pravým jménem, a tak se využívaly zástupná. (Údajně slovo Bůh, nebo medvěd jsou původem zástupná jména, co je na tom pravdy, kdo ví…) Kdo ovšem by si myslel, že tohoto se dá využít pouze jen v legendách a mýtech a pro moderní literaturu to nemá význam nanejvýš tak v žánru fantasy, pakl bych mu doporučila se podívat například na seriál Doctor who (Pán času). V tomto seriálu sice nevíme, proč hlavní hrdina vlastně tají své jméno. Jestli jeho jméno je nějak důležité, nebo je více důležité jeho zástupné jméno "Doktor", ale vidíme na tom krásně, jak se i s tímto dá také pracovat. Pojmenování v závislosti na ději se může ale vázat i na onoho školáka v Japonsku, který má jméno jiné než japonské. Pokud by se tedy jednalo o výměnného studenta, to že je v Japonsku, jak a proč je tomu tak, by asi bylo do povídky nějak zakomponované a souviselo by tedy přímo či nepřímo s dějem i jeho charakterem jako postavy. (Není to Japonec, tak má odlišné jméno a také asi tím pádem bude mluvit trošku jinak, bude se chovat trošku jinak, nebude třeba umět jíst hůlkami a podobně.) Jméno může částečně ovlivňovat charakter postavy, pokud postava má legrační jméno a příběh se odehrává ve školním prostředí, je pravděpodobné, že se jí spolužáci za to budou smát, což ji asi ovlivní. (Bude školní otloukánek a zakřiknutá, nebo bude ještě k tomu flegmatik, a tak si z toho nebude dělat hlavu… ale možná je pravděpodobné, že si v dospělosti nechá změnit své jméno, na něco normálnějšího…)

Dalším přístupem jsou takové trochu easter eggy. Autor může záměrně postavu pojmenovat nějak, aby to korespondovalo s její rolí v příběhu, nebo to naopak šlo proti její roli, ale zároveň, aby si to čtenář hned neuvědomil, aby čtenáři došlo až s pointou, proč se ta, či ona postava jmenuje zrovna takto. Toto je ovšem hodně složité a začínajícím autorům bych tohle rozhodně nedoporučovala.

Pokud bychom se ovšem jako autoři inspirovali hodně světem, který nás obklopuje, tak můžeme říci, že častokrát jméno nevypovídá o člověku téměř nic. Pokud si jméno nezměníme a k tomu lidé mají, když už pádný důvod, tak si většina z nás své jméno nevybírá. Vybírají ho nám naši rodiče, kteří netuší, jaká bude naše životní pouť, co nás čeká a co v našem životě uděláme. Očekávají, že budeme dobří, že budeme hodní a výjimeční, nejen pro ně. Pojmenují nás podle jmen na "rodinném stromě", dle data narození a jmen v kalendáři, nebo podle své vlastní životní cesty. Hrdina či vrah, mohou mít naprosto obyčejné jméno a někdy pro příběh to může být právě zajímavé, protože proč to všechno dopředu hned SPOILERVOVAT. Nemůže být napětí, právě v tom, že občas nevíme, jaká postava bude charakterem?

K argumentu, proč méně řešit jména postav a dávat jim náhodná a ničím nezajímavá, také přezpívá to, že je k zastavení, pokud dlouho autor přemýšlí nad jménem. Říká se, že je to první známka toho, že vytváří Mary Sue. Ty mají většinou nějaká exotická, záhadná jména, nad kterým se ostatní postavy v příběhu pozastaví, a většinou to je i jméno, které by chtěl/chtěla sám/sama autor/autorka.



Pochopitelně by se nad tímto tématem dalo přemýšlet a rozvádět to celé ještě více, ale snad pro základní obraz to stačí.








 

První krůčky v programu Blender

19. března 2017 v 12:41 |  Obrázky

První krůčky v programu Blender


Tak jsem se začala učit s novým programem. Jmenuje se Blender a je to program pro 3D modelaci. Zatím mám jen několik těchto Print Screenů, ale doufám, že časem budou i nějaké ty animace.















Ring

13. března 2017 v 22:36 |  Překlady/Translations

Ring


I noticed that as soon as I saw her again and she took off her pink knitted gloves. On her finger was small but elegant silver ring with diamond.

She was engaged to be married! My Molly got engaged. I couldn't figure it out even earlier, when I wanted to invite her to dinner and she instead said she wanted to solve crimes, and an extra bit again she put on weight, she always a little put on weight when she's doing well. It was clear evidence, but how, why and with whom? Besides the ring, there wasn't other help, who could be the man and how long they are together.

I was happy for her. She was very beautiful and smart, with little defect: her social awkwardness. She was crazy about me, but I didn't return her feelings, but I had always wished good luck for her and I hope that her acquaintance isn't just another sociopath. I ignored the basic facts that what she told me about him, including that his name is obviously a lie, and her silent response to my encouragement: "Maybe I have a weakness for such men." In good faith, I let it be, and what happened?! I wish I was as rough as always, then she might still be with us.
 


Děsivé hlubiny internetu - Recenze a kritika

4. března 2017 v 12:42 |  Koš

Děsivé hlubiny internetu - Recenze a kritika




Recenze a kritika je velkým tématem jak pro tištěnou publikaci, tak pro internet. Vzhledem k tomu, že tato série článků, jak už sám název napovídá, je o druhé variantě, zajímají mě právě různé reakce čtenářů na články a povídky, a to právě na několika webech pro začínající pisálky.

Většina webu pro pseudo-pisálky umožňuje jejím čtenářům bezprostředně reagovat na dané dílo bez žádné prodlevy, kontroly redakce, dopisů, které musejí projít "cenzurou"… a stejně tak jednoduše může někdo na internetu napsat i článek, který onen čtenář komentuje. To na jednu stranu urychluje celý proces. Lidé se tak mohou snadno a rychle dostat k obsahu, ke kterému by se normálně nedostali (a teď nemám na mysli nic nezákonného, jen tvorbu začínajících autorů, o které žádná tištěná média nemají zájem, protože se domnívají, že by nebyla dostatečně populární a oni by na něčem takovém prodělaly, nebo tvorbu, kterou z podstaty věci nejde, nebo autor nechce zpeněžit). Též to ovšem jistým způsobem zvyšuje procento ohlasu na dané dílo. Jak vidno, lidé jsou přeci jen lenivá stvoření, a když pro svoji reakci musejí udělat více než naťukat pár písmenek na klávesnici, tak to ledaskoho může odradit, nota bene když nevědí, jestli se jejich zpráva k tomu, ke komu je určena (autor, nebo ostatní čtenáři), vůbec dostane. Rychlost publikace na internetu však nemá jen výhody, ale také mnoho úskalí.

S jednoduchostí publikace a žádnou další kontrolou redakce a korekturami, se dostávají na svět články, které mají v sobě řadu gramatických a pravopisných chyb. Jistě i v tištěných periodikách se najdou chyby, ale čím více lidí čte článek, tím více "chib" se povede odbourat. Myslet si, že když jste měli ve škole samé jedničky ze slohů, studujete bohemistiku a jste správný gramatický nacista, tak že kontrolu nepotřebujete a vše zvládnete sami, je hloupé. Každý trošku trpí autorskou slepotou, někteří více, někteří méně. (Já určitě více.) Je tedy jasné, že články na internetu, pakliže nepatří k nějakým třeba online zprávám, ale publikuje je jednotlivec, logicky nemají, nebo je těžké, aby měly v tomto stejnou kvalitu. Uživatel dané webové stránky "autor" také může vydat téměř cokoliv. Což se nám na jednu stranu líbí. Jak už jsem napsala nahoře, jsme do jisté míry rádi, že naše díla, které mají tak trochu avantgardní charakter, je možné někde si přečíst, na druhou stranu je také možno publikovat mezi povídkami i: "Aoj, lidy, jak se matte?" Co to dělá v povídkách?! A jak je to napsané?!

Jednoduchost reakce tedy může čtenáře motivovat, aby přeci jen pár těch písmenek naťukal, i když obvykle nemá zas takovou potřebu se k dílu vyjádřit, avšak rovněž to také přináší čtenáře (jestli se jim tak dá říkat), kteří reagují jen, aby viděli, co to s autorem udělá. Lidi, kteří daný článek si ani nepřečtou, jen se s někým chtějí pohádat. Jinak také známé jako "hate komentáře"… ale to už viz následující komentáře, které jsem napsala v rámci FB skupiny "Wattpad stories CZ/SK."

Tato skupina se týká především tedy webu pro začínající spisovatele wattpad.com, ale situace je více méně dost podobná i na jiných webech. Diskuze o tom, jak by se mělo komentovat, psát recenze a "dělat" alespoň amatérská kritika se stále vrací téměř až v pravidelných intervalech a dalo by se říct, že jsou tu dvě hlavní tendence. Hlasy volající pro tvrdou kritiku, která by osvobodila tyto weby od hodně nekvalitní tvorby, a tendence mírnější, která zdůrazňuje slušnost a vzájemný respekt, ke které se přikláním já.


Komentář 1.


Já osobě jsem zažila za dobu, co píši a sleduji různé weby pro pisálky, tak snad všechny druhy ohlasů na různá díla.

Stalo se mi, že jsem dostala hate, který mě snad jen měl rozčílit, konstruktivní kritiku, i kritiku, která se jen snažila o to, aby byla konstruktivní, ale "chyby" mi opravila na jen "chibi", a já pak strávila nejméně půl dne hledáním ve slovnících, pravidlech českého pravopisu a diskuzí, o tom, co je tedy správně, s někým, o kom vím, že je erudovanější v tomhle než já. I se mi stalo, že jsem byla v pozici čtenáře, který komentoval a byl za svůj komentář od autorky seřván, jak si dovoluji ji kritizovat. To je nepříjemné zvláště, když se skutečně tomu danému člověku snažíte pomoci a dáte si na komentáři záležet.

Já když píši komentář tak se vždy snažím ho napsat tak, aby postihl věci, které je třeba zlepšit, ale též abych neurazila autora. Snažím se nikoho nezadupat kvůli jeho chybám do země. Přeci jen je smutné, když autor přestane psát jen kvůli negativní ostré kritice. Každý někde začíná a může se z těch špatných děl "vypsat", když ovšem ho hned zadusíte, nikdy nedostane příležitost.

Pochopitelně je špatné jen psát: "dobrý", "super", "další díl". Z tohohle se autor skutečně moc nedozví a nikam ho to neposune. Konstruktivní kritika by měla jak chválit, tak i vypíchnout ty negativní věci… A být hlavně konkrétní. Když chválíme tak, co konkrétně se nám na tom líbilo, a naopak co bychom konkrétně změnili. (Jistě i z pochvaly, z úspěchu se člověk učí a na to se dost zapomíná.)

V poslední době jsem si všimla, že je též móda takzvaných "upřímných komentářů", které se právě snaží o nějakou konstruktivní kritiku, ne však vždy se to povede, a troufám si dokonce napsat, že některé jsou jen skryté hate komentáře a jen plánovitě se snaží autora a dílo srazit dolů. Pro to aby kritika byla konstruktivní, nestačí jen napsat: "Je to sračka!" a za to: "hej, tohle není hate komentář, myslím to upřímně." To, že napíšete, že to není hate komentář, z toho ne-hate komentář neuděláte. A obecně si nemyslím, že by bylo vůbec správné u jakéhokoliv dílka, ač se jedná o naprostý brak, napsat, že je to sračka.

Autor jde se svou kůží takříkajíc na trh. Vždy do svého dílka dává čas, svoji námahu, mnohdy i srdce a vzhledem k tomu, že jsme na internetu, nikdo z nás za svoji práci nedostane zaplaceno, děláme to ze své dobré vůle, o svém volném čase a protože nás to baví. (Proto je možná pro některé obtížné udržet si onen odstup a nevylítnout jak čertík z krabičky, když se jim za to celé dostane jen tvrdé nekompromisní kritiky.) Je třeba chápat a vnímat to, že autoři na Wattpadu teprve začínají, popřípadě jsou jen nadšení amatéři. Pochopitelně, že jejich momentální dílka nebudou za pár let brány za stěžejní pro světovou literaturu a dokonce i se většina z nich nemůžeme srovnávat s těmi tištěnými (a to nejen pravopisem, kde v nakladatelství je korektorka, kdežto internetoví pisálci mají jen své oči, nebo před-čtenáře, který je amatér v hledání hrubek, tak jako autor). Psaní, je druh umění, též však řemeslo… a to řemeslo se musí cvičit, ovládnout a o tomhle Wattpad a jiné takové stránky pro pisálky jsou. Čtenáři si volně můžou číst věci, které by se jim jinak do ruky nedostaly, mohou sledovat pomalý vývoj a zlepšování autorů, plus s nimi mohou komunikovat a autoři zase mají prostor, kde se zlepšovat, kde mohou zveřejňovat to, co by normálně šlo jen do šuplíku, a zkoumat jak na jejich tvorbu reaguje publikum. Vždyť to je přeci pěkné, že máme takový prostor, takové možnosti.

Tím nechci nijak obhajovat lidi, kteří vás za vaší tvoru, nebo kritiku tvorby pošlou do oněch míst. Ba naopak, chvěla bych vyzvat k nějaké vzájemné úctě, slušnosti, a vděku za možnosti, které máme.



Komentář 2.


Je něco trošku jiného recenze, která probíhá jako zpětná vazba čtenáře autorovi do soukromých správ, něco jiného je komentář k povídce, nebo tady na FB, popřípadě recenze, která je publikovaná jako nové dílko na Wattpadu odděleně od původní povídky, na kterou reaguje. Často tady narážím na fakt, že na tento rozdíl se hodně zapomíná. Lidé na Wattpadu hodně píší recenze vydávané mimo jako nové své dílko, ale píší to, jako by byl primární čtenář právě autor povídky, nebo jako by to byl jen komentář pod povídkou. Jak se to ale liší?

Pokud je recenze vydaná samostatně, není určena pouze autorovi, ale může si získat i větší publikum (lidé, kteří mají zájem si něco přečíst, ale zatím neví co, hledají kvalitní povídku). Má tedy recenze zpětný dopad na autora a čtení jeho povídky, a pakliže je špatně neodborně napsána, neobsahuje konstruktivní kritiku a její čtenáři nejsou schopni tento fakt odhalit, pak je pochopitelné, že autor moc nadšen není a částečnou vinu za jeho neúspěch nese sám kritik. Je ovšem důležité si také uvědomit, že psát recenzi není žádný med ani nijak jednoduché. I když se používají odborné termíny, poučky knih a vnímá se celý kontext díla, vždy je také v této disciplíně jistá dávka subjektivnosti, vždy to tak trochu odborná dojmologie.

Komentář pod povídkou je jiný v tom ohledu, že nemusí být tolik odborný, může být více subjektivní a i po formální stránce si člověk třeba může dovolit spoustu odmlk a emotikony, je to jen názor jednoho čtenáře... tím pádem ovšem ztrácí takovou váhu jakou by měla odborná recenze publikovaná zvlášť. Také je zajímavým faktorem, že je až pod samotnou povídkou, takže si ho většinou přečte autor a pak jiní čtenáři, kteří ovšem již povídku četli, takže si lépe udělají názor sami na dílo autora a komentář pod ním. Tento faktor ovšem odpadá, pakliže někdo komentuje povídku tady na FB. Zde link na dílko autora a komentář k ní leží vedle sebe a dostávají se k tomuto potenciální čtenáři, které komentáře můžou ovlivnit v rozhodnutí, jestli si povídku přečtou, nebo ne.

Pokud je ovšem recenze posílá pouze do soukromých zpráv, pak se jedná jen o komunikaci mezi kritikem a autorem, faktor ostatních čtenářů tedy odpadá a primárním čtenářem recenze je jen autor. Jde tedy hlavně o to, aby se autor ve své tvorbě zlepšil, nikoli o upozornění ostatních na dobré, či špatné kousky na Wattpadu. Je to soukromá odezva na dílko, o které se nemusí nikdo dozvědět, znamená to tedy, že autor neutrží žádnou "škodu", pakliže recenze nebude recenze, ale jen dobře vypadající blábol (no, žádnou, bude smutný, že recenzent nepojal jeho povídku, bude možná váhat nad tím, jestli kritik má pravdu nebo ne, ale dopad na povídku to mít nemusí, pakliže na základě této špatné recenze nezpanikaří, něco špatně neopraví, nebo nesmaže celé dílko...)

Teď mi samozřejmě někdo může napsat, že pakliže recenzent nechápe povídku, nebo jí zkritizuje, pak je skutečně asi na té povídce něco špatně... Ale nééé, nemusí. Ne všechny povídky a příběhy může chápat a stejně docenit člověk ač je v jakém věku a situaci. Některé povídky cílí přímo na určitou skupinu lidí a pro ni je to napsáno. Každý jsme jistým způsobem odlišný, kráčíme po různých životních cestách a jinak vnímáme okolí, někdy máme cestu a vnímání podobné, někdy se i střetneme... a někdy je to zcela odlišné.

A pakliže také se nejedná o recenzi, ale jak jsem to nazvala blábol, nekvalitní... kdo ví, co za tím je. I v samotné odborné historii recenzí, tu byly případy, kdy nějaký kritik umělci nadržoval, nebo naopak ho shazoval jen kvůli osobním antipatiím, nebo si prostě na něm chtěl honit triko. Jak již sem napsala, udělat dobrou konstruktivní kritiku, recenzi není vůbec jednoduché a je důležité si uvědomit, že valná většina z nás jsme jen zanícení amatéři, jak ti, co píší povídky, tak i ti, kteří je hodnotí. Takže někdy i s veškerou dobrou vůlí, svědomitostí a pečlivostí, to zrovna nemusí úplně dobře dopadnout.









Mnohem hlubší pouto

15. února 2017 v 9:58 |  Překlady/Translations
Autor: awesomesauce101
Povídku v originále můžete nalézt zde: https://www.fanfiction.net/s/9870191/1/A-More-Profound-Bond
Fandom: Supernatural (Lovci duchů)
Na pár: Castiel/Dean Winchester
Mohlo by vadit: pre-slash, objímání
*****************************************************************************

Mnohem hlubší pouto


Sam s Deanem v bunkru hráli kulečník a zrovna, když Dean chtěl trefit tágem bílou kouli, se za Samem z ničeho nic objevil Castiel.

"Sakra," zamumlal Dean, když sledoval, jak bílý míček spadl do jedné z děr. Podrážděně se na Castiela podíval. "Co?!"

Anděl se tvářil téměř omluvně a Dean věděl, že to co se mu chystá říct, nebude nic dobrého.

"Potřebuji vaši pomoc," řekl Castiel a přitom vypadal, jako kdyby nenáviděl celý svět za to, že se musí zeptat.

"Co se děje, Cas?" zeptal se Sam.

Castiel si rozčíleně povzdechl, což v měřítkách andělů znamenalo, že pravděpodobně naprosto vyšiluje a je na pokraji paniky.

"Dnes jsem se setkal s mým bratrem Ithurielem. Řekl mi, že se musím spojit s někým před zimním slunovratem v letošním roce, nebo budu vyhozen z posádky," pravil sklíčeně.

"To je zítra," řekl Sam se strachem a empatií.

"Počkej, říkáš, že pokud se s nikým nechceš spojit, tak tě vyhodí z andělského klubu?" snažil si to dát dohromady Dean.


Castiel obrátil oči v sloup nad formulací, ale přikývl.

"To nic. Jsou tam opravdu přísní co," řekl Sam.

"Věř mi, Sam. Nemáš ponětí," kývl Castiel a povzdechl si, než opět pokračoval. "Neměl jsem společníka po staletí a teď jsou přesvědčeni, že nerozumím závazkům."

"Odpovědnost? Ty?" zasmál se Dean. "Znají tě vůbec? Můžeš srazit démony a monstra se svým andělským mojo ve dvou sekundách."

"Andělé drží své bojovníky u vysokých standartu, výších než je tomu u lidí, Deane," Pravil Castiel, jako by to bylo jasné.

"Společníci pomáhají, aby byli silnější fyzicky, ale je to kombinace našich milostí, co pomáhá činit Boží dílo."

"Vydrž chvilku. Pokud potřebuješ pouto, nebo cokoli andělského, proč jsi přišel sem?" zeptal se Sam a Castiel na něj zvědavě pohlédl.

"Není vždy nutné, aby vazba byla mezi dvěma anděly. Už předtím tu byly některé vazby mezi anděly a lidmi. Pokud by se jednalo o silnou lidskou duši, tak by pouto bylo podobné," vysvětlil anděl.

"Hm," Sam přikývl, že rozumí.

"Nechci být nezdvořilý, či cokoli jiného, Cas, ale neznáš nějakého dalšího anděla, který by vám mohl pomoct a stát se společníkem?" zeptal se Dean.

"Ano, ale nechováme k sobě nějak moc velké sympatie."

"Takže tohle je vlastně tvůj způsob jak požádat jednoho z nás."

"Pokud byste chtěli, mohl bych použít na to frázi," řekl Castiel rozpačitě. To byla část, které se děsil. Přijít sem a požádat o pomoc bylo dost bolestivé, ale dva bratři nevěděli, proč byl tady a on nevěděl jak to udělat aniž by způsobil poplach. Poslední věc, kterou potřeboval, bylo, aby ho odstrčili pryč. Bohužel neměl moc času. Den zimního slunovratu, jak řekl Sam, byl zítra a Winchesterovic měli zálibu otálet do doby, než bylo pozdě. Nepotřeboval vědět, že půlnoc je zatraceně krátká."

"Já vím, že je to hodně narychlo, ale potřebuji, aby jeden z vás mi pomohl. Chtěl jsem se zeptat, jestli neznáte i jiné možnosti. Prosím," přidal kouzelné slovíčko, protože se zdálo, že skutečně má svoji magii, zejména na lidi jako jsou Dean a Sam.

"Jak to funguje?" řekl nakonec Dean po krátké pauze.

"Je na to rituál, ale není moc složitý a nebolí to. Budu přímo s tebou spojený. Byli bychom schopni komunikovat, aniž bychom museli použít telefon, byl bych schopný tě najít kdekoliv navzdory tomu, co jsem ti vytesal do žeber," vysvětlil Castiel.

"To vlastně zní… ne tak špatně," domníval se Dean.

"Ještě něco co bychom měli vědět? Jakékoliv další účinky? A tím, že byste se stali s Deanem společníky, nemuseli byste… víte…" Sam nemohl dokončit větu. Dean se zuřivě začervenal a šokovaně zůstal zírat na Sama.

"Sam, proč ses u všeho svatého zeptal?!" zaúpěl a pohlédl na Castiela.

"No, ty se chystáš to udělat! Není, tohle to první na co bychom se předtím měli zeptat?!" argumentoval Sam, přesto jeho tvář zčervenala stejně jako jeho bratra, z toho o jaké informace musel žádat.

"Jestli máte na mysli smilnit s Deanem, pak ne," odpověděl Castiel.

"Musel jsi to říct takhle?" zamračil se Dean.

"Jak jsem to měl říct?" zeptal se Castiel nevinně a Dean na Castiela pohlédl, jako by se snažil přijít na to, jestli jeho nejlepší přítel je chytrý osel, nebo se skutečně ptá. Ať tak či onak nakonec zavrtěl hlavou a zamumlal si pod vousy: "nevadí".

"Castieli," přerušil je hlas, za který byli bratři rádi, že je přerušil od trapné chvilky. Castiel se obrátil ke svému bratrovi, který byl oblečen celý v bílém. Deanovi se vybavil Sam z budoucnosti posednutý Luciferem a zachvěl se při té vzpomínce.

"Ithuriel," okamžitě Castiel reagoval.

"Už jste si vybral svého kamaráda, bratře?" zeptal se ho druhý anděl. "Čas se krátí a víš, že ti nebude dovoleno být v Arielově posádce pokud nezaložíš pouto."

"Jsem si toho vědom," odpověděl Castiel. "A už jsem si vybral," řekl a otočil se od Ithuriela k Deanovi na něhož udělal jeden z těch pohledů: "Opravdu nechci být vyhozen z posádky a opravdu doufám, že řekneš ano."

Dean mu opětoval pohled s "Oh fajn," napsáno ve tváři. On skutečně moc dobře netušil, jak to celé funguje a tak jen tam seděl a čekal, co se tane.

"Člověk?!" otázal se Ithuriel se zvednutým obočím.

"Ano, máš s tím problém?" řekl Dean zaskočeně a Castiel ho šťouchl loktem do žeber. "Ach, myslím, ano," snažil se skrýt bolest za úšklebek.

Ithuriel se zasmál. "Je… jiný. Ale má silnou duši. Jestli je on váš vyvolený, nemám námitek. Ne, že by bylo jedno, kdo to je, ale rád tě vidím šťastného, bratře."

"Takže, ehmmm, co pak? Už jsme v poho?" zeptal se Dean druhého anděla v náznaku, že už může odejít.

"Rituál ještě musí být dokončen, ale pak ano, budeme hotovi," odpověděl Castiel.

"Tak jak to uděláme?"

Castiel odpověděl až po chvilce váhání, vzal Deanovu ruku do vlastních a Ithuriel začal zpívat něco v Enochianštině.
Dean se předklonil a zašeptal úzkostlivě: "Počkej, to je svatba? Právě se ženíme, nebo tak něco?" To by rozhodně nebylo v plánu.

"Ne, Deane, a teď buď ticho."

Pronikavé světlo vyplnilo celou místnost a Sam s Deanem museli zavřít oči. Dean vzdychl, když ucítil něco podivného, ale ne nepříjemného, jak se hrne do celé jeho bytosti. Najednou se cítil lehký, jako by létal, i když normálně létání nesnáší. Světlo postupně sláblo a Ithuriel pokynul Deanovi, že může již otevřít oči. Nic se nezměnilo. Anděl před ním mu náhle nepřipadal velmi atraktivní, nebo neměl potřebu mu vyznat svoji nehynoucí lásku. Nicméně najednou viděl jeho velká černá křídla vyčnívající jeho zad a lehce zářící svatozář v prostoru těsně nad jeho hlavou. Předpokládal, že to je součást jejich vazby, ale pořád to bylo, pro co vám nestačí dech.

"Je hotovo, pokud nepotřebujete nic jiného, pak můžu jít," řekl Ithuriel.

"Brzy se zase uvidíme, Ithurieli. Neshledanou," odpověděl Castiel.

"A já tebe, můj bratře. Sbohem," řekl druhý anděl a pak byl pryč.

"To nebylo tak špatné, myslím," řekl Dean, když konečně mohl zase mluvit.

"Ujistil jsem tě, že to nebude bolestivé. Ale můžeš mě pustit," řekl Castiel, pobavení na jeho tváři bylo evidentní. Dean si uvědomil, že Castiela stále drží za ruku a tak ho pustil jako by se o něho spálil.

"Jo, promiň. Hezká křídla mimochodem," dodal náhle. Castiel se začervenal.

"Děkuji vám," pravil anděl tiše.

Dean pozoroval, jak Castiel rozvinul svá křídla a prohrábl si peří. Lovec si náhle připadal tak nějak osaměle.

"Co to všechno bylo?" zeptal se Sam a Dean skoro zapomněl, že po celou tu dobu tam jeho bratr byl.

"Nic," pokrčil Dean rameny. "Myslím, že teď mohu vidět Castielova křídla."

"Opravdu? To je… wow. Takže jak vypadají?" zeptal se.

"No, oni…," začal, ale najednou dostal ten podivný pocit, že vlastně to Samovi nechce říct. Ne ovšem pro nedostatek důvěry, nebo proto, že se bojí, že informace by byla nějak zneužita, ale měl pocit, že by to mělo být něco, co by mělo zůstat mezi ním a andělem. "Jsou úžasně, myslím…" dokončil nepřesvědčivě.

Sam se na něj tázavě podíval, ale netlačil ho dál v tom. Otevřel ústa pro další otázku, ale nakonec skončil jen u zívání.
"Jdu do postele," oznámil, vstal a zamířil do svého pokoje. Dean ještě zkoušel najít nějakou noční show v televizi, ale potom, co byl neúspěšný, se také odebral na kutě. Ze začátku v posteli jen zíral do stropu a nemohl usnout. Castiel řekl, že můžou komunikovat na dálku, aniž by museli vzít telefon a vytočit číslo. Rozhodl se to vyzkoušet. Bylo to jako se modlit k jeho andělovi a on odpověděl?

Cas? Jsi tam?

Ano, Dean. Je tu něco, co potřebuješ?

Dean se odmlčel, cítil se trochu hloupě, že ho volal, když nebyl v nějaké naléhavé situaci. Zdálo se, že Castiel to nějak poznal a rozhodl se ho ujistit, že je to v pořádku.

Prostě ses rozhodl vyzkoušet komunikační aspekt našeho pouta? zeptal se Castiel v jeho hlavě.

Jo. Omlouvám se, jestli jsem tě vyrušil. Doufám, že si nedělal nic důležitého.

To je v pořádku, Deane. Pouto umožňuje nám komunikovat, i když nepotřebujeme nějak pomoct.

Co teď děláš? Zeptal se Dean. Cítil nudu vyzařující z Castielové mysli.

Nic, opravdu. Nyní je Nebe opět v pořádku, tak není moc věcí, co je třeba udělat.

V tom okamžiku náhle byl Castiel u postele Deana, složil křídla a jeho svatozář jemně ozářila místnost.

"Cas? Co tady děláš?" zeptal se Dean.

"Nudil jsem se, jak jsem řekl. Zdálo se, že chceš se mnou mluvit," odpověděl.

Dean se rozesmál, mírně polichocen, že Cas opustil jeho stanoviště, jen aby si s ním promluvil. Poklepal na místo na postel vedle něj.

"No, nebudeš tam jen tak stát, ne. Tato postel je super pohodlná. Paměťová pěna je nejlepší věc na světě," řekl. Castiel otočil hlavou na stranu v zmatení, přesto se však strnule posadil na místo.

"Ty vole klid, relax," řekl mu Dean.

"Jsem naprosto v pohodě," reagoval na to Castiel.

"Jo a to je důvod, proč nervózně sedíš jako tyčka," pravil Dean a natáhl se k místu mezi lopatky, kdy Castielova křídla začínala. Anděl vyjeknul a vyskočil z postele, přitom neklidně zatřepotal křídly.

"Co se děje?" zeptal se Dean znepokojeně. Opravdu doufal, že tak Casovi nijak neublížil.

"Pr-promiň," zakoktal Castiel. "Je to prostě… lidé se mě takhle nedotýkají. Ten pocit mě překvapil.

"Bolelo to?

"Ne, to je v pohodě."

Dean si povzdechu v úlevě. "Dobře, dobře. Myslel jsem, že jsem ti ublížil, nebo tak něco."

"Ne, jsem v pohodě. Je to vlastně docela pěkný pocit," přiznal.

"Vidíš, říkal jsem, že se potřebuješ uvolnit a odpočinout. Pojď zpátky. Posaď se," řekla a pokynul mu. Po chvíli váhání nakonec Cas přišel a posadil se na postel. Dean masíroval Castielovi ramena a pochvíli skutečně se Cas uvolnil. Jeho dýchání se zpomalilo a Dean se vlastně začal bát, že ten chlap i usne, a tak se přesunul na jedno z jeho křídel, v nadějí, že ho trochu probere. Castielovo křídlo sebou náhle škublo a anděl se zhluboka nadechl. Dean si pomyslel, že to neměl dělat, ale pak se křídlo vrátilo zpět na stejné místo a opřelo se o Deanovu ruku, a tak Dean pokračoval hladit peří a žasl, jak bylo měkké. Cas si šťastně povzdechl.

"Je to příjemné, Cas?" zeptal se Dean, neschopen se přestat usmívat.

"Hmmm," Castiel odpověděl se spokojeným mručením.

Dean pokračoval v hlazení Castielových křídel, dokavaď nebyl moc unavený. Ve skutečnosti se mu chtělo už dost spát a nevěděl, jak dlouho ještě bude schopný být vzhůru.

Zdálo se, že Castiel tuto myšlenku od něj také převzal, protože si lehl na postel vedle něho.

"Myslel jsem, že andělé nespí," řekl Dean, oči otevřené.

"Nespí, ale nemám nic lepšího na práci. Myslel jsem, že bych tě mohl hlídat?" řekl s intonací, jako by se ptal, ale Dean nic nenamítl, vždy se mu tohle chovaní zdálo trochu divné, ale byl moc unavený to řešit. Přikývl a převlékl se do pyžama, než se vrátil a zahrabal pod přikrývku. Začalo být dole v bunkru chladněji. Věděl, že andělé nechápou zimu, ale stále držel deku tak, aby si Castiel mohl odpočinout s ním. V duchu si říkal, že to není proto, že chce přitulit k andělovi a jeho opravdu, ale opravdu měkkému peří, jen že je ohleduplný. Takže se rozhodně "neusmíval", když anděl automaticky ho přikryl jedním z jeho křídel a rozhodně se "neotočil" a "neobjal" jeho teplé tělo.

Poezie Pauly Nancy Millstone - Bezohlednost má jméno Únava

8. února 2017 v 11:01 |  Moje povídky

Bezohlednost má jméno Únava


Jsem bezohledná
protivná
a nasraná.

Z ničeho nic
na tebe začnu ječet
a ty budeš jen hledět.

Chudým nedám ani korunu,
a to jen z důvodu,
že již sama nemohu.

Udělej tohle,
udělej tamto,
pro bezcenné zlato.

Můžou mi všichni
políbit šos,
když toho je dost.

Práce zapadá prachem,
tak bych se neměla stresovat
a na to pamatovat.








Děsivé hlubiny internetu - Mary Sue

1. února 2017 v 13:19 |  Koš

Děsivé hlubiny internetu - Mary Sue




Mary Sue označení postavy, která má až příliš idealizovaný a nesympatický charakter. Většinou se jedná o postavu ženského pohlaví, ale může to být i mužská, v takovém ovšem případě se také dá označit též Gary Stu, Murray Stue, nebo Marty Stu. Jedná se o nerealistický a nedůvěryhodný charakter, který má bezchybnou morálku, oplývá vysokou inteligencí a schopnostmi převyšuje své vrstevníky. Je středobodem celého příběhu, který by bez této postavy nebyl ničím. Nejčastěji ji můžeme nalézt u internetových pisálků a to především v FF, ale může se objevit i v "originální tvorbě". Detailnější popis tohoto jevu můžete nalézt třeba zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Mary_Sue, nebo http://www.potterpovidky.cz/web/viewstory.php?sid=15

Pokud někde padne slovo na tento fenomen, většinou se s lidmi nemusím hádat, že takto vytvořená postava je špatně. Problém ovšem někdy nastává, že stále spousta autorů/autorek o tomto jevu nic netuší a když už ano, jsou tu spory, kde je hranice MS a kdy je to ještě pořád jen "zajímavá postava". Upřímně tato hranice je dosti křehká, citlivá a i já po všech těch letech občas prostě váhám. Vypozorovala jsem na sobě, že začínám mít tak trochu na tento jev alergii a vidím MS úplně ve všem, což také není zrovna značka ideál.

Zde je můj komentář, ve kterém jsem se snažila, tak trochu více zamyslet nad tímto tématem a podat dokonce pár rad, jak se lze MS vyhnout:



Komentář:


Mary Sue, další téma, o kterém bychom se mohli bavit hodiny a hodiny. S tímto termínem jsem se poprvé setkala na jednom anime-festu zhruba před pěti, šesti roky, kdy jsem ještě byla nevinná a netušila jsem, co to znamená. Jelikož jsem však literární šíluš a prezentace mě zaujala, hned jsem si o tomto jevu začala hledat více.

Říkat, že Mary Sue je chybou, protože je to nereálná postava, je podle mě dost zavádějící. Vede to k jistému pohledu na literaturu: "to co je reálné je dobré, to co není je nízké a zbytečné", což v extrémní formě může znamenat, že správně jsou jen historické publikace, životopisy a podobně, a fantazy a sci-fi je nesmysl, v méně extrémním případě se setkáme s kritikou za naše schválné přehánění u charakterů postav, nebo situací, kritika, jenž tak ignoruje to, co nám dala avantgarda a celé 20. a 21. století. Chci říct, že dílo se nemusí řídit úplně realitou, ani běžným uvažováním o světě, aby bylo kvalitní. Samozřejmě, že i sci-fi, fantazie i absurdní dramata jistým způsobem popisuje náš svět, protože prostě vždycky nějak těžíme z toho, co je v nás a z okolí, ale je na nás, jestli nakreslíme tím pádem abstrakci, nebo přímo reálně, co vidíme.

Jak napsal sám Aristoteles v své Poetice: "Epika i básnictví tragédie, rovněž i komedie a dithyrambická tvorba a většinou i hra na píšťalu a na kitharu, to vše je vcelku napodobování…" Podle Aristotela to však neznamená, že nejlepší umělec je ten, který perfektně umí napodobit realitu, ale podle něj básník stejně jako malíř může zobrazit danou věc realisticky, nebo idealizovat, popřípadě karikovat. "Umělci zobrazují činné lidi, a ti jsou nutně buď dobří, anebo špatní. Vždyť povaha je takřka vždy dána tím, tj. co do povahy se všichni od sebe liší špatností a cností. Proto je zobrazují buď lepší, než je známe, nebo horší, anebo právě takové." V Aristotelově pojetí tedy umělec vázán na skutečnost jen do určité míry, avšak s důrazem na logiku děje.

Jestli tedy přirovnávám literaturu k malbě, pak jev Mary Sue bych popsala jako kýč. Je to idealizovaná realita, která se hodlá zalíbit, ale ve své podstatě není zajímavá a nemá vyšší cíle. Autoři většinou sní o tom, jací by chtěli být a vést život, nebo jací by měli být jejich partneři, mnohdy tak i taková jejich kompenzace. Někdy se také může stát, že k tomuto kýči autor sklouzne, když se hodně zaměří na hlavního hrdinu, nebo zaujme postoj: "k velkému příběhu, velký hrdina." Někdy se nám i kýč může zamlouvat, přiznejme si, že i někteří oblíbení literární hrdinové mají k té Mary Sue docela blízko například Vinnetou a Old Shatterhand, nebo Alex Rider… Problém však není pouze idealizovaná postava, ale i její ovlivnění příběhu. Pro paní a pana dokonalého je těžké vymyslet pak pěknou zápletku. Mary Sue je dokonalá, proto pro ni žádný problém, není skutečným problémem, žádnou komplikací… a tak ve své podstatě brání příběhu jako takovému. Což považuju já osobně, za její hlavní zápor.

Jak se tedy můžeme Mary Sue jako autoři vyhnout?

1. Z třech nohou, které tvoří epické dílo fikčního světa, postav a příběhu, je lepší pro nezkušenějšího autora, nebo pro autora, který ví, že má k něčemu takovému sklony, se zaměřit spíše na příběh, či fikční svět. (Když totiž člověk má dobrý příběh, a myšlenku čtenář ledasco je ochoten i prominout. Navíc se vám může stát, že v samotném konceptu budete mít pak zabudovány nějaké ty zápory v charakteru hrdiny, už jen z podstaty věci…)

2. Pokud autor píše FF, základem je psát, který bezpečně zná a držet se zuby nehty charakterů postav, které jsou v předloze. Když už vymýšlet nové postavy, ať jsou to spíše noví záporáci, nebo vedlejší postavy, pokud ne, řiďte se jako by to byla postava z vašeho "originálního" příběhu.

3. Udělejte si ze své postavy srandu. Aspoň jednou se zmiňte o nějaké její trapné chvilce, nechte ji se alespoň jednou se mýlit, ať má nějaký zlozvyk, rozmarnost, nebo jí sem tam zkritizujte ostatními postavami.

4. Pamatujte, tvoříte postavu ne Boha. To, co nás tvoří silnými, často nejsou jen naše schopnosti, ale i překážky, co musíme překonat, a chyby, které musíme napravit.

5. Když už si píšete koncept postavy, vypište si její silné a slabé stránky. Objektivně zhodnoťte.

6. Mějte nějakého "prvního čtenáře", který vám celé dílko zhodnotí, než půjde do světa.

7. No, pak jsou tu ještě různé testy: http://useless-fire.blog.cz/.../test-je-tvoje-postava..., http://naruto-room-lide.blog.cz/0906/je-vase-oc-mary-sue, (Ty testy však nevím, nevím, jsou asi spíš pro zasmání, připadají mi značně absurdní, nedokážu si představit, že bych měla víc jak 5 bodů a to že si myslím, že sem tam k Mary Sue sklouznu.)

To jsou mé osobní tipy, ale jestli to komukoli dalšímu pomůže… kdo ví.








Poezie Pauly Nancy Millstone - Dny v týdnu

28. ledna 2017 v 12:18 |  Moje povídky

Dny v týdnu


1, 2, 3, 4 a 5 dní v týdnu pracuji,
o svůj status studenta se strachuji.
Hlavu mám starostí naprosto plnou,
za to však nedostanu medaili zlatou.

Jóóó, pracovní dny bych proklela.

Za jarního teplého slunka,
opekl slaninu příliš zprudka.
Zatím, co jsem se koupala,
ta vůně se ke mně donesla.

Jóóó, sobotní rána mám tak ráda.

Neděle ten den sedmý,
ten den, co má být svatý,
je však týden od týdne různý.

Jóóó, od neděle již nevíte, co čekat.







Děsivé hlubiny internetu - Crossover

21. ledna 2017 v 12:45 |  Koš

Děsivé hlubiny internetu - Crossover




Druhým tématem, které jsem vybrala pro tuto sérii článků "Děsivé hlubiny internetu", jsou crossovery. Toto téma mi naštěstí nezpůsobuje takovou bolest hlavy jako například FanFiction, protože není až tak rozebírané, ale nějak mi přišlo logické ho do těchto článků začadit.

Zde tedy vybraný komentář, který jsem na toto téma napsala:



Komentář:


Crossovery, kapitola sama o sobě, o niž bychom se mohli bavit celé hodiny a hodiny.

osobně crossovery mám docela ráda a píši je, myslím, v hojném množství, i když ne vždy tomu tak bylo. Dříve jsem je pokládala za jedno z těch nejnižších témat ve ff pro snadnost vymyšlení zápletky a tak. Skutečně ještě dosud mám pocit, že je to asi to nejjednodušší, co se tak dá vymyslet, ale našla jsem v tom jisté zalíbení a přiznejme si, že jsou nižší věci jako například mary sue, nebo povídkové porno.

Problém s tak říkanou "originalitou děl" není vlastně problém jenom crossoverů, ale fanfiction obecně. Jde o onen podle mě dětinský pohled na ff: "Fanfiction je vykrádání postav a světů jiného autora." "Fanfiction píší lidé, kteří neumějí si vymyslet svůj svět a postavy." Pohled, jenž často opomíjí faktor, že autoři ff musí operovat s cizím materiálem, znát velmi dobře něco, co nepřišlo od nich, což ne vždy může být to nejjednodušší. Jde o to, že když už jsme se dopustili onoho "hříchu" vypůjčení si něco od jednoho autora, proč toho nenapáchat ještě víc? (Když už, tak už…)

Podobně jako u celé problematiky ff, kdy jsou autoři oproštěni od nutnosti vymýšlení celého fikčního světa postav a tak, ale zato musí velmi dobře znát to, co si vypůjčil od někoho jiného, tak u crossoverů je něco podobného. Každý fanfom má svoji charakteristickou chuť, barvu, melodii, nebo jak tomu chcete říkat a může být těžké dva fandomy sloučit a přitom ponechat u obou jejich charakter. Další věc, která mluví v prospěch crossoverů jsou autoři, kteří sami dělají crossovery různých svých děl, velké společnosti, které drží autorská práva na více než jedno populární dílo, jako je třeba Marvel, míchá je sem tam dohromady a tvoří věci, jako jsou ku příkladu Avengers.

"Existují fandomy, které k sobě vyloženě nejdou, nebo naopak - takové, které k sobě vážně jdou, doplňují se a podobně?" To je podle mě docela těžká otázka. Já osobně jsem zatím nenarazila na nějaké dva fandomy, které jsem chtěla smíchat dohromady, a nešlo by mi to. Také podle toho kolik toho je na www.fanfiction.net a jaké věci lidé tam jsou schopni dát k sobě, bych skutečně řekla, že lidská fantazie je opravdu nekonečná. Je však fakt, že námět crossoveru na nějaké dva určité fandomy člověka napadne okamžitě, hned a u něčeho by se člověk musel déle zamýšlet. Člověk podle mě může snadno dát k sobě nějaké fandomy, co mají něco společného. Může využít stejného žánru, tématiky, herce, který hraje v obou seriálech… Nebo může autor založit crossover právě na odlišnostech. (Postavy z normální detektivky jsou celé zmatené, když se najednou setkají s nadpřirozenem.)

Mě osobně se třeba líbí v poslední době kombinace Supernatural (Lovci duchů)/Criminal minds (Myšlenky zločince), ale nevím, jestli je to tím, že to k sobě vážně jde, nebo protože to píše má oblíbená ff autorka… protože když je dobrý autor, je opravdu jedno, jestli píše fanfiction, crossovery, nebo "originální tvorbu".







Poezie Pauly Nancy Millstone - Neodcházej

15. ledna 2017 v 12:15 |  Moje povídky

Neodcházej


Toto je sen, pouhý sen,
tak se probuď jen,
tak prosím neplakej
osud může být ledajakej.

Svět je velmi krutý,
ale nikdy chudý.
Otevři své krásné oči,
ať mé srdce poskočí.

Poté spolu po boku,
odoláme bez šoku.
Ne vždy budeme se smát
a po smyslu budeme se ptát.

Budeme si svojí oporou,
tak neříkej mi dobrou,
probuď se a neodcházej,
život jinak by byl prázdnej.







Kam dál