Nejtěžším zločinem je promrhaní svého života a trestem za to je smutek a prázdnota v srdci.

Děsivé hlubiny internetu - Slash povídky

Úterý v 12:56 |  Odborné práce

Děsivé hlubiny internetu - Slash povídky




Slash povídky též takzvané yaoi, shounen-ai, či yuri, zkrátka povídky s homosexuální tématikou, nebo ještě obecněji LGBT povídky s tematickou sexuálních menšin. Poslední dobou se s touto kategorií roztrhl doslova pytel a lze na ně narazit při hledání nějakých literárních děl téměř všude po internetu.

Někteří těmito povídkami pohrdají, jiní je milují a nedají na ně dopustit. Odpůrci této literatury, pokud pomineme ty, kteří nejsou prostě tolerantní k této menšině a domnívají se, že romantický vztah dvou lidí stejného pohlaví je špatný, argumentují nízkou kvalitou těchto příběhů, neoriginalitou a tím, že velmi často tyto povídky píší mladé slečny, které s ničím takovým zkušenost nemají, a tak píší hlouposti.

Jak jistě ovšem víte, tak má maličkost k odpůrcům tohoto druhu děl nepatří. Naopak sem tam si celkem ráda něco takového přečtu i dokonce napíši. Proč? Co vede lidi, kteří ani nejsou z LGTB komunity k tomu, že takovéto příběhy mají rádi?


Komentář


Mě osobně kategorie LGBT přitahuje ne tak ta romance jako taková, ale spíš ty sociální a psychologická témata, která se s tím mohou snadno vázat (téma identity, sexuality, náboženství, vnímání lásky, diskriminace, homofobie a mnoho dalších... s tím vším se dá slušně "vyhrát" a rozebrat to)... A stejně tak mě baví třeba u FF ten komický nebo tragicky-komický prvek, který může z jistého shippování vyplynout.

Jinak také láska má mnoho podob a žánr romancí je oblíben asi obecně. Je jistým způsobem často fuk jestli to je G/G, B/B, nebo G/B, pakliže je zajímavý děj, postavy jsou pěkně vykresleny, jedná se o příběh bez "chib" a je dostatečně napínavý. Většina oněch odpůrců těchto povídek, pakliže se nejedná přímo o lidi, kteří nemají rádi LGBT komunitu, argumentují, že právě povídky o homosexuálech, jsou často nekvalitní... a že "samozřejmě pro ti těm kvalitním nic nemají". Avšak asi na to neexistuje (nebo alespoň o ní nevím) nějaká studie, statistika, která by porovnávala mezi sebou žánry, kategorie a témata, co se týká procentuální kvality tvorby autorů na internetu. Takže je to více méně nějaký pocit, který může být stejně tak pravdiví, jako klamný. To samé můžeme prohlásit o jakékoliv jiné kategorii a bylo by to asi tak zhruba stejně prokazatelné. (Například já nemám v oblibě upíří a vlkodlačí povídky z naprosto stejného důvodu. Mám pocit, že většina z nich jsou nekvalitní a že je jich hromada... ale pocit je jen pocit. Nic prokazatelného, nic směrodatného.)

Ano, argument "nemůžeš psát nic, co jsi nezářila/nezažil" je hloupost. Zkušenost autora se světem je důležitá. Autor do díla dává své myšlenky, díky jeho zážitkům, může dílko i smyšlené působit realističtěji… a tak dále a tak dále. Nicméně myslet si, že dobrý autor je jen ten, který píše podle svých osobních zkušeností, že autorka nemůže napsat dobrý román v mužské ich-formě, je podle mého názoru blbina. Za prvé bychom tady na internetu četli pomalu jen samé školní romance a jiná témata z běžného života, které by nám po čase začala lézt na nervy. Nicméně půjdu ještě dál. Je to pohled na literaturu: "to co je reálné je dobré, to co není, je nízké a zbytečné", což v extrémní formě může znamenat, že správně jsou jen historické publikace, životopisy a podobně, a fantasy a sci-fi je nesmysl, v méně extrémním případě se setkáme s kritikou za naše schválné přehánění u charakterů postav, nebo situací, kritika, jenž tak ignoruje to, co nám dala avantgarda a celé 20. a 21. století. Chci říct, že dílo se nemusí řídit úplně realitou, ani běžným uvažováním o světě, aby bylo kvalitní. Samozřejmě že i sci-fi, fantasy i absurdní dramata jistým způsobem popisuje náš svět, protože prostě vždycky nějak těžíme z toho, co je v nás a z okolí, ale je na nás, jestli nakreslíme tím pádem abstrakci, nebo přímo reálně, co vidíme.

Jak napsal sám Aristoteles v své Poetice: "Epika i básnictví tragédie, rovněž i komedie a dithyrambická tvorba a většinou i hra na píšťalu a na kitharu, to vše je vcelku napodobování…" Podle Aristotela to však neznamená, že nejlepší umělec je ten, který perfektně umí napodobit realitu, ale podle něj básník stejně jako malíř může zobrazit danou věc realisticky, nebo idealizovat, popřípadě karikovat. "Umělci zobrazují činné lidi, a ti jsou nutně buď dobří, anebo špatní. Vždyť povaha je takřka vždy dána tím, tj. co do povahy se všichni od sebe liší špatností a cností. Proto je zobrazují buď lepší, než je známe, nebo horší, anebo právě takové." V Aristotelově pojetí tedy umělec vázán na skutečnost jen do určité míry, avšak s důrazem na logiku děje.

Jistě by také měla fungovat nějaká intuice a selský rozum, když autorka/autor napíše blbost… Například (ehmmmf… nic mě nenapadá), že "jeho penis byl jako maják v rozbouřeném oceánu", a nebude se jednat o nějakou absurdní komedii/parodii, tak se vám všichni vysměju a budu si klepat na čelo. Což ovšem není záležitostí jen gay povídek, ale i celkově erotiky jako takové a můžeme to vzít i plošně na všechny povídky (nebudeme u detektivky psát o jedu, který nevíme, jak funguje, a nedohledáme si to). A to je zase to… pokud nemáme s něčím zkušenost, ale chceme danou činnost/věc popsat realisticky, pak je tu ona druhá možnost, nastudovat. Pokud řekneme, že se všichni snažíme, nejsme líní, a co nevíme, dohledáme, pak největším problémem je tedy nezkušenost. Začínající autoři mnohdy neví, kde je hranice, co si mohou dovolit a co již ne, kde mohou vařit z vody a kde ne. (Já to možná také nevím, ale doufám, že alespoň snaha se cení…)

Takže zase zůstaneme na tom, že nekvalitní díla dělají nezkušení autoři... a nezkušení autoři potřebují praxi, aby se stali zkušenějšími a lepšími. Zajisté by mohli psát pro praxi do špalíčku, ale to by nedostali na svá díla žádnou reakci a posouvali by se tak v tvorbě velmi pomalu… A každý někde začíná.

Dále bych to mohla rozebírat, že některé povídky jsou hodně "jen o tom jednou", přímo bychom to mohli označit za porno… a porno je porno, a jako takové je někde hodně dole (pro některé dole až v pekle) v žebříku "literatury" (pokud se tomu vůbec dá říct literatura). Avšak zase po několika odstavcích bych narazila na ten samý fakt, že tohle není jen záležitost některých povídek s tématikou LGBT, ale obecně erotických a romantických povídek jako takových… A viz o jeden odstavec nahoru.

A co tedy mohu říci na závěr jako nějakou pěknou tečku? No, asi pouze již jen to, že od doby, kdy jsem tak nějak sem tam začala nějaký tyto povídky číst (navzdory tomu kolik těch povídek bylo špatných) i psát, tak jsem možná daleko tolerantnější. A o to v literatuře jde, aby čtenář prošel nějakou katarzí a stal se lepším člověkem… ne?









 

Veselé historky z pekla - Žákovský průkaz

Pátek v 15:24 |  Moje povídky

Žákovský průkaz


Ahoj, mé jméno je Dominika Nováková, jsem ve znamení ryby a je mi 26 let. Mám přítele Vladimíra a studuji v Praze konzervování a restaurování uměleckých děl... tedy studuji v Praze, ono jak se to vezme. Zrovna k tomuhle se váže bezva historka.

Se školou se to má asi takto: Hlavní budova je v Praze, ale jezdíme do Světlé nad Sázavou, kde máme řemesla. Ve Světlé nad Sázavou jsme dva zpropadené dny s tím, že i tam přespáváme. Cesta trvá přibližně dvě hodiny rychlíkem a jízdenka stojí 179 korun.

Aby doprava byla levnější, je možné si pořídit takzvaný žákovský průkaz, což je vlastně studentská sleva na daný úsek. K tomu však, aby mu byl onen průkaz vydán, musí mít člověk hned několik věcí. 1) potvrzení od školy, že jste student, 2) potvrzení ze školy, že máte na onom místě praxi, nebo v našem případě řemesla, což je zvláštní další papír, ale jiný než potvrzení o studiu, 3) svoji fotografii určenou pro doklady, 4) správně vyplněn onen průkaz, bez žádných škrtanců a použití bělidel. Nemusím se zmiňovat, že na informacích nebo na pokladně jsou většinou paní moc milé, které vám tento seznam neřeknou celý, jen se zmíní vždy o jedné věci, která vám chybí, takže ve výsledku žadoníte o tento průkaz jak dlouho, protože tak to prostě většinou chodí, ať vyřizujete cokoliv.

Hlavní zápletkou toho celého ovšem je, že když už všechno máte a přijdete i k tomu správnému okénku za správnou paní, žákovský průkaz vám stejně nechce dát, ne když studujete náš obor. S tou paní jsem se hádala něco přes půl hodiny. Nebyla sto pochopit, že mám trvalé bydliště v Trutnově, žiji však v Praze, školu mám v Praze, ale musím dojíždět do Světlé nad Sázavou, protože tam mám řemeslo, a tak potřebuji slevu na úsek Praha - Světlá nad Sázavou. Hlavním argumentem, proč mě odmítnout, bylo: "Proč potřebujete slevu na úsek Praha - Světlá nad Sázavou, když máte školu v Praze a bydliště v Trutnově?" Bylo jedno, kolikrát jsem jí to vysvětlovala a řekla jsem jí, že jestli mi nevěří, může se podívat do těch potvrzení o studiu, kde to všechno má černé na bílém. Nakonec mi to tedy dala, ale myslím, že ne kvůli tomu, že by uznala, že se hádá o blbosti, ale protože se mě chtěla zbavit.

Tak jsem si zabalila svých pár švestek, koupila jsem si lístek a vydala jsem se směr nástupiště. Ještě štěstí, že jsem nějak vnitřně toto obrovské zdržené předpokládala a místo ranního lísání se se svým přítelem jsem dorazila na Hlavák dříve, takže mi i přes hádku o žákovském průkazu vlak neujel. Nastoupila jsem tedy do něj a začala jsem se od konce prodírat vagóny směrem k lokomotivě hledaje tak kupéčko, ve kterém byla má spolužačka. Má jediná spolužačka!

Měla být už dávno ve vlaku, protože jela ze Smícháče, tak kde pak... Najednou mě někdo chytl za ruku a odtáhl mě o kupéčko zpátky, což jsem bez povšimnutí přešla, protože bylo celé zatažené.

"Bože, tohle mi nedělej! Málem sem z tebe dostala infarkt!" křikla jsem na ni, jakmile jsme byly sami.

"Promiň," zabručela s očima v sloup. "Bylo to rychlejší než na tebe zavolat, když jsi mě přešla."

"Nemůžeš mě takhle přepadnout! Proč máš vlastně zataženo? Když je to takhle, nemůžeš se divit, že tě minu," vyčetla jsem jí.

"Proč mám zataženo, vážně se ptáš?! Chceš si snad zopakovat zážitek z minula?! Doufám, že ne. Protože alespoň já o nic takového nestojím. Říkej si, co chceš, třeba že jsem hamoun a chci, abychom měly kupéčko pro sebe..." začala vysvětlovat se svým typickým sarkasmem.

"Dobře, jasně, chápu. Nikdo nechce další podobný zážitek," zadržela jsem ji. Jaký zážitek a o čem jsme se to vlastně dohadovaly, by bylo na dlouho. Upřímně bylo by to na celou další kapitolu tak snad najdu dost odvahy se vám s tím svěřit, prozatím...

Seznamte se s Jaruš mojí spolužačkou a možná i kamarádkou. Celým jménem se jmenuje Jaroslava Kladková, je jí 22 let a znamením je blíženec. Má krátké hnědé vlasy, kulatý obličej, není nikterak éterickou bytostí, ale ráda sportuje. Co vím, tak je značně pesimistická a ač se zatím jevila jako extrovert, stěží o ní mohu říct víc.

"Řekni mi nějaké přímení," vyzvala mě, když jsme se obě uvelebily v kupéčku u okna a ona se chytla svého bloku.

"Hajman," vylétlo mi z pusy hned to první, co mě napadlo, což bylo přímení mého přítele. Jaruš se usmála a zapsala si to. Bezva, od teď bude přímení mého přítele a možná i mé budoucí přímení figurovat v nějaké té její povídce...

Vlak se rozjel a já si zřetelně povzdechla, to je dnes zase "supr" den.

The real FBI 03 - The Haunted House

5. ledna 2018 v 12:36 |  Překlady/Translations

The Haunted House



Morgan asked even a few questions about the case to the man and other people on the amusement park, but most people didn't know anything. He also listened to the families of the missing victims, which brought him only a considerable headache, because the victims shared only considerable amount of self-confidence and they liked amusement parks and horrors films. Even the unknown informant seems to have disappeared. And somehow whole day and evening passed until midnight, and Morgan stood in front of the haunted house, but fortunately, the young man was not there. Morgan hoped, that the boy had dropped his stupid idea, but it was more of a wish. Well, but now it did not matter, if the young man was there or not, Morgan was just as determined to enter the house. He hoped he would find something in the house to show him another direction in the case, so our hero dressed warmly, grabbed a badge, a pistol, a flashlight, took a deep breath of cold night air, and walked into the house.

At first it was what he expected. A half-broken old mansion where man is simply afraid of that he will fall somewhere, or something falls on him, which is a legitimate anxiety. However, what was completely different, and it was strange, there were several graffiti on the walls, which didn't mean absurd tags, but they said: "HELP!" "HELP ME!" "GO AWAY!" "NIGHTMARES COME TO LIFE HERE!" "DARKNESS IS COMING!" "HERE SURVIVE ONLY DEAD, BECAUSE DEAD CAN'T BE TERRIFIED" "DEAD CAN'T FEEL FEAR" Morgan snorted, these people in the amusement park didn't have the money to build a traditional haunted house, so they chose a dilapidated manor house, but their imagination about what should be frightened was obviously bad.

But then something changed. There were still the same words on the walls... in fact, just one word. Fear!

"FEAR!"

"FEAR, FEAR, FEAR!"

Still and all over again, even now it was no longer a graffiti made with a marker pen or spray, but it was often painted on the wall with some red to brown color or sometimes scraped back into the wall. OK, first it was just a play, embarrassing pieces of fun to scare in the haunted house, but now it wasn't that embarrassing anymore, and the inscriptions began to shout at him in a chorus of fear and power.

"FEAR, FEAR, FEAR, FEAR, FEAR, FEAR, FEAR, FEAR, FEAR!"

"FEAR…"

"RAEF…"

"TIMORE…"

"TIMORE…"

"TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE!"

Morgan swallowed. This was starting to be serious, but so far our big FBI agent did not feel that fear or anxiety, perhaps just a slight concern, but it only took time to see her. Rachel McCall, the beautiful seventeen-year-old girl with stunningly blond hair and the slim figure, whose parents so much cryed for her, lay here on the old, beaten table in the living room with undercut arteries. Everywhere there was a lot of blood. She was on the table and on the ground under her, was some kind of strange ornament. If Reid had seen it, he would have known immediately what it meant, unfortunately he was not there, and Morgan could only guess that unsub had used Rachel as a sacrifice for a ritual. Great, so someone with religious or satanic delusions. Morgan became sick, not because of the terrible scene that had appeared before him, but mainly because of the pungent smell of sulfur mixed with the smell of deadly dead meat. He had seen a lot of crime scene, and he had seen even older dead body than Rachel, but this was a little different. There was something diabolical about it, something beyond his experience and reason. Still, he walked up to her.

"I'm so sorry, Rachel," He whispered sadly and closed her dead eyes. "I don't know yet who did it to you, or why people weren't looking for the missing people in this house, they would have to find you like that. I don't know yet what's going on here, but I promise you, that I'll find out," He promised the dead girl and then decided to move on.

"FEAR…"

"FEAR, FEAR, FEAR, FEAR, FEAR, FEAR, FEAR, FEAR, FEAR!"

"RAEF…"

"TIMORE…"

"TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE!"

"EROMIT"

"AGRAMON…"

"AGRAMON, AGRAMON, AGRAMON, AGRAMON, AGRAMON, AGRAMON!"

Morgan went upstairs to the second floor and once again he came across the same room, a living room that was exactly below and was the same with Rachel McCall. Oh my God! That's impossible! Morgan's eyes widened and ran to her body, but it wasn't mistaken, it was Rachel again! Did he lost and go down again? But in that case, Rachel would have closed her eyes... How this was possible? He knew, Rachel didn't have a twin, so how! Morgan turned on his heel and ran down to the other body. And in his head the choir began to sound from the inscriptions signs on the walls.

"FEAR, FEAR, FEAR, FEAR, FEAR, FEAR, FEAR, FEAR, FEAR!"

"TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE!"

"AGRAMON, AGRAMON, AGRAMON, AGRAMON, AGRAMON, AGRAMON!"

He ran down the stairs, barely he wasn't slipping on them. He ran into the living room downstairs, where lay... Elle Greenaway on the table! His old team mate, who was attacked by the unsub and almost killed, who then changed, killed another unsub, and left ABU. The whole team, including Morgan, never ceased to blame what had happened to her, and now she lay there, dead, as well as Rachel McCall. Morgan's throat dried up. How was it possible with all the saints? But the most terrible thing had yet to come.

Dead Elle moved. She turned her head to Morgan and opened her eyes. "Why did you do this to me, Derek? Why didn't you come with me then? Why didn't you guide me on the right path, when you saw, that it is some wrong with me?" She said, and at that moment Morgan felt as like if all his blood stiffened in veins. For the first time since he doing this damn job, fear dominated him. He started running again, not even knowing where, just simply away.

"FEAR, FEAR, FEAR, FEAR, FEAR, FEAR, FEAR, FEAR, FEAR!"

"TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE!"

"AGRAMON, AGRAMON, AGRAMON, AGRAMON, AGRAMON, AGRAMON!"

Morgan ran furiously. His head throbbed, his heart beating his race and house as if it were a sudden endless maze of corridors and rooms. The big and powerful agent FBI only once feared so much in his life as he was now, at that time he was still a child. The child who was under the local youth center coordinator, who sexually abused him.

Suddenly, He was in this dilapidated haunted house again the child and Carl Buford pursued him, shouting: "Wait, you bastard, when I catch you! You will be fucking punish, you ungrateful brat!" And Derek tried, he was trying to escape, but he couldn't. With every step Carl Buford was closer and closer. Derek stumbled and fallen down the stairs to the cellar. His head crashed into the wall and he lost consciousness.





 


Poezie Pauly Nancy Millstone - Sto básní

24. prosince 2017 v 13:08 |  Moje povídky

Sto básní


Nikdy bych si nepomyslela,
že jich naškrábu celou stovku,
snad jednou překonám i Shakespeara,
a opravdu dostanu tu Nobelovku.


Teď se však budu jen radovat,
že není to se mnou až tak děsné,
velmi špatnými básněmi šokovat
své čtenáře užasne a věrné.


Děkuji vám za podporu
i za ty vajíčka a rajčata,
budu dál pracovat do úmoru,
protože jsem z toho velmi dojata.









Nejvíce ohraná chyba agenta

24. prosince 2017 v 12:07 |  Moje povídky

Nejvíce ohraná chyba agenta




"Fajn, čas vytáhnout těžký kalibr," řekl David a já popadla černou tašku. Byla zavřená na kovový zip. Chytla jsem jezdec, abych ji otevřela, ale byla jsem příliš nervní, kdo by také nebyl, mít za patami ozbrojené komando zabijáků, no a jak jsem jím škubla, jezdec se zasekl do černé látky vedle.

"Sakra!" zaklela jsem.

"Pospěš si, budou tu co nevidět," popoháněl mě můj parťák a já bezmocně škubala rukou, aby jezdec skočil spět do svých zoubků. Bezvýsledně!

"Já vím, já vím…" zahučela jsem. Nemusel mi připomínat, že máme jednu minutu, než se sem přiženou. "Jen kdyby… Och, vida, že to jde!" Zajásala jsem, když se mi konečně povedlo otevřít tu tašku. Vzápětí mi však došel náhle kyslík, a ač jsem se nadechovala sebevíc, nepomáhalo to. Na sucho jsem polkla a zděšeně pohlédla na Davida. Ten teď byl obrácený ke mně zády, sleduje, jak moc daleko jsou za námi naši pronásledovatelé. "Hmmmf, Davide… myslím… myslím, že jsme v háji," dostala jsem nakonec ze sebe.

"Co, nekecej a podej mi ten samopal, ať konečně můžu někoho z těch sviní sejmout," natáhl ke mně ruku, ale já neměla, co mu dát.

"Je mi líto, ale nemůžu."

"Co jak že nemůžeš?" vyhrkl, otočil se a v tom to spatřil. "Ta taška…"

"Jo, ta taška… Ta taška není naše. Museli jsme v té rychlosti popadnout na tom letišti totožnou, ale přeci ne naši tašku. Jsou v ní jen šaty a my jsme nahraní," potvrdila jsem mu to, co už mu postupně došlo samo.

"Výměna tašek? To je tak stupidní! Tak ohraná chyba, že to má snad jedničku v ohranosti chyb agentů," zaúpěl.

"Vážně, já jsem byla přesvědčená, že číslem jedna na této stupnici je kýchnutí v tu nejnevhodnější dobu, ale tak dobře."

"Ok, tak budeme muset přejít k plánu B," kývl rozhodně na mě můj parťák.

"My máme plán B," nestačila jsem se divit.

"Jo, jmenuje se: Zdrhej!" křikl na mě a v tom se ozval výstřel a já ucítila, jak těsně kolem mě prosvištěla první kulka.

The real FBI 02 - Amusement park

24. prosince 2017 v 11:49 |  Překlady/Translations

Amusement park



Furthermore, everything went on as usual. They informed the local police about another victim, boarded the plane, where they had been discussing the case and the mysterious informant, and then rested. At the airport when they stepped out, Hotch gave his instructions. Emily and Reid going to the morgue to examine the body. Rossi was supposed to take a look at the new crime scene, and Hotch and JJ were supposed to go to the local police headquarters. Morgan didn't get a task, and that was a red alert for our African American agent. He wasn't think, that the big boss had something completely different for him.

"Morgan, can I talk to you for a moment?" Hotch took him aside.

"Sure. I don't have a task," He nodded.

"That's because I need you somewhere else," Hotch admitted.

"You want to send me for who called us," Morgan suddenly understood.

"Yes. The man could be our UNSUB or at least an important witness. I want you to find out if he really went to the Amusement park, tried to find him, do interrogation and..." Hotch paused for a moment.

"And he also looked at what was with missing people on the Amusement park," Morgan finished it for Hotch.

"Exactly. I don't think there is a big chance that the informant told us the truth about his future plans, or that there was something interesting about the amusement park, but if there was a chance, please be careful."

"Don't worry, I will," Morgan promised, but if he knew what was waiting for him, our policeman would insist at least not to go alone, unfortunately, nescience is sometimes sweet and sometimes dangerous.

That Amusement park was really a bit out of town, and everywhere there was a lot of people, noise, confusion, and everything. Much of everything to find someone, even if Morgan knew with certainty that the mysterious informant is here and he knew his face, let alone the way he knew nothing at all. But if that caller was there, he probably didn't lie about his interest in the case of missing people who had disappeared in the haunted house, so the best Morgan could do was start there.

So, Morgan walked through almost all the amusement park to the haunted house at the end. It wasn't such a house of plywood as any house in amusement park. This house was old, slowly falling apart, but a real brick house that was already scary in itself. If it was just in secluded, people would hesitate to go into this house with the legitimate fear of something being broken down or for reasons the possible presence of the homeless and other strange individuals. It was precisely the type of dilapidated houses, which the UNSUB often choose for their perverse games. Morgan shuddered. Even now, when already the red-and-white tape hung through the entrance in the symbol: "don't enter", but the ads were still everywhere, and beside to the house was hut made of plywood for ticket sales. Derek first came to it. It looked closed, but barely after two minutes of hanging around, two men came out of it.

One of them was very tall and lean, like Reid, and just like his younger colleague also wore black Converse sneakers. He had short brown hair and a mouse face with big ears and a pointed narrow nose. He wore jeans a green jacket, a light brown shirt with a dark brown tie. Nothing much, just poor college student. The other man was smaller, he had something with his backbone, so he still stooped on one side and he was limping. His clothes were even worse, than the young man had. Dirty, shabby here and there torn black pants, shirt and some sort of baggy gray sweater. The raven hair was long, his harsh voice was carried with a certain degree of certainty, and it was heard despite all the noise of the amusement park.

"I know that the haunted house is now inaccessible to the general public, but I can look into it. You know, that would help the article in the magazine," the student asked the other man. But he looked at him so strangely, and then his lips broke into a wicked smile.

"So aren't you afraid?!" He said. It was a simple and logical question in the circumstances, but why did Morgan sound like a threat?

However, the young man returned a smile and with utter unwavering determination said: "Not in the least."

"That's what everyone says," the other man started laughing, and his laughter was perverse and terrifying, but then he nodded. "Well boy, then, after midnight today."

"Thank you," the young man finally said, left and finished the absurd conversation.

"Excuse me, are you in charge of this haunted house?" our agent finally asked, outraged by what he had heard.

"Yes, somehow," he confirmed Morgan's presumption.

"And you will let that young man go! You will let him enter the house, where people were mysteriously lost. I thought it was closed... not just the house, but the whole amusement park!" Morgan began with him, however, it didn't seem that the man takes Morgan's "attack" seriously.

"And who are you? Another journalist?!" The administrator of the haunted house asked.

"My name is Derek Morgan, FBI," our agent sovereignly introduced himself and waved a badge.

"Oh, Mr. is a Fed," the man said with disdain. "And he thinks, that he has law of God."

"No, but I can put you in prison for a while, so show me at least a grain of respect and goodwill and answer me a few questions," Morgan grunted, he would bet all the money, that this man was responsible for all those disappearances, that he was the UNSUB.

"Sure, what would you like to know?" He asked with a considerable dose of sarcasm, which Morgan, with a sigh, rather let it be.

"Why is closed only the haunted house, I read in a newspaper that the whole amusement park should be closed?" was Morgan's first question.

"It was supposed to be, but why destroying all sales? It seems that people like it. It doesn't seem to deter a lot of people; on the contrary, some have come here because of it," the man said.

"Like the boy..." Morgan added for him.

"Yes, like that boy, though what he does is his business. It's his decision, and I think he knows much better about what he is going on than you, sir," the administrator of the haunted house said.

"I strongly doubt about that. I see these guys all the time, they are courageous and long for adventure, and then ends up with a broken skull. Six people have disappeared!"

"If you are so worried about this guy, maybe you therefore you should to go with him at midnight expedition," the man said, and Morgan could not resist the idea of a wild animal, which is waiting for the next prey. The guy was weird, but Morgan didn't have the required evidence and his trained ability to read in criminals didn't really want to help out why his instincts were frantic about the alarm. One more reason why he must go to the house at midnight.





A je to tady… Vánoce 2017

24. prosince 2017 v 11:37 |  Koš

A je to tady…

… Vánoce.



Ahoj, ach ano, už jsou zase tady... a jako každý rok i moje báseň.
Přeji všem šťastné a veselé svátky. Hodně lásky, zdraví, dárků i trochu toho odpočinku.





Má atmosféra Vánoc


Ve vánoční klidné atmosféře,
animuji své postupové cvičení,
do očí dráždí mě záře,
mého nedostatku spánku a znavení.


Tento rok napadl sníh bílý,
avšak hned na to zase roztál.
Mě zabranou, docházející síly,
myšlenky na povinnosti mi odvál.


Nalijte další hrnek kávy,
ve snovém mraku rozptylem,
nechť navždy jste zdrávi
a naleznete dary pod balicím papírem.





Poezie Pauly Nancy Millstone - Skutečná hrozba řeky

15. prosince 2017 v 13:47 |  Moje povídky

Skutečná hrozba řeky



Pod hlubinami ledových divokých řek,
schovává se tuze velké nebezpečí,
povolíte v ostražitosti byť na zlomek
a tvůj život náhle, rychle skončí.


Nejedná se o strašidlo: leviathana, či vodníka.
Vodopády, peřeje, jezy, nebo rozdíl teploty,
to jsou skutečné hrozby, co má řeka,
a tak dej pozor, ať vyjdeš bez ztráty.


Vodáku, neboť pyšný, nepřeceňuj své síly,
k řece přeci patří jistá úcta.
Nepij, nebuď jak prase ožralý,
nebo tě pozře a příjme tě chladivá temnota.








BOOK THE FILM

8. prosince 2017 v 18:19 |  Koš

BOOK THE FILM


V sobotu 2. 12. 2017 se uskutečnil první ročník festivalu krátkých nekomerčních filmů "BOOK THE FILM" pořádaný Městskou knihovnou v Praze. Tento festival proběhl v Domě čtení a představilo se v něm 17 soutěžních snímků, které byly jak od amatérských autorů tak od studentů různých filmových škol.

Jak správně tu tušíte, má maličkost toho byla součástí, nikoliv ovšem jako jedna z autorů děl, ale jako přednášející. Můj workshop a prezentace byly na téma "3D Grafika ve filmu", a ač tomu předcházel veliký stres a celé se to vytvořilo v krajním spěchu, snad to nakonec nebylo až tak zlé. Nejdříve jsem uvedla pár základních informací a pak jsem ukázala uživatelské prostředí free programu Blender, ve kterém jsem vymodelovala strom.

Navzdory tomu, že tento festival byl značně komorního rázu, měla jsem z toho velmi dobrý pocit. Byla zde pěkná přátelská atmosféra a zdálo se mi, že i ostatní účastníci si to moc užili. Doufám, že festival se ustálí a bude mít i další ročníky.

BOOK THE FILM by jajafilm



BOOK THE FILM 02 by jajafilm




BOOK THE FILM 03 by jajafilm




The real FBI 01 - The real FBI

2. prosince 2017 v 9:36 |  Překlady/Translations


The real FBI



JJ was hurried into the conference room, even still she was holding a cell phone to his ear, and her blond hair was fluttering behind her.

"You know about Oklahoma and Missouri?!" She wondered.

"Yes, and Colorado," there was a confirmation from an unknown caller.

"About Colorado, but there was no such murder," She said and ran into the conference room, where the whole team was already ready. "Hold on, I'll give you loud," She asked, switching to the speaker.

"Yeah, hello everyone," JJ's mysterious informant greeted the whole team.

"Hello I am Aaron Hotchner, Head of the FBI Behavioral Analysis Unit, me and my entire team have the opportunity to hear you. Supposedly you have some information about the unknown, the offender we've been searching for over two months," Hotch took up the words and with one gesture he suggested to Garcia that she find the caller by her skills.

"Well, I have no more information about the perpetrator than about his victims, including the last one," was the answer. Meanwhile, what Hotch tried to keep the conversation going, Rossi focused on the voice. Mysterious informant was a man, quite a young man. If he had to guess, someone under the age of 30.

"About Elizabeth Parker," Hotch thought, but he was wrong.

"No, about Mrs. Lily Bell," an unknown informant said.

"About Mrs. Lily Bell?"

"Yeah, Miss Lily Bell who lived in Colorado. That's far enough, but it doesn't matter. She has two wounds on her neck, curled and wrinkled as a juice paper box with a straw, but salted and peppered as if the perpetrator wanted to cook to eat her. In addition, she dressed in such rags, I guess imitation of the 15th century, and hands is inscribed again a few words in Latin as it was with others victim. This time, if I can translate, the offender says: "She died young, she would be beautiful in her lifeless life." In addition, it was locked. The killer had to get over the balcony, which had to be quite challenging if one realizes that I'm on the sixth floor," the caller began to explain, as if he had spoken about his everyday routine at work. They knew that tone, they were using it, too, so some conscientious policeman? Morgan thought.

But Hotch was interested in another thing. "It was locked. The killer had to get over the balcony," He repeated incredulously. "You are in a crime scene!" he realized.

"Yeah man. I am in her apartment, standing above the deceased," and the whole team froze as the command, but the unknown informant continued. Hotch glanced at Garcia after the confirmation, but she nodded that the caller was telling the truth. "Hahaha, but don't worry, I'm professional, I wear gloves. I know how you all of the cops are fond of these forensic stupidity. I had a cousin, he was a forensic guy and always came up with some funny storyline from work, but what was even more fun than all the stories was his sweater..." Rossi grinned. JJ's informant was so socially awkward and inconsistent as was Reid. Morgan was confused. That mysterious caller was used to talking about murders and such things, he was used to move on the scene of the crime, but if he was not a cop, then maybe it was just another option or not? But Morgan didn't like that.

Over the phone it could hear rustling and opening drawers. "Oh, that's interesting. you know The Bar Black, when stars fall?"

"Sure, the tickets from that bar were found at Samantha and Grace victims 1. and 3.," Reid nodded his head.

"So our dear Lily ticket has it too, so I guess if I was you I will be to start with it, but it's your job," an informant suddenly tried to finish this conversation quickly.

No, wait, who are you? How is it that you know so much? Emily wanted to know, but before he could say anything, took the word again Hotch: "Thank you for your help, analysis, wisdom, and that you have called. We are very grateful to you, but if we can, we would still ask you for your further cooperation, you are very well informed about the case and your help would really be useful if it didn't bother you," he tried to keep this suspicious caller.

"It wouldn't bother me, but I don't intend it. To hunt people is not my field. However…" The mysterious informant paused for a moment. Again, there was a rustling sound, and when he came back again, it was to know that he read: "Amusement park closes because of the six missing persons who have disappeared in strange circumstances in a haunted house that has already had one unfortunate accident. It looks interesting, and it's less than seven miles away, so maybe I'll be around, so if you need help, then I'll call. Goodbye!" And that's what the unknown caller hung up leaving the FBI team in doubt.

Who was that mysterious informant? How did he know so much about their case, even more than they do? Was he an unknown who called for a feeling of greater power? However, this didn't correspond to the profile. Or was it just a civilian, a private detective that found out what he was up against is his skills? But if they did, then what was the: "hunt people is not my field", the private detective receive orders, they don't looking case in newspapers, or do they? And why did he call it anonymous, he refused to cooperate, and wanted to end it so fast? So many questions! May one know that sometimes it's better not to ask, because the truth is far more terrifying than anyone can imagine at all.



Kam dál