Nejtěžším zločinem je promrhaní svého života a trestem za to je smutek a prázdnota v srdci.

Národní parky Brdy a Drawy

Neděle v 14:13 |  Obrázky

Národní parky Brdy a Drawy


Řeky Brda, Drawa a Korytnica v Polsku jsou moc pěkné a klidné, když si člověk odmyslí ty hejna komárů, tuny bahna na břehu a stromy ležící od pravého k levému břehu. Nicméně i tak to nějak nevadilo a člověk si užil tu panenskou přírodu, sluníčko a klid... s drobným zpestřením a "dobrodružstvím" v podobě již zchátralého železničního mostu vedoucí nad Drawou.

Jediné, co mě mrzí je, že se můj foťák nějak pomátl a vše snímal v děsivě malém rozlišení, takže jsem z toho celého vybrala jen pár fotek, které jakž takž ještě jdou...




Family by jajafilm




Pier by jajafilm




Mushroom by jajafilm




Railway bridge by jajafilm



Railway bridge 2 by jajafilm




Railway bridge 3 by jajafilm



Water lilies by jajafilm



Tree over the river by jajafilm



Fountain by jajafilm




Flower by jajafilm




Canoeing and safari by jajafilm
 

Dean Winchester // Whisky to je moje gusto

19. července 2017 v 11:52 |  Moje videa

Dean Winchester // Whisky to je moje gusto


Tak a mám tu další hudební videoklip (music video) na seriál Supernatural (Lovci duchů). Tentokrát jsem se nechala inspirovat písničkou "Whisky to je moje gusto" a Dean se v tomto videu tedy představí jako velký alkoholik.



Rodinná záležitost 04

14. července 2017 v 10:34 |  Překlady/Translations

Autor: faithfulviewer (malfoytheunanxious)
Povídku v originále můžete nalézt zde: http://archiveofourown.org/works/9472580
Fandom: Sherlock (TV)
Na pár: Sherlock Holmes / John Watson
Mohlo by vadit: Slash
Anotace: Malá holčička jim oběma říká "tati", což způsobí, že Sherlock s Johnem se zamyslí nad jejich vztahem a usoudí, že skutečně jsou rodina.

*****************************************************************************

"Dobré ráno," zamumlal nezřetelně Sherlock a promnul si oči. Upravil si modrý župan, tiše zavřel za sebou dveře od ložnice a pomalu se šoural chodbou.

"Dobré ráno," pravil John a vrátil se do obývacího pokoje, kde už úplně oblečený seděl na křesle a četl si noviny.

Když Sherlock přišel do místnosti, okamžitě si všiml absence své drahé kmotřenky a vyvodil si, že ještě spí v ložnici nahoře. Sudě podle Jonových kruhů pod očima ho musela v noci vzbudit a on pak nebyl schopen v noci poté usnout. Sice se Sherlock nemusel starat o pravidelný rozruch ohledně probdělých nocí a nepravidelného spánku Rosie, ale i tak asi byla řada na něm, aby dívenku nechal spát ve svém pokoji a dal tak příležitost svému příteli si trochu odpočinout.

"Čaj?" nabídl Johnovi a mávl přitom rukou směrem ke kuchyni.

"Kávu, prosím," odpověděl John.

Sherlock popadl několik hrnků ze dřezu, opláchnul je a pak zapnul konvici. Přitom si zpíval chytlavou melodii, která mu uvízla v hlavě z předchozí noci. Když se však otočil a položil hrnky na stůl, všiml si i toho, co již předtím leželo na stole a on celý ztuhl.

"Co to má znamenat?" zeptal se Johna ostře a ukázal na stůl, kde ležely listy papíru. Byly to již předem vyplněné formuláře, na kterých se rýsovalo jen několik ručně psaných slov, čekající již jen na jeho podpis.

John pomalu natáhl nohy, vstal a přešel do kuchyně ke svému příteli. "Je to formulář pro registrované partnerství," odpověděl mu s kilem a jemně mu stiskl levou ruku.

"To vidím," odfrknul si Sherlock, "ale proč na něm jsou naše jména?" Měl pocit, jako by si z něho někdo chtěl vystřelit, ale on to v nejmenším neshledával nijak zábavným. Jeho vztah s Johnem nebyla věc, ze které by si kdokoliv mohl utahovat.

"No, napsal jsem je," usmál se John a doufal, že se detektiv na něj přestane mračit. "Je třeba to vyplnit a podepsat, než se to odevzdá, víš to, že jo?"

"Ty… ty jsi… ty jsi je napsal?" zamrkal několikrát zmateně Sherlock.

"Jo," zasmál se doktor, "ale pořád potřebuji, abys to podepsal. Pokud to chceš."

Sherlock znovu rychle zamrkal a nepohnul jinak ani svalem. Jen se nehybně díval na svého nejlepšího přítele.

"Myslel jsem, že bychom mohli přinést formulář na úřad někdy ve čtvrtek," navrhl John a doufal, že tak přiměje Sherlocka konečně k nějaké reakci.

Jenže slavný detektiv mlčel dál a jen pozdvihl překvapeně obočí.

"Sherlocku, řekni něco," zabručel John.

A slavný detektiv konečně přerušil ticho. Polkl, trochu přimhouřil oči, s velikým soustředěním se zadíval na doktora a zašeptl: "Takže skutečně…"

"Ano," pravil John povzbudivě.

"Ptáte se mě na…"

"Ano," opět přikývl John.

"Ty-myslíš?" pronesl detektiv v šoku.

"Ano."

"To myslíš vážně?"

"Samozřejmě."

Sherlock se na chvíli zamyslel a pak se ohromeně zeptal: "Proč?" Znělo to jako od dítěte, které zrovna dostalo pamlsek a neví, čím si ho zasloužilo. Byl to hlas muže, který se příliš bojí probudit z nádherné iluze. "Chápu, pokud ses tak rozhodl kvůli bezpečné budoucnosti pro Rosie, bylo by to logické rozhodnutí," snažil se to celé racionalizovat a udržet rodinný přístup, "ale existují i jiné možnosti, které…"

"Ptám se tě, protože to je to, co opravdu chci," potvrdil rozhodně John.

"Proč tedy?" stále nechápal Sherlock. Vzhledem k tomu, že John vypustil tak všechny logická vysvětlení a on tak musel přemýšlet nad city, což pro slavného detektiva nebylo zrovna známé území.

Doktor se narovnal a poté zpříma pohlédl do světle tyrkysových očí. "Já jen chci formálně uvézt to, co již skutečně existuje," vydechl John. Poté si povzdechl a dodal, tak aby to mohl pochopit i Sherlock, "Žijeme spolu. Pomáháš mi vychovávat Rosie. Staráme se o sebe a jeden pro druhého bychom obětovali i svůj život… Vlastně to se skutečně stalo několikrát. Jsme partneři v každém smyslu toho slova už léta. Dívám se na tento zanedbaný byt a mám pocit, že jsem sem vždy patřil, a vždy sem patřit budu. Jsme rodina Sherlocku."

Sherlock hleděl na Johna a jeho oči se zalily slzami. "Seš si jistý?"

"Jsem," potvrdil mu jeho přítel.

"Tak brzy po Mary…" Sherlock se pousmál, zoufale se snažil potlačit náhlý příval emocí, který se rval na povrch.

"Pamatuješ si, co řekla ve svém posledním videu na rozloučenou?" zeptal se ho John. "Řekla, že ví, čím bychom se mohli stát, až tu nebude. Myslím, že je na čase, abychom zkusili prozkoumat tuto možnost."

Detektivovi rty se zachvěly a jejich majitel se nervózně rozhlédl po místnosti. "Myslím, že to vidím stejně," přihustil Sherlock nakonec.

"Dobře," pravil John a také se usmál.

"Upřímně řečeno myslel jsem si, že dáš přednost se vrátit ke svým starým zvykům a pozveš nějakou slečnu na rande," přiznal detektiv v marné snaze trochu odlehčit atmosféru.

"Řekněme, že nejdříve jsem takový úmysl měl, ale pak jsem si uvědomil, že jsem již našel osobu, se kterou sdílím byt," zavtipkoval doktor a olízl si rty. "Jen chci vědět, jestli sis jistý, že to tak chceš. Jsi ochoten vzdát se šance si najít někoho jiného, kdo by z tebe učinil lepšího člověka?"

"Oh, John, netvař se jako bys ty sám nebyl na něco takového dost otravný," Sherlock zavrtěl hlavou a začal se pohihňávat. "Johne Watsone, už dávno vím, že ty jsi na to ten pravý."

John úlevně vydechl a trochu se z té lichotky začervenal. Oba muži chvíli nemotorně stáli naproti sobě a jen v tichosti si zvykali na náhlou změnu v jejich vztahu, když se náhle Sherlock probral a téměř až vykřikl: "On bude také obřad, že?! Napadlo tě to? Myslím, tohle je vážné! Co sakra budeme dělat a kdy to bude?!"

"Myslím, že červenec bude ideální," prohlásil klidně s úsměvem John a poplácal svého přítele po zádech, "ale ubrousky určitě ještě skládat nemusíš, jo."






 


Svět pod hlavou HUMOR

8. července 2017 v 12:12 |  Moje videa

Svět pod hlavou HUMOR


Po delší době jsem opět měla trochu času na sestřih pár legračních videí.
V tomto případě se jedná o hudební klip (music video) na český seriál: Svět pod hlavou. V poslední době mě celkově česká televizní tvorba moc nelákala (připadá mi nekvalitní a těch reklam, co do toho nafrkají...), nicméně tento seriál mi přišel nápaditý, dobře spravovaný, plný černého sarkastického humoru a navíc mám ráda i britský seriál "Life on Mars", ze kterého se tvůrci Světa pod hlavou inspirovali. A tak jsem nemohla odolat a řekla jsem si, že si tento dílko také zasluhuje nějakou fan tvorbu.




FFko a jezírko na naší terase

3. července 2017 v 15:25 |  Obrázky

FFko a jezírko na naší terase



Ahoj,

napřed bych se chtěla omluvit, že jsem teď pár týdnů byla nečinná. Nevydala jsem žádný článek, a tak tady bylo dost "ticho", což se mi vůbec nepodobá. Nicméně měla jsem toho poslední dobou opravdu hodně.

Zaprvé jsem si musela poradit se státnicemi, které jsem tedy nakonec zvládla, takže jsem konečně bakalářka, a za druhé jsem slíbila, že na Festivalu fantazie v Chotěboři udělám přednášku: "Jak napsat dobrou FF". To bylo velmi vtipné, protože na jednu stranu jsem se na to velmi těšila a na tu druhou jsem měla strach. Sice jsem totiž mezi přáteli docela ukecaná, ale když mám mluvit před publikem, tak jsem děsivý stresař. Něco jsem však odprezentovala. Ačkoliv jsem si po svém výkonu následně uvědomila, co všechno jsem neřekla, či řekla jen tak napůl, vypadalo to, že i tak se to mému publiku celkem líbilo, tak doufám, že dobré. (Tvůrčí psaní je veliké téma, dá se o něm mluvit hodiny a hodiny, tak je těžké to nějak rozumně zkrátit.)

Myslela jsem si, že pro vás z akce budu mít více fotek, nicméně nebylo moc hezky. Avšak můžu vám k tomu též nabídnout několik fotografií z naší terasy, kde se den před mým odjezdem vytvořilo takové "pěkné" jezírko - aneb když je den skutečně deštivý.


Bed by jajafilm



Clover by jajafilm



Chotebor by jajafilm



Barrandov's pond by jajafilm



When the weather is rainy... by jajafilm



Flooded ashtray by jajafilm




Poezie Pauly Nancy Millstone - Moderní člověk

15. června 2017 v 11:41 |  Moje povídky

Moderní člověk


Stroje sloužili lidem,
lidé sloužili strojům
a nebyl v tom žádný rozdíl.

Tělo mechanicky pracující bez duše,
duše bez snů a jakýchkoliv ambic,
a nebyl v tom žádný rozdíl.

Tvor bez citu a lásky, co nepoznal,
poznal druhý, avšak v zášti zapomněl,
a nebyl v tom žádný rozdíl.

Po čase nutno unavený materiál nahradit,
nebo vyhodit na skládku, spálit a zahrabat.
Připadá vám, že není v tom rozdílu?!

Připadá vám to v pořádku?!







Děsivé hlubiny internetu – Několik kratších témat

8. června 2017 v 16:42 |  Odborné práce

Děsivé hlubiny internetu - Několik kratších témat

(Short story, volba vypravěče, začátek příběhu)



V děsivých hlubinách internetu jsme měli již několik důležitých témat: Mary Sue, Recenze a kritika, Jména, FanFiction, Crossovery a Dodatek k tvorbě fikčních světů. Tentokrát jsem se rozhodla tuto kapitolu věnovat několika drobnějším tématům, která možná nemám rozebraná na několik stránek, ale přesto nejsou o nic méně důležitější, či neplatí o nich to, že by to lidé nerozebírali a neptali se na to stále dokola a dokolečka…


Short story


Prvním takovým to tématem je short story. Nenáviděná, či milovaná kategorie, kterou si hodně lidí vykládá všelijak.


Komentář:


Kategorie Short story má svůj význam. S pomocí pana google jsem našla, že v Aj se jedná o povídku. Nemusím snad psát, že taková povídka může mít pár řádků, nebo i pár stránek. Pro rozeznání povídky od románu si člověk může přečíst článek na wiki (https://cs.wikipedia.org/wiki/Pov%C3%ADdka), přečíst si učebnici, nebo tak něco. Mě spíše zajímá jak je vnímán tento pojem v českých "pisálkovských" internetových vodách. Většina autorů i čtenářů si pod tímto pojmem představují mikropovídku, nějaký ten drabble, popřípadě kratší povídku, která má jen jednu kapitolu (takzvanou "jednorázovku"). Podle mě však je možné označit výrazem short story také soubor několika kraťounkých povídek, které navzájem mohou být propojené, ale každá z nich by stejně tak dobře mohla stát sama o sobě. To se ovšem nerovná tomu, že autor si vezme nějaký průměrně dlouhý příběh a rozčtvrtí ho na několik částí... to je nepochopení tohoto pojmu! A mě samotnou dost mrzí, když vidím některé autory, že to tak dělají jen pro zvýšení si počtu přečtení a hvězdiček, protože tím devalvují tuto kategorii.

Pokud ovšem budeme brát Short story tak jak jsem ji teď definovala já, tedy jako drabbly, mikropovídky, povídky o jedné kapitole… pak je třeba říci, že takováto literární díla jsou velmi ceněná. Hodně lidí, a to i z odborných kruhů, poukazují na složitost vyjádření myšlenky v tak omezeném a malém rozsahu.


Volba vypravěče (er-forma, nebo ich-forma)


Celkem často narážím na dotazy teprve začínajících autorů, kteří váhají a přemýšlí, jakou formu by jejich literární dílko mělo mít. Přemýšlí nad vypravěčem, a když si jsou bezradní, obrátí se na druhé s dotazem: "Která forma vám přijde lepší ich-forma, nebo er-forma?" Je dobře, že nad tím dumají i z tohoto úhlu, avšak bohužel většinou si neuvědomí, jak hloupě ve své podstatě jejich dotaz zní, že jim takto ostatní od boku nemohou hned poradit, bez toho aniž by věděli, o čem píší, jaká je pointa a záměr díla, či co autorovi lépe sedí, co mu vyhovuje.


Komentář:


Tyto spory o to, co je lepší, jestli er-forma, nebo ich-forma, mi vždy přišly směšné. Lidi, je to "forma" sama o sobě není špatná, nebo dobrá, záleží jen na tom, jaký je autor a jak dokáže využít možnost, které mu vybraná forma nabídne. Záleží také na premise a na tom, co autorovi vyhovuje, jak se říká: "co tím básník chce říci", na co se chce zaměřit.

Hodně se tu traduje, že střídání vypravěčů a pohledů je jen záležitost amatérských internetových pisálků. Což vůbec není pravda, ti pisálci to sami nevymysleli, jedná se o prvek poměrně často využívaný v moderní literatuře. Je však pravdou, že pokud autor se rozhodne pro tento způsob vyprávění, je zapotřebí jednotlivé party vypravěčů oddělit (graficky, nebo strukturou příběhu). Čtenář se v tom musí vyznat, což je mnohdy kámen úrazu.

Já sama třeba dost střídání vypravěčů využívám a hodně píši v ich-formě, ale chápu lidi, kteří mají raději er-formu, protože se částečně chtějí možná vyhnout těm začínajícím autorům, kteří tuto formu volí, protože jim asi připadá... nevím, jednoduší. Nezkušený autor je však nezkušený autor, někde se to musí naučit. Žádná forma však není více amatérská, nekvalitnější, či jednodušší.




Kromě klasického odsouzení střídání vypravěčů s odůvodněním, že je to "výmysl internetových pisálků", se také setkávám v této oblasti s argumentem, že střídat pohledy lze, když to spisovatel/internetový pisálek "umí", za určitých podmínek.

Jedna slečna se to třeba pokusila specifikovat takto:

1) obsah jednotlivých pohledů by se neměl krýt (nikdo nechce číst tu samou scénu desetkrát)

2) pohledy by se neměly moc rychle střídat (pokud plánuješ kapitoly o pěti stech slovech, tak střídání nemá smysl)

3) žádná z postav by neměla prozradit nic moc navíc (třeba když uděláš kapitolu z pohledu někoho, kdo své přátelství k hlavnímu hrdinovi jenom předstírá, ztratíš moment překvapení, když to zjistí hlavní hrdina)

Chápu její pohled a částečně s tím souhlasím… ale i tak mám k tomu pár bodů, které bych ráda o to doplnila.


Komentář:


"Obsah jednotlivých pohledů by se neměl krýt" - Jistě číst pořád dokolečka tutéž scénu z pohledu 10 postav, může být únavné... ale někdy, to může zase skýtat nebývalé potěšení, právě z toho, že jsou pohledy na tutéž věc odlišné. Zkušený autor si s takovou věcí může hodně vyhrát a každý nový pohled na stejnou věc může posunout děj dál a odhalit nové souvislosti, skutečnosti. Perfektní film tohoto typu je třeba Úhel pohledu 2008.

"Pohledy by se neměly moc rychle střídat (pokud plánuješ kapitoly o pěti stech slovech, tak střídání nemá smysl)" - Ano, když se něco střídá takovým způsobem, že co věta to jiný vypravěč, v čtenáři to může navodit chaos a nutí ho to k extrémní pozornosti. Nicméně občas i to jde (jako příklad může posloužit má povídka "Temnota přichází a já znovu umírám!", kde by to za normálních okolností třeba chaos byl, ale vzhledem k tomu, že se jedná FF, jenž je opřena o konkrétní scénu z předlohy, většina fanoušků je schopná to naprosto intuitivně pojmout)… a rozhodně bych to nijak neukotvovala v nějaké mezi slov.

"Žádná z postav by neměla prozradit nic moc navíc (třeba když uděláš kapitolu z pohledu někoho, kdo své přátelství k hlavnímu hrdinovi jenom předstírá, ztratíš moment překvapení, když to zjistí hlavní hrdina)" - Jistě, v tomto případě autor se musí vzdát momentu překvapení, někdy však může nabýt jiného napětí, může operovat s něčím, co Aristoteles nazývá "anagnórisis" neboli poznání, jedná se o odhalení nějakého faktu, které ostatní postavy nevědí, ale čtenář/divák je s tím již dlouho seznámen, zároveň se ovšem "bojí", co nastane, až to budou vědět i postavy ve filmu/hře/knize.


Začátek příběhu


Říká se, že první stránka, první odstavec, první věta a slovo jsou naprosto stěžení pro autora, aby si získal čtenáře. Mně osobně začátky nikdy nedělaly problém. Ztotožňuji se spíše s větou z mého oblíbeného seriálu Supernatural: "Konce jsou složité, každá opice s holým zadkem dokáže naťukat začátek, ale konec je něco jiného. Snažíte se uzavřít všechny mezery, ale nikdy to nedokážete. Fanoušci budou nadávat, vždycky vám tam zůstanou díry, a protože jsou to konce, mají vést k poučení, takže je s nimi otrava…" Někteří ovšem i se začátkem mají problémy, chtějí za "každou cenu" upoutat pozornost, nebo nevědí jak začít. Momentálně mě napadají teď dva způsoby, jak nezkušení autoři často začínají a čtenáři, když to vidí, oklikou se jim vyhnou.

Buďto v anotaci napíší, že jejich postava je naprosto obyčejná, aby se přiblížili čtenáři a on se mohl s postavou ztotožnit, což by ovšem fungovalo jen v případě, pokud by to hned v další větě nepopřeli a čtenář by se nedozvěděl, že jejich zcela obyčejná postava je vlkodlak, upír a podobně. Jistě pro každého je obyčejné a normální něco jiného… a ve světě, kde jsou nadpřirozené bytosti, může být stejně tak normální být vlkodlakem, jako být v našem světě třeba asijského původu, nebo mít zrzavé vlasy. (Prosím nehledejte v této poznámce nic rasistického, jen je to připodobnění a poukázání na to, že měřítko "normálnosti a obyčejnosti" se většinou týká a odvíjí od společnosti a fikčního světa.) Nicméně bohužel zhruba z 96% se z takových to povídek, které začínají tím to způsobem, vyklube právě ona Mary Sue.

Druhý nezkušenými autory uplatňovaný a u čtenářů neoblíbený způsob je začít jako by se jednalo o nějakou zpověď či deníček, ačkoliv povídka dál tuto formu nemá. Kdo ví, proč takový začátek autory přitahuje. Jestli se jim to zdá třeba přirozenější, či mají nějakou potřebu nejdříve představit svého úžasného hlavního hrdinu? Každopádně začnou svůj příběh například takto: "Ahoj, mé jméno je…" Díky čemuž si odradí mnoho čtenářů. Co je ovšem na něčem takovém zas tak špatné, pokud by to nebylo nadužíváno?


Komentář:


No, upřímně ve své podstatě začínat tím, že se hlavní hrdina představí, chybou samo o sobě není. Ten odpor, co k tomu mají někteří čtenáři, mi občas přijde až absurdní, ale spočívá v tom, že nezkušení autoři, jsou nezkušení… ve své podstatě prostě neví jak jinak začít a jejich text i poté dál pokračuje s chybami a většinou ani nijak zajímavě.

Ovšem když se ujme takového začátku někdo zkušený a dobrý, jako je například Rickem Riordanem, tak je to úplně o něčem jiném. Dokonce se přiznám, že v jednom svém díle takto začínám. Jedná se o povídkovou sérii inspirovanou skutečnými událostmi, ve které se takto postava představuje dokonce každou kapitolu a její představení se různě proměňuje, naráží tak na psychologii postavy a zároveň uvádí/rozvádí celou danou kapitolu. Je v tom jasný koncept a záměr. (Bohužel, díky onomu odporu vůči takovému začátku, tuto sérii asi nikdy nezveřejním. Je mi totiž jasné, že by sotva někoho napadlo, že je v tom něco víc.) Tím se samozřejmě nechci srovnávat s Riordanem, či jinými uznávanými a profesionálními autory, jen chci říci, že pravidla v literatuře se mohou porušovat, pakliže autor tak činí vědomě, se záměrem, účelem a "šikovně" s citem a se zkušenostmi... Nic není nemožné.









Mrtvý anděl

1. června 2017 v 19:35 |  Moje povídky

Mrtvý anděl


"Nejsilnější je naděje, která přichází, když rozum už nevěří." - Jana Dubová


Rowena mrtvá, Crowley mrtvý, máma někde v jiné dimenzi a Cas… Cas také mrtvý, a pro co? Kvůli Luciferovi a jeho spratku, nějakému nephilimu. To stvoření rozhodně nebylo žádné dítě a ani dobré, jak se mylně domníval jejich zesnulý anděl. Zlo z něho Sam dokázal téměř cítit. Ušklíblo se to na něj a žluté oči se zaleskly v měsíčním světle. Než ovšem Winchester stačil něco podniknout, s máchnutím křídel to zmizelo. Za běžných okolností by byl Sam naštvaný, že mu nephilim zdrhnul a oni ho tak budou muset opět hledat, bude další krev, další hrozící apokalypsa, ale už na to neměl. Byl prostě jen unavený… tak strašně unavený!

Vrátil se zpátky na místo, kde zanechal svého bratra. Dean tam stále byl, klečel u prázdné Castielové schránky a choval onu černovlasou hlavu na klíně. Mladší z lovců toho moc neviděl, protože Dean k němu byl otočen zády, ale vzhledem k tomu, že jeho bratr přerývaně dýchal a třásla se mu ramena, Sam mohl usoudit, že starší Winchester pláče.

"Měli bychom jít," upozornil ho.

"Počkej, dej nám ještě chvilku," zachraptěl a sklonil se ještě hlouběji k mrtvému tělu. Polibek?! Sam měl náhle tušení, že by měl svému bratrovi dát trochu prostoru. Trochu soukromí.

"Já… já… po-počkám v autě," vykoktal ze sebe.

"Ne, pomoz mi prosím s ním. Nemůžeme ho tady nechat," zarazil ho Dean a tak Casovo tělo přenesli oba k Impale. Položili ho na zadní sedadlo a přikryli ho oním béžovým baloňákem. Jen hlava zůstala odkryta. Vypadalo to, jako by jejich anděl jen spal, jenže andělé nespí. Tentokrát starší z lovců nechtěl řídit. Usadil se na sedadle spolujezdce a červenýma očima tupě hleděl z okénka na ubíhající krajinu. Sam se domníval, že nepromluví celou cestu, možná i několik měsíců, ale to se zmýlil.

"Když zemřela Jess, jak ses s tím vyrovnal?" zeptal se ho po 3 hodinách tiché jízdy. "Chci říct. Byla to láska tvého života, ne? A přeci jen jsi dokázal jít dál, dokázal ses znovu zamilovat… Já, já, jsem se nikdy nezeptal. Sakra, promiň, nikdy jsem se nezeptal."

"Deane."

"Nikdy, jsem se tě nezeptal, neměl jsem pro to pochopení. Neuměl jsem si to představit. Myslel jsem si, že se mi to nemůže stát. Na nikoho jsem se nechtěl vázat, ne když lovím, ne když můj život je plnej sraček… jako kdybych předem tušil, že já se prostě nedokážu vypořádat se smrtí těch, které miluji. S tvojí, s jeho… kdyby byl člověk, kdybych věděl, že jeho duše, milost je v Pekle, v Nebi, nebo třeba v Očistci, neváhal bych ani minutu, udělal bych cokoli, šel bych kamkoliv. Už se několikrát vrátil zpátky, může znovu… až, až na to, že jsem viděl jeho křídla vypálené do země, že nevím, kam mám jít a co mám udělat," začal to ze sebe sypat starší lovec.

"Deane, nejsem si jistý, jestli se dá vůbec srovnat můj vztah s Jess s tím, co jsi měl s Casem. Jo, miloval jsem ji. Ano, byla to pravděpodobně láska mého života. Nicméně ty a Cas…" pravil Sam, ale jak dál má pokračovat, co má vlastně říct, aby svého bratra utěšil, uklidnil, to neměl ani ponětí.

"Ře-řekl jsi mi ať, ať mu povím, co c-cítím, ale já tě neposlech. Neřekl jsem mu to a teď je asi navždy pryč… pryč!" Dean se zhluboka nadechl a zakryl si oči jednou ruku. Jako kdyby se na svět bez Case nemohl ani podívat.

"Věděl, určitě věděl," snažil se mladší Winchester alespoň o nějaké pozitivum.

"Jo, to je fuk, je pryč… a máma je pryč. Nejsem si jistý, jestli dokáži jít dál," svěřil se opět Dean.

"Sotva jsme je dostali zpátky, tak jsme je zase ztratili," přikývl Sam a chtěl ještě něco dodat, nakonec si to ovšem rozmyslel, protože:


"Strach je daleko nakažlivější než naděje." - Anton Myrer

Rodinná záležitost 03

24. května 2017 v 14:06 |  Překlady/Translations
Autor: faithfulviewer (malfoytheunanxious)
Povídku v originále můžete nalézt zde: http://archiveofourown.org/works/9472580
Fandom: Sherlock (TV)
Na pár: Sherlock Holmes / John Watson
Mohlo by vadit: Slash
Anotace: Malá holčička jim oběma říká "tati", což způsobí, že Sherlock s Johnem se zamyslí nad jejich vztahem a usoudí, že skutečně jsou rodina.

*****************************************************************************

John a Sherlock seděli v kuchyni naproti sobě a sluneční paprsky přicházející z vedlejší místnosti osvětlovaly jejich tváře.

Slavný detektiv zoufale na svém mobilu projížděl jejich webové stránky (Johnův blog) a hledal nový případ jako narkoman, který potřebuje svoji dávku. Téměř nemohl fyzicky snést několik dní nečinnosti.

John právě krmil Rosie, která mu jako vždy seděla na klíně a dávala jídlo kamkoliv jinam, kromě svých úst. Přesto však její otec neměl sílu jí za to vynadat.

Byla neděle brzy ráno a oni si mohli dovolit líný den, jejich však dočasný klid přerušil náhle snad ten nejvíce nevhodný zvuk. SMS od Irene Adler.

John při tom erotickém sténání sebou škubl. "K jaké příležitosti? Je dnes zvláštní den?" zeptal se téměř uraženě.

Sherlock ignoroval zprávu a okamžitě odložil telefon se spíše lhostejným pohledem. "Pravděpodobně Čínský Nový rok, nebo tak něco. Pošle zprávu vždy, když je nějaký, jakýkoliv svátek," pokrčil rameny.

"Stále ji odpovídáš?" zajímal se John.

"Ani náhodou," olízl si jeho spolubydlící rty.

"Proč?"

"Myslím, že se začínáš opakovat," postěžoval si Sherlock a zvedl zrak od mobilu, přitom však si dal pozor, aby se vyhnul Johnovým očím. "Jak jsem vám již několikrát vysvětlil, nevidím smysl v nějakém romantickém vztahu. Sentiment je vada, která se dostane do čistého logického úsudku. Emoce mě děsí."

"Ne, to není pravda. Nevěřím ti," odsekl detektivův nejlepší přítel a úsměvem. "Ne, všechny emoce."

"Opravdu je tento rozhovor za potřebí?" povzdechl si Sherlock.

"Ano," odpověděl mu John smrtelně vážně. Přestal krmit svoji dceru a odložil lžíci, kterou dosud držel v ruce. "Protože sice mluvíš, ale ve své podstatě nic neřekneš."

"Snažíš se mě přinutit té ženě odpovědět?" opět si hluboce Sherlock povzdechl.

"Ne, pochopil jsem, nepotřebuješ romantický vztah," zavrtěl John hlavou. "Ale vydedukoval jsem si ještě jednu věc."

"Ano, jakou?"

"Nechceš být sám," prohlásil John sebejistě. "Je to zřejmé, je tu nespočet důkazů."

Sherlock se mu zadíval do zpříma očí. Byl odhalen. Nikdy se necítil zranitelnější, ale nebyl to nepříjemný pocit, byla to téměř úleva.

"A já půjdu ještě dál a řeknu," pokračoval John sebejistě, "že vím, co potřebuješ. Nepotřebuješ romantický vztah, ale rodinu."

Slavný detektiv byl najednou bezmocný, všechny jeho dosavadní stěny kolem něj se zhroutily a on bezmocně otevřel ústa, aby udělal nějakou chytrou poznámku, ale nic z nich nakonec nevyšlo. Jen němě zíral na Johna, celý vyděšený k smrti. Nebylo nic, co by na to mohl říct, John naprosto správně odhalil jeho srdce.

Rosinin otec položil malou holčičku na podlahu a vstal. Přistoupil k Sherlockovi a potlačil úsměv. Věděl, že tuto bitvu vyhrál, avšak nepociťoval z toho radost, jen prostě chtěl být u druhé osoby, kterou miloval a záleželo mu na ní.

Když přecházel kolem stolu k detektivovi, na okamžik zaváhal, ale nakonec k němu přistoupil a postavil se vedle něho. Detektiv zůstal stále celý šokovaně zmrzlí bez jediného pohybu. John opatrně položil ruku na Sherlockovo rameno a začal si pomalu jemně hrát s fialovou košilí.

"Co ode mě chceš?" požádal ho John tiše. "Chceš, abych byl tvá rodina?"

"Tomu nerozumím," zamumlal Sherlock nejistě přes zuby.

"Nezapomněl jsi na chvíli, kdy tady na židli pro klienty seděl Mycroft a líčil to, co se stalo s vaší sestrou?" připomněl John svému příteli.

"Jak bych mohl zapomenout," pokýval hlavou Sherlock.

"Chtěl, abych odešel, protože se jedná o soukromou záležitost a já nejsem součást rodiny," pokračoval dál John poté, co se hluboce nadechl. "Ale ty jsi chtěl, abych zůstal zejména proto, že to byla rodinná záležitost."

"Ano," připustil Sherlock.

"Víš, že je obtížné tohle to vyjádřit," zamumlal John a odvrátil se od svého nejlepšího přítele.

"Ty a já," pravil Sherlock stále dost škrobeně.

John sklopil oči k podlaze a stiskl rameno svého spolubydlícího ještě pevněji. "Hele, jsi jediná rodina, která mi zůstala - ty a Rosie, takže je to v pořádku."

"Ano."

"Je to všechno v pořádku."

"Ano."

"Takže… ?"

"Ne poslouchej, já snad, ano," Sherlock se opět pokusil říct několik smysluplných vět, ale pořád se mu nedařilo se správně vyjádřit. Zvedl tedy raději ruku a umístil ji na Johnovo rameno. Byl to strnulý těžkopádný pohyb, jako by se proměnil na kámen. "To je to, co chci. Chci být se svoji rodinou, všichni spolu pohromadě."

"Jasně," vydechl John. "Dobře."

Chvíli spolu oba muži sdíleli letmé pohlazení, než zase odtáhli své ruce a kontakt mezi nimi se přerušil. John sundal ruku z Sherlockova ramene, mírně se na nohách zakýval a odkašlal si. Detektiv ztěžka polkl.

"Mimochodem, našel jsem vlastně zajímavý případ na internetu," oznámil nakonec slavný detektiv a ukázal svůj objev na mobilu svému příteli. "Chtěl bys…"

"Ach bože, ano," vychrl John.

"Dobře," zaradoval se Sherlock, celí již nadšený z další akce. "Budeme si muset zavolat taxi," oznámil a začal si sbírat své věci.

John celý ovlivněn Sherlockovím nadšením udělal totéž. Jejich pohledy se na chvíli střetly a to byla jako pochodeň v jejich hrudi. Intenzivní pohled se přetvořil do šibalského úsměvu.

"Přinesl bys mi bundu," objednal si John od Sherlocka. "Zavolám Molly a požádám ji, jestli by nepohlídala Rosie."








Kam dál