Nejtěžším zločinem je promrhaní svého života a trestem za to je smutek a prázdnota v srdci.

Veselé historky z pekla 10 - Sbohem

Pátek v 17:39 |  Moje povídky

Sbohem



Dobrý den, mé jméno je Dominika Nováková, jsem ve znamení ryby a je mi 26 let. Mám snoubence Vladimíra a studuji v Praze konzervování a restaurování uměleckých děl. Na mém oboru jsem v ročníku sama. Ano, čtete správně, má jediná kolegyně, spolužačka Jaroslava Kladková alias "Jaruš" mě opustila.

Začal nový semestr, v pořadí již pátý, a ona se neukázala ve škole. Říkala jsem si, že je třeba nemocná, či tak něco. Jenže dny plynuly, pak i týdny a ona jako by se do země propadla. I vyučující se po ní ptali, a tak jsem jí zavolala.

"Kladková," představila se.

"Ahoj, prosím tě, kde seš, už dlouho ses neukázala ve škole?" zeptala jsem se jí rovnou.

"Ach Domčo, nekoukla jsem se na volajícího. Promiň, já... já už se tam nevrátím," špitla a její hlas zněl tak trochu nakřáple. Zlomeně. "Teď se hlásím na obor Mediální studia. Rozhodla jsem se, že půjdu za tím, co jsem si vždy přála a... Co doufám, že se pro mě hodí víc."

"Dobře," kývla jsem. Mrzelo mě to, ale nemohu říci, že by mě to překvapilo, nebo že bych to nechápala. Koneckonců Jaruš se trápila celé dva roky, od začátku až do teď. Pomalu se přede mnou rozkládala a přestávala mít sílu tomu všemu čelit. "Tak hodně štěstí, někdy se zase třeba po tom, co obě budeme mít diplom, sejdeme a dáme pokec u piva, či tak..." nabídla jsem jí.

"Jo, to by bylo fajn," řekla a já si představila, jak se na druhém konci telefonu hořce usmívá.

Nemějte však strach. Za dva roky na to jsem odstátňovala a ona na té své nové škole rok po mně. No, co k tomu dodat? Ne vždy je výhodné lámat věci přes koleno. Ne vždy se vše dá přemoci snahou a tvrdohlavostí. Nicméně to ještě neznamená, že nemáte být jako voda a pokud jednou cestou to nejde, máte obtéci kámen tou druhou.









 

Balada o Smrti a Životě

9. října 2018 v 19:44 |  Moje povídky

Balada o Smrti a Životě



Povím vám jednu baladu,
o přírodě a starém řádu,
o Smrti a Životě,
o přátelství a samotě.

Byla jednou jedna Smrt,
a to není jen nějaký drb,
za samotné zlo byla brána,
údajná služebnice Satana.

Ničím takovým však nechtěla být
a čirý smutek jen sít,
nechtěla se v samotě topit,
a na hřbitovech mít svůj pobyt.

Toužila po dobré společnosti,
přes staletí věků její nesmrtelnosti.
Koho by však měla oslovit,
aby ho svou činností nemohla ztratit?

Byl jednou jeden Život,
a nebyl to žádný idiot,
věděl, že rozdává smích i pláč,
a že v řádu země je silný hráč.

Smrt ho jednou potkala,
věděla, že se na něj pěje chvála,
avšak i to jí nemohlo připravit,
na krásu jeho kvalit.

Okamžitě se do Života zamilovala,
a tak hned vypadla z ní lež neskonalá.
Věděla, že nemůže přiznat svou pravou tvář,
ztratila by možnost přátelství a tu krásu, zář.

Zeptal se jí se zájmem: "Kdo seš?"
A ona na to: "Oproti tobě jen chabá veš."
I přesto stali se přáteli,
aniž by pravdu si řekli.

Smrt byla šťastná i smutná zároveň,
třímající ve lži sváru pochodeň.
Bála se, že Život jednou pochopí,
a její přítomnost se svojí pak nestrpí.

To se nakonec jednoho dne stalo,
když dítě na svět boží se rvalo.
Oba byli pozváni do domu
což byl onen bod zlomu.

Obava zachvátila jezdkyni na bílém oři,
byla si jistá, že toto její vztah zboří.
Však není omluvy vzít matku od dítěte,
jen s hrůzou na to pomyslete.

Přesto nemohla se vyhnout své povinnosti
ke své ubohosti, zoufalosti, cnosti a zlosti.
Přírodní řád světa je nelítostný,
a kdokoliv proti němu je bezmocný.

K velikému překvapení,
nedošlo k jejímu zatracení.
Život měl rozum,
a ubránil se předsudkům.

"Nepředstavila ses ze strachu,
já to však dobře chápu.
Ty Smrt a já Život, jsme protiklady,
které si těžko představit dohromady.

Avšak patříme k sobě
a to v každé době.
Jin a jang se nevylučují,
naopak vzájemně se podporují.

Proto nemusíš se bát
a za svoje poslání se kát,"
pravil Život laskavě
o jejich skutečné podstatě.

Pozitivní negativizmus (Bonus)

27. září 2018 v 11:24 |  Moje povídky

Pozitivní negativizmus (Bonus)



Říkám tomu pozitivní negativizmus. Představte si to nejhorší, co se může stát, živě v plných barvách, a pak začněte předpokládat, že tato varianta je ta nejpravděpodobnější. Pokud to lze, udělejte vše proto, abyste ji odvrátili... a když to nepomůže a vaše představa se i poté stane skutečností, alespoň si můžete říct, že jste to věděli, že jste to říkali. Učiní vás to naprosto hrozným a otravným společníkem, starým sýčkem, který si může život užít jen s určitou hladinkou alkoholu ve své krvi, ale zrovna tento přístup vás ušetří mnoha hořkých zlámání. Přidejte k tomu zdravou skepsi a paranoiu a stanete se nepolapitelným. Přesně to je v mé profesi třeba.

Už od první chvíle jsem věděl, že s tím chlapem není něco v pořádku. Jonathan Pine - až příliš perfektní pro naše plány, muž s mnoha jmény, který náhodou několikrát zkříží naši cestu. Ale hovno, to ani ve snu! Náhody neexistují. Můj osobní tip byl, že je to nějaký agent kdovíkoho: MI6, CIA, Mossad, SVR... možností bylo vždy hafo. Druhá možnost byla, že jedná sám za sebe, ale i tak bych se obával, že jeho zájmy nejsou ani zdaleka naše zájmy, a když jsem zpozoroval, kam si to Jed vyšla na noční procházku, byl jsem si na sto procent jistý, že se jedná o jednu velikou časovanou bombu. Zachránil život synovi Ropera, stal se z něho pan nedotknutelný. Musel jsem podat nezvratný důkaz.

Už, už jsem si myslel, že ho mám, když jsem ho načapal té osudné noci, jenže jsem udělal neodpustitelnou chybu. Má super schopnost - pozitivní negativizmus - mě zradila. Možnost, že ten příliš atraktivní chlap je špion, nebyla ani zdaleka to nejhorší.

"Zase ses byl flákat co?! Tak to bys moh bejt po škole víš," řekl jsem mu na přivítanou, když chtěl projít dírou v plotě. Na posilněnou jsem ještě popotáhl z cigarety.

"Je to tvoje slovo proti mýmu," pravil nevzrušeně nad další mojí výhružkou.

"To budu muset risknout," opáčil jsem a vytáhl na něj bouchačku. Měl jsem toho tak akorát dost. Bylo na čase se toho zrádného hada zbavit. Odhodlaně jsem mu pohlédl do obličeje a v tom mi měsíční šero odhalilo víc, než polední pařák. Poznal jsem ho! Neměl na sobě zlatou helmu s rohy ani to divný černo-zeleno-zlaté oblečení, jeho vlasy byly kratší a blond, kam se poděly ty dlouhé mastné kadeře, kdo ví, ale byl to ON.

"Chceš mě zabít, Corky?!" zasmál se úplně stejně s sebevědomě a šíleně, jako tenkrát, když napadl New York.

Jako kdyby mi náhle ztuhla veškerá krev v žilách. Nemohl jsem se pohnout. "Loki," vydralo se mi z úst. Na jeho tváři se na malý okamžik mihlo cosi jako překvapení.

"Páni, to jsi asi první smrtelník, který mě od mého vyhnání poznal," potvrdil svoji identitu a já, i když jsem na něj mířil nabitou zbraní, jsem couvl o dva kroky dozadu.

Pokusil jsem se uklidnit své divoce rozbušené srdce a sklonil jsem namířenou pistoli. Kdo by chtěl si proti sobě poštvat boha. "To, to... to je vlastně fajn," můj hlas měl stále o oktávu výš. "Nejsi špion... děláš, děláš to, protože chceš ty zbraně? Nemusíš... můžem ti je nechat... můžem ti dát víc. Cokoliv, co řekneš," pokýval jsem hlavou a cítil jsem, jak ze mě pomalu spadává to napětí a strach. "Za přiměřenou částku dodáme tolik, aby ses klidně mohl znovu pokusit získat Zem."

Loki se ovšem znovu zle rozesmál: "Hloupý Midgarďane, já nepotřebuji získat něco, co již dávno je mé. Jen se musím naučit o své věci daleko lépe pečovat." To bylo to poslední, co jsem slyšel. Pak už jsem jen ucítil prudkou bolest. Nohy se mi podlomily a já se skácel do štěrku pode mnou.








 


Lokiho svět

19. září 2018 v 17:04 |  Moje povídky

Lokiho svět



Byl vyhnán, byl potrestán za svoji pýchu. Nelíbilo se mu, že obyvatelé planety, svěřené jeho adoptivní rodině, se vraždí a jejich srdcím vládne nejistota. Chtěl jim vládnout. Myslel si, že pevnější ruka jim pomůže. Tragicky se ovšem mýlil. On sám to měl pochopit mnohem dříve. Midgarďané milují svobodu a nelze je spoutat. Jsou povahou mnohem blíže jemu samotnému, než jakémukoliv Ásovi. Teď, pod rouškou nové identity, sražený na úroveň jednoho z nich, to konečně viděl. Se zlem na Zemi se dá bojovat jen jedním jediným způsobem - zevnitř.

"Vy jste příliš perfektní," pravila agentka Burrová a Loki odolal náhlému popudu se ušklíbnout. Není perfektní, je bůh! Ještě stále ano, i když ztratil většinu své moci. "To je váš problém. Já vás nechci perfektního. Dejte si sušenku," řekla a podala mu celozrnné cosi, co bylo spíše parodií na sušenku, ale i když i na poměry Midgardu onen pokrm nevypadal příliš lákavě, Loki to neodmítl. Nezdálo se to slušné a byl zvědav, jaké má tato smrtelnice s ním plány. Líbila se mu. Jevila se odhodlaně a nesmlouvavě. "Budete hrát největší představení ve svém životě." Skutečně? Tak to byl vážně zvědavý! "Uvnitř vás číhá poloviční psychopat, Jonathane?" Jen poloviční, jeho rodina by určitě nesouhlasila a ani všichni slavní Avengers. "Chci, abyste ho našel a držel se ho." Tak to je asi první midgardská žena, která si něco takového přeje! "Jakmile budete v Devonu, bude z vás druhý nejhorší člověk na světě, první místo už je zabrané. Žádné správně a špatně pro vás nebude platit, vše bude jen já, já, já. Nikomu neustupte ani o píď, někdo vás vytočí, jednu mu prašťte, někdo vám zkříží cestu, Bůh mu pomáhej. Chci, abyste k smrti vyděsil každého, a to včetně mě." To už se stalo, znovu to nebude asi problém. Jen jeho otec a bratr z toho asi nebudou zrovna nadšeni. "Richard Roper musí vědět, že jste ve stejné lize jako on. Pro něho zákony neplatěj a neplatěj ani pro vás. Když to uvidí, začne vyjednávat, dostaneme ho do úzkých a probodneme ho. Vyhovuje vám to tak?" Jestli to vyhovuje! U Devíti, ta smrtelnice po něm chce, aby dělal to, co umí nejlépe: klamat, lhát, a sít kolem sebe chaos, který jim pomůže vyhrát.

Tak přeci - Midgard je jeho. Vždy byl, jen jiným způsobem než si myslel. Jaký jiný svět by mu umožnil být tím kým je a zároveň stát na správné straně? Bez ohledu na to, jak moc Thor miluje tuto Zem a lidi, tato planeta vždy patřila jemu. "Ano."









První krůčky v programu Blender 05

7. září 2018 v 19:01 |  Obrázky

První krůčky v programu Blender 05

Pokračuji v samostudiu s programem na 3D modelaci Blender.

House 01 by jajafilm


House 02 by jajafilm


House 03 by jajafilm


House 04 by jajafilm


House 05 by jajafilm


Barrel by jajafilm


House 06 by jajafilm


House 09 by jajafilm



Roof tiles by jajafilm



House 10 by jajafilm



House 11 by jajafilm

Nepochopený // IronFrost

29. srpna 2018 v 14:55 |  Moje videa

Nepochopený // IronFrost


Opět jsem byla požádána o vytvoření traileru na fanfiction tentokrát z fandomu Marvel. Jedná se o povídku s názvem "Nepochopený" od autorky Womisky. Zde odkaz: https://www.wattpad.com/story/141581887-nepochopen%C3%BD-ironfrost-czech. Je to příběh s párováním IronFrost, čili hlavními aktéry jsou Tony Stark a Loki.

Anotace k povídce:
Nastává konvergence, jež má sílu smazat hranice mezi devíti světy Yggdrasilu.
Malekith a jeho temní elfové vstali z popela, Loki buduje armádu.
Oběma jde o stejnou věc. O Aether.
Tony Stark se stane obětí neplánovaného únosu a pod pohrůžkou smrti jeho blízkých svolí ke spolupráci se šíleným bohem. Možná jsou však Lokiho pohnutky jiné, než si Tony myslí.
Aether. Měl být zničen v čase Bora, otce Odina, byl však pouze ztracen a zapomenut. Až doteď.
Pokud se dostane do nesprávných rukou, všechny světy zaniknou.


Snad se mi daná upoutávka povedla...






Druhá šance

15. srpna 2018 v 12:34 |  Moje povídky


Druhá šance




Jan Topánek sprostě zaklel, když zoufale zalovil ve své tašce, aby vyndal ISIC kartu, a zjistil, že si ji zapomněl doma. Přes turnikety to tedy nepůjde, musí sejít ze schodů dolů a poprosit vrátnou. Další zdržení. Kolik vlastně je hodin? Určitě jde už zase pozdě… ale koho to vlastně zajímá? Inženýrku Netopýrovou určitě ne. Ta by přednášela Orgánu, i kdyby byla v té třídě jediná.

Mladík si povzdechl a nechal se vpustit do prostor budovy VŠCHT postarší paní, která se na něj přívětivě a chápavě usmála. To bylo na zdejší poměry nezvyklé. Tato vysoká škola nemusí být zrovna tím nejpříznivějším místem pro citlivé duše. Bere jako smrt a pak to v prváku vyhází. Student není nic, jen číslem v seznamu. To ovšem Janovi nevadilo, nikdy nechtěl být tím výjimečným. Raději se vždy skryl v davu. Jen kdyby včera do noci nehrál Flashpoint a, zatraceně, nedokázal si rozpomenout, kde má teď třídu.

Hmmmf, Cvičení z organiky… to je v té třídě 3 a 2/4? Přemýšlel. Nad podivným umístěním učebny. Totiž k pochopení je třeba vědět, že Vysoká škola chemicko-technologická v Praze je v mnoha ohledech zvláštní. Samotné prostory školy jsou rozprostřeny do komplexu několika budov, z toho každá má tři patra plus podzemní laboratoře, skleník a střešní učebny. Některé chodby jsou zahrazeny, a tak se do určitých učeben lze dostat pouze složitou cestou přes dvě patra nahoru a dolů a vyhrazenými uličkami. Janovi bylo vždy záhadou, jak si některé z těch cest lze zapamatovat, měl pocit, že komplex je dokonalé bludiště, které se každým týdnem různě mění a přesouvá. Nejvíce ho ovšem děsily sklepní prostory, kde by mohl přísahat, že tam viděl nejen věci, které jsou součástí výuky a výzkumu univerzity. Sem tam se tam pohybovali zvláštní lidé s ještě podivnějším oblečením. Někdy tam zahlédl, že si tam někdo vaří drogy, jindy to bylo snad ještě horší než ten perník. Nejvíce nesnášel ty, kteří ani nepoužívali klasické chemické nádobíčko, ale spokojili se s vařičem a cínovým kotlíkem.

Při představě onoho cínového kotlíku, ze kterého se valí nazelenalá pára a do něhož někdo přidává kuří nohy, se Jan otřásl, což ho vytrhlo z letargie a on si uvědomil, že ve své zahloubanosti odbočil do špatné uličky, která ho místo nahoru do třetího patra svedla dolů do oněch obávaných prostor. Vůbec netušil, kde teď je a kudy se může vydat zase zpátky. Schodiště, kterým totiž sem přišel, jako kdyby zmizelo. Jsem to já ale blázen! Zavrtěl hlavou a došel alespoň k nejbližším dveřím, u kterých doufal, že bude číslo místnosti, které mu napoví alespoň přibližnou polohu. Jednotlivá čísla totiž měla souvislost patry i polohou učebny. Když ovšem zamžoural na štítek na dveřích, číslo tam nebylo, místo toho tam stálo:


Učebna lektvarů a alchymie třetí třídy
Vyučující: prof. Slavata Sendivoj, FŘ[1], Rudolfovo ocenění

Jan překvapeně zamrkal a protřel si oči, jestli se mu to nezdá, ale ani poté se písmenka neproházela do něčeho smysluplnějšího. Učebna lektvarů a alchymie! Co je to za hloupý fór? Nicméně než na to stihl přijít, uslyšel dva hlasy, které se pomalu blížily k němu, jeden ženský a druhý mužský.

"…za optání. To víte, kde jsou ty časy, kdy to stálo… no, však vy-víte-za-co. Od války již uběhlo pár let, ale Britové nám stále vyčítají naše nezapojení do ní a je marné jim vysvětlovat, že jsme měli svých starostí dost. Jenže to jsou oni, dostatečně nezávislí, aby pochopili, že v tak malé zemi, jako je ta naše, hraje mudlovský svět mnohem větší roli než u nich. Navíc kde byli oni, když jsem před lety žádal o pomoc?" pravil mužský hlas.

"Já vím, drahý kolego, ale nemají v jistém ohledu pravdu? Přeci jen mstít se za to, co se stalo před šedesáti třemi lety…" namítla žena a její hlas byl Janu nějak povědomý. Že by Inženýrka Netopýrová? Ale co dělá tady, proč není ve třídě? A kdo jsou ti mudlové?

"Já vím, že pro vás mladé je to dlouhá doba, ale mi starší to máme ještě v živé paměti," ohradil se muž, v jeho hlase ovšem nebyla ani sebemenší kapka rozhořčení.

O chvilku později se obě postavy vynořily zpoza rohu jedné z chodeb. Žena skutečně byla jeho vyučující Organické chemie. Na sobě měla jako obvykle červené vypasované tričko, džíny a bílý plášť. Černé vlasy měla pevně svázané do drdolu a na krku se jí houpal podivný zlatý šperk, vypadalo to jako jakési drobné přesýpací hodinky. Muž byl již o dost let starší se zavalitější postavou. Kulatý obličej měl lemovaný šedými krátkými vlasy a dlouhým plnovousem. Na hákovitém nose měl posazeny hranaté brýle. Byl oblečen do podivného zelenozlatého hábitu přepásaným černým provazem. Oba se zdáli poměrně překvapení, když ho spatřili.

"Pane Topánku," oslovila ho Netopýrová přísně, "co vy tu děláte? Máte být na hodině, ne snad?!"

"Eeeeemmm," vydralo se Janovi z hrdla. "Ano, já-já… se ztratil," přiznal nakonec.

"Nechcete nás seznámit, drahá kolegyně?" zeptal se muž zkoumavým pohledem upnutým stále na Jana.

"Ach, to je jen jeden z mých mudlovských studentů, má být teď na hodině a psát test, ale místo toho se poflakuje tady," odpověděla s trochou toho pohrdání.

"Píšeme test! Ale já myslel, že až příští týden!" vyjekl zděšeně. Nehodlal se ovšem jen tak nechat urážet a dodal na svoji obranu: "Ale… jestli píšeme test, nechala jste ostatní psát bez dozoru?"

"Co si to dovolujete, pane Topánku?! Samozřejmě, že jsem je nenechala bez dozoru," utrhla se rozhořčeně žena, zatímco starší muž vedle ní vytáhl z rukávu něco, co se podobalo spíše jakémusi klacíku, kterým si Jana přeměřil.

"Zvláštní," pokýval hlavou. "Nejste kouzelník, přesto máte v sobě vyhaslé magické jádro. To je, asi proč dokážete projít přes naše mudlovské bariéry. Oba vaši rodiče musí být motáci. Pozoruhodné, vskutku pozoruhodné," pokýval hlavou bez jediného zájmu o roztržku, která se strhla mezi jeho kolegyní a studentem.

"Co jsou to motáci? Jaké magické jádro?" Jan couvl od těch dvou dál. Pane bože, jsou to blázni. Normálně z těch chemikálií, které tu všude smrdí, zblbli! Kdo by také ne?! Nebo se zbláznil on a tohle je jen nějaká šílená halucinace.

"Pane profesore, vy myslíte… že-že dokáže čarovat?!" zeptala se se zájmem inženýrka a pohlédla na svého staršího kolegu.

"Čarovat, vytvářet magii? Kdepak, není kouzelník, ale i tak je to poměrně problém, protože navzdory tomu je schopen přejít přes naše štíty. Dokáže magii cítit, dokáže ji akceptovat i projít přes štíty, ale není natolik schopný magii vytvářet. Podle zákona z roku 1689 o utajení bychom mu měli vymazat paměť…" Jan zbledl a ještě o jeden krok couvl dál. Oni mu CO?! Profesor ovšem pokračoval: "Nicméně v jeho případě se obávám, že by se nám za pár týdnů mohla ta samá situace opakovat."

"Co takhle, že by se začal zajímat o něco jiného, jiný obor na škole, kde nemáme kouzelnickou fakultu, například na AVU," navrhla Ing. Netopýrová náhle.

"Myslíte, že je to dobrý nápad? Přeci jedná se o budoucnost tohoto mladého muže. Co když touží znát krásu mudlovských lektvarů," zamračil se bělovlasý muž a Janovi se nezamluvilo, že o něm mluví jako by tam nebyl. Popravdě nejraději by vůbec už dávno vzal nohy na ramena, avšak něco ho nutilo, aby stál jako přimražený, a jen čekal, co s ním bude.

"Možná toužil objevit krásu chemie, ale upřímně, nezdá se, že by pro tento obor měl vlohy. Netuším, co ho motivovalo jít zrovna na tuto školu, ale když bychom ho poslali zpátky, o nic by nepřišel. Žádné roky by neztratil, naopak měl by možnost se rozhodnout lépe. Třeba by založil časopis o videohrách, které tak miluje," řekla Netopýrová a sundala si onen šperk ve tvaru přesýpacích hodinek. Její kolega se náhle usmál.

"Ale co časový paradox," namítl její kolega.

"Nelze změnit věc, která se již stala," pokrčila rameny zatím, co štelovala drobné hodinky a starší muž se náhle rozzářil jako sluníčko.

"Ach ano, mohl by založit časopis nebo pracovat pro Laternu magiku. Vždy jsem si myslel, že v umění je něco magického," pokýval hlavou.

Na to Ing. Netopýrová pověsila Janovi přes krk ony zlaté hodiny, ten se sice pokusil bránit, ale moc mu to nebylo platné. Pak uslyšel pronesení několika slov, kterým nerozuměl, zřejmě latina a dál už nic.

Ztratil vědomí.




Libštejn

23. července 2018 v 10:54 |  Obrázky

Libštejn


Často trávím prázdniny na chalupě takže pár fotografií motýlků, okolí a nedalekého hradu s názvem Libštejn.


Forest by jajafilm


Mushroom by jajafilm



Tower by jajafilm


Cabbage white by jajafilm


Castle by jajafilm


Butterfly by jajafilm


Bridge by jajafilm




The collapsed castle by jajafilm


The collapsed castle 2 by jajafilm



Frog by jajafilm


Poppies by jajafilm


That's my flower! by jajafilm



The collapsed castle 3 by jajafilm


Tree and way by jajafilm

Kam dál