Nejtěžším zločinem je promrhaní svého života a trestem za to je smutek a prázdnota v srdci.

Jarní procházka

11. června 2019 v 15:03 |  Obrázky

Jarní procházka


Po školní prudě a neustálém stresu není nad to, se prostě jen vydechnout a projít se po okolí, zvláště když je tak hezky.



Beetle on a flower by jajafilm

Tree leaves by jajafilm


Poppies by jajafilm



In the grass by jajafilm


Roses by jajafilm


Tree by jajafilm


Path by jajafilm


White flower by jajafilm



Willow by jajafilm


Plant by jajafilm



Dozer by jajafilm


Pink flower by jajafilm


White flower and ladybug by jajafilm


Rock and nature by jajafilm
 

Trénovaný kůrovec

7. června 2019 v 21:44 |  Moje videa

Trénovaný kůrovec



Krátká animace vytvořená v programu Maya.

Celého kůrovce a krabici jsem vymodelovala. Brouček byl vytvořen a narigován (rig - vytvoření jakési kostry modelu, která se dělá pro animaci) v rámci školního cvičení. Říkala jsem si: "To bude jednoduché, jen si vezmu postavičku, kterou mám již hotovou z předešlé práce, a naanimuji ji a pohraji si ze stíny. Dát 3D model do reálné scény nebude tak těžké." Jo, jo, tak akorát houbeles. Nechtějte vědět, jak moc je vlastně taková blbina pracná!


Bystrozor 14 - Hra o život

3. června 2019 v 21:54 |  Moje povídky

Hra o život




Když byl Harry již převlečen a v kůži Jamese Hopkinse vyšel ze šaten, cítil ono známé chvění a nervozitu, které měl vždy před zápisem. Tentokrát to celé bylo mnohem horší. Už nějakou dobu neseděl na koštěti, natož aby hrál famfrpál. Určitě vyšel ze cviku, ale nejen to. Účinky mnoholičného lektvaru trvají pouze hodinu, do té doby musí zápas skončit, nebo všichni zjistí, že ten, kdo chytá za Montroseské straky, není James, a když se tak stane, zemře. Jen chycení zlatonky ukončí zápas, takže jedinou jeho možností je chytit ji do hodiny. Musí být rychlý, musí být dobrý a ukázat jim, co s koštětem slavný Harry Potter dovede.

Se srdcem až v kalhotách vstoupil do místnosti pro strategickou poradu, kde byla většina hráčů, a usadil se na jednu z posledních lavic proti veliké černé tabuli. Doufal, že tak učiní bez zbytečného zájmu okolí, k jeho smůle se tak nestalo. Všichni se na něj otočili se zjevnou otázkou na jazyku. Promluvil ovšem muž stojící vedle tabule: "Ach konečně, tady jsi, už jsme se báli, že tě Potter zatknul." Měl krátké slámové vlasy, hranatý obličej a vysoké čelo. Pravděpodobně se jednalo o Liama Walkera, zástupce kapitána - muže, který teď, když Roger Davies nemohl hrát, musel vést tým. Bystrozor si však tím nebyl jistý. Neznal úplně všechny hráče a zoufale doufal, že to nebude potřebovat.

"Ale prosím tě," řekl Harry s nuceným úsměvem a mávl rukou. "Jen chtěl vědět pár detailů o Katie a tak." Doufal, že to znělo dostatečně věrohodně a dle reakce ostatních hráčů tomu tak skutečně bylo.

"Dobrá," pravil Liam. "Nezapomeň tedy, že Sofijští supi k vítězství musí mít víc jak dvě stě padesát bodů. Chyť tedy zlatonku co možná nejdříve!"

"Jasně," pokýval hlavou falešný James. To, že nesmí otálet a polapit zlatý míček, jak jen bude moci, mu nikdo zdůrazňovat nemusel. Čekání na začátek utkání se zdálo neuvěřitelně dlouhé, ale nakonec se přeci jen ozval hlasitý gong. Hráči popadli svá košťata a všichni zamířili vstříc hře a asi tak osmi stům kouzelníků na tribunách.

Harry se pokusil nevnímat ty davy a prostě soustředit se na svůj úkol. Nechtěl zlatonku spustit z očí, bohužel hned při jejím vypuštění jako by se vypařila. Zápas byl odstartován a náš hrdina si měl již chuť nafackovat. Nenechal se ovšem převálcovat prvním nezdarem a zvolil novou strategii. Začal v elipsách kroužit kolem hřiště, v naději, že ji tak dříve spatří. To samé napadlo i chytačku druhého týmu. Bylo to zvláštní, chovala se, jako by ji chtěla dostat stejně rychle jako on a přitom to pro Supy nebylo výhodné. Neřešil to však. Teoreticky bylo jedno, kdo z nich onen zlatý míček dostane, hlavně když zápas brzy skončí. Přesto však hodlal ze sebe dostat maximum.

Oba se pustili do boje, ale Harry byl v značné nevýhodě. Seděl na Kulovém blesku, koštěti, které sice dobře znal ze svých studentských let, ale pro profesionální sféru bylo již dost zastaralé. Rozhodně se nemohlo rovnat soupeřčině Supernově pět.

Jeho protivnice náhle přestala kroužit a spustila se dolů k zemi. Možná uviděla zlatonku. Harry ji následoval. Řítili se ke středu hřiště. Vzduch je šlehal do tváří. Diváci křičeli a komentátor hlásil: "Zdá se, že chytači spatřili zlatonku. Oba letí střemhlav dolů. Vypadá…" Možná chtěl říct, že to vypadá nebezpečně, ale to bystrozora nezajímalo. Pokoušel se dohlédnout před svoji soupeřku a zahlédnout zlatou šmouhu. Ač se však snažil sebevíc, nic takového neviděl. Že by na něho zkoušela Vronského fintu? Dost možná. Zpomalil tedy a přestal ji pronásledovat. Po chvíli i ona se zastavila jen tři metry nad zemí a vzhlédla vzoru k němu, čímž potvrdila, že celý její manévr byl jen o tom ho dostat.

Falešný chytač za Straky se již chtěl otočit a dál pokračovat ve svém kroužení a hledání zlatonky, když v tu chvíli uslyšel u svého ucha bzukot. Mohla to být včela, ale i tak se po tom ohnal a klidně zariskoval bodnutí do ruky, protože šance, že by ukončil zápas a přežil, za to stála. Měl pravdu, jednalo se o onen zlatý míček. Jeho ruka ho minula jen o vlásek. To už ho spatřila i chytačka Supů. Očarovaný míček se vydal směrem k jednomu z brankovišť, na které se zrovna házelo trestné střílení za faul držení. Harry i jeho soupeřka se vydali okamžitě za ním.

Ačkoli měl bystrozor nad profesionální hráčkou teď náskok, rychle ho začala dohánět. Za chvíli letěli oba bok po boku. Chytačka Supů do něj ovšem narážela, snažila se ho shodit. Evidentně ho chtěla vyřadit ze hry. Mohla být spolčená s Frostem? To snad ne, jen by to pro Bulhary bylo také výhodné. Když se zbaví chytače Strak, budou mít pak čas nasázet potřebné množství bodů. Snažil se to vydržet, uhýbat, kličkovat a přitom stále se pokoušet polapit zlatonku. Tohle však mělo zatraceně daleko ke školnímu zápasu, tohle byl profesionální famfrpál!

Zlatý míček obletěl obruče a zamířil kamsi do oblak. Letěl výš, výš a pak zase střemhlav dolů těsně vedle tribun. Buch, buch. Stále do sebe naráželi, a pak se to stalo. Jedna brutální rána. Praskání dřeva.

Dostal to do žeber a jeho pravačka byla v čudu. Vůbec necítil prsty. Jamesovo koště přišlo o začátek násady, čímž se stalo nekontrolovatelné. Chytač Strak se zmítal ve vzduchu a mohl ještě mluvit o štěstí. Jeho soupeřka to dostala do hlavy a nabourala do hlediště.

"Au, auuuu, to muselo bolet, to muselo bolet!" hlásil komentátor. "Potlouk odpálený Liamem Walkerem, namířený proti Emiliye Antonovové, ale zdá se, že to nebyl zrovna dobrý tah, strefil i Jamese, který se sotva pere se svým zničeným koštětem." Bystrozor nemohl věřit vlastním uším. Tohle udělal někdo z jeho týmu? Další slova komentátora však byla ještě více šokující: "Počkat, co to mé bystré oko nevidí?! Zdá se, že diváci kolem Antonovové se o něčem dohadují, perou se a nechtějí pustit ke hráčce léčitele. Ach podívejte, jeden z nich má něco lesklého v ruce, mohla by to být zlatonka!" Komentátor se na nějakou dobu odmlčel, čekaje na informace od rozhodčího.

Mezitím se Harrymu konečně podařilo zkrotit alespoň částečně své poškozené koště a pomalinku doletěl, až k tribuně, kde byla Emiliye. Díky tomu mohl již slyšet dohadující se diváky: "Měla ji v hábitu!" "To ještě neznamená, že ji chytla." Takže nebyl překvapen, když se zase ozval komentátor s tím, že rozhodčí shledal, že náhodné uvíznutí zlatonky při nárazu potlouku v hábitu chytače se počítá jako její chycení, tudíž zápas končí.





 


Workoholička

27. května 2019 v 19:07 |  Obrázky

Workoholička


Několik dokumentárních fotek z natáčení filmu Workoholička. Snímek natáčí moje dobrá kamarádka na videoseminář.

Makeup by jajafilm


Shooting by jajafilm



Actress by jajafilm


Well done by jajafilm



We're going to make film by jajafilm


Shooting 02 by jajafilm



Look! by jajafilm



Lovers? by jajafilm



Shooting 3 by jajafilm


Stromovka by jajafilm


Shooting 4 by jajafilm


Shooting 5 by jajafilm

Bystrozor 13 - V zákulisí

21. května 2019 v 11:20 |  Moje povídky

V zákulisí


Bylo to jako tenkrát před těmi lety. Nadšení z famfrpálového zápasu čpělo ve vzduchu, davy tlačící se dopředu, fanoušci provolávající povzbuzující hesla svých týmů, vysoké tribuny tyčící se od vzduchu, ohňostrojová kouzla, předražené jídlo, pití i další věci ke koupi, jako vlaječky a různé jiné suvenýry. Na chvíli měl dojem, že v davu zahlédl černou Smrtijedskou kápi, než si uvědomil, že to by došlo k okamžitému zděšení lidí v okolí a následnému chaosu. Ne, to ho jen šálil zrak, jednalo se pouze o nezvyklý klobouk.

U vstupu ho zarazil jeden z ochranky a chtěl vidět lístek. Harry mu místo toho zamával svým bystrozrakým odznakem před očima a zeptal se: "Kde je tu tým Montroseských strak?" Druhý kouzelník na to jen pokýval hlavou a beze slova mu ukázal dveře napravo od něj. "Dík," zahučel hrdina kouzelnického světa a okamžitě k nim zamířil.

Dveře vedly do soukromých prostor jednoho z týmů, tak aby hráči měli před zápasem klid. Tyto prostory obsahovaly: šatnu, sprchy, toalety a místnost pro strategickou poradu. Bylo na ně uplatněno kouzlo pro ztlumení zvuků zvenčí, takže zde byl o mnoho větší klid. Harry zamířil do šaten, kde předpokládal, že najde většinu hráčů. Nemýlil se.

"Co tu děláte? Tady nemáte co pohledávat!" okřikli ho, sotva vstoupil.

"Jsem bystrozor vyšetřující vraždu Braidena Sharpa a podvody v sázkách týkající se tohoto mistrovství. Chci mluvit s Jamesem Hopkinsem," představil se.

"O čem?" ozval se hluboký hlas zpoza jedné ze zadních skříněk.

"Myslím, že oba uvítáme, když tento rozhovor proběhne v soukromí," pravil Harry. Což byl jasný pokyn pro to, aby ostatní hráči opustili šatnu a přesunuli se raději do místnosti pro strategickou poradu. Většina z nich už byla stejně převlečená a tak s rozmrzelostí a několika kousavými poznámkami uposlechli.

Jediný kouzelník z týmu, který zůstal, byl na chytače poměrně vysoký se svalnatou, ale štíhlou postavou. Uši měl veliké, odstáté a díky tomu, že byl holohlavý, působily jako dvě plácačky. Jeho tmavé oči byly propadlé, bez obočí i řas. Pokožku měl velmi bledou a jeho rty pod dlouhým úzkým nosem člověk lehko mohl přehlédnout. Ginny mu ho popsala velmi dobře, k tomuhle muži se rozhodně nehodilo mu říkat "Jamesík", či jinou zdrobnělinou.

"Tak už jsme sami? Copak potřebujete, pane Pottere?" zeptal se ho zdánlivě zdvořile.

"Dnes hrát nebudete a pravděpodobně ani příští zápasy," oznámil jednoduše Harry.

"A to to chcete zařídit jak? Zatknete mě?" řekl s úsměvem Hopkins. Byl si evidentně jistý sám sebou.

"Když budu muset," oplatil mu to zachránce kouzelnického světa. Byl mírně rozkročen a na jeho tváři se nepohnul ani sval. Pokusil se vyzařovat chladným kamenným dojmem s veškerou svou vyprchalou dřívější sílou. Profesionální hráč famfrpálu si toho však ani nevšiml a dobrá nálada z něho téměř sršela.

"Tak do toho, pane bystrozore," pobídl ho a podal mu své ruce, aby ho Harry mohl kouzlem spoutat. Muž zákona k němu obezřetně přistoupil a vytáhl hůlku. James se stále tvářil, jako by mu tím hrdina kouzelnického světa prokazoval laskavost. "Když jsem viděl, že Frost vypsal dvě největší sázky na to, že nenastoupím, nebo že ukončím zápas dřív, netušil jsem, co se ode mě očekává, že udělám, aby sázka vyšla. A on místo toho pošle jednoho ze svých podřízených, aby mě na pár hodin zatkl, čili nebudu moci hrát. Chytré!" poznamenal a tmavovlasý kouzelník ztuhl.

Najednou jako by mu přímo zmrzla všechna krev v žilách a hned potom se ohřála na teplotu varu. Projel jím chlad i horkost, hrdlo se mu stáhlo a žaludek měl rázem jako na vodě, když mu došlo, co ta slova znamenají. Frost, může za to všechno Frost! To on je ten další pachatel z ministerstva. To on je hlavou podvodů se sázkami a manipulací na mistrovství. To bylo to, proč tak dlouho ignoroval Dracovy stížnosti, proč byl tak šťastný být třetí osobou pro neporušitelný slib mezi ním a Dracem, proč byl v Goyleově mysli u vzpomínky, která chyběla, a v neposlední řadě, proč smrtí Sharpa byl pověřen právě Harry. Mělo mu to být hned jasné.

Frost ho nepověřil tím případem, protože doufal, že se tím zachránce kouzelnického světa dostane zpátky na nohy, jak se domníval Ron. Ne, ten chlap ho vždy jen využíval, držel si ho mezi svými bystrozory, aby měl veřejnost na své straně. Přidělil mu ten případ, aby to vypadalo, že pro vyřešení je dělané maximum, když to má na starosti hrdina, ale ve skutečnosti doufal, že na to Harry nepřijde. Věděl, že poté, co znovu přišel o rodinu, je z něj troska. Využil toho, nebo dokonce vraždu jeho rodiny naplánoval. Doufal, že se bude dál v hospodě utápět v alkoholu a mezitím pověřil Godwina, aby za ním zametl stopy. Sám pak Goyleovi vymazal paměť. Rozhodčí, který přišel na jejich podvody se sázkami, měl tak dokonale zmizet z povrchu zemského a mohlo to vyjít, kdyby si Chlapec, který přežil, nepospíšil a nebyl v domě Sharpa dříve, než Henry.

S tím nepočítal, stejně jako nepočítal, že Harry bude ochoten na svého bývalého spolužáka použít Nitrozpyt a potká Draca na chodbě před jeho kanceláří. Jejich dohoda se mu však hodila. Jak řekl: Neporušitelný slib mohl být prostředek k tomu zbavit se nebezpečného člověka. Pro někoho může být lehčí donutit mocnějšího kouzelníka ke slibu, který nedokáže splnit, nežli ho porazit v duelu. Nepředpokládal, že mu tak rychle začne hrdina kouzelnického světa šlapat na paty, že se horlivě pustí do vyšetřování, které mu dal a stane se tak jeho hrozbou. Když však Malfoy sám požádal o neporušitelný slib, ucítil příležitost se tohoto neplánovaného problému zbavit. Nechal je tuto kouzelnickou smlouvu uzavřít a poučil se ze své chyby.

Již svého podřízeného nepodcenil. Počítal s tím, že potom, co Harry vyslechne všechny hráče obviněné z dopingu, přijde na Hopkinse a později možná i na Godwina. Jeho dva spolupachatelé mu začali být na obtíž, a tak se rozhodl se jich zbavit. Poslal Henryho, aby napadl hrdinu kouzelnického světa, využil jeho nenávisti. Neočekával však, že ten Zmijozel ve své snaze uspěje, předpokládal, že ho bystrozor v potyčce zabije. Pro to, aby se zbavil slavného Pottera, vymyslel daleko složitější past. Nechá Harryho, aby Jamese zatkl a tím, že tak učiní, nesplní hrdina svůj slib Dracovi. Nebo James bude hrát a v tom případě je na Hopkinse nachystána nějaká nástraha, která mu znemožní nastoupit, či dohrát zápas. Možná snědl nevědomky zase nějaký lektvar, nebo je upravené jeho koště, či že by to už zase byl nějaký zbloudilý potlouk? A když se tak stane, když chytač Strak nenastoupí, nebo nedohraje zápas, Frost zase shrábne peníze ze sázek a bude to znamenat opět porušení slibu a Harryho smrt.

James bystrozora uvítal s domněním, že takový je plán. Že i slavný hrdina je součástí zločineckého týmu, takže netuší, že ho parťák chce zradit, zabít, nebo ho přinejmenším nechat zatknout. Ne, zatknout ne. Kdyby ho Harry zatkl a pak umřel, James by Frosta mohl prozradit jinému muži zákona, třeba Wesleymu. To by ten parchant neriskoval. Hopkins bude již teď prokletý, či mít v sobě jed, tak aby až mu dojde, že ho parťák podrazil, nemohl by ho prásknout. Znamená to, že to mají oba již spočítané, nebo se z toho dá ještě nějak ven? Jestliže James je již neschopen hrát, je možné, že na hřišti další nástraha není?

"Co je, na co čekáš?!" vytrhl Harryho z náhlého uvědomění profesionální hráč famfrpálu.

"Nezatknu tě," řekl pomalu bystrozor. "Ne teď." Na Jamesově tváři se poprvé mihlo překvapení smíšené s obavou. "Tvůj parťák tě zradil stejně, jako zradil Godwina. Jsi proklet, nebo máš v sobě jed."

Hopkins zbledl. "Ne, to není možné."

"Myslíš, že by tě nezradil proto, aby si zachránil krk? Jsi chodící důkazem jeho zločinů, spolupachatel, který ho může prásknout a poslat ho do Azkabanu. Myslíš, že by se neustále chtěl dělit o zisk z podvodů? Domníváš se, že já bych ti lhal a člověk, který naplánoval vraždu a podvody v sázkách ne?" pravil Harry ironicky a nadzvedl jedno ze svých černých obočí v záměrném napodobení svého bývalého učitele lektvarů. Doufal tak, že když na muže zatlačí, nejen že se přizná, ale i s ním začne spolupracovat.

"Jakou vraždu? Jsou to jen podvody se sázkami. Okrádáme jen skřety a toho náfuku Malfoye. Temné bytosti se bouří, bývalí Smrtijedi jsou na vzestupu, každý Zmijozel vzteky téměř bublá, jak dlouho si zatraceně myslíš, že tohle příměří vydrží?! Je třeba přestat být láskomág a začít vidět svět realisticky. Musíme být připraveni, ale nikdo u toho neměl zemřít," přiznal James.

To Harryho překvapilo. Frost Godwinovi pravděpodobně slíbil za peníze ukradené ze sázek revoluci pro vlkodlaky, zatím co Hopkinse si získal pravým opakem. Dokonale využil přetlaků v nové poválečné společnosti, ale k čemu? Jeho skutečný motiv a plán využití peněz se zdál nejasný. Jisté bylo však jedno: "Frost nikdy neměl v plánu nechat jediného svého spolupachatele na živu, když nastoupíš na hřiště, zemřeš."

"U Merlinových vousů," vydechl chytač a svalil se na dřevěnou lavičku vedle své skříňky, když mu došlo, co mu hrozí.

"Dal jsem neporušitelný slib, že zabráním těmto sázkovým podvodům a přijdu na to, kdo za tím stojí. Nemohu si dovolit tě nenechat nastoupit, nebo nedohrát zápas," začal Harry a James k němu vyděšeně vzhlédl.

"Chcete mě obětovat?" pípl a v jeho očích se jasně lesklo zoufalství.

"Ne, jistěže ne," vyhrkl Harry zděšeně. Při myšlence, že by někoho vědomě poslal na smrt, jen aby si zachránil svoji kůži, se mu zase zhoupl žaludek. Ale jak tomu zamezit? Nervózně si skousl ret. Jak zachránit oba dva? Zdálo se to nemožné. Čas běžel a chvíle, kdy začne zápas, se neodvratitelně blížila. Teď si přál, aby tu byla Hermiona, ta by určitě okamžitě přišla na nějaké řešení. Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil a obohatil svůj mozek o nějaký ten čerstvý vzduch. James nemůže hrát, ale zároveň musí hrát. Počkat to je ono. "Nebudeš hrát, ale někdo jiný nastoupí za tebe. Když si všichni si budou myslet, že jsi to ty, Frost nedostane ani korunu, já svůj slib dodržím a ty budeš moci jít ke Sv. Mungovi nechat se vyléčit. Pokud ti tamější léčitelé pomůžou a já doufám, že ano, vyhledáš Ronalda Wesleyho. Jenom jeho, žádného jiného bystrozora. Nejsem si jist, komu dalšímu mohu z našeho úřadu věřit, že bude ochoten za pravdu jít proti svému nadřízenému. Učiníš kompletní doznání a za něj dostaneš imunitu," instruoval ho.

James zavrtěl nechápavě hlavou. "Jak to chceš provést? Skrýváš snad v kapse navařený mnoholičný lektvar? A i kdyby ano, jestli sis nevšiml, já trpím alopeciou areatou. Nemám žádné vlasy ani chlupy. Není na to lék ani v mudlovském ani v kouzelnickém světě."

Bystrozor z kapsy vyndal malou černou krabičku, v které měl Georgeovy mnoholičné kapsle. "Nepotřebuji tvoje vlasy."










Kamenice a Labíčko

6. května 2019 v 18:16 |  Obrázky

Kamenice a Labíčko


Několik fotografií z Kamenice a Labíčka, které jsme jeli teď o víkendu. Nebylo moc hezky. Dost zima, ale alespoň nesněžilo, jak rosničky předpovídaly.


Window by jajafilm


Weir by jajafilm


Springtime water by jajafilm



Bridge over weir by jajafilm


Tractor by jajafilm


Kamenice by jajafilm




Sunset by jajafilm



Glass by jajafilm



Bridge over weir 2 by jajafilm


Fire by jajafilm



Weir 2 by jajafilm



Chairs and neoprene by jajafilm



Kamenice 2 by jajafilm



Lunch by jajafilm


Ashore by jajafilm



Prokletý - Ira

1. května 2019 v 22:00 |  Moje povídky

Ira


Hněv se projevuje nekontrolovatelnými pocity zlosti a nenávisti vůči jiné osobě.


Ten den začal stejně jako každej jinej mého zpropadeného života. Probudil jsem se celý zlámaný, rozmrzelý, nebo bych spíše měl napsat zmrzlý a mrzutý v deštivém ránu s mobilem zvonícím u ucha. Ne, nebyl to mnou samým nařízený budík, vstávat do práce už jsem roky nemusel, jedna z výhod člověka, jenž má práci jako já, někdo mi volal. Známá melodie písně Prayer od skupiny Disturbed hlasitě vyřvávala po celém fordu a já měl tak akorát chuť vzít mobil a roztřískat ho, ale ovládl jsem se a místo toho vzal hovor. Ani jsem se nepodíval, kdo volá, prostě jen zmáčkl tlačítko se zeleným telefonkem a přiložil si přístroj k uchu. Bože, jestli to bude jeden z těch otravů, co volají, jen aby vám vnutili vyšší tarif, tak si to tentokrát opravdu schytá.

"No," zahučel jsem ještě rozespale do telefonu.

"Joe?" ozvalo se váhavě z druhého konce. Marně jsem v paměti zapátral, kdo by to tak podle hlasu měl být, protože mi připadal povědomý a ne každý upřednostňoval tuhle přezdívku před mým skutečným jménem, bohužel však bylo ráno a já ještě neměl snídani. S prázdným žaludkem a hlavně bez poctivého půllitru horkého černého čaje nefunguju… takže smůla.

"Jo, co?" zabručel jsem.

"To jsem já Kuba. Nevím, jestli… jestli si mě ještě pamatuješ. Před několika lety jsme byli přátelé…" volající byl ještě více nervózní, ale neměl proč. Kuba, Kuba ze skauta, jasně že jsem si pamatoval. Bylo to již dlouho, ještě předtím než můj život nabral směr, který bych ani v té nejbláznivější noční můře nemohl předpokládat, ale přesto Kuba byl můj přítel.

"Ano, ovšem, že si pamatuji, idiote," řekl jsem a posadil se. "Copak potřebuješ od takového ztroskotance jako já?" šel jsem rovnou k věci, protože už dlouho mi nikdo nezavolaljen proto, aby se mě zeptal, jak se mám. Vlastně to lidi kolem mě nedělali ani předtím.

"Vím, že se tím už nezabýváš, ale máme tu takovou krizovku, a ty jsi jeden z mála, který by měl na to koule, i je na to dost dobrej, nebo jsi alespoň býval," začal drmolit Kuba, jakmile se uvolnil. "Totiž hledáme někoho… já hledám někoho, kdo byse mnou jel v sobotu a neděli Čertovy proudy. Měl jsem to jet s Marií, mojí ženou, ale na poslední chvíli onemocněla. Není to nic vážného, jen obyčejné nachlazení, ale nechce, aby se jí přitížilo, a já zase nechci to skrečovat, protože na Čertovy proudy se chystám již dlouho."

"Chceš, abych jel s tebou vodu?" snažil jsem si to ujasnit. Protřel jsem si oči a naposledy ještě zazíval.

"Víš o někom lepším? Ty a ona jste byli nejlepší vodáci, které jsem znal."

Jasně! ONA, já a rodiče… "Poslyš, Kubo, jsem rád, že ses ozval, rád slyším staré přátele, ale já…" chtěl jsem ho odmítnout. Zavzpomínat na staré časy, sjet si vodu a udělat si menší dovolenou by bylo děsně fajn, ale nevěděl jsem, jestli by to bylo správné. Během dvou dnů se mohlo stát cokoliv a byly důvody, proč jsem se vyhýbal starým známým. Kolem mě teď nebylo bezpečno.

"Já vím, je to dlouho a navíc si pamatuji, co jsi mi kdysi řekl, proč jsi jezdil jen s ní. Že na lodi musíš mít důvěru a že není a nebude nikdo jiný, komu bys věřil víc. Já ti věřím," naléhal dál Kuba.

Už jsem otevíral svojí nevymáchanou papulu, abych ho nějak setřásl, když v tu chvíli mě upoutal článek v Lidovkách, které se válely hned na vedlejším sedadle. Musel jsem si je koupit včera na nějaké benzínce a prostě je tam pak odhodit, co však na tom záleželo. Důležité bylo, co v nich stálo. "Čertovy proudy mají první oběť v tomto roce!" Hlásal titulek. Vzal jsem noviny do rukou a začal číst. "První mrtvý a to vodáci ještě ani nevyjeli."

"Hej, Joe? Jsi tam?" ozvalo se opět z druhého konce linky, zřejmě už jsem byl až moc dlouho zticha.

"Kubo, nejezdi tam. Nemáš s kým jet a na kajaku to neumíš. Vykašli se na to, zůstaň doma se svojí drahou ženou," obrátil sem náhle. Ne, Kuba tam nepojede, ještě že jsem si ten článek přečetl, to místo bylo nebezpečné. Místo něho tam pojedu já, ne však jako účastník.

"Heef, Co? No, to si ze mě děláš snad srandu?! Já jsem se tě ptal o pomoc, ne o radu. Pojedu, buďto s tebou nebo bez tebe," vyhrožoval najednou.

"Fajn, tak raději se mnou," zavrčel jsem. Tím náš rozhovor skončil. Ještě jsem si koupil blízko parkoviště, na kterém jsem stál, snídani. Croissant a šálek horkého černého čaje. Pak jsem nastartoval, ozvalo se naladěné rádio Beat, které zrovna vyhrávalo píseň Burlaci od české skupiny Kabát, a já se rozjel směrem přímo do pekel.

***

Kuba přijel na místo svým starým červeným trabantem něco málo po půlnoci. Usmíval se od ucha k uchu. "Ta stará rachotina ještě jezdí?!" uvítal jsem ho bez pozdravu, když vystoupil z auta.

"Jo," pokrčil bezstarostně rameny a pak mě sevřel v pevném přátelském objetí.

"Doufám, že máš stan a loď… pálava, předpokládám, vzhledem k tomu, že není připevněná na střeše," ujišťoval jsem se okamžitě.

"Jasně, vyfouknutá a složená v kufru," přikývl a pustil mě. Otevřel kufr, ne aby ukázal, že mluví pravdu, ale aby vytáhl balík stanu. "Promiň, že jsem přijel tak pozdě, teď budeme muset stavět za tmy, měl jsem ještě něco v práci. Jak dlouho jsi tu byl přede mnou?"

"Vyrazil jsem brzy ráno, takže jsem tu byl ještě před polednem. Ale to nic, měl jsem aspoň čas si to tady prohlédnout, podívat se na řeku a promluvit si s místními domorodci," řekl jsem. Pravda byla ovšem taková, že jsem prostě potřeboval čas čenichat kolem a bylo to krajně užitečné! Kolem Čertových proudů se od loňského roku nesly zvláštní pomluvy.

Podle všeho se tu před pár lety utopil jeden z vodáků jen díky tomu, že mu nikdo z ostatních nepodal pomocnou ruku, a tak jeho matka Čertovy proudy proklela, že každý rok si voda vezme každého, který raději zaprodá svoji duši, než aby pomohl svému příteli. "Hříšníky sní dávný netvor leviatan, pán všech vod." Znělo to směšně, samo o sobě. Vodáci, pokud nebyli úplně na dračky, si většinou pomáhají a kdo dnes někoho nebo něco proklíná?! Jenže letos už umřeli dva lidi (o tom jednom se noviny rozhodli nezmínit, nebo o něm nevěděli, no jo, novináři), oba dva utonuli a to v době, když ještě z přehrady nepustili vodu a oba stáli na souši. Podle pitevní zprávy je to záhada, mě to ovšem připadalo docela jasné…

"Víš, nejsi jediný, komu chybí," vytrhl mě z rozjímání u stavění stanu můj starý kamarád.

"Co?" nechápal jsem, když jsem ještě před chvílí byl myšlenkami úplně jinde.

"Víš, miloval jsem ji… celou tu dobu a nebyl jsem sám. Nezáleželo na tom, že jí to bylo putna, že jsme pro ni byli jen přátelé," Kuba si hlasitě povzdychl. "Byla naše slunce. Vždy se tak usmívala… byla tak upřímná… byla…" můj přítel neměl slov. "Když jsem se dozvěděl, že zemřela, úplně mě to zdrtilo."

To byl rozhovor! Nevěděl jsem, co na to říct, nebo i co mám cítit. Miloval ji, miloval ji… a proč mě to vlastně překvapuje? Jasně že ji miloval, kdo ne?! "Jo, víš, že pro mě byla všechno," pokýval jsem hlavou, začal jsem tušit, kam tento rozhovor asi bude směřovat.

"Chtěl jsem tě kontaktovat a vyjádřit svou upřímnou soustrast, ale ty jsi zmizel z povrchu zemského a to doslova. Víš, pamatuješ si Čuňase, stal se z něho slušný počítačový expert a moc dobrý hacker. Chtěl jsem po něm, aby tě sledoval a po čtyřech měsících tvrdé práce pár zmínek, nebo spíš záběrů z pouličních kamer našel, ale jinak nic moc. Ptal se, jestli nepracuješ pro nějakou tajnou službu…" To nebyla tázací věta, ale otázka. Asi jsem nemohl čekat něco jiného.

"Myslíš, že bych ti to řekl, pokud bych pracoval v tajné službě?!" odpověděl jsem s předstíraným smíchem.

"Ne, proto se neptám" kývl Kuba. "Ale pracuješ?"

"Po její smrti jsem potřeboval pryč," řekl jsem pouze s tónem, který dával jasně najevo, že se o tom bavit více nehodlám.

"Jo, dobře. Jak myslíš, nech si své tajnosti, jen jsem ti chtěl říct, že mě to taky vzalo," pokrčil rameny můj přítel a pokusil se o chabý úsměv. Stan jsme měli téměř postaven a i nafouknuté karimatky.

"Hmmf, myslím, že si pudu vyčistit zuby na záchod a na kutě," oznámil jsem Kubovi. Z toho celého dneška, z výzkumu a Kubova doznání lásky, jsem toho měl tak akorát tak dost. Věděl jsem, že další den mě čeká peklo. Budu na lovu a zároveň budu muset dávat pozor tady na toho ňoumu, budu se snažit zkrotit divokou vodu a Kuba se nesmí dozvědět, co se mu děje přímo před nosem.

"Je fajn vědět, že se některé věci nezmění, ač se děje, co se děje, že jsi stále tak svatej jako jsi vždy byl, že stále nepiješ, nekouříš a chodíš brzy spát. To já mám jiné plány. Cestou jsem se seznámil s pár lidmi, se kterými se zítra možná na řece uvidíme, jeden z nich mi slíbil pivo a že prý pro mě má nabídku, která se nedá odmítnout," zašklebil se Kuba přihlouple a já jsem jen tupě kývl. Musel jsem být skutečně dost unavený, protože mi to vůbec nedošlo a myslel jsem už jen na svůj zelený teplý spacák. Bože, kéž bych nebyl takový hlupák, unavený trol!

***

Kanoistika se považuje za adrenalinový sport a popravdě není zatím nic kromě lovu, co jsem zkusil, co by mi tak rozpumpovalo krev v žilách. Jasně něco jiného je, když jedete Berounku, nebo Vltavu, chlastáte a necháváte se unášet proudem, ale to já nemyslím. Čertovy proudy jsou vskutku adrenalin, a kdo nejel nikdy žádnou divokou řeku, asi stěží pochopí. Mohl bych přes několik řádek popisovat, co to je vidět ty kubíky vody řítící se přes balvany, vytvářející tak obrovské víry a kohouty, s vědomím toho, co by se s člověkem mohlo stát, kdyby se vyklopil v tom nesprávném místě. Jenže já nejsem poeta ani romantik.

Proto vám tedy jen povím, že jsme ráno nasedli do lodí, tak jako spousta ostatních vodáků, s odhodláním překonat tento složitý usek řeky a nějakou dobu se nám to i jakž takž dařilo. Kuba mi dělal háčka, takže jsem, jak by řekl můj otec: "měl plné ruce pazourů", to ukočírovat a zároveň si všímat něčeho nadpřirozeného. Vše vypadalo vodácky obyčejně, ale to jen díky tomu, že moje pozornost byla jinde, než měla být. Kuba mezi křikem, smíchem a hlášením, kde je jaký šutr, brebentil o tom, jak se včera zpumprdlíkoval. Nevěnoval jsem tomu pozornost, až než řekl tu osudnou poznámku: "Jen… v jednom okamžiku se mi zdálo, že měl černé oči bez bělma, ale to asi byl nějaký odraz světla."

"Jak že jsi říkal, že se ten tvůj kámoš představil?" zeptal jsem se s krajním podezřením.

"Crowley," odpověděl jako by nic.

"Crowley!" vyhrkl jsem zděšeně. Crowley, démon Crowley, podle Mefestofela nový král Pekla! Než jsem však stačil domyslet důsledky, vjeli jsme špatně mezi dva balvany a už jsme se koupali.

Tisíc jehliček ledové vody se mi zarylo do kůže a já z šoku zalapal po vzduchu, měl jsem ovšem štěstí. Vyplaval jsem a chytl jsem se převrácené zaklíněné lodi. Vážně do teď nepochopím, jak se ta nafukovačka mohla zaklínit, ale stalo se.

"Kubo! Kubóóó! Do prdele Větrníku!" zakřičel jsem, až jsem málem ochraptěl v naději, že někde uvidím tu zrzavou palici, že uslyším jeho hlas: "Jsem tady!" Ale nic, ani tělo. Nadechl jsem se, potopil a zapátral jsem, jestli můj přítel nezůstal pod lodí. Byla tam hloubka a silný proud, který mi znemožňoval přístup, ale skutečně jsem něco nahmatal a nebyl to loďáček.

Vyplaval jsem na hladinu, abych nabral vzduch do plic a opět se ponořil. Nahmatal jsem lidskou tvář. Takže jo, Kuba byl pod tou zkurvenou pálavou. Byl zamotaný do koňadry. Snažil jsem se ho vymotat, ale proud mě odnášel pryč a to, co jsem rozmotal, se balilo na mě. Řeka si evidentně řekla, že když je tedy prokletá a má někoho pohřbít, budeme to my dva. Já jsem se ovšem nehodlal jen tak vzdát, nemohl jsem o Kubu přijít. Nemohl jsem nést tíhu další smrti na svých bedrech. Kuba byl můj přítel již spoustu let, byl nevinný, o ničem nevěděl. Podařilo se mi ho rozvázat, ale ve chvíli, kdy se tak stalo, se pálava uvolnila. Někdo do ni musel hodně strčit, asi do ní narazila jiná loď, každopádně nás přejela a mě vrátila do hlavního proudu. Peřej mě pořádně semlela.

Tma. Kéž bych uměl lépe plavat. Ne, že bych neuměl, ale ne tak jako ONA. Byla v tomhle o tolik lepší než já. Přišla mě zachránit. Viděl jsem zase její kulatou tvář a její úsměv. Cítil jsem její jemné, ale silné ruce, brali mě z řeky, z té studené vody…

Probral jsem se na břehu s vodou v nose a v plicích, která mě nutila ke kašli. Celé tělo mě bolelo a byla mi neskutečná zima. Jako by mě někdo nacpal do pračky a zapnul ji. Nade mou se skláněl hlouček vodáků, kteří na mě zírali, jako bych se právě vrátil z mrtvých, což jsem asi pravděpodobně udělal.

"Kuba!" zachraptěl jsem svá první slova opět mezi živými, ti však dál nevěřícně zírali. "Kuba, můj kámoš, byl pod lodí, snažil jsem se ho zachránit."

"Je nám líto. Jsme rádi, že se nám povedlo zachránit alespoň vás," oznámil mi onu trýznivou zprávu vousatý muž, který stál ke mně nejblíže. Srdce se mi potopilo až někam do žaludku. Bože ne! Ne!












Bystrozor 12 - Ronaldovo varování

19. dubna 2019 v 16:35 |  Moje povídky

Ronaldovo varování



Jako obvykle bylo U Tří košťat narváno. Díky incidentu v hospodě U Prasečí hlavy se sem nahrnuli nejen podivíni, kteří by jinak šli do Aberforthova hostince, ale byli zde i bystrozorové, kteří tu záležitost vyšetřovali. Navíc, jako by to nestačilo, ještě se jednalo o sobotu. Děsivá kombinace! Aspoň že Bradavice neměly jeden z těch víkendů, kdy vesnici zaplavila banda studentů, protože to už by byl zmatek na druhou.

Harry však neměl moc čas se rozhlížet. Sotva prošel dveřmi, někdo ho popadl za zápěstí a zase ho táhl pryč.

"Pojďme ven, tam není slyšet vlastního slova," zavrčel mu do ucha.

Hrdina kouzelnického světa poslechl, i když se mu do toho lezavého počasí, které venku panovalo, znovu nechtělo. Zapadli do jedné prázdné uličky, kde se na něho druhý muž téměř vrhl. Popadl ho za klopy kabátu, přitiskl ho k nejbližší stěně a zasyčel: "Zešílel jsi?!"

"Uklidni se, Weasley, na tvé emocionální výlevy není nikdo zvědavej," oplatil Harry zrzkovi jeho tón.

"A na tvé ano? Protože ty seš slavnej Harry Potter, zachránce našeho světa! Kliďánko si můžeš chlastat jak duha a mlátit lidi na potkání, protože našemu hrdinovi se vše odpustí!" v Ronových modrých očích se třpytila jasná zlost.

"Víš dobře, že nejsem nijak výjimečný a žádný přestupek mi jen tak neprojede," řekl muž s jizvou na čele.

"To je zatraceně pravda!" ucedil jeho bývalý kamarád, než ho pustil. "Máš štěstí, že se jedná o toho sociopata Godwina, ale i tak to může být slušný průšvih. Frost šílí, bojí se řečí o bystrozorské brutalitě. Ještě jeden takový problém a já ti přísahám, že tě z dalších průserů tahat nebudu," pohrozil mu se vztyčeným ukazováčkem.

Jeho kolega si ovšem ze zrzkovy agresivity nic nedělal. Poznámka o Henrym v něm vyvolala mnohem větší zájem. "Ty Godwina znáš?"

"Ano, figuruje mezi několika mými případy. Podezírám ho ze tří vražd a sedmi napadení. Nemám proti němu žádný důkaz. Je to Zmijozel, který za války nehrál téměř žádnou roli, ale po ní jako by se pomátl. Silně podporuje práva vlkodlaků a upírů, ale zároveň je spíš přilitím oleje do ohně vztahům mezi kouzelnickými rasami, které jsou dost napjaté. Je pravděpodobné, že byl též zdrojem té potyčky U Prasečí hlavy," pokýval hlavou Ron a mírně poodstoupil od svého bývalého kamaráda, aby mu dal trochu prostoru.

"Takže se domníváš, že se do nemocnice dostal spolu se zraněnými z toho incidentu a prostě mě ve vzteku napadl, když na mě náhodou natrefil?"

"On tebe napadl," zamračil se Weasley.

"Jo, ne že by to byla polehčující okolnost, že jsem mu nakopal zadek v sebeobraně, pro tvé kázání o rozčíleném Frostovi a bystrozorské šikaně," pravil kousavě druhý čaroděj a upravil si klopy již roztrhaného kabátu. "Nicméně to je fuk, pointa je, že to nebylo poprvé, kdy jsem se s Godwinem setkal. Potkal jsem ho též v Godrikově dole, myslím, že tam mohl jít stejně jako já do domu Sharpa, ovšem s úmyslem odstranit Smrtipláště. Stvoření, které někdo použil pro vraždu toho rozhodčího. Přišel ovšem pozdě. Přesto se mě nepokusil zabít. To až v nemocnici. Vím, že nepracuje sám, minimálně je do toho nějak zapletený i James Hopkins a pravděpodobně i někdo z ministerstva… Ale jestli v té nemocnici byl kvůli té potyčce, kterou vyšetřuješ, možná to spolu nesouvisí, třeba je to nějaká náhoda…" pokusil se Harry vysvětlit situaci.

Kouzelník s rudými vlasy se však rozesmál a přes chechot dokázal protlačit jen několik slov: náhoda, děláš, srandu, hlavě, pořádku, šel, proti tobě. Chvíli mu trvalo, než se uklidnil natolik, aby je mohl dát do věty. "Náhoda! To si děláš srandu. Je nesmysl, aby kdokoliv, kdo to má v hlavě v pořádku, šel proti tobě. Ty vážně nechápeš, jaké máš mezi lidmi teď jméno?!"

"Netuším, co je na tom tak vtipného. Před malou chvílí jsi mi do obličeje vmetl, jaké hovno jsem na botě ministerstva, a že ani hrdina kouzelnického světa si nemůže dělat, co se mu zlíbí," opáčil tmavovlasý bystrozor chladně.

Ron zvážněl. "Samozřejmě, že si nemůžeš dělat, co se ti zlíbí. Jsi trolí hovno jako my všichni ostatní, ale zároveň jsi válečný hrdina a mág, kterému se povedlo sprovodit ze světa…" začal vysvětlovat, ale Harry mu do toho skočil.

"My…" řekl, "my jsme ho dostali, společně."

Weasley však nebral na jeho připomínku zřetel a pokračoval prostě dál: "…jednoho z nejobávanějšího čaroděje všech dob. Ač jsi tak moc veliká troska a ožrala, nikdo s rozumem by nešel po někom tvého formátu a s tvojí pověstí, jen tak náhodou… a většina by si to rozmyslela, i kdyby měla sakra dobrý důvod a motivaci."

"Jenže Henry to evidentně nemá v hlavě v pořádku."

"O tom se přít nebudu, ale pokud ho někdo skutečně poslal, pak je možné, že ten někdo neočekával, že Godwin ve své snaze uspěje," dokončil zrzek svoji myšlenku.

"Doufal, že se tak zbaví svého komplice," pochopil druhý čaroděj.

"Ano, a z kompliců ten šílený Zmijozel nebyl pravděpodobně jediný na seznamu. Je možné, že si teď půjdou navzájem po krku. Docílili toho, co chtějí, a teď se perou o kořist," navrhl Ron.

"Nebo hlavní pachatel za sebou začal čistit stopy. Tak či tak - toho by se dalo využít. Už jsi Godwina vyslechl?" zeptal se černovlasý bystrozor.

"Ne, ještě stále je v bezvědomí po tvém zásahu," odpověděl mrzutě jeho kolega.

"Dobře, tak až se vzbudí, pěkně mu zatop. Třeba když ho nemůžeš dostat za tvé případy, možná ho chytneme společně. Já mezitím vyslechnu Jamese Hopkinse, třeba alespoň jeden z nich kápne božskou," instruoval zrzka.

"Tak to by sis měl pospíšit. Straky mají dnes zápas," upozornil ho Weasley a už už chtěl odejít, když ho Harry ještě zarazil.

"Počkej, nevěděl bys, kdo jsou děti noci?" zeptal se.

"A já už zadoufal, že v sobě najdeš dost slušnosti, abys mi poděkoval a popřál úspěšný výslech," odfrkl si Ron, ale pak odpověděl bez jediného zaváhání. "To je jasné, magické rasy, které ovlivňuje měsíc, jako jsou vlkodlaci. Proč?"

"Od přemožitele Temného pána, který zničil naše naděje na lepší zítřky o rovnoprávnosti nás dětí noci, bych čekal víc. To je to, co mi řekl Godwin, když mě napadl. Nejdříve jsem si myslel, že se jedná o všechny Zmijozely, jenže to nedávalo smysl. Proč by pak Draca okrádali a Flinta nadopovali Tekutým štěstím místo toho, aby se s nimi dohodli… ale takhle to je něco jiného," mumlal si pod vousy spasitel kouzelnického světa. "Myslíš, že ti, kteří zabili Sharpa a jedou v podvodných sázkách, chtějí těmi penězi zafinancovat vzpouru vlkodlaků?"

"Těžko říct, co ostatní komplici, ale vsadil bych Merlinovu čepici, že Godwin to chce určitě. Hlásá vzpouru vlkodlaků. Tvrdí jim, že po pádu Ty-víš-koho a smrti Remuse, jim zemřely hlavní osobnosti, které bojovaly za ně a mohly jim získat lepší podmínky žití. Jako kdyby skutečně ten hadí ksicht něco takového udělal, kdyby vyhrál," pokýval hlavou zrzavý odborník na nepokoje mezi kouzelnickými rasami.

"Dík," pokusil se o úsměv Harry.

"Jo, jasně. Čau," zabručel Ron a pak se konečně vydal potemnělou uličkou pryč. Jeho kroky na mokrém chodníku s několika loužemi vydávaly tichý čvachtavý zvuk.

Tmavovlasý bystrozor ho chvíli pozoroval, než sám uznal, že je čas jít.












Prokletý - Táborový oběd

14. dubna 2019 v 21:28 |  Moje povídky

Táborový oběd



Byl zrovna čas oběda. Celý tábor se za obvyklého ruchu sešel v dřevěné jídelně a k jídlu se podávaly smažené řízky s rozvařeným bramborem, na tamější poměry obzvlášť veliká lahůdka, o kterou každý vyhládlý skaut měl veliký zájem. Děti sestrkaly s ešusy v řadě a hlavní vedoucí a zároveň kuchař v jedné osobě se je snažil nějakým způsobem zpacifikovat.

Každý kdo dostal svůj příděl, mohl pak zamířit v jídelně k jednomu ze sedmi stolů, "hlavního", kde seděli většinou vedoucí a šesti stolů určených pro mládež. Prvnímu stolu se rovněž také přezdívalo "velitelský", protože u něho sedávala většina kapitánů a pod kapitánů.

U chodbičky patřilo místo podkapitánovi druhé družinky Větrníkovi. Mladík ostrých slov a přímočarého jednání s trošku dívčím přesto tvrdým uličnickým vzhledem, dlouhými zrzavými vlasy svázanými do culíku, pihami na nose, průzračně zelenýma očima a bledou pletí.

Hned vedle byl další podkapitán. Chřestýš patřil ke čtvrté družince a byl nejmladší ze všech. Měl kaštanové vlasy a stejně tak i oči. Jednalo se o jednoho z těch, který je neustále veselý.

Dalším u stolu byl kapitán druhé družinky s krátkými hnědými vlasy a stejně teplýma kaštanovýma očima, ač však byl z "dětí" nejstarší a státně plnoletý, byl abstinent, z jeho úst nevyšlo sprosté slovo a byl znám pro svou mírnou a laskavou povahu, proto se mu také říkalo "Svatý Joe".

Naproti Joemu na druhé straně stolu seděl podkapitán třetí družinky s kulatými tvářemi a širokým nosem. Nesl přezdívku Čuník. Jeho blízkým přítel kapitán první družinky seděl se svou podkapitánkou hned vedle.

Kapitán první družinky měl dlouhé hnědé neučesané vlasy, ale přísloví "dlouhé vlasy krátký rozum" u něj rozhodně neplatilo. Byl velmi inteligentní a i fyzicky zdatný, ale jako každý neměl všechno. Tomu úžasnému hochovi chybělo, to co pro většinu je samozřejmostí, ten chlapec byl napůl hluchý. Jeho podkapitánka, jediná dívka u stolu nebyla jako on výrazně fyzicky zdatná a neměla ani takové strategické uvažování jako on, ona však měla ohromné estetické cítění, takové stěží měl kdokoli na tomto táboře natož pak u tohoto jednoho stolu. Měla bouřlivou, ale přátelskou povahou s dobrodružným nebojácným duchem. Kapitán první divize byl přirozený vůdce a jeho podkapitánka poslušný voják, dokázali výborně táhnout za jeden provaz, a tak už pětkrát za sebou vyhráli hlavní táborovou hru.

Tentokrát ovšem nebyla na programu diskuze o žádné skupinové hře, ale o soutěži pro jednotlivce.

"Tak to byla tedy síla ta včerejší bojovka," prohlásil Větrník, když jako poslední usedl ke stolu.

"V kolik jste dorazili včera vlastně do tábora?" optal se se zájmem kapitán první divize narovnávaje si jedno ze svých naslouchátek.

"Jo, Svatej, zase jsi měl ten tvůj šestý smysl a do tábora jsi dorazil po bezmála deseti minutách, takže sis to dal dvakrát?" zeptal se Chřestýš.

"Ne, vlastně jsme přišli do tábora společně tady s Čuníkem a Velitelem," přiznal Svatý Joe a kývl k podkapitánovi třetí a kapitánovy první družinky. "Tentokrát jsem neměl takové štěstí. Když mě propustili, zamířil jsem na opačnou stranu, než jsem měl, a cestou sem narazil na ty dva. Čuník tu je prvně, takže vůbec netušil a Velitel měl asi slabou chvilku," pokračoval dál Joe a kapitán první družinky jen výmluvně pokrčil rameny. "Šli jsme dál po cestě, ale ta se brzy začala ztrácet. Vyšli jsme z lesa na nějaké pole, nebo louku a začali se brodit tou vysokou mokrou trávou, nebo obilím, či co to bylo, ale Čuňajs neměl pořádné boty a pořád zakopával."

"Za chvíli jsem byl celý mokrý," přidal se sám Čuník do vyprávění. "A pak se Joe zamotal do toho drátu."

"To byl myslím ohradník, měli jsme štěstí, že nebyl nabitý," pokýval hlavou kapitán první družinky.

"Trvalo mi docela dlouho, než jsem se z toho vymotal a pak než jsme prošli tu louku, nebo tedy pole. Do tábora jsme došli někdy kolem třetí," dokončil to celé vyprávění Joe.

Větrník pokýval chápavě hlavou. "Já to také neměl jednoduché, ale tentokrát jsem si neudělal procházku až na vlakové nádraží jako posledně. Když nás vedli se zavázanýma očima, všiml jsem si, toho štěkotů psů. Cestou zpět do tábora jsem se motal v kruzích a pokaždé jsem narazil na ten napůl rozpadlý sklad hlídaný vlčáky a rozbitým blikajícím světlem. Dost děsivé místo, když tam jste ve dvě ráno v pyžamu."

"A co naše děvče? Jak se ti dařilo, měla jsi začátečnické štěstí, jak Svatej minulej rok, přeci jen máš to v krvi?" obrátil se Chřestýš na podkapitánku první družinky.

Ta skromně pokrčila rameny a pak se také dala do vyprávění: "Jestli jsem měla štěstí… to nevím. Každopádně propustili mě na nějaké lesní cestě, rozhlédla jsem se na obě strany a pak jsem se vydala jednou z nich. Po nějaké době jsem narazila na onen sklad se psy. Což pro mě nebylo vůbec příjemné. Naštěstí ty štěkající potvory byly za tím velkým železným plotem a tak jsem šla dál po silnici. Cedule pro auta, na které jsem si posvítila světlem z hodinek, mi ukázaly cestu. Nevím, kdy jsem dorazila do tábora. Ale asi celkem brzy, když tu byl jen hlavní vedoucí. Seděl tady v kuchyni s lampu, a když jsem přišla k němu, vypadal celkem překvapeně. Divil se jak to, že jsem sama. Na to jsem odpověděla, že s nikým dalším mě nepustili, a tak mi řek, že dobrý, popřáli jsme si dobrou noc a šla jsem spát."

Na to se Větrník se zakuckal a všichni se obrátili k němu. On si jich však nevšímal a z úst začal najednou lovit podivuhodný kus textilie. Bylo to dost nechutné, ale ne na tolik aby se někomu udělalo z toho zle a odmítl jíst dál. Na táborech nebývá zas tak veliká etiketa.

"Je ti dobře?" "Co se děje?" zeptali se ho se starostí kapitáni pruhé a první družinky.

"Jo, jen jsem to zase já!" zakňučel naštvaně Větrník a Čuník se rozchechtal.

"Větrník už zase vyhrál v kuchařské loterii, vyfasoval místo řízku utěrku!"

"To není vůbec vtipné," rozhořčeně na to zpátky zavrčel Větrník.

"Takže kuchařské loterii vyhrál opět Větrník! Chceš konečně ten řízek, nebo ti utěrka stačí?" křikl se smíchem hlavní vedoucí.

"Jo, jo, už letím!" zahulákal nešťastník, odšoural se s ešákem k výdejnímu okénku, a tak diskuze o včerejším táborovém výsadku, akci, která se zapíše do jejich zkušeností a zážitků, skončila.











Kam dál