Nejtěžším zločinem je promrhaní svého života a trestem za to je smutek a prázdnota v srdci.

Prosinec 2011

Bleach Europe - Zazvoň, Zoufalství

30. prosince 2011 v 12:03 Moje povídky

Hleděl jsem na jedovatého hada,
a došel jsem k názoru, že není nebezpečný,
avšak jen člověka, běda.
Hleděl jsem na tygra, lva, krokodýla,
a i ti oproti člověku se zdají být bezbranní,
protože člověku ta největší moc do hlavy spadla.


Člověk pobral po bohu chytrost,
nikoli však srdce
místo něho dostal, chamtivost a lstivost
A tak…


Člověk je zvíře, které bychom měli zavřít.
Zavřít ho a zahodit klíč.
Zvíře nebezpečné sobě i ostatním,
a proto bychom ho měli někde skrýt.




Zvenku se ozvaly další rány a křik. S každou ránou, křikem či jen sebemenším zvukem všichni v sále nadskočili a atmosféra zhoustla. Nikdo se neopovážil skoro ani dýchat, natožpak vydat jedinou hlásku. Stáli a seděli, klepali se strachy a doufali, že vše přejde. Vyhne se jim to, převalí se to přes ně a oni zůstanou suší, přežijí a budou si moci žít dál svým pohodlným životem. Ani v nejmenším nevěděli, co se venku děje, ale ani to vědět nechtěli. Na pravdu stejně nebyli připraveni, ale pravda si je přeci jen v jejich tichém úkrytu našla.
Otevřely se jediné nezabarikádované dveře a do temného sálu vnikl pruh světla. Do kuželu vstoupila postava a vešla do sálu. Šla velmi tiše, přesto se její kroky, v takovém hrobovém tichu, které tam dosud panovalo, rozléhaly, jako by to byla ta nejhlučnější věc na světě. Nakonec ticho jeden ze senátorů porušil.
"Co, co se venku děje? Hlaste situaci! Je někdo zraněn? Jsme tu v bezpečí?" vyhrkl.
Nově příchozí se usmál a olízl si rty. "Nemusíte mít strach. Vše už brzo skončí. Vše skončí a nastolí se dobro."
Senátoři si hlasitě oddychli.
Nově příchozí ještě více roztáhl svůj úsměv až téměř do nepřirozeného šklebu. "Zazvoň, Zoufalství," uniklo mu přes rty a ozvalo se tiché tesknivé zvonění. To se vrývalo do myslí, pronikalo do útrob. Zvonilo, odbíjelo život cink, cink, cink…

cink, cink, cink…



Bleach Europe - Ve znamení Perthro

30. prosince 2011 v 12:00 Moje povídky

Když vládne chaos tisíc let,
musí poté dojít k nastolení pořádku,
avšak jaký pořádek může se uchytit?
A přitom životy nezahodit?

Za medem a cukrem zřel jsem krev,
byla hnědá, byla rudá, byla hořká
a přeci jsem si med a cukr vzal
a snědl, snědl na tolik, až z toho zbyla troška.

jen troška, kapka na jazyku…




Nad Městem Mrtvých se už dávno rozprostírala noc, přesto až v těchto pozdních hodinách dorazili do města tři pocestní ze Země. Dva naprosto dobrovolně, ale ten třetí se vzpíral v zářivých ohnivých okovech. Byl o dost menší než ti druzí dva, malá shrbená postava připomínající spíše strom, než lidskou bytost. Skoro by člověku toho malého tvora bylo líto, kdyby však nekvílel, jako by ho někdo mučil. Ten zvuk protínal vzduch a vrýval se do myslí. Odporný zvuk, který sotva někdo se slabou vůlí, mohl vydržet.
"Oh, bože, to je mi tedy protivný zvuk," uvítal pocestné kdosi schovaný na kraji prvních domů.
Stvoření zmlklo a vytřeštilo ještě více své kulaté velké oči.
"Nečekal bych, že jste ti, co nakonec úlohu splní," pokračoval dál kdosi.
"Proč, bychom neměli?" zavrčel jeden z pocestných podle postavy muž, žena nikterak nereagovala.
"No, já nevím. Možná proto, že by to odpovídalo vaší národní povaze," odpověděl kdosi a konečně vystoupil ze své skrýše a muži se ženou se naskytl pohled na hubeného, přesto vypracovaného muže středního věku s krátkými blonďatými vlasy, úzkým špičatým nosem a ďábelským úsměvem.
"Hans Jäger," procedila žena.
"Já tě také rád vidím a blahopřeji k úlovku," řekl Hans a obrátil svůj zrak směrem k drobnému stvoření.
"Drž hubu, ty hade! Tohle se mi nelíbí, prosím, dělejte si se mnou co chcete, ale hlavně mě nedávejte jemu. Budu zticha, budu hlídat lesy od banditů, budu vám sloužit, budu já nevím co, ale prosím jděme pryč, prosím," zaúpělo stvoření.
Hans se ještě více zašklebil, položil mu svoji ruku na hlavu a sklonil se k němu. "Ale no tak, já ti přeci nic neudělám, já tě přeci ani nechytil. Jsou tu jiní, kterých by ses měl bát," řekl a poté se znovu vzdálil.
Stvoření zaúpělo a podlomily se mu nohy.
Hans se obrátil zpět na muže se ženou.
"Skutečně skvělý úlovek, muselo to dát docela práci ho chytit. Sám nevím, jestli bych na to měl náladu, asi bych to nějak obešel," prohlásil.
"Možná to naší povaze neodpovídá, ale nakonec pro nás dva je to v celku jednoduché, chytit někoho, jako je on, ale co tím vším sleduješ, nechceš mi snad říct, že jsi sem přišel jen proto, abys nás pochválil? Kdybys byl kdokoliv jiný, možná by to mohla být i pravda, ale u tebe to je zbytečné brát i jen v potaz," zabručela nepřátelsky žena.
"Ale, no tak, Šáry, nebuď tak nepříjemná. Jasně, že jsem sem nepřišel vás jen tak pochválit. Kterej magor by to dělal, ale když už jsem tady…" pokrčil Hans rameny a pokračoval dál. "Jsem rád, že jsi v tak skvělé formě - vy oba - že jste v tak dobré formě, že pro vás je jednodušší skutečně chytit takovéto stvoření."
"Hej, já nejsem takové stvoření! Já jsem Hejkal," rozčílilo se stvoření, Hejkal, ale jakmile se Hans na něj znovu podíval, okamžitě zmlkl.
"Víš, jsem skutečně rád, že se ti i v tak bídných podmínkách, jako je tato doba, vcelku daří. Možná jsi dokonce v lepší formě než kdysi. Neustálý pohyb a častý pobyt na Zemi tě skutečně ještě více zocelily. Ano, teď je ta správná doba kdy to ověřit."
"Ověřit, ověřit co?" nechápala Šárka, ale místo odpovědi ucítila tlakovou vlnu a jak se pod ní zachvěla zem. Spíše z instinktu a se štěstím, než z předpokladu a umu se vyhnula obrovskému proudu duševních částic, které by ji jinak rozdrtily všechny kosti v těle.
Šárka uskočila, udělala několik přemetů. V jejích rukou se zjevila obrovská kosa.
Hejkal zalapal po dechu, a kdyby mohl, zakryl by si oči.
Zavál vítr a celá atmosféra zhoustla, až se nedalo dýchat, jako by člověk měl na hrudi balvan. Ze země se začaly odlamovat částice, které začaly volně plout těžkým vzduchem.
Šárka se rozeběhla a rozpřáhla se. Hans se stěží vyhnul, měl tentokrát skutečně namále, protože v místě, kde ještě stál, se objevil po Šárčině útoku kráter. Hans se však nepřestal sarkasticky usmívat. Natáhl ruku nad hlavu.
"Isa," pravil nelítostně a z jeho prstů vytryskl záblesk světla. Celá obloha se zatáhla a začalo drobně sněžit. Sněhové vločky dopadaly na zem a na ně samé. Byly všude, nedalo se jim vyhnout a to bylo právě to nebezpečné. Jakmile ulpěla na Šárčiných šatech jen jediná, veškerý chlad a led se stáhnul k ní a začal ji pohřbívat za živa.
"Sowulo," procedila Šárka mezi zuby a dotkla se umrzajících částí svého těla. Led začal praskat, až se rozpadl na pouhé ledové krystaly. Šárka pokračovala dál a do sněhu vykreslila znamení Hagalaz, které okamžitě smetl obrovský nápor větru.
Hejkal zaječel a chytl se za lem mužovy bundy, u kterého se zdálo, že stejně jako u Šárky nápor větru, nebo spíše vichřice, se netýká.
Vichřice stále sílila a Hanse srazila na zem. Šárka popadla svoji kosu a znovu se jí rozmáchla, ale ani tentokrát nezasáhla cíl.
"Zazvoň, Zoufalství," sykl Hans a ozvalo se drobné zacinkání zvonku.
Šárka vykřikla, pustila kosu a rychle si zacpala uši, stejně jako její parťák. Moc dobře věděli, co by se stalo, kdyby to neudělali. Hejkal to však nevěděl a uši si nezakryl. Zvuk zvonku mu uvízl v hlavě a začal tam nekontrolovatelně zvonit, odbívat minuty jeho života. Bylo to, jako by v hlavě měl prázdno, jen ten zvuk, který se odrážel od vnitřních stran hlavy a vracel se znovu a znovu v dalších ozvěnách. Hejkal se rozječel, jen aby přehlušil to zvonění, ale to nefungovalo.
"Já chci umřít," vyhrkl najednou se slzami v očích, "jen umřít, to, to jediné to zvonění zastaví. Dejte mi něco, cokoli, něco ostrého, nebo mě jen rozvažte!" prosilo o svou smrt stvoření, avšak nikdo z ostatních přítomných si ho nevšímal.
Hans se vzpřímil a došel až k Šárce. Stále držel v ruce zvonek a zvonil. Tím ji držel v šachu.
Sklonil se k ní a snad ještě s větším úšklebkem ji vzal za bradu.
"Ukaž svou pravou tvář, Radegaste."
Šárčina kosa náhle zmizela a místo toho, jako kdyby se z místa vyvalila sama temnota, která Hanse obklopila a chytla ho za ruce a nohy. Přišpendlila ho k místu, kde stál, a donutila ho zvonek utišit.
"Zatanči, Smrtonoško," pravil muž, přišel až k Hansovi a dotkl se levou rukou jeho hrudi. (Všimněte si, použil, zatanči, místo zaplápolej.) V jeho pravé natažené dlani se zjevila hořící svíčka. "Toto je esence tvé duše. Takže asi už víš, co se stane, když ji sfouknu," řekl muž nelítostně a Hans se nyní už hlasitě rozesmál.
"Ano, jak bych mohl zapomenout na moc Smrtonošky a Radegasta. Jedněch z nejsilnějších zbraní v celém Městě Mrtvých," smál se sotva popadal dech. Zvonek v jeho ruce zmizel a jak Šárka, tak i muž pochopili. A i svíčka s podivnou temnotou se vytratily.
"Ty jsi to nemyslel vážně!" vydechl muž.
"Jak bych mohl myslet vážně boj proti vám dvěma bez žádné jiné pomoci, Šáry, Karle? Každopádně skvělé pobavení, ale měli jste pravdu, nepřišel jsem si jen pokecat, pobavit se a pochválit vás. Ne, to skutečně nebyl můj pravý úmysl. Nicméně skutečně mě těší, v jaké formě jste. Jste ještě lepší, než jsem si myslel. Perfektně se nám hodíte."
"Perfektně se hodíme k čemu?" vyštěkla Šárka.
"Říká vám něco jméno Werner Kuhlmann? Město Mrtvých je už příliš dlouho v rozkladu, už dávno neplní to, co by mělo. Co dnes přicházejícím duším zaručit? Chaos tu drží moc už příliš dlouho. Je čas to vrátit do správných kolejí. Šáry, Radegast už dlouho nezazářil, neukázal svoji druhou tvář. Chystá se převrat smrtek. My zastánci pořádku hodláme v čele s Kuhlmannem se chopit otěží a vše tu urovnat. Bude stanoveno několik oddílů, které se budou starat o duše, jak zde, tak o přicházející z každého evropského národa. Bude stanovena zvláštní rada, složená z hlavních dvou vrchních představitelů, nadporučíka a kapitána každého z oddílu, společně by pak zvláštní rada odpovídala za vnitřní pořádek a navzájem by se hlídala. Chceme, abyste se stali nadporučíkem a kapitánem vašeho národa," osvětlil Hans.
"Chcete využít situace a chytit se moci!" vyhrkl Karel a už znovu chtěl povolat Smrtonošku, ale Šárka ho gestem ruky zadržela.
"Ale no tak, nehledej v tom hned špatný úmysl. Tato situace je zoufalá, to sám moc musíš uznat, my se ji pouze snažíme alespoň trochu napravit. Sám řekni, po městě běhají jen tak zlé duše a rdousí lidi, může to být snad ještě horší? My se to pouze snažíme napravit a možná poté, až se to vše podaří, budeme moci zavést ještě spravedlivější a demokratičtější pořádek, ale nyní to potřebuje pevnou ruku. Ptám se vás dvou jakožto obrovských nestranných sil. Takže co, jak se rozhodnete? Vezmete si na sebe tuto obrovskou zodpovědnost?"
"Ano," odpověděla náhle ale rozhodně Šárka.
"Cože? Zbláznila ses!" vyštěkl na ni její parťák, "copak to nevidíš? Oni jen…"
"Ano, moc dobře vím, co chceš říct, ale to nemůžeme vědět, a i kdyby to byla pravda, obejdou se i bez nás. Ne, daleko lepší bude, když je budeme mít hezky na očích a nablízku," vysvětlila chladně Šárka.
"Takže berete," konstatoval potěšeně Hans. "To je skvělé, to je skvělé. Už se moc těším na naši kapitánskou spolupráci. Pojď, jdeme, Ralfe," houkl Hans a vydal se pryč do tmy města. Ze stínu jednoho z nejbližších domů se vynořil drobný, vychrtlý chlapec s bělostnými vlasy držící v rukou staré jojo. Lehce dětsky se usmál, zamával Šárce s Karlem a odcupital za Hansem.
"Sakra, celou dobu tady byl, už od začátku nás mohl zabít tím svým plynem," zaklel Karel a kousl se do rtu.
"Uklidni se, věděla jsem o něm. Skutečně dobře skrývá svoji duševní sílu, ale ne dokonale. Věděla jsem, že tam je a stejně dobře jako to, že nezaútočí. Jednak by tím zabil i Hanse a jednak je to mladá duše, která se do konfliktů moc nezapojuje. Většinou jen sleduje dění, přesto si příště budeme muset dát větší pozor, pozor na oba dva."



Bleach Europe - Hejkal

30. prosince 2011 v 11:55 Moje povídky

Vyvaruj se pomluvě,
nesnaž se někoho shodit,
protože mnohdy můžeš překročit mez hravě,
a poté se budeš v krvi brodit.

Překročíš hranici a popluješ dál.
Pryč, pryč, dál a dál než by sis přál
Do míst, ze kterých není návratu.
A tak měj úctu k druhým i ke svému životu.



Katka společně s Janem se unaveně a vyčerpaně svalili na jednu z volných lavic, která jim právě byla nejblíže. Ztěžka oddechovali, jak byli z tance udýchaní, a dívali se na ostatní.
Jan se otočil na chvíli čelem ke stolu, aby se v zápětí obrátil zpět s půllitrem piva. Lokl si, ale vše musel vyprsknout smíchy. Pozoroval, lidi jak tancují, skotačí, smějí se, třpytící se šat dívek, jenž zářil ve večerním osvícení, a nervózní obličeje chlapců, když v tom zahlédl své dva kamarády, Martina a Pavla. Jejich kývavé, nejisté pohyby a kyselé obličeje. Martin šlápl své partnerce na nohu. Zrudl jako rajče a cosi nesrozumitelného zamumlal. Evidentně to byla omluva, ale dívka se na něj povýšeně podívala a zakroutila hlavou, jako by chtěla říct: "Oh, to je ale nemehlo."
Katka se tomu také musela uculit a hned poté se naklonila k Janovi a zvědavě i zkoumavě si ho začala prohlížet zpod dlouhých černých řas. Začala od jeho hnědo-zrzavých vlasů, které v umělém světle nabývaly zlatavé barvy, a které mu spadaly po ramena, dále pokračovala a zahleděla se do jeho hnědých, zapadlých očí, mezi nimiž měl vcelku malý, ale ostrý nos. Jeho ústa nebyla ani velká nebo malá s pouze lehce narůžovělými rty. Na sobě měl bílou košili s hnědou vestou a stejně hnědé kalhoty. To vše se na něm tak nějak vlnilo a Katka tušila jeho propracované tělo.
Jan se k ní s úsměvem obrátil a ona překvapením lehce zamrkala, poté se však také se zalíbením usmála.
"Vy tu nejste zdejší, že?"
"Ne, nejsme," přikývl Jan, "bydlíme ve vedlejší vesnici tady za lesem."
"Takže tu zůstanete přes noc?" zeptala se Katka, ale spíše než jako otázka to znělo jako konstatování.
"No, původně jsme to neměli v plánu, ale když byste nás pozvala, slečno, asi bychom neměli na výběr."
"Co si to dovolujete?! Nic takového jsem na mysli neměla!" utrhla se náhle Katka, avšak vzápětí se úzkostně obrátila k lesu a na její tváři se začal rýsovat strach.
"V tom lese poslední dobou není bezpečno. Kdysi jsem ho měla ráda, ráda jsem tam chodila, ale nyní mám z něho strach. Nemůžu tam vstoupit ani na krok. Něco tam je. Něco mě pozoruje, nehledě na ta náhlá úmrtí," pokračovala dál Katka a celá se rozechvěla.
"Náhlá úmrtí?" zopakoval zaujatě Jan.
"Ano, už tři lidé, kteří se tam takto v noci vydali, se nevrátili. Až ráno je našli mrtvé," Katka ztišila ještě více hlas, až ji skoro přes hudbu a smích nebylo slyšet, celá zbledla, nicméně pokračovala dál, "Našli je mrtvé … část po část… byli roztrháni na kusy … někdo nebo něco je roztrhalo a snědlo jejich vnitřnosti. Všichni tvrdí, že to udělala zvířata, divá zvěř, ale to je nesmysl, něco tak strašného by dokázal jen netvor. A kdyby, a kdyby to byla pravda, co Šílená Veronika? Ta takto v noci šla tam také a vrátila se, jenže už úplně jiná. Kdysi to byla nádherná dívka, žena nejkrásnější z nás a teď je z ní blábolající troska. Podivná existence věřící na lesní mužíky, kteří křičí na špatné lidi a trhají je na kousky."
Martin s Pavlem se svalili na lavici ke Katce a Janovi. Oba velmi udýchaní a rozesmátí.
"Bůůůh, to je supr, je škoda, že už je tolik hodin a měli bychom jít. Vydržel bych tu klidně až do rána," řekl s nadšením Pavel.
"To je náhoda! Právě o tom jsme tu s Janem mluvili. Není bezpečné teď jít domů, měli byste tu zůstat," vyhrkla Katka.
"No, to je moc pěkné od tebe, že se tak staráš, ale my se dokážeme o sebe postarat a v tomto lese není nic, co by nás dokázalo nějak ohrozit!" vyštěkl najednou zostra Jan a vstal, popadl své věci a vydal se domů. Martin s Pavlem rovněž vyskočili a rozeběhli se za ním.
"Ale, no tak, Jane, přece by nevadilo, kdybychom zůstali. Sice bych měl doma průšvih, ale kolikrát jsem měl už průšvih? Ty sám to dobře víš a nikdy jsme se na něco takového neohlíželi. Kvůli tomu na ni přeci nemusíš…" snažil se Pavel Jana usměrnit, toho to však ještě více rozohnilo.
"Mně jsou úplně u háje tví, nebo mí rodiče a jak nám zavaří. Zábava tady už skončila a začal jsem se otravovat. Jdu domů a vy si dělejte co chcete!" vyhrkl a málem Martinovi s Pavlem zmizel v lese. Řekl jim, když by chtěli, tak ať zůstanou, ale on půjde. Přesto, jak by ho mohli nechat jít samotného? Oni, nerozlučná trojka?
"Ale, no tak, to není to jediné, něco tě naštvalo! No tak si to přiznej, líbila se ti," začal dorážet na Jana Martin.
"Ne, nelíbila, a proto jdu domů! Komu by se mohla líbit taková naivka?! Oh, v tom lese straší. Zůstaňte tu přes noc. No dovolte, u mě přespat nemůžete! V lese je nebezpečno. Je tam strašidlo, které už roztrhalo několik lidí na malé kousíčky, a jen jedna osoba přežila a ta se zbláznila," napodobil Katčin hlas v zrůdném kňouravém pojetí a přitom vrhl na Martina pobavený úsměv. Ten mu však ztuhl na tváři.
"Kde je Pavel? On tam zůstal?"
"Ne, blázníš je přímo za mnou," zavrtěl nechápavě hlavou Martin a otočil se. "Vždyť před chvílí tu byl…" chtěl ještě Martin doříct, ale slova mu uvízla v hrdle. Zněla podivně a přiškrceně, zvráceně a Pavel nikde. Martin vytřeštil oči.
"A do pytle!" zaklel Jan.
"Pavle! Pavle! Slyšíš nás! Pavle! Pájo!" Rozječeli se Jan s Martinem, až téměř nemohli mluvit, ale Pavel se neozval. Všude jen prokleté ticho, obklopující tma a oni stáli na pouhém malém ostrůvku světla, které vrhala lucerna.
Martin se zachvěl a úzkostně se podíval na Jana.
"Co budeme dělat?" zakňučel.
"Co? Půjdeme domů. Co jiného bychom mohli dělat? Pavel se o sebe dokáže postarat sám. Prostě se jen rozhodl tam zůstat a vrátit se. Ráno se s ním setkáme," zachrčel Jan a znovu vykročil k domovu, snad i jako by se nic nestalo. Martin tomu nedokázal uvěřit. Jeden z nich náhle z ničeho nic zmizí uprostřed lesa a on se o to nezajímá? Copak nemá v sobě ani kousek lidskosti?
Jan však lidskost v sobě měl, a daleko víc než si dokázal připustit. Vždy se snažil chovat racionálně, přemýšlet, zachovat si chladnou hlavu a to zvláště v podobných situacích, jako byla tato. Přesto nyní zaváhal a do mysli se mu nahnaly nepříjemné myšlenky. Najednou slova Katky nebyla tak bezcenná a prázdná. Změnila se a nabyla jiného tvaru. Tvaru zhrozivé předtuchy, která se loudila do jeho útrob a žádala si pozornost.

Jednej tak, jak radí rozum,
jednej tak a neztratíš se.
Utvrď mysl a duši,
opevni se ocelí,
mysl pak za ocelovou barieru schovej
a vykroč do tmy,
nikoli však do nejistot.

Jan polkl, ale svůj strach a nejistotu přemohl, nebo si to alespoň myslel. Šli dál, Martin sice o něco naštvaněji a nejistěji, ale skutečně, co mohli dělat?
Jan zakopl a svalil se na zem. Rozčíleně a sprostě zaklel na adresu kořene.
"Hej, pamatuješ si…" začal Martin.
"Co zase si mám pamatovat?!" štěkl Jan.
"Pamatuješ si, že by tu na cestě byl nějaký zrovna takovýhle kořen? Vlastně chci říct: poznáváš to tu?" zeptal se váhavě Martin. Jan už na něho chtěl spustit a křičet, jak si má pamatovat každý kořen, ale pak se zarazil a rozhlédl se. Polil ho studený pot. Jako kdyby na něho sáhla sama smrt.
Vždyť šli celou cestu naprosto správně, tak nebylo možné, aby zabloudili, nebo snad ano? Vždyť tento les zná jako své vlastní boty, tak proč to tu nepoznává. Přece to byl naprosto holý nesmysl, hloupost a šílenství. To co říkala ta holka, to bylo na hlavu, blbost… taková iracionální věc…
Ticho a Janův proud myšlenek náhle proťal strašlivý vřískot. Janovi najednou ztuhla veškerá krev v žilách. Jeho pleť zbledla do smrtelného odstínu a jeho veškeré myšlenky nahradila pouze jediná: Zachránit se.
Přestal mít kontrolu nad svým vlastním tělem a to se zběsile rozeběhlo neohlížejíc se na cokoli.
"Uteč, Martine!" vydralo se mu ještě z hrdla, ale poté už byl schopen jen jediného. Utéct! Byl schopen jen zběsilého útěku. Bral to přes kořeny, pařezy, ostružiní a bylo mu to jedno. Bylo mu jedno kam, hlavně rychle pryč. Přes tuto snahu nezdálo se, že by tomu dokázal utéci. Něco ho pronásledovalo a Martin to nebyl. Kvílelo to, mlaskalo a bylo to čím dál tím blíž. Jan před sebou viděl jen tmu a beznaděj, a poté to ucítil, nebo spíše neucítil…
Neucítil pod svýma nohama pevnou zem. V záblesku posledních vteřin života si uvědomil, kde se nachází, a bolestně to v něm hrklo. Jediná velká skála, co se v tomto lese nacházela, ta jediná se pro něho stala osudnou.
Jan dopadl na zem a ucítil něco příjemně teplého, uklidňujícího. Usmál se a zavřel oči. Nechal se unášel na bárce pryč, pryč od toho všeho.



Bleach Europe - Ohnivý muž

30. prosince 2011 v 11:53 Moje povídky

Najdi hranice, najdi střed
najdi je, než začne pršet
najdi a nelítostně je střež
vždyť i ty sám si to přeješ.


Kde je mám hledat?
Kdo by, kde jsou, měl určovat?
Kdo je potřebuje,
když i svět sám bez nich volně pluje?


Probuď se, prozři,
a nenech svět upadnout do pří.
Hleď, už prší.


Tma nekonečná, rozprostírající se skoro nad celou polovinou planety, matka noci, klidné, ponuré, tiché, mokré, přesně taková totiž tenkrát noc byla. Proudy vody padaly na zem a já cítil, že se něco stane. Hořká, hnusná, dusivá pachuť hlíny na špičce jazyka, mi to říkala. Cítil jsem to v kostech, z hnilobného pachu shnilých, promáčených rostlin a dokonce i z vody, co padala neustále z nebe.
Bylo mi špatně. Pálily mě oči a třeštila hlava, takže jsem myslel, že mi vybuchne. Až příliš jsem ji i oči unavoval. Celé noci jsem probděl pracuje, na své zdraví jsem nehleděl. Už to bylo opravdu dávno, co jsem naposledy spal, jedl pořádné jídlo, nebo jinak o sebe pečoval. Dokonce jsem už měl několikrát halucinace a to všechno proč?
Kvůli případu, který jsem nemohl vyřešit. Kvůli smrti několika pašeráků na hranici, kvůli pouhým pašerákům. Kvůli smrtím, které jsem neuměl vysvětlit. Byly to pašeráci, dopouštěli se zločinu, asi byli špatní a zasloužili si trest, ale byli to lidi jako jsem já a lidé se dopouštějí hříchů. To vše jsem věděl, ale bylo mi to fuk. Bylo mi volné, jestli byli špatní, nebo dobří, jestli je správné tím pádem po tom, co se jim stalo pátrat, nebo není. Šlo mi pouze o tu hádanku jejich smrti a o honorář, o nic jiného. Jsem blázen, když se pro něco takové to uženu? Asi ano, ale nevadí mi to, jen kdyby mě nebolela hlava, ach ta moje hlava.
Pořád mě bolí bez přestání až doteď a bolet nepřestane. Je mi blbě a chce se mi spát, jenže spát už nebudu, už nikdy. To jsem ještě však tenkrát nevěděl.
Rozhlédl jsem se, ti pašeráci museli zemřít právě tady na hranici, ale stopy už dávno smyl déšť. Smyl je ještě předtím, než stihly nabýt tvarů a já hledal odpověď na otázku, jak v takovém počasí někdo mohl shořet na popel. Musel jsem uznat, že lepší místo, jak toto, si překupníci k pašování nemohli vybrat. Na skoro všechny světové strany až na jih, kde bylo teď nyní pole, byl les a pole s lesem oddělovala prašná cesta. Díval jsem se na hraniční kámen a cítil své promočené oblečení, jak se mi lepí na tělo.
"Tak tady to bylo," pravil Chod. Pohraničník, který ty pašeráky velmi dobře znal a který je už několikrát chytil. Bylo tomu tak i v jejich osudný den, ale bohužel pro ně si jich všiml až příliš pozdě. Požádal jsem ho, aby mě tedy zavedl na místo, kde je našel.
Byl to muž středního věku, ne, vlastně pokud vím tak jen tak vypadal. Ve skutečnosti podle ostatních ve vesnici, kde žil, mu táhlo na osmdesát. Bylo až překvapující, jak na ten věk vypadal, a jak byl svěží. Měl velký hranatý nos a pod ním stejně tak velkou pusu s tenkými rty. Na nose měl posazené velké brýle, které mu zakrývaly oči, což byla další podivnost na něm. Kde na ně mohl vzít? Byl pouhý Chod, který hlídal hranice. Nejpravděpodobnější bylo, že je vzal jako úplatek od nějakého pašeráka.
"Takže tady? Jsou tu už jen drobné památky po ohni." Uhlíky a černá ohořelá zem, to po nich zbylo. Je alarmující, jak se jen tak člověk může vypařit a život jde dál.
"Jo, přesně tady. Byl jsem na své každodenní obchůzce, když jsem je spatřil. Stál jsem zrovna támhle," vyprávěl Chod a ukázal na rozhraní lesa a pole na jihozápadě, "vyšel jsem z lesa a objevil jsem se na té cestě. V tu chvíli jsem je uviděl. Bylo však už příliš pozdě, než jsem k nim stihl doběhnout. Všichni byli už mrtví. Navíc nevím, jestli bych je dokázal zachránit, pokud bych přiběhl v čas," přiznal Chod.
Zamračil jsem se. "Co tím myslíš?" nechápal jsem.
"Ten oheň nebyl normální," zašeptal Chod a zahleděl se do nebe, až poté pokračoval, "tenkrát bylo stejné počasí jako dnes, a přesto ti pašeráci hořeli jako pochodně. Myslete si, že jsem blázen. To je mi jedno, ale celé to bylo divné. Ten oheň vsadil bych se, že neměl normální barvu. Byl až moc bílý."
"Chcete říct, že je někdo něčím nejdříve polil, nebo posypal, aby lépe hořeli když pršelo, a ten přípravek poté měl takovouto na oheň reakci?" navrhl jsem poměrně racionální možnost, to se mi často nestávalo. Většina mých kolegů si ze mě utahovala a říkala, že jsem nenapravitelný snílek, jenže já jsem už několik dní nespal, pořádně nejedl, jen pracoval. Po takových několika dnech se vám obrátí myšlení naruby.
"Nevím, pane, co to bylo zač, ale rozhodně to nebylo normální."
Zamračil jsem se. Tohle jsem teď slyšet nechtěl. Chtěl jsem něco racionálního, jasného, rozhodně ne tento žvást. Najednou jsem si však něčeho všiml. To něco byla řada hraničních kamenů. Něco na ní bylo divného. Pořádně jsem se na ni zahleděl. Najednou jsem to uviděl a nemohl jsem tomu uvěřit. Přišel jsem tedy až úplně k tomu kameni, co v řadě působil nepatřičně a zvláštně. Byl jakoby odsunut a stál vedle, jako by do řady hraničních kamenů ani nepatřil. Zblízka jsem se na něj zahleděl a zkřivil jsem tvář. Kámen byl celý ošumělý a osahaný, jako by se s ním pořád hýbalo, a pak tu bylo ještě něco. Na jeho pravé straně ode mě byl vyryt jakýsi symbol, ne přesněji runa. Natáhl jsem k němu ruku. Něco takového jsem už dlouho nespatřil. Sice jsem to nechápal, ale runy mě vždy nějak přitahovaly, chtěl jsem se o nich dozvědět víc, jenže mi zemřela matka i otec a na studia nezbyl čas. Co však dělala runa na hraničním kameni?
Najednou jsem ucítil podivný osten bolesti. Po hlavě se mi rozlilo něco teplého a mokrého, nějaká tekutina. Zatočila se mi hlava a pokusil jsem se lapaje po dechu do svých plic nabrat co nejvíce vzduchu, neúspěšně. Pokusil jsem se zakřičet, vydat ze sebe jakýkoli zvuk, ale i to mě zradilo, a moje nohy, o těch už ani nemluvím. Možná kdybych se alespoň vyspal a dobře najedl, tak by mě alespoň některé mé končetiny poslechly, jenže to já hlupák neudělal.
Kámen byl celý pokryt krví. Půda byla nasáklá krví. Kapky deště, co na mě dopadaly, byly nakonec jen krev.. Díval jsem se na své roztřesené ruce a nic nevnímaje jsem klesnul na kolena do té rozblácené břečky, která se i stěží dala nazývat půdou a pevnou zemí. Odvrátil jsem zrak a zoufale jsem zapátral po Chodovi, který se mnou předtím byl. Nabyl jsem děsivé představy a hrůzy dokonce i zlosti. Kde je ten parchant Chod, kde je ten parchant, co se mě pokouší zabít a to se mu také daří? Když ho moje oči znovu zaznamenaly, chtělo se mi vyzvrátit všechny vnitřnosti.
Ležel tam na zádech bez rukou a nohou, ty se válely o kus dál, jen tak zamordovaný už několik dní. Na toto místo mě zavedl duch. Ptáte se, jestli jsem blázen. Ano, ano to bezpochyby bych chtěl být, bohužel jím nejsem.
Ach Bože, věděl jsem, že ten kámen je zvláštní, věděl jsem, že ta runa značí něco strašlivého, ale jak jsem mohl…Ach Svatý, sám se klamu, kdysi jsem se už pustil do studování run. Stihl jsem jen pouhopouhý zlomek toho, co ve skutečnosti je, avšak tuto runu jsem znal. Ach Pane můj, můj anděli, co mě opatruješ, nemohlo by být nic strašnějšího. Větší, křiklavější a mocnější označení smrti já jsem snad neznal. Runa sotva jsem na ni pohlédnul, začala zářit ohromným světlem, které propálilo mé oči až do duše, a já oslepl.
Ucítil jsem, jak mě ten mrtvý zmetek vzal. Ne teď lžu, necítil jsem vůbec nic kromě děsivé bolesti a zmatku, které mě nevýslovně ochromovaly, přesto jsem poznal, že mě zvedl. Bylo to však jiné, věděl jsem, že mě sebral, ale zároveň, že nějaká má část pořád leží pode mnou.
"Chtěl bys vědět, proč? Chtěl bys vědět, kdo jsem? Chtěl bys vědět, kdo je zabil?" smál se Chod. Smál se zlověstně chraplavě a hlas mu přeskakoval. "Ty pašeráky jsem zabil a pak jsem vysál jejich duše, ale asi bych měl začít od začátku, co?"
Nepřikývl jsem, neměl jsem jak a on to ani nepotřeboval, začal a mluvil dál. Mluvil by, i kdybych zakroutil hlavou.
"Měl jsem úlohu, byl jsem hraničář. Měl jsem hlídat hranice od pašeráků a tak. Byl jsem skutečně dobrý, jeden z těch nejlepších, všichni poctiví lidé si mě velmi vážili a pašeráci mě bytostně nesnášeli. Tak to chodilo po celou většinou mého života. Skoro celou dobu, až pak se nenávist pašeráků nashromáždila na tolik, že se odhodlali k činu. Toho dne zapálili můj barák. Má žena a mé dvě děti zemřely, ale já byl v tu chvíli na hranicích a měl službu. Oni zemřeli a já žil dál. Zato, že jsem workoholik, zaplatila moje rodina, ale já ne.
Užíral jsem se dalších pět let. Dalších pět let jsem prožil, jako bych nežil. Celých pět let jsem se trápil a celých pět let mi trvalo, než jsem na ty, co to provedli, přišel. Vlastně to jediné mě drželo při životě. A když jsem je konečně mohl doběhnout, tak víš co? Dostali mě, jak, to si myslím moc dobře dokážeš představit, viděl jsi moji mrtvolu. Zemřel jsem a oni si mysleli, že mě to od pomsty odradí.
To se však sakra spletli. Stačilo si počkat zde na světě a nikam nechodit. Stačilo se duší připoutat k tomu kameni. Za necelé dva dny se jim do jejich obchodu zapletl další člověk a oni ho stejně jako mě nelítostně zabili. Jeho duše chtěla odejít, ale já ji zarazil. Nebylo pro mě těžké ji připevnit a vysvětlit situaci a poté ji pozřít. Až příliš brzy jsem pochopil, jakou výhodu mi přináší, když takto pozřu něčí duši. Nejen že jsem mohl déle zůstávat na tomto světě, ale také jsem získal větší sílu. Neskutečnou sílu pekelného ohně. Zabil jsem je silou, kterou jsem získal. Zabil jsem je ve jménu mého jména, mé ženy a dětí, ve jménu všech těch chudáků, co se jim připletli do cesty, ve jménu zákona, který jsem za svého života ctil a ve jménu práva o lidech, co porušovali hranice, které jsem měl za svého života. Zabil jsem je bez výčitek a pak pozřel jejich duše.
Myslel jsem si, že to je vše, že je po všem, ale poté ses objevil ty. Jediný člověk, co mě dokáže vidět, cítit. Srší z tebe něco, co je mi proti srsti. Jsi něčím výjimečný a proto musíš zemřít."
Přes strašlivou bolest a za použití ohromné vůle se mi povedlo otevřít oči. Otevřel jsem je a viděl jsem, viděl jsem hrůzu. Stvoření, co mě mělo v pařátech, se stěží dalo považovat za něco, co je jen vzdáleně podobné člověku. Mělo to dvě nohy, hlavu a dvě horní končetiny, které se při troše dobré vůle daly považovat za ruce, tady však veškerá podobnost s člověkem končila. Svíralo mě jakési plamenné monstrum, jehož plameny neuhasínaly ani pod nátlakem takového deště, jako byl dnes. Bílo-červeno-žluté plameny mi olizovaly kůži. Ne, moje kůže to nebyla, protože mé skutečné tělo se válelo někde pode mnou. Z hrudi mi visel jakýsi dlouhý řetěz, který mě ještě stále spojoval s mým skutečným tělem, to však mi bylo teď poněkud cizí. Není se čemu divit, že tento pohled jsem raději zatratil, a oči znovu zavřel.

"Vstávej!" uslyšel jsem najednou drsný výkřik. Ano, mé uši se nemýlily, bylo to vykřiknutí ženy, avšak nespoutané drsné mužatky.
"Řekla jsem, vstávej, tak vstávej ty kůže líná," křikla na mě a já bez rozmyšlení uposlechl jejímu rozkazu, až poté jsem si uvědomil, že se nacházím úplně na jiném místě, než jsem byl předtím.
Všude byla tma a já ležel v jakési teplé tekutině. Vyskočil jsem, ale poté jsem zakolísal a málem znova do té břečky spadl. Marně jsem se rozhlížel kolem po okolí, neviděl jsem žádný záchytný bot, ani tu ženu co na mě zařvala, všude jen tu podivnou tekutinu, rozlitou po zemi. Stál jsem a ta tekutina mi byla po kotníky. Shýbl jsem se dolů, abych zjistil, co je ona látka zač. Neměl jsem to dělat, ale stalo se. Ponořil jsem své prsty do ní. Vyndal jsem je, rozetřel onu tekutinu mezi prsty a nakonec i přičichl a olízl prst. Odplivl jsem si. Jasně jsem na jazyku poznal tu hořkou kovovou pachuť krve. Udělalo se mi nevolno, když jsem si uvědomil, kde se tak ta krev mohla vzít.
"Nepřemýšlej o blbostech!" uslyšel jsem znovu ten ženský hlas. Přesto jsem nebyl schopen říct, odkud přišel, jakoby přicházel ze všech stran a zároveň odnikud. Kdo byla ta žena a kde je?
"To už je lepší, ale spíše by ses měl ptát, kdo jsi ty."
"Kdo jsem já, a proč jako?" zavrtěl jsem nechápavě hlavou a stále jsem přitom hledal ve tmě ženu, která ke mně mluvila. Žena se dlouze odmlčela a já hodnou chvíli zůstal sám stát v krvi a ve tmě. Připadal jsem si tak nějak hloupě a od nohou, které jsem si už hodnou dobu máčel, mi začala být zima. Zdálo se mi to, nebo krev nepříjemně zchladla? Zachvěl jsem se zimou a odporem. Po dlouhé době jsem uslyšel čeření vody, tedy tady v tomto případě krve. Přimhouřil jsem své unavené oči, pokusil jsem se něco zahlédnout a opravdu, za několik minut jsem spatřil starý rozvrzaný člun, vynořující se ze tmy. Chtěl jsem zavolat, ale poté jsem si uvědomil, že na něm nikdo není. Nikdo, kdo by mu dával směr, kdo by ho posouval, ale on přesto mířil ke mně. Lucerna bez ohně na jeho přídi se drobně kymácela a já znovu pocítil svou strašlivou bolest hlavy.
"Nechceš se po sobě ptát?
A přitom každý člověk by se měl znát?
Našel si ji, našel?
Viděl jsi ji a klel?"
zazněla zase ta ona žena. Tentokrát jsem si byl jist, že její hlas vychází od toho starého člunu, ale v něm přeci nikdo nebyl. Vlastně i celý člun byl naprosto absurdní. Jak se mohl pohybovat bez pasažéra? Jak mohl plout, když tu bylo tak mělko?
"Vidíš ji, vidíš že?" dorážela dál.
"Co bych do p***le měl vidět?!" vyštěkl jsem. "Proč bych se u všech svatých měl ptát, kdo jsem? Co se to do zelený ohrady tady děje?" cítil jsem, jak jsem zlostí zrudl, ale to jsem pustil za hlavu.
Žena se pronikavě zasmála a její smích rozvibroval vzduch, krev a dokonce i mě. Cítil jsem, jak její smích mnou prostupuje. Zněl kolem a zněl v mém nitru, mém srdci a bolavé hlavě. Zasmála se a poté mi odpověděla.
"Proč, proč? Vidíš, vidíš, i když jsi oslepl, i když tvé oči byly spáleny. Vidíš ji, vidíš dokonce i tu duši, co tě vytáhla z tvého těla, můžeš ho vidět, vidět ve své podstatě. Vidíš dokonce i tu hranici, vidíš ji, že?


Pro ty jenž kráčejí,
pro ty jenž si přejí,
nemá oheň svůj význam.
Vidíš hranici a cestu k branám.

A tak pochop a nastav dlaň,
nejen pro jednohlavou saň.
Pochop a nastav své srdce
Proveď ho poté cestě přece

Dnes vidíš, ale zítra budeš vidět více,
Ale ani toto nebude bez práce.
To však pochopíš, až popluješ v této bárce."


Zarecitovala znovu žena a já se chytl za hlavu. Slyšel jsem ji všude kolem, nebo jenom v mé hlavě a srdci? Každé její slovo mě mrazilo, ale zároveň plálo. Dychtivé plamínky mě olizovaly, ach ano sápaly se na mě jako, jako…
Otevřel jsem znovu oči a spatřil jsem opět ohnivého muže. Stále mě držel vysoko nad zemí, nad mým tělem, stále plál jako pochodeň, jeho plameny mě olizovaly, sápaly se na mě. Chtěly mě spálit na úhel, avšak neměly šanci. Nepálily mě, nýbrž příjemně hřály mé promrzlé tělo. Zahleděl jsem se do jeho tváře, z které se díky činům, co provedl, a zážitkům, co prožil, stala jen tvrdá maska. Já však viděl skrze ni, skrz zlobu, nenávist a chtíč po pomstě. Hleděl jsem do prázdných očí, stejně tak prázdných, jako díra, co mu vězela v hrudi.
"Cítíš prázdnotu a bojíš se jít dál, protože se bojíš trestu, ale samotným trestem pro tebe je zůstat zde bez poslání s prázdnotou."
Ohnivý muž povolil sevření a zakolísal. Ta slova se ho dotkla, ale já pokračoval. Chytil jsem ho bezděky, neohlížel jsem se na plameny a pokračoval:
"Bojíš se i mě, protože tvé plameny mě nezraní, bojíš se, protože se bojíš, že jsem tě přišel soudit, ale copak mohu? Nechci a ani nemám na to právo. Nemůžu ani ti uložit trest. Ano, kdybys žil, tak by ses nemýlil, ale takto… Vidíš ji, vidíš tu hranici stejně jako já, že?" špitl jsem a zahleděl se ke kamenům. "Tam mezi kamenem, co jsi připoutal svou duši, podstatu, mezi tím kamenem a támhle tou břízou je ještě jiná hranice. Daleko zlověstnější a temnější, nebezpečnější než ta, co jsi hlídal, ale i tu jsi zpozoroval dříve, než jsi měl. Snažil ses ji odsunout dál, pryč, aby ses tomu vyhnul, a proto jsi poté věděl jak se připoutat k tomuto světu."
Ohnivý muž mě teď už pustil a já spadl na své bezvládné tělo, ale má duše sotva do těla zpět vklouzla. To tělo už mi nepatřilo a já to až moc dobře věděl.
Ohnivý muž se třásl po celém těle a jeho předtím tak výrazné plameny malinko pohasly.
Natáhl jsem ruku a využil jeho nepozornosti. Popadl jsem jeho masku a sňal mu ji a s tím také zmizelo pouto k tomuto světu. Ohnivý muž bolestně zařval, ale já na to nebral žádný zřetel.
"Nemáme času již nazbyt, pokud nechceme ztratit svoji podstatu, musíme jít," křikl jsem a táhl Choda krvavým rybníkem ke člunu, který mě vítal s otevřenou náručí. Chod si nastoupil jako první a já jsem se na chvíli ještě zastavil. V ruce jsem stále držel jeho masku, ale teď to byl drobný plamínek. Vzal jsem ho a umístil ho do lucerny, až poté jsem nastoupil do člunu. Člun se rozjel a plamen v lucerně radostně zatančil, Smrtonoška zatančila a ukázala směr.



Bleach Europe - Bludička z pustiny

30. prosince 2011 v 11:49 Moje povídky
Chodí temnotou,
protože pravdu shledali příliš krutou.
Jen ve dvou se brodí samotou,
a tak den za dnem plynou,
až se to vše zdá pouhým zdáním,
a naším zbožným přáním.

Pustina, ten výraz nepatřil jen obyčejné poušti, jakých je na zemi, ve skutečném světě hned několik. Ne, tento výraz patřil rozlehlému místu ničeho, jen vyprahlé půdy, která se pod nohama rozpadala na duševní částice, a co začínalo už u jižní brány Města Mrtvých a táhlo se až do dáli, kamsi k bránám města Osiris.
Pustina byla územím, do kterého se neodvažovali ani ty nejstatečnější, přesto teď u jižní brány se nyní nacházeli dva bohové smrti, smrtky, muž se ženou.
Muž seděl na oprýskané pouliční lavičce a zdáli sledoval ženu, svoji nerozlučnou parťačku, jak k němu jde a přitom pohybuje boky ze strany na stranu. Bezděčně si olízl rty. Byla, dalo by se říci, skutečně krásná. Nechal si tu chuť chvíli na jazyku, ale poté ji spolkl. Nebyla jako on. Ještě si pamatoval starou dobu. Na rozdíl od ní byl tím jedním, co se narodil do už rozpadajícího Města Mrtvých a pamatoval si pouze hon smrtek za jídlem jakožto nájemných bojovníků.
Došla až k němu a on i přesto, že měla na sobě kápi, co ji zakrývala tvář, poznal, že se usmívá. Tázavě zvedl obočí.
"Máme další práci," zněla její odpověď.
"Hmm, a očekávám podle tvého tónu, že velmi dobře placenou," řekl muž a natáhl ruku před sebe. Objevila se drobná záře a v jeho ruce se zjevila hřbitovní svíčka.
"Ne, tahle práce není na zemi," zavrtěla hlavou.
Zamračil se. "Chceš říct, že jsi vzala jednu z těch prácí od těch starých sklerotických páprdů, co všechno zvoraly a teď se bojí i vyjít na ulici, od těch tlustejch páprdů, co smrtky přetransformovali v tohle," křičel a přitom mohutně mával rukama, "od těch, co už dávno ztratili postavení a moc, částečně zapříčinili rozklad a bezvládí Města Mrtvých, ale kteří mají pořád tolik peněz, aby si nás najali na hlídání jejich zadků a měli od zlých duší pokoj, na rozdíl od obyčejných lidí! Tys vzala práci od těch zatracených senátorů, radních! Myslel jsem si, že idealista a ta nezkažená osoba jsi tu ty."
"Jo, vzala jsem práci za tisíc zlatých, máš s tím snad problém?" řekla mužova parťačka nevzrušeně.
"Za tisíc zlatých! Ne, nemám s tím žádný problém." zavrtěl rázně hlavou.
"Senátor Nejedlý, náš milý velmi chytrý dědula, který hledá zlé duše, prázdné i pod svoji postelí a co už několik let skutečně nevylezl z domu, ztratil svého jediného drahocenného syna," začala.
Její parťák si odplivl. "To moc drahocenný nebyl, když mu stojí jen za tisíc zlatých," tiše sarkasticky podotkl.
"Tisíc zlatých je obrovská částka i pro něho. Díky jeho paranoie se jeho obrovské jmění značně úží. Senátoři a radní už dávno nejsou tak bohatí jako dříve. K větší částce bych ho už nepřiměla, krom toho synáček senátora je synáček senátora a muže jen někde trucovat, protože se předtím s Nejedlým dost ošklivě pohádali. Může také někde popíjet a užívat si s děvčaty, má už na to věk. Zcela upřímně za jiných okolností bych začala u tohohle, ale naposledy, co byl prý spatřen, bylo, jak vychází z města do pustiny," pokračovala žena dál.
Jejího parťáka to evidentně zaujalo, potěšeně se zašklebil. "Hee, jak vychází z města, jak sám jde do pustiny, aha proto jsme tady, že by na paranoie senátora Nejedlého něco bylo?"
"Nikdo neví proč by něco takového šíleného dělal. Ani v jeho pokoji není sebemenší stopa. Máme jen jednu malou nápovědu. Jedna uklízečka řekla, že se jí svěřil s tím, že ho často trápí úzkost a že slyší sem tam něčí volání."
"Volání, úzkost, to vypadá vskutku zajímavě, ale skutečně chceš začít tady? Vždyť ani nevíme, jakým směrem do pustiny šel, určitě si musíme promluvit s daleko více lidmi a …"
"Na rozdíl od tebe jsem já celý večer včera nechlastala, a tak jsem dnes ráno byla svěží a mohla pracovat. Přesto jsem nic víc nezjistila," odpověděla kousavě.
"No jo, ale já nevěděl, že vůbec takovouhle práci máme, takže i kdyby …"
Ženina postava se nad sedícím mužem nezvykle vztyčila. Muž ucítil náhlý nápor duševní sily. Polkl a začal komicky kývat hlavou.
"Ano, jistě, samozřejmě máš naprostou pravdu," breptal přitom.
Duševní tlak a celá jeho parťačka se vrátily do normálu.
"Tak fajn, jsem ráda, že tomu rozumíš," řekla a muž si i přes kápi přečetl její sarkastický usměv.
Rukama vykreslila několik znaků a poté pravou dlaň přiložila na zem do znamení Mannaz. Od země zavál studený vítr. Prach, smetí i s drobnými kamínky se vznesly nad zem. Od ženiny ruky celým okolím projela tlaková vlna. I muž to pocítil. Částečky prachu, kamínky a smetí to totálně rozdrtilo a pak vše náhle ustalo. Žena odtáhla ruku.
"Tak co, kde se nachází, kam šel?" zeptal se muž.
"Já, já nevím," zašeptala žena.
"Co, cože, jak to, že nevíš?!"
"Nevím, nenašla jsem jeho duši. Není po ní ani památky. Dokonce ani náznak, že by mohla být tady, nebo v reálném světě. Jako by přestal existovat. Takže nakonec by mi stejně tak mohla být Smrtonoška k užitku, mohl bys?"
"Pche, kdyby to řekl někdo jiný, zemřel by, než by stačil říct švec. Já ani Smrtonoška nejsme tvoje věci, ani nepodléháme tvým rozkazům," rozčílil se muž.
"Kdyby to byl někdo jiný," zopakovala potměšile žena.
"Nevytáčej mě," zavrčel, ale pak se náhle zarazil a zamračil se. "Slyšela jsi to taky?"
"Jo, slyšela," přikývla žena a zahleděla se do pustiny.
"Pojďte, jen pojďte, pustiny netřena se báti.
Pojděte, pojďte rozkládající se město není vhodný domov.
Jen pojďte, jen pojďte, nebo se stanete tohoto města obětí."
Muž se ženou se začali zběsile ohlížet a hledat toho, kdo to řekl, ale nikoho neviděli ani necítili.
Hlas se však ozval znovu:
"Hledáte někoho,
ale když zůstanete na místě, tak ho nenajdete.
Jen v pustině, jen v pustině je slušné žití.
Jo, v pustině, jo, v pustině tam je lehčí bytí.
Jen v pustině, jen v pustině ho najít můžete.
Běžte do pustiny, jen tam, jen tam duše existovat mohou.
No, řekněte, kde chcete býti a žíti před, nebo za bránou.
No, tak, no, tak povězte, pro co se rozhodnete?"
pravil a zvonivě se zasmál.
"Kdo jsi, kde jsi, ukaž se!" procedil mezi zuby muž.
Místo odpovědi se mu však ozval jen další smích.
"Není radno dráždit hada bosou nohou. Zvláště když se had právě rozzuřil," štěkla rozčíleně žena a složila ruce do velkého blesku znaku Sowulo. Na první pohled se zdálo, že se nic nestalo. Neprojela žádná tlaková vlna okolím, ani nic podobného. V dáli v pustině se však začala rýsovat něčí matná postava. Však při větším zaostření to nebyla postava, ale modrý plamen vznášející se nad zemí. Jistým způsobem byl krásný, třpytící se na obzoru, lákající lidi ho následovat do pustiny.
"Bludička!" zavrčel muž se ženou naráz.
Bludička, stvoření v podobě plamenu, se znovu rozesmála.
"Je jedno kým jsem.
Záleží jen na pravdě
v hrdle mém."
"Kam jsi ho zavedla!?" zeptal se nevrle muž.
Vypadalo to že bludička zvážněla.
"O kom pak to račte mluviti?" optala se.
"Nedělej hloupou, kde je mladý synátor Nejedlého?"
"Hee, tak mladého Nejedlého
Nejedlého se vám zachtělo.
Ten je daleko, daleko pryč.
Jako jeden z mála prozřel.
Jako jeden z mála odešel.
Já, já za nic nemohu.
Tak se na to obraťte k bohu."
"Takže nám chceš nakukat, že o tom nic nevíš?! Žes ho do pustiny nezavedla a že nevíš kde teď je!" teď už výhružně vyštěkl muž.
"Nic takového já neráčila říkati."
"Nedělej si ze mne pr**l! Tak když to víš, tak nám to řekni!"
"Nemůžu," špitla bludička.
"Ale můžeš a uděláš to, nebo tě k tomu donutíme," řekla chladně žena a už začala vykreslovat další znamení na její spoutání.
"Nepochopili jste, kdybych vám to řekla, stejně bych tím nikomu nepomohla. Pustina je pustina. Nemůžu vám to říci, ale můžu vám to ukázat. Pojďte jen pojďte za mnou," pobídla je znovu bludička.
"Myslíš, že jsme úplně padlí na hlavu? Myslíš, že když víme, kdo jsi, tak se necháme někam tebou vést?" štěkl muž, ale bludička se jen zasmála a rozeběhla se dál do pustiny.
"K sa**u!" ucedili oba bohové smrti a chtě nechtě se rozběhli za bludičkou.
Bludička se znovu rozesmála zvonivým, ale zároveň zvráceným způsobem a běžela dál a dál do pustiny. Oba bohové smrti neměli na výběr a běželi za ní, neúnavně ji sledovali a marně se ji snažili spoutat kouzly, ale bludička si zachovávala bezpečnou vzdálenost, a když už se ocitla v nebezpečí zmizela a objevila se někde jinde.
Smrtky se pohybovaly také velmi rychle, ale ať se snažily sebevíc, bludičku nemohly dohonit a den plynul. Pomalu si začaly uvědomovat, že jsou až příliš daleko, a že už nemají ani kousek jídla a ani pití. Netušily, co by teď měly dělat, vrátit se a přijít o možných tisíc zlatých, nebo dál pronásledovat bludičku a ztratit se dočista?
Obě smrtky se zastavily a ztěžka oddechovaly. Bludička se také zastavila v bezpečné vzdálenosti. Začalo se už pomalu stmívat. Smrtky se na sebe podívaly s otázkou: "Co teď budeme dělat?" Na což se rozhlédly kolem sebe a vytřeštily oči. Dostaly se opravdu daleko. Dosud si pořádně neuvědomovaly, co je vlastně pustina zač. Sevřel se jim žaludek, najednou si připadaly nicotně malí. Ocitly se na obrovské pláni ničeho táhnoucí se donekonečna. Věděly, co je pustina zač, ale až nyní, když to viděly na vlastní oči, pochopily tu pravou hrůzu.
"Ale, ale snad vás tento pohled nezaskočil. Snad byste to nevzali, když už budeme skoro na místě," smála se dál bludička a sama se teď změnila a ukázala svoji pravou podobu. Celý plamen se protáhl do výšky, vytvaroval se do ženské štíhlé postavy a přestal tak intenzivně zářit. Vlastně veškeré světlo teď zářilo z malé lucerny, co držela v ruce. Na tváři měla přes oči podivnou škrabošku a nahoře na hlavě se jí vytvořily bílé plamenné vlasy. "Pojděte se mnou, pojďte dál," pravila, ale měla se více soustředit na muže se ženou.
Ti se rychle vzpamatovali a využili situace. V mužové ruce se zjevila hřbitovní svíčka a žena vykreslila znak Isa.
Bludička však s tím počítala a mistrovsky uhnula jak kouzlu tak i plamenu, který vyšlehl až na ni. Byla v bezpečné vzdálenosti, smrtky proti ní neměly šanci.
To se však přepočítala, s tím, že smrtkám nechala chvíli vydechnout, dala jim možnost, kterou předtím kvůli rychlosti neměly. Žena totiž na ni sice poslala kouzlo, ale zároveň povolala Radegasta, obrovskou kosu, kterou chytla do druhé ruky a zabořila za sebe do země.
"Ukaž svou pravou tvář Radegaste!" špitla žena a celá obloha se zatáhla. Z kosy za ní začala utíkat jakási temná síla, tma, která se plížila skulinami a prasklinami v uschlé půdě. Plížila se po zemi, ale i zahalovala matně veškeré okolí až k bludičce, kterou obklopila. Světlo v její lucerně pohaslo a v té samé chvíli nelidsky zaúpěla jako by ji trhali na kusy.
"Próóóč? Próóč? já to nechápu."
"Radegast, je sice kromě války Bůh také úrody a slunce, ale já už dávno neviděla slunce na konci tunelu. Byla jsem jednou z těch, co zažili hroutit se Město Mrtvých do dnešní podoby. Smála jsi se a ptala ses, jestli jsme se nezalekli pustiny. Možná ano, zalekli, ale nikoli, že bychom se jí báli. Jak bych se mohla bát něčeho, co je pod mojí kontrolou. Mojí mocí je prázdnota a ty nám povíš, kde je Nejedlý!" vysvětlila a rozkázala žena.
"Dost, prosím, přestaňte!" zaječel náhle někdo.
Ten někdo byl mladý, vysoký, pohledný, blonďatý mladík v otrhaných šatech, který právě z ničeho nic skočil mezi bludičku a smrtky. "Prosím, jsem syn Nejedlého tady mě máte a ji nechte jít. Prosím, netrapte ji dál, netrapte jedinou osobu, která mi je blízká."
"Cože, uvědomuješ si hochu, že ač je krásná jak chce, je to pořád…" zavrčel muž.
"Ne, tak ji nenazývejte! Ona už není tím, co byste měli honit, ani mě sem nepřitáhla, šel jsem sám. Proč jste sem přišli? Co po mně chcete?"
Tma a temná síla pustily bludičku a stáhly se zpět do kosy, která se poté vytratila stejně tak jako hřbitovní svíčka.
"Posílá nás tvůj otec, máš jít s námi zpět do města," odpověděla žena.
"Aha, měl jsem čekat, že jednou nabídne tolik peněz, že se sem někdo vydá, ale i kdybych to předvídal, nečekal bych, že tu budete tak rychle. Chápu, ale nemám v největším úmyslu se vrátit," řekl mladík.
Bludička se pomalu postavila na nohy a zahleděla se na svého zachránce. "Já, já se ti moc omlouvám. Ty lidi, no viděla, slyšela jsem je u brány, že tě hledají a tak jsem je zavedla k tobě, co kdyby chtěli něco důležitého," začala se bludička omlouvat.
"Ne, to je v pořádku, nezlobím se," zastavil ji syn Nejedlého.
"Jestli odmítáš jít s námi, tak tě přinutíme násilím. Protože to, co ty chceš, je pro nás podřadné. Nás platí Nejedlý," řekla chladně žena, ale její parťák se náhle škodolibě zašklebil a vzal si mladíka stranou. Chvíli se ti dva dohadovali, ale za chvíli se oba vrátili se širokým úsměvem.
"Myslím, že to tady pro nás skončilo.Zdá se, že tu mladého Nejedlého můžeme nechat a odejít s klidným srdcem," pravil muž a žena nakonec chabě přikývla na souhlas. Když se však pomalu začali ubírat směrem k Městu Mrtvých nevydržela to a zeptala se.
"Co jsi to dohodl, to jako po tom všem odejdeme s nepořízenou?"
"Blázníš? Vždyť jsem ti nejednou řekl a dokázal, že kdyby mi to něco přineslo, tak se i sám zabiji. Samozřejmě jsem se s ním dohodl, že nám dal ještě větší částku za to, že ho tam necháme být. Já bych se zabil pro prachy a on by se raději zabil, než by šel zpět do Města Mrtvých. Nesnáší, co se z toho města stalo za vlády jeho otce a zkoušel to napravit. Veškeré jeho pokusy však vyšly vniveč, k tomu se zamiloval do bludičky a tak raději odešel," zasmál se a zamával šekem.
"Ještě že tyto drobné papírky nosíš stále při sobě a on své konto nezrušil," podotkla suše žena.



Bleach Europe - Netradiční vodník z kašny

30. prosince 2011 v 11:41 Moje povídky

Daleko od všeho dění,
kde Kurosaki a jeho přátelé město brání,
píší se daleko jiné příběhy
a možná s jinačími průběhy.

Ve středu Evropy,kde zlé duše mají jiné drápy,
kdo chrání lidi a převáží mrtvé na druhou stranu
přes mrtvých bránu?

"Hmm, paní, proč v takovém parném odpoledni nosíte ty černé sametové šaty s kápí?" zeptala se blonďatá holčička v krásných zářivě bílých šatech a zadívala se na dvě osoby, které právě vyšly z obchodu se zeleninou.
Její otázka nesměřovala k tomu menšímu muži s džíny, volným, otrhaným trikem a náušnicí v jednom uchu, který se znuděně díval kamsi do dáli a dával okatě najevo že vše, co se před ním děje, je mu podřadné. Ne, její otázka mířila k ženě, která stála vedle něho. Byla vyšší a pod černými šaty se matně rýsovala její štíhlá postava. Kdo ví proč, už z dálky budila respekt. Přes hlavu měla hozenou kápi, takže jí nebylo vidět do obličeje.
Malá holčička okamžitě upoutala pozornost těch dvou. Přišli až k ní a žena v černém se nad ní sklonila.
"Ty nás vidíš dítě?" zeptala se.
"A neměla bych, paní? Proč chodíte v takovém horku v černém?" znovu se tázala holčička.
"Proč bych neměla děvče?"
"Slunce je na nejvyšším bodě na obloze, nikde ani mráček a vítr nezafouká. Slunce nehřeje, pálí, škodí kůži. V takovéto době, kdy zvony odbíjejí poledne, se na ulicích neobjevuje nikdo rozumný, jen úžeh zvaný polednice."
"Já se polednice nemusím bát," odpověděla klidně žena.
"Jste polednice?" zeptala se holčička, ale ne se strachem v hlase, spíše s lhostejností.
"Ne, nejsem polednice. Nemusím se jí bát, protože už dávno nejsem mladá."
Holčička rázně zakroutila hlavou, až se zavrtěly její dlouhé copy. "Polednice si už dávno nechodí jen pro děti. Polednice si už dávno nevybírá. Stala se z ní jen jiná smrt, která bere stejně jako její kamarádka všechny, co se jí dostanou do spárů. Dnes ve vedru tu obchází a bere si s sebou lidské duše," řekla holčička a zadívala se na obchod se zeleninou.
Přes výlohu byly vidět v obchodě jen matné obrysy, přesto děvčátko jasně svým postojem dávalo najevo, že ví o tom, co se pře chvílí v obchodě událo.
"Karla, tak se jmenovala ta bláhová z obchodu. Bláhová žena, co pracovala víc než měla, v zimě, na podzim, na jaře, a i v horkých parních letních dnech. Žena s laskavým úsměvem, co nesnášela urážky, pýchu a vodu. Neuměla plavat, vody se smrtelně bála a nakonec umřela na úžeh, chudinka malá," politovala ji holčička. Neznělo to však moc lítostivě.
"Ta žena nezemřela na úžeh," pravila zaujatě žena s kápí.
"Ne?" protáhla holčička jako nic.
"Ne," zavrčel rozladěně muž, "někdo jí vytáhl duši z těla."
"Aha," řekla nevzrušeně holčička, jakoby byly takovéto rozhovory na jejím denním pořádku, jakoby taková to odpověď nebyla vůbec strašidelná a byla normální.
"Aha?" zopakoval holčinu nevzrušenou odpověď muž se sarkasmem.
"Holka, tohle není rozhovor, co by s námi vedl člověk, natožpak malá holčička. Kdo jsi?"
"Proč bych neměla být tím za koho se vydávám? Jak můžete vědět, jestli jsou dospělí chytřejší a ví toho více než děti? Copak člověk když stárne, nemá pocit, že všechny vědomosti ztrácí, že už nic neví, ani ty nejtriviálnější věci, které jsou dětem naprosto zřejmé? Čeho si dospělí všimnou a čeho děti? Když dítě s vysokou duševní silou spatří ducha a ten mu řekne, že je duch, ani ho nenapadne, že by to mohlo být jinak. Když se to stane dospělému, napadne ho, že se zbláznil. Běda dítěti, které se svěří. Běda tomu, který je odlišný. Lidé to nemají rádi, nesnáší to a přitom jejich nenávist kolikrát není na ničem založena. Jen na strachu. Lidé jsou vůbec takoví bezohlední strašpytlové, že kopou a sekají kolem sebe bez ohledu na druhé. Ničí sebe i ostatní, a proto by je někdo měl zavřít, aby si neublížili," poslední věta se holčičce vydrala z hrdla. Byl to nepřirozený, vřískavý a děsivý zvuk, po kterém člověku běhal mráz po zádech.
Holčička kolísavě couvla pár kroků od muže se ženou ke středu náměstí, ke kašně. Byla to jedna z těch velkých, kamenných, dominantních kašen z vrcholné gotiky.
Sedla si na její okraj, ale teď už rozhodně nevypadala jako holčička. Celá za několik vteřin vyrostla o tři hlavy a dospěla do zralého ženského stvoření, které však rozhodně nevypadalo přitažlivě, ba naopak tryskala z něho zloba a nenávist, které ho pokřivily do nelidskosti. Šlo z něho strach.
Mělo dlouhé pěkné nohy, ale na konci u prstů mělo blány, stejně tak na tom byly i jeho ruce. Nehty jak na rukou tak i na nohou mělo až příliš velké a tvrdé, to nebyly nehty, ale drápy. Zářivě bílé šaty byly teď už mokré, zašlé, špinavé a zelené od řas. Mělo je roztrhané a zakrývaly jen nezbytné části těla. Kromě nich mělo na sobě černý frak, který pravděpodobně někomu ukradlo a z kterého sršela voda. Předtím světlé vlasy spletené do copů byly teď rozcuchané, nazelenalé a v nich stuhy. Jeho pleť se také změnila. Zbledla a namodrala. Na jeho tváři se objevila strašidelná zubící se maska jen s dírami na oči, ze kterých žhnuly jasně žluté duhovky.
"Máte rádi vodu? Já ji zbožňuji, dodává mi síly a nevídané energie. Vždy tomu tak bylo. Vždy byla mou přítelkyní a nakonec mi i poskytla útěchu a domov, když jsem ji o to požádala. Matička voda se o mě stará pořád," pravilo stvoření s láskou a pohladilo okraj kašny.
Pak se však zamračilo a pohlédlo zpět na muže se ženou. V jejich žlutých očích se zablýskly nenávist a pohrdání.
"Vy nejste to, co oni. Na tom však nezáleží," pokračovalo stvoření dál, "nezajímá vás, co všechno ti lidé mají na svědomí, přišli jste za ně vyrovnat účty. Je to vaše práce, práce bohů smrti, práce smrtek. Nemám pravdu? Tak krásně voníte. Jen pojďte blíž, jistě se v takovém parném letě potřebujete osvěžit. Jen pojďte na mě, určitě se vám moje hlava v Městě Mrtvých bude hodit, jsem si jista, že odměna za ni bude velmi tučná. Jen pojďte a já vás připojím do své sbírky hrnečků," zasyčelo stvoření.
Stvoření zvedlo ruce nad hlavu a společně s nimi se zvedla i voda z kašny. Nad stvořením se vytvořila ohromná vodní masa, která snad ani v kašně nemohla být. Stvoření se pronikavě zasmálo a znovu mávlo rukama tentokrát k muži se ženou. Masa vody se dala do pohybu a přímo na ty dva. Objala je a sevřela ve svém objetí.
Zdálo se, že něco takovéto nemohli ti dva přežít, ale ani oni dva, jak už řeklo stvoření, nebyli obyčejní. Po chvíli, která se zdála ženskému stvoření tak dlouhá, že skoro začalo oslavovat, se ozvalo tiché zašeptání a poté prskání a syčení odpařující se vody. Skrz vodní masu, oblak, který teď věznil muže se ženou, začalo prosvítat světlo a zanedlouho se vodní masa zhroutila.
Žena v kápi klečela na nohou a držela se muže. Muž stál a v ruce svíral hřbitovní svíčku. Ta plála zvláštním ohněm, ozařovala, ač za poledního světla, vše okolo a vypařovala veškerou vodu ve svém okolí.
Ženské stvoření nenávistně zaječelo. Byl to odporný zvuk, skoro jako když se utahují zrezivělé kohoutky. Jako na povel tohoto zvuku, se z kašny začala valit voda, ale ne tak jako před chvíli, kdy se voda vznesla a stalo se z ní něco jako živé monstrum. Tentokrát přetékala přes okraj kašny, jakoby jí v kašně bylo příliš. Nejen z kašny ale i z kanalizace, co ústila na povrch. Pokryla celé náměstí a chtivě drapla po muži se ženou. V tu ránu jakoby ztuhla na kámen a uvěznila tak ty dva v pasti.
Ženské stvoření radostně zatleskalo a vypísklo jako malé děcko, když dostane lízátko. Stvoření se vzneslo do vzduchu a poté do kašny. Na chvíli zmizelo z dohledu, ale poté znovu vyletělo a v rukou svíralo pět pěkných hrnečků s pokličkami. Usadilo se znovu na okraji kašny a krákoravě se smálo. Položilo hrníčky opatrně také na okraj a jednu pokličku po druhé začalo odklápět.
"Jistě byste rádi viděli i ty ostatní duše, co ve městě postrádáte. Je načase vám ukázat, že se o ně skutečně svědomitě starám a že jim nic nechybí," pravilo stvoření a skutečně.
Z odkrytých hrnečků začaly pomalu vylézat duše. Zpočátku byly malinké, aby se do hrnečků vešly, ale jakmile z nich vylezly, jakoby se nafoukly do normálních rozměrů. Jejich tváře však prozrazovaly, že už byly zdeformovány pobytem v hrníčku a jen podléhají vlivu ženského stvoření. Jejich řetězy sice byly ještě dlouhé, ale jejich druhé konce drželo stvoření, které se teď děsivě smálo.
Muž přiložil blíže svá ústa k plameni. Duše z hrnečků se k nim blížily.
"Zaplápolej, Smrtonoško," špitl muž.
Jedna duše už došla skoro k nim.
Svíčka lehce pohasla.
Duše, co došla k nim, byl dřevorubec a držel v ruce sekyru. Rozpřáhl se proti nim.
Svíčka jasně zazářila, zavál vítr a oheň se rozrostl. S velkým bafnutím se oheň snesl na zkamenělou vodu, která popraskala.
Sekera dřevorubce se neúprosně blížila k muži, než se ho však stačila dotknout, dřevorubec odletěl pět metrů od muže. Na jeho hrudi zazářilo znamení Raido a dřevorubec v oslnivém modrém světle zmizel.
"Dík," hlesl muž k ženě v kápi, která ho díky kouzlu zachránila.
Ostatní duše z hrnečků se na oba dva bez rozmyšlení vrhly.
Svíčka ještě více zazářila a oheň z ní se vyvalil nejen na další dvě duše, ale také znovu muži se ženou pod nohy. Ztvrdlá voda jim pukla u kotníků a část jí odletěla pryč. Díky tomu byli muž se ženou opět volni.
Oheň, co se ze svíčky vyvalil na dvě duše, na nich okamžitě vzplál a duše zmizely v ohni, který vzápětí pohasl.
Žena se pustila muže, postavila se a natáhla ruku kamsi do vzduchu.
"Radegaste," sykla žena a v jejích rukou se objevila obrovská kosa.
Žena ji pevně uchopila a rozeběhla se proti zbylým duším z hrnečků. Jedním chvatem, seknutím je podkosila a ony zmizely v modré záři.
Ženské stvoření zakvílelo, jakoby to nebyly ty duše koho žena přeťala, ale ono samo. Kvílelo a kroutilo se. Podlomily se mu kolena a sesulo se na zem. Zbylá zkamenělá voda, která obklopovala náměstí popraskala a poté se úplně rozdrolila na prach. Stvoření už vůbec nevypadalo nebezpečně. Ač se nezměnilo fyzicky zpět do té malé holčičky, kterou hrálo na začátku, duševně tomu tak bylo.
Jeho vypracované svaly ochably a klesla mu ramena. Kvílení přešlo v tiché ženské vzlyky. Stvoření dalo hlavu do dlaní a stále tiše brečelo. Chvělo se a klečelo na zemi.
Poté přestalo i vzlykat a rezignovaně vzhlédlo k muži se ženou čekaje na svůj konec.
Žena k němu přistoupila, ale stvoření samo ji vytrhlo kosu z ruky a seklo se do masky. Ta se rozlétla na tři kusy. Objevila se pronikavá světle modrá záře. Bělásek vzlétl k obloze a po stvoření, modré záři, ani jiných nenormálních věcech nebylo najednou ani vidu, ani slechu. Jen dva poutníci ještě chvíli zůstali na náměstí u kašny.
Žena se shýbla k jakési ošuntělé pamětní desce, co ležela u kašny. Stálo tam jen pár stručných slov, a pod nimi ještě ošuntělejší fotka malé holčičky s copánky v bílých šatečkách.

Na památku Radky Mrázkové,
která se zde utopila roku ****

Rok pořádně nebyl k přečtení.
Žena pohrdavě odvrátila tvář.
"Píší, jakoby to byla nehoda. Tu dívku k tomu dohnali. Báli se jí, protože viděla víc než oni, a tak ji šikanovali. Celkem si to zasloužili."
Muž pokrčil rameny a zapálil si cigaretu. "Není to jedno? Hlavně, že dostaneme za ni tučnou odměnu," zahuhlal přes polozavřené rty.
Žena zakroutila nechápavě hlavou a povzdechla si. "Možná máš pravdu, je lepší se takovými věcmi nezabývat a přenechat takové to úvahy lidem," řekla nakonec, ale poslední slova ji z úst vzal vítr.
Po dvou poutnících jakoby se slehla zem a náměstí zůstalo úplně prázdné.



Vánoce

23. prosince 2011 v 0:45

Jaro přišlo bez peněz, léto přišlo bez peněz, podzim přišel bez peněz, zima... zima přišla studená...


Vánoční nadílka povídek a obrázků. Tak si ji úžíte, šťastné a veselé. :-)

Digital Pictures

23. prosince 2011 v 0:33 Obrázky

Scene - ne, to není sranda, to je míněné zcela vážně














Tom Riddle a tajemná komnata

23. prosince 2011 v 0:06 Moje povídky
Anotace:

No, takže jedna HP ff. Předem se musím omluvit, protože nejsem skalní fanynka Harryho Pottera, tak nevím třeba některé informace do detailů.
Avšak nezdálo se mi to tak špatné... to však posuďte vy. :-)

Je to takový pohled na Voldemorta trochu jinak. Snažím se pochopit, proč by ničil kouzelnický svět, když mu byl vlastně hrozně drahý a vysvobodil ho ze sirotčince, a jiné nesrovnalosti.
Voldemort ve skutečném díle mi připadal příliš tak průhledně zlí a to mi vadilo. Nikdo přeci není čistě zlí, nebo dobrý. I když sama nemám ráda, když se v povídkách překrucují charaktery postav, tady jsem to možná udělala já. Ne, vlastně asi ne, jen jsem nabídla pohled do jeho duše.
Pohled do duší, jako byl zhřejmně on, s paralelou například i v našich skutečných dějinách...
"Cesta do pekel je roubena samými dobrými úmysly."
Jak zlověstné mohou působit slova: "Pro vyšší dobro?"


Já byl zrozen k velkým činům.


K očistě tohoto světa od skutečného zla, jenž představují ti, kteří jsou pošpiněni a nemohu kouzlit, zaprodám svoji duši.


Dosáhnu nesmrtelnosti, abych uchránil tento svět, a je jedno jaké oběti to přinese, důležitý je jen výsledek.



2. listopad
Dny mého života směšně ubíhají a já sebe sám vidím na časové křivce jako směšnou, bezvýznamnou postavičku v bezvýznamných kouzelnických dějinách, které co nevidět zmizí pod nadvládou mudlů. Vidím se jako staříka ve své hrozivé jednoduchosti, nemotornosti a ubohosti, který nic proti hrozivé budoucnosti před sebou nedokázal udělat, a to ač přísahal na svou čest, že tento kouzelnický svět, který jemu, mě, tolik dal a vysvobodil mě z vězení sirotčince, ochrání. To mi leze na mozek, když procházím starými chodbami tohoto mého nového skutečného domova jménem Bradavice. Zbožňuji ho, ale zároveň také vidím na něm ještě spoustu chyb, které by se mohly stát osudnými.
Dnes jsem však v kostech ucítil novou naději, a to když nám profesorka Winifred Street vyprávěla o zakladatelích školy. Kdo jiný než zakladatel mé koleje již v té době chápal nebezpečí, jaké mudlové představují. Paradoxně právě díky této prozřetelnosti ho ostatní zakladatelé odsoudili. Naštěstí tady na škole údajně vybudoval skrytou místnost pro svého dědice, člověka, který bude chápat, někoho jako jsem já.
Nikdo však neví o žádné skryté místnosti, nikdy na škole nebyla nalezena. Je to jen pověra, přesto možná by nebylo od věci se alespoň pokusit ji najít. Mohla by tam být věc, prostředek, po čem tolik mé srdce baží.

19. listopad
Mé hledání zdá se poněkud marné. Již jsem prohledal celou knihovnu a to včetně i zakázaného oddělení. Nikde nic. Našel jsem pouze tu starou báchorku, co nám vyprávěla madam Street a několik málo chabých, ale zajímavých informací o Salazaru Zmijozelovi. Například, kdo by si pomyslel, že stejně jako já, ovládal hadí řeč?

28. prosinec
Již jsem chtěl vše zanechat. Nejen knihovnu jsem prohledal, ale také celou školu jsem obrátil na ruby. Několik prváků z Havraspáru jsem podplatil, podotýkám, že to nebylo lehké, jsou tak dobří, táhnoucí za jeden provaz a zároveň tak nečestní, že se mi z nich zvedal žaludek, nechtěli mi ten jejich plánek půjčit a nechali se přesvědčit, až po mé velkorysé nabídce, že jim budu dodávat po celý rok Bertíkovy fazolky a Čokoládové žabky, a to jsem se ještě musel zavázat, že žádnému profesorovi nic neřeknu a že to celé chci pro dobrou věc. To byly ale ubohé otázky. Pro dobrou věc… Samozřejmě, že to chci pro dobrou věc. Vždy mi leželo na srdci jen blaho tohoto kouzelnického světa. Ach, to podplácení mě stálo hodně. Nejen, že budu muset si někoho bohatého zavázat, protože na ty fazolky a žabky nemám, ale také doufám, že těm Havraspárským také nedojde, proč jsem tu mapu po nich chtěl. Kdyby mi ta mapa alespoň byla k užitku, ale to ne. Bylo na ni vyznačeno spoustu zajímavých chodeb, které mi možná někdy dobře poslouží, ale žádná z nich nevedla k mému cíli. Neumíte si představit, jak jsem byl naštvaný. Měl jsem chuť tu mapu rozcupovat na malé kousky, ale nakonec jsem se ovládl a v poklidu ji zase těm Havraspárským vrátil.
Pomalu skutečně jsem toho chtěl nechat a uchýlit se ke studii vyšší temné magie, ne, jak jsem již řekl, pro vyšší temnotu, ale pro vyšší dobro a ochranu toho, co mi je tolik drahé. Pro pořádek je třeba udělat napřed nepořádek. Protože když se kácí les, lítají třísky. Protože věřím, že pokud se toho nechopím já, tak kdo jiný? Když si člověk sedne a čeká, že někdo přijde a pomůže mu, nikdo nepřijde. Člověk je sám strůjcem svého štěstí. To vše vím, a přeci jsem byl hlupákem, mezi hlupáky. Honil jsem se po hradě a ptal jsem se každého živého i mimo kolej. Copak to může někdo živý vědět? Copak je možné, aby něco takového věděl někdo z jiné koleje? Jak by někdo jiný mohl vědět, jak by někdo jiný mohl vůbec pochopit, jak by mohl pochopit, co chci, když se ptám pouze v náznacích, jak by někdo jiný mohl držet jazyk za zuby, i když to dělám pro dobro všech. Salazar Zmjiozel to také dělal pro dobro a byl nepochopen. Ano, jen sám Salazar Zmjiozel může mi to prozradit, jen on sám to může vědět, jen on mě může pochopit, a jen s ním si mohu naprosto přímo o tom promluvit.

31. prosinec
Ano, bylo to skutečně jednoduché. Počkal jsem si, až všichni zmizí do svých postelí. Kouzlem zapečetil jsem hlavní zmjiozelskou komnatu, kde na stěně visel jeho obraz a s úctou jsem se mu poklonil, poklonil se Salazaru Zmjizelelovi.
"Ty mé dítě, úctu mrtvým projevuj, ale hlavu svou neskláněj. Ty, byl jsi určen k tomu, aby tobě klanili se druzí, chovali tě v bázlivé úctě a stejně tak, jako si tě cenili, vážili a hrůzostrašně obdivovali, tak aby tě v duchu svém proklínali. Ty moje dítě, staneš se chodcem mezi stěnami života a tvé jméno, nepřátelé tvoji i příznivci, budou se bát jen vyřknout. Na samotný práh rukou moci tohoto kouzelnického světa šáhneš a temné síly tě budou vzývat jako Pána zla, aby tak vyjádřily bezmeznou úctu k tomu, jenž oklestil zlo a stal se jeho pánem," oslovil mě sám zakladatel mé koleje a já povstal.
"Oklestil bych zlo a stal se jeho pánem, jen proto, aby dobro mohlo volně dýchat. Dobře by se mí nepřátelé báli mé jméno vyslovit, protože bych těm, kteří mi brání v mých úmyslech, přinesl jen smrt, protože to já sám se je snažím ochránit. Pokud však oni to nechápou, pak mohu jim jen pomoci k snazší a milostnější smrti, než by se jim jinak dostalo. Stal bych se pánem zla, abych ho držel na uzdě, avšak zlo je nezdolné a člověk smrtelný, a tak zaprodal bych svoji duši, abych mohl navěky střežit tento svět a ochraňovat ho.
Ti, jenž kouzlí, jsou mocní a dobří, nebo alespoň čistých zájmů a úmyslů. Ne však všichni na tomto světě jsou takoví. Pošpiněni byli zbaveni moci kouzel, aby dál nemohli páchat zlé činy. Oni však už pochopili, že k tomu, aby byli mocní a nebezpeční, není zapotřebí kouzel. Teď jsou to ti, kteří mocí vedou a svou technikou nás dohnali a předehnali. Drží zbraně nepředstavitelné síly, takové, co si ani, i když známe tu nejtemnější magii, neumíme představit. Nevědí o nás, zatím. Ptám se však, jak dlouho to potrvá? Která to bude mudlovská rodina, jejichž členka pojede do Bradavic, se někomu prořekne? Co se stane, až na nás přijdou? Ty jsi už dávno toto nebezpečí předvídal, a proto jsi ten, koho žádám. Jsem sám, ale udělám cokoli, co bude třeba. Pomoz mi a já pomohu kouzelnickému světu," řekl jsem mu a hleděl mu zpříma do očí.
Jeho ústa se najednou roztáhla do širokého, zlověstného úsměvu.
"Jak bych mohl svému dítěti, které mě takto zdvořile žádá, odepřít pomoc? Jdi za noci nikým nepovšimnut na dívčí toalety. Tam uvidíš přítele svého a svou zbraň v jednotě. Promluv k němu, oslov ho a on tě pustí na místo, kde spočívá a které jinak dosud viděl pouze on a já. Jednej tak, jak ti vnitřní hlas káže, ale vždy na sebe také hleď. Vykonej to, co musíš, avšak na hněv a strach ostatních pamatuj. Spoutat strachem, propagandou, vírou a vynucenou úctou můžeš ostatní svou silou, ale jejich srdce tak nezískáš," řekl mi Salazar Zmiozel své tajemství. Pověřil mě úkolem s tichým varováním.

1.ledna rok 1942
Učinil jsem jak mi Salazar Zmjiozel řekl, i když čekání na další večer bylo téměř k nevydržení. Kdybych však vešel na dívčí toalety, vyvolal bych tak neskutečný povyk a měl bych jen problém, a i kdybych se skryl kouzlem, mohlo by se stát něco, co bych nemusel předvídat. Časem budu muset přijít na to, jak se i za dne neslyšně, nikým nepovšimnut, mohu tady po škole pohybovat.
Přišel jsem tedy do těch dívčích toalet a hledal jsem cokoli, co by mohlo být to, o čem mi Salazer Zmjiozel říkal. Trvalo to dlouho, než jsem to pochopil. Koho by také hned trklo, že to, na co mají promluvit, je had na kohoutku? Promluvil jsem, oslovil ho a řekl, ať se otevře. Otevřela se mi chodba do podzemního potrubí. Chvíli se mnou zmítala nechuť pouštět se do té špíny a pomyslel jsem si, proč to nezbudoval, tak aby to bylo příjemnější, to by však chodba byla asi dříve odhalena, a tak jsem se nakonec přemohl a stálo to za to.
Otevřely se mi nevídané prostory a já užasl, když jsem stanul v oné tajemné komnatě. Ležel tam ohromný a ve své velikosti i krásný bazilišek. Když jsem k němu došel, zvedl se ve své nádheře. Trochu jsem se lekl, že mě chce zabít, ale on svůj zrak měl pořád upřený kamsi dolů na zem a místo toho, aby se na mne vrhl, potřásl hlavou, jako by se uklonil.
"Jsem připraven poslouchat vaše rozkazy, můj Pane," řekl.
Ano, to je to, co hledám. Byl bych blázen, kdybych tuto šanci nevyužil.

3. ledna
Ano, vše jde jak po másle, dnes mi k nohám padla první oběť. Zkameněla, a dobře tak. Byla to dívka, sice z mudlovské rodiny, ale celkem hezká a chytrá. Byla by ji škoda, kdyby to dostala naplno. K dosáhnutí mého cíle stačí, pokud hodně dětí z mudlovských rodin zkamení. Pak už třeba z důvodů bezpečnosti zakážou přístup studentům z mudlovských rodin do školy.
Dnes se mi skutečně poštěstilo, snad to takto půjde dál. Jen snad jediná skvrnka na dnešním dni. Mohli mě chytit. Naštěstí bazilišek byl pohotový a ukázal mi způsob, jak rychle zmizet z místa činu. Patří mu dík, že mi ukázal, kudy všude vede potrubí a k němu i chodby.

30. ledna
Bazilišek! Člověk, čaroděj by se mohl divit, jak je to úchvatné a sympatické stvoření. Můj skutečný přítel, kterému se mohu se vším svěřit. Oddaný, nejvěrnější služebník, který vás poslouchá, ne proto, že byste ho podplatili, ze strachu, nebo že byste použili kletbu imperio, ne, on vás poslouchá, protože jste jeho přítel a pán, protože vás chápe a věří ve vás. To se zdá jako daleko spolehlivější pouto než ostatní, avšak jak tohoto pouta dosáhnout u lidí? Lidé příliš řeší, přemýšlí o věcech, co nejsou, nejsou tak tolerantní a většinou se zajímají spíše sami o sebe, a tak nemohou pochopit druhého. Vždy jsou trochu odtažití, možná se bojí, že je uštknu.
Ano, to asi nebudou tak daleko od věci, zvláště ti z mudlovských rodin, nebo ti, co se mi postaví do cesty. Ostatní však chci ochránit… Nicméně faktem zůstává, že ve jménu dobra a ochrany mi již padly již tři oběti. Můj přítel je svým pohledem zkameněl.

25. únor
Napětí a podezíravost každého vůči ostatním se zvyšuje s každou obětí, s každým nápisem. No jistě, začal jsem psát na stěny hradu krví ze zvířat, co jinak kradu na školních pozemcích a dávám svému příteli, nemůžu ho jen tak vystavovat hladu. Byl bych blázen, kdybych očekával, že udělají ti starouši, profesorové to, co chci, když ani nevědí, co chci.
Studenti se třesou strachy, bože, jak jen jsou ustrašení. Přesto zdá se, že některé to snad ani nezajímá!? To mě vysoce pobuřuje, rozčiluje mě to. Konečně se ve škole něco děje a oni nic. Neřeknu, kdyby to byli čistí kouzelníci, i když ti by se měli snad také zajímat o své dobro, ale někdo jako Hagrid! Ten ňouma, obrovskej hromotluk!?

20. květen
Skutečně mě ten hromotluk rozhněval doběla. Tak mocně, že jsem toužil se dozvědět proč vše, co se kolem něho děje, ignoruje. Několikrát jsem ho sledoval a mluvil jsem s ním. Vypadá to, že nejsem jediný, kdo má zvláštní přátele. Zdá se, že Hagrid se stará o obrovského akromantuli. To chápu, stvůra ke stvůře a výjimeční, jako jsem já a můj přítel, k výjimečným. Zatím tě nechám být Hagride.

10. červen
Zabil jsem, zabil jsem člověka ... a nic necítím…

11. červen
Zabil jsem, zabil jsem mudlovskou šmejtku. Necítím nic… No co, nejen že byla z mudlovské rodiny, byla také slabá a ubrečená. Z takových se člověku zvedá kufr. Přišel jsem zrovna z tajemné komnaty, když mě spatřila. Prostě její chyba, neměla tam bejt a brečet. Takhle si alespoň všichni uvědomí, kdo jsem.

12. červen
Jaká potupa, jaká strašlivá nespravedlnost! Ti hnusní, blbí, tlustí červy z rady, zatracenej Brumbál. Obrátili moji zbraň proti mně samotnému. Prý jestli to neustane, školu budou muset zavřít. Nemohou jen tak školu zavřít. Nemám se kam vrátit. Studenti by měli dál studovat. To je přeci normální, že se občas i v životě setkají s nebezpečím. K čertu, k čertu, s tím jsem nepočítal… Mám si snad vybírat, jestli budu dál tady doma studovat, nebo jestli ochráním tento svět. To přeci nemohu, to nejde! Když zůstanu tady a nechám toho, budu nečině přihlížet konci. Pokud toho nenechám, škola se zavře a to bude můj konec.
Nemám na výběr. Záchrana tohoto kouzelnického světa bude muset počkat. Záchrana počkat může, když zemřu, žádná záchrana asi nikdy nebude. Přesto přísahám, že se jen tak nevzdám. Jsou jistě i jiné způsoby… temná magie mi možná napoví. Můj přítel na mne počká, má na rozdíl ode mne daleko více času.
Když však vše ustane, bez vyřešení, budu jeden z hlavních podezřelých. Nejlepší bude, když vinu na někoho shodím. Sám se tak stanu hrdinou a bude pro mě poté snadnější spřádat dál své sítě. Kdo by však měl být tím obětním beránkem…?
No ano, bylo ode mne prozíravé, že jsem toho hromotluka zatím nechal být…Ten mi výborně poslouží.

Vražedné umění - Krvavá stěna VII

22. prosince 2011 v 23:50 Moje povídky
Stála v prázdné chodbě. Chodbě, kterou už dobře znala. Byla to chodba jakéhosi hradu nebo zámku. Okny prosvítal sluneční svit. Vše působilo tak klidně a jasně, radostně. Radostné to však ani v nejmenším nebylo. Cítila se sama, cítila se vinná a nikdo tu nebyl, aby jí pomohl. Ano, proč by ji někdo měl pomáhat. Člověk si vždy má pomoct sám, sám si vše udělat a obejít se bez ostatních. To si vždy myslela. Jenže jak se má poradit se samotou a odvržením. Ne, to ona za to mohla, mohla za to, že je sama. To ona všechny odstrčila a tak proto i tady to vypadá tak jak to tady vypadá.
Alena přišla k oknu a zahleděla se ven, když tu uslyšela povědomý hlas. "Ajo, Ajo, Ajo!" Co ji ten hlas připomínal, kdo ji volal? "Ajo, zlatíčko!" Zlatíčko? To skutečně mluví k ní? Kdo to je? Proč, ji takto oslovuje? Chce to vůbec vědět? Ne, asi to vědět chce, ale jak by na to měla přijít? Má se otočit a rozhlédnout, třeba není nakonec na té chodbě sama? Tak jo, tak se rozhlédne. Rozhodla se.
Malé drobné škubání na rukou a nohou, šílená bolest hlavy, kouř cigarety, promočené šaty, které se jí lepily na tělo, dva nepohledné hrboly pod nohama a pod krkem, déšť, co padal a zima, klepání jejího těla strachy a zimou, svázanost a bezmocnost, cokoli udělat, to vše ji nyní nehorázně vadilo a zároveň to byly věci, co ji vrátili do těžké reality. Otevřela oči a první co uviděla, byl on. Raději je na chvíli zase zavřela, v marném pokusu, že se něco změní.
Nezměnilo se vůbec nic. Ležela na kolejích, svázaná, podchlazená a on se tomu hlasitě smál.
"Za 10 minut tudy projede vlak," řekl a na chvíli se odmlčel, ale poté pokračoval dál, "Ten vlak může projet a nic se nestane, nebo může projet a vzít sebou tvůj život. Vše je jen na tobě."
"Co po mě chceš," zachraptěla Alena. Na Matějovi tváři se začal znovu zračit potměšilý úsměv.
"Chci, abys mi řekla proč."
"Proč, co?" nechápala, nebyla schopna si nic vybavit, utříbit si myšlenky, nic.
"Co, ty se ještě ptáš, snad to je jasné ne? Proč jsi mě tehdy zastavila? Proč! Kdybys to neudělala, nemusel jsem zbytečně prospat několik let svého života, nevypadal bych jako zrůda," vyhrkl a nastavil ji pravou část svého obličeje, která byla znetvořena.
Aleně se zalily oči a začaly ji pálit. "Bože, nikdy jsem nic takového nepřála, Bůh ví, že ne. Nic takového, nechtěla jsem, aby se to stalo."
"Tak proč jsi mě zastavila, chci to vědět, chci!" zařval na ni Matěj a přitom udeřil pěstí těsně u její hlavy.
Alena nabrala dech a chtěla to říct. Chtěla říct ta tři slova, která asi jediné to mohla objasnit a zároveň obměkčit jeho zmrzlé srdce. Věděla, že je musí říct, ale zároveň cítila, že je již říci nemůže. Byla by prázdná, protože pro něho již neplatila. Kromě smutku a odpovědnosti k tomu, co provedla, necítila k němu již nic. Nemohla, nebyla toho schopna, aby odpověděla.
"Proč, proč, proč, proč," křičel na ni, jí se však pouze chvěly rty, ale ani jediné slovo z nich nevyšlo. Matěj se napřímil a naposledy na ni hodil nenávistný pohled, který ji tak přikoval k trati, že provazy byly vlastně zbytečné. Ztratila jedinou šanci na svoji záchranu a propadla se do děsivé propasti. V posledním záchvěvu uchopit zrnko naděje, alespoň se dotknout provazu, zaječela: "Protože jsem tě milovala, protože jsem tě milovala a chtěla jsem ti to říct."
Matěj se zarazil. Bylo vidět, že takovou odpověď nikdy nečekal. Pak se však na jeho tváři znovu objevil ten krvelačný výraz. "No, a to ti mám věřit? To vše se stalo, protože jsi mě milovala? Ne, to mi nenakukáš. Ten náklaďák jsi musela vidět."
"Přísahám, přísahám!"
"Skutečně, ale teď mě nemiluješ, protože mám tohle," řekl chladně a poklepal si na znetvořenou část obličeje. "nebo protože jsem tě unesl?"
"Ne!"
Matěj se už, už chtěl nadechnout, aby ještě něco řekl, ale v tu chvíli se ozvala rána a on se skácel na zem. Tam, kde ještě před chvílí stál Matěj, se vynořil za ním Kuba a střelil Matěje do zad. Poté se rychle vrhnul k ochromené Aleně. Zahrnul ji tisíci otázek a informacemi, které v tu chvíli nebyla schopna vnímat. Jen vnímala to, jak zběsile uklidil pistoli, sáhl do kapsy, vytáhl nůž, přeřezává jí její pouta, jak mu zběsile tluče srdce a jak se mu klepou ruce. Jeho hlas se chvěl a byl tak nějak přerývaný.
"Ajo, jsi v pořádku? Zlatíčko, no tak mi prosím tě odpověz, no tak miláčku…"
Zlatíčko, miláčku, to skutečně mluvil k ní? Zdálo se jí to, jako něco neskutečného. Ona nezemře, ona se nepropadne do hlubin nenávisti? Měla by zemřít za to, co provedla, ne? Co se stalo? Proč je na ni tak Kuba hodný, vždyť mu lhala, zradila ho, odstrčila ho jako kus hadru a proč zase za její hříchy zaplatil Matěj?
Vzduch prořízl ostrý řezavý a šílený řehot. Těžko si představit, že něco takového by mohl vydávat člověk a ještě hůře se představuje, že ten zvuk měl být něčím pozitivní. Přesto to byl skutečně smích, smích šílence. Matěj se zvedl ze země, jako děsivá zombií, s tímto děsivým smíchem a než stačil Kuba zareagovat tak ho vší silou praštil do hlavy.
"Tak proto, to je ten důvod. Miluješ jeho. To je paráda, v tom případě bude možná výhodnější a poučnější, když za tvé hříchy zaplatí on."
"Nech ji na pokoji. Za to, že ses zastavil uprostřed silnice, místo toho, abys přešel zase zpátky, za to ona přeci nemůže. Nemůže za to, že ty jsi byl neopatrnej blb, a že řidič byl na plech. Tak ji z tvé pomsty vynech a raději potrestej sám sebe," zachrčel z těžka Kuba. Alena na oba zírala a nebyla schopna pochopit, co přesně se před ní odehrávalo. Jeden byl přeci zastřelený a druhý dostal takovou ránu do hlavy, že mu tekla krev. Bylo téměř proti přírodním zákonům, aby byli schopni ještě nějakého souboje. A proč, proč se tolik namáhají, tolik namáhají kvůli ní?
Kuba zašátral po své pistoli.
"Hahahaha, to si myslíš, že ti ta tvá bouchačka k něčemu bude? Znám vás a ty vaše fígle, vlastně jsem si ani nemyslel, že by Alena přišla sama a dobrovolně, a tak jsem si pořídil vestu. Ano, výstřel by mě z této vzdálenosti měl alespoň ochromit, ale víš co, po té nehodě mám tělo ztužené titánem. Můžeš si střílet jak je libo," uculil se Matěj a v tu samou chvíli Kubovi zlomil ruku i s pistolí. Ten se však bez ohledu na svoji bolest ohnal, udeřil ho do hlavy a poté mu prokopl koleno. Pistole vyletěla do vzduchu, žádný však z obou zápasníků tomu nedával příliš velký význam. Měli však? Matěj padl na všechny čtyři ale ani Kuba už sotva ještě něco mohl. Alena se vysvobodila z nařízlých pout. Najednou se znovu Matějova tvář hrůzostrašně vyjasnila a také za chvíli ukázal proč. V ruce svíral Kubův nůž, který zřejmě Kubovi musel upadnout v boji a on ho najít a sebrat. Rozmáchl se s ním ve smrtelném úderu. Jen ještě na malou setinu okamžiku se zastavil hledě do dálky do své budoucnosti. V jeho očích se zaleskl strach a hořkost, které říkaly jeho další osud. Jeho rty se pohnuly v záchvěvu čehosi, co chtěl říct.
Jak chceš, žij si. Žijte si vy dvě hrdličky s prokletím viny, které jste se na mě dopustili. Ať jest vaším prokletím dlouhý a spokojený život na mé mrtvole. Chtěly říct ty rty, než Alena zmáčkla spoušť a ozvala se další rána. Ano, skoro vše měl chráněné titanem v těle a vestou, jedině hlavu nikoli. Matějovou hlavou se prohnala kulka a krev potřísnila okolí, včetně Kuby a Aleny.
Alena pustila pistoli a zděšeně si schovala hlavu do chvějících se rukou.
"Nemohla jsem jinak, nemohla jsem jinak, nemohla jsem ho nechat, aby za to zaplatil někdo jiný, nemohla jsem…" začala bez přestání mumlat pořád do kola.
Kuba se k ní mátožně dohrabal a jemně ji pohladil po hlavě. "Nemůžeš za to, nemůžeš za to, co se tenkrát stalo. Měl si dát pozor. Myslela jsi to dobře. Chtěla jsi mu jen říci pravdu, která se neříká snadno," pravil jako vždy, když se spolu bavili, Kuba.
Alena zvedla hlavu a pohlédla na něj. "Abych mu řekla pravdu, která již není dnes pravdou, a na důkaz toho jsem ho zabila. Jsem špatný člověk. Zabila jsem člověka, který…"
"Zabila jsi člověka, který již nebyl tím, koho jsi znala. Člověk, kterého jsi měla ráda, dávno již v něm zemřel. Zabila jsi ho, protože jsi neměla jiné východisko. Myslím, Ajo, že můžu říci, že tě znám. Jednáš vždy, tak jak nejlépe umíš a jak si to žádá situace. Nikdo jiný na tvém místě by se nedokázal zachovat lépe, tak tomu věř, a vyvaruješ se zbytečného sebetrýznění," pravil Kuba.
"Ale…" začala ještě Alena.
"Ale podívej se na sebe. Vždyť se celá chvěješ, jsi podchlazená, v šoku, koví, co do tebe dal a jsi celá od krve. Pojď, půjdeme, než nás tady ten vlak oba přejede. Hahahaha, jsem fakt rád, že se nemaluješ. Vypadala bys teď ještě hůř. Jako nějaká zombií," zasmál se Kuba, když Aleně pomáhal na nohy a přitom ji odhrnul pramínky vlasů přilepené na její tváři.
"Hej, co si to jako dovoluješ! Já jsem zombií a ty jsi jako co? Podíval ses do zrcadla? A vůbec, jak to vyřešíme u BIS. Porušila jsem zákony a ty určitě také. Jak to s nimi vyřídíme a jak ses sem vůbec dostal?"
Kuba se k Aleně naklonil a náhle ji políbil. Poté se usmál a trochu se odtáhl. Alena nechápavě zavrtěla hlavou.
"Máš pravdu, oba vypadáme hrozně, rozdíl mezi námi je však ten, že potřebuješ, aby tě někdo měl k tomu, aby jsi o sebe trochu pečovala, a to jsi dokonce holka. Nemůžu tě takhle nechat, ty workoholičko. Jednou by ses sama zničila. Pořád ti záleží víc na ostatních a na práci, než na sobě. Neboj se. S BIS to nebude tak hrozné. Vždyť tě unesl a ke všemu donutil. Co se týče toho, jak jsem se sem dostal. Nebylo to tak těžké. Stačilo sledovat tvoje kroky. Nejdříve na tvém počítači, poté to, že jsi mi ukradla kartu a orlici a poté prošmejdit můj počítač v centrále BIS. To stačilo na to, abych se dozvěděl vše potřebné. A na to abych pochopil proč. Také jsem měl štěstí. Protože, když jsem přijel k němu domů, zrovna měl namířeno pryč i s tebou. Takže jsem ho poté jen sledoval," vysvětlil Kuba, v tom však se ozvalo zahoukání blížícího se vlaku. "Pojď, myslím, že je čas jít."



Vražedné umění - Krvavá stěna VI

22. prosince 2011 v 23:47 Moje povídky
Kuba vyletěl z domu, avšak hned po pár krocích ho zarazilo zvonění mobilního telefonu. Vytáhl mobil z kapsy a podíval se, kdo mu takto večer může volat.
Olga, Olga mu volala. Zvedl to a okamžitě, bez jediného pozdravu, na něho vykřikla: "Okamžitě sem přijď!"
"Co, proč?"
"Máme něco, tedy tady Daniel má něco. Celý den se prohraboval a zkoušel se dostat do Alenina počítače a nakonec se mu to podařilo. Myslím, že bys to měl vidět, ale ona tam být nemusí," pravila Olga a Kuba moc dobře věděl, kam má přijít a koho nebrat.
"Neboj se, na něco takového bych ani nepomyslel. Hned tam budu," ujistil Olgu Kuba, zaklapl mobil a už nasedal do auta, aby si to již mohl jet na VŠCHTE a projít dnes již po páté dveřmi laboratoře.
Když vešel do laboratoře, musel uznat, že zas tolik se nezměnilo. Pořád tam byl zhruba stejný nepořádek jako předtím, možná větší, o to tu však nešlo. Daniel i Olga postávali u počítače, celí netrpěliví než mu to ukážou. Ne, nejen netrpěliví, jejich zklamání a smutek ze ztráty Aleny se jim z tváří vytratil, ale tentokrát je zdobila vráska strachu a starosti.
"Tak na co jsi přišel Danieli," vybídl ho Kuba.
Daniel si povzdechl a pro tentokrát si ušetřil svoji tradiční přednášku jak je geniální a přišel na rozkódování počítače, místo toho jednoduše otevřel soubor, který zjistil, že na něm předtím Alena pracovala, než je opustila.
"Rozkódoval jsem ten počítač, ale nevím. To rozkódování bylo jako pro mě stvořené. Chci říci, pro jiného člověka by to bylo složité, ale pro mě ne. Tím teď se nechci tradičně pochválit, ale říci, že to odkódování bylo pro mě určené, určené pro můj styl uvažování. Paní inženýrka chtěla, abych to rozlouskl, a když jsem tak udělal, tohle jsem našel. Na tomto pracovala těsně předtím, než odešla a zakódovala tenhle počítač," řekl Daniel a hleděl do počítačového monitoru.
"To je ta stěna, co jsem ji včera dovezl, řešila tu stěnu, nafotila ji, naskenovala ji a… a co, to nechápu," zavrtěl Kuba hlavou.
"No, dal jsi jí to řešit, i když to nebyl přesně její obor. Byl sis jistý, že ona dokáže pochopit tu kresbu, protože je tím, kým je, mám pravdu? Myslel sis, že jen ona to dokáže rozluštit?" pokračoval dál Daniel.
"No a, to je pravda, co je na tom?" nechápal pořád Kuba.
"Zdá se, že jsi měl pravdu, ale pravdu měl i vrah, který si myslel zřejmě to samé. Ta krvavá stěna byla určena pro ni. Je to vzkaz," vysvětlil konečně Daniel a klikl na další panel, který odhaloval, jak Alena celý obraz dešifrovala a co obraz skrýval.
"Pokud nepřijdeš, jdu si pro tebe!" přečetl na hlas Kuba a při těch slovech ho zamrazilo.
"Myslíte, myslíte, že to je skutečně vzkaz pro ni? Vždyť to mohlo být určeno komukoli, ne?" špitla tiše Olga, ale Daniel s Kubou smutně zavrtěli hlavou.
"Ten kód záleží na domluvě, osoba, která ho rozluští, musí vědět, jak si má obraz poskládat, co obraz znamená a poté i smluvené kódování. Rovněž vrah musel počítat s tím, že osoba tu stěnu uvidí, a když do toho započítám i Alenino chování, je nemožné, aby ten vzkaz nebyl určen jí," osvětlil Daniel.
"No jo, ale v tom případě to nechápu. Jestliže někde nějaký vrah jde po ní, proč jednala tak jak jednala? Proč utekla a nic nám neřekla? A jestli nám nic nechtěla říct, tak proč pro Daniela bylo tak jednoduché zlomit kódy na tom počítači?" nechápala Olga.
"Chtěla nás chránit…" procedil mezi zuby Kuba. Střípky rozbité mozaiky se mu najednou slepily. "Ona toho vraha zná a to velmi dobře. Jen jednou za celou dobu, co se známe, mi zalhala. Jednou, když sem se jí zeptal, jestli někdy někoho milovala. Trochu jsme se pohádali. Netušil jsem, co si v sobě nese. Toho vraha dobře zná a milovala ho, ale poté se něco stalo. Zmizel z jejího života a teď se z ničeho nic vrátil a něco chce. Pomstu, pomoc… nevím. Nic však příjemného to asi nebude. Považuje to za svoji vlastní záležitost, nechtěla nás do toho tahat, aby nás ochránila, ale nechtěla zároveň nás tak zranit a proto jsme mohli nakouknout do jejího počítače. Zanechala nám vzkaz, kde se s námi loučí a prosí nás ať do toho nezasahujeme. Čeká, že její prosby vyslyšíme," zabručel Kuba.
"To jsou jen domněnky," mávl rukou Daniel "krom toho nejsme oprávněni ji hledat, a ani nevím, jestli by to správné bylo. Žádala nás, abychom to nechali být."
"To nejsou domněnky, to jsem vyčetl z jejího chování. Vy oprávnění nemáte, ale já ano. Krom toho musíme vyšetřit tu vraždu a to s tím souvisí. Aja je ve smrtelném nebezpečí. Nevím, co chce dělat, ale ten chlápek je vrah a zřejmě i dost velký blázen. Nemůžu ji nechat jen tak v tom samotnou. Můžete jít do toho se mnou, nebo mi zmizet z očí, ale jediné co nedělejte, neinformujte tu furii. Myslím, že vím, kam vedly další její kroky," křikl Kuba a rukou se ujistil, že svoji kartu a orlici již nemá. Sebral se a vytratil se z laboratoře. Olga s Danielem se ještě dlouho dívali za ním.
"Jakou furii?" vypadlo poté z Daniela.
Olga si hlasitě povzdechla. Tohle bude ještě na dlouhé vysvětlování.

Alena se znovu ujistila, že je na správné adrese, a poté přešla ulici k tradičnímu podnikatelskému rodinnému domku. Byl to jeden z těch domků na okraji města, přesně dům takových lidí, co touží žít blízko přírody daleko od ruchu, ale zároveň pracují ve městě a chtějí to mít relativně do práce blízko. Přešla drobnou zelenou předzahrádku a zazvonila na malý ošoupaný zvonek. Než však stihla udělat další krok, dveře se otevřely, čísi ruka jí uchopila a vtáhla dovnitř. Dveře za ní se okamžitě zabouchly a ona se ocitla sama v temnotě… kéž by sama. Někdo ji prudce přitlačil ke stěně a na spánku ucítila studený kov.
"Věděl jsem, že přijdeš, že dobře víš, co máš za prohřešek. Nikdy jsi mě nezklamala. Správně, vždy jsme věci řešili mezi sebou, nějakou BIS k tomu nepotřebujeme. Takhle to vyřídíme rychle a spravedlivě," zaznělo těsně u jejího ucha. Ten hlas znala, poznala by ho, i kdyby se stalo cokoli, cítila tu medovou a zároveň drsnou melodii jeho hlasu, která ji kdysi povznášela, melodie, která jí přinášela spoustu těch pozitivních a chápavých slov. Jako tenkrát se jí rozbušilo srdce, avšak něčím jiným než předtím. Zněl tak stejně a přeci se dočista změnil. Nabyl zrůdnosti a ohavnosti, staženosti s tím vším zlým.
Ta slova odhalila pravou podstatu a Alena až nyní pochopila v jaké je bryndě. Chtěla ho vidět, chtěla se mu za vše omluvit, a když tak mu pomoci, utéct z té jeho šlamastiky, do které se kvůli pomstě na tom řidiči, dostal. Samozřejmě dávala si jeho nehodu za vinu. Nikdy by ji však nenapadlo, že on ji také bude považovat za hlavního viníka té nehody. Ne, možná ji to napadlo, ale rozhodně nepočítala, že z té nehody zešílí a bude ji chtít zabít. Co však čekala? Sama nevěděla. Věděla však, že ještě nechce zemřít.
"Matěji já…" špitla Alena, než však stačila říct to, co měla na srdci, ztratila vědomí.

Kam by mohla s jeho orlicí a kartou BIS jít? To bylo naprosto jisté. Kam jinam než na centrálu. Kde jinde mohla najít informace o komkoli než tam?
Kuba dojel k budově BIS. Vyskočil z auta a doběhl ke dveřím BIS. Vzal to přes vrátnici, která sloužila pouze hostům, ale on dnes neměl kartu. Měla ji Alena. Vběhl dovnitř v domnění, že pouze na kámoše Honzu zamává a ten ho pustí dovnitř. To se však šeredně pletl, pokud si myslel, že vše půjde tak snadno.
Rychle na Honzu zamával a už šel k druhým dveřím, které ho měly pustit dál do budovy. Ty se však neotevřely. Místo toho Honza vstal ze své zahřáté židle a přišel až k němu.
"Co tu děláš, kámo. Nemáš snad támhle dveře?" zeptal se Kuby.
"Pust mě, zapomněl jsem si jen kartu a pospíchám," zavrčel Kuba.
"Hééé, zapomněl kartu, promiň, ale to by mohl říct každý, nemůžu pustit každého, kdo jen takhle se vymluví," hrál Honza blbého. Kuba však na něco takového neměl nejmenší náladu.
"Idiote, nedělej ze sebe debila, vždyť mě znáš! Tak mě do prdele pusť!" křikl na něho.
"No páni, ty ale magoříš, víš to? Slyšel jsem, co se ti stalo. Je mi to moc líto, zrovna když to vypadalo, že jsi našel konečně… No, ale co na tom teď záleží? Asi kvůli tomu mi řekli, že ač budeš dělat jakoukoli jen trochu divnou věc, co vybočí z normálu, jako třeba, že zapomeneš kartu, tak ať jim to nahlásím. Je mi to líto, ale bez toho, aby tě na chvíli suspendovali, to asi nepůjde," přiznal Honza skutečnou barvu.
"No, kdo ti to nakázal? Popelná?"
"Jo, prej, že v tom má plné pravomoce," přikývl Honza.
"Ta zmije," zasyčel Kuba a poté po Honzovi vrhl vražedný pohled, takový, že Honza dostal strach. Celý se opotil, hrdlo se mu celé sevřelo, stejně jako žaludek. "Pustíš mě dovnitř a nic hlásit nebudeš. Jestli to uděláš, najdu si tě a ty budeš litovat, že jsi mě potkal. Ona je můj parťák. Byl si semnou u armády, tam byl parťák někdo, na koho jsi se mohl stoprocentně spolehnout. Někdo kdo tě znal lépe než ty sám a ty jsi zase znal lépe jeho. Tak víš, co tím myslím, ne?"
Honza jen na sucho polkl. Narovnal si své hranaté brýle a nervózně si upravil pěšinku hnědých vlasu. Poté však přikývl a dveře otevřel.
"Dík, máš to u mě," houkl Kuba a zmizel mu z dohledu. Takže už nemohl vidět, jak Honza sepjal ruce a upřel zrak do stropu ke všem svatým.



Vražedné umění - Krvavá stěna V

22. prosince 2011 v 23:44 Moje povídky
Alena si narazila kšiltovku více do obličeje. Nadechla se a sebrala veškeré své odhodlání. Od doby, co na to přišla, uběhlo již několik hodin, dokonce začalo již svítat. Daniel a Olga jistě již budou vědět, že odešla, měla si více pospíšit, ale musela si ještě vyzvednout několik nezbytných věcí z domova. Přeci jenom utéct, začít pátrat bez ničeho, jen s černým svědomím za to, co udělala svým přátelům a za to, co ještě udělá, nebylo to nejlepší. To nejlepší vlastně nedělala ani nyní, když si připínala Kubovu orlici, znak BIS, s heslem "Audi, vide, tace", a když si strkala Kubovu kartu, služební průkaz o rozměrech 5,4×8,6 cm do kapsy u černých džínů. Necítila se nejlépe, ani když stála na Nárožní na Praze 13 před starým oprýskaným panelákem cihlově-bílo-fialové barvy. Přesto věděla, že již není cesty zpět. Už se rozhodla, už se vydala tou cestou, tak proč váhá. Váháním může pouze ztratit. Obrnila se a poté zamířila k budově BIS.
Pomocí karty a orlice připnuté na hrudi, věcí, ktré ukradla Kubovi, když s ním naposledy mluvila, nebylo těžké se proplížit do nitra budovy. Nebylo těžké se dostat až do Kubovy kanceláře. Tu dobře znala, už v ní několikrát byla, jenže tentokrát to bylo jiné. Tentokrát tu byla bez něho, bez dovolení.
Rychle se rozhlédla, na to jak málo věcí tam bylo, tam byl docela svinčík, jako vždycky. Přešla k dlouhému dřevěnému stolu a usadila se na černé kolečkové kancelářské židli. Čekala, že na stole najde fotku jeho zemřelé ženy, jeho a Tomáše, tak jak tomu bylo doposud, ale kromě nich také našla ještě další. Překvapeně zamrkala a poté ji vzala do ruky. Jako jediná z nich nebyla v rámečku, ale byla připevněná vedle monitoru počítače. Byla již značně osahaná na svůj věk, jako by ji každý den někdo bral do rukou. Vyfotografovaná na ní byla ona sama s Kubou a Tomášem, všichni zářivě se usmívající a navzájem se objímající. Vypadali jako jedna šťastná rodina. Ta fotka vznikla, když byli společně na dovolené v Řecku, kde byla náhodou, stejně jako vznikla tato fotka. Kuba ji tehdy pozval, protože ho opustila přítelkyně a on nechtěl, aby to místo propadlo. Vyfotil je fotograf u stánku, který si myslel, že jsou šťastná rodina, a prodával takovéto fotky. To, že ji Kuba měl, a to že na ni narazila právě teď a tady, ji vyrazilo dech a bodlo u srdce. Otočila fotku, i když věděla, co stojí na druhé straně. Spatřila svůj vlastní rukopis a nápis: "Díky za krásný týden, takový týden, který jsem již dlouho nezažila." Alena se neudržela a po tváři jí skanula slza. "Promiň, promiň mi to všechno," špitla do ticha a přinutila se fotku odložit. Odvrátila se pryč k počítači a zapnula ho. Jen tady mohla najít to, co potřebovala, informace o Matěji.
Chvíli jí trvalo, než se prohrabala veškerým systémem přes všechna ta hesla, kterých znala díky Kubovi alespoň polovinu, ale sotva dost na to, aby se tam dalo normálně v slušném čase něco najít. Přeci po nějaké době se nakonec proklikala k tomu, co chtěla.
Skutečnost ji šokovala a vyrazila dech. Měla pravdu, Matěj Černý skutečně nezemřel. Po té nehodě ho převezli do Nemocnice Na Františku, kde ho dostali z nejhoršího, ale i tak skončil na několik let v komatu na hadičkách. Teprve před půl rokem se probral a před pár týdny ho pustili. Zamířil tedy hledat práci a tu po několika neúspěších našel. Se svým částečným umem a přehledem se stal obchodníkem s uměním a začal prodávat obrazy. Také si našel byt. Alena se usmála a zapsala si oboje adresy. Bylo čas zmizet, než si ji kdokoli tady ještě všimne a dojde jim, že tu nemá co pohledávat a zvláště ne v její situaci a v jejich databázi.

Kuba se zavrtěl, a jeho čelo se zakabonilo. Pomalu se mu cosi loudilo do spánku a utvářelo jeho sen.
Šel prázdnou chodbou jakéhosi zámku. Byl oblečený jako rytíř v zářivé zbroji. Sluneční paprsky pronikaly přes okenní zohýbané tabulky. Tu scénu dobře znal. Už se mu to několikrát zdálo, ale tentokrát to bylo jinak. Šel sám. Normálně s ním šla po jeho boku Alena. Ta nebyla oblečená jako rytíř, nicméně měla na sobě skromnější, přesto šlechtické šaty, a u pasu se jí houpal krátký meč. V tom snu mluvili jako ve skutečnosti o nějakém případu, někdy mluvili dokonce o případu, který právě řešili.
Rozhlédl se kolem sebe, ale nikde ji neviděl.
To, že tu nebyla, ho vykolejilo. Když ho opustila ve skutečnosti doufal, že alespoň tady si o tom bude moci promluvit. Nicméně to, že tu nebyla, mělo svoji logiku. Tento sen jako by vždy odrážel realitu, a to ho nyní štvalo. Připadal si neskutečně slabý a opuštěný, když tu nebyla.

"Tati, tati, hej Lenko, skutečně mu nic není?" "Ne, myslím, že je jen skutečně vyčerpaný. Přesto až se vzbudí, tak mu uvařím čaj a promluvím si s ním. Myslím, že to bude potřebovat," slyšel Kuba hlasy, ty však jako by přicházely postupně a pomalu z velké dálky.
Kuba pomalu otevřel oči a přímo se zahleděl do stejně kaštanových a pronikavých očí,jako měl on sám. Tomáš zajásal. "Konečně je vzhůru, konečně je vzhůru!"
"Hodně jste nás vyděsil, hlavně tady Toma. Přišel jste ráno po spaní časně z práce a svalil jste se a znovu usnul. Prospal jste půl dne," prohlásila Lenka a postavila před Kubu na malý černý stolek uprostřed obýváku hrnek čaje. Kuba se mátožně vyhrabal z křesla a ještě rozespale dezorientovaně se rozhlédl.
"To už je 16:00, skutečně prospal toho tolik," udiveně zavrtěl hlavou hledě do oken. Prospal polovinu dne, ale spánek ho nevyléčil. Co se to s ním dělo, proč ho odchod jeho parťačky tak zasáhl? Nebyla to pro něho jen parťačka, ale i velmi dobrá kamarádka, ne to není dobré vyjádření, pro to, kým pro něho byla, neexistuje slovo. Spánek ho nevyléčil, jen mu sen připomněl krutou pravdu. Kuba si povzdechnul a napil se čaje, co mu Lucka udělala. Byl to výborný a kvalitní anglický černý čaj. Až teď si všiml Lucčina i Tomášova pohledu.
"He, nemějte starost, jen jsem byl tak trochu asi přepracovaný, ale to nic. Teď možná budu mít víc času. Mám vyšetřit pouze toho mrtvého řidiče s tím obrazem, ale nemyslím si, že by to nějak výrazně spěchalo," pokusil se Kuba o usměv.
"To je skvělé tati, mohli bychom někam vyjít. Třeba zajet na Karštejn a mohli bychom sebou vzít i Aju. Když ji sebou vezmeme, dají nám poloviční cenu a ještě k tomu nám Aja poví něco víc o historii a o tom jak restauruje," škemral Tomáš.
Kubovi ztvrdnul usměv na rtech.
"Tatí, prosím, musíme ji vzít s sebou, tatí, prosím, já ji mám rád," vyhrkl Tomáš a stále úpěnlivě hleděl na Kubu.
"Nemůžu, já ji nemůžu sebou vzít. Nejde to, už ji nikam nemůžu vzít, ani ji nemůžu vidět, nebo slyšet. Je pryč. Ztratila se."
"Ztratila se? To nechápu, dospělí se přeci neztrácí ne?" zavrtěl nechápavě Tomáš hlavou.
"Odešla a už se nevrátí. Odešla kvůli mně. To já to způsobil," zaúpěl Kuba.
"Taková hloupost, tak to naprav, omluv se jí a přiveď ji zpátky. Přesvědč ji, ať se vrátí alespoň kvůli mně. Kromě toho nevěřím, že by odešla jen tak bez rozloučení a vůbec. Taková Aja není, určitě by se mnou rozloučila, jsme přeci kamarádi a s tebou taky,"vyštěkl Tomáš a Kuba na něj jen šokovaně chvíli zůstal hledět s otevřenou pusou. Poté se však vzpamatoval a rozcuchal Tomášovi vlasy.
"Kdo by si pomyslel, že ty mi budeš někdy v takovýchto věcech radit, a že budeš mít víc rozumu jak já," usmál se a do jeho obličeje se vrátila zpět barva a odhodlání. Vyskočil z křesla, čapl bundu a už za ním byly slyšet, jak jen zavrzaly venkovní dveře.
Lucka se zasmála. "Vypadá to, že tvůj otec se vrátil, teď to byl ten muž, co mně před lety zaměstnal, a ne ta zlomenina, co tu spala selý den."



Vražedné umění - Krvavá stěna IV

22. prosince 2011 v 23:40 Moje povídky
Pět hodin spánku není moc, k provozu člověka to někdy stačí jen stěží, jenže Kuba nespal ani těch pět hodin, co měl. Nemohl usnout. Jako by ho něco varovalo, že se něco má stát. Už v půl deváté stál před komplexem VŠCHAT a rovnou zamířil do laborky. Už na chodbě vrazil do Olgy.
"He, moc se omluvám," omluvil se a změřil si ji zkoumavým pohledem. Překvapeně zamrkal. Olga vypadala daleko rozhozeněji než normálně. Hnědé dlouhé kudrnaté vlasy, které normálně měla svázané v dvou culících, teď měla rozpuštěné v neupravené koudeli. Pod drobným ostrým nosem měla zčervenalou, odřenou kůži od neustálého smrkání do kapesníků. Její velké zelené oči byly zarudlé a řasenku měla naprosto rozpitou po obličeji.
"To nic, nic se nestalo, ale jak to, že ty nejsi zdrcený?" zahučela utrápeně.
"Co, z čeho bych měl být zdrcený?" nechápal Kuba.
Olga nechápavě zavrtěla hlavou a poté s brekem utekla pryč. Kuba se za ní chvíli nechápavě díval, ale poté stejně zamířil do laborky. Nečekal, že tam Alena ještě, nebo už bude, ale čekal, že když je Olga již tady, tak by tu mohl být i Daniel, a nepletl se.
"Hoj," zahučel Daniel na pozdrav, když už podruhé za tento den vkročil do laborky. Daniel nebyl tak citlivý jako Olga, snažil se vždy nedat nic najevo, ale Kuba ho znal již dost dlouho, aby věděl, že se něco děje. Poznal to z jeho tónu hlasu, rozpačitosti, a i od toho, jak se skláněl nad notebookem. Kuba se rozhlédl kolem, jako by hledal odpověď, proč se Olga s Danielem chovají dnes takto. V laboratoři bylo vše skoro stejné, jako když z ní naposledy odešel. To ho znervóznilo. Alena vždy po sobě uklízela celou laboratoř. To, že nyní to neudělala, naznačovalo, že odsud odešla ve spěchu, a co ten notebook, ten patřil přeci jí?
"Danieli, co se děje? Na chodbě jsem potkal Olgu, brečela."
"To se ani nedivím, vždyť to byla její nejlepší kamarádka," pravil Daniel a pokrčil rameny. Snažil se, aby to znělo lhostejně, ale projel si rukou přitom své blonďaté vlasy a Kuba věděl, že ani jemu to není tak jedno, jak chce aby to vypadalo, přesto nechápal, o co tu jde.
"Co, to mluvíš o Áje?"
"Ne, mluvím asi o támhle té žížale ve sklenici. Samozřejmě že ano, ne, počkat ty to ještě nevíš," došlo najednou Danielovi a překvapeně na Kubu vykulil své blankytně modré oči.
"Ne, co bych měl vědět?"
Daniel s povzdechem přišel až k němu a z jedné z kapes bílého, ušmudlaného laboratorního pláště vyndal jakýsi papír a podal mu ho.
"Co to je?" zeptal se Kuba a pochybovačně ho od Daniela převzal.
"Čti dál a uvidíš," pravil Daniel, ale to už ani nemusel, protože se do toho již Kuba pustil. Jakmile to rozbalil, poznal Alenin rukopis.

Jsem moc ráda, že jsem vás všechny mohla poznat, že jsem mohla poznat upřímnou hodnou Olgu, která se mi stala nejlepší kamarádkou, že jsem měla tu čest poznat chytrého a svého nejlepšího studenta Daniela, a jsem neskonale vděčná za to, co všechno pro mě udělal Kuba. Jsem ráda, že jsem mohla pracovat tady na VŠCHATE a že jsem také mohla řešit případy. Všechny vás mám moc ráda a o to těžší je pro mě vás opustit. Kdyby existovala jediná možnost, tak vás neopustím. Situace je však neúprosná. Moc se vám omlouvám, snad vás tím příliš nezraňuji. To je to poslední, co bych měla v úmyslu. Mějte se dobře a přeji vám hodně štěstí a úspěchů. Sbohem a nehledejte mě!

Vaše Ing. Alena Nová


Celý papír, na kterém se to skvělo, byl několikrát poskládaný a zvrásněný už suchými kapkami slz.
Kuba chvíli jen zůstal nehnutě zírat na ten papír. Přečetl to, ale nějak nedokázal pochopit význam těchto slov. Až když si to přečetl podruhé, teprve mu vše došlo a stejně tomu nedokázal uvěřit. Co to mělo znamenat? To nemohla přeci být pravda? Nemohla odejít, vždyť s ní dnes ještě mluvil!? To není možné, proč? Nedávalo to žádný smysl. Snad neodešla kvůli tomu odpoledni?! Nestačil se jí za to omluvit, ale byla to menší hádka, menší hádka, kterou měli téměř pořád. Ne, snad tohle nebylo to, co ji donutilo odejít? Nikdy by si to neopustil. Jestli to však nebylo toto, tak co? Ajo, proč!
"Ajo, proč!?" sykl a bolestivě sevřel v ruce ten kus papíru.
"To nic," soucítil s ním Daniel a poklepával Kubovi po zádech. To však Kubu nic moc neuklidnilo.
"To však není to nejhorší, nemám pravdu?" vycítil.
"Ano, přesně tak, agente Laskavý, Alena Nová se dopustila zločinu," ozvalo se za Kubou nevrle. Do laboratoře vstoupila dlouhovlasá kudrnatá blondýnka. Lehce a ladně se pohybovala na velkých úzkých podpatcích tak ladně, jak by to za život Alena nikdy nedokázala. Tu větu vyřkla velmi nevrle a nepříjemně, ale její ústa s plnými měkkými, růžovými rty se smála. Daniel na toto blonďaté stvoření zůstal nechápavě civět. Oběť však blondýnky nebyl on, ale byl to Kuba. Upírala na něho své velké modré oči, jako by ho vyzývala. Kuba jí pohled opětoval a v laboratoři, jako by vzduch zhoustl. Vytvořilo se podivné, neidentifikovatelné napětí.
"Jakého zločinu, agentko Popelová?" nakonec procedil mezi zuby Kuba.
"Její počítač, jestli se nemýlím, tak jsi ji včera pověřil případem toho zemřelého kamionisty, toho, co měl na jedné stěně tohle," pravila a pohlédla na krvavou skvrnu. "Chci říci, že tento počítač, který používala, jak víš nebyl její, ale BIS. Nemohla ho odnést a tak ho tu nechala," pokračovala dál agentka Popelová.
"No a co? Tak se naopak nedopustila zločinu, jestliže ho tu nechala," zavrtěl Kuba hlavou.
"O to tu nejde, jestli ho tady nechala, nebo ne. Jde tu o to v jakém stavu," přidal se váhavě do rozhovoru Daniel a ač mluvil ke Kubovi, stále se díval na agentku Popelovou.
"Co, v jakém stavu?" stále nechápal Kuba.
"Ten počítač je zakódovaný, nejde se do něho dostat, a BIS si myslí, že Alena na něco přišla, že utajuje důkazy," vysvětlil opatrně Daniel.
"To je ale kravina!" vyhrkl Kuba.
"Ne, to jsou fakta. Nicméně dá se říci, že je to vcelku malý prohřešek. Když uvážíme, variantu, že chtěla prostě odejít a nechala ho tu, data nesmazala, abychom k nim nakonec mohli a zakódovala to jen, aby se to nedostalo do špatných rukou. Poté by byl špatný jen její neohlášený odchod, který však není těžkým prohřeškem a dá se odpustit, stejně jako to, že zvolila skutečně velmi těžké zakódování počítače. Díky této vcelku pravděpodobné variantě se vedení rozhodlo pro mírné opatření. Nemůžeme si dovolit jen tak nechat jít takovou osobu, jako je Ing. Nová. Její odchod musíme prověřit, ale můžeme si dovolit mírnost v tom, kdo to bude vyšetřovat. Vypadá to, že po dlouhé době budeme vyšetřovat společně," pravila medovým tónem. Kuba se však otřásl, ale na druhou stranu byl rád, že to vyšetřovat bude on.
Agentka ještě více rozšířila svůj úsměv a její oči se zaleskly. Úsměv a pronikavý pohled výhradně směřovala ke Kubovi, jako by to bylo laso, do kterého by se ráda chytla většina mužů, bohužel Kuba do té většiny nepatřil. Nervózně se ošil a couvl.
"Víš, abych se přiznala, mě je vcelku jedno, kam ta ženská zmizela. Vlastně jsem ráda, že je pryč, a doufám, že už se nevrátí. Já ji nesnáším a do tohohle hledání jsem se nechtěla zapojit. Nějak výrazně po ní pátrat nehodlám a tobě vzhledem k tomu, co ti napsala, bych to také neradila. Ona to udělala zcela dobrovolně, asi měla dobrý důvod. Možná ji tu někdo obtěžoval, kdo to ví?" pravila Kubovi agentka Popelová do ucha. Poté se od něho vzdálila. Koketně mrkla na Daniela a poté odkráčela pryč. Kuba na chvíli zůstal na místě, jako přimražený.
"Někdo ji obtěžoval… Já ji obtěžoval… " pravil přiškrceným hlasem a otočil se na Daniela, jako by hledal oporu, ten ho však pod vlivem omámení z Popelové, naprosto zradil. "No, možná jo," zahučel.
Kuba zalapal po dechu, oslepl, ohluchl, oněměl a v takovémto stavu se potácel pryč z laborky, pryč od toho všeho. Ani ho nenapadlo jak to, že Popelová o tom věděla dříve než on, ač na to existovala vcelku jasná odpověď. Ona jak řekla Alenu, ani nevěděl proč, vždy nesnášela a pídila se za každou drobnůstkou, která by se mohla naskytnout, že je na ní špatně.
Potácel se pryč slepý, hluchý a cestou u dveří do laborky narazil do Olgy, která si šla pro další kupu špatných zpráv, ani o tom nevěděl. Zamířil domů, aniž by si to uvědomil. Učinil tak zcela automaticky a v hlavě mu znělo pouze to, co mu řekla Popelová.
Skutečně mohl za to on, že je opustila? Pohádali se, včera se pohádali a neomluvil se jí… Příliš ji někde tahal, příliš ji pořád vystavoval nebezpečí, už několikrát téměř zemřela… oni oba zemřeli. Příliš ji zatěžoval. Byly parťáci a to znamená, že pátráte společně, ale neznamená to, že o půlnoci jen tak vtrhnete do bytu toho druhého, protože je případ, nebo podobně. Skutečně ji to asi muselo lézt na nervy?
Kuba se doplahočil domů.
"Jééé, ahoj tati, co tady tak brzo? Něco jsi tu zapomněl?" uvítal ho Tomáš.
"No, to víš, dneska asi pracovat nebudu," zachraptěl Kuba a svalil se doma na měkké oranžové křeslo v obýváku vedle gauče, kde ležel pod peřinou i Tomáš.
"No, to je skvělé, ne? Nebude sem muset jít paní Růžičková," zaradoval se Tomáš, že nepřijde jeho paní na hlídání, a usrkl si horkého čaje.
"Já, ti nevím, asi by paní Růžičková měla stejně přijít," vydechl Kuba.
"Co tím myslíš? Tati, tati jsi v pořádku?!" vykřikl Tomáš a chytl svého otce za rameno a jek nejsilněji dokázal, s ním zatřásl. Jeho táta se však neprobral. Usnul, ač před několika hodinami spal, spal navzdory tomu, že Tomáš s ním třásl, a křičel. Spal tvrdě a silně, jako by spíše omdlel, než usnul.
V zámku zarachotily klíče a dovnitř vstoupila paní Růžičková. Přezula se a vpochodoval do obývacího pokoje. Když spatřila scénu, která se tam odehrává, srovnala si své staré velké hranaté brýle, pod nimiž ji v šedivých očích, které lemovalo již několik vrásek, zablýštilo, a dala si přísně ruce v bok.
"Tak, co se tu u všech svatých děje?" zeptala se, ale otázka to nebyla.
"Táta, on přišel a jen si sedl a…" začal ze sebe mezi brekem soukat Tomáš.
Růžičková si hlasitě povzdechla a sklonila se nad Kubou. Sáhla mu na krk, aby zkontrolovala tep a poté mu zkontrolovala ještě teplotu. Úlevně si povzdechla. "Tatínek je v pořádku, jen si potřebuje odpočinout. Takže ho hezky necháme odpočívat a půjdeme k doktorce. Víš moc dobře, že tomu neutečeš, pokud se někdy chceš z té chřipky uzdravit," pravila rázně, ale pohladila Tomáše po hlavě a tak nějak babičkovsky se usmála.
Tomáš nakonec přikývl a bez odmlouvání se šel do pokoje převléci. Přesto mu to vrtalo hlavou. Jeho táta je unavený, vždyť před několika málo hodinami vstával. Je unavený, neměl by jít k doktorovi spíše on, místo něho? Rozhodně vypadá hůř.



Vražedné umění - Krvavá stěna III

22. prosince 2011 v 23:37 Moje povídky
Tři hodiny po půlnoci doba, kdy se už skoro všichni donutili jít si lehnout a nikdo již nevstává. Doba, kdy je vždy tma a kdy by se, pokud zrovínka nemáte noční šichtu, nemělo pracovat. Přesto se na univerzitě VŠCHAT ještě v laboratořích svítilo. Olga a Daniel už dávno zmizeli domů. Alena je tam nemohla jen tak držet. Ne každý byl pro věc tak zapálen jako ona.
Byla už téměř s rozumem v koncích. Nevěděla, co má ještě podniknout, aby ji krvavá stěna pověděla víc. Vyzkoušela téměř ze svého oboru vše, ale ještě nezkoušela ho interpretovat. To byla vždy její oblíbená činnost, tentokrát se však za každou cenu snažila tomu vyhnout. Ten obraz ji děsil. Přesto nyní asi již neměla na vybranou.
"A co mi dnes povíš ještě ty? Povíš mi dnes ještě svoje tajemství? Proč tě někdo stvořil, za jakým účelem? Proč zrovna takto? Chtěl jen na sebe upozornit, nebo nám něco říct, a jestli nám něco chtěl říci, proč takto? Proč a co nám chce říci, jak nám to chce říci?" zeptala se Alena krvavé stěny a přitom na ni hleděla. Už měla zase pocit, že ten obraz z krve začíná ožívat. Tahat ji do sebe. Pohlcoval a rozvíjel se. Tentokrát to však nechala být a nechala se tím pohltit. Na nikoho takto nepůsobil. Ano, každý z něho měl trochu strach a pociťoval zhnusení, ale co by člověk čekal od fresky, která byla nakreslena krví? Jenže u ní vyvolával ještě něco. Nedokázala to popsat, ale ten obraz k ní mluvil. Mluvil jen k ní, proč? Co jí říkal? Co znázorňoval? Proč to říkal jen jí? Říkal to pouze jí, protože, protože, protože…
Protože ona tu krajinu zná, protože ona je s tím spjata, protože ona za to může. Najednou jí vytanula pravda a Alena zalapala po dechu. To přeci nemohla být pravda? Ta krajina, to bylo… ale on byl mrtev, ne?
Z obrazu na ni nyní, když věděla, jakou krajinu znázorňuje, vytanula čísla. Jednoduchá šifra, kterou však znala jen hrstka lidí. Pár dětí na jednom táboře.
Alena se vrhla k počítači a rychle ji začala luštit.

Pokud nepřijdeš, jdu si pro tebe!

Alena na nějakou chvíli strnula, jako by ji někdo zmrazil. Nemohla cokoli udělat, nebo jakkoli se pohnout. To všechno byla lež, žil. Tento fakt a fakt, že udělal svoji pomstu, ji ochromil. Když konečně poté byla schopna něco dělat, jen se sesula na židli. Žije a bude ji hledat, co však má dělat ona?
Moc času na přemýšlení neměla.
"Nesu ti pohár bdělosti, kafe," pravil Kuba, když najednou vkročil do laborky.
"Hehmm, stůj a radši se ani nehni," houkla na něho místo pozdravu. A rychle zaklapla notebook.
"Co," vyhrkl nechápavě Kuba.
"Nic, teď už hotovo," zahučela Alena a vzala si od něho kafe. Kuba však jen stále nechápavě na ni zíral. "Ale jen, kdybys byl blíže mohl bys přijít o tenhle skvělý oblek, co máš na sobě, jsou tu spoustu chemikálií, no však to znáš," pohlédla na jeho černý oblek a on se zamračil, že o tuto takzvanou uniformu BIS nestojí, "ale to nic, díky za další kafe."
"Další kafe, kolik jsi jich, šmarja, už měla?!" zachmuřil se Kuba. Alena jen pohlédla směrem k nedalekému koši. Ten pohled říkal vše. Kuba si povzdechl a přejel pohledem celou laborku, ve které se nacházeli. Bylo tam spousta zkumavek s chemikáliemi, ležela tam i stěna s freskou, po stole se válelo plno papírů, koš byl plný plastových kelímků od kafe a Alena již vypadala velmi unaveně. "Kafe je fajn, ale jen pro ty, co si teď nepůjdou lehnout, což není tvůj případ," začal Kuba s předstíranou panovačností, ale poté zjemněl. "Podívej se na sebe, dnes jsi toho udělala již dost, práce, kterou neděláš pod bdělým dohledem a při smyslech, není práce."
"Dnes jsem toho zas tolik nestihla, jsou tři hodiny po půlnoci," podotkla Alena suše, ale moc dobře věděla, co tím Kuba myslí.
"Pojď si lehnout. Dovezu tě domů," navrhl jí, ona však zavrtěla razantně hlavou. "Půjdu, neboj se, ale zrovna teď mě ještě něco ještě napadlo, a kdybych si to neověřila, stejně bych nemohla usnout," pravila po chvilkovém zaváhání. Kuba pokrčil bezmocně rameny a pohladil ji po hlavě jako malé dítě. Chvíli tam ještě stál, jako by chtěl ještě něco udělat, ale poté od toho upustil.
"Dobrou noc Ajo, a potom, co to zkusíš, jdi skutečně spát. Jinak budeš strašně slabá a já na tebe naštvaný, rozumíš!" vyhrožoval jí, ale myslel to dobře. Vždy to myslel dobře.
"Dobře slibuji, budu hodná holka, tati," zasmála se Alena a Kuba s ní. Zahleděla se do jeho kaštanových zářivých očí. Měla mu to říci, nebo ne? Jistě by ji pomohl, ochránil by ji, ale chtěla by to? Mohla by ho o něco takového požádat, když ví, jak by ho to mohlo děsivě ohrozit? Ne, nemůže být pro nikoho přítěží, nikoho nemůže vystavit nebezpečí, ani Kubu ani Daniela s Olgou. Může si za to sama, lepší bude, když je opustíš a už je nikdy neuvidíš. Možná z toho budou smutní, ale čas to spraví, zapomenou a budou žít, nikdo z nich neskončí na pitevním stole.
"Hej, Ajo, jsi v pohodě?" zeptal se a sledoval ji zkoumavým, ale také ustrašeným a starostlivým pohledem.
"Jo, jsem naprosto v pohodě," odpověděla, jen v duchu k tomu dodala, že je v pohodě, jako člověk, který chce vše opustit. Přišlo to na ni, ani nevěděla jak. Možná to byl důsledek toho, co právě hodlala učinit. Možná to na ni jen vše dolehlo a možná chtěla mu říct naposledy, že ho má ráda, nebo toužila snad ještě po něčem daleko konkrétnějším, co se skrývalo v jedné z jeho kapes? Nevěděla, jen ho prostě objala. Kuba to nečekal a zakolísal, nicméně se nebránil a naopak ji k sobě, když se vzpamatoval, přivinul. Zdálo se mu to, nebo se třásla?
"Dobrou noc, sbohem," špitla, skutečně mu připadalo, že v tom byla trocha hořkosti, že se jí v očích zatřpytily slzy a že slovo sbohem vyslovila jako by se loučila, loučila navždy. Nezeptal se jí však. Věděl, že kdyby to učinil, stejně by vše popřela.
Před odchodem ještě naposledy nadzdvihl obočí, jestli si to přeci jen nerozmyslela, ale poté již zmizel. Alena se otočila zpět k notebooku.



Vražedné umění - Krvavá stěna II

22. prosince 2011 v 23:33 Moje povídky
Dnes

Klap, klap, klap, klapaly její podpatky, až jí to lezlo na nervy. Nesnášela je, připadala si tak nějak nejistě, jako by k ní nepatřily, a přitom to bylo naprosto iracionální. Byla žena, ty přeci boty s podpatky normálně nosí. Zvýrazňuje to jejich linii těla, která by jinak tolik nevynikla, má to svůj umělecký a citový význam. Význam pro společnost. Psychologicky to pomáhá více se prosadit a tak nějak se to možná, alespoň na některých pracovních schůzkách vyžaduje, tak proč je tak bytostně nesnáší? Připadá si jimi svázaná, vadí jí, jak na sebe díky tomu upozorňuje, má pocit, že každou chvíli škobrtne, nebo že se podivně na nich kolébá. Proč se vůbec něčím takovým zabývá, ještě že je musí nosit pouze na odborných schůzích v jejím oboru a u soudu. To bylo jediné štěstí.
Rychle přeběhla Staroměstské náměstí, kde si ve stánku koupila něco k jídlu a zabočila do Kaprové. Neměla moc času. Musela se urychleně dostat do laboratoře, Olga a Daniel by sice měli vědět, jaké konzervační látky mají použít, řekla jim to, ale přeci jen bude jistější, když si pospíší. Měla by tam být dřív, než dodělají tu fresku.
Nedočkavě za chůze rozbalila balíček s jídlem a rychle to začala do sebe soukat. V tu samou chvíli zabrzdilo těsně vedle ní auto, až téměř nadskočila. Podvrkla se jí noha a ona zakolísala. Naštěstí to nakonec vyrovnala máchnutím ruky a tak nespadla, ale zato v té ruce držela onen balíček s jídlem, které se ji díky tomuto gestu celé rozsypalo na zem, a ona mohla být ráda, že ne na ni.
"Ajo, Ajo, všude tě hledám, po celém městě," vyhrkl někdo v autě a rázem se také otevřelo okénko u spolujezdce. Z okénka se vynořila mužská hlava.
Měl krátké černé vlasy, velký zahnutý nos a ostře řezané rysy. Své kaštanově hnědé oči upíral na ni a v obličeji se mu zračilo pobavení, ne vlastně se jí prachsprostě smál.
"Hej, nesměj se, to není vtipné, můžeš za o ty! Víš, jak moc se bojím, když někdo takto prudce zastaví, a vůbec jak nemám ráda auta," vyčetla mu.
"Ale no tak, já se moc omlouvám. Hledám tě už skoro celé dvě hodiny, uviděl jsem tě těsně na poslední chvíli. Kdybych tak rychle a těsně nezastavil, zmizela bys mi v metru," omluvil se.
"Ne, Kubo, to není pravda, protože já ti zmizím v metru tak jako tak," pravila rozhodně a už se otáčela k odchodu, a tím ho donutila vylézt z auta. Málem se u toho přerazil a ona mu zmizela, ale povedlo se mu ji chytit za lem černé vesty.
"Ne, ne, ne, když jsem tě tak dlouho hledal, nenechám tě, abys mi zase jen tak zmizela. Kam tak, sakra, pospícháš?"
Otočila se k němu. "Jako bys měl právo mě zdržovat, nejdříve mě vylekáš, takže přijdu o jediný oběd a teď mě ještě zdržuješ?" chtěla, aby to znělo velmi rozčíleně, ale zas tak rozčílená nebyla, a ona předstírat moc neuměla.
"Ale no tak, Ajo, jestli jsi spěchala do laborky tak to už nemusíš. Olga s Danielem to zvládnou. Olga není hloupá a už leccos z tvého oboru pochopila a Daniel je výborný, talentovaný žák. Oni to zvládnou i bez tebe, a když ne, tak je jedno, jestli se ta umělecká díla budou ještě den rozkládat, když už se rozkládala celá staletí. Mám pro tebe něco, co tě bude daleko více zajímat. Případ, Ajo, případ, a nechci slyšet žádné ale! Moc mě mrzí, že tvůj oběd skončil na zemi," řekl a pohlédl na zem na to podivné cosi, co před chvílí pojídala. "Ne, vlastně mě to nemrzí. Šmarja, co jsi to jedla, vypadá to dost hrozně?"
"Nevypadalo by, kdyby se to neválelo po zemi," oponovala. "No, dobře já vlastně ani nevím, co to bylo za jídlo," přiznala nakonec.
"Bylo to alespoň dobré?" zeptal se.
"Ne, vlastně to chutnalo dost strašně."
"Nemyslím, že bys měla jíst takhle. Jsi vědec, ne? Takže víš, že jíst tak jak jíš, není zdravé. Zkoušela jsi něco zdravého, nebo alespoň kvalitního? A co takhle nějaká pravidelná strava a ne to, co sníš ve spěchu?! Pojď, zavezu tě na místo činu a přitom se cestou zastavíme na oběd," rozhodl za ni a začal ji nenásilně strkat k autu.
Nenechala se už dvakrát pobízet a nastoupila do auta. Zaklaply dveře a Kuba se usadil za volant. Než však nastartoval, znovu se na ni ještě usmál a vyhrabal odkudsi zpod sedadla pár ošoupaných tenisek. "No, říkal jsem si, že bys uvítala něco pohodlnějšího, než jsou podpatky," řekl a podal jí je. Roztála jako sněhulák na jaře a vděčně si je vzala. Zdálo se mu to, nebo se jí v očích zatřpytily slzy vděčnosti? Ne, to se mu určitě pouze zdálo. Ona přeci nepláče dojetím, zvláště ne díky takové prkotině.
"Dík, jsi úžasný," špitla a začala se přezouvat.
"Fajn, vše odpuštěno, takže můžeme vyrazit, zavolal jsem i Olze a Danielovi, že se zdržíš, že máme případ," kývl, nastartoval a rozjel se.
Netrvalo dlouho a jeho parťačka se uvolněně sesula na sedadle a usnula. Sledoval silnici a dával pozor na cestu, ale vždy s pravidelnou přesností mu jedno oko zašilhalo k ní. Jako by se chtěl ujistit, že tam stále je a spí. Snažil se jet, co nejopatrněji, snad ještě víc jak normálně, když ji vezl. Nesnášela prudkou jízdu a on ji nechtěl vzbudit. Moc dobře si dokázal představit, kolik hodin spala a jak trávila celou včerejší noc prací.
"Bláznivá workoholička," špitl si pro sebe, neznělo to však rozčíleně, spíše starostlivě. Zastavil před jednou svojí oblíbenou restaurací. Vypnul si pás a naklonil se k ní. Natáhl ruku. Chvíli to vypadalo, že jeho ruka směřuje k jejímu obličeji, pak však sjela níž. Uchopil ji za rameno a lehce s ní zatřásl.
"Ajo, Ajo, vstávej, pojď půjdeme se najíst, jmenuje se to tu Potrefená husa a vaří tu opravdu senzačně," vzbudil ji, i když by ji raději chtěl nechat odpočívat, na druhou stranu, musela něco pojíst.
Otevřela oči a zamrkala. Vypadala trochu zmateně a vystrašeně, ale když se konečně rozkoukala, zářivě se usmála a poté oba vystoupili a vešli do restaurace.
Byla vcelku prostorná a netlačilo se tam tolik lidí, ale ani tam nebylo prázdno. Sedli si k jednomu stolu u italského okna. Sluneční paprsky na ně svítily, hřály a oni měli nádherný výhled na zahrádku před restaurací. Kuba si objednal jedno nealkoholické pivo a svíčkovou, zatímco ona kuřecí medailonky s bramborem a ředěný jablkový džus. Za chvíli jim přinesli jídlo. Bylo to skutečně vynikající, přesně jak Kuba říkal. Po celou dobu zatím nemluvili, nebylo to potřeba, nakonec však mlčení prolomila ona.
"Tak nuže, co je to za tak zajímavý případ?" prohodila konverzačním tónem.
"Najez se, uvidíš to, až tam přijedeme. Uvidíš to a vynadáš mi," pravil váhavě a ona nadzvedla tázavě obočí. Kuba to však dál nehodlal zatím rozebírat.
"Co takto se bavit o něčem jiném než je práce? Jak ses měla, neviděli jsme se již dva měsíce?" pravil a snažil se, aby to znělo velmi neutrálně. Nechtěl dát najevo, jak dlouhé ty měsíci pro něho byly.
"Ale jo, šlo to, když člověk má pořád co dělat, tak čas plyne tak nějak rychleji," pravila a pokrčila rameny.
"Aha, takže jsi celou dobu strávila tím, že jsi cákala na nějaké malby chemikálie. Moc zábavná činnost. Byla ses alespoň za tu dobu někde pobavit? Víš, někam si vyjít s někým se seznámit. Co vůbec ty a muži?"
Aleně přeběhl mráz po zádech. Proč se na něco takového vůbec ptá? Nikdy mu s ničím nelhala, co má říct teď. Ztuhla a kousek medailonku napíchnutý na vidličce se zastavil uprostřed cesty mezi talířem a ústy. Bylo to jen na malý okamžik, ale on vždy sledoval, každý její malý pohyb a tohle mu přirozeně neušlo. Něco řekl něco, co neměl. Alena se nakonec pokusila o smutný ironický úsměv.
"Co já a muži?" zopakovala, ta věta ji zaskřípala podivně v hrdle. "No to víš, stále sama."
Nechtěl se už dál vyptávat, ale toto prohlášení mu nakonec nedalo. "Jak stále sama?"
"Odjakživa. Nikdy jsem nikoho neměla. Já nepatřím k lidem jako ty. Já patřím k těm, co nevědí, co je to láska. Co se vezmou se svou prací," pokrčila rameny, jako by se nic nedělo a dojedla.
Kuba se rozčíleně zachmuřil. Co to říkala? To přeci nemohla myslet vážně?! Chtěl ji prudce chytnout za ruku a sevřít ji. Možná by si pak uvědomila, že to, co řekla, je nesmysl. Naštěstí se přemohl, ale něco říct musel.
"Tomu nevěřím! Takoví lidé neexistují! Neříkej mi, že jsi nikdy necítila nic víc!" okřikl ji.

"Hej, hej, co takto že bychom udělali pak velké kolo a …" začala rozvíjet svůj plán. Celá družinka stála po pás ve vodě a měla nacvičit lehkou aprobaci ve vodě a ona jako bývalá aqubela je měla vést.
"Hej, hej, Matěji, Matěji, miluješ ho snad, že na něj pořád tak voláš?" neušetřil si Čára svoji kousavou poznámku.
"Ne nemiluji!" křikla a celá zčervenala jako rajče. Ohlédla se na něho a jejich pohledy se střetly. Už nyní se za to vehementní popření styděla a ani nevěděla proč.

"Ne, necítila…" řekla klidně a chladně, přesto mírně zaváhala a její pohled sklouznul někam do prázdného talíře. Vypadala jako malé dítě, které se nechce přiznat k tomu, že něco rozbilo. Kuba na ni překvapeně, ale zároveň zlostně, vytřeštil oči. Už se dál nevyptával. Ani jeden z nich již více neřekl. Zaplatili a odjeli na místo činu. Poznal to, poznal, že něco skrývá, poznal, že mu lhala. Bylo to poprvé. Lhala mu, ale on se neměl ptát. Nechtěl ji rozhněvat a zvláště, když mají případ.
Když však dorazili na místo, veškeré spory zmizely, jako by se nic nestalo. Ne, že by něco takového bylo u nich obvyklé. Spíše potřebovali spolupracovat, jeden druhému důvěřovat a každý z nich si uvědomil svou částečnou vinu na hádce.
"Kde si byl, ty chlape? Už jsem si myslel, že se tu začnu rozkládat stejně jako ta mrtvola vzadu," uvítal Kubu jeden z jeho kolegů u vchodu do paneláku.
Kuba ji odvezl na Hůrku k jednomu ze starších už vybydlenějších oprýskaných paneláků. Alena si ho s hnusem prohlédla. Oprýskaná omítka, nevábný šedý vzled, nevyměněná stará okna, a nesvítící světla na chodbě, protože domovní rada se nebyla schopna domluvit ani na takové maličkosti.
"No, a koho jsi to přivedl, jakou pak okouzlující novou tvářičku? Přítelkyni?"
Alena sebou poplašeně trhla. "Cože?!" Zalapala po dechu.
"Ne, to je moje parťačka Ing. Alena Nová," představil ji Kuba a pokrčil rameny.
"Ty máš parťačku, no to mě podrž! Roky ti nikoho nemohli najít, protože rok co rok ti parťák zemřel. To samozřejmě nic proti vám inženýrko, moc mě těší, jmenuju se Jiří," řekl a potřásl si s Alenou rukou.
"Pracujeme spolu již třetím rokem," opáčil nevrle Kuba.
"No dobře, dobře, tak se hned neutrhuj. Neviděl jsem tě již hezkou řádku let, no a tak mě to malinko překvapilo. K čemu inženýrka u BIS? Na vraždách, pochopil bych doktorku, ale inženýrku, nebo vy asi budete z vysoké vojenské školy," uvažoval na hlas Jirka.
"Ne, já jsem z VŠCHT, zabývám se konzervováním a restaurováním uměleckých děl."
"Cože jste vystudovala?" nechápavě zakroutil hlavou Jirka. V očích mu vykrystalizovalo obrovské překvapení, ale zároveň také nepochopení, co to vlastně vystudovala a k čemu bude tady dobrá.
"Jo, jo, ve skutečnosti nevystudovala jenom to, zabývá se i praktickou stránkou restaurátorství a také psychologií, teologií v dílech a také je umělkyně," zahučel Kuba. Na Jirkově obličeji se ani poté však nerozzářilo pochopení. Kuba si povzdechl. "Prostě je to člověk, který nám poví něco o té čmáranici, co je vzadu," houkl a chytil Alenu za rukáv a začal ji táhnout do domu, aniž by mu to Jirka dovolil.
Vedl ji úplně nahoru do šestého patra. Vrazili do jednoho z bytů. Ten byt nebyl dobře upraven, spíše vypadal, jakoby v něm něco explodovalo. Věci se bez ladu a skladu válely po podlaze, náznaky boje o život, který se tu odehrál, byly vidět na každém rohu. Všude kolem poskakovali policisté a fotili místo činu. Byl to hotový chaos, to však nebylo to nejhorší. V ložnici se válelo mrtvé tělo. Byl to již starší plešatý muž. Bílé prostěradlo bylo nasáklé jeho krví a na jednom uchu měl náušnici. Na ruce měl staré vytahané tetování, jakéhosi auta, víc si však Alena nedokázala všimnout, protože ji Kuba od toho rychle odvlekl k protější stěně.
"To nemusíš vidět, není třeba, to vyřeším já, netrap se tím a raději mi řekni, co znamená toto," pravil a Alena zalapala po dechu.
Celá, celá ta stěna byla od krve. Ne však tak jak si hned představíme. Byl to obraz. Freska krajiny namalovaná krví oběti. Nesmyslná kresba. Na první pohled fantaskní výjev, pozbývající jediné logiky, na druhý pohled dílo šíleného génia. Alena na to koukala s mírně pootevřenými rty a její oči přejížděly po každém sebemenším detailu. Byla ohromena, podivně a zrůdně připoutána, vnímala každým malým kouskem to, co stálo před ní. Vnímala kapičku vody v toku, listy rozechvělé ve větru, velké indiánské týpí, a to vše propletené vůní medu, lýka a trávy. Vše propleteno, chápající se po ní a vtahující ji dovnitř. Dovnitř, ale kam? Čísla na obraze ji nutila něco dělat, ale co? Rozbolela ji hlava, nemohla dýchat a ve snaze se ubránit se otočila na Kubu.
"Co to po mně chceš? To přeci není můj obor. Já ti mohu nějakou věc tady z těch rozbitých složit, já ti zrekonstruuji ten obraz, když se nějak poruší, ale tohle je analýza. Je to psychologie, výklad umělecké stránky díla pachatele a…" začala, Kuba ji však zarazil. Vzal ji lehce kolem ramen.
"Já vím, že tohle přímo není tvé zaměření, ale jak jsem dole řekl Jirkovi. Ty jsi restaurátorka, ale nezabýváš se jen tím, zabýváš se i výklady děl, jak teologickými tak psychologickými. Dokážeš říci kdo, a proč něco takového nakreslil. Co ho k tomu vedlo, kdy to nakreslil, čím. A díky tomu, že jsi také umělkyně, píšeš povídky, točíš videa a kreslíš, dokážeš i vidět v díle to co autor chtěl, aby to tak bylo jen kvůli kráse. Tyto všechny schopnosti se v tobě prolínají, prolínají se v jedné osobě. Dokážeš tomu rozumět jako nikdo jiný a proto si tě BIS vybrala. Jsi génius a já ti věřím," šeptal ji do ucha a přitom jí masíroval krk.
"Dobře, pokusím se to udělat, ale chci, abyste tu stěnu odvezli do naší laborky," přikývla nakonec, Kuba věděl jak ji přesvědčit.
"Neslyšeli jste? Ing. Nová chce, abyste tuto stěnu odvezli do Dejvic na katedru VŠCHAT do laboratoří, je to příčka takže to půjde," houkl nadšeně Kuba na ostatní policisty, kteří jen neochotně zamručeli.
"Ne, počkat nejdřív odeberu vzorky a celé si to ofotím."



Vražedné umění - Krvavá stěna I

22. prosince 2011 v 23:29 Moje povídky
Před dvaceti lety

Matěj uličnicky sebral z keře ostružinu a strčil si ji do pusy. Se zakrněním našpulil rty a dal si přes rty ukazováček v gestu, aby o tom nikomu neřekla. Lehce se usmála a přikývla na znamení, že bude mlčet jako hrob. Oba se začali na sebe šklebit a poté se rozesmáli. Bude to jejich drobné tajemství, že vlastně porušil bobříka hladu, je to stejně jedno, protože bobříka mlčení nikdo nedá.
"Ach jo, zmokneme," rozčiloval se Čára.
"Ne, nezmokneme," zavrtěla hlavou a zadívala se na oblohu.
"Proč jsi tak optimistická, zmokneme, sakra, tohle nemá cenu," oponoval Čára nadutě.
"Já nejsem optimistická ba naopak, já jsem strašný pesimista, ano, strašný pesimista, co se snaží se být realistou. Nezmokneme, víme, kde se nacházíme, dojdeme do tábora a až poté se déšť spustí." Zatřásla se, když na ni Matěj pohlédl, pokusila se o další úsměv, aniž by věděla proč.

Cítila se nepříjemně. Možná to bylo tím, že se už celý den jejich družinka plahočila po okolí tábora, možná za to mohlo sluníčko, co ji neustále svítilo do očí, nebo za to mohla moc volná podprsenka, jejíž ramínko neustále sklouzávalo z ramena, to však díky dostatečně dlouhým rukávům nebylo vidět. Hleděla do kraje a vypadala zachmuřeně, ale z úst jí neunikla jediná stížnost. Matěj si ji starostlivě přeměřil. Všimla si toho až teprve, když si hlasitě povzdechl.
"Nevzala sis žádnou pokrývku hlavy, chceš mít úžeh?" zeptal se, ale otázka to nebyla. Sundal si svoji čepici a narazil ji na její hlavu. "Tu máš, prozatím si ji nech."
"Ale co budeš mít ty?" zavrtěla nechápavě hlavou a chtěla mu ji vrátit, on to však zamítl.

"Hej, můžu se tě na něco zeptat?" zeptala se Sísa, když zůstali v táboře své družinky sami a Matěj společně s dalšími chlapci odešel vybojovat další body pro družstvo, zatímco ony měly střežit pozice.
"No, zeptat se můžeš vždycky, záleží na tom, jestli odpovím," pokrčila rameny.
"Vy dva, Matěj a ty spolu chodíte?"
"Ne, to ne, jsme kamarádi," vyhrkla odpověď, ale její žaludek udělal bláznivý kotoul. Takto o tom nikdy nepřemýšlela. Zahleděla se kamsi do dálky, kamsi za ním. Skutečně byli pouhými přáteli?

"Matěji, počkej! Počkej chvíli, prosím! Víš, chtěla bych, potřebovala bych si o něčem promluvit," Hloupost a blbost, ona přeci není holkou, která by řešila vztahy, tak proč to řekla? Co to, probůh, dělá, chce ho snad ztratit? A proč ho vůbec poprvé oslovila takto a ne přezdívkou?
Matěj se zarazil a zůstal stát uprostřed silnice. Ozval se nepříjemný skřípot brzd kamionu. Matěj v jednu chvíli stál na silnici a v druhou už tam nebyl. Všude byla krev spousta krve. Proč, proč, proč se to stalo, co se stalo? Ne, to nemůže být pravda, bože, ne! Stalo se to a ona za to může!



Jakou fanfiction byste si nejraději přečetli?

9. prosince 2011 v 21:33 | Já |  Ankety
9. prosince 2011
Toto je tak trochu můj malý průzkum.
Fanfiction, která vyhraje, tak tu napíšu...

Jinak, ale pokud máte jiný dobrý nápad, na co by se dala napsat fanfiction, neváhejte to napsat do komentářů. Já váš návrh posoudím, jestli výchozí dílo znám, a když tak ho můžu zařadit do hlasování. :-)

Nemějte strach!
Nezastavím se před ničím!
Nic mi není svaté, znesvětím jakékoli dílo, které mi padne do oka! :-)


Originální povídky - Sériovky

5. prosince 2011 v 16:41 Moje povídky

Vražedné umění

Dokončená první série
Žánr: Detektivní, Dobrodružné, Drama, Love

Popis:

Ing. Alena Nová je obyčejná restaurátorka pracující ještě na škole VŠCHT, v něčem se však odlišuje. Je velmi zdatná ve svém oboru a tak ji využívá i BIS. Společně s agentem Kubou řeší různé případy a nejen je. Můj pokus o žánr Love, ale i ostatní čtenáři, co tento žánr nemusí, si asi přijdou na své.


*************************************************************************************************************************************************************

Smetí z mé kapsy

Popis:

Soubor různorodých povídek, které mají filozofický, nebo psychologický charakter.


*************************************************************************************************************************************************************

O dívčí válce, hrdinné Vlastě, lásce a utrpení

Dokončeno
Na pár: Šárka X Ctirad
Žánr:Love, Bojové, Dobrodružné, Drama, Smutné

Popis:

Tato drobná dvoudílná série je takovým mým převyprávěním pověsti O dívčí válce ze Starých pověstí českých. Romantický a zároveň dobrodružný příběh.


*************************************************************************************************************************************************************

Andělé patří do nebe

Dokončeno
Na pár: Eva X Roman X Viktor
Žánr: Literární, Série, Drama, Love

Popis:


Nop, tuto divadelní hru jsem napsala zhruba tak před rokem. Nebyla jsem s ní tak spokojená jako obvykle s jinými mými díly. Za prvé byla až příliš levicová a já nerazím levicovou politiku, vlastně většinou nerazím žádnou politiku. Takže pokud v tom něco takovéto budete vidět... já jsem to nenapsala s tím to úmyslem, vůbec jsem tyto myšlenky tam nechtěla. Druhá věc na této hře, co mi vadila, byly ony rýmy. Přesněji to, že rytmus není vždy správný, nikdy mi to tak docela tohle nešlo.

Nechtěla jsem ji tedy vůbec publikovat, naneštěstí si jí přečetla má kamarádka a měla na tuto hru opačný názor. Takže nakonec díky ní jsem ji tady uveřejnila...
Ať na tuto hru nakonec budete mít jakýkoliv názor, doufám, že i přes její chyby nakonec bude dobře, že tato divadelní hra nezůstala v mém šuplíku.


*************************************************************************************************************************************************************

Lháři

Dokončeno
Žánr: Dobrodružné, drama, smutné, triller, detektivní, psichologické, slash, komedie

Popis:


Někdo zabíjí homosexuální páry tvořené dvěma muži s věkovým rozdílem zhruba deseti let. Mladší z dvojice jsou většinou inteligentní prudce zakřiknutí mladíci. Starší muži jsou většinou bohatí podnikatelé. Protože vraždy se týkají velmi uzavřené sociální skupiny, mohlo by se jednat o extremismus vůči gay-komunitě a policisté se nemůžou hnout ze slepé uličky, je k případu pozvána i BIS mladý geniální Dr. Roman Procházka a jeho nadřízený David Hajman.

Dva příslušníci zpravodajské služby dělají návnadu a oba se tak vystavují nehoráznému nebezpečí, nejen v podobě vraha, jenž je může zabít, ale stačí už bohatě jen pouhý psychický nátlak, jemuž jsou oba vystaveni.





*************************************************************************************************************************************************************

Veselé historky z pekla

Nedokončeno
Žánr: Dobrodružné, smutné, komedie, školní prostředí (TF)

Popis:


Život vysokoškolačky není žádné peříčko. Dominika a Jaroslava jsou dvě zbylé bojovnice za kredity a titul, jdoucí proti přízni osudu. Pobavte se s nimi nad mizérií, ve které se pachtí, a seznamte se se dvěma osobnostmi, které jsou jak oheň a voda.

PS: Každá kapitola začíná představením. Nejedná se o začátečnickou chybu nezkušené autorky, je v tom záměr.




Mary Sue

5. prosince 2011 v 8:09 Moje povídky

Scéna první


Seireiteiská laboratoř dvanácté divise
Na scéně stojí stůl s kádinkami a zkumavkami, židle, lavice, podivná obrovská káď, v níž se cosi hýbe a uprostřed toho všeho stojí Jaminat Kunichi, držící v ruce několik zkumavek.


Juminat: Dobrý den, asi bych se nejdříve měla představit a popsat, než vám začnu vyprávět svůj příběh, který z nějakého důvodu v seriálu vůbec nebyl zmíněn a to skutečně nevím proč. Přitom já jsem tak úchvatná a skvělá a sehrála jsem tak důležitou roli. Jsem třetí člen dvanácté dvorní stráže. Jsem velmi silná. Všichni mě respektují, váží si mě a muži po mně tajně touží. Jistě je přitahují moje velké… oči barvy kočky, způsob jak se netradičně oblékám a mé rozježené zlatavé vlasy. (Řečeno s přehnanou sebedůvěrou a s trochou samolibosti.) No, dobře, země mě volá zpět. Jsem třetí v Majuriově jednotce, ale ne kvůli své píli a oddanosti. Jsem člověk, který stráví veškerý čas sám v laborce a s ostatními moc nepřijde do styku. O tom, že by ostatním imponoval můj vzhled, můžu s úspěchem pochybovat. Mé oči jsou možná výjimečné, ale zakryté mými ošoupanými a slepovanými brýlemi, a pokud jde o mou barvu vlasů, tak není zlatá, pouze je to takový hnědavý odstín, který se na světle leskne. Podotýkám to pouze proto, že mi na hlavu vybouchl jeden můj malý experiment. Ano a právě v tento den vše začalo. (Na scénu přichází Kapitán dvanácté divize Majuri společně s několika dalšími členy své jednotky. Členové jednotky se posadí někde opodál a začnou předstírat nicnedělání. Majuri přijde k Juminat)

Majuri: Hej, ty hlupačko!

Juminat: Houkl na mě pan Majuri-sama, když jsem právě testovala novou barevnou škálu pleti, jaké by měla mít těla gigai. Škubla jsem sebou a tím jsem omylem smíchala látky ve zkumavkách, co jsem držela. (Juminat smíchá látky ve zkumavkách a v té chvíli ji zahalí třpytivě zlatavý kouř.) Vzápětí jsem vyjekla a zmizela v mlze, co vytvořila reakce. Když jsem se poté vypotácela z třpytivé mlhy, byla jsem celá ulepená a barvu, co mi ulpěla na šatech a vlasech, jsem poté již nesmyla. (vypotácí se ze zlatavého kouře)

Majuri: Ty si, ale nemehlo! (zaječí)

Juminat: Zaječel na mě kapitán 12. divize. Majuri-sama se nikdy nechoval moc hezky ke svým podřízeným. Oslovoval vždy zákonitě urážkami a nadávkami. Nesnáším to, ale teď měl pravdu. Moc se, pane, omlouvám, už se to nestane a hned to uklidím. Špitla jsem pokorně. Ano, pokora, co jiného člověk mohl udělat? Vzpíráním by si vysloužil ještě větší trest.

Majuri: Ne, ta krávo, to teď dělat nebudeš. To můžou udělat támhle ti idioti, co se tam jen tak válej. No tak, neslyšeli jste, hněte s sebou a ukliďte to tu! (Ostatní členové jednotky se zvedají a jdou s breptáním to uklidit. Majuri se znovu obrátí na Juminat) No, takže chci, abys šla za Uraharou Kisukem a vyzvedla u něj tohle. (podá Juminat zapečetěnou obálku)

Juminat: Za kapitánem Uraharu. Vyhrkla jsem překvapeně.

Majuri: Už není kapitánem, teď je vyhnancem. (chladně)

Juminat: Ano, já vím, omlouvám se, ale jste si jistý, že zrovna já? Vždyť já ani nevím, kde teď ve skutečném světě je a…

Majuri: Huso, tak si vezmeš navigaci. Kdyby Nemu měla už nainstalované obě nohy, pošlu ji, ale takhle to svěřuji tobě. Tak si pospěš a ať jsi do večera zpátky. Potřebuji to rychle. (odejde a ostatní z 12 divize též, na pódiu zůstává pouze Juminat)

Juminat: No, to mi ještě sházelo. Už tak jsem měla dost práce a ještě tohle. Pěkně děkuji, pane Majuri. Navíc kdyby mi alespoň otevřel průchod do skutečného světa. No jistě, mohla jsem si nějaký otevřít sama, ale to je protizákonné. Takže potřebuji povolená, a proto se budu muset doprošovat někoho jiného, moc pěkné. No nic, musím být odhodlaná a nenechat se tím zastrašit a vyhodit z každých dveří. Kapitán na mě spoléhá. Já se nevzdám, budu bojovat a první co udělám, bude to, že si vyměním šaty. (praví se sveřepým výrazem a přehnaným odhodláním)

Scéna druhá


Seireitei, kapitánské kanceláře
Na scéně několik dveří na kolečkách, Juminat prochází kolem a zamyšleně přemýšlí. Na sobě má skutečně podivné pytlovité arabské kalhoty, černý přiléhavý rolák a bílý plášť, ze kterého už dávno vyrostla.


Juminat: Moje nejlepší šaty, líbí se že? (Usměje se, láskyplně pohladí látku a na chvíli se významně odmlčí.) No, možná bych si mohla pořídit něco nového, ale to je teď jedno. Teď je důležitá otázka: Koho bych měla prosit o povolení k otevření brány do skutečného světa? Měla bych se zeptat vrchního kapitána Yamamota? Ne, přece ho nemohu obtěžovat jen s takovou prkotinou. Co takhle kapitánka 2. divize Soi Fong, člověk s pílí a oddaností podobnou té mé? Vyloučeno ona Uaharu nikdy neměla v lásce a to ani v době, kdy byl kapitánem. Nebo, nemohla bych se zeptat kapitánky 4. divize Unohany, milé a přívětivé ženy, která má pochopení? Ne, počkat to také nepřipadá v úvahu, ta zase nemůže Majuriho-sama. Pak jsou tu samozřejmě kapitán Kyōraku a Ukitake. Jenže kapitán Kyōraku zřejmě bude někde pít, a že by se mi třikrát chtělo běhat po putykách a tahat ho od saké. To rozhodně ne! Co se týče kapitána Ukitakeho, zdál se, jako ta z těch nejlepších možností, ale je také velmi těžce nemocen. Měl by spíše ležet a neřešit mé problémy. Avšak když o tom tak přemýšlím, ještě tu zbývá několik kapitánů, ale já je neznám. Možná bych to mohla zkusit u některého z nich. A tak jsem zamířila ke kanceláři nejprve 11. divize, protože byla nejblíže. (Přejde k prvním ze třech dveří na scéně, na níž je nakreslena jedenáctka a v té samé chvíli se ze dveří vyřítí Zaraki Kenpachi s Yachiru na zádech.)

Kenpachi: Uhni! (Juminat spadne na zem) Uhni! Uhni! Tady není místo! Začíná boj, já chci bojovat, já se chci se pobavit! (prožene se po jevišti a vyběhne ze scény)

Juminat: No tohle! Jestli byl tento dvoumetrový obr s ďábelským úsměvem a černými rohy z vlasů, na nichž měl rolničky, kapitán 11 divize, tak tudy cesta asi nevede. (Zvedne se a přistoupí k druhým dveřím, na nichž je číslo šest a jméno Byakuya Kuchiki.) Kuchiki Byakuya to jméno mi něco říkalo, ale co? Samozřejmě jméno Kuchiki bylo všeobecně známo. Je to jedna z čtyř prominentních šlechtických rodin a poté také starý kapitán Kuchiki, ale Byakuya? (zaklepá na dveře a počká)

Hlas ozývající se za dveřmi: Dále! (otráveně, Juminat odsune dveře a odkryje prostor za nimi, stůl s židlí a u něho sedícího kapitána 6. divize)

Juminat: Vklouzla jsem do místnosti. Zrovna něco pořádal v šanonech a téměř ani nevzhlédl. Seděl nad dokumenty, jeho dlouhé, hedvábné prsty přejížděly po papírech, jeho dlouhé černé vlasy mu spadaly do obličeje. Každým pohybem byl tím, čím byl, hlavou jedné z nejvýznamnějších rodin v Soud-society. (Byakuya Juminat naprosto ignoruje) Ach, byl prostě dokonalý, ten mi určitě pomůže, porozumí a povolí otevřít bránu do skutečného světa. (pronese s nadějí, láskou a procítěností) A nebo také ne. Kuchiki Byakuya ke mně zostra vzhlédl.

Byakuya: No, co jsi chtěla?! (tichý, ale výhružný tón)

Juminat: Neřekl to nikterak zostra, ani nepřidal žádné urážky jako Maury-sama, ale jeho pohled a chlad, povýšený tón mi stačil, abych si rozpomněla a poznala v něm toho arogantního kluka Byakuyu. (přejde k němu a pohladí ho po hlavě) Ty jsi, ale vyrostl a zesílil Byakuya -bo. (rozesměje se a poplácá ho po zádech) Ne, to jsem samozřejmě neudělala. Místo toho jsem rychle zmizela pryč a zkusila dveře kapitána desáté divize. (vzdálí se od Byakuy, znovu dveře vrátí na své místo a přijde k posledním dveřím, na kterých je číslo 10 a jméno Tōshirō Hitsugaya) Hitsugaya Tōshirō, to zní rozumně, ale tentokrát se nenechám tak lehce vykopnout. Přistoupila jsem a zaklepala. (Přistoupí a zaklepá, zaklepá znovu, zaklepá ještě jednou, nic se neděje. Vezme dveře a odsune je pryč, za dveřmi je stejně jako předtím stůl, ale za ním nikdo není, dokonce ani nikde poblíž. Na scénu přichází Hitsugaya Tōshirō. Juminat zacouvá a chce odejít, ale nevšimne si nově příchozího a vrazí do něj.) Je promiň, neviděla jsem tě. No, ale když už, nevíš, kde bych mohla najít kapitána Hitsugaiu Toshira?

Toshiro: Já jsem kapitán Hitsugaya Tōshirō, ty učitelko, co chceš?! (velmi zlostně a naštvaně praví)

Juminat: Ty malý prcku, co si to dovoluješ mě nazvat učitelkou?! Já nejsem žádná učitelka ty jeden…! No, počkat on je kapitán, kapitán 10. divize, kterého hledám, a sakra, to bych na něj neměla asi tak ječet co? Tohle se vskutku může stát snad jen mně! Moc se omlouvám, kapitáne Tōshirō, jsem Juminat Kunichi a jsem třetí členka dvanácté divize.

Tōshirō: Třetí členka dvanácté divize. (překvapeně) Nuže dobrá, řekněme, že na naše malé nedorozumění můžeme zapomenout. I já jsem vás zřejmě špatně odhadl. Takže co ode mě potřebujete?

Juminat: Potřebuji otevřít bránu do skutečného světa a vyzvednout od Urahari Kisuke několik cenných věcí pro mého kapitána. Bohužel kapitán Majuri-sama mi zapomněl vydat povolení a tak… (zrudne v obličeji) To je ale hloupé, také vám to připadá tak hloupé? Kdyby se kapitán desáté divize alespoň netvářil tak vážně a nemluvil tak formálně, ale tak to bylo snad ještě horší. No, vskutku vždyť se na něho podívejte! (přijde k Tōshirōvi a zatahá ho za tvář, poté se zase vrátí na místo) Stačilo by mi, kdybyste mi dal povolení, bránu už otevřít dokážu sama. Vyhrkla jsem, jako bych se bála, že žádám moc.

Tōshirō: Dokážeš otevřít bránu sama?! (změří si Juminat pohledem)

Juminat: Ano

Tōshirō: Aha, to nic, povolení dostaneš a bránu ani nebudeš muset otvírat, ale sám tě doprovodím."

Juminat: Vy sám osobně, ale to nemusíte!

Tōshirō: Nemusím, ale je tu ještě pár věcí, na které se potřebuji Kisukeho zeptat a to raději osobně. Takže tvého výletu rád využiji. Vše zařídím, nemusíš mít obavy a v deset se sejdeme u brány.



Scéna třetí

Seireitei, brána do skutečného světa.
Na scéně Juminat a za ní brána, na scénu přichází Tōshirō.


Juminat: V tak rychlé jednání jsem snad ani nedoufala, ale kapitán Tōshirō splnil vše, co řekl a tak jsme už v deset hodin stáli před otevřenou bránou. (Na scénu přichází Ichimaru Gin)

Gin: No, né! Zajímalo mě kvůli komu je tu tolik povyku a otevírá se brána. Tak jsem přišel sem, abych se na vlastní oči podíval, a kohopak to spatřím?

Juminat: Prudce jsem se otočila a za námi stál kapitán třetí divize se sarkastickým hadím úšklebkem. (prudce se otočí na Gina) Tohoto slizkého člověka jsem přeci už potkala. To byl ten malí klučina, co byl často na blízku Aizenovi. Blesklo mi hlavou.

Tōshirō: Ichimaru Gine! (Gin si druhého kapitána skoro ani nevšimne a dál se soustředí na Juminat.)

Gin: Osobu, kterou jsem neviděl více jak sto let. Juminat Kuchiki sedmá členka dvanácté divize a osmá nejstarší duše v Soul Socity, je to tak dlouho, vlastně od doby, co Mayuri vytvořil Nemu ses ukázala na veřejnosti. Skoro jsem se bál, že Kapitán 12 divize se dopustil zločinu a použil tvojí duši na vytvoření své pod-kapitánky.

Tōshirō: Osmá nejstarší duše, sto let jste se neviděli? Takže ona není nová?! (zmateně)

Juminat: Takže tohle si o mě Tōshirō mysl? Že jsem nováček a proto byl tak ochoten mi pomoci? Ne nejsem sedmá, jsem třetí!

Gin: Och takže jsi přeci jen povýšila, ale za tu dobu ne zrovna o moc. Řekni čím to je? Tím že Mayuri má Nemu, nebo tím, že jsi neschopná? Tolik let a pořád nejsi nic.

Juminat: Ach bože má pravdu, tolik let a já jsem stále pouze třetí. Panebože, co bych měla říct na svou obranu své neschopnosti? (Praví k publiku s přehnanou panikou.)

Tōshirō: Gine, to by snad už stačilo!

Juminat: Mohu stoupat pomalu, protože pro mě čas znamená ještě méně než pro kohokoli zde. No, ale ty jsi vyrostl a zesílil, téměř k nepoznání. Pamatuji si tě jako malého chlapce.

Gin: Vida v to, že bys mě poznala, jsem snad ani nedoufal. Tak pročpak jsi nepožádala mě o povolení a nemusela jsi obtěžovat tady kapitána desáté divize?

Tōshirō: To by skutečně stačilo! Jdeme! (Štěkne, chytí Juminat za lem šatů a začne ji táhnout k bráně. Ta se chvíli vzpouzí a snaží se vytrhnout, ale nejde to. Oba zmizí někde za bránou.)

Gin: Vy jdete spolu a sami? Jak romantické! (jízlivě podotkne a ušklíbne se)


Scéna čtvrtá


Někde mezi Soud Society a skutečným světem
Na scéně Juminat a Tōshirō


Juminat: To je dobré, můžete mě pustit, už jdu, už sakra jdu a půjdu sama! (Naštvaně křičí a snaží se Tōshirōvi vysmeknout. Na scénu přichází podivná postava v průsvitných šatech s gumovými chapadly, vypadající opravdu srandovně. Tōshirō pustí Juminat a ta se otáčí k podiu.) Snažila jsem se vytrhnout kapitánovi 10. divize, ten mě však pustil, až když se před námi vykousl v půlce cesty další průchod a z průchodu vyšlo podivné stvoření. Z jedné části vypadalo jako člověk, ale něco na něm bylo jinak. Kůži mělo podivné průsvitné barvy a mnohdy tak průsvitné, že byly vidět nejen svaly ale i kosti a na některých místech i lebka. Stvoření zaječelo a poté se obrátilo směrem k nám. (stvoření zaječí a obrátí se k Juminat a Tōshirōvi)

Stvoření: Síla, síla, energie, lahůdka, já mám hlad. Vy silní, vy mi ho upokojit. (vrhne se na Juminat s Tōshirem)

Juminat: To byla má šance, konečně jsem mohla ukázat, že nejsem žádný začátečník, ani že nejsem neschopná stará duše. Bakudo jon shakaho! Křikla jsem a vypálila na stvůru rudý záblesk. (spojí své ruce na příšeru a poté si povzdechne) No to alespoň bylo v úmyslu, ale kouzlo mi vybouchlo v ruce a odhodilo o metr dozadu. (ozve se rána, na podiu se vyvalí kouř a Juminat je odmrštěna dál od stvůry a Tōshira.)

Stvůra: Hahahahahaha…(Ruku natáhne k Juminat, jako by ji chtěla na tu dálku chytit a hodí chapadlo.)

Juminat: Je po mně! (V tu samou chvíli do cesty chapadlum skočí Tōshirō a přesekne je. Sevře svoji Zanpakutō a s výkřikem poštve na stvůru ledového draka, respektive modré fáborky. Stvůra však to chytí do ruky.)

Toshiro: Uteč!

Juminat: Křikl na mě Tōshirō a znovu se rozmáchl. Jak bych mohla utéct? Jak bych mohla kapitána desáté divize nechat napospas. (odhodlaný výraz, a řečeno s hrdostí) Jak bych mohla, když jsem se sotva mohla strachy pohnout. (Chapadla stvůry obmotají Tōshira i jeho Zanpakutō a začnou svítit, Tōshirō začíná slábnout.) Sály z něho sílu a mě napadly jen dvě věci. První věc, že za to můžu já, a druhá věc, že jsem začala tušit, kdo před nimi stojí. (Tōshirōvy ruce poklesnou a on pustí meč, už nemá sílu se bránit.) Bez jediné myšlenky, emoce čehokoli, oproštěna od všeho dění, vysunula jsem svoji zanpakutō a uvolnila jsem ji. (na podium se snese tisíce bílých nití) Vzduch proťaly a zatřpytily se přitom několik provazců mé zhuštěné reiatsu, soustředěné pouze do drobných nitek. Proťala jsem několik chapadel nestvůry, přesto jsem ji nezabila. Stvůra zaúpěla a utekla průchodem pryč. (Stvůra zaúpí a odejde ze scény, Juminat vezme Tōshira, sekne do prázdna a poté se svalí na zem.) Popadla jsem zesláblého kapitána 10. divize, rozsekla jsem průchod do skutečného světa a proskočila jím. Svalila jsem se na střechu jednoho domu a ztěžka oddechovala.

Tōshirō: Dík

Juminat: Nemáš za co děkovat. Zachránil jsi mě, kdyby nebylo tebe, byla bych už zřejmě dávno mrtvá, a pak nemohla jsem utéct, je to má povinnost vás chránit. Udělal jste toho pro mě tolik, že toto byla pouhá maličkost. Oh, děkuji vám moc a musím se k něčemu přiznat. Miluji vás už od chvíle, kdy jsem do vás omylem vrazila… Ne, tohle jsem mu samozřejmě neřekla a asi by to také bylo to poslední, co bych řekla. Neděkujte a rozhodně neděkujte mně. Urohaha mi vždy říkal: "Ty své experimenty taj a zvláště pak ty nezákonné." Od člověka, co vytvořil Hodoku to celkem sedělo. Chtěl jsi jít za Uraharou o něčem si s ním promluvit. Nebylo to o shinigami, co končili na jednotce intenzivní péče omráčení s téměř žádnou duševní silou?

Tōshirō: Jak to víš?

Juminat: To, co jsme potkali, byl Nokturuál. Nokturuálové nejsou ani shinigami, hollow nebo lidé. Jsou to uvězněné duše na pokraji mezisvěta. Nejsou nijak silní, ale přesto je téměř nic nedokáže zastavit. Oni se snaží přehoupnout do reálné složky, chtějí být živí, nebo mrtvý, ale ne něco mezi, a tak čerpají duševní sílu a je jim jedno z čeho, ale tohle je jejich jediný záměr a cíl. Proto jsou pro všechny tak nebezpeční a skoro žádná Zanpakutō na ně neplatí.

Tōshirō: Ale tvoje na ně platila!

Juminat: Ano jen moje na ně platí.

Tōshirō: V čem je zvláštní? Proč ta tvá?

Juminat: V ničem není zvláštní, jen pouze uzavírá moji schopnost ovládat svoji duševní sílu. Platí na ně protože…protože… (na scénu přichází Urohara)

Urohara: Protože je to prostě zanpakutō naší princezny technologického vývoje, a jako taková princezna dělá na své zanpakutō spoustu pokusů.

Juminat: No, jistě to by bylo, aby si kapitán, co to říkám, Urahara Kiuske nedal dvě a dvě dohromady a nevypočítal si, kde se objevíme.

Tōshirō: Uraharo jak jsi věděl, že tu budeme?

Urahara: Znáš to, zrovna si takto jdu z nákupu a ucítím tvoji reiatsu a k mému úžasu i Juminatinu, a tak mi to nedá, a musím sem přijít.

Juminat: A to mám tomu jako věřit? No, každopádně jsi asi slyšel celý náš rozhovor. Tohle ti mám předat od kapitána Mayuriho, ale myslím, že asi už víš, co to je. Kromě toho tohle není definitivní řešení. Pokud se chceme Nekturalu úplně zbavit, bude lepší začít od mé zanpakutō.

Urahara: Nuže jak myslíš, asi budeš mít pravdu. (řekne tajemně a přetáhne si klobouk více do obličeje.)

Tōshirō: To jo, ale probereme to v krámku jo?! (Juminat přikývne a společně s Tōshirem odchází ze scény a na scénu přichází Yoruichi v kočičím kostýmu.)

Yoruichi: Tak tuhle osobu jsem si už myslela, že nikdy neuvidím. Myslíš, že je moudré, nechat zničení Nekturalu na tom, co dokážete vypátrat z jejího zanpakutō? Muže to celé být jen nějaká náhoda, ale já vím, že to byla hned po Hiyori a Mayurim pro tebe nejvýznamnější členka, ale přeci jen…

Urahara: Máš pravdu, pomáhat jí by bylo zbytečné.

Yoruichi: Ne počkej, takto jsem to nemyslela!

Urahara: Vím, jak jsi to myslela, ale já budu v té laborce naprosto zbytečný. Vlastně abych se přiznal, Hiyori byla fajn na boj, ale co se týče vědy, tak to ji moc nezajímalo, a Maury byl po většinu času ve vězení. Nemusíš se ničeho bát. Víš přeci, proč jí říkám princezna výzkumného oddělení, ne?

Yoruichi: Abych řekla, tak ne.

Urahara: To ona a Mayuri jsou tajní spolutvůrci Hodoku. To ona je tvůrce Nekturalu, a jako někdo takový si bude vědět rady.