Nejtěžším zločinem je promrhaní svého života a trestem za to je smutek a prázdnota v srdci.

Leden 2012

Génius vs. génius 02

30. ledna 2012 v 16:46 | Já |  Moje povídky

Zločinec Artemis Fowl


Byl nádherný slunný den. Na obloze ani mráček. Užívala jsem si letu. Vzduchu, který mě ovíval a nádherného pohledu z ptačí perspektivy na krásy Irska. Toto byl můj první den z mé zasloužené dovolené. Možná, že jsem přeci jen trávila poslední dobou o dost víc času na povrch, než kdokoli jiný, ale to bylo pouze služební!
"Já přeci mám právo mít volno, tolik jsem se za poslední dobu nadřela! A když už ho mám, je jen logické, že ho chci strávit s NÍM…" zastavila jsem se uprostřed věty a dokonce i uprostřed letu. Stoupla jsem se na vrchol The Spire of Dublin.
"Co, co jsem to, pane bože, zase řekla! Kdo by s tím arogantním mladým Bláteníčkem chtěl trávit dobrovolně svůj volný čas, svou dovolenou?!" zakřičela jsem a byla šťastná, že se vznáším tak vysoko nad O'Connell's Street, že mě lidé dole pode mnou nemohou slyšet.
"Huuu, arogantní mladý Bláteníček! Nemluvíš čirou náhodou o Fowlovi?" zazněl mi Klusákův hlas u ucha a na spuštěném hledí mojí přilby se mi i objevil jeho zářivý úsměv.
"Klusáku, ty mě sleduješ, i když mám dovolenou!" zlobila jsem se na něj.
"Promiň, promiň, já mám jen o tebe starost. Totiž máš, Myrto, zvláštní talent dostat se do nesnází, už jen když vytáhneš jednu nohu z domu, a tak potom všem, co se stalo, jsem se rozhodl, že tě budu průběžně kontrolovat. Nicméně neodbíhejme od tématu. Hodláš za dobu své dovolené navštívit Artemise?"
"Ne, proč bych měla?" zabručela jsem mrzutě.
"Aha, to je škoda. Doufal jsem, že ano, protože by se mi to zrovna hodilo," začal Klusák a já již věděla, že se začínám znovu zaplétat do něčeho, čeho nakonec budu litovat. Tušila jsem, že pokud teď svého čtyřnohého přítele na druhé straně linky nezastavím, žádnou dovolenou mít nebudu. Jenže… jenže… "No, víš, jde o to, že před několika týdny jsem, ne vlastně já s Artemisem, zaznamenali podivné umírání zločinců. Všichni lidští zločinci na celém světě, jako by najednou začali umírat na zástavu srdce. Vypadá to, jako by za to někdo mohl, jako kdyby to byli všechno vraždy. Někdo jako by měl moc zabíjet na dálku, jen když zná tvář a jméno. Pošlu ti zbylé informace do přilby, jo."
"Jo jasně," zahučela jsem a rázem jsem si již mohla pročítat o tom více. Čím jsem však víc věděla, tím více jsem byla rozrušená. "To je šílené, jako by někdo používal skřítkovskou sílu, ale naopak," vydechla jsem šokovaně.
"To ano, to je," souhlasil se mnou Klusák.
"Jak to, že jsme se tím ještě nezabývali?"
"Je to bráno za věc Blátivých. Blátiví umírají, Blátiví jsou ti podezřelí…"
"Ale vždyť žádný z Blátivých nemůže mít takovou moc a schopnost, v tom musí být mnohem víc než…"
"Mluvím teď s kapitánkou Myrtou Krátkou, nebo s někým úplně jiným? Jako kdybys nevěděla, co dokázal Artemis, ale ano, jinak s tebou musím souhlasit. Nezáleží na tom, jestli je pachatel člověk, nebo jeden z nás. Pokud tuto situaci nebudeme řešit, mohli bychom toho poté litovat. Nemluvě o etice, kterou to tak zrůdně překračuje. Již nějakou dobu jsem pro Artemis sháněl o tomto jevu bližší informace, které bohužel nemohu jemu přímo poslat, protože vedení si nepřeje již další Fowlovi zásahy do našeho světa, nebo naopak. Doufal jsem, že když máš tu dovolenou a navštívíš ho, tak že bys mu to mohla předat."
"No jistě Klusáku," zabručela jsem rozladěně. Copak jsem nějaká vaše spojka? A navíc moje dovolené byla v háji, ale co, koneckonců je něco špatného navštívit svého přítele? Jak pak se asi má ten namyšlený, arogantní genius? Doufám že, ho dvojčata zlobí a vracejí mu vše, co za život kdy napáchal, včetně mého únosu.
Znovu jsem nastartovala své křídla a co největší rychlostí jsem zamířila k Fowl Manoru. Nešlo tady jen o Blátivé, kteří umírali, nešlo jen o národ, ale sice dosud byli vražděni pouze obžalovaní Blátiví, to se však mohlo změnit, a pokud by se tak stalo, mohl u toho zařvat i Sláma, nebo i Artemis. Kdo by potom se mnou zachraňoval svět? Mí přátelé…
Při té myšlence jsem nabrala ještě větší rychlost, až mi přilba začala hlásit nový světový rekord. Rekord mi však momentálně byl ukradený. Stejně jsem i ten minulý držela já.
Zbrzdila jsem, až jsem uviděla Fowl Manor a rychle jsem zauvažovala. Uvědomila jsem si, že Fowl Manor není dnes jen tak bez obyvatel. Kromě Artemise, Julie, Butlera a Paní Fowlové mohou v domě být i jiní členové rodiny, kteří o mě nemají ani páru. Sarkasticky jsem se ušklíbla. O důvod víc, proč se tam proplížit a překvapit ho.
Nechala jsem zapnutý štít s ještě větším úšklebkem a sestoupila jsem dolů k jednomu z otevřených oken Fowl Manoru. Samozřejmě, že jsem věděla, že ten malý Bláteníček má všude po baráku rozestavěny nejnovější kamery, ale stejně jako technologie Blátivých šla nahoru, tak i technologie skřítků šla nahoru. Klusák vymyslel nové vylepšení štítů. Takže překvapení skutečně mohlo být překvapením.
Vklouzla jsem dovnitř a proplula chodbou až do obýváku. Bylo fajn, že Artemis vlastně nikdy své prvotní pozvání do svého domu nikdy nezrušil. Takhle jsem ho mohla kdykoli zlomyslně přepadnout. Usadila jsem se na jeho gauči a se zaujetím jsem si místnost prohlížela. Vždy (tedy pokud nepočítám tu dobu, kdy jsem tu byla nedobrovolně) mě fascinoval Fowl Manore. Fowl Manor, obrovské sídlo s nádechem jako by knížecí moci, s mnoha slavnými obrazy, okázalým nábytkem, veškerou pohodlností, ale i s nádechem toho jak to majitelé tohoto sídla získali. Malinko jsem se zachvěla při té představě. Při takových úvahách mi vždy docházelo, jak jsme s Artemisem rozdílní. Já skřítka on člověk. Já policistka on ještě před několika lety geniální zločinec. Přesto…
"Páni, nečekal jsem, že mě o své dovolené navštívíš," zazněl za mnou jeho sarkastický, úlisný hlas a já vypnula štít a hledí, ale neotočila jsem se na něj.
"Já myslela, že velký Artemis Fowl ví všechno," odpověděla jsem stejně kousavě, ale poté mi to rázem došlo. "No počkat, jak to, že víš, že jsem v tom případě tady, vždyť jsem měla zapnutý štít?!"
"Mám všude kamery, viděl jsem tě přiletět," odpověděl nezaujatě.
"Ale to jsi nemohl, Klusák štíty vylepšil!" zamračila jsem se.
"To bylo před půl rokem, mezitím jsem měl dost času se nabourat do jednoho z jeho počítačů a zjistit informace, které jsem potřeboval na zdokonalení své obrany Fowl Manoru," odpověděl klidně.
"Nabourání se do počítače Klusáka!" vyhrkla jsem rozčíleně a popuzeně jsem se na něj otočila. Jenže v tu ránu, jakmile jsem ho uviděla, mě veškerá zloba přešla. Artemis měl na hlavě čelenku s kočičími oušky, nos nabílen a na tvářích nakresleny kočičí fousy.
"Promiň, vím, že Klusák je přítel, ale já si nikdy nemůžu být jistý, kdy mě zase národ obviní z nějaké nekalosti, která se u vás stane," pravil s naprostou vážností, což bylo strašně komické, s tím co měl na sobě.
"A ty se divíš?" ještě jsem mu stačila vytknout s veškerou vážností, než jsem naprosto vybouchla smíchy. Nešlo se nesmát! Ať klidně dovolenou nemám, ale tohle prostě stálo za vidění. Smála jsem se tak, že jsem téměř nemohla dýchat, bolely mě svaly na břiše a spadla jsem dokonce i z gauče.
"Hele nech toho, tohle mají na svědomí dvojčata!" začal se bránit, ale nebylo mu to vůbec nic platné.
"To mi je jasné, že ty bys něco takového ze sebe dobrovolně nikdy neudělal," vypáčila jsem ze sebe, když jsem se trochu uklidnila. Jenže poté jsem se na něho podívala znovu a můj záchvat začal nanovo.
Artemis si hlasitě povzdechl. "Člověk by čekal, že když ti je 86, že tohle pochopíš, a nebudeš mít takový záchvat smíchu," vyčetl mi.
"Promiň, ale tomuhle by se smál každý. Navíc tou svou vážnou tváří tomu nasazuješ korunu," smála jsem se ještě, přelítla jsem k němu a zatahala jsem ho za tváře. Trochu jsem se však zarazila, když jsem spatřila ten jeho podivný pohled, který na mě hodil.
"Dobře, počkej tady, jdu se trochu upravit, aby ses tady neudávila smíchem. Hned se vrátím," slíbil a odkráčel zřejmě do koupelny. Svalila jsem se zpátky na gauč, a skutečně, za pár minut se vrátil, již normální a posadil se do křesla naproti mně.
"Takže začneme od začátku. Proč jsi sem přiletěla?"
"To musím mít důvod, abych tě navštívila," zahrála jsem uraženou, ale přitom jsem cítila, jak rudnu. Ten bledý Bláteníček měl zase pravdu. "Jsme přátelé, ne?" snažila jsem se ještě obhájit.
"Takže jsi sem přiletěla jen, abys mě viděla?" otázal se a na jeho tváři se zase objevil ten podivný výraz. Poplašeně jsem sebou škubla a sklopila zrak na zem na rudý, zlatě vyšívaný a ručně dělaný koberec. Avšak i tak jsem však cítila, jak mě ty jeho dvoubarevné oči zkoumavě pozorují, až jsem to nevydržela a sundala si helmu.
"Na!" křikla jsem a podala mu helmu. Artemis přijal, ale tázavě nadzvedl obočí. "Nevím, jestli bych tě o své dovolené navštívila, ale tak nějak toto rozhodl Klusák za mě. Pověděl mi, čím vy dva se ve svém volnu zabýváte, a požádal mě, jestli bych ti tyhle informace, co mám nahrané v přilbě, nepředala. Totiž, veškerá vaše komunikace byla nezákonná. Vedení rozhodlo, že zruší s tebou veškerý kontakt, čemuž se mimochodem nedivím, když mu jen tak nabouráš do jeho počítače," podotkla jsem chladně.
Artemis nic neřekl. Jeho dvoubarevné oči se však jakoby zakalily a přivřely. Zadíval se na mou přilbu, kterou držel v třesoucích se rukou.
"Chápu."
"Arty?" zašeptala jsem, nechápavě. V takovém stavu jsem ho viděla jen párkrát. Když mě a ostatní žádal, abychom mu pomohly zachránit jeho otce, když po mě chtěl, abych vyléčila Butlera a poté, když chtěl, abych mu pomohla uzdravit jeho matku. "Arty, Arty?!"
"Zmiz!" vyštěkl na mě. To se mu vůbec nepodobalo.
"Co? Mám si zapnout štít?" nechápala jsem.
"Ne, zmiz, běž pryč! Zmiz z mého života!" rozkázal mi.
"Co to sakra meleš…" začala jsem, ale než jsem stihla říct, co jsem měla na srdci, dostavila se strašlivá bolest, za porušení vstupu do lidských obydlí bez dovolení a já jen zaúpěla. Sotva jsem mohla vnímat a před očima se mi zatmělo. Cítila, jak mě Artemis sebral a surově mě dovlekl k oknu.
"Už tě nikdy nechci vidět! Tady, ani nikde jinde a to platí pro kohokoli z Národa. Tak to vyřiť i Klusákovi a Slámovi. A ať se o tu věc Klusák již nestará. Sakra, nesnáším to, co jste ze mne udělali. Já vždy bídák byl a taky jím jsem chtěl zůstat," žvanil si ty své krávoviny a vyhodil mě z otevřeného okna na zahradu. Hned poté ho zavřel a otočil se k odchodu. Vyskočila jsem na nohy a přelítla k oknu. Po tvářích mi tekly slzy. Začala jsem pěstmi bušit na okenní tabulky a křičet. Bylo mi jedno, kdo mě uvidí nebo uslyší, hlavně, když to bude slyšet on.
"Arty, Artemisi, okamžitě otevři a povol mi vstup! Fowle máme spolu nevyřízené účty, to se dělá, takhle z ničeho nic! Nemyslíš, že mi něco dlužíš?! A já po tobě chci jen tak málo! Fowle, Fowle, Fowle! Ty… ty…ty zatracenej, arogantní, namyšlenej Blátivej! Ty, ty hajzle!" ječela jsem a sesula se vyčerpaně pod okno. Artemis neotevřel, nepovolil mi vstup do Fowl Manoru, ani se neohlédl. Chladně odešel, jako by vůbec nic neslyšel, jako bych nikdy neexistovala. Co, co se stalo? Proč mě nesnáší? Jednu chvíli jsme byli přátelé a vše bylo jak má, a v druhé chvíli se vše obrátilo na ruby, proč?
Jak v zlém snu, štípněte mě někdo, jestli nespím.
Ne, nespím…



Blízká setkání třetího druhu

27. ledna 2012 v 17:07 Moje povídky

Kolik již bylo napsáno románů a natočeno filmů, seriálů na téma mimozemských civilizací? Kolik z nás věřilo v další inteligentní život a kolik z nás představu mimozemského života odmítalo? Ať jsme věřili, nebo nikoli, asi pro každého to byl šok, když v lednu tohoto roku zaznamenaly satelity v Americe již slavný vzkaz: "Hrovrnof Grol co Nari vás všechny zdraví a rozhodli jsme se s vámi navázat meziplanetární obchodní a partnerské vztahy. Přicházíme v míru a věříme, že si navzájem můžeme být užiteční. Pro další a lepší komunikaci k vám vysíláme několik našich vyslanců." Po tomto sdělení se rozhořela vášnivá debata, jací oni mimozemšťané, přesněji Hrovrnof Grol co Nari, jsou a jestli skutečně "přicházejí v míru". Kde, jak a kdy se zde objeví a jak bychom měli odpovědět? Nakonec jsme se dozvěděli, že přiletí ve velkém létajícím talíři právě do naší země. Většina z nás zatím neměla šanci se s někým z Hrovrnof Grol co Nari setkat, ale včera odpoledne mělo proběhnout diplomatické jednání a hned poté tisková konference, na které jsem měla tu čest být.
Je 16:03 a před vchodem do budovy Strakovy akademie se tlačí nedočkavý, zvědavý a nadšený houf pozvaných lidí a já stojím mezi nimi. Netrpělivě postávám a přešlapuji plna očekávání. "No, tak doufám, že to nedopadne jako ve filmu Tima Burtona Mars útočí," obává se novinář z časopisu Dnes, stojící za mnou. "Jsme na pokraji nové dimenze, nového světa. Toto je naše veliká šance!" říká s nadšením expertka na mezinárodní vztahy Anna Pokorná vedle mě. "Je to veliký den jak pro nás, tak pro ně. Nevíme zatím zrovna, proč si vybrali právě naši vcelku malou republiku. Většina lidí by očekávala, že si vyberou Spojené státy Americké, jako největší velmoc na této zemi, ale oni ne. Snad nám řeknou proč," doufá další z pozvaných Kamil Houska, reportér televise Nova.
Konečně uběhlo dlouhých dvanáct minut a já společně s davem vcházím do budovy. Probojuji se k šatně, nechávám tam kabát a již mířím do sálu a usedám na své sedadlo 42. Hodnou chvíli trvá, než se všichni dostaví na svá místa a utiší se. President Klaus přichází na pódium ke konferenčnímu stolku s mikrofonem.
Atmosféra se změnila. V sále je stále cítit nedočkavost, vzrušené nadšení a skoro bylo slyšet, jak polovina zúčastněných zadržela dech, avšak něco je špatně. Těžko říci, co se teď asi Klausovi honí hlavou. Pevně se chytá stolku, upravuje si mikrofon a všechny přítomné si prohlíží ostrým pohledem, jako by mezi námi hledal viníky. Začala jsem mít skutečně špatný pocit, a ten ještě vzrůstá, když do místnosti a na pódium vedle prezidenta vstupuje prezident policie Petr Lessy a společně s ním dva policisté, kteří vedou podivně oblečeného člověka. Ten je oblečený, jako by šel na maškarní za E.T.! Zelené dlouhé nožky a ručky, ve kterých drží velkou zelenou kouli s růžky. Toto snad má být ten mimozemšťan?
"Vše to byla pouhá lež, manipulace," prohlásil bez obalu president Klaus. Šok! Tupě hledím před sebe a čekám, než skutečný význam té věty pochopím. Nejsem schopna vnímat a nejsem jediná. V sále zavládlo děsivé ticho. Prezident Klaus uvolňuje místo u stolku pro Petra Lessyho, který přistupuje. Ale již nyní je mi jasné, že ať prezident policie vydá jakékoli prohlášení na vysvětlení tohoto incidentu, stejně těžko pochopíme, jak jsme my i celý svět mohli být tak lehce oklamáni.

Psychofizický problém

27. ledna 2012 v 15:30 Moje povídky
Psychofizický problém je problém, který nastolil Descartes, když tento svět rozdělil na substanci duchovní a hmotnou, které jsou podle něj na sobě nezávislé, a problém potom vzniká u člověka, kde se tyto substance přeci jen prolínají. Když si například pomyslíme, že chceme zvednout ruku (tedy jedná naše substance duchovní), naše tělo zvedne ruku (tedy jedná naše substance hmotná). Descartes tento problém vyřeší tak, že člověk je vyjímka. V mozku je duchovní substance tak veliká a hmotná tak malá, že dochází k částečnému mísení. Toto vysvětlení však není zcela důsledné. Jak bychom mohli tedy jinak objasnit tento problém?
Tento problém by se také dal vyřešit occasionalismem. Podle tohoto názoru je nad těmito dvěma substancemi ještě jedna neomezená, která je řídí, a to je Bůh. Řekne duchovní substanci, aby chtěla zvednout ruku, a hmotné, aby ruku zvedla. Tím pádem substance jednají každá nezávisle na druhé a zároveň to vypadá, že tomu tak není. Tato teorie však může popírat další Descartesovu myšlenku, jeho pevný bod axiom, myslím tedy jsem, protože pak bychom nemuseli myslet, tedy bychom ani nemuseli být. Stali bychom se jen figurkami na šachovnici, k čemu bychom pak byli? Substance duchovní a hmotná by byly k ničemu. Stačila by jen jediná neomezená.
Rovněž bychom mohli uplatnit Descartesovu skepsi. Vše kolem nás může být pouze iluzí. Je jen jisté, že jsme, protože myslíme, ale naše tělo být nemusí, stejně tak jako ostatní fyzické věci, které patří do substance hmotné. Pak by se nám pouze zdálo, že naše ruka se zvedla, ale byla by to pouze substance duchovní. Pak bychom nemohli říci, jestli je nějaká substance hmotná mimo iluzi, ale pouze že existuje substance duchovní. Pokud existuje i substance hmotná, jsou pravděpodobně na sobě nezávislé, nebo s určitostí můžeme říci, že je nezávislá substance duchovní. Toto odůvodnění je však založené na tom, že vše kolem nás je iluze, ale co když tomu tak není a svět je takový, jaký se jeví?
Teorie iluze, snu a pouhé existence jedné ze substancí, je velmi zajímavá. Přirozený životní postoj je však někde jinde. I ve snu nám nezáleží na tom, jestli je to sen, ale snažíme se operovat s tím, co je zrovna k dispozici. Pokud bychom tak nečinili a věřili v neexistenci tohoto světa, takový postoj by se nám nakonec mohl vymstít. Vede totiž k flegmatismu a k neúctě k životu, jak svého tak ostatních, a k snížení životních cílů, kterých chce člověk dosáhnout, vždyť tento svět je iluze, tak nemá cenu se nikterak snažit. Vždy se více snažíme, když víme, nebo si alespoň myslíme, že nám o něco jde.

Než tě nakopne múza… aneb dodatky, nápady a múzy

27. ledna 2012 v 14:49 | J.K. |  Odborné práce

Než tě nakopne múza… aneb dodatky, nápady a múzy


Článek, který jsem napsala pro jeden web. Jak moc jsem již tenkrát tušila? Jak málo jsem toho tenkrát věděla?

…. Toto je spíše takový soubor rad, návrhů, jak ozvláštnit tvorbu, a inspirace, určené pro začínající, ale především již pro pokročilejší spisovatele, kteří chtějí nějak učinit zajímavější svoji tvorbu nebo experimentovat.
Na tohle mi někteří asi chtějí říci, že experimentuje ten člověk, co se ještě nenašel. Na toto mám jednoduchou odpověď. Spisovatel, umělec by měl experimentovat a vyvíjet se pořád, nezakrnět. Pokud totiž odmítne obměňovat svoji tvorbu, jeho tvorba se stane nezajímavou, okoukanou a nedokáže nás vytrhnout z každodenní šedi. Pokud vás tento argument nepřesvědčil, mám ještě jeden. Netvrdím o sobě, že jsem nějak dobrá, dělám chyby. (A to hlavně gramatické, což jsou dost velké chyby, aby čtenáře vyrušily při čtení.) Radím, ale sama bych možná potřebovala poradit a to i přesto, že píši již hodně, hodně dlouho. Za tu dobu jsem myslím dost pokročila, ale až v nedávné době jsem dostala odvahu svá díla publikovat, alespoň na internetu. Vyzkoušela jsem toho dost a ještě pořád jsem se nenašla. Chci říci, všichni jsme profesionálové a zároveň naprostí amatéři. Spisovatel, jenž napsal desítky knih, který údajně našel převis, kde může stanovat, a zůstal tam, bez toho, aby věděl, že za tři kilometry je solidní kemp, nemusí být o nic lepší než my. (Pro ty, kteří si myslí, že kemp je horší, než převis si mohou představit jiné přirovnání.) A tak popadněme své ruksaky a vydejme se po své cestě…

Než tě políbí múza…

No, ač se to zdá nepodstatné. Správné naladění je kolikrát důležité a k tomu potřebuje každý něco jiného. Já například potřebuji poslouchat muziku, saountreky z filmů a seriálů, vážnou hudbu, nebo prostě muziku u které se nemusím soustředit na text, můžu vypnout a poslouchat pouze proud. Někdo zase musí uklidit celý byt a poté chodit po místnosti dvě hodiny. Někdo může psát jen, když někam cestuje v dopravních prostředcích, nebo naopak někdo si potřebuje sednout doma ke stolu a jen pod světlem lampičky psát. Na to, jak se dostat do nálady si každý musí přijít sám.
Důležité je, abyste psaly pravidelně. Tedy toto pravidlo nedodržuji pořádně ani já, ale zkuste to alespoň v nějakých mezích. Je to důležité proto, abyste nevypadli ze cviku. Pořádně se rozepsali a trénovali se. Jak často říkám: "Cvik dělá mistra." Nemusíte, každý den nad tím strávit pět hodin. Dejte si tempo, které víte, že můžete dodržet. Je pravda, že když přijdete po práci nebo ze školy domů, nemáte kolikrát náladu psát, a není se čemu divit. Zkuste to tak, aby se vám psaní stalo odpočinkovou činností.
Volba tužky a počítače může být také zásadní. Někomu se lépe píše v ruce, někomu na počítači. Je to další volba a cesta, kterou byste si měli zvolit, ale která není neměnná. Někomu se lépe píše rukou, někomu na počítači. Tvorba v ruce se vám však může vymstít. Pokud chcete publikovat, ano, můžete odevzdat text v ruční podobě, ale je více pravděpodobné, že vám to nevydají. Nikdo totiž nemá moc náladu louskat po někom jeho "škrabopis" a na internetu ani publikovat něco, co jste napsali v ruce a oskenovali, moc nelze. Můžete dílo napsat v ruce a poté ho přepisovat do počítače a zároveň si ho kontrolovat. Tak či tak si ho budete kontrolovat a znovu a znovu pročítat, avšak při takovéto metodě dost hrozí, že to nakonec nepřepíšete, protože je to spousta práce navíc, nebo to necháte ladem, protože uznáte, že je to nesmysl. (Což by některým dílům, co jsem našla na internetu, prospělo, ale to vy přeci nechcete, když už jste si s tím dali takovou práci…). To vše mluví spíše pro počítač, ale i počítače mají svoje mouchy. Například když vám vypoví službu a vy ztratíte vše, co jste napsali. (To poté takový člověk má chase vším praštit.) Počítač se také nedá vzít kamkoli, kam jedete, a když vám spíše vyhovuje psát v ruce, tak koneckonců proč ne?
Dobrá věc je také pořídit si nějaký malý zápisník. (Užitečná to věc, co bych si bez něho počala?)

Kde vzít múzu?


Tak se konečně dostáváme k něčemu zajímavému, co by již nemuselo být až tak jasné a na co člověk možná potřebuje buňky. Nebo možná nepotřebuje a může se vypracovat? Našli jste si, co vás hodí do nálady, rozmysleli jste si, čím budete psát, našli jste si čas na psaní a teď se těšíte na tvorbu, ale ejhle, nevíte, co psát, a vše co vás napadne se vám zdá, že jsou hlouposti? Nebo jste pokročilý spisovatel, ale chcete vybočit z řady vašeho normálu a tradičního schématu? Pak vězte, že řešení je přímo před vašima očima. Můžete de facto psát o čemkoli a jakkoli. (Tedy pokud to zrovna není propaganda nacizmu.) Může vás motivovat a chytnout cokoli. Stačí pouze otevřít oči a nastražit uši.
K psaní vás může inspirovat písnička. Zkuste zavřít oči a poslouchat pouze tok písničky; co k vám promlouvá, o čem skutečně mluví? (teď nemyslím text)
Můžete si na internetu, nebo někde jinde, vzít nějaký obraz a představte si, že věci na něm ožily. Nebo že je to ilustrace k vašemu příběhu. Co ta ilustrace znázorňuje, jaký okamžik?
Vyjděte ven, nebo běžte k oknu a pozorujte lidi. Každý z těch lidí si nese nějaký příběh, něco si prožívá. Zkuste hádat co, pokuste jako malé dítě být tím vším, co vás obklopuje, fascinováni a ptát se proč?
Poslouchejte denní šum. Poznamenejte si pár útržků rozhovorů ať vašich, nebo cizích, či z nějakého filmu. Představte si ty věty osamocené a dané do jiného kontextu.
Lidé jen nemluví, ale hovoří i jejich těla. To jak se tváří a pohybují. Co gesta říkají?
Pokuste se dívat na věci jiným pohledem. I věc má svoji historii a může mluvit a vypovídat svůj příběh. To jakým způsobem s věcmi zacházíme, vypovídá o nás, ale také o věci, kterou to nějak poznamená. Boty mám ošoupané a mám z nich žraloka, ale pořád je nosím. Vypovídá to o tom, že nedám na svoji reprezentaci, mám ráda pohodlnost, nerada nakupuji, ale také to vypovídá o tom, že ty boty jsou asi staré a že se toho již dost nachodily. Kam šly? Co již musely podstoupit? Každodenní věc, každodenní činnost, jev, se můžou stát zajímavými, když se správně popíší. Jak říkám i život obyčejného zubního kartáčku může znít zajímavě. Neobvyklá témata, či témata z obyčejného života mohou být mnohdy tím pravým osvěžením. Nicméně je těžké popsat věci z jiného úhlu pohledu, v přitažlivé formě je mnohdy složité a člověk si musí dát pozor, aby neskončil u pouhého popisu děje či věci, který by se stal nudným. Také je třeba u tohoto tématu počítat s tím, že budete mít méně potencionálních čtenářů. Bohužel dnes lidé moc nevyhledávají takovéto příběhy, ani takové moc nepíší. Přesto kdo ví, třeba zrovna váš příběh je upoutá a trefíte se do mezery, která na trhu nebyla zaplněna.
Může nás inspirovat nějaká myšlenka, ať naše, nebo cizí, kterou poté rozvedete.
Pokud stále ještě pátráte po své múze. Můžete prostě začít bez ní.: "Sedím u počítače, píši a nevím vlastně co, když tu najednou…(doplňte si sami, podle vlastní představivosti) …no, co já vím, spadnu ze židle". No, a vidíte to, příběh se nám již odvíjí. Proč jsem spadla ze židle? Proč jsem nevěděla, co píši? Nevěděla jsem to, ve významu že jsem něco psala, ale nevěděla jsem, co píši. Nebo ve významu takovém, že jsem seděla u počítače a nevěděla, co psát?
Dále si můžete vzít prostě tradiční příběhy z triviální literatury, jako například horor, příběh strašidelného domu a teď napsat svoji vlastní verzi.
Můžete se také inspirovat v historii. V historii je tolik hrdinů a neuvěřitelných příběhu. Samozřejmě to nesmíte přehnat, aby všem nebylo jasné, že jsou to jen přepsané dějiny, a také se musíte, alespoň částečně, vyznat v historii. Když například zasadíte váš příběh do gotické doby, měli byste něco o ní vědět. Jak se tehdy oblékali, co měli v domácnosti. Jak mluvili a tak. Zase to však nesmíte přehnat, aby z toho nebyla učebnice historie a aby to průměrný čtenář pochopil. Například když napíšete, že ve středověku šli do hostince, kde si koupili pivo a oni jim to přinesli v misce a jedli ho lžící, historicky je to naprosto správně, ale polovina čtenářů se vám vysměje. Inspirovat se nemusíte pouze v historii, ale také v pověstech, bájích a tak… Na ty nikdo nemá kopirait, a když tam jen pár věcí pozměníte, už se to bere, jako jiná verze.
Když ani přesto všechno vás nenapadá co psát, nebo pokud máte prostě chuť prožít nějaké další dobrodružství s vašimi oblíbenými hrdiny, můžete napsat na něco fanfiction. FF můře být na cokoli, jakéhokoli žánru. Může být stejně těžké psát originální tvorbu, jako ff, protože pokud chcete, aby vaše ff byla dobrá, měli byste velmi dobře znát původní dílo, ze kterého vycházíte. Což je obtížné znát svět někoho jiného. Na druhou stranu vaše tvorba může v některých ohledech být snadnější. Tím, že se totiž opřete o něco, co již vzniklo, a čtenář ví o čem je řeč, vám může někde ulehčit vysvětlování a popis. Harry Potter přišel do místnosti a… ano, nemusíte Harryho do detailů popisovat, stačí říci třeba, že měl na sobě to a to, ale jinak asi všichni víme, jak Harry Potter vypadá. Nemusíme ani v "potterovské" ff vysvětlovat kdo to byl ten Voldemort. Rovněž, když budete vycházet již ze světa, který existuje, ať z našeho reálného, nebo z vymyšleného, nebudete tolik muset namáhat svoji představivost. Nebudete muset vymýšlet pravidla, zákony, historii, zeměpis, nebo kdo a jaké tam má postavení. Snáze se bude psát i příběh. Chci příběh o Harrym Potterovi, ale nechci v sáze dál pokračovat. Chci ji pouze doplnit, ozvláštnit ji a dodat jí svůj názor. To znamená, že mě napadají pouze dvě možnosti. Buďto si vymyslím příběh takový, abych ho vsunula mezi jednotlivé díly, nebo budu to samé popisovat z úhlu jiného člověka. Jak to celé bylo z pohledu Draka Malfoje? Skutečně tak hodně fandil Voldemortovi, i když jeho rodina vlastně mezi smrťijedy moc vážená nebyla? Vidíte a tady už se nám rozvíjí parádně téma.
Všechny své nápady si poctivě zapište do zápisníku, nebo někam na papír, aby vás v hlavě neotravovaly při práci, nebo jiné činnosti, než je psaní, ale také abyste je nezapomněli a mohly je poté někdy využít.
Je několik způsobů, jak spojovat vaše múzy, představy a myšlenky do vaší tvorby.
Někteří autoři mají napsané jen části, okamžiky životů, rozhovorů co je napadly a koláží s mírným odvarem děje je spojí dohromady. Někdo se je nesnaží již ani k sobě spojit. Jiní naopak si dají záležet na ději. Napíší si, jaké myšlenky tam chtějí mít, charaktery postav, děj, prostě si utvoří k dílu kostru a poté píší. Další naopak píší rovnou a nechávají, ať příběh žije sám za sebe. Každá z těchto možností má své pro a proti, zase je na člověku, kterou možnost si vybere, která mu vyhovuje. Člověk se ani nemusí striktně řídit jen jednou z nich. Může ty způsoby střídat, nebo je nějakým způsobem smíchat dohromady. Například si zvláštní výjevy a okamžiky, které ho napadly, může napsat do kostry a poté je smíchat společně s tím ostatním.

Pomůcky spisovatele, aneb vyvarujme se chyb


Pomůcky máme dvojího typu. Podle toho jaké děláme chyby. Chyby mohou být gramatické a dějové.
Jedny jsou ty klasické pro psaní naprosto čehokoli. Potřebujete znát pravidla pravopisu, a když je neznáte, jako že všechno znát moc nelze. Každý si není občas něčím jistý a tak je dobré mít doma pravidla pravopisu, slohu, synonymické slovníky a další příručky…
Další pomůcky se už konkrétně týkají spisovatelské činnosti. Není nutné je používat, ale jejich používání vám usnadní spoustu práce, hledání, pročítání a tvorba bude snazší. Je dobré si napsat kostru příběhu, respektive velmi stručně děj, charakteristiky a popis hlavních postav, popis prostředí a cokoli, co by se vám blbě hledalo, nebo co se hodí si napsat, aby se člověk moc neodchýlil od původní vize a neměl v příběhu protichůdná tvrzení. (Skutečně nedělejte tu kostru moc do detailů, protože "idiot se ne vždy chová jako idiot.") Stačí si to napsat někam vedle, nebo do zápisníku. Zápisník vám také může umožnit rychle a kdekoli si vaše nápady, citáty a cokoli vás napadne, zaznamenat a schraňovat je, když potom nevíte, co napsat, stačí se poté jen do něho mrknout a máte to.

Kdo si hraje, nezlobí… nebo ano?


Naladili jste se na psaní, a našli jste si na něj čas. Chytili jste múzu, nápad, co psát, stručně jste si napsali příběh a vytvořili jste si pomůcky, abyste nedělali chyby. Začali jsme psát, ale najednou zjišťujete, že váš příběh je nemastný a neslaný? Chce to něčím okořenit? Něčím, co však bude již mimo hlavní děj, pointu, co do toho chcete dát? V tom případě čtete správný odstavec. Napřed je spoustu způsobů, co můžete provést.
Nyní poradím něco, co si vyžaduje dost odvahy, správného odhadu míry a trpělivosti s čtenáři, kteří to nebudou chtít číst, protože to bude dost náročné a ve škole říkali že: "Takto se sloh nepíše!" Ano, ve škole vás učí tomu, abyste neopakovali stejná slova, abyste svůj projev řadili do odstavců, abyste nepsali příliš dlouhé věty, abyste jasně oddělovali vypravěče, abyste nepsali pořád "aby" a kdoví co ještě… To co radí je správné a má opodstatnění, ale vy píšete umělecké dílo. Pomocí takovýchto stylistických chyb můžete něco vyjádřit, nebo ukázat jiný pohled na věc. Musíte si však dát pozor, aby čtenář věděl, že to děláte s nějakým záměrem, k docílení nějakého efektu, a také si dejte pozor na to, aby to po vás čtenář mohl vůbec pochopit a přečíst. Tyto takzvané chyby byste měli mít pouze tam, kde je máte úmyslně a kde mají smysl. (Jinde se řiďte normálně podle toho, jak vás to ve škole učili.) Jinak na okamžik zapomeňte na ta pravidla a představte si, že stylisticky můžete skoro vše, pokud věty a slova budou dávat smysl. Můžete psát jako Bohumil Hrabal dlouhé věty, psát automatickým psaním, opakovat několikrát to samé slovo, čímž poté dosáhnete zdůraznění onoho slova, nebo můžete docílit zvláštní podivné návaznosti vět tak, že tím slovem, co skončíte, můžete začít novou větu. Můžete dokonce triviální motiv, jako je třeba to, že vám někdo ukradl peněženku, zpracovat jako slovní úlohu. (Pokud se rozhodnete pracovat s časem a pohybovat se volně v minulosti, poté v budoucnosti a dále pak i v přítomnosti, měli byste si dát pozor na to, abyste poté nepsali v přítomnosti, tak jak se píší hry, ale psali byste to v normálním vypravování. Například: Byla krásná, tak krásná, jako andělé, jednou mě obejme a pošeptá mi krásnou pravdu do ucha, nyní akorát stojí vedle mě, ale i tak se těším jen z takové přítomnosti. To bych řekla, že je v pořádku. "Jste k uzoufání protivný, pane," říká četař a poté přechází k bedně s náboji. Ano, i toto jsem již v knížkách a povídkách viděla, ale mně osobně to přivodilo šok, a poté jsem si téměř zlomila hlavu, jak jsem s ní nechápavě nad takovým to vyjádřením kroutila.) Možností máte hodně a jsem si jistá, že alespoň některé znáte, nebo jste se s nimi již setkali. Hrajte si s formou a jazykem povídky. Neopomněte, že čeština je velmi bohatým jazykem a to samé se dá popsat spousty způsobů. Každé slovo je zlaté. (Pokud se však rozhodnete pro něco méně obvyklého, počítejte s tím, že většina čtenářů si v něčem takovém libovat nemusí.)
Hrát si můžete i s formou popisu věcí. Většina z nás zřejmě pokládá popisy za nudnou záležitost, která je však nutná pro představu, nikoli však, že by se mohla stát zajímavou. Přitom jak strašně se můžeme mýlit? Vždyť popis nemusí pouze dotvářet naší představu a atmosféru, ale také nám mimoděk může sdělovat děj. Záleží totiž na tom, co popisujeme a jak. Co si ze všech těch věcí představíme a o co se budeme více zajímat. Například pokud se jedná o detektivku, můžeme v místnosti vyjmenovat právě ty věci, které později pomohou dopadnout vraha. (Nebo záměrně pro zmatení čtenáře popsat úplně něco jiného.) Nebo pokud píšeme v ich formě, píšeme za nějakou postavu, a ta vnímá nějak svět, a podle toho vnímá a všímá si různých věcí. Takže nám popis může sloužit i k dotváření charakteru. Můžeme si také vyhrát s formou a například popis nepsat ve větách, ale pouze ve slovních spojeních a pouhých slovech, což vytvoří roztěkaný a podivně neurčitý, splašený obraz.
Rovněž také si můžete hrát s vypravěčem. Jistě, tradiční způsoby jsou ich forma a er forma. To asi nikoho nepřekvapí, jenže my se přeci nemusíme u ich formy držet pořád jedné osoby. Můžete přeskakovat z jedné osoby na druhou. (Samozřejmě v mezích tak, aby čtenář pochopil, že jste to udělali, a v čí kůži jste nyní. Pro lepší přehlednost radím měnit pohledy po kapitolách, nebo napsat vždy nad odstavec, kdy jste změnili člověka, jeho jméno.) Můžete také stírat rozdíl mezi přímou řečí a řečí vypravěče.
Můžete tak žertovat s čtenáři a schválně ho vodit po pěšinkách, které mu ukážete. Nechat ho ať si něco myslí, a poté zjistí, že vše je jinak, než se zdá. Například vyprávění dívky:

Mé jméno je Hanka Sluníčková. Žila jsem na okraji Prahy a chodila do školy, měla jsem rodinu a přátele, přesto jsem si připadala sama. Bez lásky se moc dobře žít nedá. V mém srdci vězela prázdnota, která se s každým rokem zvětšovala. Poté jsem však poznala jeho a vše se změnilo. Zaplnil prázdné místo a já byla šťastná. Bylo mi pouhých čtrnáct, když jsem… byla zavražděna.


Dále si můžete hrát s charaktery postav, stavět je pro ně do naprosto směšných situací. Bavit se tím, jak zareagují. V jistých okamžicích jejich charaktery můžete přehnat a jindy zase v nich povolit, vytvoří to větší plasticitu postav. Bude to působit více reálně.
Jména, názvy a reálie, také můžou leccos napovědět. Můžete pro ulehčení pojmenovat postavy nějak zábavně. Pan Omáčka, Opatrný, Šťastný (když je cholerik, nebo smutný a nevrlý)… můžete však udělat úplný opak a jménem si pomoc k charakteristice postavy (to se třeba hodí, když píšete nějaké fantasy, kde je proroctví). Jméno ale také nemusí znamenat vůbec nic. Kolikrát za život potkáte člověka, jehož jméno o něm něco vypoví? To samé také platí pro jména měst, a jiných objektů. Pokud píšete příběh z reálného světa, který se odehrává na konkrétním místě. Je dobré si například najít plán toho místa, popisovat skutečné ulice a i ostatní věci, podle toho plánku.
Můžete ozvláštnit příběh i tak, že kromě klasického vyprávění a uměleckého stylu, vložíte i například básně, citáty slavných, odborný styl, učená pojednání o daných věcech, co se příběhu týče, útržky z novin a tak…
Nakonec nesmíte zapomenout na několik věcí, které jsem již zmiňovala, ale které jsou velmi důležité. Každé slovo je svaté. To co píšete, je především vaše dílo a vy jste tvůrci. Je tedy na vás, jak věci popíšete, co zmíníte a jakých k tomu použijete prostředků. Neměli byste však přitom všem zapomenout na čtenáře. Ne vždy je čím více, tím lépe.

Komentáře a kritika


Komentář můžeme rozdělit na tři typy. Na komentáře, u kterých čtenář pouze sděluje, že vaše dílo četl a jeho dojem; na komentáře, které nám něco pochválí, něco vytknou, ale přesně to vymezí a my se můžeme poučit z chyb a poté komentáře inspirativní.
"Jo, je to senzační", "super, děsně se mi to líbilo", "Bože! Zahrabej se s tím a hlavně to nikde neukazuj, je to běs a hrůza" … Tyto komentáře nás většinou potěší, nebo naopak. Jsme za ně rádi, že alespoň víme, že naše dílo někdo četl, ale více méně jinak nám moc nepomohou.
"Je to super, ale…" Ano, toto jsou přesně komentáře, které vám mohou pomoci doladit detaily a pomohu vám s další tvorbou. Pokud vám je něco vytýkáno je dobré se pozastavit a popřemýšlet o tom. Než však začnete přemýšlet, zběsile mazat to, co jste napsali, a odpovídat na kritiku, je dobré to nechat pár dní v klidu a vstřebat to.
"No, tak to by mě opravdu zajímalo, jak to bude dál, podle mě chce zradit Remuse a ve spánku mu ukradne ten amulet a pak se vydá k Onum a tam ho…" Některé komentáře nám možná moc s vylepšením díla nepomohou. Zato je však rádi čteme. Rádi slyšíme, že se někdo nad příběhem pozastaví a přemýšlí, jak to bude dál. Ukazuje nám tím, že ho dílko skutečně zaujalo a navíc nejenom to, dá se z toho zjistit, jak a kam čtenáře vedeme, koho si čtenář oblíbí a čeho si všímá… a poté nás samozřejmě pobaví. Můžeme se z nich také inspirovat pro další tvorby a díly.


Poznámka autora:
Mluvila jsem tedy, abyste byli originální a nekopírovali tolik již omílaná témata, co však je dnes originální v literatuře? Skoro téměř vše, co vás může napadnout, již někdo napsal. Ptáte se nyní, jakou tedy má smysl literatura v dnešní době? Co má přinášet? Nevím, ještě jsem na to nepřišla, ale psát asi nepřestanu, protože mě to baví a je to taková moje potrava pro duši. J

Schválně, kde všude jsem udělala slohovou chybu?

Génius vs. génius 01

26. ledna 2012 v 16:17 | Já |  Moje povídky
Seriál Death Note je o geniálním japonským mladíkovy Lightu Yagamim, který nalezne zápisník shinigamiho Ryuka a rozhodne se s ním změnit svět k lepšímu. Ten člověk, jehož jméno je do zápisníku zapsáno a přitom ho zapisující si ho vybaví nebo vidí, zemře. Light Yagami se rozhodne do něho zapisovat všechny zločince světa a stvořit tak nový svět, bez zlých, špatných lidí. Za jakou však cenu? Sám se stává masovým vrahem Kirou a špatným člověkem. V cestě mu nestojí pouze celosvětově známí detektiv L neboli Ryuzaki, ale i jeho vlastní otec, které se neštítí Light odstranit z cesty. Celé anime je postavené na otázce: Je dobrý rozsudek smrti?

Knižní série Artemis Fowl je o stejnojmenném geniálním Irském zločinci, který v touze po zlatě vymyslí dokonalí plán. Přijde na existenci skřítků a únosem jedné skřítčí poddůstojnice kapitánky Myrty Krátké uloupí skřítkům jejich zlato a to i navzdory kouzelným schopnostem a pokročilé skřítčí technice. Myrta Krátká ze srdce Artemise Fowla nenávidí, sejde se však rok s rokem a ona nemá na vybranou, musí s tímto jejím únoscem spolupracovat. Společně musejí vyzrát nad chamtivou skřítku Opal i nad ruskými mafiány, kteří drží Artemisova otce. Myrta pozná Artemisovu lidskou srnku a časem s několika dalšími spoluprácemi se stávají přáteli.

Určitost smrti

"Ty ses přihlásil na ten výměnný pobyt v Irsku?" překvapeně výskl Ryuk, když jsem si začal balit. Unaveně jsem si povzdechl. Je vůbec možné, aby bozi smrti mohli být tak natvrdlý? Co pak skutečně neviděl, co jsem v poslední době sledoval? "A víš, že to může L leccos objasnit. Když odjedeš tak…" No, tak to je opravdu neuvěřitelné, on mě skutečně v poslední době snad nepozoroval, jinak si to nedokážu vysvětlit.
"Samozřejmě, že tu jsou nějaká risika vůči mému odhalení, ale dost pochybuji, že by byla tak zásadní. Naopak ten výměnný pobyt, který organizuje moje škola, je skvělou příležitostí hned z několika důvodů. Čím teď budu dál od Ryuzakiho tím lépe pro mé plány. Je úděsné se pořád hlídat a přetvařovat. Všechny lidi, kteří mají zemřít, jsem napsal již do deníku i s přesnou datací a pokud se naskytne jediný problém, jsem domluven s Misou, že se o to postará. Není sice tak chytrá, ale má oči shinigamiho. Takže spíše u L svá procenta, že jsem Kira, tím snížím, než naopak," řekl jsem.
"Jak tě znám, tak to však není jediný důvod, že?" naléhal na mě Ryuke.
"Ano, není. Víš, již dlouho se zabývám otázkou, jestli to co dělám je správné," začal jsem.
"Hmmf, snad mi nechceš tvrdit, že se v tobě hnulo svědomí?" zasmál se.
"Ne to skutečně ne. Jde o to, že si kladu otázku, jestli to co dělám, bude mít skutečně takový efekt, jaký chci. Trestám pouze ty, co byli zadrženi a obviněni policií, kriminalita šla dolů, ale ve své podstatě jsem odstranil jen ty méně důležité. Ti, co opravdu potřebují a neměli by být v novém světě, jsou klidní, protože ani já ani policie je nemůže ztrestat a přitom jsou to mafiáni, geniální zločinci, vrazi, bossové podsvětí, jimž nikdo nikdy nic nedokáže. Dlouho mi vrtalo hlavou, co s tím. Měl bych tento svět zbavit těchto lidí, ale můžu, když nevím určitě, že jsou vinni?"
"Right Penber také nebyl zločinec, stejně jako všichni ostatní policisté, které jsi zabil," podotkl Ryuke.
"Ruku, nebojím a nemám slitování s nikým, kdo je zločinec ani kdo mi stojí v cestě mým plánům, protože tím se dopouští zločinu, ale toto by přeci bylo něco jiného. Přemýšlel jsem nad tím a došel jsem k závěru. Budu je muset prošetřit já osobně. Půjde to pomalu, mnohdy na to nebudu mít čas a vyšetřím asi sotva jednu desetinu, ale oni budou vědět."
"A co to má společného s tím, že ses rozhodl jet na výmněný pobyt do Irska?" stále nechápal Ryuke. To snad už skutečně nemyslel vážně?
"Tohle," pravil jsem a prošel od rozbaleného kufru k počítači. Rozklikl jsem složku s názvem Artemis Fowl II. a vykoukla na mě fotka mladého bělostného Ira s vlasy jako úhel, upířím úsměvem a chladnýma modrýma očima, jimiž mě provrtával a vyděl mi snad až do duše.
"Hmmm, kdo to je? Tvůj nový boyfriend?" zašklebil se Ryuke. Idiot, takový nemístní vtip.
"Ne, Artemis Fowl II." odpověděl jsem chladně a rozladěně.
"Artemis… Není to jméno spíše pro holku?"
"Více méně máš pravdu. Artemis nebo také Diana byla řecká bohyně lovu a úrody."
"Takže budeš lovit lovce?" zachechtal se Ryuke. Vypadalo to, že jsem ho zase zaujal.
"Takto bych to zrovna nenazval. Zatím mám pouze ambice se s ním setkat. O rodině Fowl se proslýchá, že její jméno je velmi známé mezi podsvětím již po staletí. To však není jediná zajímavost. Podle všeho mladý pan Artemis Fowl pobral veškerou genialitu, co kdy měli jeho předkové. Kromě podezřelých činností převodů peněz, schůzek s nejrůznějšími mocnými lidmi a tak, je již zapsán ve jménu vědy, jako neuvěřitelný vynálezce, psycholog, filozof a spisovatel. Jinak, se také kolem něho dějí nevysvětlitelné věci. Byl několikrát spatřen za jeden jediný den na různých místech na světě. Na tři roky někam zmizel a nikdo nemá ponětí, kde celou dobu byl. Jeho matka po zmizení jeho otce, trpěla již nevyléčitelnou psychickou nemocí, avšak ta ještě rok předtím, než se jeho otec náhle zjevil v Helsinkách před budovou Univerzitní nemocnice ze dne na den, tato nemoc se z ní vytratila. A nakonec, jeho sluha, Butler, který patří k špičkám osobní ochrany a byl smrtelně raněn, ale jako by vstal z mrtvých."
"Říkáš, že vstal z mrtvých, vyrval se ze spárů smrti?" zasmál se znovu Ryuke.
"Je něco takového, co by to mohlo dokázat?" zeptal jsem vážně.
"Co máš na mysli? Vyrvat se ze spárů smrti, nebo co by dokázalo vysvětlit všechny ty podivné věci, které jsi mi zrovna řekl o tom Fowlovi?" zeptal se Ryuke a povytáhl své obří, černé, zrůdné obočí.
"Co by dokázalo odvrátit smrt?" upřesnil jsem.
Ryuke si s odpovědí dával na čas. Vzal si z mého pracovního stolu jablko a začal ho chroupat.
"Hmmmrrf… Teoreticky ne. I když umřeš přirozenou smrtí, či nikoli, nebo tvé jméno napíše do zápisníku smrti, stejně se tak stane vůči číslům, které máš."
"Chceš říct, že náš osud je předem dán," užasl jsem.
"Ne, tím chci jen říci, že smrt je jasně daná, přesněji její čas, nikoli způsob. To co se stane předtím, jaký bude život, záleží jen na žijících."
"Ale když bych s tebou uzavřel smlouvu na oči…" zachmuřil jsem se.
"Ano, tak se tvá čísla mění, téměř nic není bez výjimek, tak je postaven svět," přikývl Ryuke.
"Aha chápu, chceš říct, že člověk se může ocitnout na pokraji smrti, ale práh překročí pouze jednou. Takže kdyby existoval nějaký prostředek, který by mě i po rozsekání na kousky, bez ducha a po několika dnech dokázal dát do původního stavu i do života, pořád by mě vrátil jen z pokraje smrti, ne z jejích spárů, protože čas smrti je pevně dán," konstatoval jsem a zamyšleně jsem se opřel do opěradla své kancelářské židle. To co mi právě Ryuke prozradil, bylo zajímavé, skutečně zajímavé…



Potlačená identita se vrací 03

18. ledna 2012 v 23:35 Moje povídky
Sedm, osm, devět," počítal Alex muže, o kterých se domníval, že zřejmě patří k Triádám. Stál na střeše školy, odkud měl výborný výhled na veškeré školní pozemky. Alex pevně stiskl rty. Devět jen v blízkosti školy a dalších patnáct ve škole, dohromady dvacet čtyři na jednoho. Vypadalo to, že Tridady ho už nehodlaly podcenit, jako to udělal Škorpion a tak raději si vzaly za rukojmí celou školu a na tuto misi vyslaly tolik lidí, jako má skoro celá jedna elitní jednotka.
Alex se sesul na zem s unaveným povzdechem a protřel si oči. Už to tu bylo zas. Ta únava, co ho trápila při poslední misi, se vrátila. Tentokrát s většími grády než kdykoli předtím.
"Hej co tu děláš," ozvalo se najednou nad Alexem.
Alex vzhlédl. Nad ním se tyčil velmi svalnatý muž středního věku. Alex mu věnoval jen krátký pohled. Oči mu okamžitě ulpěly na jeho pase, kde měl pověšený revolver. To Alexovi stačilo a rozmáchl se aby muže odzbrojil, ten však byl daleko pohotovější než ten muž, kterého předtím Alex postřelil, a uskočil.
"Tak vida, vida, všichni tě hledají a ty se přitom válíš tady," pravil posměšně. Alex polkl, tenhle muž nejen že měl dobrý postřeh, ale také alespoň používal mozek, na rozdíl od tamtoho.
Alex však neváhal ani minutu a využil doby, co se muž vytahoval k dalšímu útoku, a měl pravdu. Po prvním odražení jeho úderu nabyl už přílišnou sebedůvěru a už si nedal tak velký pozor jako předtím. Alex vykopl nohu a duchu si blahořečil, že po skončení služby v MI6 neskončil s karate. Teď se mu černý pásek hodil. Srazil muže na zem, a kdyby do toho dal ještě více síly, tak by mu i vyrazil dech. Využil času, který tím dostal, a z pasu vytáhl pistoli. Muž se však rychle vzpamatoval a podrazil Alexi nohy, než vůbec stačil odjistit. Alexovi vyletěla zbraň z ruky a sesypal se na zem. Muž neváhal a vrhl se na něj. Rozmáchl se a vší silou ho udeřil do hlavy. Alex bezmocně hlesl a jeho tělo ho odmítlo poslouchat. Hlava jako by se mu rozkočila na čtyři a vše se mu zamlželo. Úděsná bolest ho uchvátila, až myslel, že ho má samotná smrt. Ucítil, jak se mu po hlavě rozlilo něco teplého a tekutého a na jazyku hořkou pachuť krve, ale muži to evidentně nestačilo. Chytil mu krk a začal ho pomalu dusit.
"Tak a máš po ptákách mladej. Takhle mě nikdo nezjebal už hodně dlouho. Co si o sobě vůbec myslíš? Chtěl jsi mě zastřelit a málem se ti to povedlo, ale teď si v prdeli hochu! Teď tě za to rozčtvrtím, ale nejdřív tě vykuchám a pořádně si to užiji!" křičel muž a stále Alexe škrtil. Alex se znovu pokusil o sebeobranu, ale ta šla bez dechu a s tělem které vás neposlouchá dost těžko. Zoufale lapal po dechu a svět se mu čím dál tím víc mlžil a černal, pod stékáním krve do očí.
Tohle je konec, konec člověka jako jsem já. Mihlo se Alexovi hlavou a šokovalo ho, že toto uvědomění si přijímá s podivným chladem a nezájmem. Jenže to konec nebyl.
Ozvalo se podivné zadunění a muž spadl omráčen na zem. Alex v mlze a v tom, co byl schopen, rozeznal ženskou postavu, která se nyní nad nimi vztyčila.
"Sab," špitl, ale bylo to pouhé přání, věděl, že to je nemožné. Sab nebyla taková holka, opustila ho a navíc, co by tu dělala? Ale to víte, po takovémto otřesu se těžko přemýšlí.
"Už jsem pochopila, k čemu je, že jsou ty učebnice tak tlusté, ale promiň, Alexi. Sab nejsem, přesto doufám, že ti má maličkost bude stačit," prohlásila ta osoba a přiklekla si k Alexovi.
Alex ji objal, aby se mohl posadit a přitom se usmál. I kdyby ztratil veškerý cit v končetinách, kdyby úplně oslepl a byl od ní vzdálený několik tisíc let, díky takovýmto hláškám by poznal Jane i na konci světa. Nepustil ji, naopak ještě se více opřel.
Točila se mu pořád ještě hlava a bolely ho všechny kosti v těle. Bylo mu zle, tak zle že snad myslel, že vyzvrátí všechny vnitřnosti z těla. Stále měl svět zamlžený a chtělo se mu spát, jen si odpočinout od toho všeho, jenže nesměl spát. Kdyby usnul, nemusel se také už probrat. Na druhou stranu neměl si na co stěžovat, mohlo to celé dopadnout daleko hůř, kdyby Jane nepřišla. Ten kdo na tom teď byl skutku bledě, byl muž co ho napadl. Zdálo se, že na něj takříkajíc dopadla veškerá tíha vědění. Alex se při té obrazné myšlence chabě usmál. To se mu povedlo. Najednou však zkřivil tvář. Ucítil totiž na hlavě něco mokrého a chladného.
Jane namočila vodou ze své láhve na pití jeden ze svých velkých látkových kapesníků a přiložila mu ho na hlavu. Poté vzala další a pokusila se jím mu alespoň trochu očistit tvář. Alex to cítil, stejně tak cítili tlukot jejího srdce, který ho uklidňoval, ale zároveň byl i překvapivě klidný. Jako by se vůbec nic nestalo, jako by bouchání učebnicemi po hlavách Triád bylo na jejím každodenním programu.
"Bylo několik věci…" začal Alex chroptivě a přerývaně. "Několik věcí, co jsem nechápal…nechápal a nezeptal se."
"Pšššt," utišila ho Jane. "Neměl by ses vysilovat. Ale skutečně několik věcí…několik věcí a já se neptala a přitom jsem udělala větší chybu jak ty. Já, já jsem jen nikdo. Jen holka s trochu jinými zájmy než mají ostatní, která tak akorát dokáže někoho praštit. Kdo jsi však ty Alexi? Proč se tě někdo pokouší zabít, proč si tě volají do ředitelny jiným jménem než se jmenuješ, proč jsou tady? Ne, tohle vše jsou zbytečné otázky, na které jsem se nikdy ptát nechtěla. Ne, odpočiň si a pak mi pověz, co mám udělat."
"Ne, nic nebudeš dělat, je to příliš nebezpečné," zavrtěl nesmlouvavě Alex hlavou. "Je to příliš nebezpečné. Ani nevíš, čeho jsou schopni." Alex se pokusil postavit a dokázat tak, že je už v pořádku, cítil se už o mnoho lépe a hlava se mu už vyjasnila, jenže přeci jen zakolísal a musel se znovu o Jane opřít.
"Hlupáku, co chceš v tomhle stavu dělat?" vyjela na něj Jane. "Možná netuším, čeho jsou schopni, ale myslím, že to jak tě tady přizabili a to, že obsadili celou tuto školu, o něčem vypovídá."
"Nechci, aby ses ty, Felix nebo kdokoli jiný do toho pletli! Nesmí se vám nic stát, nechci, aby se vám stalo to co mně, nebo ještě hůř."
"Sám to nedokážeš a ty to víš."
Jane měla pravdu. Potřeboval, aby se někdo postaral o rukojmí, potřeboval, aby mu někdo kryl záda a věděl, že dokud je v budově tolik rukojmí, MI6, která jistě už přijela na místo je v celku bezbranná. Navíc teď se jeho vyhlídky ještě více zhoršily. Alex zavřel bolestí oči a počítal do deseti. Jak by něco takového mohl udělat jak by mohl Jane a ostatní vystavit něčemu takovému. To že něco takového dělá on sám, na to si již už zvykl, ale proč Jane proč ostatní?
"Dobrá, vypadá to, že nemáme zbytí," prohlásil najednou Alex rázně, přesně tak jak si ho jeho pozdější podřízení budou pamatovat. "Zavolal jsem MI6 a určitě už dorazili, bohužel obávám se, že mají teď, dokud je v budově stále ještě tolik rukojmí, svázané ruce, a proto bych potřeboval, abys nepozorovaně co nejvíc lidí odsud vyvedla. Není to tak jednoduché, jak to zní. Profesoři a ani studenti zatím netuší, že se stali rukojmými. Tato situace se nám hodí i nehodí. Když to tak zůstane, bude je daleko těžší přesvědčit, aby odešli a ještě k tomu, aby se plížili, přesto kdybychom jim vysvětlili situaci, nastal by zmatek, a jako kdyby to nestačilo, celou budovu hlídají oni," pravil a podíval se přitom na omráčeného muže.
"Neboj, to mi došlo," přikývla Jane se zachmuřeným obličejem, "ale co budeš dělat ty?"
"Já se je pokusím mezitím dostatečně zaměstnat, než sem napochoduje MI6."
"Ty jeden blázne, chceš se jim postavit, když vypadáš takhle?!"
"Řekl jsem, že je zaměstnám nic víc," vyštěkl Alex. "Krom toho, už jsem na tom byl daleko hůř. Věř mi," dodal hned poté, ale už daleko tišeji, a přitom sklonil pohled na zem, jako by se za to snad styděl. Znovu se pokusil postavit a tentokrát se mu to i povedlo. Přešel k muži, který se ho před chvíli pokusil zabít a prošacoval ho. Sebral mu vysílačku a několik nábojů, co u něho našel. Poté sesbíral obě pistole a chvíli váhal, jednu však nabídl Jane a ta ji bez ostychu přijala. Zkontrolovala hned počet nábojů v ní a zajistila ji.
"Dokážeš s tím veledobře zacházet," pravil překvapeně Alex.
"Jo, moji rodiče jsou tak trochu do tohohle fandové a také jsem měla na střední jednoho profesora, který nás asi tak třikrát vzal na střelnici."
Alex se pousmál, aspoň že tak. Čekal by hodně, ale toto ne. "To je dobře, to je moc dobře, trochu mi ze srdce spadly strach a starost o tebe," řekl Alex a hodil Jane vysílačku. "Tohle je vaše důstojnice."
"Důstojnice?" nechápavě zamrkala Jane.
"Ano, zkusím od dalších splašit další, a když budu od tebe něco potřebovat, ozvu se, avšak je možné, že nás tím mohou zaslechnout i oni, a tak bude lepší, když se budu ptát jen na přibližný stav věcí a nebudeme se oslovovat jmény."
"Rozumím, pane, a naprosto vám důvěřuji," ušklíbla se Jane a vzala si vysílačku.

"A co bylo dál, Johane, povídej!" naléhal jsem dál na svého přítele.
"Dál, no to je jasné snad ne, zvláštní agente Brusi. Dál jsme všechny zachránili, zatkli nebo zlikvidovali ty parchanty a to vše bez jediného škrábance."
"Madam Jane, moc nás ehmm těší," křikli jsme s Johanem, vyskočili jsme jako opaření a zasalutovali.
"No, to je moc pěkné. Zdravit výše nadřízené a vyprávět o nich dokážete dokonale, ale to je tak všechno! Že byste se také dali do práce místo toho žvanění!" okřikla nás Jane.
"Ano madam, provedeme!" hrklo to ve mně.
"Dělám si srandu, hoši, ve skutečnosti mě postřelili a náš milý velitel utržil téměř smrtelné zranění. Naštěstí jsme to oba přežili, takže vás nyní můžeme oba komandovat."



Potlačená identita se vrací 02

18. ledna 2012 v 23:33 Moje povídky
"Nu, což," pokrčil rameny Felix. "Mám hlad, půjdu se ještě před hodinou najíst do bufíku. Nepůjdeš také?" zeptal se Jane, ta však nepřítomně zavrtěla hlavou.
"Ne, je mi líto. Někdy příště jo," zašeptala.
Felix očekával, že jako vždy se alespoň otočí a usměje. Jenže se tak nestlalo. Jane se stále dívala dolu na dav prváků s tím stále zachmuřeným obličejem. Nechápavě zavrtěl hlavou. Nejdřív se začne divně chovat Alex a teď se do toho vmísí ještě Jane. Tenhle den byl skutečně postavený na hlavu.
"No, jak chceš, tvrdni si tu klidně dál, já se jdu najíst. Uvidíme se na hodině," řekl, otočil se na patě a mávl ruku na rozloučenou. To však Jene neviděla.
Přešla až k okraji terasy a naklonila se přes zábradlí, aby měla lepší výhled. Sledovala Alexe, jak se dere davem, jak pronásleduje toho muže, který ho předtím zaujal, i jak drze, ale zručně, ukradl jednomu z prváků brýle. Pozorovala ho se zachmuřeným obličejem, až do doby než jí zmizel. Její rty se pohnuly, ale nevyšel z nich žádný zvuk. Přesto nebylo nijak těžké uhádnout, co chtěla říct. Chvíli tam ještě jen tak stála a zachmuřeně pozorovala vchod do hlavní haly a poté se vydala k učebně.
U vchodu do třídy se sešla zase s Felixem, který se teď ládoval chlebíčkem s rybičkovou pomazánkou.
"Skutečně nechceš? Teď je přednáška s Olcolinem, měla by ses posílit, abys přežila ten jeho neskutečně protivný tón hlasu. Já kdybych to neudělal před každou jeho hodinou, tak se už dávno psychicky zhroutím."
"Ne, skutečně díky, ale už jsem jedla. Spíš kde je Alex? Neříkal, že na hodinu přijde? Za minutu hodina začíná, kde se toulá?"
"Jane jen klid, Alex se o sebe umí postarat sám. Krom toho minuta je pořád spousta času. On se ukáže," snažil se Jane uklidnit Felix, ta však jen pochybovačně potřásla hlavou.
Nějak z toho neměla dobrý pocit. Felix byl klidný, ale on Alexe nepozoroval, jak toho Číňana sledoval a zmizel s ním ve dveřích do hlavní haly. Jenže pocit je jen pocit a Jane na pocity nikdy moc nedala a tak vešla společně s Felixem do třídy. Usadila se na místo a čekala na hodinu. Hodina začala, ale Alex se neukázal.
Hodina začala a ubíhala neskutečně pomalu až nesnesitelně, to tak bývá, když člověku něco jiného vrtá hlavou a nemůže se toho zbavit. Jane myslela, že se snad zblázní a poté se to stalo. Stačila jediná věta, která se roznesla školním rozhlasem.
"Prosíme Alexe Riedera, aby se dostavil do ředitelny," zahlásil rozhlas stroze.
Jane při slově Alex sebou škubla a nebyla jediná i Felix sebou škubl, pak se však uklidnil, když zaslechl přímení. Jane však přímení neuklidnilo. Nevěděla ani proč, možná to bylo Olconolinovou připomínkou k hlášení: "Hmm, Alexe Riedera nikoho takového neznám a to učím skoro všechny studenty," podivil se, "Vy snad někoho takového znáte?" zeptal se studentů, ti však zavrtěli hlavou, že nikoli.
Jane se kousla do rtu. Připadalo jí, že je zase v nějakém tom svém klasickém snu, co se jí často zdávaly. Snu plného boje, nebezpečí a násilí. Rieder, kde to už jen slyšela? Určitě někde ano, ale kde? Jane ztuhla. "Ten dárek," špitla.
Pamatovala si tu scénu moc dobře a kdo by také ne? Šli společně s Alexem a Felixem domů a najednou je zastavil podivně vyhlížející muž. Byl slušně oblečen v nevýrazném saku s výraznou kravatou a na nose měl nízko posazené drobné brýle, přesto nepůsobil nijak zvlášť důvěryhodně. "Pane, pane Reidre," oslovil Alexe. Tenkrát si toho moc Jane ani Felix nevšimli. Přece jen ten muž musel být o několik let starší než Alex, ale ten muž se k Alexovi choval podřízeně. Vlastně o nic nešlo. Jen se uklonil, předal mu bílý balíček a odešel. Alex balíček rozdělal a do ruky mu vypadly digitální hodinky s papírem. Bylo na něm jen párat:
Alexi, vždy mě bavilo pro tebe vyrábět a teď je však konec, ale to je dobře, jsem rád za tebe. Tohle je takový malý dárek na rozloučenou.
Ten muž, co mu to předal, ho oslovil, Pane Riedre, ne Alexi Short, nebo když už tak Pane Short. Oslovil ho Pane Riedere a Alex se otočil. Věděl, že tím myslí jeho.
Jane se rozklepaly nohy a zalapala po dechu. To přeci nebylo možné, co se tu u všech rohatých dělo? Proč Alexe takto oslovovali? Proč ho chtěli do ředitelny a kam vůbec ten hlupák šel? Jane hořce polkla. Nevěděla proč, ale musela ho najít, a to co možná nejrychleji. Alex a Felix byli jediní její přátelé. Neunesla by, kdyby se jen jednomu z nich něco stalo.
Sebrala sešit a vytrhla z něho kus papíru, na který rychle naškrábala vzkaz. Poté ho posunula po lavici k Felixovi, sbalila si věci a odešla ze třídy.
Musela se zbláznit, takhle všechno zahodit, jen kvůli jedné malé nepatrné možnosti, že se Alexovi něco stalo. Vždyť Alexe mohli volat kvůli všeličemu a ona ani neví jakým směrem a kde by ho měla hledat. Blesklo jí hlavou. Ty pochybovačné myšlenky však zapudila. Už se jednou rozhodla a nemohla se vrátit zpět.

Ozvalo se zaklepání a profesorka Bronanová překvapeně zvedla obočí. "Kdo nás otravuje? Opozdilí studenti nemusejí klepat, ale mají se do třídy, co nejtišeji vklouznout, aby nerušili ostatní. No tak vejdi, já ti hlavu neutrhnu," řekla svým typickým jízlivím hlasem, který říkal něco úplně jiného, než tvrdila.
Dveře se otevřely a do učebny vstoupil Alex. Rozhlédl se po třídě a když spočinul jeho zrak na nasupené profesorce Bronanové, která soptila kvůli tomu, že ji přerušil výklad, ještě více si narazil brýle na nos. "Promiňte, paní profesorko, že vás vyrušuji," začal.
"Ale ne, vůbec mě Alexi nevyrušuješ vyrušuješ tady studenty a jestli k tomu ne máš dost dobrý důvod tak si buď jistý, že tě z téhle školy vyrazí o to se postarám," opáčila sledovou lehkostí a hořkou ironií v hlase Bronanová.
Alexovi došlo, že Bronanová zrovna není ten typ člověka, které mu by mohl říct pravdu a stejně tak by ji nemohl říct ani studentům. Nevěřili by mu, a když už by mu uvěřili, nastolil by paniku a hluk. Ne, on potřeboval klid, aby se mohl nepozorovaně dostat ze školy.
"Pan profesor Olconolin…" začal Alex.
"Co, co chce ten namyšlený buran? Tak se už Alexi vyžvýkni, nemám na to tady celý den," stále nabručeně zahučela.
Alex si pomyslel, že by to řekl, kdyby mu do toho pořád neskákala, ale věděl jaké má profesorka Bronanová postavení a tak to raději vynechal a pokračoval dál.
"Pan profesor si přeje, abyste to tu opustili."
"No výborně a to si nemohl vzpomenout dříve?" neodpustila si zase uštěpačnou poznámku Bronanová sarkasticky se přitom zašklebila a pohodila svýma blonďatýmy vlasy. "Nuže dobrá, jenom že je to Olconolin tak se přesuneme. Kde teď máme být?"
Alex si povzdechl. "Špatně jste mě pochopila."
Bronanová za tuto poznámku Alexe zpražila pohledem, chtěla už ho za tuto drzost seřvat, ale jak si tak ho vlastně poprvé, co přišel do třídy pořádně, prohlédla, tak se zarazila. Až teď si všimla jeho zmuchlaného oblečení a to včetně pravého rukávu, který byl poskvrněn nějakou červenou tekutinou, a který se snažil asi před všemi schovat.
"Prosím madam, pro dnešek přednášky skončily, věřte mi. Prostě v klidu jděte domů."
Bronanová se chtěla ještě ohradit a požádat o vysvětlení. Z nějakého důvodu však tak neučinila. Takto ještě Alexe neviděla a ani ho tak ještě neslyšela mluvit. Mluvil najednou s jakousi naléhavostí se zvláštním důrazem na prosím a madam. Madam, nad takovým výrazem by se kdykoliv jindy rozčílila do ruda, ona přeci není stará bába, není ani vdaná. Přesto Alex to řekl úplně jinak než všichni ostatní. Bronanová si Alexe pamatovala z přednášek právě proto, že toho už předem dost věděl a to zvláště pokud se dotkla některých technologií, materiálů, a především účinku některých látek. Pamatovala si ho, vždy byl slušný, ale také strohý.
Bronanová sklapla učebnici a kývla na žáky. Ti se okamžitě začali balit a ona také. Alexe nechala Alexem. Pro jednou ji přesvědčil, ale ať si nemyslí, že to bude bez potrestání a pokud šlo o jeho vzhled a okolnosti proč ji žádal o něco takovéto, a co předtím dělal, rozhodla se, že to je jen jeho věc a že ona to vědět ani nechce.
Alex počkal, než všichni odejdou a poté se sesul na židli u katedry. Tohle bylo vysilující, nechtěl to kdy použít a nikdy to nechtěl použít na nevinné. Umění psychologické manipulace s lidmi považoval za tu nejohavnější věc, co dokázal uplatnit, přesto zase necítil vůbec nic, jen únavu. Říkali mu, že se na to nedá spoléhat, podmanit si podvědomě něčí vůli nejde, kdyby tomu tak bylo, byly by všechny mise to nejjednodušší pod sluncem, přesto by mu to mohlo někdy pomoci. Nespolehlivá věc říkali ve výcvikovém centru skorpionu, kde se ji naučil, nespolehlivá, spolehlivější je lidem zamávat pistolí pod nosem, ale může se vám to hodit v extrémních podmínkách, kdy nemáte na výběr. Nespolehlivá věc, vypadalo to, že pro tuto nespolehlivou věc má vlohy. Zcela upřímně raději by lidem pistolí pod nosem zamával, než toto. Manipulovat s jejich myslí se mu zdálo jako vrchol všeho, ale nyní si nemohl dovolit v zbudit rozruch.
Uvědomil si, že potichu evakuovat všechny ze školy nepůjde. Nemůže přeci do nekonečna používat psychologickou manipulaci a krom toho by si odcházejících tříd za chvíli určitě někdo z Triad všiml. Potřeboval by na takovou práci ještě někoho do týmu, on by zaměstnal Triadu a ostatní by evakuovali po tichu školu. Poprvé Alexe zamrzelo, že je naprosto sám. Zrovna nyní by se mu někdo, na koho by se mohl spolehnout, vcelku hodil, jenže tím by přeci vystavil nebezpečí i někoho dalšího. No, jo, ale co by měl tedy udělat?
Bože, jak už byl unaven. Ztěžka se zvedl. Zadíval se na hodinky. Už uběhla dlouhá doba od chvíle, co postřelil toho muže a hned poté kontaktoval pomocí svých hodink MI6. Tušil, že toho bude poté litovat, ale jedině MI6 věděla, jak se má v takovéto situaci zařídit. Že potřebuje pomoc, ale také že kdyby tam jen tak přijela s houkačkami a se vší parádou, jako policie, jenom by tím Triadě řekla, že Alex tam v budově je, a tak ji s jistotou můžou odstřelit s ním i s ostatními rukojmími.
Alex si povzdechl, čekal, že za to co pro ně vše vykonal mu pomohou, ale evidentněji se toho od nich nedočká. Možná bylo na čase přejít k verzi B a prostě všechny postupně i za přítomností svědků odrovnat.
Nakonec se Alex vydal na průzkum, kde si Triády ve škole postavily hlídky, aby později čistku měl jednoduší.
"Prosíme Alexe Riedera, aby se dostavil do ředitelny," ozvalo se najednou z rozhlasu. Alex se jen sarkasticky ušklíbl. Hodlají ho přemluvit k tomu, aby se obětoval za celou školu. Chtějí ho vydírat, ale udělali zásadní chybu. Takhle věděl alespoň to, že jsou v ředitelně, teď mu zbývalo jen najít ty ostatní.

Bronanová společně s ostatními svými studenty vyšla ze školy a chtěla zamířit domů, v tom ji však, stejně tak i její studenty, zastavila parta lidí. "Co chcete," bručela Bronanová naštvaně.
"To nic, jste všichni v pořádku?" ozvala se podivná žena z party lidí, co je zastavili. Na sobě měla šedý kostýmek zřejmě od velmi drahé firmy, zato její účes působil, že za něj zase neutratila ani o korunu navíc. Vlasy byly černé a působily, jako by byly sestřihány podle hrnce. Pečlivě vytrhané obočí měla svraštěné k sobě a rty pevně stisknuté. To celé jí dodávalo podivný nádech neženství.
"V pořádku, proč bychom neměli být v pořádku?" nechápala Bronanová.
Podivná žena si viditelně oddechla. "Mé jméno je paní Jonesová a jsem zástupkyní ředitele MI6," představila se.
"Co tu probůh dělá MI6?" zavrtěla Bronanová hlavou.
"Tato škola byla napaden teroristy. Jsem ráda, že se vám nic nestalo, přesto vás budeme všechny muset preventivně prohlédnout," odpověděla Jonesová.
Mezi studenty to překvapeně zašumělo. Bronanová si povzdechla. To si snad z ní někdo dělá srandu. Tohle přeci nemohla být pravda. Nejdřív Alex Short se svým, co ono to bylo zač? Proč ho vlastně poslechla? Bože, ona, ona udělala věc jen tak pro nic zanic, zrušila výuku. Zrušila to jen kvůli tomu, že to byl rozkaz, rozkaz od Shortra. Proč ho však uposlechla? Prolítlo Bronanové hlavou a ta ji silně rozbolela. Udělalo se ji špatně.
Jonesová si její nevolnosti všimla. "To je dobré, už jste v bezpečí," pravila k ní a poté se ohlédla na své lidi. "Na co čekáte, až naprší a uschne? Doktora, honem!" křikla na ně a znovu se obrátila k Bronanové. "Jak jste se dostali ven? A co Alex Short? Potkali jste ho cestou?" zeptala se Jonesová naléhave.
"Alex Short, Alex Short, ten hajz…" stihla zašeptat ještě Bronanová, ale poté se jí podlomili kolena a ona by v bezvědomí spadla na tvrdou zem, kdyby ji jeden z Jonesových mužů nezachytil.
"Sakra, co jí to provedli, je v bezvědomí," pravil muž, co ji chytil, překvapeně.
"Ne, Vlku obávám se, že za tohle Triády nemůžou. Tohle je práce Riedera."
"Vlčka? Ale proč…"
"Rieder zachránil všechny tyto studenty, bohužel však tím, že je násilně přiměl opustit školu. To značí jen dvě věci. Zaprvé, že lidé v té škole ještě nevědí, že jsou rukojmými, ale pravděpodobně co nevidět to zjistí, a druhou že Rieder je pořád na živu a pokouší se teď s Triadami vypořádat."
"Úplně sám, to je šílenství! Copak se úplně zbláznil?" vyhrkl Vlk.
"Možná," přikývla zamyšleně Jonesová, ale z jejího tónu bylo znát, že už se o Alexe nebojí tolik jako kdysi. "Postarejte se o ty civilisty a poté půjdete společně ještě s dalšími lidmi tomu bláznovi na pomoc!"
"Ano madam," přikývl Vlk.



Potlačená identita se vrací 01

18. ledna 2012 v 23:31 Moje povídky
Alex Rieder v pouhých čtrnácti letech nedobrovolně pracoval pro MI6 jako britský agent (jako James Bond). Ve svých patnácti ho konečně MI6 přestala využívat a on se tak rád vrátil ke svému vysněnému životu obyčejného studenta. Takto končí série knížek od autora Anthona Horowize, bylo by však zřejmě směšné se domnívat, že Alex žil dál spokojený a klidný život. Člověk jako on, s tím co prožil a s nepřáteli, které si za rok špionáže udělal… není možné, aby ho to jednou zase nedohonilo?!

Alex se opíral o zábradlí a sledoval proudící davy nováčků do školy. Věděl, jak se cítí, sám si tím před rokem prošel. Nová škola, vejška, kde platí skoro úplně jiné poměry než na střední. Cítili nejistotu, zvědavost, ale také rozčílení nad tlačenicí u vchodu, které byli součástí.
Už uběhlo několik let od doby, co naposledy navštívil centrálu MI6 a mluvil s Alanem Bluntem. Žil vcelku spokojený život obyčejného člověka společně se Sabinou, tedy alespoň zatím. Poslední dobou se nějak nemohli shodnout, o všem se dohadovali, navzájem si lezli na nervy, bylo to k nesnesení. Alexovi zazvonil mobil a on tak nějak věděl, že je to ona. Byla to jen otázka času, kdy se k tomuto kroku odhodlá. Vzal mobil do ruky a zběžně projel esemesku, kterou od ní dostal. Bylo to přesně tak, jak si myslel, jen ho mrzelo, že nemá tolik odvahy mu to říct do očí. Na druhou stranu ona byla jednou z lidí, která mu neustále připomínala, kým ve skutečnosti byl. Kromě ní, Jack, která ho teď občas navštěvovala a byla pro něho rodinou, a starým kamarádem Tomem, kterého už tři roky neviděl, nevěděl o jeho minulosti nikdo další a tak to mělo i zůstat.
"Ale copak, copak, netvař se jako svaté umučení!" uslyšel za sebou Alex známý hlas a pak i ucítil zprava i zleva rozmařilé objetí kolem ramen.
Zprava ho objal Felix Grent, dlouhán s krátkými hnědými vlasy a ostrými rysy v obličeji, genius na matematiku, ale totální nemehlo v tělocviku. Z druhé strany to byla Jane Klainova, sarkastická, tvrdá, nepříjemná holka, ale na něho byla docela milá a jiná než k ostatním. Holka, která byla jedna z mála, co se mu v tělocviku mohla na této škole rovnat. Její obličej a tělo mělo spousty jizev a starých modřin, což bylo dosti zvláštní. Jane vždy tvrdila, že měla nehodu, ale nikdy už neřekla víc. Alex měl vážné podezření, že její nehody byly podobné těm jeho, ale neptal se jí na to. Oba to byli jeho noví spolužáci a přátelé.
Jane ho zatáhala za culík jeho teď už dlouhých blonďatých vlasů a zasmála se. "Skutečně se tváříš jak svaté umučení. Co se stalo? Takového jsem tě ještě neviděla."
"Nic, vlastně se nestalo vůbec nic. Jen…" Alexovi trochu selhal hlas.
Ta zpráva od Sabiny byla ta poslední tečka za jeho minulým životem. Teď už kromě Jack tu de facto nebyl nikdo. To si Alex alespoň myslel, ale tohle Jane ani Felixovi říct nemohl. V tom si Jane všimla jeho mobilu, který svíral v ruce a vyškubla mu ho z ruky. Alex se po ni ohnal, ale ona bleskově uhnula a zadívala se na to, co mu Sab píše.
"Hej, dej mi ho zpět nebo…"
"Nebo co Alexi? Nebo mě zmlátíš? No, neříkám, že bys to nedokázal, ale skutečně bys zmlátil dámu," rozesmála se Jane.
"Pokud vím tak se za dámu nepovažuješ ani ty sama a za holku tě nepovažují ani někteří kluci na škole," utrousil Felix na adresu její povahy, nikoli vzhledu.
Jane ho však neposlouchala a začetla se do zprávy.
"Dej to sem, chováš se jako malé dítě!" zasyčel znovu Alex a pokusil se znovu vzít si zpět svůj mobil. To se mu to povedlo, ale bylo už příliš pozdě. Jane si zprávu stačila přečíst.
"Héé, takže se s tebou Sab rozešla. To chápu, to je důvod proto tvářit se jako kakabus, ale ber to z té lepší stránky. Neříkal jsi, že poslední dobou to mezi vámi šlo od desíti k pěti? Takhle máš alespoň pokoj a podívej se, támhle je spousta prvaček, mezi kterými se určitě alespoň jedna najde, a pak jsem tu ještě já," pokusila se Jane o vtip.
Alex se usmál. Tohle byla přesně ta stránka Jane, kterou ukazovala pouze Felixovi a jemu. Najednou se cítil zase šťastný. Byl se svými přáteli, byl obyčejný student vysoké školy, který si po vyučování vydělával jako číšník v jedné restauraci. Prostě obyčejný život. Cítil se osvobozen a pak, pak tento krásný den byl zkažen jediným okamžikem, když znovu jeho zrak spočinul na davu pod nimi.
Přesněji na jednom muži, kterého si předtím nevšiml. Alexovi se sevřelo hrdlo. Snažil se uklidnit, ale nešlo to. Ten muž byl pravděpodobně podle vzhledu Číňan. S krátkými černými vlasy a oproti nim s obrovským nosem a hranatou bradou. Na sobě měl tmavě hnědé kalhoty a bílou košili s vyhrnutými rukávy. Alexe však nevyděsil jeho vzhled, ale tetování, které díky vyhrnutým rukávům bylo vidět. Byl to pouhý červený kruh, značka triád čínského gangu.
Co tu chtějí? Jdou si snad pro mě? Blesklo Alexovi hlavou. Chtějí se mu snad pomstít? Ne, to musí být hloupost, už je to moc let, co je dopálil díky Wimbledonu. Od té doby se stalo už spoustu věcí. Alex si dokonce kvůli tomu, aby ho takovíto lidé nenašli, změnil příjmení. Tohle nebylo fér. Nemohli přeci tady být kvůli němu, ale jestli ne, kvůli němu, tak proč? Měl se tím zabývat, nebo to má nechat plavat? Ne, copak nemá právo na normální život?
Alex to chtěl nechat plavat. Něco mu napovídalo, že když teď toho nenechá, nebude nikdy konec, pak si však vzpomněl na Saniného otce a Jassena Gregoroviče, nájemného vraha. Z myšlenky, že by se něco podobného mělo opakovat, se Alexovi udělalo mírně nevolno. Ne, nesmí dopustit, aby se tady někomu něco stalo jenom proto, že on si usmyslel být obyčejným člověkem.
"Alexi, ty toho muže znáš?" zeptal se nechápavě Felix.
Alex si až nyní, uvědomil, že kamarádi si všimli jeho změny chování, a i důvodu té změny. No, asi to nebylo nic těžkého, když strnule stál na místě a pozoroval toho muže.
"Ne, vlastně ho vůbec neznám. Potřebuji si ještě něco vyřídit, tak se uvidíme na hodině," řekl, mávl rukou a otočil se k odchodu.
"Jasan," přikývl Felix.
Jane neodpověděla, jen se zamračila a znovu se zadívala na muže, který před chvílí Alexe zaujal.

Alex sešel z terasy dolů mezi hlouček prváků a přitom bezděky jednomu studentovi ukradl z kapsy velké sluneční brýle. Nasadil si je, pokusil se schovaný v davu a zároveň se co nejvíce k němu přiblížit. Muž měl u ucha vysílačku, zřejmě kvůli odposlechům a prodíral se davem prváků k hlavní bráně do velkého sálu školy a Alex za ním.
"Ano…jistě hledám ho, ale copak si myslíte, že je jednoduché ho najít. Ta fotka, co jste mi dali je stará. Víte jak se mezitím mohl změnit?" zaslechl toho muže Alex jak řve do vysílačky. Muž byl pravděpodobně vytočený doběla. Poté se však uklidnil. "Víte určitě, že dnes je ve škole? Ach…promiňte…sasamozřejmě že že o vás nepochybuji," začal koktat muž a vstoupil přitom do velkého sálu školy. Alex stále za ním společně s dalšími už zaregistrovanými prváky.
Přátelsky se na ně usmál. "Dobrej, tak co, jak se vám líbí naše škola?" zeptal se jich, aby nevypadal nápadně, ale jejich odpovědi už neposlouchal.
Muž se znovu rozhlédl kolem sebe. "Ne nevidím ho a jaká je situace jinde? Rozumím, jestli to takto půjde dál, tak budeme nuceni zaútočit na školu."
Alexovi ztuhla krev v žilách. Takže skutečně chtějí něco takového udělat. To není možné. Nemohl tomu uvěřit. Kdyby to byla tak, nemluvil by přeci tak nahlas v místnosti plné lidí, kde ho někdo mohl slyšet. Ne, právě proto, že tam bylo tolik lidí a nikdo si ho nevšímal, si to mohl dovolit. Jeho hlas se ztrácel v hovorech ostatních.
Muž se najednou prudce otočil k Alexovi. "Hej, ty tam, víš kde je děkan této fakulty?" zeptal se ho najednou muž rázně.
Alex zalapal po dechu, ale naštěstí se stihl v čas uklidnit, než to stihl muž postřehnout, uklidnit. "Ano, vím," přikývl.
"Výborně, dovedete mě za ním," rozkázal mu muž.
Alex zaváhal, ale poté přikývl. "Pojďte se mnou," řekl, ale zamířil přísně na opačnou stranu, než byla ředitelna. Muž nevědomky vykročil za ním.
Alex šel dál, pryč od davu, od lidí. Nevěděl, jestli dělá dobře, ale na osamělém místě bude mít daleko lepší možnost z něho dostat, co tu chce. Šel a snažil se najít místo, kde by hodnou chvíli mohli být sami. Věděl, že pokud takto to půjde dál, ten muž si všimne, že ho vleče úplně někam jinam, než chce.
"Vy asi nejste zdejší," pokusil se Alex odvést mužovu pozornost. Bylo to hloupé konstatování, ale nic lepšího ho zrovna nenapadlo.
Muž se však usmál. "No, takto bych to nenazval. Vlastně se má rodina přistěhovala už před nějakou dobou."
Alex zaváhal. Možná tenhle člověk patřil k Triadám, ale to ještě neznamenalo, že nemůže mít svoji rodinu se kterou je šťastný, že tu nemůže být z osobních důvodů. Ne, to byl nesmysl, vždyť před tím do telefonu říkal, že když tak napadne školu, a rozhodně to neříkal jako žert.
"Jsi si hochu jistý, že jdeme správně?" znejistěl muž.
Alex pevně sevřel rty. Tohle se nevyvíjelo podle jeho plánů, ten muž už začínal cítit zradu. "No on si potrpí na klid. Takže jste tu kvůli rodině?" pokusil se to zamluvit a přitom koukal po volné místnosti. V tom mu spočinul zrak na Olcolinovu kabinetu. Věděl, že v něm teď profesor nebude, měl zrovna hodinu, na které mimochodem měl být i Alex.
"No, vlastně máte pravdu, jsem tu kvůli své dceři. Víte, ona teďka přestoupila a …"
Alex přišel ke kabinetu a jen blahořečil školníkovi, že stále ještě nenandal jmenovky na dveře.
Mužovi se jeho historka evidentně zalíbila a tak v ní pokračoval dál. "Ona je hrozné nemehlo. Je jí už skoro dvacet jedna a stále si není schopná úředničiny. No, ale jinak rozdílové zkoušky zvládla dokonale. Takže jsem tu proto, abych to urovnal a ona mohla tady studovat," vyprávěl a vstoupil do kabinetu.
Alex hned po něm a za sebou zavřel dveře, zamkl. Než se stačil muž vzpamatovat, jediným chvatem mu sebral z opasku pistoli a namířil jí na něho. Muž zbledl jako stěna, až teď mu došlo, do jaké situace se dostal.
"Nebuďte směšný. Nehrajte si tu na hodného tatínka. Slyšel jsem vás, co jste říkal tam v hale. To tetování, co máte na paži, velmi dobře poznávám. Co tu chcete Triády?" zahřímal Alex.
Muž bezděčně polkl, ale poté se na jeho tváři vyloudil sarkastický zvrácený usměv. "Co chceme, co chceme," nekontrolovatelně se začal smát a prskat. "Jen jednoho člověka, Alexe Riedra, nic tak cenného, za co bys mladej měl zařvat. Nejsem tu jen já ale i další, kdybys mě zabil, nemáš nejmenší proti nim šanci, takže tu…"
"Co, takže tu pistoli mám dát dolů?" dokončil za muže Alex a jedním pohybem ruky si sundal brýle, které pak uložil do kapsy u kalhot. Zahleděl se svýma tmavýma očima na muže, který právě stál předním. "To těch několik let mě na tolik změnily, že mě nepoznáváte? Že nemám šanci, to mi říkají lidi jako vy v jednom kuse. Víte co, je mi to úplně uzatku," zabručel Alex.
Muž se přestal smát, naopak vytřeštil na Alexe vystrašeně oči. Měl v úmyslu Alexe najít a dopadnout, ale takto si to rozhodně nepředstavoval. Přeci jen Alex už nebyl dítě a i když už byl dlouho mimo službu, byl to pořád bývalý agent MI6. Měl se ho zbavit, protože ještě stále byl pro ně hrozbou. Až teď pochopil proč.
"Tak a teď mi řekneš, co po mě chcete!" vyštěkl na muže Alex a stále na něj mířil pistolí.
"Co po tobě chceme, to je jednoduché, aby ses nám už nikdy nepletl pod nohy. Pomstít se ti za Wimbledon a navždy tě odstranit. Naši jsme po dlouhém hledání školu, do které chodíš, ale pořád jsme tě nemohli z určitostí najít. Vlastně jistoty, že jsi to ty, jsme mohli docílit jen tím, že se sám projevíš, když se tu objevíme. Teď ses vlastně nám sám přihlásil a já už myslel, že budeme muset, použít plán B a předstírat teroristy, aby se ukázal. Vzdej to, nejsem tu jen já, ale ještě další. Nemáš šanci. Za rukojmí máme celou školu. Co myslíš, je tvůj život stejně tak důležitý jako všechny životy lidí tady na škole?"
"Tss, co se opovažuješ říkat, co je správné a co ne?! Ty na něco takového nemáš vůbec právo!" okřikl muže Alex.
"Pche, takže si snad myslíš, že tvůj život je cennější než ostatních? Proto mě teď zabiješ a zmizíš. Necháš nás tady pozabíjet i všechny ostatní," začal se na Alexe muž šklebit.
"Ne, nezdrhnu. Říkáš, že nemám šanci? Copak jsem ti už jednou neřekl, že na tohle jsem nikdy nehleděl? Já se vám postavím a nikdo z nevinných přitom nepřijde o život! A co se týče tvého života, já nejsem vrah!" a s tím na muže vystřelil.
Muž zaječel a sesul se na zem. "Ty parchante, ty zatracenej hajzle, ty jsi mě střelil do nohy. Tohle je nějakej boj," syčel a vřískal muž.
"Promiň, ale s tímhle by ses ještě někam dostat mohl," pravil nelítostně Alex a střelil muže ještě do druhé nohy. Muž znovu zaječel. Alex čekal, že ho zase začne bolet břicho za to, co provedl. To se však nestalo. Už chápal, jak takovéto věci mohli dělat Jassen a ostatní. Prostě jejich svědomí se už neozývalo stejně tak jako nyní jemu. Byl sebou znechucen, ale na to teď nebyl čas. Těch výstřelů a řevu si už někdo musel všimnout a to, i když byli nyní na vcelku liduprázdném místě budovy. Přistoupil k muži a kus jeho košile mu odtrhl, poté mu jím zacpal pusu a svázal ruce. Poté ho ještě prošacoval a našel několik nožů, které si poté hned přivlastnil.
"No, tak se tu měj a neboj, až to tu všechno vyřídím, přijede záchranka, takže nevykrvácíš," dodal ještě Alex a poté se vytratil z kabinetu, který za sebou opětně zamkl. Nasadil brýle na nos a zamířil ke třídě, která mu byla nyní, co nejblíže. Potřeboval nenápadně dostat co nejvíce lidí, potencionálních rukojmí ze školy.



Smetí z mé kapsy – střípek odrazu

18. ledna 2012 v 23:25 Moje povídky
"Zestárl jsem, je mi pořád ještě náct, ale už nejsem tím, co jsem byl. Vzpomínky se vytratily a zamlžily a já už nevím, jak a proč jsem se choval tenkrát, kdo na mě kouká z hladiny jezera. Hledí na mě a já nevím, co říct. Je ještě mladý, ale jeho oči tvrdí něco jiného. V koutcích se mu rýsují už první vrásky a hledí na mě s dospěláckou ironií a skepsí. Kam se poděl jeho upřímný usměv, kam se poděl optimizmus, který měl předtím? Co se stalo s upřímností k ostatním lidem? Díváš se na tento svět těma očima a nevidíš ani to, co jsi viděl předtím. Pod očima máš kruhy a nelíbí se ti už cokoli poslouchat. Jsi unaven a už nic nechceš, jen pryč, ale nevíš, kam bys šel. Přeješ si vystoupit nahoru nad hladinu a rozutéct se po ní, to však nemůžeš. Nemůžeš to, protože jsi můj, můj odraz na hladině, pouze odraz," pravil muž svému odrazu v jezeře a odraz se k muži naklonil a sarkasticky a zvráceně se zasmál.
"Směješ se mi a přitom nevíš, co činíš. Já jsem ty a ty jsi já. Když se změním, změníš se také. Nelíbím se ti, no to máš špatné, protože se nelíbíš sám sobě," řekl odraz se stále stejným samolibým úsměvem.
Muž neodpověděl, jen vzhlédl od hladiny jezera, kde se neodrážel jen on, ale i tisícovky hvězd na obloze, k protějšímu břehu. Chvíli jen tak seděl a poslouchal, jak šumí ve větru stromy, poté vzal ze břehu kámen, který mu byl nejblíže a hodil jej do svého odrazu.
"Možná máš pravdu, ale to mi je jedno. Nesnáším tě a jediné co ještě více nesnáším, je být ztracen," pravil muž.
Hladina vody vytvořila kruhy a odraz se rozplynul. Muž se zahleděl na nebe.
"Být ztracen. Já jsem ztracen, nevíte, kudy vede správná cesta?" zeptal se hvězd. Ty se na něj jen usmály, ale neodpověděly.
Muž se přesto usmál a neslyšně do ticha poděkoval.



Smetí z mé kapsy – střípek odrazu (info)

18. ledna 2012 v 23:16 Moje povídky

Smetí z mé kapsy - střípek odrazu


Žánr: Smutné, Záhadné
-------------------------------------------------------


Popis:

Odraz váš ve vodě, tichá noc a hvězdy… co vše mohou ztracenému člověku říci. Úvahová a záhadná povídka


Smetí z mé kapsy – střípek zrcadla

18. ledna 2012 v 23:11 Moje povídky

"Co to píšeš, co to škrábeš a mohl bych si to přečíst?
Co to je, deník, ty si píšeš deník, no tak to se podívejme?!"
"Ne, já jen píši …"



Na betonové zídce seděl a pozoroval, poslouchal svět.
Na betonové zídce seděl a byl mokrý.
Seděl a díval se dolů na lidi s deštníky.
Seděl nahoře nad nimi a byl dole mezi nimi.



Co nosíte u sebe, provázek, prstýnek?
Co nosíte u sebe, cigarety, zapalovač?
Co máte tady vám nejdostupněji, tužku a zápisník?
Co je ve vašich kapsách, co se tam ukrývá?



Na déšť nepomyslel a vyndal z kapsy zápisník a tužku.
Co bylo tak důležité, že si to urgentně musel bez rozmyslu napsat?
Na to, že mu přitom z kapsy mimo jiné také vypadlo malé zrcátko, se neohlížel.



Zrcátko spadlo dolů a roztříštilo se na tisíc malých střípků.
Spadlo, rozlítlo se na všechny strany a zalesklo se v drobném obláčku.
Kolem šel jeden z lidí s deštníky a zahleděl se do jednoho ze střepů.
Jeho tvář se však ve střepu neodrazila.



Muž bez tváře se chvíli na střípek se zaujetím díval,
Poté se však zachmuřil, naštvaně se otočil a odkráčel.
Dav deštníkářů ho opět přijal mezi sebe a muž bez tváře zmizel.
Sedící na zídce se zaujetím pousmál a otevřel zápisník.


"Co to píšeš, co to škrábeš a mohl bych si to přečíst?
Co to je, deník, ty si píšeš deník, no tak to se podívejme?!"
"Ne, já jen píši …"



Muž se usmál a zavřel zápisník.
Usmál se a uklidil ho do kapsy.
Usmál se a seskočil dolů.




Smetí z mé kapsy – střípek zrcadla (info)

18. ledna 2012 v 23:09 Moje povídky

Smetí z mé kapsy - střípek zrcadla

--------------------------------------

Popis:

Úvahová báseň ... O čem? To poznáte sami.

Fanouškovská tvorba - Odkazy

16. ledna 2012 v 18:15 | J.K. |  Odborné práce

Odkazy:

  1. http://www.youtube.com/watch?v=pIvL7ZrXy8I
  2. http://www.youtube.com/watch?v=3wCVEri_dus
  3. http://www.youtube.com/watch?v=QyP_xKraiJk, http://www.youtube.com/watch?v=P2Ic7E-JR28&feature=related
  4. http://www.youtube.com/watch?v=rjQXBMc96lI
  5. http://www.youtube.com/watch?v=prY8ACV4u-E
  6. http://www.youtube.com/watch?v=vD4OnHCRd_4
  7. http://www.youtube.com/watch?v=6gu7jsgjUM0
  8. http://www.youtube.com/watch?v=8iiH0i1W5a8
  9. http://www.youtube.com/watch?v=HBCzkz3gHb8
  10. http://www.youtube.com/watch?v=vt4X7zFfv4k
  11. http://www.youtube.com/watch?v=uE-1RPDqJAY
  12. http://www.youtube.com/watch?v=gRcj6CAhe7s
  13. http://www.youtube.com/watch?v=ceHnUrUAbho&feature=related
  14. http://www.youtube.com/watch?v=SX37tU3wMvY
  15. http://www.youtube.com/watch?v=UC14Yqt3MWY
  16. http://www.youtube.com/watch?v=aeYOdgwByLc, http://www.youtube.com/watch?v=OuSdU8tbcHY&feature=related, http://www.youtube.com/watch?v=wQ5iFQv1KaE&feature=related
  17. http://www.youtube.com/watch?v=Hps8w5fGalE
  18. http://www.youtube.com/watch?v=Q__3R5aUkWQ&feature=related, http://www.youtube.com/watch?v=kTD1e3nyCLM&feature=related
  19. http://www.youtube.com/user/jajafilm?feature=mhum#p/f/24/vibWjAr4r2Y,
  20. http://www.youtube.com/watch?v=tJstmxb8vyw&feature=related, http://www.youtube.com/watch?v=Y5pz4VxqnMo
  21. http://www.youtube.com/watch?v=Tx1XIm6q4r4&feature=fvw
  22. http://www.youtube.com/watch?v=FIe_EMOPVh8, http://www.youtube.com/watch?v=InqbFW1KkUU, http://www.youtube.com/watch?v=Zxho8ZDlECw, http://www.youtube.com/watch?v=rwKOYqMmhow, http://www.youtube.com/watch?v=G0LtUX_6IXY,
  23. http://www.youtube.com/watch?v=Nqvg0C90FhM&feature=related, http://www.youtube.com/watch?v=1yqVD0swvWU&feature=related
  24. http://www.youtube.com/watch?v=d_vbdxwI5Ck&feature=related
  25. http://www.youtube.com/watch?v=3yLv8i1uw8I&feature=related
  26. http://www.youtube.com/watch?v=d2hz2dA91R4&feature=related

Fanouškovská tvorba - VI. Seznam použité literatury a pramenů

16. ledna 2012 v 18:13 | J.K. |  Odborné práce

VI. Seznam použité literatury a pramenů


Wikipedia otevřená encyklopedie [online]. Stránka byla naposledy editována 22. 9. 2010. Dostupné z WWW: http://cs.wikipedia.org/wiki/Fanfiction - informace o fanfiction
SOS - Společnost pro Osvětu Spisovatelů [online]. Dostupné z WWW: http://www.sosaci.net/vysv.htm - zkratky a užiteční rady pro autory povídek FF
Zákon číslo 121/ 2000 Sb., o právu autorském - http://www.nkp.cz/o_knihovnach/AutZak/Index.htm
Přednášky na Festivalu fantasie 2006/2009
Advík 2010 přednášky a besedy

A měkolikaleté pozorování stránek:
...

Fanouškovská tvorba - V. Resumé

16. ledna 2012 v 18:10 | J.K. |  Odborné práce

V. Resumé


Fan creation is a creation based on some other popular creation.
We have different kinds of fan creation, which depends on the elaboration. Most frequent are stories otherwise fan-fiction, videos, pictures named fanart and costumes called cosplay. It is not easy to say, whether fan creation contravene copyright law, or not, but this creation is mostly considered as a new art production.

Fanouškovská tvorba - IV. Závěr

16. ledna 2012 v 18:09 | J.K. |  Odborné práce

IV. Závěr


Fanouškovská tvorba je jakákoli tvorba vzniklá na základě jiné slavné tvorby. Rozdělujeme ji podle zpracování. Nejčastější kategorie jsou povídky, jinak fan-fiction, videa, obrázky fanart a kostýmy cosplay. Není jednoznačné, jestli fanouškovská tvorba porušuje autorská práva, avšak ve většině případů se tato tvorba už považuje za nové umělecké dílo.
Doufám, že tato práce pomůže k lepší orientaci v okruhu fanouškovského tvoření a že jsem konečně uchopila některá mlhavá fakta. Povede snad k lepšímu pochopení autorů a jejich děl, a k tomu, že se na fanouškovskou tvorbu nebude nahlížet už jen jako na podřadné "paumění", nebo jako na kopie slavných děl.

Fanouškovská tvorba - III. Autorská práva, fanouškovská tvorba a společnost

16. ledna 2012 v 18:03 | J.K. |  Odborné práce

III. Autorská práva, fanouškovská tvorba a společnost


Fanouškovská díla jsou čím dál více populární, je to však dobře? Vzhledem k tomu, že fanouškovská tvorba je amatérská, kvalita těchto děl bývá většinou dosti nízká, ale někdy se najdou přímo klenoty, které jakoby patřily úplně do jiné dimenze, a mnohdy mohou být lepší než výchozí dílo[1]. To však bývá velmi zřídka. Není také dobře, že někteří lidé už čtou jen povídky FF a ne knížky, natož hodnotnou literaturu, avšak na druhou stranu fanouškovská tvorba lidi rozvíjí po kreativní stránce a tvorba například fanfiction může někomu pomoci zlepšit jeho sloh. Rovněž není žádnou výjimkou, že někteří autoři začínali psaním právě fanfiction, například Jan Kotouč, český spisovatel military sci-fi.

3. 1. Proč jsou na pokraji zákona?

Vzhledem k tomu, že fanouškovská tvorba převážně využívá děl, z kterých vychází, je nasnadě otázka, zda tato tvorba neporušuje autorská práva. K zodpovězení této otázky musíme znát zákon o autorských právech, avšak ani po jeho přečtení nemáme jasno. Zákon říká:

"Autor má právo na nedotknutelnost svého díla, zejména právo udělit svolení k jakékoli změně, nebo jinému zásahu do svého díla, nestanoví-li tento zákon jinak. Je-li dílo užíváno jinou osobou, nesmí se tak dít způsobem snižujícím hodnotu díla. Autor má právo na dohled nad plněním této povinnosti jinou osobou (autorský dohled), nevyplývá-li z povahy díla, nebo jeho užití jinak, anebo nelze-li po uživateli spravedlivě požadovat, aby autorovi výkon práva na autorský dohled umožnil."[2]

Z toho plyne, že autor dané předlohy by fan autora mohl obvinit ze zničení hodnoty díla, nebo z užití díla bez jeho svolení, avšak co je hodnota díla?
Autor fanouškovské tvorby sice využívá mnohdy dílo, předlohu bez svolení autora, ale není to míněno k neprospěchu předlohy, ba většinou naopak. Některá tato díla mohou sloužit jako reklama. Zároveň tím, že autor fanouškovské tvorby do díla přidává svoji kreativitu, vlastně vzniká jiný výtvor, a nejedná se tedy o kopírování. Tato díla jsou zároveň většinou šířena bezplatně, a to také jistým způsobem přispívá k beztrestnosti jejich autorů. Můžeme je vlatně přirovnat ke cover verzím známých písní, kde bychom interprety určitě nenařkli z porušování autorských práv, a jistým způsobem bychom i je mohli také označit za fanouškovskou tvorbu.
Snad nejhůře ohledně porušování autorských práv na tom jsou MV, protože originalita těchto děl vychází pouze ze spojení dvou odlišných děl do nových skutečností a smyslů, avšak mnohdy nepřinášejí kromě tohoto nic nového. Z jejich zdroje se dá lehce stáhnout pouze obraz, nebo pouze zvuk a tak mohou sloužit k nelegálnímu kopírování děl. Jestli je toto však skutečným problémem, proč se nezaměřit na potírání takového stahování a ne samotné tvorby?
Celkově jsou autorská práva dost kritizována nejen po stránce právní, kvůli jejich nejednoznačnosti a neúplnosti, ale také samotná jejich podstata. Kritici tvrdí, že autorská práva nikdy neplnila svůj účel. Říkají, že jde hlavně o distributory, kteří vidí, že jim utíkají peníze tím, že si lidé bezplatně díla kopírují na internetu, a počítají s tím, že každý, kdo si jejich dílo stáhne, by si ho za jiných okolností koupil. Nevidí, že mnohdy jim internet zase nějaké ty zákazníky přivane, a proto utrácejí zbytečně peníze za potírání tohoto jevu. Začínají cítit, že už mezi zákazníkem a tvůrcem nejsou zapotřebí, a tak se snaží udržet si své místo jak mohou. Autorské právo na umění je vymahatelné teprve desetiletí, dříve v dějinách byla vzájemná inspirace úplně běžná. Zároveň nelze pořád přicházet s něčím úplně novým a neotřelým, už jen proto, že hudba má omezeně libozvučných tónů a že v příbězích máme čtyři základní zápletky, a ať děláme, co chceme, nejde napsat nicjiného. Můžeme však napsat Romea a Julii vždy trochu jinak.

---------------------------------------------------------------------------
[1] Obrázky číslo 17, 18., obrázky číslo 19. a 20., obrázky číslo 21 a 22 a obrázky číslo 23 a 24
[2]Zákon číslo 121/ 2000 Sb,o právu autorském, hlava I., Díl 3, Oddíl 2, odstavec 3.

Fanouškovská tvorba - II. 2. 4. Kostýmy - Cosplay

16. ledna 2012 v 18:00 | J.K. |  Odborné práce

II. Druhy fanouškovské tvorby


2. 4. Kostýmy - Cosplay

Poslední kategorií jsou kostýmy, jinak také nazýváné Cosplay[1], které si fanoušci většinou vyrobí a poté v nich jdou na společné srazy dané komunity, nebo si je vyrobí jen tak pro radost. Ukazují je na internetu, na fotografiích, nebo v podobě videa. Na tvorbu jsou Cosplay průměrně těžké. Některé oblečky se dokonce dají koupit přes internet. U Otaku je to velmi oblíbené. U těchto kostýmů se nejedná jen o to, že se za danou postavu z vašeho seriálu, filmu, povídky nebo počítačové hry převléknete, ale že budete i jako ona vystupovat a jednat[2]. Samozřejmě, že vhodné chování a oblek ještě tak docela nestačí k dobrému cosplay[3].

--------------------------------------------------------------------
[1] Odkaz číslo 26. - Česká cosplayová skupina.
[2] Obrázek číslo 14.
[3] Obrázky 15 a 16.

Fanouškovská tvorba - II. 2. 3. Obrázky - fanart

16. ledna 2012 v 17:55 | J.K. |  Odborné práce

II. Druhy fanouškovské tvorby


2. 3. Obrázky - fanart

Fanouškovské obrázky jsou mnohdy označovány jako fanart. Obtížnost tvoření fanart je problematická. Pro každého je totiž někde jinde. Většinou záleží na tom, jaký má autor k výtvarnému umění talent. Toto pravidlo samozřejmě platí i u povídek a spisovatelském talentu nebo videí a filmařském umu, avšak u fanart je tento fakt snad nejvíce patrný. U fanart se používají jakékoli druhy malby, od kresby tužkou, až k olejovým malbám. Nejčastější je však tvorba pomocí počítačových programů jako je fotoshop, nebo gimp. Fanart mají mnohdy podobné kategorie jako videa, nebo fanfiction.
Většina z nich jsou prostě jen ilustrace, nebo plakáty[1] ke knížkám[2], komiksům, hrám[3], seriálům[4] a filmům.
Někteří autoři však do obrázků zapojují svojí vlastní fantasii. Takových obrázků máme hned několik druhů.
První skupinou jsou nové postavy v daných předlohách. Postavu divák sice nepozná, zato však pozná, že patří do toho nebo onoho díla, díky tomu, že je podobně oblečená, jako jsou oblečeny ostatní postavy z předlohy, nebo má nějaké jiné atributy z dané předlohy, či je vyobrazena na obrázku se známými postavami[5]. Je to něco podobného jako je ve fanfiction OC a vlastně to často i OC jsou, protože ti, co kreslí a píší fanouškovské tvorby, mnohdy bývají titíž[6].
Druhou skupinou jsou díla, která sice zobrazují pouze známé hrdiny, ale mnohdy ve vztahu, nebo v situaci, která rozhodně není v daném díle, a mnohdy ani není v souladu s jejich charaktery[7].
Dále existují různé obrázky, které slouží k pobavení. Většinou jsou to různé Crossovery například Holemetrix[8], Bleach Reloaded[9].
Vtip se však dá vyjádřit i jinak. Například barvami, postavením samotného objektu, který autor kreslí[10], nebo i samotným stylem kresby[11].
Komiksy jsou pravděpodobně na tvorbu nejtěžší složkou fanart. Autor nejen, že kreslí více obrázků na menší plochu, ale ještě musí vymyslet v celku krátký příběh, který by měl hlavu a patu a diváky takříkajíc dostal. Samozřejmě, že se kreslí i dlouhé příběhy, ale čím delší je příběh, tím více autor musí namalovat obrázků a tím více mu tvorba zabere času a vysílí ho. Většinou se tvoří parodie, komedie na původní dílo.

--------------------------------------------------------------------
[1] Obrázekčíslo 1. - Plakát k slavnému anime Bleach
[2] Obrázek číslo 2. - Ilustrace k Harrymu Potterovi
[3] Obrázek číslo 3. - Ilustrace ke hře Mario
[4] Obrázky číslo 4. a 5. - Ilustrace k slavnému japonskému oblíbenému kreslenému seriálu Naruto
[5] Obrázky 6. a 7.
[6] Obrázek číslo 8.- Ilustrace hlavní hrdinky z fanfiction "Byla jsi mi sestrou, prosím, postarej se o mé dva bratry." ze webových stránek http://www.anime-manga.cz/
[7] Obrázek číslo 9. - Na obrázku jsou vyobrazeni hrdinové z Bleache Orichime a Ulquiorru. Zde Orichime brání Ulquiorru svou mocí, ale ve skutečnosti by to pravděpodobně neudělala, protože to byl zrovna Ulquiorra, který jí unesl na rozkaz do světa Prázdných, zlých duší a kdo ji tam věznil. Neudělala by to, i když je Orichime velmi milá hrdinka, která nedokáže ublížit ani svým nepřátelům. Mezi těmito postavami prostě moc lásky nekvete, i když fanart říká něco jiného.
[8] Obrázek číslo 10. - Parodie na americký seriál Simpsonovi a film Matrix
[9] Obrázek číslo 11. - Parodie na japonský kreslený seriál Bleach a film Matrix
[10] Obrázek číslo 12. - Komický obrázek imperiálního vojáka ze série filmů Star Wars.
[11] Obrázek číslo 13. - Karikatura hlavní hrdinky z filmu Kill Bill

Fanouškovská tvorba - II. 2. 2. Videa (part 2.)

16. ledna 2012 v 17:50 | J.K. |  Odborné práce
Za třetí skupinu bychom mohli označit různé vtipné sestřihy filmů, seriálů, nebo i různých sportovních utkání[1]. Některé se staly velmi populárními díky své "praštěnosti, ztřeštěnosti", originalitě a vtipu, až se staly meme[2]. Například takovým hudebním vtipným memem je dnes už velmi známé They are Taking The Hobbits To Isengard[3] a podobné mu je i I've Got A Jar of Dirt[4], i když tato videa bychom mohli zařadit i do MV. To však bychom nemohli udělat s CSI Miami: David Caruso One Liners II: Sunglasses Edition[5], nebo Harry Potter Editing Spoofs[6]
Jednou formou těchto videí se staly pětisekundové filmy, takzvané filmy in 5 second.[7] Tato videa mají pouze pobavit diváka, stejně jako ostatní videa z této skupiny, možná i ukázat paradoxy v některých filmech, ale rozhodně nemají vtipně převyprávět daný film, či seriál, jak se mnozí mylně domnívají, a proto těmto videím neporozumí. Původní tvůrce těchto videí byl guywiththeglasses, česky týpek s brýlemi. Jeho videa se stala velmi oblíbenými[8] a každé z nich dalo inspiraci dalším autorům, kteří začali rozvíjet, tvořit filmy in 5 second i na jiné filmy než měl guywiththeglasses[9]. Guywiththeglasses nevytvořil jen obyčejný meme, ale dalo by se říci, že dal základ celé skupině, kategorii videí.
Podobné jsou i filmy v šedesáti sekundách, nebo třiceti sekundách, in 60/30 second, ale na rozdíl od videí in 5 second, tato videa mají pobavit rychlým a vtipným převyprávěním daného filmu, nebo seriálu. Zvuk je originální, zpracován od fanouška nikoli z filmu[10].
Existují také takzvaná videa brainwashing, tj. vymývání mozků. Tato videa jsou těžko popsatelná. Mají rozesmát, jsou to relaxační videa, nebo prostě mají za úkol vymýt mozek? Jedním z nejslavnějších je Orichime s pórkem, které znají dokonce i ti, kteří oblíbený japonský seriál Bleach neviděli[11], i toto video je memem[12].
Některá videa se na dané dílo pouze váží námětem a jinak bychom je mohli označit za naprosto originální. Mezi takové patří například už velmi známé video Potter Puppet Pals: The Mysterious Ticking Noise[13] a vůbec celá řada Potter Puppet Pals, ale nejen ty[14]. Tato díla bývají na tvorbu snad ze všech videí nejtěžší. Tvůrce nejen, že sestřihává materiály a musí mít odstavu o výsledku, ale vytváří i obraz a zvuk. Mnohdy na to sám člověk nestačí, a tak tato videa často produkují celé party fanoušků. Většinou se tvoří parodie a komedie, ale není to pravidlem. Naprostým fenoménem se z této tvorby stala řada videí Jak to mělo skončit (How It Should Have Ended)[15].
Za poslední skupinu se dají označit videa fanoušků různé hudby. Princip většinou spočívá v tom, že se autor natočí na kameru, jak hraje nějakou slavnou a oblíbenou písničku na netradiční nástroj, či v netradičním podání. Příkladem je třeba písnička od Iron Maiden The Trooper zahraná na harfu[16], nebo skladby zahrané na ruce[17].

---------------------------------------------------------------
[1] Odkaz číslo 10. -Legrační sestřih, co se všechno může odehrát během fotbalových utkáních.
[2] Video, obrázek atd., které má nad milion shlédnutí a inspirovalo další autory k podobné tvorbě.
[3] Odkaz číslo 11. - Sestřih série filmu Pána prstenů.
[4] Odkaz číslo 12. - Sestřih série filmu Pirátů z Karibiku.
[5] Odkaz číslo 13. - Parodický sestřih na americký seriál Kriminálka Miami.
[6] Odkaz číslo 14. - Komické sestřihy Harryho Pottera a jiných filmů.
[7] Odkaz číslo 15. - Přehled těch nejlepších filmů in 5 second.
[8] Odkazy číslo 16. - Filmy in 5 second od guywiththeglasses (někdy se píše i The guy with the glasses).
[9] Odkaz číslo 17. -Video in 5 second na americký film I robot od jiného tvůrce než je guywiththeglasses.
[10] Odkazy číslo 18. - Filmy in 60/30 second.
[11] Odkaz číslo 19. - Video Orichime s pórkem
[12] Odkazy číslo 20. - Další videa brainwashing. Jedno na film Batman a druhé na hru Command and Conquer.
[13] Odkaz číslo 21. - Parodie na Harryho Pottra
[14] Odkazy číslo 22. - Parodie na Kriminálku Miami, film Matrix, seriál Dr. Hous, slavnou hru Mario a hru Tetris.
[15] Odkazy číslo 23. - Filmy How It Should Have Ended: Stmívání a Pán prstenů
[16] Odkaz číslo 24.
[17] Odkaz číslo 25. - Píseň Paranoid od skupiny Black Sabbath