Nejtěžším zločinem je promrhaní svého života a trestem za to je smutek a prázdnota v srdci.

Únor 2012

Génius vs. génius 04

24. února 2012 v 16:46 | Já |  Moje povídky

Léčka, nebo šance?


Do velké uvítací haly vstoupila vysoká krásná blondýnka. Mohlo být sotva o pět let starší jak Artemis sám. Přes modře nabarvené třpytivé řasy se na mě dlouze zadívala a pohodila hlavou. Poté však jako by si uvědomila, kde je její místo, ladně se uklonila, její letní šaty se přitom pohybu zavlnily a já mohl tušit její štíhlé, vypracované křivky. Byla skutečně jako ta nejkrásnější růže, ale byla to podivná a tvrdá krása. Dýchalo z ní jakési sebevědomí, jistota a chlad. Tvář a především velké oči měla krásné, ale byly tvrdé a říkaly, že tato osoba je sice krásná, milá a velice šťastná, ale neměli byste si ji znepřátelit. Vzpomněl jsem si, co jsem si o ni našel. Julie Butlerová, mladší sestra Butlera, jediná z Butlerů za celou známou jejich existenci, která se neoddala osobní ochraně, ale stala se slavnou sportovkyní v oblasti bojových sporů.
"Ach, Julie mohla bys prosím odnést našemu hostovi jeho věci do pokoje. Děkuji," rozkázal ji Artemis a ona bez sebemenšího slova přikývla. Přišla až ke mně, sebrala všechny věci, jako kdyby to byla jen pírka, a zmizela kamsi do jedné z chodeb.
"Takže, rád si poslechnu vaši nabídku," pravil jsem a Artemis Fowl přikývl. Urovnal si svoji modrou kravatu a poté mě zavedl do dlouhé konferenční místnosti. U velkého kulatého stolu byla připravená dvě křesla, poznámkové blogy a džbány s vodou. Fowl se usadil na křesle, které se nacházelo naproti oknům, a Butler si stoupl vedle něj se zkoumaným pohledem z okna, jako by čekal, že někdo zrovna teď Fowla bude chtít ze zahrady zastřelit. Posadil jsem se na to druhé, křeslo a čekal, co bude dál.
"Vím, kdo jsi. Jsi Kira. Myslím, že bychom si mohli být navzájem užiteční. Momentálně totiž máme podobný zájem a to zbavit se L," pravil bez obalu a já jsem se celý zachvěl. Zbavit se L? To znamená, že on je skutečně tím zločincem, jak jsem si myslel, a čeká ode mne spolupráci na společném nepříteli? Ne, to přece musí vědět, že by toto Kira nikdy neudělal. Přeci musí vědět, že Kira má v plánu očistit tento svět od zločinců, takže musí počítat s tím, že by se s ním nikdy nespojil, anebo spojil, ale jen by ho využil a pak zabil. Je snad Fowl tak arogantní, že si myslí, že u něho snad udělám výjimku? Ano, mohl bych ho skutečně využít a poté napsat do deníku jeho jméno…. A jak si vůbec může být tak jistý, že jsem Kira? Ne, počkat! Tohle je test! Klid! Snaží se mě jen vyprovokovat.
"Co ode mě očekáváš, že odpovím?"
Takže ví, kam tento můj malý výpad směřoval? Vypadá to, že tento souboj nakonec bude velmi zajímavý. Tento člověk není jako Opal, nebo jiní hlupáci, s kterými jsem měl tu čest. Nedá se porazit jen bojem, pěstmi a drobnou lstí. Je jak mé staré já. Chladné, jdoucí si za svým cílem, neohlížeje se po pustině, co nechává za sebou. Tento souboj nebude soubojem pěstí, nevyhraji pouhou drobnou lstí. Budu to souboj splétaní intrik, manipulací s lidmi a zbraněmi budou argumenty. On je skutečně nebezpečný, možná bych se měl začít bát o Myrtu. Ne, raději na ní nemyslet. Ona je hlavním článkem mého planu.
Pokrčil jsem rameny.
"Já nejsem Kira!"
"Pochopitelně, jsi Light Yagami. Nezáleží, jestli jsi Kira, nebo ne. I kdybys byl, odpovíš mi nakonec stejně," řekl, chladně a vypočítavě se sarkastickým upířím úsměvem. Takže očekává co? Víš tedy, že já jakožto Light Yagami jsem byl obžalován, jako Kira a byl na mě dělán pokus, ale i když jsem ukázal, že nejsem Kira L mi stále nevěří. Ano, i jako Light Yagami máš dostatečný důvod La nesnášet.
"Vidím, že ses velmi dobře informoval…"
"Ano, snažím se, zjisti o svých budoucích obchodních partnerech a nepřátelích, co nejvíce," přiznal.
"…avšak jen pouhé informace mnohdy nestačí," dokončil jsem svoji větu. Fowl tázavě nadzvedl své pravé obočí. "Mám právo na něho být naštvaný, ale vše jsem mu odpustil," Tedy všechno, co se týkalo mě jako Lighta Yagamiho a jeho jako Ryuzakiho. Jediné, co jsem mu neodpustil, bylo to, že já jsem Kira a on L.
"Proč?" zeptal se Fowl, jako kdybych to neřekl dostatečně jasně.
"To je jednoduché, jsme přátelé," pokrčil jsem rameny. Tak přátelé, chápu. Myrta mi také odpustila, i když nikdy nezapomněla. Neodpustila mi jen jednou, ale kolikrát? Kolikrát mi pomohla? Arty, Artemisi, okamžitě otevři a povol mi vstup! Fowle máme spolu nevyřízené účty, to se dělá, takhle z ničeho nic! Nemyslíš, že mi něco dlužíš?! A já po tobě chci jen tak málo! Fowle, Fowle, Fowle! Ty… ty…ty zatracenej, arogantní, namyšlenej Blátivej! Ty, ty hajzle! Znovu se mi vybavil její nářek a ten pocit. Musel jsem ho však zase nemilosrdně potlačit.
"Ty asi nemáš moc zkušeností s něčím jako je přátelství. Slovo přítel je od slov přát a dobro. Proto moje odpověď zní ne," řekl jsem a zvedl jsem se ze židle. Takzvané obchodní jednání skončilo. Čekal jsem, že Fowl bude ještě nějak protestovat a předá mi několik důvodů, proč to co říkám, jsou nesmysly, ale on však jen přikývl.
Myslím, že již vím, co znamená toto slovo. "Chápou, nebudu tě tedy již přemlouvat. Přesto pokud by sis to rozmyslel, vždy si o tom mužem promluvit. Času podle mého názoru asi budeš mít dost," řekl a z jeho tváře se nedalo nic vyčíst. "Julie Butlerová ti ukáže tvůj pokoj," dodal ještě a již jednal, jako bych v místnosti ani nebyl a zahleděl se kamsi nepřítomně z okna. Načež Julie Butlerová vstoupila do místnosti a postavila se těsně ke dveřím.
Rozešel jsem se za ní, ale pak jsem se však zarazil a ještě se ohlédl po tom bledém Irovi.
"Vy a L… Jste nepřátelé?" to byla uhozená otázka, samozřejmě že ano, já však chtěl vědět víc. Jak se tito dna seznámili, jak to, že ho L nezatknul. To není skutečně Fowl zločinec, jestli ne, tak proč, jde proti Lovi?
"Již dlouho, ale nepřátelstvím bych to nenazval. Řekněme, že se navzájem o sebe zajímáme a mě v poslední době jeho zájem vadí. Řekněme, že jsem stejně jako ty u něho v podezření," pravil zamyšleně, ale na mě se již nepodíval. Takže takto měl Fowl informace o mě, on spolupracuje s L? Možná je to celé jen další Lova zkouška? Ne, tohle se Lovím zkouškám nepodobá. L by se možná vystavil takovému nebezpečí, ale kam vlastně tento Ir chce dojít, tím co mi říká a nabízí? Skutečně je jeho cílem Kira, nebo to, co mi řekl právě je pravda a on chce jen se zbavit otravné mouchy, aby se mohl věnovat svým plánům, obchodům? Co jsou vlastně ty jeho obchody? Z čeho ho vlastně L podezírá? Z toho že je zločinec jako já, nebo… Co Fowl nechce, aby L věděl o něm?
"Podezírá tě, že jsi Kira?"
"Ne, podezírá mě z daleko banálnějších věcí," problémem však je, že to, z čeho mě podezírá, není můj hlavní problém, ale to, čeho by se díky tomu mohl dopátrat. Pravil a s provokativním úšklebkem se na mě zadíval. Čekal snad, že se chytnu stébla a ukážu mu svoji moc? Že to bude pro mě jasným signálem, pro to, že je zločinec, když mi řekl něco takového? Ne, možná mi těď skutečně potvrdil moji domněnku, ale nemohu ho zabít. Jestli se zná s L a L přijde na to, že jsme se setkali, bude to pro něho jasný signál. V tom případě jeho jménu budu muset zapsat do zápisníku až poté, co L zemře. Kromě toho, to co řekl a nabídl mi, je skutečně zajímavé, bude lepší, když zjistím víc.
"Butlere…" pravil jsem hodnou dobou po té, co Yagami odešel.
"Děje se něco, Pane?... přítely," zeptal se starostlivě.
"Já, já nevím, nejsem si jist, jestli to co dělám, je správné. Nikdy jsem…" nikdy až teď poté, co jsem potkal Myrtu, jsem nic takového neřešil. Teď však je to svědomí nebo co? Přepadl mě náhlý neidentifikovatelný pocit a já se zachvěl.
"Děláte úchvatné a skvělé věci s dobrým úmysly. Jen občas volíte nemoc čestné, správné prostředky."
"No právě! Může výsledek vůbec takového dobra za něco stát, když jsem se k němu dostal tak odpornou metodou? Ano, bude mít svoji váhu, ale co hrozného ještě učiním, kvůli svým cílům," pravil jsem, až mě sama má slova překvapila.
"Ze začátku to tak nevypadalo, ale stal jste se jedním z těch nejlepších lidí, které jsem měl čest poznat. Vím, co vás trápí. Nejste, však jediný kdo nese zodpovědnost," ujistil mě Butler a přátelsky mi položil svoji mohutnou ruku na rameno.
"Děkuju."


Řekl jsem ne, ale bylo to správné? Vlastně by se mi hodila jeho pomoc, kdyby to však myslel skutečně vážně, o tom se však dalo s úspěchem pochybovat. Tak tohle bylo to setkání, které mělo rozhodnout o jeho vině, nevině a o celém mém novém projektu? Vždyť jsem se nechal lapit a teď si se mnou hraje jako kočka s myší. Kousl jsem se do rtu.
"Pane, je vám něco?" zeptala se Julie, když mi ukazovala, kde je můj pokoj.
"Nic mi není, jen jsem nad něčím přemýšlel," odpověděl jsem ledabyle.
"Víte, že se Artemisovi hodně podobáte," zasmála se a já ucítil svoji šanci. Fowl možná nikdy chybu neudělá a neprozradí se. Na to je až moc chytrý, ale tato žena není jako on. Ač nechtěně, mohla by mi prozradit to, co potřebuji.
"Skutečně? Ani bych neřekl, copak mám tak bledou pleť, že vypadám jako upír. Nebo působím a zatím jsem jednal tak protivně?"
"Ne to ne. Jen hodně asi přemýšlíte a pak de z vás taková podivná atmosféra," objasnila mi Julie se zářivým úsměvem.
"Podivná atmosféra?" vybídl jsem ji, aby svoji myšlenku rozvedla.
"Ano, no nevím, jak to popsat snad atmosféra génia. Který jde za svým cílem a k jeho dosažení se nezříká žádných prostředků," objasnila mi Julie a já se zamračil. Ano, docela mě vystihla a to mě potkala teprve před hodinou. Ne, ona neznala mě, ona tady mluvila o Fowlovi.
"Takový je Fowl?" ujistil jsem se.
"Ano, více méně. Pro své cíle je ochoten zradit své přítele a blízké. To však nic neříká o tom, jak čisté tyto cíle jsou," pravila Julie.
Čistota cíle? Můžeme ji svou cestou k tomuto cíli pošpinit? Můj cíl zbavit svět špatných lidí je určitě čistý. Také kvůli němu jsem zaprodal svou duši a obětoval bych a vlastníma rukama bych odstranil i svoji rodinu, pokud by mi stála v cestě. Takový je Kira - já, a tokový je i zřejmě Artemis Fowl II. Je to však správně? "Skutečně naše skutky… neposkvrní a dokonce neobrátí náš cíl na ruby?"
"To nevím, asi záleží jak u čeho a kolik jsme zlého na cestě za dobrým učinili, ale to ještě neznamená, že přestanu následovat Artemise Fowl," řekla Julie a já až teď si uvědomil, že poslední větu jsem řekl na hlas. Za její odpověď a moudrá slova, které bych u takové osoby nečekal, jsem ji byl vděčný, ale příště si budu muset dát větší pozor.
"Proč?! Proč jste ochotná za ním jít, i když víte, že pro své cíle vás může podrazit?"
"Protože Artemis je velmi dobrý člověk, který dokáže zázraky, a já mu věřím," odpověděla mi prostě Julie.
Došli jsme do mého pokoje a já překvapeně zamrkal. Byl bohatě zařízen, jako i ostatní prostory. Velká postel s nebesy, pracovní dřevěný stůl z masivu a u něho počítač, ručně vyšívaní zlato zelený koberec, hedvábné smetanové zavěsí, skleněný třpytivý lustr, několik polic a skříní též z masivu a na stěnách několik obrazů, za které by jiní sběratelé utratili celý majlant. Tento dům byl skutečně jako nějaké panství.
"Já vím, není to moc útulné ani nijak zvlášť zařízené, tento pokoj vznikl teprve před pěti lety a to ještě jako vězení. Jako pokoj pro hosty začal sloužit teprve nedávno," povzdychla si Julie.
"Ne, dobré tento pokoj je úchvatný, ale co jste to říkala o tom vězení?"
"Ale to nic, kdybych vám to řekla, stejně byste mi neuvěřil a Artemis by se na mě ještě k tomu zlobil," Neuvěřil bych? Kdybych ti řekl, že zrovna vedle tebe stojí shinigami, také bys mi neuvěřila. Přesto je to pravda? Co mi nesmíš říci? Co je neuvěřitelné? Artemis, že je prý dobrý člověk? Proč tedy měl dobrý člověk v domě vězení a pro koho?
"Když bych neuvěřil, tak proč bys mi to nemohla říct? Není to potom jedno? Co takto to zkusit!" mrknul jsem na Julii koketně.
"Je mi líto, to nemůžu. "Teď již musím jít, pěkný den přeji," rázně mě umlčela.
"No, ale já nehodlám tady v domě být celý den. Nemohl bych se jít projít?"
"Ano samozřejmě zavolám bratra," přikývla.
"Ne já myslel jako sám. Potřebuji si trochu provětrat hlavu sám na čerstvém vzduchu." Potřebuji si promluvit s Ryukem a koupit mu také jablko. To však nemohu, dokud mě tady všichni pozorují.
"Ano, jistě můžete jít se projít po zahradě, avšak musím vás poprosit byste se zdržovou pouze na pozemkách rodiny Fowl. Tato rodina má spoustu nepřátel a Artemis za vás teď zodpovídá."
"To znamená, že ve skutečnosti jsem tu ve vězení?!"
"Můžete to nazývat, jak chcete. Artemis prostě má za vás momentálně zodpovědnost a musí zajistit vaše bezpečí," zahučela Julie chladně a poté odkráčela.
Vybalil jsem si své věci a svalil jsem se na postel.
"Hej, Light, dík, že jsi na mě myslel," zařechtal se Ryuk. Věnoval jsem mu krátký, ale otrávený pohled. "Co teď chceš ale dělat, jsme tu všude sledováni. Nemůžeš jít tady na výzvědy po domě, aby se ujistil, že opravdu Fowl L zná, nemůžeš mi dát žádné jablko a ani semnou mluvit."
Na odpověď jsem pokrčil rameny.
"Nechceš tedy dělat vůbec nic?! Ne, chceš tedy, abych se podíval po všech kamerách, které má Fowl v domě i na pozemcích a pak to přišel oznámit," přišel konečně na to, co jsem mu potřeboval zadat Ruyk sám a já se pousmál. Ryuk si povzdechl a odešel.



Génius vs. génius 05

24. února 2012 v 15:40 | Já |  Moje povídky

Dobrou chuť



Sledoval jsem zářivou tabuli monitoru, na které se rýsovala Yagamiho tvář. Yagami ležel na posteli a díval kamsi do stropu, poté otočil hlavu a otráveně se zahleděl kamsi na jedno z prázdných míst v pokoji. Odvrátil svůj pohled zpět na strop, po chvíli však zase otráveně sklouznul pohledem na to místo a poté se obrátil na strop. To udělal ještě několikrát. Dokonce, ne byl jsem si jistý, že i předchvýlí jemně pokrčil rameny. Jako by byl v místnosti ještě někdo a on s ním tímto způsobem mluvil.
Jestliže však tomu tak bylo, byl to někdo neviditelný, někdo se štítem, folií… někdo z národa… Ne, mé kamery jsou natolik dobré, že kdyby tomu, tak bylo, viděl bych ho/jí stejně jako Myrtu. Jasně byla tu malá šance, že jeho štít je lepší než ten Klusákův, kdo by ho však dokázal vytvořit? Opal? To je hloupost, ta byla již dávno pryč ze hry a i kdyby nebyla, neměla by prostředky, ani důvod něco takového dělat. Jasně chtěla by se mně a Myrtě pomstít, ale rozhodně by neměla důvod zabíjet zločince, kromě toho někdo jako Light Yagami by se nepodrobil jejím rozkazům a ona by se nepodrobila jemu. Ano, mohl to být ještě jiný skřítek, zapšklý vůči lidem, ale byl jsem si jistý, že kdyby existoval ještě někdo jiný ze skřítků, který by mohl Klusákovi jako vynálezce konkurovat, jistě bych se to od něho dozvěděl. Navíc již předtím než Yagami přijel, zakázal jsem Myrtě a všem z národa přístup do mého domu, takže to mohl být leda tak někdo bez kouzla.
Lovi záznam, které jsem získal z Klusákového počítače, hovořili, že Kira zanechala po sobě již několik vzkazů, ve kterých se výslovně zmiňuje o Shinigami, takzvaných bozích smrti. Většina lidí dokonce i já jsem si myslel, že je to jakýsi kód, že tak nazývá svoji zbraň, či něco podobného, ale proč by to nakonec nemohla být skutečná pravda? Proč by nemohli existovat bozi smrti, když existuje Národ?
Vypadalo to, že náš neviditelný host se někam vytratil a Light Yagami usnul.


Ležela jsem stulená do klubíčka pod oknem. V hlavě a v srdci jsem měla prázdno. Ano, opak štěstí, radosti a lásky není nenávist, zlost, ale prázdnota… To tedy začala má dovolená opravdu slibně! Darvit, Darvit, zanadávala jsem si v duchu, moc mi to však nepomohlo. Dovolená v trapu, přátelství,… tedy pokud se to dalo nazvat přátelstvím, v trapu. Co ještě? Helma… Počkat má helma?! Ale né, jak tohle u všech rohatých vysvětlím na centrále?! Že jsem čirou náhodou letěla o své dovolené na povrch s policejní technikou, protože Klusák nechce, aby se mi něco již stalo, že jsem čirou náhodou navštívila Artemise Fowla, což je již další přestupek, že jsem ho navštívila, abych mu předala od Klusáka jisté informace a dopomohla tak k dalším přestupkům, a že poté jsem od Artemise byla vyhozena, Artemis nám zapověděl přístup do jeho domu a ještě díky mému jednání získal další novou skřítkovskou policejní technologii?! To se skutečně již nemusím vracet z dovolené, protože budu na minutu vyhozena!
Čert však ať vezme práci a celé vedení. Vraždy blátivých v Japonsku a vlastně po celém světě, moc, jenž narušuje rovnováhu a je opakem té skřítčí, člověk či stvoření, které dokáže zabít na dálku, pouze pokud zná jméno a tvář, popřípadě jen tvář, to vše je přeci důležitější než nějaký vyhazov z práce, nebo Artemisova… Co? Zrada?
A bylo to skutečně tak, jak se to tvářilo? Artemis přeci často manipuluje s ostatními podle toho, čeho chce dosáhnout. Více méně tohle dělá každý, ale on by neváhal obětovat ani své nejbližší. Možná to celé byla jen nějaká manipulace, abych něco udělala? Něco udělala, ale co? Co když i tyto mé úvahy patří pouze k jeho propočtům? Darvit! Proč však? Proč se mnou takhle manipuluje, jaké jsou zase jeho cíle?
Než jsem se však stihla zabývat touto otázkou, jako na odpověď jsem uslyšela zvuk přijíždějícího auta. Zapnula jsem štít a letěla jsem se podívat, kdo že to přijel, než úplně zmizím navěky z Fowlova života. To jsem si myslela, jak jsem se mýlila!
K hlavnímu vchodu zastavila Fowlova limuzína a z ní vystoupil Butler. Ostražitým pohledem se rozhlédl kolem. Strnul a větřil. Ten člověk skutečně nebyl normální, nemohl mě vidět ani cítit, přesto nějak tušil, že něco není v pořádku. Už jsem skoro zapomněla, jak otřesné bylo nemít ho na vlastní straně.
"Uklidni se, Butlere. To jsem já Myrta. Nevím, co jsem tak strašlivého Artemisovi provedla, že mě již nechce vidět, ale odcházím, jak si přeje. Chtěla jsem ti jen říct sbohem," pravila jsem Butlerovi.
"Neříkej sbohem, jako by to bylo to poslední. Alespoň do doby než zjistíš, kdo je Artemisova návštěva," řekl Butler nezaujatě a dál si mě již mě nevšímal. Překvapeně jsem na něho hleděla. Bylo mi jasné, že toto neřekl jen tak. Bylo to pozvání, abych ještě počkala, přinejlepším do doby než skutečně pochopím, oč tu jde. Potvrzovalo to mojí teorii o manipulaci. Tohle by boler z přátelství nikdy bez Artemisova rozkazu neučinil. Takže ten, kdo chce, abych věděla je Artemis sám, ale proč?
Butler přešel k zadním dveřím, otevřel je a já zatajila dech. Z limusiny vystoupil hnědovlasý japonský bělostný chlapec. Poznala jsem ho z toho, co mi Klusák ráno poslal. Light Yagami, člověk který byl největším podezřelým ohledně těch vražd s blátivými. To je ten člověk, kterého jsem měla dnes vidět, abych pochopila. Toto je Artemisova návštěva! Rázem mi vše došlo, vraždy Blátivých, nabourání se do Klusákova počítače, můj výlet k němu i jeho příkaz ať mu zmizím z očí. To vše mělo souvislost. Artemis studoval a zabýval se těma vraždami. Naboural se do Klusákova počítače, aby měl lepší informace, věděl, že kontakt s ním je již přestupkem. Rozhodl se tohoto podezřelého člověka pozvat sem a tady ho podrobit zkouškám, jestli je skutečně Kira, ale k některým jeho zkouškám asi potřebuje mě. Proto kontaktoval nakonec Klusáka a chtěl po něm informace, které stejně již měl, věděl, že Klusák stejně ho i navzdory spáchání přestupku vyslyší a pokud to bude jen krátké, bude umět to před komisí skrýt, ne však pokud po něm bude chtít víc dat, a tak si o ně požádal, aby nakonec mě nějak přiměl, abych za ním letěla. Přiletěla jsem však moc pozdě, nebo prosté požádání o výpomoc se mu nehodilo do jeho plánů. Zkrátka mě zmanipuloval, abych se setkala s tímto Blátivím a pomohla mu, ale jak mu mám pomoc a chci mu vůbec pomoc potom všem?
Rychle jsem z kapsy u uniformy vylovila papír a tužku, rychle jsem na malý papírek naškrábala vzkaz a strčila jsem ho nenápadně do jedné z tašek tomu Bláteníčkovi. Zdálo se, že si ničeho nevšiml, spokojeně jsem kývla na Butlera, ten to však nemohl vědět. Věděl, že někde tu jsem, kde a co dělám však ne. To mohl vědět pouze Artemis, díky svým kamerám, čekala jsem však, že mi plně důvěřuje. Usmála jsem se a poté jsem si to již namířila do města, pro nějakou tu zmrzlinu a užít si trochu zábavy a relaxu.


"Pane, pane, nerad vás budím, ale jste očekáván na večeři." Jaký pane a na jakou večeři? Nechte mě spát! "Matsudo, řekni Ryuzakimu, Mise, tátovi a všem, že mi není dobře," zahuhlal jsem do polštáře.
"Pane, já nejsem Matsuda, tím však nepopírám, že bych neměl kontakt na vašeho otce, dost však pochybuji, že by tato informace jim zrovna nyní k něčemu byla. Můžu to však oznámit panu Artemisi Fowlovi."
Panu Fowlovi? Ano, ano oznamte mu to. Ne, co panu Fowlovi?! Ano, tomu bledému sarkastickému irskému geniovi. Zaspal jsem se na výměnný pobyt v Irsku a dnes ráno jsem také přijel do své místní rodiny, rodiny Fowl, a jako na uvítanou mi Artemis Fowl nabídl pomoc s vraždou L. Odmítl jsem a on se to rozhodl respektovat, přesto očekává, že ještě o tom budu přemýšlet během svého pobytu. Seznámil jsem se s jeho komorným Butlerem a jeho sestrou Julií, která mi položila zajímavou otázku. Jestliže naše cíle jsou čisté, ale mi k nim jdeme špatnou cestou, můžeme je tím pošpinit a nakonec je proměnit v něco špatného? Můj mozek konečně nastartoval. "Ne, to nebude nutné. Moc se omlouvám, to víte, když je člověk rozespalý…"
"Ne, nemusíte se omlouvat. Měl byste vědět, co všechno dokážu říct já za nesmysly, když jsem v takovém stavu," usmál se na mě Butler s laskavostí, kterou bych od člověka jeho druhu nečekal. "Vězte, že jsme vás nechtěli budit. Nicméně prospal jste skoro celý den. Na oběd jsme vás raději nebudili, ale teď se již domníváme, že byste měl něco pojíst."
"Prospal jsem celý den! Jo, to udělá s člověkem dlouhá cesta a časový posun," povzdechl jsem si a vstal. Skutečně jsem tak dlouho spal. Venku se již setmělo a Ryuke byl zpět. Šklebil se na mě a na prstech ukazoval dvojku. Nevěděl jsem, co přesně to znamená, ale nepochyboval jsem, že mi to za chvíli řekne.
Butler znovu chápavě přikývl. "Prosím, pojďte za mnou," řekl a rozešel se směrem do kuchyně. Se zívnutím jsem se trochu protáhl, ještě jsem se shýbl pro drobný lístek, válecí se na zemi, který mi pravděpodobně odněkud musel vypadnout, a poté jsem ho již následoval.
Cestou jsem v rychlosti ten drobný kus papíru ještě rozbalil, rukou jsem ho zakryl před kamerami a za pochodu ho přečetl. Udiveně jsem zamrkal. Naskytl se mi pohled na drobné, ale neúhledné písmo. Celý text byl napsán v mé mateřštině. Stálo tam:


Pokud se o Artemisovi Fowlovi chceš dozvědět víc, než co si někde oficiálně přečteš, nebo co ti sám o sobě řekne. Dostav se v pondělí v pravé poledne na střechu školy.


Osoba, která byla Artemisovi blíž,
než on sám si byl kdy schopný přiznat


Složil jsem ten kus papíru a uložil si ho do kapsy u kalhot. Osoba, která byla Artemisovi blíž, než on sám si byl kdy schopný přiznat? Byla, takže teď již není? Teď je tato osoba na mé straně? Ne, ona nemusí být na mé straně a kdo vlastně vůbec je?! Julie, Butler, kdo jiný? Nikdo jiný než oni Artemis a jeho sourozenci tu není, ne?
Došel jsem do jídelny. U velkého kulatého stolu seděl Artemis Fowl, jeho bratři a Julie.
"Vítej. Doufám, že ses již dobře vyspal. Prosím, posaď se a tam ti představuji mé bratry Becketta a Mylese," představil mi je Fowl a pokynul mi k posledním prázdným dvěma viktoriánským židlím.
"Těší mě, já jsem Light Yagami," posadil jsem se a musel jsem se sarkasticky usmát. Kulatý stůl pro rodinu Fowl. Jak rytíři kulatého stolu, nebo snad to mělo značit, že pouze Fowlové si jsou navzájem rovni?
"Heee… To je ale divný jméno," prohlásil Beckett.
"Jo to je," souhlasil s ním Mylese.
"Tvé jméno znamená světlo nebo lehký?" ptal se dál zvědavě Beckett.
"Co takhle světelná lehkost," navrhl Myslese.
"To se hodí pro takového podivína, jako jsi ty," řekla jednohlasně obě dvojčata a začala se smát.
"A to mi říkají lidé, kteří příjmení může znamenat bídný (narážka na výslovnost), nebo drůbež," oplatil jsem jim to chladně.
Julie se zasmála. "Zdá se, že si s dvojčaty budete dobře rozumět."
Butler, který před chvílí zmizel, se teď již objevil ve dveřích s vozíkem s talíři a šálky čaje. Slavnostně je před nás postavil a já již ucítil tu úchvatnou vůni.
"Dnes jsem vám připravil Shepherd´s pie s černým čajem Earl grey," seznámil nás Butler se svým kuchařským uměním, než jsme si popřáli dobrou chuť a pustili se do toho. Musím uznat, že ač to neodpovídalo ani v nejmenším kuchyni, na kterou jsem byl zvyklý, bylo to znamenité. Butler tedy opravdu není pouhým bodygardem, ale komorníkem se vším všudy, se správnou etikou, slovníkem a schopnostmi domácích prací na úrovni.
"Takže pověz nám z jakého důvodu jsi sem z takové dálky přiletěl?" zeptal se mě Artemis Fowl konverzačním tónem. Šlo o normální hovor, aby nebylo ticho, nebo to jen tak mělo vypadat. Pevně jsem stiskl příbor. Tato konverzace byla směšná. Čeho se zase chtěl dopídit? Měl to být zase obyčejný rozhovor, ale atmosféra zhoustla natolik, že jsem ji společně i s jídlem nabodával na vidličku.
"Vlastně jako všichni studenti, abych se zlepšil ve své angličtině, i když osobně myslím, že naše škola, měla vyjednat výměnný pobyt s Velkou Británií. Ve Velké Británii je angličtina daleko čistější, bez urážky," odpověděl jsem
"Ne, máš naprostou pravdu. Nicméně vaše škola neměla na výměnný pobyt s jednou z prestižních škol ve Velké Británii," podotkl stále nezaujatě Fowl.
"Ale měla peníze, aby udělala výměnný pobyt s jednou z prestižních škol v Irsku?!" zaútočil jsem.
"No řekněme, že měla svého sponzora," přiznal jsem neochotně, ale zajímala mě jeho odpověď.
"To jsi tolik toužil se se mnou setkat?! No páni, to snad ani nevím, co na to říct," opáčil jsem jízlivě.
"Nemusíš říkat vůbec nic drahoušku," opáčil jsem a sarkasmus ze mne přímo čišel.
"Aha," zahučel jsem a tím jsem tento směšný rozhovor chtěl ukončit.
Dvojčata na sebe nechápavě hleděla a poté se naráz rozesmála. "To, že tohle Světlo je divný, to nám bylo jasný hned od začátku, ale že jsi divnej i ty bráško!..."
Julie se také hlasitě smála, ale Butler to celé pozoroval se zachmuřenou tváří. Věděl, o co se tady jedná.
Na smích dvojčat a Julie jsem nereagoval, přesto jsem se musel pousmát. Začal jsem se docela bavit. Ještě jsem nepotkal člověka, se kterým bych si mohl zahrát takovýto slovní tenis.
"Takže očekáváš, že Kira bude mluvit anglicky?!"
"Co když očekávám, že bude mluvit irsky?" (myšleno v souvislosti s irským přízvukem)
"Takže proto ses zapsal na ten výměnný pobyt, proto jsi sháněl informace o mně, kde se dá, dokonce jsi ses pokusil nabourat do mého počítače?!" Julii ztuhl úsměv na tváři a Butler se při té zmínce ještě více zachmuřil. Věděli, co by nutně vyšlo najevo, kdyby se mu to podařilo.
Sakra! Takže všechno, co jsem se dozvěděl o něm, tak bylo to, co jsem od něho měl povolené! A co Julie a Butler zrovna teď se tváří dost vyděšeně. Žeby bylo skutečně něco velkého, co Fowl tají a má v počítači?
"Ne, o případ Kiry se moc nezajímám. Můj kamarád Ryuzaki neboli L a můj otec na tom případu pracují, takže já se svou inteligencí nejsem zapojení do pátrání ušetřen, ale abych kvůli tomu někam jezdil a pátral, nastavoval svůj krk?... Ne, jsem tu z daleko vágnějších důvodů. Řekněme, že jsem po několika informacích o vás začal mít stejný zájem jako L."
"No, výborně brácha, ty máš už dva nápadníky, kdo by to byl řek!" prohlásila dvojčata, tentokrát se však už kromě nich nesmál nikdo.
"To mi lichotí. Avšak to, že se nezajímáš o případ Kiry, není to způsobeno spíše tím, že ty sám jsi Kira? Nebo alespoň s ním sympatizuješ?" pravil jsem a s nadzdvihnutým obočím jsem ho pozoroval.
"Ano, já s Kirou ve své podstatě souhlasím, tím jsem se však nikdy netajil," odpověděl mi sebevědomě.
"Ale Kira nezabíjí jen zločince, ale také všechny, kteří mu stojí v cestě. Může zabít i tvého otce. Co uděláš, až se to stane?"
"Vyhrožuješ mi!?" obvinil mě.
"Ne jen říkám prostá fakta, co se může stát."
"Pokud ublíží někomu z mých blízkých, půjdu po něm a dostanu ho, zabiji ho," pravil, ale znělo to chladně.
"Přesto tedy takto neuděláš nic jiného, než dělá Kira," opáčil mi na to Fowl. S chladnou jistotou. "To co bys udělal, by byla pouze chladnokrevná pomsta. Oko za oko, zub za zub. Myslíš, že tím se to vše spraví?!" Co je to za stupidní otázku?!
"Oko za oko, zub za zub, to byl jeden z prvních zákoníků. Proč myslíte, že vznikl? Lidé nejsou schopni pochopit něčí bolest, jen pouze tehdy, když se jich sama dotkne."
"Pak by však trest smrti pozbyl naprosto svého významu. Pokud člověk má pocítit stejnou bolest, co pociťovala jeho oběť, aby se mohl napravit, trest smrti je vyloučen. Protože pachatel pozná sice stejnou bolest, ale již k té nápravě a pochopení nedojde," oponoval mi Fowl.
"To je směšné. Řekl jsem, že jsou pak schopni pochopit, nikoli, že se napraví. Většina lidí se nikdy nezmění, zvláště když jsou od přírody špatní. Když samu špatnost mají v genech," neodpustil jsem si ostrou narážku na jeho samého, zdálo se však, že ho to pouze pobavilo.
"Hmmm, takže si myslíš, že sama špatnost je dědičná. To je skutečně legrační," nemohl jsem se udržet. Byla to tak zřejmá narážka a navíc samotný ten fakt absurdity, tohoto tvrzení, které bylo směšné a dokazatelné a fakt, že důkazem jsem vlastně byl já sám… nešlo se tomu nezasmát. A nebyl jsem jediný, koho to pobavilo, Julie se málem udávila a na Butlerově tváři jsem mohl vyčíst, že neví, jestli se tomu má smát, nebo se zamračit.
"Myslel jsem to geneticky, prostě jakožto geny. Někdo má víc sklonů k trestným činům než někdo jiný. Nenapravitelní lidé by měli zmizet z tohoto světa. Kira se snaží zničit starý svět a vytvořit nový, lepší. Bez špatných lidí. No, ale vidím, že vás tento názor pobavil. Jsem rád, že se tu uvolnila atmosféra. Nějak mi připadalo, že ta atmosféra tak hmotná a tíživá skoro jako další chod. Nic proti tady Butlerovi. Musím uznat, že i když nejsem na takovéto jídlo zvyklý, bylo to skutečně znamenité, nicméně se obávám, že bych již další chod nezvládl," usmál jsem se na Butlera.
"Děkuji."
"Pobavil?! Myslíš si, že s Kirou stejně jako s L nesouhlasím? Předpokládáš už od začátku, že nejsme na stejné straně. Je to tím, že jsme si až příliš podobní a ty se tomuto srovnání podvědomě bráníš, nebo je to z toho důvodu, že tvůj zájem o mě je stejný jako Lův? Podezíráš mě z ilegálních aktivit, a buďto jsi sem přijel mě proklepnout pro La, nebo jakožto Kira mě rovnou zabiješ?" Sakra, co si myslí. Takto to říct bez obalu?! To skutečně o mě ví vše nebo jen zase tak tipuje a zkouší, jestli se chytnu?! "My dva nemusíme být nepřátelé. Nevím, jestli se lidé dají nebo nedají změnit Lighte. Nevím, co si mám o tom myslet. Protože jsem tím, kým jsem," pokračoval dál, snad abych byl ještě zmatenější. Protože jsem tím, kým jsem. Co to zase řekl? Sakra hraje si se mnou jako kočka s myší a drží všechny trumfy! "Chtěl jsem si ještě dnes s tebou zahrát šachy, bohužel nějak mě již dnešek vysílil. Předpokládám však, že ty teď ještě nebudeš si chtít odpočinout, když jsi zrovna vstal. Časové posuny jsou strašné, ale neboj se, za několik dní to přejde. Butler, Julie a mí bratři ti, když tak mohou dělat společnost," řekl Fowl, zvedl se a odešel.



Génius vs. génius 03

2. února 2012 v 17:47 Moje povídky

Střetnutí



Myrta bušila na skleněnou tabulku okna a křičela tak, že jsem se téměř bál, že vzbudí dvojčata. Naštěstí kromě dvojčat a Julie v domě nikdo další nebyl. To se však za několik málo hodin mělo změnit. Nechtěl jsem, aby se osoba, která měla přijít, s kapitánkou Myrtou Krátkou, kdy setkala, ale…
Je pravda, že Myrta by mohla použít svůj štít, ale já zatím nevěděl, co všechno o mně a Národu ona osoba ví a jakou používá moc. Bylo by tedy zbytečně riskantní, vystavovat Myrtu takovému nebezpečí. Bohužel kdybych jí to řekl, nesouhlasila by. Tvrdila by mi, že jeden jediný den strávený se mnou je rozhodně o dost nebezpečnější než cokoli jiného. Asi skutečně nemám právo rozhodovat, co je a není pro ni nebezpečné. Ne po tom všem. Jenže, Myrta se stala jednou z osob, kterou…
Nemyslet na to.
Navíc než bych jí to všechno stačil vysvětlit, bylo by již pozdě.
Myrta dál bušila na okno a křičela mé jméno mezi vzlyky.
"Arty, Artemisi, okamžitě otevři a povol mi vstup! Fowle máme spolu nevyřízené účty, to se dělá, takhle z ničeho nic! Nemyslíš, že mi něco dlužíš?! A já po tobě chci jen tak málo! Fowle, Fowle, Fowle! Ty… ty…ty zatracenej, arogantní, namyšlenej Blátivej! Ty, ty hajzle!"
Ano, Arty, takto mě nazývala jen má matka, Julie, když si nedala pozor, a Myrta. Ucítil jsem podivný pocit v hrudi. Tak nějak mě tam sevřelo.
"Že by svědomí?" zeptal jsem se bezhlasně a raději odešel pryč, než mě přemůže tento pocit a já Myrtu pustím zpět.
Odešel jsem a neustále si opakoval, že je to nutné pro můj plán. To však bylo zbytečné. Oříškové oko, které původně patřilo kapitánce, se mi zalilo slanou vodou. To bylo absurdní. Velký Artmis Fowl brečí!
Myrta přestala řvát a bušit na okno. Tak Myrto, už se naštvi a odleť, ať nepromeškáš svoji schůzku.


Přiletěl jsem a ze všech věcí, co se mohly snad stát, tohle bylo to, co jsem opravdu nečekal. Všichni, co jsme se přihlásili na výměnný pobyt, jsme se seskupili v hlavní hale letiště u paní profesorky. Všude kolem byla spousta lidí, kteří spěchali buďto do letadla, nebo pryč z letiště, neuvěřitelný hluk. Nějaké malé dítě se u přepážky rozbrečelo a nějaká paní zřejmě jeho máma ho začala chlácholit. Kamery v rozích na sloupech a na stropě sledovaly každý pohyb, každého člověka, nezáleželo na tom, jestli jste byl dospělí, či dítě, hubený, nebo tlustý, vysoký, či malý, zločinec, nebo ne.
Málo však z nás to dokázalo vnímat. Dlouhou cestou a časovým posunem jsme byli všichni úplně vysátí a zmateni. Musím přiznat, že bohužel i já.
"Takže, nyní vám řeknu, jak se jmenují vaše místní rodiny, které jsme vám přidělili," zahlaholila autoritativně profesorka, dost však pochybuji, že jí alespoň polovina studentů poslouchala. "Vaše místní rodina vám tady bude sloužit podobně jako ta vaše doma. Nebojte se s nějakým problémem svěřit. Budou se o vás starat. Budete u nich spát, jíst a bavit se s nimi. Chovejte se vzorně, nezapomínejte, že reprezentujete naší školu a svoji vlastní rodinu. Mimo vaši místní rodinu musíte chodit do školy a na naše společné exkurze. Pokud budete na těchto exkurzích nebo ve škole chybět, budu od vás stejně jako doma chtít omluvenku. Dnes je sobota ráno 9:23. Takže škola začíná v pondělí 8:00, sraz tedy dáme před školou v 7:45. Ničeho se však nebojte. Všechny rodiny mají člena, který do této školy chodí a ten vás tam dovede. Takže přijdeme tedy k rozdělení rodin…" pokračovala profesorka a četla jména.
"Skutečně nechápu, proč nám tohle říká ve chvíli, kdy ji není skoro nikdo tady sto vnímat. Proč nám to nemohla říci již v letadle, nebo než jsme jeli?" pošeptal jsem a zakroutil nechápavě hlavou, nad profesorčinou neprofesionalitou, ale co se dá jiného dělat? Ryuk se hlasitě zasmál.
"Light Yagami," zaznělo konečně mé jméno z profesorčiných úst. "Light Yagami - rodina Fowl…" Co rodina Fowl, slyšel jsem dobře! Rodina Fowl, to je špatný vtip, ne?! Jasně, že jsem věděl, že tento pobyt bude zrovna s jeho školou, proto jsem se také přihlásil, abych měl alespoň nějakou šanci se s ním setkat. Nečekal jsem však, že se do toho programu přihlásí, či vůbec, že se po tu dobu co tady budeme, objeví ve škole. Skoro jsem ani nedoufal, že za tu dobu, co tu budu, se vůbec setkáme a nyní mě čeká takovéto uvítání?! Jaká je pravděpodobnost že se přihlásí do toho programu a ještě k tomu, že zrovna já budu vybrán do jeho rodiny? Ano, pravděpodobnost, že se toto stane náhodně, ještě když uvážím, že se jedná o Artemise Fowla II, je nulová! To je bláznovství! Neznamená to však, že to vše Fowl zařídil? Takže o mně všechno ví? Ví, že jsem Kira a že pomocí zápisníku smrti vraždím zločince?! Ne, počkat! Pokud by to tak bylo, proč by to dělal? Proč by se se mnou toužil sejít? Tím se vystavuje zbytečnému riziku? A jak by to o mně tak s určitostí mohl vědět, však ani L to nemůže…
"Yagami, děje se něco?" vytrhla mě z úvah až příliš starostlivě profesorka.
"Ne, nic, jen jsem ještě omámený tou cestou, nic víc," pravil jsem s předstíraným úsměvem.
"Fajn, dále tady zůstanete, než si pro vás přijdou zástupci jednotlivých rodin. Poznáte je snadno. Budou mít na sobě cedulku s vaším jménem. Každý z nich přijde sem za mnou, prokáže se, zaregistruje se a poté vás odvede do rodiny. An…?" než však profesorka stačila doříct poslední písmeno, do velké letištní haly, ve které jsme byli, vstoupil první ze zástupců rodin, Butler.
Poznal jsem ho podle informací a fotek, které jsem si předtím našel a zjistil. Toho člověka se stěží dalo přehlédnout. Tyčil se nade všemi lidmi, jako obr. Nebyl jen vysoký, ale i celkově mohutný s rukama, kterými by dokázal rozdrtit hlavy jako nic. Fascinovaně jsem na něj hleděl a přemýšlel kolik asi zbraní schovaných má pod tím černým oblekem. Myslel jsem si, že Ryuk vypadá hrůzostrašně. Tomu se moc však nedalo divit, byl to shinigami. Avšak tenhle muž byl přeci jen asi stejně děsivý a to ač již na něm se podepsal již pokročilejší věk.
Butler přišel až k profesorce a chvíli s ní mluvil, ukazoval ji doklady a vyřizoval formality. Poté se obrátil na mě. S podivnou nepřirozenou lehkostí vůči jeho tělu na mě kývl a zvučně, ale zároveň s profesionálním chladem pravil:
"Light Yagami? Velice mě těší, mladý pane. Mé jméno je Butler a jsem osobním bodygartem Artemise Fowla II. a komorníkem rodiny Fowl, která vám byla vybrána, jako místní rodina. Prosím pojďte za mnou."
"…Ano…" dostal jsem ze sebe.
Chtěl jsem si vzít tašky, ale Butler je již měl ve svých obrovských rukou, otočil se a zamířil k parkovišti, kde na nás čekala limuzína. Cítil jsem zvědavé, ale také závistivé pohledy spolužáků na zádech. Snažil jsem se je ignorovat, nevěděli, co ve skutečnosti se přímo před jejich očima děje, i když v tu chvíli jsem to možná nechápal i já sám.
Cestou do sídla Fowlů nepadlo jediné slovo. Usadil jsem se na jedno ze zadních sedadel limuzíny, abych byl od toho obra, co nejdále. Díval jsem se z okna na ubíhající krajinu a přemýšlel, co dál. Proč se Artemis Fowl vystavuje takovému nebezpečí? Chce snad… Ne. On mě asi pouze podezřívá z toho, že bych mohl být Kirou. Ano, to je ta správná dedukce. Kdyby s určitostí věděl, že jsem Kira, nikdy by nedovolil, abych se s ním setkal. Věděl by, co mu hrozí, a spíše by se pokusil mě odstranit. Pravděpodobnost toho, že vůbec neví, a že to celé je náhoda, je mizivá. Takže mě pouze podezíral jako L a zařídil, abych se s ním sešel. Aby mě tady, na jeho půdě, přiměl se prozradit. Jenže pozvat si mě takto do domu byla dvojsečná zbraň, on se může hodně věcí dozvědět o mě, ale stejně tak já se mohu hodně věcí dozvědět o něm. Stačí mi jeden malý důkaz, že Artemis Fowl II. je skutečně zločincem, jedno malé prořeknutí a skončil. Zapíši jeho jméno do zápisníku a bude konec.

Jak jsem čekal, limuzína zaparkovala před hlavním vchodem přesně v 12:00, Butler byl přesný jako vždy. Sledoval jsem pomocí kamer, jak Butler vystoupil z auta a ostražitým pohledem zkontroloval okolí. Zastavil se a větřil. Na chvíli strnul a cosi řekl kamsi do vzduchu. Fajn, vše šlo podle plánu.
Butler se poté náhle zase uvolnil a otočil se, aby otevřel zadní dveře z niž vystoupil Light Yagami. Light Yagami byl japonský, zhruba stejně starý jako já hoch s hnědými vlasy, tmavýma očima, do kterých, když se člověk pořádně zadíval, začal cítit podivný neklid. Měl stejně jako já bledou pleť, i když na mě asi měl stěží, a vypadal jako Casanova. Jistě se o něj musela spousta holek prát.
Sebral jsem se od počítače a přesunul jsem se do hlavní haly, abych je mohl náležitě uvítat. Když jsem tam došel, oba tam již stáli.
"Vítej v domě rodiny Fowl. Mé jméno je Artemis Fowl II.," a podal jsem mu zdvořile ruku. Trochu váhavě mi ji stiskl.
"Těší mě Light Yagami," představil se. Což bylo v ceku zbytečné, moc dobře jsem věděl, kdo je. Stejně jako on pravděpodobně věděl, kdo jsem já. Přesto to byla nutná slušnost, dělat toto absurdní divadlo.


"Vítej v domě rodiny Fowl. Mé jméno je Artemis Fowl II.," pravil a podal mi ruku. Ach ano, takto se v Evropě zdraví. Stiskl jsem mu ji. Prý "vítej v domě rodiny Fowl", spíš by měl říct v sídle, protože dům rodiny Fowl se svou rozlohou, architekturou, nábytkem, jenž každý kousek z něho musel stát miliony, a pozemky které k tomu patřily, se spíš podobal zámku. Nemluvě o tom, že i ten obr Butler se choval a mluvil, jako z minutých let, což mu samozřejmě neubíralo na jeho profesionalitě.
Ale jak to, že se mi jen tak představil? Užívá stejné taktiky jako L. Prozradí se mi a jeho rodina, sluhové a přátelé bude vědět, že jsem tady, a že jsem podezřelý, takže ho nemůžu zabít? Ne, L své jméno nikdy nepoužil. Artemis asi nikdy zase nepřizná, že je zločinec. Krom toho tato taktika, že se nechá vystavit nebezpečí, jen aby mě dostal. To se někomu jako jemu, zločinci, nepodobá. Ne, bude to jednodušší motiv. Artemis Fowl je slavný již teď, kdybych ho skutečně zatím chtěl zabít, již jsem to mohl udělat, protože jeho tvář i jméno již dávno znám.
"Těší mě Light Yagami," představil jsem se, což bylo směšné. Mé jméno již dávno věděl. Takže, co bude teď Fowle? Přestaneme hrát tohle směšné divadlo?
"Je mi líto, že tě nemůžou uvítat mí rodiče. Jistě bys chtěl, aby tu byli. Bohužel na celý tento týden odletěli na dovolenou. Takže jsem tu nejstarší člen rodiny. Kromě mě jsou tu ještě mí malí bratři, tady Butler a jeho mladší sestra Julie," omluvil své rodiče.
"Bohužel? Dost pochybuji, že na datu dovolené tvých rodičů ses nepodílel a nenaplánoval vše tak aby tu, když sem přijedu, nebyli," přestalo mě bavit hrát tu podivnou hru. Doufal jsem, že tato moje tvrdá poznámka ho vykolejí, vše popře, nebo tak něco, jenže on se jen sarkasticky usmál.
"Ano, máš pravdu. Zařídil jsem, aby až tu budeš, tak rodiče byli pryč. Po pravdě, chtěl jsem, aby tu nebyli, ani mí bratři, bohužel to se mi již nepovedlo. Bylo by totiž dost obtížné vést takovéto obchody, když tu mí rodiče jsou. Otec poslední dobou není příliš nadšen z mých posledních akcí," prozradil s naprostým klidem. Ryuk, který stál vedle mě, se začal nekontrolovatelně smát.
"No, to je výborné ne, teď můžeš v pohodě napsat s čistým svědomím jeho jméno do zápisníku, ne? Ale nečekal jsi, že jen tak ti vše poví!" Bože, copak Ryukovi nic nedochází?
Možná přiznal, že je zločinec, ale možná mě testuje a lže. Udělal přesně to, co jsem již zamítl. Schválně se vystavuje nebezpečí. Třeba je napojen na La. To by také vysvětlovalo, jak to, že toho ví tolik. Copak kdyby to byla jen tak prostá pravda, toto by mi řekl? Sakra vždyť ta věta nic neznamená. Jen řekl, že zařídil naše setkání a zmanipuloval své rodiče, aby odletěli na dovolenou, protože se mnou chce uzavřít nějaký obchod, s kterým by jeho otec nesouhlasil. Co já však vím, s kterými obchody jeho otec nesouhlasí? Vždyť podle mých záznamů se také před lety měl podílet na několika nezákonných obchodech. Každopádně co vlastně po mě chce tento chladný pobledlý Ir?