Nejtěžším zločinem je promrhaní svého života a trestem za to je smutek a prázdnota v srdci.

Březen 2012

Smetí z mé kapsy - Střípek světa za sklem

19. března 2012 v 17:45 | Já |  Moje povídky

Jela jsem do školy autobusem se spoustou těch naštvaných lidí, co musejí jet do práce, a stejně jako oni jsem se na ně naštvaně křenila, jako každý den. Venku svítilo ranní sluníčko, ale to člověka nedokázalo nijak vytrhnout z té pochmurné šedi, co panovala v autobuse. Dívala jsem se z okna na ten jiný, ale zároveň stejný svět za sklem a pozorovala tisíce projíždějících aut sjíždějících a najíždějících na dálnici. I když to, co se dělo za oknem, bylo plné jásavých a šťastných barev, byla to stejná šeď, jako uvnitř autobusu. Poté nakonec přeci jen ukázal svět za sklem, že je skutečně jiný a neobvyklý oproti normálu.
Na nádherný trávníček se zakouřenými stromy od výfuků aut, projasněnými sluníčkem, zvlhčenými ranní rosou a stojícími mezi jednotlivými nájezdy a výjezdy z dálnice, přišel starší pán, asi důchodce. V jedné ruce držel noviny a v té druhé rybářskou židličku. Došel až doprostřed trávníku, rozložil židli, usadil se na ni a chvíli sledoval okolní ruch. Poté otevřel noviny a začal si je pročítat. Netrvalo dlouho a na trávník přišel, podobně jako ten první důchodce, další a stejně jako on se posadil na svoji přinesenou židličku a začal si číst noviny. Dívala jsem se fascinovaně na to zjevení a můj mozek to nebyl schopen strávit.
Na světlech se rozsvítila zelená a můj autobus se rozjel. Ten výjev mi zmizel z očí a znovu mi svět zavála šeď, avšak ten pocit toho, co jsem viděla, ve mně zůstal.



Smetí z mé kapsy – Střípek tajemna

19. března 2012 v 17:42 | Já |  Moje povídky

Jan do sebe hodil panáka rumu a zamžoural do okenní tabulky nádražního okna, venku však za ním byla jen široširá tma. Lampa nahoře, sloužící jako lustr, mírně zablikala a tím odehnala od sebe několik much a můr. Jan se natáhl znovu po lahvi s rumem a tentokrát se ani neobtěžoval si nalít panáka a rovnou to do sebe kopl z lahve.
Mohl si již dávno lehnout, další vlak jel až v 9:00, jenže tentokrát neměl chuť si jít lehnout. Chtěl se opít, opít do němoty a zapomenout tak na tu bolest. Zapomenout na úmrtí svého čtrnáctiletého syna před dvěma dny. Byl to jeho jediný syn. Toužil na to zapomenout, ale věděl, že by se za to později nenáviděl.
Opřel se ztrápeně o opěradlo židle a vydal skřehotavý trýznivý zvuk. Zvrátil hlavu, zadíval se na nyní šedivý a olezlý pavučinami, původně jasně bělostný strop. Do bzučení lampy se ozvalo nesmělé zaklepání. Jan hodnou chvíli nereagoval, proč také? Kdo by také teď tady strašil? Přesto druhé a třetí tentokrát už pevnější zaklepání ho vyhnalo otevřít neznámému staré rozvrzané dveře. Když to však učinil, nestačil se divit a musel si několikrát protřít oči, jestli ho neklamou. Uprostřed noci tam před jeho dveřmi stál malý, zrzavý chlapec. Mohlo mu být sotva patnáct a na sobě měl pouze modré pruhované pyžamo.
"Dobrý den, mohl bych se vás prosím zeptat, kde jsem a kudy se dostanu do Ďolíku?" zeptal se chlapec a upřel na Jana své modré oči.
"Hééé," houkl Jan. Jeho mozek nebyl zrovna sto nějak reagovat.
"Golčův Jeníkov, vesnice jménem Ďolík," naléhal chlapec dál.
"Ach ano, Golčák, běž tímto směrem po kolejích asi tak 2 hodiny, nebo můžeš jet vlakem, první spoj tu jede v 9:00," konečně odpověděl Jan.
"Ne, děkuji, pane. Nemám sebou ani vindru a musím se tam dostat již před svítáním," poděkoval chlapec a vydal se dál do Golčova Jeníkova.
Jan zavřel dveře a svalil se zpět do své židle. Nechápavě zavrtěl hlavou a život plynul dál, ale to, co se onehdy stalo… nikdy nepochopil.



Smetí z mé kapsy – střípek nového života

19. března 2012 v 17:39 | Já |  Moje povídky

"Do nového života, Julie Edemsová, si teď díky vzornému chování můžeš vybrat tři věci, co chceš. Můžeš být například bohatá, mít rodinu a zdravá, nebo žít v Amrice, mít dobrou karieru a hodného manžela, a tak dále," řekl Bůh.
"Chápu," přikývla Julie Edemsová.
"Takže co to bude?" zeptal se Bůh.
"V tom případě mám jen jediný požadavek. Chci být šťastná celý svůj život."



Nekropolská knihovna

14. března 2012 v 21:49 | Já |  Moje povídky
Sluníčko již začalo pálit, ale Sakuře to nevadilo, naopak. Byla ráda, že jí pálí do zad. Přesto že bylo ten den asi dost parno, byla jí děsná zima. Dokonce ji napadlo, jestli není nemocná, jestli nemá teplotu, jenže pak si uvědomila z čeho to je. Nebyla to žádná nemoc, ani venku nebylo něco, co by ji chladilo, byl to ten nepříjemný pocit. Tušení čehosi zlého, co po ni šplhalo a ovíjelo se kolem ní. Mrazivý pocit ji svíral a dusil, otupoval smysly. Nemohla však s tím nic udělat. Nevěděla, proč má ten pocit. Leda možná z blížícího se opětovného setkání se Sasukem? To si myslela, ale nakonec se mýlila a jak hořce.
Sakura přišla na místo, na které mířila. Vešla do velké Nekropolské knihovny. Dveře se za ní zaklaply jako víko od rakve, a slunko, co ji ještě doposud hřálo záda, šeptalo útěchu a vše prostupovalo, najednou mělo moc. Sakuru zamrazilo. Jako by ji uštknul had.
"Je ti dobře?" ozval se odkudsi Saiuv hlas.
"Sai!" vyhrkla Sakura.
Rozhlédla se a zjistila, že se nenachází zdaleka úplně ve tmě. Knihovna byla velká kruhová budova, ve které se vevnitř po stěnách táhly obrovské, nekončící regály s knihami. Měla tři patra do výšky, a kdo ví kolik prostor v podzemí. Zdálo se k neuvěření, kde tak neznámá vesnička vzala takové písemné bohatství. Velikost toho ji přinutila myslet na daleko praktičtější věci. Například, kde je Sai. Vždy před chvílí s ní mluvil, tak kde je teď? Regály byly pouze podél stěn. Uprostřed bylo několik schodišť vedoucích do různých pater, točily se a kroutily, různě se motaly. Bez podpěr tak vysely sem u toho regálu, támhle u jiného. Těžko se dalo odhadnout, kam přesně k jakému patru které schodiště míří. Jinak však uprostřed mimo schodiště nebylo nic něž obrovský sál bez ničeho, pouze osvětlen jakýmsi podivným světlem, přicházejícím z posledního patra úplně nahoře, a svíčkami, co volně poletovaly vzduchem, díky čemuž panovalo v knihovně podivné přítmí. Přesto že Saie slyšela předtím dost zřetelně, momentálně se rozhodně nenacházel v její blízkosti. Přinejmenším ho nikde neviděla. Ale jak to, že v tom případě věděl, že vešla a je bledá, jestliže není na dohled?
"Sai, kde jsi?" zvolala znovu Sakura.
Ze shora se ozval jakýsi smích. Sakura si povzdechla. Vzala svíčeku a začala šplhat po jednom ze schodišť. Vystoupala až nahoru a stanula v němém úžasu. Poslední patro vypadalo úplně odlišně. Celé bylo projasněné slunečním svitem, které dopadalo do místnosti postranními okny. Regály s knihami byly volně umístěny po hale, stejně jako stolečky s židlemi a spousta květináčů s všemožnými rostlinami, které se leskly a třpytily na slunci, prozařovaly prostor a provoňovaly zatuchlý vzduch.
"Je to fuška vylézt sem až nahoru," přivítal Sai konečně Sakuru svým umělým úsměvem, který však byl tentokrát asi myšlen upřímně.
"Tady jsi," vzdechla úlevně Sakura a přišla k dřevěnému stolu, u kterého seděl a pročítal si nějakou knihu.
"Tak co, přišel jsi na něco?" zeptala se hovorným tónem každodenní šedi Sakura a posadila se naproti němu.
"Není lehké se sem vyškrábat, ale nakonec to stojí za to," pravil zasněně Sai a rozhlédl se kolem, pak však dál pokračoval, "přišel, na co jsem měl přijít?"
"Sai, to snad nemůžeš myslet vážně! Kakashi je nemocný, hledáme pro něho tady lék a tahle knihovna je celá na hlavu. Je to tu tak chaotické a velké. Není to tu seřazeno ani podle abecedy a to ještě nemluvím o tom, že…"
"Takže jsi v nesnázích, protože tvůj blízký potřebuje lék, který neznáš? Tak se tu chceš vyznat, pochopit toto místo a najít knihy, které by ti mohly pomoci ho vyléčit?"
"Samozřejmě Sai, vždyť i ty to chceš také, ne?! Co jsou to za hloupé dotazy?" rozkřikla vztekle Sakura.
"A víš, že knihy mluví jen s těmi, co umí číst?"
"Jasně, že jo, co…"
"Fajn to ráda slyším," řekl Sai a náhle vyskočil, aby skočil na stůl, než však stihl dopadnout, proměnil se v dlouhovlasou blonďatou kudrnatou holčičku v dlouhých černobílých šatech se zářivě temnýma modrýma očima. Ze zad jí vyčnívala zelenkavá průhledná třpytivá křídla, kterými dvakrát máchla a snesla se lehce na desku stolu. Jemně se usmála a natáhla k Sakuře ruku. Sakura překvapeně vřískla, to však dívku neodradilo.
"Budiž," pravila přes své drobné růžové rty a cvrnkla Sakuru přímo do jejího vysokého čela. Sakura jak opařená sebou trhla, až se svalila na zem a v tu samou chvíli dívka zmizela v třpytivém záhadném kouři. Zděšená Sakura se vyškrábala na nohy a začala utíkat pryč z knihovny. Splašeně a bez rozmyslu utíkala po schodech. To se jí vůbec nepodobalo. Poté se na jednom z odpočívadel náhle zastavila.
Co to u všech svatých dělá? Vždyť není nic z čeho být vystrašená. Tohle se dá přeci vysvětlit matoucím jutsu. Dokáže to také. To ji určitě jen tak ze srandy poškádlil Naruto.
Usmála se a uklidnila se, avšak jen proto, aby se dostavila další vlna strahu.
Schodiště jak nahoru tak dolů náhle zmizelo a ona zůstala na odpočívadle, drobném plácku visící uprostřed temnoty.
"Naruto, Sai, to už opravdu přeháníte!" zaječela Sakura. "To už opravdu není vtipné!" dodala k tomu nejistě. Pomalu ji začalo docházet, že toto není žádný vtip jejích spolubojovníků. Vždyť ani jeden z nich si nelibuje v tak rozsáhlém iluzivním jutsu. Naruto sice má své klony a Sai zase nechává oživit své kresby, ale něco v takovém rozsahu by nikdo z nich neudělal, zvlášť jen na tak hloupí vtip.
"To skutečně není vtipné," zopakovala ještě jednou. "Je to tu jako v tom lese."
Jakmile tuto větu Sakura dořekla, zjevily se před ní obrovské dveře. Nechápala to a překvapeně si nejdříve musela promnout oči, jestli se jí to nezdá. Nakonec bez váhání k nim došla a otevřela je. Když však spatřila, co je za nimi, krve by se v ní člověk nedořezal. Vytřeštila své zelené oči a s třísknutím dveře rychle zabouchla.
Ne, tam přeci nechce, už nikdy to nechce znovu zažít. No jo, ale stejně ho potká, stejně pozná zase svoje zklamání, to jak je slabá. Ne toto je jediná cesta, ona má jedinou cestu. Znovu ho potká a slabá nebude. Udělá vše, co bude moct a jestli to bude znamenat, že si bude muset znovu projít lesem, aby si toto připomněla, tak budiž.
Smířená se vším, znovu Sakura otevřela dveře, ale za nimi již les nebyl. Místo něho tam byla chodba s regály knih. Sakura dost silně zapochybovala, jestli někdy vůbec vyšla z toho prokletého lesa. S mírným povzdechem a s malou dušičkou se vydala chodbou pryč, a jak šla dál a dál, její dušička se čím dál tím více ještě zmenšovala. Dveře se za ní zavřely a regály se posunovaly sem a tam. Kdyby Sakura neztratila všechen sarkasmus, asi by na ně křikla, že jejich snaha je v celku marná, protože ona přeci už dávno neví, kde je.
Minula několik dveří, které by sice mohly vést ven z toho blázince, ale podle podivných zvuků, co se za nimi ozývaly a zářivých jakýchsi symbolů na dveřích, které zřejmě fungovaly jako zapečeťující jutsu, to bylo málo pravděpodobné. Došla až na náměstí, jakousi halu, stejného stylu jaké byly v druhém patře, prvním a v přízemí. Tady bylo však jen málo schodů. Podlaha, černobílé dlaždice nebyly tak pečlivě upravovány. Byl tam prach a některé dlaždice byly i vytrhané. Celý prostor jen osvětlovaly svíčky a nápisy na knihách ležící v regálech i na zemi. Uprostřed toho byl jakýsi světelný ovál, který se zaktivoval, když popošla ještě o pár kroků blíže. Celý zablikal a poté se zjevila ta malá holčička, co ji potkala nahoře.
"Co se mnou do pr**le zamýšlíš!? Kam jsi mě to ty potvoro dovedla?!" zaječela Sakura, vzala z podlahy jednu z knih a hodila ji po ní. Nic se však nestalo, kniha proletěla vzduchem skrz tu dívku a spadla na zem.
"Nic, jen jsem udělala to, co sis přála," opáčila nevzrušeně.
"Nic jo! Nic… Jdi k čertu a ukaž mi raději cestu ven z knihovny," vřískla Sakura a vzala ze země další knihu. Dívka pokrčila rameny a ukázala na jednu z chodeb.
"Jdi pořád rovně, poté po schodech nahoru a pak jsou to ty první dveře…" Sakura na nic nečekala. Sevřela knihu, co ještě po dívce chtěla hodit, a vrhla se k východu. "Například tahle kniha by se ti mohla hodit," houkla za ní ještě dívka, ale Sakura to pravděpodobně již asi neslyšela. Vyřítila se ven přímo do Saiova a Narutova náručí.
"Tam, tam v knihovně byly regály, co se hýbaly, schodiště mizela a holčička s křidélky," začala na ně chrlit.
"Sakuro, je ti dobře? Asi jsi musela usnout na sluníčku. To není zdravé a dneska to opravdu pálí."
"Hej, a co to máš za knihu… Hmmmn…To vypadá zajímavě…myslím, že tomu rozumím."

Génius vs. Génius 06

13. března 2012 v 18:35 | Já |  Moje povídky

Nečekaný spojenec



Sakra, skutečně jsem to já, kdo se plete? Je to, co dělám skutečně zlé? Teď mám zase čas o tom přemýšlet, ale chce se mi? Pokud je pravda, co říká Fowl a L, je to špatné a moje spravedlnost je jen pouhopouhá odporná pomsta… pak jak bych mohl s něčím takovým, co jsem udělal, dál žít? Jak bych mohl unést krev tolika lidí, které jsem ve jménu této spravedlnosti zabil? Ne není možné, nemůžu se mýlit. Spousta lidí věří v to, co dělám. Věří v nový lepší svět. Proč by věřili, kdybych se mýlil? Navíc Fowl přeci netvrdí, že bych se mýlil. Proč jsem tedy najednou na pochybách? Proč nevím, co si mám myslet?
Fowl, můj nový až nebezpečně inteligentní soupeř. Co je zač? Zločinec, nebo pouze tajnůstkářský génius, který něco objevil a teď to skrývá? To je zajímavá myšlenka. Klidně by to tak mohlo být, ale co by pak znamenaly ty řeči o obchodech? Zločinec, tajnůstkářský génius, podivín, obchodník s bohatou rodinou… První člověk, kterého jsem nedokázal porazit v šachách. To nedokázal ani L. V neděli večer skončila hra nerozhodně. Nerozhodně! Tentokrát to skončilo nerozhodně, ale pokud to takto půjde dál, v té skutečné, kterou jsme rozehráli, by mohl vyhrát. Sevřel jsem vztekle figurku, až mi zbělely prsty.
"Hej, Light! Je to tvé jméno, ne? Děje se něco?" vytrhla mě jedna z mých nových spolužaček. Bylo již pondělí a já seděl ve své nové třídě na svém místě. Štěstí, že jsem neměl třídu s ním. Alespoň nějaké místo bez toho neustálého napětí.
"Ne, vše je v naprostém pořádku," odpověděl jsem a s předstíraným úsměvem jsem se na ni podíval. Pod dlouhou kudrnatou hnědou ofinou se na mě upíraly dvě pronikavé zelené oči, pod nimiž byl dlouhý, protáhlý, úzký nos s bledými, ale velmi plnými rty mírně pootevřenými. Kudrnaté hnědé vlasy měla spletené do velkého drdolu svázaného černou gumičkou. Uniformu měla na sobě přísně upjatou, přesně podle pravidel. Připomnělo mi to domov, kde za to, když člověk neměl kravatu, tak šel na kobereček k řediteli. Tady na takových věcech tolik nezáleželo. Ta dívka působila moc pěkně, ale něco tento dojem narušovalo, jakási disharmonie. Možná nesoulad té upjaté nastrojené uniformy a koketního výrazu, nebo pronikavých, ale zároveň vlastně prázdných očí, nebo za to mohl silný hruškový parfém, který se k takové elegantní dívce z evidentně velmi dobře situované rodiny nehodil?
Usmála se. "To je dobře, hele nechtěl bys tu slavnost strávit společně?"
"Společně s tebou? Jakou slavnost?" zeptal jsem se nechápavě. Zasmála se zvonivým smíchem.
"No, přeci slavnost na uvítání vás výměnných studentů."
"Slavnost na naše uvítání? O tom nám nic neříkali," zavrtěl jsem hlavou.
"Bodeť by taky jo, mělo to být překvapení," odpověděla s lehkostí.
"A ty jsi to překvapení porušila?! Proč?"
"Ale no tak, no tak… Snad se tolik zase nestalo. Slavnost začíná již za hodinu, přesně v poledne," zarecitovala medově.
"Je mi líto ale v poledne již s někým mám sraz," odpověděl jsem najednou zcela chladně. Nestál jsem o nikoho, kdo by se mi mohl plést do cesty. A být případným svědkem.
"Hmmmf, schůzku s ženou, nebo mužem?" nedala se jen tak odbýt.
"Nevím," zahučel jsem a ona se rozesmála.
"Nevíš s kým je ta schůzka a přesto je pro tebe ta schůzka tak důležitá… víš alespoň kde je?"
"Jo," odpověděl jsem stroze a v duchu jsem doufal, že mi již dá pokoj.
"No, a nechtěl bys tam doprovodit?"
"Nabízíš mi doprovod, když ani nevíš, kam jdu? Nevíš, kam jdu, ani s kým se mám setkat a vlastně ani kdo jsem já? Není to trochu divné?"
"Možná trochu, ale někde se začít musí. Já se jmenuji Emma Atson. Schody vedoucí nahoru na střechu začínají hned vedle kabinetu biologie na tomto patře. Ráda tě poznávám. Kdybys něco potřeboval, můžeš se na mě obrátit," prohlásila, mrkla na mě a poté zamířila zpět ke svým kamarádkám. Něco jim řekla a oni se hlasitě rozesmáli. Schody na střechu. Ví snad, kde mám schůzku? To je ona, kdo mě pozvala? Ne, jak by byla schopna mi předat vzkaz? Ale jak to, že ví… kde se mám sejít? Je snad kamarádka té osoby? Nebo se to dozvěděla jinak? Vždyť ani nevěděla před chvílí, že mám schůzku, nebo ano a to koketování byla jen zkouška. Test jestli přijdu. Nebo to prostě byla další pozvánka a střecha je místo, kde se lidé na této škole rádi scházejí? Tak bych mohl mít další problém, nechci nějakého svědka. Drby se na škole roznášejí rychle a Fowl by se to tak mohl dozvědět. Bože, neměl bych se té holky, co nejdřív zbavit? Ne, to nemůžu, to bych se prozradil a navíc s určitostí nevím, co tím myslela. Prostě budu muset za hodinu na střechu přijít a uvidím.
Po docela nudné hodině jsem skutečně podle rad té holky vyšel na střechu. Rozhlédl jsem se a unaveně jsem se došoural k jednomu okraji se zábradlím, odkud byl krásný výhled na náměstíčko před školou. Na střeše zatím nikdo nestál. Bezduše jsem hleděl ven a přemýšlel, co podniknu dál. Ryuk se začal znuděně protahovat a dávat ostentativně najevo, jak se nudí.
Dveře na střechu znovu zavrzaly a objevila se v nich ona, Emma Atsonvá. S úsměvem od ucha k uchu přešla ke mně a lehce mě vzala za ramena.
"No takže jsi nakonec přišel…" pravila medově a pokusila se mě políbit.
"Nehraj hloupou, proto tu nejsi. Kde je!" křikl jsem na ni a odstrčil jsem ji. Zlostně se na mě podívala a v tom jsem to spatřil.
"Ona osoba se s tebou ještě nemůže setkat, a tak požádala mě."
"Proč se se mnou nemůže setkat?" vybídl jsem ji, aby povídala dál.
"Potřebuje pozvánku," odpověděla úsečně.
"Pozvánku?"
"Ano, pozvánku od tebe a Fowla. Jinak nemůže do této budovy."
"Nemusíme se přeci sejít v této budově? Můžeme se sejít někde jinde," zavrtěl jsem hlavou.
"Tak aby si toho Fowl nevšiml, to asi těžko."
"Takže, když u něho budu žádat o pozvánku, tak asi si toho určitě nevšimne!" zabručel jsem sarkasticky.
"Stačí slovní pozvání, jsi chytrý, tak něco vymysli."
"Proč, potřebuje pozvánku, kdo to je, proč se se mnou chce setkat, jaké má záměry a odkud ji ty znáš?" vychrlil jsem ze sebe další kupu otázek. Emma Atson na ně však už neodpověděla, zamrkala a poté se svalila na zem. Rychle jsem k ní přiskočil a chytl ji.
"Hej Emmo, Emmo, jsi v pořádku?!"
Emma pomalu znovu otevřela oči a zadívala se na mě prázdným nechápavým pohledem.
"Kdo jsi? A odkud znáš moje jméno?" zeptala se mě a najednou se celá roztřásla.
"To nic, vypadá to, že tě někdo zdrogoval, nebo se tě pokusil otrávit," prohlásil jsem, čímž jsem ji ještě více vyděsil. To mi bylo však celkem jedno. Nezáleželo na tom, jen jsem ji potřeboval podat nějaké přesvědčivé vysvětlení, které by zhruba odpovídalo daným důkazům. Byla celá pobledlá, nepamatovala si nic z toho, co mi řekla, nebo co udělala, byla celá slabá, třásla se, oči jí pálily, byly unavené a její zorničky byly podivně na okrajích kostrbaté. To vše poukazovalo na nějakou drogu, ale zároveň to byl holý nesmysl. Kdyby to byla droga, tak jak by se mohla chovat tak, jak se chovala? Jaká droga by dokázala něco takového? Nevypadala omámeně ani šíleně. Vypadala, že dobře ví, co dělá a o čem mluví. Ano, spíš jako kdyby jí někdo z dálky ovládal. Něco jako když já do Death Notu napíšu, co člověk udělá před smrtí, ale ona nezemřela. Místo toho omdlela a poté se probrala a nic si nepamatovala. To nebylo dobré. Nerozuměl jsem tomu. Nedávalo to žádný logický smysl. Nic reálného, ale když tak uvažuji, copak by někdo mohl brát za reálné například Ryuka a vlastně celou existenci Death notu? Teď jsem již částečně tušil, jak se asi musí cítit celou dobu L. Přicházet na něco, co si člověk vždy myslel, že je jen v pohádkách a mýtech. Když existujou shinigami, tak proč by neexistovali i jiní tvorové, jiné síly? To by mohlo být, i proč ona osoba nemůže sem přijít bez pozvánky?
"Co, kdo tam stojí?" zeptala se mě zmateně a ukázala kamsi za mě… ukázala na Ryuka. Ohlédl jsem se a pevně zavrtěl hlavou.
"Nikdo tam není," zavrtěl jsem hlavou a posunkem jsem se pokusil zeptat Ryuka.
"Ne, nemůžou, nás nikdy nevidí. Tohle je zvláštní, nikdy se mi nic takového nestalo. Víš určitě, že se nedotkla zápisníku?"
"Ale já tam někoho vidím, nebo takový stín," pravila Emma a poté znovu ztratila vědomí.
"No, skvělé, co chceš dělat?" zachechtal se Ryuk. "Chceš ji zabít, protože je schopná mě vidět?"
"Ne, proč bych to dělal. To ona je první moje vlaštovka k vyřešení, kdo je vlastně Artemis Fowl a s jakou silou se tu setkávám. Využiju jejího rozpoložení. Mám plán," zahučel jsem a začal jsem hlebat v kapsách mobil. Sevřel jsem ho pevně v ruce a vytlačit Fowlovo číslo.
"Ahoj, ano to jsem já. Neznám moc lidí tady ze školy a potřebuji pomoc. Nemůžu za to, prostě se to stalo…" nebyl jsem si moc jistý svými hereckými dovednostmi, ale pokusil jsem se do toho přidat paniku a lítost. "No, já nevím, já vlastně nevím… prostě se to stalo… Pomoz mi… pokud mi pomůžeš, přísahám, že ti na oplátku pomůžu zase já. Pomůžu ti s čímkoli, co budeš potřebovat," vyhrkl jsem svojí přísahu, která byla spíše pastí než něčím jiným.
"Co chceš k čertu dělat? To nechápu!" zahučel Ryuk, když jsem zaklapl telefon.
"Uvidíš," pravil jsem s úšklebkem. Popadl jsem Emmino bezvládné tělo a začal ho vláčet po zemi k zábradlí. Nebyla zrovna těžká, takže to celkem šlo, ale zase jsem si musel dávat pozor, abych ji nevzbudil. Kdyby se vzbudila příliš brzy, celý můj plán by byl v tahu. Měl jsem však štěstí. Když už byla u zábradlí, tak jsem přeběhl celou střechu ke kohoutku s vodou, na který se normálně připojovala hadice a sloužilo to zřejmě jako osvěžení pro květiny, a propláchl jsem si oči, aby zčervenaly. Poté jsem si ještě několik kapek cákl do obličeje a znovu přeběhl střechu k Emmně. Poklekl jsem k jejímu tělu, zmuchlal jsem si košili a částečně ji i rozepnul. To přesně vyšlo na čas. O sekundu déle a měl bych malér. Dveře na střechu se znovu rozletěly a já se zoufale podíval na nově příchozího.
"Artemisi, prosím pomoz mi!"