Nejtěžším zločinem je promrhaní svého života a trestem za to je smutek a prázdnota v srdci.

Květen 2012

Krajina mé duše

31. května 2012 v 9:05 Moje povídky
Celá uválená od prachu jsem se zvedla z prašné cesty. Hlava mi třeštila jako ještě nikdy jindy. Byla šálkem, který byl plný až po okraj, který přetékal, ale to ještě podle všeho bylo málo. Lidé chtějí, aby místo něho jste měli džbán. Zamrkala jsem a protřela si své unavené oči.
Tik, ťak…
Stála jsem v nekonečné putině. Široko daleko nebylo jediné věci, jediného živáčka. Ne, to tak docela není pravda! Za mnou se nacházelo jakési podivné moře z popsaných papírů a asi tak 500 metrů ode mne stál velký majestátný strom. Nebyl na něm jediný lísteček, zato ho však zdobilo jedno rudé jablko a Dalího hodiny z obrazu Hodiny na stromě.
Ťak, tik…
Vydaly ze sebe otravný zvuk, který zněl, jako by někdo nehtem přejížděl po tabuli. Drásal mě a bodal do srdce. Zachvěla jsem se.
Tik, ťak… Jsi neschopná!
Rozčíleně jsem se zamračila. Vy máte co říkat! Podívejte se na sebe, jen tak si tu zkrouceně visíte. Vždyť ani nemáte pevného tvaru. Jste přehozené přes větev, jako nějaký koberec.
Ťak, tik…
Odpověděli pouze hodiny. Chtěla jsem přijít až k nim a říct jim to na hlas, ale zarazila jsem se. Nějak jsem se nemohla hýbat. Ruce a nohy jsem měla obmotány červenými a temně modrými stuhami, které se netáhly jen k mým končetinám, ale pokračovaly dál kamsi do útrob toho podivného moře. Pokusila jsem se znovu popojít o několik kroků. Tentokrát to již šlo, ale bylo to, jako bych měla na každé noze a ruce přivázanou železnou kouli.
Tik, ťak… No, počkejte, až se k vám dostanu…!
Konečně jsem se doplazila ke stromu. Stuhy se napjaly a táhly mě zpět. Proč bych je měla ignorovat? Nikdy jsem je neignorovala, nikdy jsem na jejich ignoraci neměla sílu. To je můj klad nebo zápor? Nakonec jsem se nepodvolila. Haldy papíru v moři vytvořily obrovské ruce, které stuhy uchopily a pokoušely se vší silou je i mě ztuhnout zpět.
Bim, bam…
Hodiny začaly odbíjet nějakou hodinu, ani nevím, ale měla jsem chuť je rozbít. Netrpělivě jsem se rozhlédla po něčem, čím bych je mohla ze stromu zchodit. Nic jsem však nenašla. Zaklela a zanaříkala jsem, ale to mi moc nepomohlo, ostatně jako vždy.
Bam, bim…
Na hlavu mi spadlo poslední a jediné jablko, co měl strom. Zakřičela jsem bolestí. Jablko se odrazilo od mé hlavy a spadlo do prachu na zem. Překvapeně jsem se zadívala nejdříve na strom a poté na ten jeho červený balónek, který mi nyní ležel u nohou. Ohnula jsem ten svůj hřbet přelámaný vysedáváním u počítače a uchopila jsem ho do svých nejistých rukou. Jablko se změnilo v zářivě oranžový pomeranč. Pokrčila jsem rameny a rozpřáhla se, abych ty protivné hodiny srazila ze stromu.
Stalo se.
Tik, tak… a hodiny přestaly odbíjet. Bylo načase!
"Jako vždy až příliš mnoho spoléháš na ostatní a teď dokonce jsi i sprostá," pravil něčí hlas. To mi skutečně straší ve věži? Ne, z poza stromu vyšla kočka, nebo podle hlasu a mého vědomí spíše kocour.
"Sprostá, co tím myslíš sprostá?!" zamračila jsem se.
"Sprostota není pouze za použití vulgarismu," zahučel znuděně kocour a posadil se, začal si olizovat černé packy. "Ty hodiny, ty jsi je rozbila!"
"Ano, a co má být, stejně si šly, jak chtěly. Rozčilovaly mě, provokovaly a…"
"A měla jsi z nich strach," dořekl za mě kocour.
"No co, patřily ti?!" zeptala jsem se naštvaně a výhružně, ale veskrze měl pravdu a to bylo to špatné.
"Ach jo, a to je právě jeden z vašich lidských problémů, podívej se, jak jsi zareagovala."
"Jsi kocour a mluvíš."
"Jo, dobrý postřeh."
"Ach jo, nikdy jsem si nemyslela, že mě kocour bude učit dobrým mravům. Ty hodiny mě mrzí já… víš, obyčejně se tak nechovám," pokusila jsem se sice o pravdivou, ale přeci jen výmluvu.
Ťak, tik… Co to bylo, vždyť hodiny už spadly na zem, a rozbily se?
"Bála jsi se, a proto jsi je rozbila… pořád se bojíš."
"Lidé se pořád bojí, je to někdy jejich pohon, ale i slabina…"
"Ano, omlouvám se," zahučela jsem do země a kajícně sklopila oči.
"Těmito narážkami jsem neměl v úmyslu tě hanět, jsem pouze kocour, co mluví. Pouhý výplod tvé fantazie, stejně jako krajina a vše kolem," zavrtěl kocour svou malou hlavičkou.
"Co jsi tedy chtěl říct?" zeptala jsem se zmateně.
"Pořád se bojíš!" znovu tentokrát s větší důrazem zopakoval.
"A čeho bych se měla bát co?" zahučela jsem a dala si ruce v bok.
"Tik, ťak…" zašeptal kocour a já jsem sebou poplašeně trhla. Ach ano, kdy se onen kocour objevil? Těsně poté, co jsem ty hodiny rozbila. Ty hodiny se proměnily v něho…
"Tím, že rozbiješ hodiny, čas nezastavíš. Čas však není tvůj hlavní problém," pokračoval dál kocour, aniž by si všiml mého výrazu.
"Že ne?!" otázala jsem se ironicky. "Co je tedy můj problém?"
Kocour neodpověděl, ale své oči přestal upírat na mě a místo toho se zahleděl kamsi k nebi. Z ničeho nic postupně se z nebe začaly snášet jakési černobílé levitující desky, skládající se do prapodivných točících se schodů, táhnoucích se kamsi do oblak a snad ještě dál.
"Ťak, tik…" zamrazilo mě až do morku kostí.
"Jenže, mě se tam nechce, přeci jen tady je krásně," zaškemrala jsem.
"Tady zůstat nemůžeš, je čas jít," pravil nemilosrdně kocour.
"Je to nahoru."
"Ano, je," přivětil kocour.
"Nahoře můžu opět spadnout dolů," znovu jsem naléhala.
"Ano, můžeš."
"To je jedno, to nevadí. Ale nevím, co nahoře bude. Budu muset lézt po laně? Neumím lézt po laně," pravila jsem s obavami.
"Budeš muset dělat vše, co bude třeba, a když to nepůjde, půjdeš jinudy," řekl klidně a utěšitelsky.
"Jsem unavená, je to nahoru a mé nohy mě takovou dálku již neunesou," pravila jsem znovu naléhavě.
"Nikdo neříká, že máš po těch schodech utíkat. Jdi svým tempem, když ti někdo bude radit, abys zrychlila nebo zpomalila, vyslechni ho, ale sama zvaž, co bude nejlepší," kocour se odmlčel, ale poté za chvílí pokračoval. "Tam někde bude odpočívadlo možná i s lavičkou.
"Ale také ta cesta je křivolaká, bez střechy nad hlavou a pastmi a nikdy člověk neví, co od ní má čekat. Je krutá, strašidelná a nebezpečná."
"Ano ovšem," znovu přikývl kocour. "Je však také laskavá a milá pro nás, pokud si to, však ve své sobeckosti uvědomíme."
"Není jiné zbytí že?" zašeptala jsem a pohlédla na svoji cestu. "Děkuji," špitla jsem na rozloučenou a začala stoupat.

Temnota přichází a já znovu umírám!

29. května 2012 v 23:51 Moje povídky
Přál bych si, abych stejně jako ona duše, kterou miluji, zemřel a na nic si nepamatoval. Vždy bych se zamiloval stejně, ale nebyl bych tolik zatížen oním vědomím po celý ten čas. Ty zemřeš a znovu se zrodíš, bez vzpomínek toho, co bylo. Já však nezemřu, jsem odsouzen tě vždy potkat a vědět, že nemáš ani to nejmenší tušení, kdo jsem. Potkat tě a vědět, že ti přináším ty špatné časy. Snad se jednou oprostím a najdu odvahu ti alespoň v jednom životě říci, jak moc pro mě znamenáš. Pokud ne, nechť ať zemřu.

Dean položil na stůl otcův deník a sotva se desky dotkly stolu, ucítil onen zvláštní pocit zachvění vzduchu. Vždy poznal, že Castiel se zjevil, tedy vždy ne. Chvíli trvalo, než jsem si na Castiela zvykl, kdo by si taky hned dokázal zvyknout na to, že má opeřeného kamoše z Nebe, který si přijde kdykoli a kamkoli? Navíc k tomu započítejte i fakt, že Castiel neměl ani páru o věcech, jako byl osobní prostor, nebo potřeby smrtelníků. Už jsem ani nepočítal situace, kdy Castiel se přede mnou jen tak zjevil, v té nejnevhodnější chvíli a v minimální vzdálenosti. Snažil jsem se mu to už několikrát vysvětlit, zatím však neúspěšně.
Naštěstí teď Castiel stál několik metrů od něho a svýma modrýma očima bloudil po místnosti, snad jako by Deana ani neviděl. Tentokrát myslím, že jsem dodržoval správnou vzdálenost od něho, takovou jakou ode mě vyžadoval, ale nebyl jsem si jist. U všech ostatních jsem to už zvládal, ale pokud se jednalo o Deana, vše bylo matoucí.
"Kdes byl?" otázal se Dean.
"V Jeruzalémě," odpověděl Castiel a udělal několik kroků k Deanovi.
"Jak tam bylo?"
"Sucho," řekl Castiel svým typicky monotónním tónem a položil jakousi vázu na stůl. Dean svraštil čelo, nejen nad Castielovou strohou odpovědí, ale i nad tím, co přinesl.
"Co to je?"
"Olej, velmi vzácný… a zvláštní," zahučel Castiel a posadil se na židli.
"Nalákáme Rafaela na zálivku na salát?" neodpustil si Dean jednu ze svých štiplavých poznámek.
"Ne," řekl Castiel, který evidentně si ani nevšiml, že ona poznámka má být vtipná.
"K tomu obřadu má dojít při východu slunce…"
"Přesně."
"Říkáš, že ho chytíme do pasti, ale není to jako chytit hurikán do sítě na hmyz?!" nadhodil Dean další sarkastickou poznámku.
"Je to těžší," zněla Castielova odpověď a Dean na chvíli zauvažoval, kde se Castiel naučil tak suché odpovědi. Nakonec však došel k závěru, že si podstatu svých odpovědí neuvědomuje a že jen říká čistou pravdu. To ho trochu odzbrojilo. Měli vždy tak malou šanci uspět a Cass se rozhodl, že bude bojovat po jejich boku?!
"Máme vůbec šanci to přežít?"
"Ty jo," Dean se zaklonil a zvrátil hlavu.
"Ty můžeš být zejtra mrtvej!" vyvodil z Castielové odpovědi.
"Jo."
Tuhle odpověď od Castiela slyšet nechtěl. Ten okřídlenej parchant na sebe ani trochu nemyslí, vlastně kolikrát mi už zachránil ten můj krk. Klidně zemře a co? Je mu to jedno. Jasně geniální plán: hlavně ochránit Deana Winchestera! Přešel místnost a přitom nespouštěl Castiela z očí. "Hmmm, poslední noc na Zemi, jaký máš plán?" zeptal se a slova přitom vyslovoval velmi pomalu s důrazem na každou slabiku.
Castiel chvíli mlčel, než odpověděl, jako by váhal. "Jen si tu v klidu posedím," odpověděl nakonec. Dean nakrabatil svoje čelo ve výrazu, který říkal: To si ze mě děláš srandu! Nevěřícně zakroutil hlavou a na jeho tváři se mu objevil onen provokativní výraz.
Polkl jsem, tenhle jeho pohled jsem ze srdce nesnášel. Byl to pohled lovce, který se blíží ke své kořisti než jí… Než ji co? A přece jsem ten pohled chtěl, často vidět, i kdyby mě měl pozřít. Tyto myšlenky nebyli dobré pro nikoho. Věděl jsem, že bych se měl stydět. Věděl jsem, že kdyby před několika staletími se jí s tím svěřil, jistě by mě odsoudila. Ne, i kdybych se Deanovi svěřil teď, jistě by, jak to říká… ach ano, nakopal do toho mého andělského zadku.
"No tak, cokoli… ženský, chlast…" pokračoval dál Dean. Castiel sebou poplašeně škubl a vyhýbavě se rozhlédl po místnosti, jako bych hledal něco, kde by se mohl schovat. Nic však nenašel. "Měl si už někdy ženu, ne…. nebo aspoň anděla?" Tohle bylo už moc. Nejraději bych zmizel někam hodně daleko a zároveň jsem věděl, že to je asi jediná moje šance to Deanovi říct. Neřekl jsem mu to však a ani nezmizel. Bál jsem se, že ho tím ztratím. Nerozhodně jsem se ošil a poškrábal na krku.
To je neuvěřitelné! Takže Cass je vážně anděl se vším všudy i s tou nevinností. Spravedliví, mocný, nábožný a nevině čistý. V břiše jsem ucítil, že se mi rozletělo tisíce motýlů, a koutky úst mi začaly nekontrolovatelně škubat v záchvatu smíchu. To nebylo vůči Cassovi spravedlivé. Já jsem si ale nedokázal pomoc. Castiel byl anděl, ale padlí anděl a já jsem se rozhodl mu ukázat, proč je dobře, že je tu něco mezi Peklem a Nebem. Chtěl jsem mu ukázat vše, za co bojuje. S tímto jsem nepočítal, ale proč nakonec ne.
Dean se nahrbil k Castielovi a důrazně zvedl obočí, aby ukázal své překvapení. "Chceš říct, že sis tam nahoře nezahrál na rozsévače?!" potrápil Castiela ještě, odpověď z Castielové nervozity však už znal, nebo si to alespoň myslel.
"Neměl jsem příležitost, víš," zahučel Castiel, to však byla jen pouhá polopravda. To, co jsem řekl, byla pravda. Neznamenala však, že jsem ještě nemiloval. Znamenalo to pouze, že jsem neměl příležitost. Celou dobu své existence jsem miloval pouze jednu duši. Miloval jsem ji však tak moc, že mě to trhalo na malé kousky a hrozilo mi, že přijdu o křídla. Ona duše byla krásná a nekonečně složitá. Za celou tu dobu jsem však od ní dostal jen tři vášnivé polibky. Stalo se to před několika staletími a ona duše byla odsouzena napřít hlídat tento svět a já jsem se zavázal ji chránit. Rodila se vždy, když hrozilo nebezpečí a těžké časy, ale nikdy si nepamatovala minulé životy. Ona duše nyní stála vedle mě. Proč se musí ptát zrovna ON?! Těžko mu můžu říct celou pravdu, těžko mu můžu říct, že před několika lety byl, žena. Těžko můžu říct, že byl exorcistka, která složila celibát, že už dřív jsme spolu bojovali a umírali a že stejně jako teď, bych pro ni, pro něho, udělal cokoli.
Dean skroutil ústa do podkovy v ironickém šklebu a přešel místnost ke kabátu. Začal se oblékat.
"Dobře… jsou dvě věci, které vím určitě. První, slunce je hvězda, druhá neumřeš jako panic, alespoň se mnou ne," pravil Dean sebejistě a zaklapl otcův deník. "Jdeme!" rozkázal a Castiel se vážně začal obávat, co na něho Dean uchystal, ale nehodlal promarnit ani jediný okamžik, který by s ním mohl strávit.

Gine, prosím!

23. května 2012 v 10:38 Moje povídky
Matsumoto se zasmála a šťouchla do už dost opilého Kiry. Ten neudržel rovnováhu a jak široký, tak dlouhý se svalil na zem. Matsumoto propukla v další nekontrolovatelný smích, ale přeci jenom pak odčinila to, co způsobila, a pomohla mu zpět na nohy. Poté se společně oba doklopýtali ke kasárnám.
"Škyt, didík z za vche, Rangiku, škyt. Fchatch si mi popomohla, škyt, víš, potřeboval jjesm od té, té, no, víš, té práce vypnout," dostal ze sebe Kira a pak Matsumoto zamával a začal se potácet ke kasárnám třetí divize.
Matsumoto ho starostlivě pozorovala. Její úsměv nahradilo svraštěné obočí, starostlivý a utrápený výraz podobný tomu, jaký má tak často její kapitán. Ocitla se sama, nyní si ten výraz mohla dovolit. Přesně toto ji vždy Gin učil.
"Lidé nemusí vědět, co cítíš, co si myslíš a ani to vědět nechtějí zvláště pak, když to je žal."
Gine, proč jsi to udělal? Podívej se na Kiru. On přeci, ač talentovaný a silný, je jen podkapitán. A teď po tvém odchodu tě musí zastupovat, než zvolí dalšího kapitána. Musí zastupovat tebe, člověka, kterého měl za svůj vzor. Copak nevíš, jak je to pro něho těžké?
Matsumoto si povzdechla a zadívala se na již zapadající slunce. Bylo již večer, ale pořád ještě velmi parno. Bylo přesně tak jako tenkrát. Tenkrát, když ho potkala. Zkolabovala hlady a on ji dal najíst. Vysvětlil ji, kdo je a proč má hlad. Zachránil ji. Vždy ji chránil.
Ty hloupá nedělej, že ti je hlavně líto Kiry! Tady jde především o tebe! Tak si to už přiznej!
Ne, nech mě být a zmlkni!
Matsumoto přestala hledět na zapadající slunce a zamířila ke kapitánským pracovnám, avšak nikoli k pracovně desáté divize, ale k té pro třetí. Tiše se proplížila a zavřela za sebou dveře. Přešla místnost až k velkému prázdnému stolu se židlí. Kira se momentálně svalil v kasárnách třetí divize a nikdo jiný tu neměl co pohledávat. Bylo ji jasné, že tu nikoho nenajde, ale ona nikoho nehledala. Se stále stejným zachmuřeným obličejem přejela prsty přes stůl a usadila se v židli. Položila si hlavu na stůl a zavřela oči.
"Gine, proč jsi mi nikdy neřekl, kam kráčíš? Proč jsi to udělal? Copak si neuvědomuješ, koho jsi tu nechal? Copak tvé srdce bylo vždy z kamene? To přeci není pravda! Někteří tě hned podezírali, ale já tě znala a Kira také! To, co se stalo, tomu nevěřím. Gine, proč jsi to udělal?"

********************************************************************

"Protože to je jedna z našich malých šancí jak Aizena zastavit," zazněl Matsumoto u ucha známý hlas.
Matsumoto vyskočila ze židle a od stolu a její ruka okamžitě sjela k meči, ale byla příliš pomalá. Ucítila, jak ji zastavil a pevně objal.
"Gine?!" zasyčela trochu neštvaně a trochu šokovaně Matsumoto.
"Chceš mně zabít, Rangiku?" zeptal se ji Gin a něžně ji pohladil po vlasech.
"A co když odpovím ano podle správné normy o zrádcích? Co uděláš, Gine?"
"Hmm, to netuším, asi se v tom případě budu muset nechat zabít, jako odporný zrádce, který si nezasluhuje žít," pravil znovu svým typickým kousavým hadím ironickým způsobem a Matsumoto ucítila, jak ji mírně kousl do ucha.
"Gine, prosím!" vydechla Matsumoto, "Gine, pust mě!"
Takto se k ní nikdy nechoval. Nešlo říct, že si s lidmi tímto způsobem nehrál, ale ona pro něho byla výjimkou, nebo ne?
"Skutečně chceš, abych tě pustil, Rangiku?" procedil Gin mezi zuby, jak svíral jimi její ucho, a rukou zachytil její náhrdelník na jejím krku. Spletl ho mezi prsty a jel postupně dolu po přívěsku. Matsumoto zalapala po dechu a naposledy se pokusila vymanit z Ginova ojetí. Tentokrát však Gin vymotal prsty z náhrdelníku, pustil ji ucho a povolil sevření, tak aby mohla aspoň na pár krůčků popojít a otočit se.
Poodstoupila a otočila se. V obličeji byla celá rudá, ztěžka oddychovala a nohy se jí třásly. Gin se přestal usmívat a zvážněl. To, aby ukázal, co je uvnitř také navenek, se stávalo jen málokdy. Otevřel oči a zahleděl se na ni.
"Nikdy jsem tě ani ostatní nechtěl zradit a nikdy jsem vás také nezradil. Vždy jsem jednal pro dobro Soul Society, abych vše tady ochránil a abych ochránil tebe, ochránil před Aizenem. Už když jsem Aizena poprvé spatřil, věděl jsem, co je zač a co budu muset udělat, ale nevěděl jsem, jak vám moc ublížím."
"A to ti mám věřit?" zamračila se Matsumoto.
"Věř čemu chceš, ale když mě teď zabiješ, nikdy se nedozvíš jestli jsem mluvil pravdu nebo ne. A neříkala si, že i variantě, že jsem zrádce, také nemůžeš věřit?"
Matsumoto se kousla do rtu, stále byla rozrušená a její rozrušení se pořád stupňovalo. Gin se znovu potměšile usmál a pokračoval.
"Nevěříš tomu, že bych byl zrádce, protože mě znáš? Skutečně tomu však tak je, Rangiku? Teď, když jsem tě držel, sis tím moc jistá nebyla. Bála ses, bála ses, že nejsem takový jako si mě pamatovala, ale takový jaký jsem se jevil ostatním. Bála ses, co ti provedu?"
Nastalo tíživé ticho.
"Gine, co tu děláš?" zeptala se nakonec s povzdechnutím Matsumoto.
"Hledal jsem," pokrčil rameny.
"Hledal jsi co?"
"Tebe, Rangiku," odpověděl prostě Gin.
"Mě? Co? Proč?" dostala ze sebe Matsumoto.
"Zítra, už zítra se vše nachýlí ke konečné bitvě a my dva budeme muset stát proti sobě, nebo alespoň předstírat, že jsme nepřátelé, a to do té oné vhodné doby, do doby beta, a poté děj se, co děj. Možná zemřu. Zemřel bych bez toho, abych ti dal poslední sbohem. Beztoho abych se omluvil za utrpení, co jsem ti spáchal tím, že jsem tě opustil. Opustil jsem duši, kterou jsem chtěl mít vždy nejblíže, a i takováto blízkost, jak se nyní nacházím, mi dostatečně nevyhovuje," řekl Gin a natáhl k Matsumoto svoji studenou bělostnou ruku.
Matsumoto otevřela ústa, aby ještě něco řekla. Moc dobře pochopila, co Gin myslel. Nevěděla, co má dělat, jestli mu uvěřit a vložit do něho veškerou svoji důvěru, či nevěřit a nedat mu ani setinu a namístě se ho pokusit zabít, nebo zvolit střední cestu a nechat Gina být, ať si dělá, co chce, ale bez ní. Zůstala na půl cesty mezi vším jako při mražená.
Gin si ji znovu přivinou k tělu, tentokrát to však bylo jiné. Nebyla to jeho vyděračská hra s city. Pohladil ji po hlavě, jako byla ještě malá holčička. Chvíli u toho zůstal, ale poté jeho ruka zabloudila pod její úbor k její kůži.
"Gine, prosím, já nevím jestli…" začala Matsumoto, ale Gin se ji přisál na krk a rukou přejel po jejím břiše až trochu příliš nízko, což vyvolalo příval, kterému Matsumoto nedokázala vzdorovat. Její rozum možná ještě slabě křičel ne, ale proti stálo její tělo i srdce. Matsumoto se plně odevzdala do Ginových rukou.

"Matsumoto, Matsumoto… vzbuď se!"
Matsumoto sebou impulsivně trhla a vyskočila ze židle.
"Gine, prosím!" vyhrkla a poté se zmateně podívala kolem. "Ka-kapiténe?!"
"Matsumoto, si v pořádku?" zeptal se kapitán 10. divize a starostlivě svraštil čelo.
"Já, já se moc omlouvám, já jsem tady jen…"
"To nic," přerušil ji Tōshirō, "i po takové době to je pro tebe těžké, ale teď poť se mnou, kapitán Yamamoto s námi chce mluvit."
"Ano, kapitáne," přikývla Matsumoto a oba se vydali ke kanceláři první divize.
Matsumoto se lehce usmála. Cítila po svém boku Tōshirōvou ledovou reiatsu. Kapitán desáté divise Hitsugaya Tōshirō byl vždy tak chladný, ale poté byli situace jako tato. Matsumoto si ho vždy vážila jako kapitána a nadřízeného, ale nejen pro to. Vážila si ho také proto, jaký byl. Měla ho ráda, ale ne stejně jako Gina. Ač to byl její kapitán a nadřízený, byl také o dost mladší a ona ho měla ráda jako mladšího bratra, kterého nikdy neměla. Byla ráda, že někdo takový je dnes po jejím boku, ač se stane cokoli.

*******************************************************************

"Opravdu se mne na to ptáš?" zeptal se Gin.
Stáli na jednom z paneláku Karakury a kolem nich vál příjemný chladivý vítr.
"Mluvíš pořád o Kirovi. Říkáš, že jsem ho zradil navzdory jeho důvěře. Opravdu tu mluvíme o Izurovi? Ale proč jsi sem vlastně přišla?"
Gin přešel k Matsumoto a položil jí ruku na hruď.
"Víš, Rangiku, jsi na obtíž," pravil a mezi nimi se objevil Ginův zanpakuto. Matsumoto se chtěla bránit, ale už neměla šanci. Podlomily se jí kolena a ztratila vědomí. Spadla na tvrdou zem.
Ginova tvář však zvážněla. Posmutněl a shýbl se nad jejím bezvládným tělem, něžně ji pohladil po hlavě.
"Nastal ten okamžik, ta chvíle, Rangiku. Myslíš, že to byl pouhý sen. Výplod tvé zmučené duše, ale nebyl. Promiň, promiň mi to už podruhé," špitl Gin a poté zmizel.

O dívčí válce, hrdinné Vlastě, lásce a utrpení

23. května 2012 v 10:18 Moje povídky
Tento text je převyprávěním pověsti O dívčí válce z Starých Pověstí Českých. Zároveň je v ní obsažena legend, o tom, jak se stalo, že skála nad Hlubočepy je červená. Není to však klasické převyprávění pověsti, jak si jistě všimnete. Přesto doufám, že se vám bude líbit.


Kdysi dávno žila na Vyšehradě všemi uznávaná a ctěná kněžna Libuše a do její smrti se muži chovali k ženám vždy s patřičnou úctou, avšak po její smrti se vše změnilo. Ženy začaly být nespokojeny, jak se muži k nim chovali a domácí rozepře přerostly téměř až ve skutečný tvrdý boj. Dívky se shromáždily na hradě Děvín a odtamtud podnikaly své výboje, avšak byly poraženy. Poslyšte příběh hrdinné Vlasty, lásky a utrpení.

Tu noc hustě pršelo. Déšť dopadal na rozmáčenou zem a venku bylo tak, že by ani psa nevyhnal. Přesto se zdálo, že se i tak objevilo několik odvážlivců, co v tomto počasí vyšli ven. Nebylo jich málo, a když jste se zadívali pozorněji, zjistili jste, že jsou to dokonce ženy. Všechny byly oblečeny do dlouhých temných plášťů s obrovskou kápí, která člověku zabraňovala vidět jejich sličný obličej. U pasu jim vysel meč. Všechny se plížily jako nějaký tajemný spolek čarodějnic, všechny tak tajemné, všechny tak odvážné a odhodlané skoncovat jednou provždy s neúctou a krutým jednáním mužů.
Nakonec došly k hradu Děvín. Děvín však nevypadal ani zdaleka jako hrad, jak si ho představujeme dnes, přestože stál na kopci. Bylo to spíše větší stavení.
Jedna z žen zaklepala na staré dřevěné dveře. "Hmm, kdo je tam?" ozvalo se ze dveří. "Krásní přátelé, kteří chtějí jen růži, prsten a lásku, nikoli drzost a hanbu. Ať jsou navěky věků zatraceni, kámen je s námi amen," zakřičela žena do větru. Dveře se otevřely a do tmy proniklo světlo z luceren v místnosti a z kamen.
Ve dveřích stála další žena. Měla krátké blonďaté vlasy, dlouhý špičatý nos a modré velké přívětivé oči, které zrovna upírala na nově příchozí.
"Jdete pozdě, Šárko," oznámila vyčítavým tónem, ale pustila je dál.
V hlavní místnosti hradu stál uprostřed starý dřevěný stůl s židlemi, též tam byly v rohu kamna. Místnost působila útulným a hřejivým dojmem a byla plná žen. U stolu stála Vlasta, vrchní vůdkyně povstání. Mnoha mužům by se jistě líbila její postava a velmi půvabný obličej, avšak čišel z ní tvrdý bojový duch, a když se člověk zadíval do jejích hnědých očí, zahlédl v nich něco, co by tam nemělo být. Ty oči už hodně viděly.
"Kdo to byl?" otázala se blonďaté ženy u dveří.
"Opozdilci, Šárka a ostatní, které nepřišly," odpověděla.
"Dobrá tedy, kde jsem to skončila? Ach ano, Přemyslovy muži jsou silní a tvrdí a na boj cvičení, avšak my máme rozum a ovládáme lsti. Což nevím, jestli se dá říct o nich. K tomu abychom je porazili, musíme chytit a zabít nejbojovnějšího z nich a tím je Ctirad."
"No jo, ale jak?" vykřikla jakási buclatá žena vzadu.
"To je dobrá otázka," přikývla Vlasta.
"Má někdo nějaký nápad?"
V místnosti zavládlo zlovolné ticho, které pak přerušil jakýsi drobný hlásek jedné ještě dost mladé dívky. Postávala nedaleko dveří a tvářila se poněkud rozpačitě.
"Dobrá, předstup," řekla Vlasta a poukázala na místo po své pravici. Dívka se propletla davem a stanula vedle Vlasty.
"No napadlo mě, že mluvíme o Ctiradovi a já čirou náhodou vím, že chodí často a rád na lov do zdejšího lesa a to sám."
"Jo a jak to víš?" ozvala se blonďatá žena u dveří. Dívka to ignorovala a pokračovala dál.
"No, takže si myslím, že by bylo dobré ho v tom lese přepadnout."
"Říkáš, že tam chodí sám, ale jak to bude nyní, když jsme ve válce, je skutečně tak bláhový?" zeptala se Šárka, která si mezitím už stačila sundat svůj promočený plášť.
"Tvrdí, že tam nehledá hlavně lov a zábavu, ale i něco víc. Vím to, protože jsme se tam jednou potkali před válkou, než naše kněžna zemřela. Stali jsme se přáteli, ale poté se vše změnilo."
"Víš zcela určitě, že tam pořád chodí?" otázala se zase jiná žena.
"Ano, i kdyby se změnilo vše, on tam nepřestane chodit, tím jsem si jistá."
"Říkala jsi, že tam hledá i ještě něco víc, tak co takhle, že bychom mu to daly?" zauvažovala nahlas Vlasta.
"Co takhle, abychom jednu z nás přivázaly ke stromu jako návnadu a poté co by se ujistila, že je sám a že je vše v pořádku a když ne, tak by ho od ostatních odlákala. Tak by zatroubila na trubku a my ho obklíčily," navrhla Vlasta.
"Protože je málo pravděpodobné, že by byl tak hloupý a šel do lesa sám. V nejhorším by ta uvázaná zůstala u mužů jako náš špeh," dodala.
"Která to však bude?" ozvala se dívka.
"No to mi spíš řekni ty. Měl tě Ctirad rád?"
"Ano, avšak pouze jako kamarádku, ale tuším, kdo se mu líbil. Komu by se také nelíbila ta nejhezčí z nás Šárka."

Po mrzuté sychravé noci druhý den vykouklo slunce. Zalilo celý les oslňujícím světlem, teplem a les jako by ožil. Mravenečci jako by zešíleli a začali úporně pracovat a vylepšovat své už tak veliké mraveniště. Zajíci vystrčili své dlouhé chlupaté uši a poskotačili se po lese, i ostatní zvířátka vylezla ze svých nor a úkrytů, aby si užila sluneční svit, který jim jemně zahřál kožíšky a láskyplně je po nich pohladil. Skoro to vypadalo, jako by už nikdy neměl být tak krásný den. Avšak zvířátka se hned na chvíli musela schovat, protože se lesem prohnali lovci, Ctirad se svými přáteli na koních. I oni se těšili z krásného dne.
Ctirad najednou zaslechl lišku, která se nestačila schovat. Ta, jakmile ho uviděla, začala pelášit pryč. Ctirad se za ní vrhnul, bez toho, aby to oznámil svým přátelům. Stejně rád lovil sám. Zuřivě se za ní vrhl. Překvapilo ho, jak je rychlá. Pronásledoval ji až do údolí a tam k jezírku, kde se mu najednou ztratila. Už se chtěl vrátit, když koutkem oka zhlédl dívku v lese. Opatrně slezl z koně a pokradmu se k ní přiblížil očekávaje, že se na něj vrhne. Ona to však neudělala ani nemohla. Stála tam, přivázaná ke stromu s hlavou svěšenou dolu.
Její krásné mírně kudrnaté černé vlasy jí spadaly do téměř sněhově bílé tváře a skrývaly její jasně tmavomodré oči a krvavě červené plné rty. Dívka zvedla hlavu a zadívala se na Ctirada. Šárka Ctirada znala od vidění, kdo by také neznal, ale nyní si ho mohla pořádně prohlédnout.
Byl velký a dobře urostlý s dlouhým nosem a krátkými hnědými vlasy. Vyzařovala z něho mužská hrdost a zároveň spanilost a také něco víc.
"Já tě znám ty ji ta Šárka, ta nejkrásnější z dívčích bojovnic. Ale co se ti stalo, proč jsi tu uvázána? Nevzpomínám si, že bychom tě chytili a takto tě vytrestali. To bychom neudělali," divil se Ctirad. "Já bych to nedovolil," dodal.
"Já vím, to ony, chtěly tě zabít a já jsem byla proti. Tak mě obvinili z toho, že jsem vám údajně pomáhala a vyzvídala. Za trest mě přivázaly k tomuto stromu, abych tu zemřela hladem a žízní," zašeptala znaveně Šárka.
"To nedopustím," rozhodl se Ctirad a nebohou Šárku odvázal.
Najednou mu to došlo. Vlezl do pasti. Ta liška nebyla tak docela liškou a on je tu nyní sám bez přátel, kteří by mu pomohli s případným bojem proti přesile. Měl na sebe vztek. Nechal se tak jednoduše unést lovem a nyní láskou k Šárce, že dočista zapomněl na nebezpečí, na které může tak jednoduše narazit. Ještě se pokusil utéct, ale bylo už pozdě. Než se dostal ke koni, Šárka zatroubila na trubku a dívky ho obklopili ze všech stran.

Temná, tichá tma půvabná a nebezpečná, jako většina, žen které byly v hradě Děvíně se zrovna rozprostírala nad tím hradem. Do jedné dívky se však vetřela pochybnost a nejistota, nebo že by to bylo svědomí či láska?
Šarka se probudila a rozhlédla se po ostatních družkách, ty však tvrdě spali. Zakroutila zmateně hlavou a pokusila se usnout, ale nedokázala to. V hlavě jí zněla slova rozhodnutí jejích družek o tom, co udělají se Ctiradem. "Je rozhodnuto. Zítra za úsvitu bude Ctirad za své hříchy a za smrt několika našich družek popraven." Nepříjemně sebou zašila ve snaze zbavit těch hlasů, ale místo toho, aby se zbavila starostí, vzpomněla si jen na to, co jí řekl Ctirad. "Ale co se ti stalo, proč jsi tu uvázána? Nevzpomínám si, že bychom tě chytili a takto tě vytrestali. To bychom neudělali… Já bych to nedovolil… To nedopustím."
Oparně vstala, aby nevzbudila své spící družky v místnosti a oblékla se. Vyšla ven a dívala se do tmy k lesu. Uvažovala, co má dělat. Nechtěla zradit dívky, ale začínala pochybovat, jestli dělají správně. Při pomyšlení, že by měl Ctirad zemřít, jí píchlo u srdce. "To bychom neudělali." Možná nejsou tak špatní, jak si myslíme. Napadlo ji. Třeba je na čase, aby znovu vládl mír. Znovu vešla do hradu, ale tentokrát jen pro to, aby si vzala plášť a zbraně. Po špičkách přicupitala ke svým věcem, vzala si je, a téměř už byla u vchodových dveří, když na ní někdo zašeptal.
"Šárko, Šárko, kam jdeš?" Šárka sebou impulzivně cukla a prudce se otočila. Zjistila, že probudila jen jednu ze svých družek. Vlasta se v tichosti posadila a zahleděla se na Šárku.
"Nikam jen se projít. Nemůžu spát," odpověděla zdráhavě Šárka a postupně couvala ke dveřím.
"Dobrá, ale dávej na sebe pozor. Měj na paměti, že každá chyba může zapříčinit naši smrt, a to i ta nejmenší," zašeptala Vlasta a znovu si lehla.

Temná tichá tma půvabná a nebezpečná se též rozprostírala kolem Vyšehradu. Muži však na rozdíl od žen neodpočívali, ba naopak. Lámali si hlavu, kde jsou dívky a truchlili nad ztrátou Ctirada.
Zrovna měli vojenskou radu, když do teplé místnosti, kde se radili, vběhl jeden z mužů, co měli hlídku. Celý udýchaný a potlučený, jakoby před vchodem bojoval. Ve svých hnědých očích měl děs. Přemysl se odvrátil od mapy a tázavě se na něho zahleděl.
"Děje se něco?" optal se.
"Emm hmm, vlastně ano pane. Přišla sem jedna z dívek. Tvrdí, že s vámi chce mluvit."
"Skutku?"
"Ach ano pane. Byla, jak bych to řekl dost neodbytná. Zvláště, když jsme ji označili za lhářku a nevěřili jsme jí, že chce dívky prásknout."
"Jo vážně Pavle a jak až byla neodbytná?" křikl jeden z mužů, co stáli nejblíže k Pavlovi.
"Zdecimovala téměř tři muže a dva zranila, než jsme ji chytili. Je téměř nepříčetná. Nebo alespoň byla."
"Říkáš, že chce prásknut své družky a nám pomoci?"
"Ano" zahuhlal Pavel.
"Dobrá přiveďte ji. Přece mi neublíží nějaká potrhá ženská zvláště, když jste tu vy," rozkázal Přemysl.
"Ano" přikývl Pavel. "Slyšeli jste? Přiveďte ji!" houkl Pavel na své muže.
Do místnosti vešli dva muži, kteří vypadali skoro hůř než Pavel a mezi sebou svírali dívku. Krásné jemně kudrnaté černé vlasy měla rozcuchané. Na sobě měla otrhané špinavé oblečení a tvář měla zkřivenou do nepřátelského šklebu. Přesto z ní vyzařovala neodolatelná krása a spanilost.
Žena se vyrvala mužům z rukou a upravila se. Muži ji znovu chtěli chytit, ale pak pochopili, že nechce utéct a pokusit se zabít Přemysla by bylo krajně nemožné i pro velmi dobrého bojovníka.
"Jmenuji se Šárka a bývala jsem jednou z dívek, proti kterým bojujete," představila se. "Stejně jako mé družky jsem věřila v to, za co jsem bojovala a věřím tomu dodnes, avšak až dnes jsem začala pochybovat, jestli je správné za to prolívat krev. Jmenuji se Šárka a jsem odpovědná za to, že Ctirada zítra ráno popraví. Myslíte si, že mi nelze věřit. Vidím vám to na vašem postoji, na vašich tvářích, ve vašich očích, chápu vás. Pak tedy věřte, že mne dívky neposlaly a pokud by ano, tak bych už utekla nebo by začal boj, či bych se sem potichu vplížila jako duch. Jsem tu proto, abych ukončila tuto válku, tento nesmyslný boj o čest a moc. Já chci jen klid. Chci zachránit člověka, kterého miluji a myslím, že nám jde o stejnou věc, když řeknu, že chci, aby Ctirad žil. Nechci však, aby byla prolita i jediná kapka krve. Proto nabízím za to, když vám řeknu, kde jsou dívky a vy budete moci zachránit svého druha Ctirada, to že necháte nás dívky být. Začne znovu mír a vše se vrátí do starých kolejí, tak, jak to bylo za kněžny."
Přemysl se na Šárku dlouze zadíval. Nevěděl, co si má o ní myslet?
"Nech nás chvíli se zamyslet. Zatím se tu posaď a tady Pavel tě bude střežit." Šárka se tedy posadila a muži odešli na chodbu se domluvit.
Když nakonec muži přišli, vypadali poněkud rozpačitě. Přemysl k Šárce došel a usmál se na ni.
"Ano, dobrá tedy je po tvém, tak jest."
"Mé družky se ukryli na hradě Děvín, ale nesmíte jim ublížit, to bych neunesla, to by mě zabilo."

Slunce se probudilo a vylezlo nad vršky. Svými jasnými paprsky osvítilo lesy, louky pole a všem ohlásilo, že už je ráno. Někde nedaleko Děvína zakokrhal kohout. Dívky však nepotřebovaly probuzení. Na Děvíně už panoval ruch a chaos. Dívky už věděly o zradě a nyní se snažili co nejdříve zmizet.
"Něco tě trápí, Vlasto?" optala se blonďatá žena s dlouhým špičatým nosem a modrýma velkýma přívětivýma očima. Shodou okolností to byla tatáž, co Šárku a opozdilce pustila na radu.
"Měla jsem to tušit. Měla jsem tušit tu její zradu. Nestihneme to, jsme ztraceny."
"Vlasto, nikdo nemůže předpovídat, co se stane."
"Já vím."
"Nemusíme to tu přeci uklidit. Můžeme prostě odejít a nechat vše tady, ne?"
"Obávám se, že už jsou tady, cítím to v kostech," zachvěla se Vlasta. V tom okamžiku se ozvalo ženské zakřičení. Všechny ztuhly hrůzou a horečnatě začaly uvažovat, co to bylo a odkud to zaznělo.
Vlasta byla první, které to došlo.
"To jsou oni. Pryč!" dlouze zaječela na dívky. Popadla meč a téměř v tom spěchu vykopla zadní tajné únikové dveře. Rychle se rozhlédla, jestli u nich nehlídají muži. Nestál tam však nikdo.
"Tudy, honem utíkejte, rychle, rychle!" pobízela své družky.
"Rychle, rychle."
Do místnosti, kde ještě před chvílí byli dívky, se vřítili muži se zbraněmi a bojovným pokřikem.
"Hej, kde jsou a proč to tu nechali v takovémhle stavu?" zahřímal jeden z hloupějších mužů, kteří se do místnosti vřítili jako první.
"Tudy utekli. Podívejte se. Zdá se, že si tu udělali zadní vrátka." křikl další, co už objevil zadní vchod.
"Tak na co čekáme? Jásavě se zasmál ten první, co předtím zahřímal a rozeběhl se za dívkami stejně jako ostatní muži.
"Stůjte. Co zachránit Ctirada?" rozkázal jim Přemysl, ale čtvrtka mužů už ho neslyšela.
Ctirad se nacházel ve sklepě pečlivě svázaný na staré pročervotočované dřevěné židli. Ve sklepě se vznášel prach, že se tam nedalo téměř dýchat, též tam bylo vlhko, zima a také sousta harampádí. Jinak však si Ctirad nemohl na nic stěžovat, protože než usnul, jedna dívka mu přinesla deku, hutnou teplou jáhelníkovou kaši s masem a obdařila ho krásným úsměvem jako by tím chtěla něco zmírnit. Přesto se mu velice ulevilo, když ho muži osvobodili. Byl velice rád, že vidí jejich rozjařené tváře a že ho dívky nevedou na popraviště.

Vlastě nyní nezbývalo moc času. Pronásledoval ji a její družky muži. Museli něco vymyslet a to rychle, ale co? Jestli je doženou, jistě se budou chtít pomstít. Vlasta a ostatní družky se hnali lesem, aniž by věděly, kam utíkají. Keře a stromy se kolem nich jen míhaly a sem tam je chytily za oděv, avšak i přes všechen spěch, byli muži rychlejší. Dívky vyběhly z lesa a šokované se zastavily. Kdyby utíkaly dál, zemřely by, když by se vrátily, zemřely by. Nikde nebyla třetí možnost. Stály na obrovské šedivé skále. Před nimi byla obrovská propast do údolí. Ohavný to pohled dolů, strašidelný a temný. Pofukoval vlhký studený vítr a tráva pod jejich nohama se vlnila, jako by se jim snažila vysmát. Do předu nemohly, bránila jim v tom strašlivá propast, vpravo, vlevo, ani zpět nemohly, byli tam muži. Vlasta pevně stiskla rty do úzké čárky. Pomalu hmátla pro svůj meč, který stále i navzdory okolnostem měla u sebe. Pevně se zadívala do tváří svých nepřátel a rozmáchla se proti nim. Společně s ní i ostatní dívky. Nastal krutý boj.
Vlasta nebyla sto vědět, co se stalo, jen cítila únavu a jakousi teplou látku někde u pasu. Později ji zasáhla nepředstavitelná bolest, kterou však už nevnímala, přesto vykřikla. Její hlas se rozlehl po celém údolí. Ten den se však ne nerozlehl jen její křik, ale i další výkřiky dalších dívek. Vlasta se svezla na zem. Několik dívek přikleklo k ní a najednou se to stalo. Jako by se vše zastavilo. Vlasta se zadívala na dívky, jakoby chtěla něco říct, ale z jejích úst nevyšla jediná hláska, poté zavřela oči a její bezvládná ruka, kterou si předtím držela zranění, klesla na šedivou skálu. Všichni překvapením uskočili, když zjistili, že krev z její ruky obarvila skálu. Bylo to nadpřirozené. Jako by Vlasta v ruce držela jakýsi rudý šátek, který přikryl celou skálu.
"Podívejte se, co jste udělali! Zabili jste ji. Copak nevíte, kde jsou meze?" křikla na muže blonďatá dívka s modrýma očima, ze kterých se teď řinuly slzy. Jeden z mužů se nad dívkami kvůli jejich bolesti slitoval a svěsil svoje zbraně. Poté to samé udělal i další, až nakonec nezbyl jediný muž, co by v ruce držel zbraň. Dívky vzaly Vlastino tělo a odnesli ho do jedné z několika jeskyní, co byly poblíž.

"ŠÁRKO, Šárko!" ozval se zoufalý hlas Ctirada, který hledal svojí zachránkyni. Muži mu řekli, že je v bezpečí na Vyšehradě. Tam však nebyla a Ctirad pojal děsivé podezření. Po zjištění že na Vyšehradě není, rozjel se zpět do údolí. Projížděl je křížem krážem a doufal, že se do boje nakonec nezapojila a nezemřela.
Slunce se rozlilo po celé obloze jasně červenou barvou, jako by chtělo říci, co strašného se odehrálo. Na druhé straně oblohy, kde slunce už nevystačilo s rudou, vrhlo barvu žlutou, která volně přešla do zelené a poté do modré. Ctirad však západ slunce neobdivoval. Málem téměř zešílel, že nemůže najít Šárku, když se najednou v křoví něco zablyštilo. Ctirad sesedl z koně a šel blíž, poté náhle pochopil, co se stalo. O to horší a bolestnější bylo jeho zjištění. V křoví ležela mrtvá Šárka.
Její tělo bylo celé zlámané a špinavé. Zřejmě neunesla důsledky svého činu a tak se vrhla ze skály, která se hrozivě tyčila nad křovím.
Ctirad roztřesenýma rukama vzal Šárku do náručí a rozbrečel se jako malé dítě, když ho uhodíte.
"Proč se to muselo stát? Proč?"

Možná někde, někdy v nějaké jiné dimenzi a čase…

23. května 2012 v 1:09 Moje povídky
Probudil jsem se a hleděl jsem na modrou oblohu, jak po ni pluly oblaky. Zavřel jsem oči a pokusil jsem si něco vybavit. Jenže nic prázdno, jen ta barva. Zrzavě hnědá barva, která na slunci se zlatě třpytí jako poklad. Jenže to mi nic neříkalo. Ležel jsem v trávě a cítil jsem podivný klid, jak když se znovuzrodíte. Vnímal jsem, jak mi svěží větřík ovíval tvář a poslouchal jsem šumění nedalekých stromů. Tohle jsem už dlouho necítil, nebo alespoň myslím.
"Pane, jste v pořádku?"
Prudce jsem otevřel oči a posadil jsem se. Přede mnou seděl drobný hnědovlasý chlapec v otrhaných chudinských šatech a culil se na mne.
"Co chceš dítě?" zeptal jsem se.
"Vlastně nic, jen mi připadalo, že vám něco je, nebo že jste sem právě přišel," osvětlil mi.
"A přišel jsem?"
"To nevím, přišel jste? Já jsem vás neviděl," zavrtěl chlapec hlavou.
"Tak proč sis myslel, že jsem přišel?" nechápal jsem.
"Protože tady se často objevují nové duše z pravého světa. Víte, ti co právě zemřeli."
"Takže jsem zemřel a toto je posmrtný život," vydedukoval jsem.
"Jmenuje se to tu Soul Society společenství duší, pojďte, dovedu vás na okraj Rukongaie," řekl chlapec a vydal se napříč loukou na, které jsme se zrovna nacházeli, dolu do lesa a do údolí pod námi. Šel jsem za ním. Netrvalo dlouho a už skoro ani ne za dvacet minut jsem uviděl první domy. Podle vzhledu patřili do chudinské čtvrti.
"Tak a jsme tady, pane," řekl chlapec. Roztáhl ruce a zatočil se kolem své vlastní osy.
"Hej, dítě," oslovil jsem ho ještě a znovu jsem se rozhlédl kolem. Neznal jsem to tu. Nevěděl jsem, kam mám jít, co dělat, jak se chovat, kde si obstarat vodu, pití, střechu nad hlavou a koho se zeptat. "Já nevím," pravil jsem a zahleděl jsem se někam do země.
Hoch nechápavě zamrkal, ale poté se zářivě usmál. "Jo, vy tu nic neznáte že?! No, tak já vás tedy provedu," prohlásil a už mě vedl uličkami a ukazoval mi různé obchody. Nezůstal jen u toho. Seznámil mne s několika dobrými dušemi. Zanedlouho jsem dostal práci v hostinci pro shinigami a skromné ubytováni.
Dny ubíhaly a já si postupně začal, ač nelibě, zvykat na tento ubohý život. Ze začátku jsem se snažil vzpomenout na můj předešlý život, ale kromě té barvy se mi nic nevybavovalo, a to když jsem se snažil, jak jsem mohl. Nakonec jsem to vzdal.
Sužoval mě nekonečný hlad. Každý den jsem bohům smrti nosil jídlo, ale já jsem jíst nesměl. Neměl jsem na to a ani by to nebylo správné. Jako pouhá duše jsem mít hlad neměl, to mohli mít jen shinigami nebo hollow, tak proč já ten hlad cítil také?
Jinak vše plynulo normálně a přirozeně, nemohl jsem si jinak na nic stěžovat. Stále tak stejně, stále tak pomalu, stále bez třpytivé zrzavohnědé barvy.
Mohl jsem žít a dělat spokojeného tak dlouho, tak dlouho… Tak dlouho než přišla ona.
Žena s dlouhými vlasy stejné barvy, jako jsem si pamatoval. Žena se zářivým úsměvem, třpytivými trochu dětskými sponkami a modrýma očima oblohy. Na sobě měla černé kimono bohů smrti, ale u boku se ji zanpakuto nehoupal, a také měla bílý plášť, podobný těm, co mají kapitáni.
Já tu ženu znal! Uvědomil jsem si a udělalo se mi lehce nevolno. Rozeběhl jsem se na toalety a strčil jsem si hlavu pod studenou vodu ve snaze zahnat bolest.
"Hej jste v pořádku?" zeptal se mě jeden z mých spolupracovníků. Takové chování u mě nebylo normální. Bylo známo, že jsem chladný, nikoho si nepouštím k tělu, ale že jsem také klidný a nic moc mne nerozhodí. Vyndal jsem hlavu z pod kohoutku a usušil jsem si ji veřejným ručníkem. Hned poté jsem sebou zhnuseně zaškubal.
"Jo, myslím, že už je to lepší," pokýval jsem hlavou, "jen, pověs mi, kdo byla ta žena s těmi dlouhými zrzavohnědými vlasy?"
"Och, vy myslíte princeznu Orihime-sama šestou členku čtrnácté divise třinácti dvorních stráží."
"Myslel jsem, že divizí je pouze třináct a podle toho se také jmenují třináct jednotek dvorní stráže," zavrtěl jsem nechápavě hlavou.
"To ano, tedy z počátku to tak bylo, ale po nedávných incidentech vznikla tato podivná čtrnáctá divize. Každý její člen je skoro stejně tak mocný jako kapitán, nebo alespoň jako pod kapitán. Jsou stejně tak vážení jako kapitáni a jsou zváni, když jsou zde a ne ve skutečném světě, kde tráví většinu času, na kapitánské porady. Přesto tato divize se nepočítá a často se ji říká nepravá nebo také falešná," řekl mi, když jsme šli zpět do jídelny.
"Falešná, nepravá, proč jestli jsou tak silní?"
"Většina z nich totiž nejsou shinigami, dokonce by se to nedalo říci ani o jejich kapitánovi, tedy pokud u nich se dá mluvit o někom, že je kapitán, Kurosaku Ichigo člověk s nadměrnou duševní silou, zástupce shinigamiho, vizard, osoba jenž nás obyčejné duše dokáže rozdrtit jen svoji reiatsu. Většina z nich jsou lidé s nadměrnou duševní silou, bývalí shinigami, zbytky přeživších vizardů a Quincyu a dokonce se proslýchá, že je tam i Arrancar. Dokonce i naše milá a překrásná princezna Orihime-sama je ač se zázračnými léčitelnými schopnostmi člověkem."
"Princezna Orihime-sama léčitelka, Kurosaki Ichigo člověk s obrovskou silou … lidé, které jsem poznal, lidé kteří jako jediný ve mne vzbudili zájem, ale proč?" zamumlal jsem.
"Jste si jistý, že vám nic není?" zeptal se mě kolega, já jsem ho však už nevnímal. Princezna Orihime, nyní jsem si byl jistý, že jsem ji znal a ona mě. Byla jedinou odpovědí na moje otázky: kdo jsem? Proč mám hlad? Bylo možné, že jsem ji za života znal? Byl jsem člověk, co ji znal od vidění? Ne to asi ne. Byl jsem její kamarád, spolužák kolega, nebo ještě něco víc? Jakou roli v tom všem hrál Kurosaki Ichigo? I toto jméno mi něco říkalo, ale co? Proč jsem si za celý předešlý život pamatoval jen barvu jejich vlasů, proč právě ji princeznu Orihime?
Pocítil jsem náhlý příval čehosi v mém žaludku. Musel jsem se ji zeptat. Musel jsem to vědět. Musel jsem se dozvědět pravdu. Musel jsem, musel jsem, ale co jsem vlastně musel?
V hostinci jsem se k ní ani na krůček nepřiblížil, chtěl jsem, aby mě nezahlédla. Nevím proč.
Počkal jsem si, než odejde z hostince a poté jsem odešel také. Sledoval jsem ji tajně po celé Rukongaii a pozoroval jsem, jek léčí nemocné. Bylo to něco úžasného. Ona skutečně nebyla shinigami. Neměla zanpakuto, ale měla sponky do vlasu, které když se uvolnily, vytvořily okolo zraněného zlatavou kopuli jakýsi léčivý prostor. Spíše časoprostor, v kterém se věci navraceli spět do neporušeného času.
Sledoval jsem ji. Sledoval jsem ji celý den až k večeru, když se chtěla vrátit zpět do Seireitei, až tehdy se zastavila u brány a ohlédla se k místu, kde jsem se skrýval.
"Kdo jsi a proč mě sleduješ?!" řekla tvrdě, ale také v tom bylo zaváhání a nejistota.
"Nevím," odpověděl jsem po pravdě, "snad bys mi to mohla objasnit."
"Já? Proč já?"
"Protože tvá jediná tvář mi něco říká. Zítra v hostinci U Bolavé hlavy nahoře ve druhém patře v té jídelně, co je vždy prázdná," pravil jsem a ani nečekal na její odpověď. Prostě jsem zmizel. Bylo mi jedno, jak to bude pro ni těžké rozhodnutí. Někdo, někdo, kdo ji možná znal, ji pozval do hostince. Do místnosti, kde budou sami. Někdo, kdo jí neukázal tvář, možná jen hraje, že ji zná, a chce ji vylákat do pasti. Tohle vše se jí jistě honilo hlavou, přesto přišla.
Přišla. Otevřela dveře, nejistě se rozhlédla po prázdné místnosti a poté se otočila, aby za sebou zavřela dveře. V ten moment mne spatřila. Stál jsem klidně za dveřmi a nepohnul jsem jediným svalem. Ona však vytřeštila své modré oči, v kterých se nyní objevil záchvěv děsu. Chtěla couvnout, ale škobrtla a spadla na zem. Otevřela ústa. Nevím, jestli chtěla křičet, nebo povolat své síly, každopádně kdyby něco z toho udělala, měl bych malér a to velký.
Rychle jsem zabouchl dveře, přiskočil k ní a zacpal jí ústa. Ucítil jsem, jak se zachvěla a prohnula se. Snažila se mi vymanit, ale držel jsem ji pevně. Ta žena se mě velmi bála. Nekontrolovatelně se chvěla a každý můj dotyk se ji musel jevit, jako poranění na její hedvábné pokožce.
"Mlč a uklidni se, ženo!" snažil jsem se ji uklidnit. "Mlč a poslouchej mě!" rozkázal jsem dál. "Nechci ti ublížit."
Orihime sebou prudce zaházela, takže jsem ji musel vice přitisknout na zem. Evidentně se mnou nesouhlasila, ani se jí nedivím.
"Skutečně ne. Nevím, kdo jsem. Nevím, co jsem ti provedl, podle tvé reakce to nebylo asi nic moc příjemného, ale musíš mi pomoci."
Orihime se malinko uklidnila, ale stále jsem cítil, jak se chvěje.
"Ze své minulosti si nic nepamatuji, jediné co vím je, že ty jsi v ni hrála nějakou roli a jsi zřejmě jediná, kdo mi může pomoci si vzpomenout," osvětlil jsem ji a povolil sevření. Dal jsem svoji ruku pryč od jejích úst s nicotnou nadějí, že mne nyní svou silou neroztrhá na malé kousíčky, nebo že nezačne křičet. Nic takového však, jak jsem očekával, neudělala. Klepala se jako osika a upírala bázlivě na mne své modré oči.
"Unesl jsi mě," dostala ze sebe po snad nekonečné době.
Nechápavě jsem zavrtěl hlavou.
"Unesl jsi mě a pokusil ses zabít mé přátele," pokračovala Orihime.
Pustil jsem ji a odtáhl jsem se. Šokovaně jsem na ni hleděl. "Proč bych něco takového dělal?"
"Rozkaz, byl to rozkaz od Aizena," vysvětlila mi Orihime a postavila se zpět na nohy, "Byl to rozkaz a ty se musejí plnit, řekl bys tenkrát. Tvé jméno je Ulquiorra Schiffer hodnost čtvrtá espada."
Zavřel jsem oči, ta žena měla pravdu, konečně se mi vše začalo postupně vybavovat. Ano, jsem Ulquiorra Schiffer z espaday a proto mám hlad. Ano, unesl jsem ji a Ichigo mě poté zabil v souboji.
Orihime se upravila a otočila se k odchodu. "Informuji o tobě radu a …"
Má ruka vylítla nahoru a chytl jsem ji. Nechtěl jsem, aby mi znovu zmizela.
"Jsem bídák a mizera. Co by taková duše jako já musela udělat, aby své činy odstranila? Už po podruhé jsem tě poznal a zase to nebylo ve správný čas ani správný způsob. Přál bych si, aby jednou, někde…" selhal mi hlas a já svůj pohled odvrátil.
Orihime se ke mně však shýbla a podala mi ruku. Pomohla mi se zvednout z tvrdé země. Lehce mě přivanula k sově. Objala mne a políbila na bledé rty. "Možná někde, někdy v nějaké jiné dimenzi a čase," špitla mi do ucha.

Špatný den?

23. května 2012 v 0:55 Moje povídky
Stál jsem ve dveřích mezi chodbou a obývákem, bez možnosti se hýbat. Hypnotizovaně jsem sledoval svého bratra dvojče, který se nyní cpal perníkem, který nám naše máti upekla, a znovu jsem cítil takové zhnusení nad sebou samým, že se to snad ani nedá slovy popsat. Dívat se na něho bylo jako dívat se do zrcadla, ale přeci jiné. Jen my dva jsme věděli, čím se lišíme a to ještě mé dvojče nevědělo tu zásadní věc. "Nevěděl a ani se nikdy nedozví." To jsem si slíbil těsně poté, co jsem to konečně pochopil.
V obýváku byla veselá atmosféra a všichni se nějak bavili. Táta hrál s Ronem kouzelnické šachy, Ginny pomáhala v kuchyni. Bill si četl Denního věštce a Persy něco náruživě spisoval. Všichni byli tak šťastní, všichni si to užívali, všichni... Jen já měl chuť odletět na severní pól, nebo ještě dál. Zrovna při takových dnech jsem se cítil nejhůř. Nad sebou se mi chtělo zvracet a v srdci jsem cítil jen propastnou prázdnotu. Tento pocit se mě zmocnil vždy, když jsem si uvědomil, že prohraji, i když Voldemort padne. Když se Voldemort zmocní světa, vše padne do temnot, když ne, budeme zachráněni. Tak to mají všichni, kteří jsou na naší straně, ale jediný já ne. Když vyhrajme všichni mí přátelé a rodina budou šťastní, všichni mí přátelé a rodina budou zachránění, to je má jediná motivace, ale já budu stejně jako teď v koncích. A když na mé tajemství někdo přijde, budu jistě všemi zavržen.
"Georgi, no tak, už se přestaň ládovat perníkem, nech přeci i ostatním!" zlobila se na mé dvojče máma, ale oslovila nepravého. Neměl jsem ji to za zlé.
Fred se na mě přátelsky usmál a pokynul mi, ať si jdu také vzít kus perníku. No tak to opravdu uhádl, že pudu jen tak k němu a dám si perník. Dnes mi tato vzdálenost, co jsem od něho, bohatě stačí, už tak se sotva držím na nohou. Stačil jediný pohled, nemusel jsem nic dělat ani posunkem naznačovat, že si nedám. Fred přikývl a já pro jistotu odvrátil zrak, abych ho dál už pro jistotu ani neviděl. Otočil jsem se na patě a odešel do svého a jeho pokoje, kde jsem se svalil na svou postel.
Zabořil jsem hlavu do polštáře a cítil se tak mizerně jako snad ještě nikdy. Už se na něho nemůžu ani normálně dívat, předstírat, že je vše v pohodě, když není. Jsem nechutný, možná bych měl s tím jít za nějakým lékařem. Nejlépe třeba i za mudlovským, aby se rodiče nic nedozvěděli… ne to není dobrý nápad. Táta se svou zálibou… a náhoda je blbec. Jasně nikdy mě nepřitahovali děvčata, no co, s tím jsem se již dávno popral. Nejsem sám, je to v celku normální, ale je normální, když se zamilujete do svého bratra?
Schody začaly zpívat, někdo jde na horu. "Nechci, aby tu někdo byl, běžte pryč!" houkl jsem nevrle, aniž bych si to uvědomil. Bylo to však zbytečné s mým svolením i bez něho se rozhodl vstoupit.
Dveře vrzly a za nimi se objevil Fred. Hřejivě se na mě usmál a já měl tak akorát náladu se vrhnout na ty jeho hebké rty. Neudělal jsem to a místo toho jsem se na posteli převalil a stulil do klubíčka, dál od něho. Fred zavřel dveře a uslyšel jsem i drobné zařehtání klíče v zámku.
"Vypadá to, že máš dnes špatnej den," houkl na mě.
"Hmmmf," vydal jsem ze sebe místo odpovědi, věděl jsem však, že to stačit nebude. Vždy když Fred nasadil tento tón, co nasadil, chtěl vždy mluvit vážně. Chtěl něco řešit a nebylo to na téma, co vymyslíme za fór na apríla.
"George,…" začal oslovením, po němž následovalo dlouhé dramatické ticho.
"No?" zahučel jsem.
"Co tě trápí?" zeptal se mě na rovinu a posadil se na postel vedle mě.
"Nic," pokusil jsem se zalhat, ale stejně jsem věděl, že něco takového, je mezi námi zbytečné.
"Lhát můžeš, komu chceš, ale na mě to neplatí a dobře to víš. Takže znovu, co se ti stalo?" zeptal se mě po druhý a já slyšel v jeho hlase, jak je rozrušený. Skutečně si o mě dělal takové starosti?
"Není to nic, s čím bys mi ty, nebo kdokoli jiný, mohl pomoci. Tak si prosím tě s tím nedělej hlavu," řekl jsem a překulil se na záda, abych ho viděl. Skutečně byl rozrušený, naštvaný a vyděšený z toho, co jsem mu řekl. To jsem moc nechápal.
"Takže tohle si myslíš?!" štěkl na mě, otočil se a bouchl pěstí do postele těsně vedle mé hlavy, až jsem sebou poděšeně škubl. "Vždyť víš, že společně vše vždy zvládneme!"
"Tentokrát, tentokrát to není tak jednoduché!" řekl jsem na svoji obranu a přitom jsem měl, co dělat, abych se nerozbrečel. Nebudu přeci brečet jako nějaká holka, ne?! Fred se jen těsně několik centimetrů nade mnou nakláněl, že jsem cítil i jeho přerývaný dech. To mi nahnalo krev do hlavy, jistě jsem byl rudý jako rak. Díval se na mě z počátku smutně a naštvaně, teď se to změnilo na pohled raněného zvířátka.
"Myslíš si snad, že je to pro mě jednoduchý?!" zeptal se mě a já překvapeně zamrkal. "Myslíš si snad, že je jednoduší vidět tě v tomhle stavu, už se s tebou nesmát tak často, jako dřív, slyšet tě jak ze spaní brečíš a poté mi ještě řekneš něco takového?! Nemůžu ti pomoci a ani ti nemůže pomoci nikdo jiný?! Děláš jako bych byl pro tebe stejně důležitý jako ostatní! Pořád mě od sebe akorát odstrkuješ!"
"Právě proto, že pro mě jsi důležitější než ostatní!" vyhrkl jsem bez přemýšlení.
Fred na mě vykulil ty své oči. Vzápětí jsem měl chuť si za ten svůj prořek vrazit pár facek. Pochopil jsem, že mu rázem došlo úplně všechno. V záplavě zmatku, strachu a ve snaze se zachránit, jsem se ho odstrčil a poté jsem chtěl utéct. Utéct pryč od té hanby, pryč od své vlastní zkázy a pryč od něho. To mi však již nedovolil. Chytil mě za lem svetru. Překvapeně jsem se zastavil a pohlédl na něho. To bylo poprvé, kdy jsem nevěděl, co si myslí, či cítí. Naštvanost, úlevu, smutek, prázdnost, znechucení, štěstí… ne skutečně jsem v tu chvíli nevěděl. Možná necítil nic. Dlouho jsme na sebe hleděli. Čekal jsem, že mi jednu vrazí, že na mě začne křičet, že mě zatratí jako ubožáka. Ničemu z toho bych se nedivil. Byl jsem vlastně na to připravený, na to však, co skutečně udělal, jsem připravený nebyl.
Přitáhl si mě k sobě, až se mi rozbušilo srdce. Tím to však neskončilo. Překonal i poslední centimetry, co nás od sebe dělily a já ucítil jeho měkké rty na svých. To mě naprosto vyvedlo z míry, nevěděl jsem co, ani jsem nemohl nic dělat. Cítil jsem, jak se jeho pravá ruka obtočila kolem mého pasu a levá putovala nahoru po zádech ke krku a do vlasů. Ještě víc si mě k sobě přivanul. Pokusil jsem se mu říct, ať toho nechá, že to co děláme, není správné. Myslím, že věděl, co chci říct, a nedovolil mi to. Jen, co jsem mírně pootevřel ústa, jeho jazyk se prodral tou malou skulinkou, aby prozkoumal, mojí ústní dutinu. To bylo na mě tak trochu moc. Nemohl jsem odolávat sám sobě a i jemu zároveň ve jménu etiky a pravidel společnosti. Umřela ve mně i poslední špetka chuti se bránit a nechal jsem se unášet jeho polibky a doteky. Skončili jsme těžce oddechujíc nazí stulení k sobě na posteli a hledíc si navzájem do očí.
"Frede?" zašeptal jsem. Fred se na mě unaveně usmál. "Co si počneme?"
"Nic, co by, zase budeme před všemi předstírat. Přesně tak jako jsme předstírali dosud, ale nemá cenu si dělat hlavu s tím, co bychom měli cítit a co ne. Kdybychom se řídili tím, akorát bychom se utrápili."

Za slavnou a krásnou Gallifray 05

13. května 2012 v 9:35 Moje povídky
Na zatarasené dveře skladiště A-75. Z-12. začali bušit ostatní páni času společně na Kapitánův rozkaz. Dveře se však nepohnuly ani o píď, za to ve ventilační šachtě něco zadunělo a hned poté spadla mřížka, která chránila ventilační rouru.
Doktor vyskočil z roury, a kdyby to nespatřil, asi by nejdříve protáhl svoje zkroucené tělo. Roura byla dost malá, až se divil, že se jí dokázal proplazit. Doktor však nezamával ani rukama, ani si neprotřepal nohy. Stačil mu jediný pohled, aby pochopil, co se stalo a přiběhl ke své ženě. V hrdle mu vyschlo a sevřelo se mu stejně jako jeho žaludek. Oči ho začaly pálit a nekontrolovatelně se z nich valily slzy. Nic však nebolelo víc jak jeho srdce.
Rozeběhl se ke své ženě, která ležela na zemi a kterou obklopoval chuchvalec třpytivě zlatavého světla. Její pokožka i celé její tělo bylo již částečně průsvitné a nehmatatelné. Stroj na zhroucení času hučel a skřípal, dožadoval se posledního a to svého klíče Momentu. To však Doktora moc nezajímalo. Přiklekl ke své ženě, aby jí pomohl, ale věděl, že je pozdě.
"Ne, co jsi to provedla?!" vydralo se mu přes vzlyky z hrdla.
"To, co jsem musela a ty uděláš to samé," zašeptala odpověď.
"Jistě a pak se vrátím v čase a zachráním tě," přikývl Doktor.
Ztracená se tomu naivnímu dětskému přístupu musela pousmát, ale smutně zavrtěla hlavou. "Ne, nevrátíš."
"Čas se dá přepsat," vyhrkl s nadějí Doktor.
"Tenhle ne, opovaž se. Jsme uzavřeni v časovém zámku, co tu zanikne, nikdy neexistovalo. Já jsem již unikla, nebo uniknu… a ty taky, pokud uděláš, co jsme chtěli," pravila Ztracená smířlivě, Doktorovi její slova však neodlehčila.
"Unikneš tak, že se ztratíš v toku času, staneš se jeho součástí! To není útěk, ale sebevražda," okřikl ji zoufale Doktor.
"Už dávno jsem se Ztratila, proč myslíš, že mi tak říkají. Je jen způsob jak být ještě užitečná. Teď mě poslouchej a nepřerušuj, mám málo času," nakázala Ztracená Doktorovi.
"Dobře," přikývl neochotně.
"Tak Momentum je od slova Moment. Což je určitý úsek času. Vlastně je to popsání pevného bodu v čase. Pevný bod se nedá přepsat, jinak se časoprostor zhroutí a s tím i celý svět a existence. Výbuch má svoje jádro, viděl jsi někdy rozpadající se čas?... Ne, neodpovídej, jak bys mohl? Když se rozpadá čas, vše se děje najednou a to je právě onen Moment. Zhroutit časoprostor se dá jen jediným způsobem, přepsáním pevného bodu. To není tak těžké, ale oprava toho je těžší. Dá se to opravit dvěma způsoby, buďto navrátíš původní řád a jen možná s malou výchylkou bude vše tak, jak bylo, což by nikomu tady moc nepomohlo…"
"Nebo," přerušil Ztracenou nakonec Doktor.
"Nebo žádné nebo není. Jen druhá šance ovlivnit toho víc, využít chvilkového rozkladu času a přepsat, co se dá. To však musíš ovládnout časový rozklad. K tomu ti poslouží Momenta. S Momentou můžeš změnit skoro vše, to je to, co znovu narovná časoprostor. S Momentou se skutečně onen dotyčný může stát novým tvůrcem světa, ale tvoř něco, když nevíš, jaké to bude mít následky, a neznáš prvotní materiál. Jsme koneční, omezení a stále tak nevědomí… Moment společně s tímto strojem naruší pevný bod a pak může ovlivnit veškeré dění v rozpadajícím se čase, ale nedokáže to zastavit. Nasměruje však TARDIS pryč z časového pole. Respektive využije paradoxu toho, že v jednom okamžiku časový zámek bude existovat a zároveň nebude, stejně jako TARDIS."
"TARDIS proč jen TARDIS?" zavrtěl Doktor hlavou.
Devře se pod nátlakem, který vyvíjeli na druhé straně páni času, nebezpečně prolnuly.
"Protože aby sloužila Momentum je zapotřebí duše, která ji vede. Momentum není věc, ale jen pouhá možnost rozprostřít se do šíře časoprostoru. Jsem jedna, jedna ubohá duše. Společně s tebou jen dokáže zachránit svět, vesmír, ale nemá moc toho tolik změnit… Změnit časoprostor natolik, aby Gallifray byla ušetřena. Momentum má moc takovou, jakou má sílu a velikost du.. du… še," Ztracená se rozkašlala a ještě více pobledla. Byla čím dál více pobledlejší a doslova, nikoli obrazně, Doktorovi mizela před očima. Doktor sotva rozuměl polovině toho, co říkala. Vymykalo se to vědění pánů času, všemu, co znal. V očích své ženy viděl vířit zlatavou záři toku času, již byla skoro součástí toku času. Polovinu z těch věcí, neříkala sama za sebe. Však na chvíli se její oči projasnily, záře ustoupila a její pohled nabral trochu vědomějšího charakteru. "Je mi líto. Gallifray, nebo celý vesmír. Vezmi mě na projížďku tvým sporťákem, neboj se, díky tomu nebudeš mít rodinné auto. Vždy jsi mi to sliboval," zašeptala žadonivě Ztracená.
"Mám si vybrat mezi světem a svoji vlastní planetou? Mám zabít všechny své lidi, pro koho?" zaskřípal zuby Doktor. Věděl, že musí Pány času zastavit, jinak se sami zničí, ale také zničí všechny okolo, přece však to byli jeho lidé. Nezáleželo, jak moc jím opovrhovali, či kolikrát ho odsoudili. Byli to páni času a on byl jeden z nich. Tohle nikdy nechtěl.
"Ani já ne, ale sama válka nás změnila. Zemřeli jsme, zemřeli jsme už dávno, teď je čas dát sbohem a neničit přitom celý svět. Vždy je možnost volby, ale ne vždy je z čeho vybírat. Neplač, neplač pro ně, nebo pro mě," snažila se alespoň částečně Doktora utěšit.
"Vždy jsi to věděla," obvinil ji Doktor.
"Věděla jsem, že budeš muset učinit těžkou věc. Věděla jsem, že tě potkám a zamiluji se na konci svého posledního života. A ano, již když jsme plánovali, že ukradneš Momentum, tak jsem věděla, že každopádně zemřu. Poslední z mích životů… Ty možná musíš zakřesat kameny, ale já budu tou jiskrou, která spálí Gallifray i vše ostatní v časové bublině. Toto však není konec. Budu součástí veškerého toku času, časového víru, už z části jsem a proklouzla jsem časovým zámkem. Rozprostřu se nad celým vesmírem, který jsme se rozhodli bránit. Ještě se setkáme. Už to nebudu já, budou tady jiní, ale mé vědomí a vůle tě budou ochraňovat. Chtěla jsem být s tebou navždy, ale hádám, že nic netrvá věčně, ani pro pány času… ani pro Gallifray…" ztracená mluvila velmi pomalu a přerývaně dýchala, celá se třásla.
"Jestli je to tak, tak proč bych z časové bubliny utíkal? Prostě vše v ní necháme zaniknout," téměř zaprosil Doktor. Nechtěl být ve vesmíru, který bude bez ní, bez jeho druhů. Ztracená však neúprosně zavrtěla hlavou.
"Časoprostor a svět ještě neskončil a neskončí. Potřebuje správce."
"Proč já, já jsem nikdo. Nikdy jsem nebyl dobrý študent, genius ani jsem se vlastně nepodíval do časového víru…" začal Doktor a Ztracená se najednou alespoň smutně zasmála.
"Tvá kamarádka matrice tvé TARDIS je dobrá, víš co řekla? Ne, to jsi nikdy nebyl, a právě proto. Raději si viděl svět, než se o něm učil. Je čas zpravovat vesmír cestovat. Doktor je od toho aby léčil, je čas léčit svět od temnoty," tlumočila Ztracená, pak však zvážněla. "Je čas, svět, nebo Gallifray? Zažehni jiskru a já zavolám tvoji kamarádku, ale předtím ti musím něco říct. Chci ti to říct, ať se rozhodneš jakkoli."
Doktor se ke své manželce naklonil, aby lépe slyšel. V takových situacích se většinou tomu druhému říkalo, jak moc toho druhého milují, ale to by teď bylo zbytečné mrhání času. Oba to dobře věděli.
"Děkuji ti za ten čas, byl jsi skvělý… a víš ty co? Já byla taky," zašeptala mu do ucha a Doktor ji podal Momentum.
Dveře do skladiště se konečně pod několika pokusech rozlétly a Kapitán vletěl dovnitř. Doktor a Ztracená tam už však nebyli.
Kdesi v novém vesmíru, který si nepamatoval krásu planety jménem Gallifray ani téměř až božské vědění pánů času, plula jen drobná upomínka na to, co vlastně nikdy neexistovalo, v podobě policejní modré budky s jejím jediným osamělým zatím nedýchajícím pasažérem.


Dodatek autora:
Ano, a toto je skutečně konec mé povídky, nikoli však Doktorova příběhu... Podle všeho, ač Doktor neměl žádnou vůli žít, nakonec uposlek prosby své ženy a vybral si další ze svých třinácti životů, aby těsně posléze mohl poznat Rose Taylor.




Za slavnou a krásnou Gallifray 04

13. května 2012 v 9:30 Moje povídky
Když se hlasuje o něčem tak důležitém, jako je zhroucení časoprostoru a jeho narovnání musí buď hlasovat všichni, nebo ti, co se zdržují hlasování, musí oznámit, že se zdržují. Všichni musí být přítomni a právě v takovéto chvíli jsou páni času nejzranitelnější. Ano, štíty, veškeré další robotické jednoty a i páni času tuto malou skuliny poté pokryjí návratem v čase, ale tyto všechny prostředky počítají s tím, že žádný pán času nezradí, zvláště pak ne někdo z rady. Doktor sám na tuto skulinu v obraně upozorňoval, nikdo ho však neposlouchal.
Páni času byli strážci vesmíru, měli hlídat časoprostor a rovnováhu vesmíru. Některé méně vyspělé národy je považovaly za bohy, nebo je označovaly za anděly. Měli být nekonečně spravedliví, moudří a dobrotiví, ale zároveň vykonávat svoji práci a v dobách nejtemnějších zasáhnout. Pravdou však bylo, že i přes všechnu moudrost, učenost, laskavost a spravedlnost, které v sobě chovaly, to byly zase jen pouhé další konečné bytosti. Jejich moudrost, učenost, laskavost a spravedlnost měla meze s ostatními pocity a vlastnostmi. Jejich moudrost, učenost, laskavost a spravedlnost záležela také na jejich vnímání povinnosti, světa a toho, co je a není správné, což bylo v jejich duších válkou značně pokrouceno.
Páni času stále vystupovali jako ti povznesení, a nikdy si nepřiznali, že by někdo z nich mohl zneužít svých možností, natožpak že by to mohla udělat nevědomky většina z nich. V to byli přesvědčeni skoro všichni a ani zločiny, které napáchala Vládcova narušená mysl, či opětovné a neustálé Doktorovo překračování a překrucování zákona o zasahování do dění ve vesmíru, je dostatečně nevarovalo.
Doktor často tvrdil, že páni času jsou si s lidmi velmi blízcí nejen svou podobou. Na rozdíl však od pánů času si lidé uvědomují svoji bezmocnost, nicotnost i špatnost, ale přesto se snaží být něčím víc a něčím lepším. Toto tvrzení byla další věc, za kterou u pánů času byl Doktor pranýřován. Páni času však se nad tvrzením Doktora měli pozastavit. To však neučinili, díra v obraně zůstala, a to se nakonec paradoxně zase hodilo Doktorovi a Ztracené.
Ztracená nyní přešla ke dveřím skladu číslo A-75. Z-12, který byl zamčeny na pouhý biologický zámek, na šroubovici pánů času, žádná jiná překážka žádná ochrana, nic takového. Nikdo kdo by ji zadržel, nikdo kdo by se jí postavil, byť by to byl chabý odpor. Ztracená si povzdechla. Vše šlo tak lehce. Tak tomu asi mělo být, tak tomu je vždy, když máte učinit přetěžké rozhodnutí, kterého budete litovat, i když zvolíte správně. Budete ho litovat dokonce svého života.
"Naštěstí, už ten život nebude tak dlouhý. Již jsem žila i na paní času moc dlouho a smrt je mým darem, který s radostí příjmu," pravila spíše sama k sobě a strčila svoji ruku do malého otvoru na odebrání DNA.
Přístroj třikrát zablikal jasným zeleným světlem a Ztracená vstoupila do skladu číslo A-75. Z-12. Sklad byl ohromný, ohromně obrovský, ale prázdný. Tak se alespoň jevil, jenže Ztracená věděla své. Jedním mávnutím vyslala několik mentálních vln, rozvířila vzduch na speciální vlnové úrovni a před ní se zjevil obrovský krystal zabudovaný do procesoru, podobně jako tomu bylo v jádru TARDIS. Ztracená přistoupila k tomu úchvatnému stroji a s laskavostí přejela přes řídící desku. Stoj na zhroucení a narovnání časoprostoru. Stroj, který se dotýkal všech srdcí, duší TARDIS i té Doktorovy a tu zrovna potřebovala. Kdyby jen tak k tomu byl návod…
Poté se však Ztracená pousmála. Na co návod, když vědomosti skrýval samotný tok času a ona stála přímo u stroje, který svazoval rozkol a kterým procházel tok času. Stačilo pohlédnout znovu do časového víru, vstřebat jej a stát se jeho součástí. To nemohl nikdo z pánů času dokázat, aniž by se nevzdal sám sebe. Nikdo to nemohl dokázat, pokud nestál celé miliony let jako pevný bod času, to byl také důvod proč zhroucení časoprostoru a jeho narovnání bylo špatné, vlastně nemožné. Ztracená dobře věděla, co se s ní stane, pokud to udělá. Žila už hodně dlouho, vlastně pokud nějaká bytost mohla na Gallifray říci, že je pevným bodem v čase, byla to ona. Přesto to nestačilo a ona to věděla. Měla však jinou možnost?
Vstřebala časový vír, ale než se stala jeho součástí, udělala, co musela. Spojila se s matricí Doktorovy TARDIS i s ostatními a zjistila, co se stalo… ne, co se děje… ne, co se stane… ne, co se musí stát…
ČASY JSOU TAK MATOUCÍ A DIŠE PŘESAHUJE MOŽNOSTI TECHNIKY I CHÁPÁNÍ PANU ČASU.

Je mnohem větší, než bychom mohli odhadovat.

Některé časy se dají přepsat. Vždy je možnost volby, ale ne vždy je z čeho vybírat. Vždy se to stalo, ale nikdy to neexistovalo.



Za slavnou a krásnou Gallifray 03

13. května 2012 v 9:27 Moje povídky
"Sešli jsme se tu zde v tuto těžkou hodinu, abychom společně učinili jedno z nejvážnějších rozhodnutí. Země se nám otřásá pod nohami. Čas se v periodách opakuje v časové smyčce. Vidíme jak naši přátelé či příbuzní umírají pořád dokola.
Všichni víme, jak strašlivá tato válka je a že tuto válku nemůžeme prohrát, a přitom taky víme, že tuto válku prohrát nesmíme. Jestli prohrajeme, svět padne do nekonečné temnoty. Veškerý vesmír se změní v boj o přežití, změní se v neskutečný plamen, spalující veškerý vzduch, až zanikne. Svět se vrátí do prvotní posvátné nicoty, apeironu, ze kterého však nic dalšího už nevznikne. Pokud prohrajeme, časový zámek se uvolní a vypustí veškeré hrůzy, které zatím drží tady na bitevním poli a nebude nikdo, kdo by je zadržel. To vše víme a věděli jsme to i tehdy, když válka začala, co jsme však nevěděli je to, že toto peklo nemůžeme jen tak zastavit a vyhrát. Ne jen tak!
Bude nás to stát hodně, ne vesmír to bude stát hodně. Stejně je samo bytí špatné, když umožní, něco tak špatného, prohnilého jako je existence Darku, Hanbu ze Skaro, Hosdu splozenců, Dítě Noční Můry, Armádu přízraků a Nenarozené. V tomto vesmíru nemůžeme toto peklo ukončit. Ne v tomto čase a prostoru. A kvůli tomu… právě proto musíme sami tento vesmír zničit. Zničit ho a vytvořit nový čas a prostor. Musíme zničit veškerý časoprostor. Pro vyšší dobro se musíme povznést. Osvobodit se od času, příčiny a následku, stát se pouze duchovními bytostmi. Zhroutit časoprostor, zničit časový vír a jako povznesení časoprostor znovu narovnat. Ano, staneme se bohy nového vesmíru.
Teď asi namítnete, že to není správné. Copak si to však nezasloužíme?! S našimi vědomosti, které přesahují tento svět, se staletími co žijeme, a staletími, co věrně se o tento vesmír staráme?! Máme vědomosti, máme prostředky, staletí se o tento vesmír staráme, při tom co hrozí… Máme právo ho změnit. Změnit k lepšímu, zahubit nebezpečí. Jednou vystoupit ze stínu, když je situace nejhorší, a změnit pevné body v čase a prostoru, stvořit nový svět, když ten minulý se řítí do propasti posvátné nicoty.
Sešli jsme se tu, abychom o tomto problému hlasovali. Zhroutit časoprostor a znovu ho narovnat, nebo zahynout ve stínech a nechat vesmír na pospas peklu?! Zvažte pečlivě své rozhodnutí a nechť je vaše rozhodnutí tím správným!" zahulákal Rasilon, doširoka se rozpřáhl a pokynul žezlem. V tu chvíli zavládl v hlavním Velkém sále nejvyšší rady pánů času bouřlivý potlesk. Tisíce, celé miliony přeživších pánů času stojících na rampách v různých patrech, volalo v monotónním hypnotickém tempu jméno své rodné planety, jako by zaříkávali samotné peklo, které se odehrávalo nad jejich hlavami. Křičeli jméno své planety, jako by je tato činnost samotná mohla zachránit. Miliony hlasů zněly jako jedna obrovská masa.
"Sláva Gallifray, Sláva Gallifray, Sláva Gallifray, Sláva Gallifray, Sláva Gallifray!"
Se zvoláním pán času hlasoval pro zborcení časoprostoru a připojil se tak do mentální vlnové délky ostatních. Někteří páni času mlčeli a zdržovali se hlasování. Nikdo však nepřišel se zápornou vlnou.
Na jedné z mála plošin, které se do oné masy moc nezapojili, stál Doktor, Ztracená a Kapitán.
"Doufala jsem, že se mýlím, že se najdou ještě tací, kteří nepropadnou šílenství!" zahulákala Ztracená.
"To je strašlivé!" zahřímal přes dav Doktor. "Copak si vůbec neuvědomují, pro co teď chtějí hlasovat?! Copak naprosto ztratili rozum?! Nemůžou zhroutit časoprostor a pak ho znovu narovnat, a i kdyby to dokázali, nikoho nezachrání. Všichni ve vesmíru zemřou a vznikne nový svět, znovu se všichni narodí, ale onen svět bude podřízen jim. Stanou se bohy onoho nového světa. Bohy, které vytvořil starý svět, kteří přišli z posvátné nicoty z počátku apeironu. Bytosti, které sice dokázaly způsobit a přežít konec všeho a vytvořit vše znovu. Bytosti, které sice jsou osvobozeny od času, příčiny a následku, ale sami o sobě jsou konečné. Copak může část nepatřit k celku?! Neměli bychom mít takovou moc, ne vše to, co technologicky dokážeme, je správné a dá se. Vědění a technika neznamená pouze moc, ale také zodpovědnost. I když vidíme co je, co bylo a co by mohlo být, i když můžeme cestovat časoprostorem, kdo z nás si dokáže nejen představit, ale také se starat o celý svět, v každé minutě na každém místě?!" okřikl Doktor alespoň ty pány času, kteří s nimi stáli na plošině a stejně jako ostatní provolávali. Ti se na něho jen však letmo podívali a dál se věnovali zbylému dění v sále. "Celé věky jste stáli ve stínech bez zasahování do průběhu dění, zkoušeli jste někdy jen držet rovnováhu?!" křičel dál Doktor. "Víte to, stejně jako já, ti z vás co stojíte a mlčíte, víte, že je to nemožné! Tak proč se neohradíte? Tato válka ještě neskončila!"
"Mlčí, protože nesouhlasí, ale nemohou s tím nic dělat," pravil doktorův bratr.
Doktor se nechápavě zamračil. "Co?"
"Raselon má de fakto pravdu. A jsme zase u toho. Někdy nemáme na výběr. Co myslíš, co je lepší zničit celý svět a vytvořit nový, nebo nechat vše upadnout do nicoty?"
"Copak i ty jsi naprosto přišel o rozum?! I když narovnáme časoprostor a oprostíme se od času, příčiny a následku, nebudeme schopni to udržet! Bude zase jen otázka času, než se časoprostor znovu zhroutí a tentokrát sebou vezme úplně vše. Nemůžeme se stát bohy, jsme součástí celku, ne celek samotný," hrozil dál Doktor.
"Je to naše jediná naděje, naše i celého vesmíru," oponoval dál Kapitán.
"Naše jediná naděje a naděje celého světa je ho zničit?!"
"Lepší než by ho zničili Darkové, Hanba ze Skaro, Hosda splozenců, Dítě Noční Můry a další stvůry."
"To je neuvěřitelné, nemohu uvěřit, že to slyším. Že to slyším dokonce i od tebe," zavrtěl Doktor nechápavě hlavou a v jeho hlase jasně zazněla hořkost.
"Kdo by nechtěl slyšet, že je jedinečný, že se stane bohem? Kdo by nechtěl jediným rozhodnutím stát se bohem zachránit celý svět? Ta myšlenka sama o sobě je dost lákavá," promluvila tentokrát Ztracená, "zkoušela jsem se ponořit do vlnové délky hlasování a přesvědčit valnou část, aby hlasovali proti. Nikdo mě však poslouchat nehodlá. Všichni hlasují pro, nebo se mlčením zdržují hlasování. Mám velkou moc na psychických vlnách, ale hlasování nemůžu zvrátit."
"Nezáleží, jak je to lákavé, je to jediná možnost, kterou máme. Tuhle válku jinak vyhrát nemůžeme," zahučel doktorův bratr.
"Tu válku nemůžeme vyhrát," přikývla souhlasně Ztracená.
Doktor sebou poplašeně cukl. Zmateně a s lítostí se na ni podíval. Připadal si zrazen. Žaludek se mu sevřel. Copak není nic, co by mohli udělat? Toto je skutečně konec?
"Nemůžeme vyhrát tuto válku, ale můžeme ji zvrátit tak, aby ji nevyhráli ani oni," pokračovala dál Ztracená.
"Cože?" nechápal Doktor ani jeho bratr.
"Uvažujte, je tu ještě jedno řešení, které zachrání svět. Vše, všechny planety, prostor, čas, tvory a věci. Vše mimo bitevní pole. Řešení je jasné: časový zámek."
"No, ovšem!" vyhrkl nadšeně Doktor, kterému teď už došlo, co je druhá možnost.
"Co," Kapitánovi to však stále nedocházelo.
"No přeci časový zámek, časový zámek!" opakoval Doktor. "Celé pole časové války je uzavřené v časové bublině uzamčené časovým zámkem. Nic nemůže dovnitř ani ven. Ale když se zhroutí časoprostor, tak se zhroutí všude, ne jen v časové bublině. Je to paradox.
Časová bublina uzavřená zámkem neuzavírá čas, ale bytosti uvnitř, příčinu a následek, které bez času nemohou existovat. Vlastně uzavírá celé pole časové války. Tak aby nic z časové války nemělo vliv na zbytek vesmíru, stejně jako celý zbytek vesmíru neměl vliv na časovou válku. Přičemž časový zámek se sám otevře, až jedna ze stran vyhraje. Časový zámek se otevře a čas ostatního vesmíru s časem a událostmi v časové bublině se setkají, dojde k rozkolu. Ty dva časy se budou snažit vyrovnat a tak nakonec způsobí, že vymažou ze samotné existence vše to, co v časové bublině zaniklo. Včetně samotné existence časové války. Dva časy se sloučí do jednoho. Teoreticky, kdybychom vyhráli, časový zámek by se otevřel a způsobí to, že časová válka nikdy nebyla, stejně však všichni páni času, kteří by v ní umřeli, ale také i všechny stvoření a naši nepřátelé. Totální vymazání ze samotné existence toho, kdo prohrál. Tak byla časová bublina a zámek koncipovány.
Jenže když se pokusíme zhroutit časoprostor, zhroutíme i tím časovou bublinu a zámek, protože bude narušen jejich samotný vznik. Tedy věc, co se udála v časové válce, bude mít vliv i na zbylý vesmír. Nejdříve bude časový zámek narušen a začne propouštět sem tam neživé věci a poté se zhroutí časoprostor v časové bublině, počátek borcení časoprostoru vypadá a má vlastnosti časové bouře. Po zhroucení časoprostoru v časové bublině se zámek otevře, protože válka již bude u konce, jenže tím otevře plné borcení časoprostoru i mimo bublinu. Kdyby se nám však ještě podařilo projít zámkem ještě před tím, než se zcela otevře, došlo by ke kolapsu zámku a bubliny. Zámek by vybouchl a stvořila by se tak další časoprostorová bouře. A co se stane, když proti sobě pošleš dva víry v opačné rotaci?"
"Vznikne větší?"
"No, dobře špatný příklad, ale každopádně výbuch zámku by měl borcení časoprostoru vyrušit… a zahubit a zrušit veškerou existenci toho, co se nacházelo v bublině," dokončil svoji teorii Doktor.
"Přičemž záleží přesně na množství hmoty, na její váze, gravitaci, na záření z časového víru i na poškození zámku jako takového. Pokud by tohoto bylo málo, jen bychom přešli přes zámek a nic by se nestalo, stejně jako prach a drobné předměty. Pokud by zase tyto hodnoty byli příliš vysoké, odpálili bychom sice zámek, ale už bychom se přes něj nedostali," dovysvětlila ještě Ztracená.
"Ale vždyť jste řekli, že stejně přes zámek projdou pouze jen neživé věci. Jak tedy můžeme uniknout?" zabručel Kapitán.
"Není to jasné, páni času mají víc životů a chvíli trvá, než začneme regenerovat a právě v této vteřině musíme prolétnout časovým zámkem. Stačí jen vše správně propočítat, vybrat správnou chvíli a vzlétnout pomocí matrice Momentu, který nás nasměruje k zámku. Když budeme mít štěstí, tak možná protlačíme i celou Gallifray," odpověděla Ztracená.
"Ale to znamená, že všichni z našich, kterým již zbývá jeden život, zemřou… a nejen naši, co spojenci…"
Doktor smutně a unaveně přikývl.
"Tak my jsme špatní, když chceme zbortit časoprostor, znova ho narovnat a vytvořit tak lepší svět, jsme špatní a ty a tvá žena jste dobří?!" křikl rozrušeně na Doktora jeho bratr, Kapitán.
"Vždy je možnost volby, ale ne vždy je pořádně z čeho si vybrat," pravila Ztracená. Zdálo se to Doktorovi a Kapitánovi, nebo v jejím hlase zazněla hořkost a smutek. Jako by se sama rozhodovala mezi zničením celého světa a svojí smrtí.
"Víte vy dva vůbec, kolik životů většina pánů času už má?! Dnes jsi mě obvinil z vyhlazení celého druhu, který byl na naší straně, a teď chceš zničit mnohem víc!" obvinil Doktora Kapitán.
"Abych zničil míň než vy!" odpověděl Doktor.
"My nechceme zničit nic. Nic co není špatné!" řekl Kapitán
"Ale uděláte to… Ne, neuděláte, protože vás zastavíme!"
"Ne, nezastavíte. Nedovolím, abyste zabili jediného pána času, jen proto, že si myslíte, že neuspějeme! S konečnou platností vás teď zatýkám!" zaječel Kapitán a z podpláště vytáhl KB103, střední pistoli fungující na radiaci z rozkolu. Jediný výstřel a rozloží jednotlivé atomy bez štěpné energie a radiace, každý předmět, který bude strefen, zanikne.
"No, to je skutečně hrozivé. Třesu se strachy. Skutečně, normálně bych se asi nechal zatknout, ale teď když jsme ve Velkém sále nejvyšší rady a milióny a miliony pánů času jsou myšlenkami propojeni v hlasování, vedle mě stojí moje drahá žena, která je nejvíce zběhlá v psychických vlnách a já mám tohle..." při těch slovech Doktor vyndal svůj sonický šroubovák a zamával jím před Kapitánovým nosem, "tak se mi rozhodně nechce poslouchat ničí rozkazy. Ani se jen tak nechat znovu zatknout. Připravená má lásko?" křikl a hodil ho Ztracené.
Ztracená chytla šroubovák a přitiskla si ho ke spánku. Naladila se znovu na mentální vlnovou délku hlasování a celým, prostorným, nekonečným Velkým sálem nejvyšší rady s miliony a miliony pánů času, stojících na velkých levitujících plošinách, se místo velkých slov: "Sláva Gallifray" ozval zvuk sonického šroubováku: "Dzzzzzzzzz". Všichni páni času včetně Kapitána, ale mimo Ztracené a Doktora, se svalili na zem v bolestech.
"No, já jim říkal, že propojené mysli jsou nebezpečné a nezáleží, jak velké ochrany použijí," neodpustil si ještě Doktor. "No, to je fajn. Tak jsem si konečně mohl říct, já vám to říkal a teď musíme odsud rychle pryč!"
"Ne, ještě ne! Potřebujeme ještě Momentu. To, co odstartuje zhroucení časoprostoru a nasměruje nás k časovému zámku, a zrovna tuhle věc má Rasilon v té své holi!" zavrtěla rázně hlavou Ztracená, ale šroubovák ze spánku nedala.
"No, a ten se támhle dole svíjí na zemi, to nebude těžké," pravil bezstarostně Doktor.
"Nemáme moc času, dlouho to nevydržím, a navíc je tím mučím. To je odporné," upozornila Ztracená.
"Dobře, tak se rozdělíme. Ty půjdeš hezky svým tempem, já si trochu zaskáču z plošiny na plošinu, seberu Rasilonovi tu zatracenou hůl a pak tě pak doženu," usmál se Doktor.
"Jdi si svým tempem, to není zrovna uctivé, ani pěkné od tebe. Takto se posmívat starším," zahučela Ztracená.
"No, copak jsem se někdy ke starším choval s úctou?" připomněl Doktor své ženě.
"Ne, byl jsi vždy malé bláznivé, nespoutané dítě s budkou, které opovrhovalo všemi autoritami," připustila Ztracená.
"Jo, takže si nemáš na co stěžovat."
"Blázne," zašeptala Ztracená, "dobrý a neuvěřitelný blázne…"
"Jak vypadám?" zeptal se Doktor a upravil si svojí uniformu, jako kdyby na tom záležel jejich úspěch.
"Úžasně," zasmála se Ztracená.
"Tak fajn a teď zachráníme svět!" vyhrkl s nadšením Doktor, rozeběhl se a přeskočil bezednou díru do ticha a nicoty na další plošinu pod nimi. Tam se však zarazil a otočil se zpět. "Hééé, no, vlastně jsem se zapomněl zeptat, kde je ten takzvaný stroj na zborcení časoprostoru? K těmto informacím mají přístup jen lidi z rady."
"Je to v celku malý stroj. Pro utajení není nikým hlídán a nalézá se v 5 západním křídle ve skladu číslo A-75. Z-12."
"Dobře sejdeme se tam," kývl Doktor.
"Dávej na sebe pozor a pospěš si," řekla Ztracená a s tím se otočila a rozeběhla se ke skladišti, tak jak to její staré tělo dovolilo.



Za slavnou a krásnou Gallifray 02

4. května 2012 v 12:22 Moje povídky
Na náměstí Klidu, které se nacházelo v hlavním sále západní věže, jindy tak poosvětlené zlatavým světlem jedné z hvězd, která však v těchto těžkých chvílích nezářila již tak jasně jako předtím, stál muž. Byl zhruba tak středního věku, s krátkými černými vlasy, tvrdou hranatou bradou, průměrné výšky a váhy. Co však znamenalo fyzické stáří a vzhled pro pány času? Co bylo fyzické stáří a vzhled pro ty, kteří dokázali cestovat skrz prostor a čas, kteří dokázali odvrátit dvanáctkrát smrt tím, že změnili každou svoji buňku v těle?
Muž měl na sobě volné, vágně temně šedivo-hnědé kalhoty, bílou košili, která však již byla dost obnošená, a podivné červené zlatem vyšívané sako. Na ramenou a hlavě mu spočívala jakási přilbice. Tradiční uniforma pánů času, tedy výše postavených pánů času za válečného stavu.
Otevřely se dveře do východní části a v nich stál Doktor. Na sobě měl také uniformu pánů času, ale nižšího řádu a oči ještě stále zarudlé.
"Kde jsi byl!" zaječel na Doktora onen výše postavený pán času.
"Promiň bratříčku, musel jsem se někam vytratit. Potom, co se stalo…" zahalekal Doktor, ale ani nestihl dokončit větu.
"Jo, potom co jsi provedl! Chtěl jsi utéct. Zase utéct! Vždycky jen utíkáš. Ostatní tě nazývají pán času, hrdinou, který zničil Kaskádu medúzy! Hrdina, který je pouhý zbabělec! A nedokáže nést zodpovědnost za své činy! Utekl jsi před pohledem do časového víru, trestem za porušení pravidel pánů času a teď chceš utéct před mým spravedlivým hněvem za tvoje opětovné neuposlechnutí rozkazu!" zařval na Doktora.
"A jak bych tak asi mohl utéct, ty jeden chytráku?! Gallifray a celé bitevní pole je v časové bublině uzavřené časovým zámkem, nemůžu utéct i kdybych chtěl!" ohradil se zostra Doktor.
"No jasně já jsem hlupák a ty génius! Genius, kterému bylo zatěžko se učit na zkoušky. Byl jsi jako malé dítě."
"Ano, protože jsem byl malé dítě. Jsem stále jako malé dítě. Pořád lepší než být jako vy!" teď už křičel i Doktor.
"My jací jsme mi? Kdo jsi ty, že říkáš vy!" vyštěkl a vrhl se na Doktora a chytl ho za cíp roucha.
"Já jsem si ten rozkaz nevymyslel!? Že jsem chtěl národ Salanů záměrně vyhladit, obětovat pro vyšší dobro?! Samozřejmě, že ne, ale nebylo zbití. Jsme ve válce. Nemůžeš za to, ani já. Jestli z toho někoho chceš vinit, tak viň Dalky," zašeptal k Doktorovi již smířlivě, jeho slova Doktora však neuklidnila, ba naopak.
"Vždy se dá něco udělat," zavrčel Doktor.
Doktorův bratr se sarkasticky zasmál. "No jasně, toto jsou slova muže, kterému spíše tato válka více dala, než vzala!"
"To se skutečně myslíš a co moje dcera a syn. Ty jsou to něco málo, co mi vzala?! Mí přátelé umírají, každý den. Do každého dne se probouzím a víš s jakou otázkou?!" Doktor zmlkl a nechal, ať si jeho bratr onu otázku sám domyslí. "Je ve mně tolik bolesti, tolik zloby, nenávisti. Věř mi, že bych byl ten poslední, který by odpustil tomuto peklu," zašeptal Doktor hořce a podíval se svému bratrovi do očí.
"Dobře, dobře, jen bych očekával, že mi projevíš trochu vděku po tom, co jsem pro tebe udělal. Že mě alespoň uznáš a budeš poslouchat mé rozkazy. Ne, jako nadřízeného, ale jako bratra a člověka, který ti v těžké chvíli pomohl, ač sám mohl přijít o krk," po těchto slovech nastalo ticho přerušené jen klapotem podpatků po plošině. Onen zvuk se rozléhal celou prostorou a nabýval velikosti, hutnosti a vážnosti. Ač byl však tak těžký a nepřeslechnutelný, ani jeden z nich mu nedával tolik významu, kolik by si zasloužil.
"Jo," řekl Doktor.
"Jo, to je celé, co mi na to řekneš?!" znovu mu oponoval jeho bratr.
"Jo," přikývl Doktor.
"No jo, to je celý on," celou prostorou zazněl starý, ale autoritativní ženský hlas. Oba přítomní se konečně otočili a všimli si nově příchozí.
Byla to starší žena. Obličej měla četně brázděný vráskami, krátké hnědé vlasy měla již řídké, pleť vysušenou a malá podsaditá postava jí moc na kráse také nepřidávala. Přes všechny tyto nedostatky to byla velmi krásná žena. Vyzařovala jakousi duševní rovnováhou, duchovní povznesenost nad věcmi a lásku k okolí. Její tolik laskavé a tak unavené oči, které už toho tolik viděli, nepůsobily strašidelně, i když se v nich zračila jakási starobylost, která přesahovala i ostatní pány času. Naopak pohled do nich byl velmi uklidňující.
Doktorova tvář se po delší době rozjasnila a ústa se mu rozevřela do širokého úsměvu. Jeho bratr se poklonil a také se pokusil o úsměv, ale vyšel z toho pouze podivný škleb.
"Kapitáne, vy se přeci nemusíte klanět, koneckonců vždyť jsme teď už jedna rodina," usmála se na něho žena, přešla k němu a poklepala mu na rameno. Poté se obrátila k Doktorovi a vrhla se mu do náruče.
"Jak strašlivé rozhodnutí! Celý vesmír, nebo domov… Neplač a nekřič pro mě, ani pro nikoho dalšího. Nikdy nás naprosto neztratíš, zůstaneme tady v tvých srdcích a já, já rozprostřu svou mysl do času a prostoru," vyhrkla ze sebe. Doktor se chtěl zeptat, o čem to mluví, ale ucítil, jak mírně zavrávorala. Kdyby Doktora neobjímala, jistě by se svezla na zem. Tak to bylo vždy, když předpovídala. Nebyla jako Vizionářka, která předpovídala z kusu toku času, který ukradla, když pohlédla do víru času. Ne, její schopnosti vycházely z psychických schopností. Jako paní času viděla, co bylo, co je a co by mohlo být, a díky psychickým schopnostem pánů času, několika násobně zváženým pohledem do víru času, dokázala spojením s ostatními téměř dokonale vybrat tu nejpravděpodobnější možnou variantu. To ji však vždy dost vysílilo.
"Miláčku?" zašeptal Doktor úzkostlivě. Na to se pomalu znovu narovnala, použila Doktora jako svoji oporu a znovu nabrala alespoň částečnou sílu.
"To nic, já jen… Ten den je tady, a já nemám jak tomu zabránit," špitla a políbila Doktora na čelo.
"Co, jaký den, vy dvě hrdličky?" nechápal Doktorův bratr.
"Den, kdy rada rozhodne o konci časoprostoru," odpověděla.
"O konci časoprostoru, to je šílené. To by nikdy rada neudělala! To, že jsi sama v radě a říkají ti Věčná nebo Ztracená, ještě neznamená, že ti sežeru každou blbost," ohradil se hned nevěřícně Doktorův bratr.
Ztracená se sarkasticky a zároveň hořce usmála. "No, oni ho chtějí zbortit a znovu narovnat podle svého obrazu. Vytvořit nový svět."
"To se ale chtějí stát, bohy. Nejsme tak mocní ani vševědoucí, abychom měli právo něco takového učinit. Kam se podělo ono heslo pánů času o nezasahování do děje a stání ve stínu, za jehož porušení jsem byl tolik let vyhoštěn," přidal se šokovaně Doktor.
"V zoufalství a pro ochranu své vlastní kůže je každý schopen učinit i to nejhorší. Sama rada je zmanipulovaná. Kromě toho kdo by se nechtěl stát bohem? Je to však veliké rozhodnutí, které rada nemůže učinit sama. Proto jsou na dnešní schůzi zváni všichni. Ještě máme naději," křikla Ztracená a s podivným elánem, který by do jejího stáří nikdo neřekl, se vydala po plošině vedoucí do západního křídla, která levitovala nad nekonečnou propadní nicoty. Doktor a jeho bratr měli až problém ji stíhat.



Za slavnou a krásnou Gallifray 01

4. května 2012 v 12:21 Moje povídky
Doktor přešel od dveří k hlavnímu panelu a vzal za konzoli, poté se však zarazil a svoji odtáhl ruku. Zadíval se na onen jemu dobře známý kužel, který svíral a zároveň udržoval duši TARDIS. Díval se na velké krystaly srdce TARDIS. Jeho již temné staré oči, které toho už tolik viděly, prozrazovaly, že se stalo něco špatného.
"Vzpomínáš, stařičká? Co jsem to řekl, když jsme se poprvé potkali? Řekl jsem, že jsi ta nejkrásnější věc, co jsem kdy viděl," Doktor se na chvíli odmlčel, ale poté zas pokračoval.
"Přiletěli jsme zase domů, znovu nás povolali a vzali na milost. Vše odpustili i mojí krádež a útěk, ale já neplánoval tě vrátit, ani tu zůstat napořád, i když jsem se oženil. Odpustili moje prohřešky všechny jen proto, že nastala válka, ohromná a strašlivá válka. Vzali mě na milost jen proto, aby mě mohli poslat do první linie. Nevadím mi to. Našel jsem rodinu, lásku, domov, konečně své místo… přátelé. Ne všichni mě znovu přijali, ale jsem doma. Lhal bych, kdybych řekl, že jsem to neuvítal…" Doktor se znovu odmlčel, jako by čekal, že na to TARDIS odpoví.
"Ale teď? Už to trvá celé věky, válka je válka a nikdy není dobrá, i když mě přivedla domů. Mí přátelé, má rodina umírají… a kvůli čemu?!" Doktor začal přecházet z jednoho konce místnosti s hlavním panelem na druhý. Ruce si náruživě mnul a rty měl pevně sepjaté do úzké čárky.
"Všichni z nich se změnili, všechno se změnilo. Zbyl jen oheň, žár, krutost a kaluže krve. Páni času začali bojovat se zlem, ale nakonec jsme sami ztratili to dobré v nás. Ona okázalost, moudrost a vznešenost i dobrota z našich srdcí vytěsnila zloba za mrtvé i utrpení během války. Válka nás změnila i mě změnila…" Doktor se prudce zastavil, prohrábl si vlasy a olízl si rty. Teď již i hlupák by nemohl pochybovat o jeho vnitřním rozpoložení. Ruce i brada se mu nekontrolovatelně chvěly a po tváři se mu sice nekutálely slzy, ale moc k tomu nechybělo.
"Dnes nás zase umřelo spousta… a můžu za to já. Kapitán prý: Nezáleží na tom, čas je znovu obnoví, protože jsme tady, zamčeni v bublině časoprostoru časovým zámkem," napodobil Doktor Kapitánův úlisný hlas, šíleně a zároveň i teatrálně se zasmál. "No jistě, to přece nevadí, že naši i protivníci budou umírat znovu a znovu a znovu! Utrpení nejen po tisíciletí, ale navždy, NAVŽDY!" zaječel v zoufalství a sesul se na zem.
"Chtěl jsem… Až skončí válka vzít tě, tebe, Ztracenou a děti na výlet, ale zdaleka jsem nevěděl, co je vlastně tato válka zač. To není válka, to je peklo, utrpení, které nikdy neskončí," teď už jeho slova nezněla ani naštvaně, pohrdavě či smutně. Byla v nich prázdnota a beznaděj, ten smutek, který se později měl usadit v jeho očích. "Možná to přeci jen někdy skončí. Rada všechny svolala, všechny přeživší včetně i takových, jako jsem já. To se zatím nestalo. Tak možná přece jen máme možná ještě naději," pravil optimisticky a chabě se usmál.
"Doktoré, Doktoré, Doktoré, já vím, že tam jsi! Okamžitě pojď sem! Nebo následky tvého jednání budou daleko bolestivější!" zazněl zvenčí něčí rozzlobený hlas. Doktor zavřel oči a počítal do deseti. Pak s náhlou silou a životní energií tleskl.
"Promiň Stařičká, musím si jít vynadat a pak jít na to shromáždění. Ale ještě se tu určitě objevím," křikl a poté už jen zmizel.