Nejtěžším zločinem je promrhaní svého života a trestem za to je smutek a prázdnota v srdci.

Červen 2012

Jakou rubriku máte nejraději?

29. června 2012 v 15:48 Ankety

29. června 2012
Další anketa z mého průzkumu blogovým prázdnem. Snad se nejde alespoň pár lidí, kteří budou hlasovat...

4. ledna 2015
Ahoj, tak jsem se po letech podívala na tuto anketu a rozhodla jsem se, že bych jí měla zhodnotit a vypsat novou stejného jména vzhledem k tomu, že okruh rubrik se nám tady drobně rozšířil.
Nuže teď zpátky k ohledu zpět po anketě jenž byla. Hlasovalo v ní 102 lidí a za takovou účast bych vám chtěla skutečně moc poděkovat. A jak to vlastně dopadlo? Nejvíce se vám zde líbí povídky, ty získaly 27 hlasů, dále pak rubrika Tvorba filmu, což je smutné, vzhledem k tomu, že vznikla, abych měla místo, kam bych mohla dát články o jednom projektu, který jsme s kamarády spíchli, ale kdo ví jestli se k něčemu podobnému ještě nachomýtnu, a na třetím místě se umístily Moje mangy a Odborné práce.

Odpovědi

TextPočet hlasů
Moje povídky27
Obrázky10
Ankety10
Moje mangy11
Odborné práce11
Moje videa9
Moje recenze10
Tvorba filmu14

K nově založené anketě tedy přidávám rubriky Koš a Překlady/Translations

Andělé patří do nebe 08

29. června 2012 v 15:30 Moje povídky

Scéna čtvrtá


Viktorův dům, zahrada, oslava
Na scéně Eva a Marií.
Eva leží na zemi a Marie do ní rukama bije a jako šelma kolem ní krouží.

Marie (zpívá):
Diamanty, moc a peníze!
Za lásku se snad platí draze?!
Mám, mám takovou zlost!
Jak bych z toho mohla mít radost?!

Kde, kde máš to kouzlo?!
Co na ty dva sklouzlo!
Čím, čím sis je koupila?!
Jak, a čím jsi mě oloupila?!

Já, já ne ty jsi mě podvedla!
Ty jediná jsi mi ho odvedla!
Čím jak jsi to provedla?!
Eva (zpívá):
Sestřičko, sestři má milá,
proč, proč si ke mně tak zlá?!
Já nic jsem ti neprovedla,
jen pomsty na něm jsem se nezřekla?!

K pomstě netřeba velkých zbraní
a stejně to toho zločince zraní!
Proč však jsi naštvaná ty?
Ty přeci vyjdeš bez ztráty!

Sestřičko má hrabivá,
vypadáš špatně, nejsi zdravá?
Ne nejsi, jen jsi byla jako já bláhová.
Marie (zpívá):
Kde, kde máš to kouzlo?!
Co na ty dva sklouzlo!
Čím, čím sis je koupila?!
Jak, a čím jsi mě oloupila?!

Chci, chci ho!
Chci pro nás dva jen blaho!
On však jako o mě nevěděl
a jen na tebe hleděl!
Okouzlila jsi jeho

i toho druhého
koupit si je? Jen draho?!
Přeci jen mé srdce po nich prahlo!
Koupit si je však nemohlo! (vykřikne a chce ji znovu uhodit)

(Na scénu přiběhne Roman a odtáhne ji pryč)

Roman (zpívá):
Štěstí, chtěla sis koupit,
nebo snad lásku někoho uloupit?
Vše je peníze a moc!
Toto tvrzení ti najednou zakryla noc!

Nikdy to nebyla pravda,
o to hroznější je tvá zrada.
Některé věci se nedají koupit,
o to těžší je, je uchopit.

Jak můžeš takto jednat?
Závidět tak až do bití to dohnat?
A k něčemu tak zlému se zaprodat?
Eva (zpívá):
Marie, má sestřičko, co to říkáš?
Tak to není, však za pravdu mi dáš.
Vždyť já byla oklamána a nenávist chovala,
Copak má smysl, abych svého nepřítele milovala?!
Marie (zpívá):
Kde, kde máš to kouzlo?!
Co na ty dva sklouzlo!
Čím, čím sis je koupila?!
Jak, a čím jsi mě oloupila?!

Eva (zpívá):
Jak mi můžeš závidět,
a přitom na mě teď hledět?
Vždyť já jsem nic nespáchal,
i když nenávist vůči tobě a jemu jsem chovala!?
Roman (zpívá) :
Eva má pravdu jsme nepřátelé
a ovoce naší nenávisti je již zralé,
Mé srdce je pusté a vyprahlé.
Eva (zpívá):
Romane! Romane, pusť ji!
Já, já odpuštění ji daruji!
Přeci jen vše nejlepší ji přeji,
myslím to vážně, nic nehraji!

(Na scénu se přiřítí i Viktor s Františkem a ostatními hosty oslavy)

Marie (zpívá zároveň s Evou a Romanem):
Kde, kde máš to kouzlo?!
Co na ty dva sklouzlo!
Čím, čím sis je koupila?!
Jak, a čím jsi mě oloupila?!

Eva (zpívá zároveň s Marií a Romanem):
Marie, má sestřičko, co to říkáš?
Tak to není, však za pravdu mi dáš.
Vždyť já byla oklamána a nenávist chovala,
Copak má smysl, abych svého nepřítele milovala?!

Roman (zpívá zároveň s Marií a Evou):
Eva má pravdu, jsme nepřátelé
a ovoce naší nenávisti je již zralé,
Mé srdce je pusté a vyprahlé.

Marie (zpívá zároveň s Evou a Romanem):
Diamanty, moc a peníze!
Za lásku se snad platí draze?!
Mám, mám takovou zlost!
Jak bych z toho mohla mít radost?!
Eva (zpívá zároveň s Marií a Romanem):
Romane! Romane, pusť ji!
Já, já odpuštění ji daruji!
Přeci jen vše nejlepší ji přeji,
myslím to vážně, nic nehraji!
Roman (zpívá zároveň s Marií a Evou):
Eva má pravdu, jsme nepřátelé
a ovoce naší nenávisti je již zralé,
Mé srdce je pusté a vyprahlé.

Já sám sebe jsem se obviňoval!
Přitom, co strašného jsem udělal, jsem ani nechápal!
Nořím se široširou nenávistnou tmou!
Nenávist a láska mě pojí pouze s jedinou!
(vykřikne, pustí Marii a zavládne ticho)

Eva: Co? Co jsi to říkal? (vyděšeně a překvapeně)
Roman: Už vím, co mě celou dobu tak sžírá.
Eva: Neříkej, ono tě něco sžírá? (jízlivě)
Roman: Vše je na nic, miluji tu, která mě nesnáší.
Marie: Ne, nenávidíš ji, je to tvá nepřítelkyně! (zoufale)
Viktor: To je pouze jejich věc! (šokovaně hledí na Evu s Romanem)
Eva: A co?
Roman: Tu jedinou. Jak blízká je nenávist k lásce?!
Eva: A co? Co čekáš? Křídla již nemám. Již přešla jsem tu hranu, na tu stranu.
Roman: Ani anděla prosit o odpuštění nemohu.
Eva (zpívá): Andělé! Andělé! Krásní andělé, patří do nebe. (zvedne se ze země a přijde až k Viktorovi)
Roman: Jsme nepřátelé bez jediné šance. Jsi moje nepřítelkyně a ty jediná mě můžeš zničit. Jsem ti vydán na nemilost a nemilost.
Eva: Tak vyslyš můj trest! Zlomil jsi mi srdce, odtrhl jsi mě od mé rodiny, sprostě jsi mě okradl. Ať se tedy misky otočí. Okradla jsem tě o tvé srdce a teď ti ho zlomím, protože se provdám s jiným. Miluji ho, tvého bratra a ty poznáš, co jsem cítila. Sžíravou neklidnou duši, srdcem křeč, již nezapomeneš! Do své smrti nenajdeš klidu. (praví jako kletbu)
Roman: Přijímám, svůj uděl. A přeji vše nejlepší. Srdečně blahopřeji. Přeci jen, co si mohu více přát než štěstí tebe a Viktora? (smutně a sklesle, přechází k nim a blahopřeje)

(Viktor nejdříve nechápe, je překvapen, ale poté šťastně přijímá blahopřání)

Marie: Co je tohle za konec? Co je toto za uhozený konec? (přejde k divákům) No a vy se na mě tak blbě nedívejte a radši napište lepší! (zatáhne se za ní opona a na scéně zbyde jen ona) No, na co čekáte, dobře zaplatím. Nevěříte? Mám plno zlata, celou truhlu. Počkejte, hned se vrátím s tou truhlou a nebojte se, nikdo vás nezavře za braní úplatku. Jen, když nakonec vše pro mě dopadne dobře a ne pro ně! Nevěříte mi, já se hned vrátím! (volá a odchází ze scény)




Andělé patří do nebe 07

29. června 2012 v 15:27 Moje povídky

Scéna třetí

Viktorův dům, hlavní hala, oslava
Na scéně Viktor, František, Eva, Roman s Marií, hosté Viktora, hudebníci a stoly se židlemi.
Hudba vyhrává a oslava právě začala

Marie: Nezdá se ti támhle ta služka nějako povědomá? (Nakloní se k Romanovi a šeptá mu do ucha, přitom pokradmu ukazuje na Evu)
Roman: Hmmm, já nevím, asi ano. Tyto služky se vyskytují všude možně. Běhají z jednoho panství na druhé. Udělají vše jen pro to, aby splašily, co nejvíc peněz. (pohrdavě)
Marie: Vždyť my dva děláme to samé.
Roman: Jen jednou jsem udělal to samé, abych získal peníze, postavení, moc a také jsem získal tebe. Štěstí mi to však nepřidalo. Od té doby mám jen děs a noční můry. Nedosáhl jsem klidu. Jako by mě něco uvnitř sžíralo. Co mě však sžírá nevím a obávám se, že až se objeví, pochopím a to bude můj trest.
Marie: Ach chudinko, pořád tě to trápí, ale má sestra byla vždy takové nemehlo, hloupé. Jen dobře, že dostala lekci. (vezme ho láskyplně za ruku a pokusí se ho políbit)
Roman: Jak takto můžeš mluvit o své sestře?! Já, kéž bych, bral jakéhokoli sourozence i příbuzného i třeba naivního jako je ona. Je možná naivní, ale alespoň věděla, co je štěstí. (vytrhne se Marii a odchází od ní pryč k Viktorovi, ti spolu začnou vést rozhovor a za nějakou dobu se začnou šťastně objímat.)

(Marie uraženě odchází k Františkovi, přesto nepřestává pozorovat Evu)

Marie: Promiňte, ale mohu se zeptat?
František: Óóó, samozřejmě má velectěná paní, jsem vám k službám. (ukloní se)
Marie: Támhleta sloužící je mi nějak povědomá. (pokradmu ukazuje na Evu, která teď přes celou scénu pospíchá s tácem telecí pečínky)
František:To je divné, Eva je u našeho pána teprve prvním rokem a vlastně i prvním rokem dělá sloužící.
Marie: Co že, ona se jmenuje Eva.
František: Ano, paní.
Marie: A nevíte, co dělala předtím.
František: Ne, to je mi skutečně líto. Vím jen to, že můj pán ji znal již předtím a že se k ní chová skoro jak k robě rovné. To bude však způsobeno asi tím, že ji má velmi rád.
Marie: Aha (odejde za Viktorem, Romanem cestou však zadrží Evu a objedná si u ní pití)

(Marie přijde k Viktorovi a Romanovi, ti se smějí a výskají)

Roman: Áááá, Marie, Marie, tady jsi. Já jsem tak šťastný. Bdím nebo sním, ani nevím!
Marie: Co je, vyhrál si snad ruletu, nebo nějakou jinou hazardní hru. (zvědavě a chtivě) Mimochodem těší mě, Pane Viktore Pokorný Mé jméno je Marie Charvátová. (usmívá se a potřásá si s Viktorem rukou)
Roman: Ano, vlastně něco podobného. Vzpomínáš si, jak jsem ti vyprávěl, že jsem kdysi byl nalezen na břehu naší krásné velké řeky. O žádných příbuzných jsem nevěděl. Myslel jsem si, že všichni zřejmě nějak uhynuli, při nějakém ztroskotání naší lodi. Ale teď jsem zjistil, že mám bratra Viktora. Máme odlišná přímení, protože když mě nalezli, nevěděli o mě vůbec nic, ani jak se jmenuji. Ale tohle je důkaz toho, že jsme bratři. (mává nějakými papíry v ruce)
Marie: Aha, takže jsi nic nevyhrál. (zklamaně)
Viktor: Skutečně, o žádných příbuzných jsi nevěděl? Myslel jsem si, že vám nedávno zemřel bratranec?!
Roman: Jo vlastně ano…
Viktor: Buď klidný, já to na tebe neřeknu, ale je tu jedna taková menší věc…
Marie: Myslíte ji! Je tady, že! Je to támhle ta číšnice! Jak vůbec můžete, takto vydírat svého bratra!

(Šokovaný Roman se ohlédne po Evě, která přichází k nim s pitím, co si Marie u ní objednala)

Eva:
Ano, tady jedno vínečko,
pro tebe má hrabivá sestřičko!
A samozřejmě i pro drahého zrádce. (jedovatě)
A mého milého zachránce.

(Všichni pozvaní utichnou i hudba a poslouchají jen tuto čtveřici)

Viktor: Evo, já tě prosím!
Eva: Moc se, vám pane, omlouvám. Chtěla jsem se skrýt v davu sloužících. Hodně jsem se změnila, ale má sestra mě stejně poznala. Nemyslím, že je k něčemu ještě něco předstírat. Nebojte se, nikomu však lámat kosti nebudu. Kromě věcných poznámek neudělám vůbec nic. Dodržím slib, který jsem dala.
Marie: Takže se vzdáváš své pomsty. No prosím, a to bylo předtím těch řečí! (směje se)
Roman: Evo! Ty… (stojí jako solný sloup, těká očima z Viktora na Evu, z Evy na Marii a poté znovu na Viktora)
Eva: To jsem neřekla. Oba pocítíte můj hněv! (odchází ze scény)
Marie: To jste udělal schválně, že tu je! Ona se své pomsty nikdy nevzdá! Co jste to za bratra! (ječí na Viktora)
Viktor: To samé můžu říci však i já o vás. Jste její sestra, neměla byste být na její straně?!
Marie: Ale já, já… No tak něco řekni, Romane!

(Roman neodpovídá, jen se stále dívá za Evou, jako by viděl ducha. Marie se sebere a odchází ze scény za Evou)

Roman: Ty jsi jí pomohl?
Viktor: Ne, pomohla si sama. Teprve před rokem jsem ji zaměstnal, už jako úspěšnou komornou.
Roman: Miluješ ji a obdivuješ. (konstatuje)

(Viktor neodpoví, jen oba mlčí a dívají se na sebe)

Roman: Nikdy my neodpustí. Nikdy… (vezme sklenici s vínem a rozmáchne se s ní, hodí ji proti podlaze)
Viktor: Jak dlouho jsme se znali, ale nevěděli jsme, že jsme bratři? Úplně stejnou dobu, jako jsme znali i ji. Vždycky jsem…jsme…

(za scénou se ozvě Evin výkřik, na to Roman s Viktorem vyběhnou ze scény, Roman dříve, protože se lépe vyplete mezi davem)




Andělé patří do nebe 06

29. června 2012 v 15:19 Moje povídky

Scéna druhá

Viktorův dům, hlavní hala
Na scéně Viktor

Viktor (zpívá):
Můj drahý, drahý příteli
vím dobře, co oba bychom si přáli.
Dlouho jsem hledal
a po světě jsem kvůli tomu běhal.

Již dlouho ji miluji,
a přeci tak nepěknou věc ji daruji.
Již dlouho ho hledám,
nemyslel jsem si, že toho kdy nechám.

Konečně jsem ho našel,
a teď abych to snad přešel?
A to vše jen kvůli ní,
která jen o pomstě sní.

Přesto mám jí i jeho rád.
s oběma se chci smát.
Oni se však na zájem chtějí prát!

Miluji tě, Evičko!
Ty moje krásná růžičko!
Miluji i tebe, bratře!
a o tom není žádná pře!(potlačuje pláč)

(Na scénu přichází Eva a Viktor se uklidní, nasadí masku nezájmu.)

Eva (zpívá):
Pane můj, volal jste mě?!
Viktor (zpívá):
Proč, víš zřejmě?
Eva (zpívá):
Ano, chcete, abych odešla,
protože jsem proti vám hřešila.

Pohádali jsme se,
beze mě vám bude blaze.
Moc se omlouvám,
odcházím a hodně štěstí přeji vám.

Viktor (zpívá):
Ne, nechci tě vyhodit,
jen nic nechci hrotit.
Co je dnes za den, víš však?
A já nevím, co se stane pak.

Pak až tu zůstaneš a pravdu zříš,
a já na obranu budu muset postavit mříž.
Protože budeš ho chtít přitlouct na kříž.
Eva (zpívá):
Pane, co je dnes za den, vím.
Odpustil jste mi, nebo snad sním?
Pane, dnes je váš den šťastný
Ať dnes jste oslavovaný!

Dnes máte narozeniny.
A nechcete je oslavit bez své rodiny.
Nechcete oslavit bez nich své kulatiny.
Viktor (zpívá):
Zlé však bojím se mysli,
Vy dva nestanete se přáteli.
Proto pro dnešní večer odejdi.
Aby všichni mohli být rádi.

Eva (zpívá):
Pane můj, kdo jsou vaši příbuzní?
Nebojte se, oni budou spokojení
Nebojte se bodu hodná,
svědomitá, tichá a pilná.
Viktor (zpívá):
Mé příbuzné netřeba znát.
Bojím se, že budete dělat hlouposti,
ve své pomstychtivé bláhovosti,
A právě poroto, netřeba vás na oslavu brát.
Eva (zpívá):
Ne, ne prosím nebudu dělat blbosti!
Nebudu vám přidělávat starosti!
Vše proběhne k vaší spokojenosti!

Slibuji!

Viktor: Slibuješ, i když nevíš, kdo je můj bratr?
Eva: Je jedno, kdo to je, nebo jaký je. Je to váš bratr. Nechci jít pryč, nechci to tady opustit. Konečně jsem našla po dlouhé době zase místo, které mohu nazvat svým domovem. Dlouho jste ho hledal. Je těžké být bez rodiny. Je jedno, jaký je, nebo kdo to je. Slibuji!
Viktor: Dobrá tedy, budeš tady a budu koneckonců rád. Nakonec toto bude tvá zkouška. Když uspěješ, brána znovu na druhou stranu se otevře. Přesto drž se prosím zpět a moc se neukazuj.
Eva: Ano pane, sice nevím proč, ale udělám to.
Viktor: Až přijede, obávám se, že pochopíš, pak však nepanikař a vzpomeň si, co jsi mi slíbila.
Eva: Udělám vše, abych to, co jsem slíbila, také držela.
Viktor: Děkuji, můžeš jít.

(Eva odchází ze scény)

Viktor (zpívá):
Děkuji ti, má dobrá vílo,
má dobrá povznášející sílo!
Nakonec stejně bych ti to říct musel.
Nakonec můj bratr by na mou lásku přišel.

Já smažu veškerý rozpor mezi vámi,
vezmu na sebe i ošklivé na duši šrámy.
Nakonec když zjistí, že to vše bylo zbytečné,
pomsta, peníze, postavení jsou bezvýznamné.

Navzájem si odpustíme a budeme žít blaženě,
všichni v jedné smířené rodině,
nebo snad myslím naivně?




Andělé patří do nebe 05

29. června 2012 v 15:16 Moje povídky

Druhé dějství

(Skutečný svět, Země)

Scéna první

Viktorův dům, hlavní hala o tři roky později
Na scéně Viktor a František


Viktor: Jak jsme na tom s oslavou?
František: Vše zařízeno, můj pane.
Viktor: Obsluha, zábava, jídlo a další věci?
František: Ano, pane to vše je zařízeno, zbývá jen poslední věc. Jako hostitel byste měl mít paní domu. Neříkám, abyste se hned s nějakou ženil, nebo něco takového, ale muž ve vašem postavení a…
Viktor: A co?
František: Promiňte, pane, tyto soudy mi nepřísluší. Vždy mi šlo jen o vaše blaho, štěstí a pověst.
Viktor: Ne, nemusíš se omlouvat, chápu to.
František: Skutečně? Nejsem si jist. Jste příliš pyšný na to, abyste se jí přiznal. Ne, jste dost pyšný na to, abyste si to přiznal sám sobě.
Viktor: Nevím, o kom to mluvíš, starý příteli.
František: No, to určitě, jistě že to víte. (mumlá si pod vousy)
Viktor: Co jsi to říkal?
František: Nic pane, vůbec nic.
Viktor: Dobře! Mohl bys mi říct, jestli ta nová služebná má něco na starosti na té oslavě?
František: Myslíte Evu! Proč probůh ji nemůžete nazvat jménem?! Zase jste se pohádaly? (povzdychne si)
Viktor: Ale vůbec ne, my se přeci nikdy nehádáme. Co bych to byl za pána, kdyby si služebnictvo toto ke mně mohlo dovolit.
František: No, to určitě. Ty bys ji určitě vyhodil za to. To je absurdní. (mumlá si pod vousy) Má na práci obsluhu stolů v domě. Proč se ptáte?
Viktor: Dal by se na tu práci sehnat někdo jiný?
František: To snad nemůže myslet vážně. On ji skutečně chce vyhodit. To snad… zbláznil se, můj pán se zbláznil! (mumlá si pod vousy a kroutí nevěřícně hlavou) Ano, dalo by se to, pane, ale já osobně bych…
Viktor: Tak to rád slyším! Výborně, zařiď to a pošli ji teď za mnou! Můžeš jít.
František: Hoh, můj pán se dočista zbláznil. Můj pán se zbláznil láskou, kterou nemůže mít, a tak ji teď chce vyhodit. Běda, běda (mumlá si pod vousy a odchází ze scény)

(Viktor nehybně stojí na místě a poté schovává hlavu do dlaní)




Andělé patří do nebe 04

29. června 2012 v 15:11 Moje povídky

Scéna čtvrtá

Neznámá ulice
Na scéně Viktor, klec s Evou a modrou dekou.

Viktor přejde pódium a zastaví se uprostřed pódia a rozhlédne se. Poté spatří klíč od klece, vezme ho a přijde až ke kleci. Z klece se ozývají Eviny vzlyky, ale Eva není vidět, protože klec je stále přikrytá modrou dekou.


Viktor: Je vám něco?
Eva: Jestli je mi něco, no pane, to je mi ale otázka? Vy mi jste?!
Viktor: Co prosím? Jak, vy mi jste?
Eva: Běžte pryč! Člověk v kleci, jako lapené zvíře v zoo, nechce diváky.
Viktor: Takže vy tady nejste z vlastní vůle? (sedá si na zem vedle klece a hraje si s klíčem)
Eva: Ne, já jsem ráda tady zamčená. Mě to totiž baví! Člověk jako já, by měl zůstat zavřený.
Viktor: Člověk jako vy? To říkáte, protože se bojíte sama sebe. Bojíte se toho, co byste mohla udělat?
Eva: To míníte proč? Co když jsem něco již spáchala?
Viktor: Teď máte na mysli svoji rodinu? Ale jděte, ta se bez toho rodinného prstenu, který ukazuje šlechtický původ, obejde. Vždyť má ještě plno dalších takových věcí, včetně listin.
Eva: Kdo, k čertu, jste? Jakto, že o mně tolik víte?
Viktor: I andělé, potřebují své andělé strážné, protože svět a život je zlý.
Eva: Vybral sis špatného člověka, anděli. Špatného svou duší i bez budoucnosti a návratu zpět do nebe. Špatného člověka, špatného! Prosím neztrácej čas a odejdi.
Viktor: Až bude čas, odejdu. Skutečně to chceš?
Eva: Co, abys odešel? Zůstat tady zavřená v kleci? Nebo se pomstít?
Viktor: Skutečně se chceš pomstít? Skutečně chceš ztratit svoji budoucnost?
Eva: Ano, donutím ho se mi poklonit a prosit o milost!
Viktor: Uděláš to, i když ti pomohu a řeknu ti, že to nechci?
Eva: Nemusíš si špinit ruce, anděli, abys vypustil divé zvíře z klece. Pomůžu si sama.
Viktor: A vida klíč, kde se tady od tvé klece vzal klíč? (dělá jako by ho právě našel) No škoda, že nechceš pomoc. Asi ho tedy tady budu muset zase nechat. No nevadí, rád jsem vás poznal. (Položí klíč na dosah klece a odchází ze scény.)

(Eva šmátrá po klíči, uchopí ho, otevře klec a odhodí deku pryč. Z klece vychází však již se zlověstným úsměvem, jako anděl pomsty.)




Andělé patří do nebe 03

29. června 2012 v 15:05 Moje povídky

Scéna třetí

Neznámá ulice
Na scéně Eva v kleci s modrou dekou.

Eva (zpívá):
Hoch, můj manžel, je mrtev…
a já, mé srdce spadlo na větev.
Ano, tak strašně mě srdce bolí.
Neřekla bych, že mě to tak skolí.

Můj manžel je mrtvý
a to se již nikdy nespraví.
Proč, proč však, jak…
o vše jsem přišla pak?

Jsem pryč, už nejsem tou,
již prošla jsem tmou.
A proč byl s tou mrchou,
s tou mou sestrou?

Ach ne ona tam byla určitě náhodou,
ach ne, nesmím být bláhovou.
Do pomyslné klece mě zavřely,
aby mi snad v něčem zabránily?

Ne, ne takto andělé přeci nemluví,
mně se přeci nestalo určitě bezpráví.
celý ten omyl se jistě vysvětlí a spraví.

Hoch, můj manžel, je mrtev…
a já, mé srdce spadlo na větev.
Ano, tak strašně mě srdce bolí.
Neřekla bych, že mě to tak skolí.

Přesto, je to snad jen žert krutý,
nebo snad je to tady naprosto dutý. (klepe si na čelo)
Není možné, aby byl mrtvý,
Vždyť byl to on Roman Toulavý!

Avšak pochybnosti o jeho smrti mám.
Že je to divné, ruku do ohně za to dám.
Ale důkazy v rukou nedržím.
Ne, proč ústně proti němu tak hřeším?

Možná, možná jsem jen naštvaná,
a moje obava je jen planá.
Jsem taková, protože mi nic nezanechal.
Cítím se okradená, protože mi nic neodkázal.

Páchám však na tobě skutečně hřích,
když nejsem nic bez peněz tvých?!
Co to říkám tvých, snad mých! (křikne a stočí se do klubíčka)

(Na scénu přichází Roman, Marie, Adam, Irma a Ondra)

Roman: Tok to vypadá, že jsi jen skutečně ubohé důvěřivé stvoření. Přesto mě překvapuje, že cítíš, že je něco v nepořádku. Tušíš, že jsem tě podvedl?

Eva (zpívá):
Ach ano, ano ty peníze jsou moje
vždy přece nikdy nebyly tvoje!
Copak se sluší takhle ženu vydědit,
a takto strašně mě podvést a zradit?!

Oh, jsem na mizině,
jsem sama a v zimě.
Jsem bez domova,
bývalá žena Romanova.

Hoh, Marie má sestřičko!
Marie:
Nebuď, nebuď naivní, holčičko!

Peníze a čest a moc, to jediné lidi zajímá. To jediné zajímá mě! Věděla jsem, že Roman je proradný, ale tohle jsem nečekala. Je podnikavý a inteligentní. Člověk, o kterém se dá vlastně uvažovat. Z ničeho udělá něco. Ví, co je to první v životě a jde si zatím. První v životě je hrdost na své štěstí a štěstí se váží ve zlatě a drahých diamantech. Takovému člověku, rádo se pomáhá, zisk je jistý, jen si člověk musí dát pozor na své transakce.
Eva (zpívá): Jak strašně kruté, má sestřičko!
A co ty má drahá matičko?
Irma:
Nebuď naivní, má holčičko!

Odešla si ze svého domova, aniž by ses o něčem zmínila. Vzala jsi své jediné veškeré úpory, drahé šperky i nám jsi něco vzala a bez našeho požehnání jsi odešla. Proč, proč bychom se měli postarat o svoji dceru, která se k nám zachovala jako k cizím, ba hůř?
Eva (zpívá):
Jak strašně kruté, má sestřičko!
I tak je dcera dcerou, má matičko!
Tatíčku, ty moje milované srdíčko?
Adam:
Je mi líto moje milované sluníčko!

Opustila jsi nás, dělali jsme si starosti. Doslechli jsme se, co jsi provedla. Já bych ti pomohl, ale bylo by to k něčemu? Zase bys něco vyvedla, zase bys na něco naletěla. Chtěla jsi být samostatná a hrdá. Tak tady je tvá šance! Dostaň se z toho sama a budeš šťastná hrdá a samostatná! (odchází společně s Irmou ze scény)
Eva (zpívá):
Ach protivný to svět,
není to žádný vonný květ.
má rodina se otočila o mně zády
jen tak bez sladkých slov a parády.

Byla jsem ohavně okradena!
Bože můj, na kost jsem byla oškubána!
Svým mužem byla jsem oloupena!

Och, lidi pomozte!
z tohoto utrpení,
mříží samoty a chudobní,
mě vykleštěte a zbavte!

Pane, pane velectěný, věříte mi!

Ondra: Táhni pryč ty…! (odchází ze scény)
Roman:
Oh, má drahá, nějak ti již nejde rýmování,
že by to bylo zapříčiněno špatným stravováním?

Eva: Buď ticho ty jeden zlotřilče, zloději a podvodníku! Jedno jestli jsi živ a zdráv, stejně jsi mě na své smrti podvedl a okradl!
Marie: Ale no tak, takto se andělé přeci nevyjadřují. Dobře víš, o mrtvých jen dobře! Ale víš co? Co mi je vůbec po tobě!? Jen zuř, jen fňukej, můžeš si zato sama, jen kdybys mě poslechla. No nic já tady zatím s mrtvým uzavřu smlouvu. Jeho peníze, tvoje peníze, mi pomohou ke štěstí. (odchází se smíchem ze scény)
Eva: Ty proradná zmije, ty jedovatý hade, ty, ty… (chrlí slušné nadávky za ní a Roman se směje)
Roman: Tvá sestra měla pravdu. Vypadá to, že tvá křídla najednou jako by postrádala lesku! Jako by trochu černala. Vypadá to, že začínáš bloudit v mlhách u hrany, u brány na druhou stranu. Nezpíváš, nebásníš, křičíš nadávky a mrtvé haníš. To není dobrá vizitka pro anděla. Přehoupneš se přes hranu a…
Eva: Jestli jsi živ a zdráv, ať tak se staň! Půjdu a najdu si tě! Půjdu klidně do široširé černé tmy a stanu se démonským andělem pomsty, jen abych tě našla a potrestala.

Spravedlnosti bude učiněno za dost,
a to bude má radost a pro teď i jediná starost!
Donutím tě se mi poklonit a prosit o milost! (vyřkne jako kletbu)

Roman: No to sotva, nejdřív se budeš muset dostat z těch mříží! (Se smíchem klec přikrývá modrou dekou a odchází)




Andělé patří do nebe 02

29. června 2012 v 15:03 Moje povídky

Scéna druhá

Dům Evy a Romana o několik týdnů později.
Na scéně Eva, Roman, Ondra a klec s modrou dekou.

Ondra: Dobrý den. Musím vám s politováním oznámit, že váš manžel včera zemřel. Jeho auto spadlo do jezera. Nemusíte se však bát. Identifikaci po vás chtít nebudeme. Zrovna poblíž byla vaše sestra, která ho identifikovala. Je vám něco, vypadáte špatně?
Eva: Ptáte se, co je mi. Děláte si ze mě srandu? Právě jste mi oznámil, že můj muž zemřel. Hch, Bože je mrtvý! Můj manžel je mrtvý!

(Roman přijde až těsně k Evě, šeptá jí do ucha)

Roman: Tak to jsi drahá nečekala, že? Promiň, moc dlouho nám to manželství nevydrželo. Škoda, nebyla jsi můj typ.
Ondra: Ach tak, měla jste svého muže velmi ráda. Vzala jste si ho z lásky. Moc se omlouvám, myslel jsem si, že jste se chtěla jen zaopatřit.
Eva: Co tím chcete říct?
Roman: No, to je správná otázka, že zlato. Žádné, jak to můžete říct, ale co tím chcete říct. Začínáš myslet.
Ondra: Veškeré cennosti a peníze byly napsány na jeho jméno.
Eva: No a?
Ondra: Také tento dům, a veškerý váš majetek…
Eva: Promiňte, no a co? Byla jsem jeho ženou. Pokud vím, tak nikoho jiného neměl…
Ondra: Jde totiž o to, že těsně před svou smrtí vytvořil závěť. V niž odkázal všechny tyto peníze a věci svému bratranci, panu ctěnému Romanu Pohromnému. Vás ze závěti naprosto vydědil.
Roman: Jak vlastně dlouho jsme spolu byli? Hmmm, počkej, zamyslím se… jo už vím, půl roku jsme spolu chodili a tři dny, když počítám i včerejšek, tak čtyři dny jsme byli manželé. To je dost kráká doba na to, abys mohla říci, že jsi mě znala.
Eva: Ale vždyť on neměl žádného bratrance. Roman Toulavý tak on se přeci jmenoval.
Roman: Jsi si jistá, že jsem neměl synovce? Vždyť je normální, že křestní jména předávají v rodině. Takto jsem se jmenoval a takto se může přeci jmenovat i synovec, o kterém jsem se ti nezmínil.
Eva: To je celé divné, proč zrovna dělal něco takového, jako je závěť. Vždyť měl celý život teprve před sebou. Skoro to zní jako…
Roman: Co? Jako co to Evo, zní? Jako sňatkový podvod. No tak to řekni. Řekni to! (křikne, až Eva nadskočí)
Eva: … Ty peníze ten majetek byl můj a mé rodiny.
Ondra: To je sice moc pěkný, to mě však moc nezajímá. Je jedno, jak to vypadá, vše jsme pečlivě prověřili. Žádné protizákonné jednání jsme nezaznamenali. A pokud jde o mě, myslím si, že to vy jste se chtěla vetřít do jeho rodiny. Proto napsal tu závěť takto, proto odjel pryč s veškerou hotovostí. Víte co? Pro Vás dámo, bude nejlepší, když odsud odejdete. Tento dům teď patří pouze Romanu Toulavému.
Eva: Ale pane, já nemám kam…
Roman: Neslyšela jsi ho?! Máš vypadnout z tohoto domu! (Zakřičí na Evu, chytne ji a vláčí pryč ke kleci. Vtáhne ji do klece a zamkne ji. Vezme klíč a zahodí ho pryč. Poté odchází společně s Ondrou pryč ze scény. Na scéně zůstává pouze Eva.)




Andělé patří do nebe 01

29. června 2012 v 14:53 Moje povídky

Postavy:

Eva: "Donutím tě se mi poklonit a prosit o milost."
Roman: "Vše je na nic, miluji tu, která mě nesnáší."
Viktor (Romanův bratr): "I andělé, potřebují své andělé strážné, protože svět a život je zlý."
Marie (sestra Evy): "První v životě je hrdost na své štěstí a štěstí se váží ve zlatě a drahých diamantech."
František (Viktorův sluha): "Jste příliš pyšný na to, abyste se jí přiznal. Ne, jste dost pyšný na to, abyste si to přiznal sám sobě."
Ondra (policista): "To je sice moc pěkný to mě však moc nezajímá."
Adam (otec Evy): "Dostaň se z toho sama a budeš šťastná, hrdá a samostatná!"
Irma (matka Evy): "Odešla si ze svého domova, aniž by ses o něčem zmínila."

První dějství

(fantaskní svět démonů a andělů)

Scéna první


Mýtinka u řeky nedaleko domu Eviny rodiny
Na scéně Eva (anděl), Roman (démon) a klec s modrou dekou přehozenou přes ni.

Eva a Roman se drží za ruce a zpívají.

Eva:
Jak je den krásný,
když je vzduch
láskou vonný
bez černých much.

Já bych se obětovala,
než abych to ztratila
a v samotě bloudila.

Roman:
To jsem rád má drahá.
To je naše krásná cesta,
tak pojď a nebuď plachá.
Pro anděly to bude ztráta.

Naše však štěstí.
Můj život bez strastí.
Tvůj bez andělských bláhovostí.
Eva:
Hoch, šla bych, šla
avšak s máti jsem nehla.
Jak mám opustit příbuzné,
a ani přátelství není bezcenné.

Chtěla jsem, chtěla
a přitom jsem se chvěla.
Chtěla jsem jim to říci.
A oni, že prý mají práci.
Roman:
Kdo, by mohl jen pochopit?
Eva:
Jak bych mohla opustit?!
Roman:
Nechci, nechci tě ztratit!

Eva:
Mí rodiče, andělé,
mí známí a mí přátelé,
tví příbuzní, tví drazí,
to všechno je naší zdí.

Krásnou a drahou
a však nepřekonatelnou.
Jsme ze dvou odlišných světů,
je to tak, nebo se snad pletu?

Roman:
Jsme ze dvou světů, ale jednoho vesmíru,
Eva:
ty dva světy vždy budou ale bez smíru!

(Marie za scénou): Evo! Evo! Kde jsi? To jsem já…

(Roman a Eva se skryjí za klec. Marie přichází na scénu.)

Marie: Evo! Kde ta potvora sakra zase lítá? Snad to není s ním! Pche, taková urážka našeho rodu. Copak si neuvědomuje kým je? Že by se neměla tahat s takovýma jako je on. Z něčeho takového bude jen potíž. Neví, co se sluší a patří. První v životě je hrdost na své štěstí a štěstí se váží ve zlatě a drahých diamantech. (Zavrtí nechápavě hlavou a odejde s voláním jejího jména.)
(Marie za scénou): Evo! Evo! Matička tě volá!

(Roman a Eva se vyplíží ze své skrýše a zpívají.)

Eva:
Oh Romane, hrůza a děs,
z těch slov polil mě běs.

Jak něco takového…
může říci má sestřička?
Jak může říct něco tak ošklivého
tak lehce, jako by to byla hračka?

Roman:
Tak, tak je konečně vidíš!
Tak konečně nesníš!

Toto tady, kde jsi, je Zem,
svět lidský, čistý i nečistý.
Málo takových andělů zavítá sem.
Je to svět čistých duší pustý.

Eva:
Ano, tak je to pravda,
a toto není žádná sranda.

Roman:
Dva odlišné světy, však jeden vesmír,
ty dva světy vždy budou ale bez smíru!
Eva:
Ale vždy tu bude jen uzoučká stěna,
k překročení do jiného světa velká brána.

Roman:
Andělé lehce zabloudí za tu bránu,
přehoupnou se přes pomyslnou hranu.

Eva:
Ubohá Marie, zlatíčko Marie zabloudila!
Proč mi neřekla, já bych jí pomohla.
Roman:
Nejen ona se v mlhách ztratila
a tu hranu, bránu překročila.
Eva:
Ano, tak je to pravda,
a toto není žádná sranda.
Přesto jsou moje rodina,
ještě snad nenastala ta hodina!

Roman:
Kdo, by mohl jen pochopit?
Eva:
Jak bych mohla opustit?!
Roman:
Nechci, nechci tě ztratit!

Nikdy mě takto nepřímou,
nesnášenlivostí ke mně planou.
Odejdeme, odejdeme pryč
dnes večer, tak nekřič!

Potichu si sbal
a pamatuj si, co jsem ti dal.
Nikdy mě nepřijme tvá rodina,
a proto přišla již ta hodina.

Opustíš je, ale v tvém srdci nebude pustina.
Udělej to, než praskne strachu tvá hladina

Kdo, by mohl jen pochopit?
Eva:
Jak bych mohla opustit?!
Roman:
Nechci, nechci to ztratit!

Jestli ráda mě máš,
tak na co se ještě sebe ptáš?
Jdi domů a zabal vše potřebné,
i zlato, šperky a jiné drobné,
vše to, co nám bude na cestě platné.
(odmlčí se)

Tak a teď běž honem domů! Nebo když se nerozhodneš, odejdu sám.

(Eva zmateně a stále nerozhodně odchází)

Roman: Tak nerozhodný je ten můj naivní andílek. (směje se) Andílek, který mi pomůže k bohatství a do vyšší společnosti. Ale musíme být ticho "pššššt" jinak se celý můj plán zhatí. Nemyslete si o mně však, že jsem ubohý zlodějíček. To ale vůbec ne! Vlastně pro ni konám pouze dobro. Ukážu jí skutečný svět, takový jaký je. Dnes mi naletí a zítra, zítra již nenaletí nikomu jinému. Pokud jde o tu její rodinu, jsou to takový neskuteční lakomci, těm to také prospěje. Vlastně se nic tak vážné nestane. Možná ani nepozná, že jsem ji podvedl a vše se ztratí do tmy.

(Světla postupně zhasnou a Roman se ztratí ve tmě.)