Nejtěžším zločinem je promrhaní svého života a trestem za to je smutek a prázdnota v srdci.

Říjen 2012

Práce do školy

25. října 2012 v 19:34 Obrázky
Kdyby někdo nevěděl jsem J.K. a letos jsem nastoupila na VŠCHT obor Restaurátorství uměleckých děl ze skla a keramiky.


Vase - semestrální práce z předmětu broušení skla (zatím není hotová)









Ceramic vase - práce z předmětu keramiky












Pillar - práce z předmětu věcné kreslení



Cubes - práce z předmětu věcné kreslení



detail rag - práce z předmětu věcné kreslení



Buddha - keramický Buddha, předtím než se mi rozbil...






Buddha destroyed - keramický Buddha, po tom, co se mi rozbil


Buddha (work my classmates) - Buddha mé spolužačky, kterého jsem začišťovala, zahlazovala a upravovala




Shapes of glass - semestrální práce z předmětu vitráže



Tile (gamblers) - práce z předmětu keramiky


Ancient statue - práce z předmětu věcné kreslení



Beauty of boxes and baskets - práce z předmětu věcné kreslení


Beads - práce z předmětu zpracování skla nad kahanem


Glass flowers - práce z předmětu zpracování skla nad kahanem



Saucers - práce z předmětu keramiky


Buddha - práce z předmětu keramiky





Shapes of glass 03 - pokračování vitráže







Hedgehogs - práce z předmětu zpracování skla nad kahanem


Mouse - práce z předmětu zpracování skla nad kahanem



Love - práce z předmětu zpracování skla nad kahanem

Beads 03 - práce z předmětu zpracování skla nad kahanem



Green pendant - práce z předmětu zpracování skla nad kahanem


Pink pendant - práce z předmětu zpracování skla nad kahanem



Yellow pendant - práce z předmětu zpracování skla nad kahanem



Nun - práce z předmětu věcné kreslení





Mirror - práce z předmětu vitráže



Training glass - práce z předmětu rytí skla


Glass - práce z předmětu rytí skla









Drawing tiles - práce z předmětu kresby



semestral work for school - práce z předmětu kresby



Prolog

20. října 2012 v 12:57 Koš

Poznámka autora:
Říkala jsem si, že jsem již dlouho nic nepřidala, bohužel nemám moc času, navíc píši najednou několik sérií, které bohužel tady asi neuvidíte, a to mi bere všechen zbylý čas, takže jsem přemýšlela, co bych sem mohla hodit, abyste "nestrádali". Nakonec jsem se rozhodla pro prolog jedné nové série povídek, která zatím má pouze onen prolog, epilog, koncept a část první kapitoly. Název Deník J.K. je zatím jen pracovní a ani nevím, kdy a kde se tato povídka objeví, ale až se tak stane, dám vám rozhodně vědět. Proto, že je zatím tak nekompletní, nechtělo se mi sem dávat info, ale něčím vás nalákat můžu. Snad vás prolog zaujme. :-)

Prolog

Otevřel jsem skleněné dveře, sundal si své fialové chlupaté papuče a bos jsem vstoupil na terasu. Dlaždice mě studily do nohou. Pohlédl jsem na noční oblohu. Byla přesvícená, kromě měsíce jsem na ní neviděl jedinou hvězdu. To v městech bývá. Teplá letní noc. Nadechl jsem se, abych nahnal do plic trochu čerstvého vzduchu. V obýváku, ze kterého jsem vyšel, se dýchat nedalo. Hudba vyřvávala, lidé popíjeli a kouřili. Zábava byla v plném proudu, přesto tady na terase byl relativní klid a pohoda. Přestal jsem zírat na oblohu a stočil pohled na NI.
Stála tam ve svých dlouhých zelených šatech a roztomile se usmívala. Rty potřené leskem i šaty, ozdobené drobnými korálky, se v nočním svitu a světle z obýváku lehce třpytily, v mírném vánku vlnily, stejně jako její kudrnaté dlouhé hnědé vlasy, které v umělém světle nabývaly až barvy zlata.
Opírala se o modré kovové zábradlí až na konci terasy. Upřela na mě své zelenohnědé oči. Přestala se usmívat a zvážněla. Černé obočí svraštila k sobě a na čele se jí vytvořila malá vráska. Ucítil jsem její jemnou vanilkovou vůni.
"Naše oslavenkyně se mračí. To není dobře. Jak bych mohl odehnat ten mrak?" zeptal jsem se ležérně a přitom zkoumal kontury jejího obličeje. Drobná ústa s plnými rty, kulaté tváře, malý pršáček a vysoké čelo. Nebyla hubená ani tlustá. Nebyla vysoká, nebyla malá. Nebyla hezká, nebyla ošklivá. Byla to žena, podle nichž jsem soudil ostatní.
"Potřebovala jsem tě, chtěla jsem s tebou mluvit," řekla.
"Ano, o čem? Jsem ti plně k dispozici," zazubil jsem se v blažené nevědomosti.
"Můj čas se blíží," pravila jednoduše.
"Cože?" nechápal jsem.
"Stmívá se nad mým životem."
"O čem to blábolíš. Jsi mladá a…" zavrtěl jsem nesmlouvavě hlavou. Nedokázal jsem uvěřit tomu, co řekla. Srdce se mi divoce rozbušilo. Chtělo se mi křičet, to však nešlo.
"Nikdo není moc mladý na to, aby zemřel," mluvila tiše a klidně, jako kdyby vyprávěla, co měla k obědu. Já na ni užasle hleděl a mlčel. Nedokázal jsem cokoli namítnout. V krku mi vyschlo a hlasivky vypověděly službu. "Jsem nemocná, vrozená vada srdce," pokračovala. Pane na nebesích proč?! Za co? Ať je to nemístný vtip, ať se doktoři mýlí, ať je to chyba přístrojů, ať se mi to pouze zdá, cokoli, jen ať to není pravda. Dám všechno, domov, peníze, svůj život, stačí říct, ale ne ji, ji ne! Začal jsem se modlit, k ničemu to však nebylo. "Tyhle jsou moje poslední, a tak jsem si řekla, že ti něco ukážu." Konečně jsem nahmatal zábradlí, o které jsem se stejně jako ona opřel. Na rozdíl od ní jsem však musel, nebo bych se už úplně složil. Připadal jsem si jako opilý, nebo alespoň tak, jak jsem si myslel, že si opilí připadají. Nikdy jsem se ještě neopil. To, že jsem se opřel o zábradlí, nalezl pevný bod, mi zřejmě značně pomohlo a dokonce i malinko vrátilo hlas.
"Nemůžeš tohle člověku jen tak říct bez varování a čekat, že to vstřebá za pochodu," vyčetl jsem jí. Chtěl jsem se jí zeptat, kde v jaké nemocnici byla, a říct jí, že jí zařídím to nejlepší, co jde. Říct, že ji odsud jen tak nepustím, ale ona mě předběhla. Než jsem stihnul pípnout, ze své černé malé kabelky vyndala ještě menší červený notes a tužku.




Já jsem Grimm

13. října 2012 v 10:21 Moje povídky

Já jsem Grimm


Moje tetička zemřela,
a když do očí smrti hleděla,
tak mi potichu pravila,
že jsem Grimm.

Ničemu z toho jsem pořád nerozuměl,
pochopil jsem, když jsem je uzřel
a díky tomu jsem se s tím srozuměl,
že zrovna já jsem Grimm.

Dnes ráno zabili dívku,
upír ji kousl do krku.
Upír, je to pravda vskutku,
protože já jsem Grimm.

Konzultoval jsem to s vlčkem,
mým velmi dobrým přítelem,
ten mi poradil, jak bojovat s upírem,
musím bojovat, protože jsem Grimm.

Doma se nám rozbila lednička
a přišla ji opravovat lasička.
Bála se mě chudinka,
protože věděla, že jsem Grimm.

Juliett to přišlo divné
a mně to zase přišlo trapné,
neustále jí lhát mi připadá špatné,
ale nemůžu jí říct, že jsem Grimm.

Juliett, vlček, můj kolega a přátelé,
nemůžu pustit ze zřetele,
že jsou všichni v nebezpečí,
a ta situace bude jen a jen horší.

To vše kvůli tomu, že jsem Grimm,
to se však nezmění,
a to je mé trápení,
to že jsem a budu vždy Grimm.

Poezie Pauly Nancy Millstone - Jedu takhle tramvají

12. října 2012 v 20:13 Moje povídky

Jedu takhle tramvají


Jedu takhle tramvají,
takto o půl třetí světla jen hrají.
Zelené, modré, červené a žluté světla lampionů
v černé tmě noci jen planou.

Nastoupivší do tramvaje bezdomovec,
smradu a puchu zplozenec.
Nastoupivší do tramvaje prostitutka,
tento čas je její denní špička.

Další kdo s námi jel,
byl feťák a opilec, který klel.
Normálních pracijících lidí pomálu
a já se z toho strachy klepu.

Hlavně už dojet na místo,
už jsem skoro doma, no proto!
Noční jízda tramvají stojí za to!




Poezie Pauly Nancy Millstone - Terárium pro jednorožce

12. října 2012 v 20:10 Moje povídky

Terárium pro jednorožce


Koupil jsem si v obchodě jednorožce
a hned poté jsem ho musel umýt v řece.
Jednorožec jest to krásné stvoření,
kterých ve všední den moc není.

Kvůli ostatním lidem
a před říčním chladem
slíbil jsem mu terárium,
ale vytvořit ho bude um.

Teď totiž nemám peněz ani měšce,
budu muset prodat svého jednorožce
a to nepůjde vůbec lehce.




Poezie Pauly Nancy Millstone - Odpornost jest zrůdnost této poezie

12. října 2012 v 20:07 Moje povídky

Odpornost jest zrůdnost této poezie


Nesmyslně skládám rýmy
a přitom chrchlám z rýmy.
Blahoskloněn jest buď skladateli,
avšak pouze a jen mezi přáteli.

Nakonec číst to nikdo nemusí.
My, ty ani já ho nenutí.
Nikdy si však nemůžeš býti jistá,
že v tom objeví něco ta generace, co chlastá.

A tak poezie bez mysli,
čtou všichni v budoucnosti povinně
a to i na intelektuální hladině.




Poezie Pauly Nancy Millstone - Budík

12. října 2012 v 20:04 Moje povídky

Budík


Ráno než se rozední,
spím jak na trní.
Buzení je mé trápení,
strachy se klepu, že zazvoní.

Ach můj Bože, budík, můj budík!
Zvoní tak, jak vřeští králík!
Už vstávej a buď správný chlapík
a neklepej se z toho jak ratlík.

Ráno raníčko panna vstala.
Budík svůj zaklapla
a zase opět ulehla.




Poezie Pauly Nancy Millstone - V hlavě mám prázdno

12. října 2012 v 20:01 Moje povídky

V hlavě mám prázdno


V hlavě mám prázdno,
ale není na to bráno.
Bez ohledu na piliny,
ve školství jsou skuliny.

Místo do školy na nákupy,
je to jak zapomenout slipy.
Koupit si klobouček
a to vše bez brček.

Dělejte věci šíleně.
Dělat věci rozumně,
nenazíráte na svět moderně.




Poezie Pauly Nancy Millstone - Tlachy v posluchárně

12. října 2012 v 19:59 Moje povídky

Tlachy v posluchárně


Sedím tu v posluchárně,
pouze a vždy na jedné straně.
Bla, bla, bla slýchávám
a nic na to nedbám.

Bez víry a vize,
tápám v tlukotu mlze.
Minuta zdá se hodinou,
stala jsem se starou.

Seber papír a tužku.
Strč si bonbón do krku,
protože nudné je tu vše vskutku.




Smetí z mé kapsy - Střípek lži

7. října 2012 v 20:00 Moje povídky

Je to už osm let, co jsem ji potkal. Měla na sobě pánskou košili, sako džíny, cylindr a pod nosem falešné fousy. Ač jsme měli v kroužku dostatečné množství kluků, přesto hrála muže. Svou roli hrála moc dobře, ostatně skoro jako každou roli, kterou dostala, jak jsem se později přesvětil. Tato její role ji však sedla na míru, to jsem tenkrát však ještě nevěděl, až několik dnů poté jsem nabyl alespoň matného tušení.
Potkal jsem ji ve škole na chodbě, což by nebylo nic tak zvláštního, když jsme chodili do stejné školy. Měla na sobě černé džíny, košili, která sice nebyla už pánská, ale za blůzu bych ji mohl považovat stěží, a pod ní černé tričko. Na rukou ani na krku se jí nehoupal žádný přívěšek a ani náramek, či neměla ani prstýnek, prostě nic. Přišla ke mně a usmála se. Pohlédl jsem ji do obličeje, ani ten neměla nijak nalíčen, neobtěžovala se ani s rtěnkou.
"Ahoj, jak se vede?" navázala rozhovor, musela si mě pamatovat.
"No, stojí to za hov**," odpověděl jsem až nezvykle upřímně a byl jsem překvapen. Nepřestala se usmívat, ale nebyl to úsměv, že by mi něco takovéto přála. Ona měla stejně pochmurný pohled na věci jako já, a tak jsme se skamarádili. Měli jsme stejné zájmy, kroužek herectví, nebyla vše tím, jak jsem dosud vnímal ženy, a byla moc milá, skoro až podezřele.
A tak se stalo, že jsem se jednoho večera, když jsme z kroužku šli na autobus domů, jsem se musel zeptat. Chovala se jako muž a oblékala se jako muž. Neměl jsem proti ní nic naopak, ale já…
"Mohl bych se tě na něco zeptat?"
"No, pokud budu znát odpověď, tak určitě," odpověděla mi. Bylo zima a chumelilo, měla lepší boty jak já a šal trochu na před, nikoli však na tolik, abych ji neslyšel.
"No, víš, chtěl bych vědět, co… no hemm…za koho mě považuješ? Snažíš se mě sbalit? Protože, no, víš, já mám rád kluky," dostal jsem ze sebe nepříjemnou pravdu. Zarazila se a já se zastavil také. Chvíli se nic nedělo, a poté se rozesmála. Otočili se na mě a pořád se zalykala smíchy, pak se však uklidnila a zahleděla se mi vážně do očí.
"To jsme to dopracovali, ty jsi teplej, promiň ten výraz, a já zřejmě patřím k těm lidem, co se jednou ožení se svou prací. To nic, je mi jedno jakou máš barvu vlasů, očí či jiné věci. Jsi můj přítel, kámoš," řekla a přátelsky mě objala, nebyl v tom sexappeal, nic takového.
"Ptáš se mě, jestli tě miluji? Samozřejmě že ano, stejně tak jako miluji svoji rodinu, Katku, Lenku a další mé kamarádky a kamarády. Moc jich totiž nemám, jsem hodně uzavřený člověk a dělá mi problém někoho si najít, asi proto, že se chovám, tak jak se chovám. Nenáviděla jsem tento svět kvůli tomu. Nenáviděla jsem skoro každého na něm, až se má nenávist přehoupla v lásku, protože podobně jsou na tom i jiní, a tak proč bychom si to měli ještě ztěžovat? Miluji člověka, protože je to člověk. Pocítila jsem však, že nedokážu vnímat lásku jako se o ni zpívá, či básní. Zdá se ti to jako hlouposti, že? Přesto prosím mohl bys sis to nechat pro sebe?" špitla, ale v jednom se mýlila, já to chápal, chápal až moc dobře.
"Nechám, neboj, stejně jako není prosím tebe, aby sis i to moje nechala pro sebe," ujistil jsem ji, a tak náš vztah nabral dalšího rozměru. Čas plynul a o mě se začala říkat v šuškandě děsivá pravda, neprozradila mé tajemství, spíše si to lidé odvodili sami, ale nebyl jsem jediný. Někdo si zřejmě snažil udělat jasno, a tak i o ni začali kolovat prapodivné zvěsti, že lezba, to bylo zřejmě způsobeno jejím chováním a oblékáním.
Štvalo mě to a naše rodiče velice pobuřovalo, a tak o jejím maturitním plese jsem navrhl něco naprosto šíleného, co jsem ani sám nemohl brát vážně, avšak stalo se, a já jí nabídl šílenou úmluvu. Nikdo by to, proč se chováme, jak se chováme, nepochopil, ani naši přátelé, ani rodiče, ani kdokoli jiný. Nabídl jsem ji, že bude lepší dělat před ostatními, že jsme spolu. Bylo to šílené a možná právě proto, to tak dobře vycházelo. Vlastně to bylo pořád stejné, jen jsme se viděli o dost víc než normálně.
Bylo už něco po jedenácté. Seděl jsem na židli a hloupě civěl do prázdna, když v tu chvíli se ozvalo zaťukání.
"Dále," zahučel jsem a otevřely se dveře do mého pokoje. Vklouzla a zavřela dveře. To bylo nezvyklé, většinou v tuto chvíli pracovala.
"Promiň, že ruším, já jen, nehledáš takhle něco?"
Překvapeně jsem sebou škubl. "Co?"
"No, jaké pak co, tohle!" řekla, opřela se o stěnu a z kapsy vylovila moje hodinky.
"Probůh, kdes je našla?" vyhrkl jsem.
"No to víš, mám otevřené oči," zasmála se. "Když tak ještě něco, dnes tu byl Honza. Chtěl vědět, v kolik se zítra se jdete."
"Jo, dík ozvu se mu…" vstal jsem, přišel k ní a chtěl jsem ji sebrat hodinky z ruky. Musel jsem se však zarazit. To jak stála, to co měla na sobě, jak tím byla zvýrazněna její typicky ženská postava, toto všechno bylo pro ni tak klasické a její vzhled ještě umocňovaly nově ostříhané vlasy. Tak neskutečně krátké, až mě zamrazilo.
"Ne, vlastně se mu už neozvu," řekl jsem náhle.
"Proč?" nevěděla a já místo odpovědi ji vzal kolem pasu. Mírně jsem ji přitisknul na stěnu a ucítil, jak se zachvěla. Nechápala, co chci udělat. Věděl jsem, že mě neodmítne. Neodmítla by nikoho z jejích přátel, ale já věděl, že nikdo kromě mě by něco podobného neudělal. Už několik týdnů jsem to v sobě dusil, až jsem to v sobě nemohl dál potlačovat. Nahnul jsem se k jejímu uchu, až se mé rty ho dotýkaly.
"Protože už mě nezajímá, je mi ukradený, už nemůžu mít ani žádného muže. Ty jsi jediná osoba. Proč ses nechala, zatraceně, ostříhat, pak bych to v sobě mohl dusit možná déle? Řekla si, že nedokážeš i jinak milovat, to mi nevadí, bude mi stačit, když budeš pořád stejná a v nejhorším tě to naučím," zašeptal jsem a políbil ji na ucho. Stále se chvěla, ale neohnala se po mně, neodstrčila mě, neudělala nic. Políbil jsem ji a ochutnal její rty. Byly horké, jak jsem pod nimi cítil proudit krev a v tu chvíli mi bylo jasné, že už ji nikdy nepustím. Začal jsem ji rozepínat košili. Bylo na čase, aby ta růže rozkvetla.



Smetí z mé kapsy - Střípek lži (info)

6. října 2012 v 12:46 Moje povídky

Smetí z mé kapsy - Střípek lži


Povídka
Žánr: Jednorazove, love

Popis:
Člověk si nandavá a sundavá masky podle své role, ani nemrkne. Život ve společnosti je hra a dobrý herec dokáže bezvadně obelhat své okolí, a tak uchovat o sobě nepříjemnou pravdu v tajnost. Někdy se však může stát, že lžete svému okolí příliš dlouho. Uvíznete v roli. Krásná lež se tak stane pravdou a nepříjemná pravda pouhým drbem.