close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejtěžším zločinem je promrhaní svého života a trestem za to je smutek a prázdnota v srdci.

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Prolog

20. října 2012 v 12:57 |  Koš

Poznámka autora:
Říkala jsem si, že jsem již dlouho nic nepřidala, bohužel nemám moc času, navíc píši najednou několik sérií, které bohužel tady asi neuvidíte, a to mi bere všechen zbylý čas, takže jsem přemýšlela, co bych sem mohla hodit, abyste "nestrádali". Nakonec jsem se rozhodla pro prolog jedné nové série povídek, která zatím má pouze onen prolog, epilog, koncept a část první kapitoly. Název Deník J.K. je zatím jen pracovní a ani nevím, kdy a kde se tato povídka objeví, ale až se tak stane, dám vám rozhodně vědět. Proto, že je zatím tak nekompletní, nechtělo se mi sem dávat info, ale něčím vás nalákat můžu. Snad vás prolog zaujme. :-)

Prolog

Otevřel jsem skleněné dveře, sundal si své fialové chlupaté papuče a bos jsem vstoupil na terasu. Dlaždice mě studily do nohou. Pohlédl jsem na noční oblohu. Byla přesvícená, kromě měsíce jsem na ní neviděl jedinou hvězdu. To v městech bývá. Teplá letní noc. Nadechl jsem se, abych nahnal do plic trochu čerstvého vzduchu. V obýváku, ze kterého jsem vyšel, se dýchat nedalo. Hudba vyřvávala, lidé popíjeli a kouřili. Zábava byla v plném proudu, přesto tady na terase byl relativní klid a pohoda. Přestal jsem zírat na oblohu a stočil pohled na NI.
Stála tam ve svých dlouhých zelených šatech a roztomile se usmívala. Rty potřené leskem i šaty, ozdobené drobnými korálky, se v nočním svitu a světle z obýváku lehce třpytily, v mírném vánku vlnily, stejně jako její kudrnaté dlouhé hnědé vlasy, které v umělém světle nabývaly až barvy zlata.
Opírala se o modré kovové zábradlí až na konci terasy. Upřela na mě své zelenohnědé oči. Přestala se usmívat a zvážněla. Černé obočí svraštila k sobě a na čele se jí vytvořila malá vráska. Ucítil jsem její jemnou vanilkovou vůni.
"Naše oslavenkyně se mračí. To není dobře. Jak bych mohl odehnat ten mrak?" zeptal jsem se ležérně a přitom zkoumal kontury jejího obličeje. Drobná ústa s plnými rty, kulaté tváře, malý pršáček a vysoké čelo. Nebyla hubená ani tlustá. Nebyla vysoká, nebyla malá. Nebyla hezká, nebyla ošklivá. Byla to žena, podle nichž jsem soudil ostatní.
"Potřebovala jsem tě, chtěla jsem s tebou mluvit," řekla.
"Ano, o čem? Jsem ti plně k dispozici," zazubil jsem se v blažené nevědomosti.
"Můj čas se blíží," pravila jednoduše.
"Cože?" nechápal jsem.
"Stmívá se nad mým životem."
"O čem to blábolíš. Jsi mladá a…" zavrtěl jsem nesmlouvavě hlavou. Nedokázal jsem uvěřit tomu, co řekla. Srdce se mi divoce rozbušilo. Chtělo se mi křičet, to však nešlo.
"Nikdo není moc mladý na to, aby zemřel," mluvila tiše a klidně, jako kdyby vyprávěla, co měla k obědu. Já na ni užasle hleděl a mlčel. Nedokázal jsem cokoli namítnout. V krku mi vyschlo a hlasivky vypověděly službu. "Jsem nemocná, vrozená vada srdce," pokračovala. Pane na nebesích proč?! Za co? Ať je to nemístný vtip, ať se doktoři mýlí, ať je to chyba přístrojů, ať se mi to pouze zdá, cokoli, jen ať to není pravda. Dám všechno, domov, peníze, svůj život, stačí říct, ale ne ji, ji ne! Začal jsem se modlit, k ničemu to však nebylo. "Tyhle jsou moje poslední, a tak jsem si řekla, že ti něco ukážu." Konečně jsem nahmatal zábradlí, o které jsem se stejně jako ona opřel. Na rozdíl od ní jsem však musel, nebo bych se už úplně složil. Připadal jsem si jako opilý, nebo alespoň tak, jak jsem si myslel, že si opilí připadají. Nikdy jsem se ještě neopil. To, že jsem se opřel o zábradlí, nalezl pevný bod, mi zřejmě značně pomohlo a dokonce i malinko vrátilo hlas.
"Nemůžeš tohle člověku jen tak říct bez varování a čekat, že to vstřebá za pochodu," vyčetl jsem jí. Chtěl jsem se jí zeptat, kde v jaké nemocnici byla, a říct jí, že jí zařídím to nejlepší, co jde. Říct, že ji odsud jen tak nepustím, ale ona mě předběhla. Než jsem stihnul pípnout, ze své černé malé kabelky vyndala ještě menší červený notes a tužku.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 T.P. T.P. | Web | 21. října 2012 v 20:07 | Reagovat

Naprosto chápu, také nemám čas vůbec na nic...
Prolog zatím vypadá zajímavě :)

2 jajafilm jajafilm | 22. října 2012 v 12:53 | Reagovat

[1]: No, jo no, ale co se dá dělat... A kdy vlastně člověk ten čas má?
Já se vždycky snažím nějaký si sama pro sebe a pro své psaní vyrobit, problémem však je to, že poté někdy malinko "zombíkovatím", což také není zrovna to nejlepší... (dnes jsem spala tři hodiny)  :-?
Jinak sem moc ráda, že zatím prolog vypadá zajímavě, i když sám o sobě toho moc neprozradí a zároveň toho v souvislosti s celou sérií prozrazuje mraky.... ;-)

3 T.P. T.P. | Web | 22. října 2012 v 21:05 | Reagovat

[2]: Tak, tak. Já jen s tím rozdílem, že mě i pět hodin spánku připadá žalostně málo :D.
Skvěle, těším se, co se s toho vyvrbí :)

4 jajafilm jajafilm | 23. října 2012 v 13:34 | Reagovat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama