Nejtěžším zločinem je promrhaní svého života a trestem za to je smutek a prázdnota v srdci.

Prosinec 2012

A je to tady… Vánoce

23. prosince 2012 v 13:00 Koš

A je to tady…

… Vánoce.



Ano, ano přeji všem šťastné a veselé, a jako každý rok, jsem si pro vás připravila hned několik povídek. Bohužel mám i špatné zprávy. Obávám se, že budu muset oznámit, že nestíhám kreslit komix. Takže tento rok se asi zimní vídání konat nebude, je mi to líto, ale bohužel… Doufám, že neroníte kvůli tomu moc slz a že i tak si užijete vánoční nadílku. Mrkající

Poezie Pauly Nancy Millstone - Kup dárek J.K.

23. prosince 2012 v 12:47 Moje povídky

Kup dárek J.K.

Vánoce, Vánoce, Vánoce, jsou tady,
a já na tom nevidím žádné klady.
Dárky nakoupeny samozřejmě nemám,
stupidní básně místo toho skládám.

A to jako každý rok jsem chtěla více
a jako každý rok bylo zase moc práce.
Než jsem si stihla všimnout, byl Mikuláš
a J.K. ty zase stupidně tady plkáš!

Neplácej, vzchop se a něco kup,
ať to máš už coby dup.
Vstaň ze židle šup, šup!




Poezie Pauly Nancy Millstone - Smrt v laborce

23. prosince 2012 v 12:42 Moje povídky

Smrt v laborce

(věnováno Doubravce Novotné)

Kádinka, voda, miska a kyselina sírová,
já z toho nejsem rozhodně zdravá.
Dny strávené v laborce, jó to unaví,
a noci strávené nad chemií to nespraví.

Každý den s jistotou očekávat testíček,
no moření našich hloupých hlaviček.
Jak já to všechno zvládnu, netuším,
asi se z toho za malý okamžik zhroutím.

Uf, huf, tak to mám za sebou
a doufám, že jsem tě nestáhla s sebou.
Díky ti, že jsi mi pomohla,
jinak bych odtud skutečně už utekla.




Poezie Pauly Nancy Millstone - Zplození ufona

23. prosince 2012 v 12:38 Moje povídky

Zplození ufona


Za těžké, temné noci
z laborky utíkají chemici.
Štiplavý zápach line se vzduchem
a já trnu ohromným strachem.

Ze zelenomodrého dýmu,
rodí se něco bez rýmu.
Zelené tělíčko a modrá tykadla,
Bože, co jsem to urobila!

Bez citu chemika,
já zplodila tvorečka,
malého pěkného ufonka.




Možná vedlejším účinkem je láska, před použitím se poraďte se svým čarodějem 04

23. prosince 2012 v 12:23 Moje povídky

Svlékni se!


Artuš se uvolnil. Merlinovy prsty baletily kolem jeho těla a jen občas mimoděk se ho dotkly. Byly hubené, dlouhé a špatně prokrvené, na koncích studené jako led, takže příjemně chladily. Jasně nebyl idiot, dokázal by se převléci i bez Merlina, a také občas stejně jako toho rána si nechával jen podávat kusy oblečení a jinak zvládl vše sám, to však nebylo ani zdaleka tak příjemné, ani zábavné jako pozorovat Merlinovo šklebení, když se měl zhostit tohoto úkolu, jen se zanedbatelnou Artušovou spoluprací.
Jenže tentokrát to bylo jiné. Nerad si to přiznával, ale najednou jako by takováto intimní blízkost jeho přítele, byla víc než mohl snést. I když Merlin to rozhodně tak nebral a o nic se nesnažil, nic víc než sloužit jemu pánovi, jeho prsty Artuše začaly nepříjemně dráždit a vyvolávat představy ze zákoutí jeho mysli. Věci, které byly nepřípustné i samotnému králi. Přál si, aby ony doteky jeho sluhy nebyly jen neomaleností a omylem, ale aby byly delší, plynulejší s jasným záměrem. Chtěl rozcuchat Merlinovy vlasy, obejmout ho. Toužil slyšet Merlinův nakřáplý hlas, který tak často nesl slova útěchy, porozumění, moudra i škodolibé popichování. Hledět do jeho tmavě modrých očí, které byly tak hluboké, jako vody samotného nitra země. Vtisknout mu na jeho růžové, občas až červené rty, které tak často utvářely tolik známí provokativní úsměv, polibek. Šeptat mu do ucha nemravnosti a pak mu obě jeho srandovní odstátá ouška, která se mu tak líbila, lehce laskat. Artuš však věděl, že to není přípustné a správné nehledě na to, jak krásné to je a žil v domnění, že jeho přítel, ač mu byl bezmezně oddán, nikdy by mu takovou část sama sebe nedal. Dokonce, kdyby se dozvěděl, co k němu cítí, těžko by chtěl dál sloužit a trávit s ním čas.
Avšak Merlin dobře věděl, co Artuš cítí. Byla to jeho vina i zodpovědnost. Nemohl mu splnit jeho tajné přání, protože se domníval, že by to byla stěží skutečná Artušova vůle, ale jinak… Jinak byl ochoten Artušovi dát cokoli. Nebyla žádná mez, kterou by ve jménu jeho pána nepřekročil, i když to bolelo a bolest se postupně usazovala v jeho očích a nitru. Sžírala ho zevnitř jako kyselina a jemu nezbývalo nic jiného než čekat. Čekat na Artuše, než otevře dveře od jeho komnaty, ve které se jeho pravé já zavřelo, čekat než ho jeho princ teď už král osvobodí a pochopí.
"Neškleb se jako idiot, Merline!" zahučel Artuš, žádající si pozornost.
"Heee," vypadlo pouze z Merlina, který při své práci v mysli oběhl kamsi daleko a hluboko ve svých myšlenkách. "Myslel jsem, že máte rád, když se blbě tvářím."
"Jo, ale ne takhle. Ksichtíš se jak prase na porážce?!" objasnil Artuš, kterému zřejmě vadilo, že ani jeho přítel nedokáže tento den být úplně sám sebou.
"Hohuuuf, promiňte vaše výsosti. Za chvíli, až se malinko uklidním, začnu se zase šklebit, tak jak si to vaše veleznešenost přeje. Mimochodem, prase se ksichtí? V životě jsem neviděl, že by něco takového prase dokázalo," začal zase Merlin se svými stupidními postřehy, Artuš se zasmál, přesně tohle potřeboval a na tváři mladého čaroděje se také objevil lehký uličnický úsměv. V tom však Artuš do Merlina lehce přátelsky bouchl, ale jeho přítel zkřivil obličej v náhlé šílené bolesti. Z Merlinových očí se vyvalily slzy a Merlin reflexivně stáhl jednu z rukou na místo, kde ho Artuš bouchl, jako by dostal obrovskou ránu. To bylo absurdní, vždyť to bylo jen přátelské žduchnutí, i holka by to snesla s úsměvem na tváři, leda že…
"Jsi tam raněn," došlo Artušovi a chytl Merlina za jeho tuniku. "Chci to vidět. Dnes jsem platil já a to, i když jsem vyhrál náš závod, a to co po tobě chci je, abys mi to ukázal."
"Cože!" reagoval vyděšeně Merlin.
"Svlékni se!" rozkázal svému příteli s obavami, starostí, ale i s uvědoměním, na co před chvílí myslel, a tak se mírně začervenal.
"Je mi líto sir, ale obávám se, že by to nebylo moc vhodné," začal mladý čaroděj, který se rozhodně nehodlal před svým zamilovaným přítelem nějak odhalovat, ani ukázat mu veškeré rány a jizvy, které v boji za ochranu krále utržil, protože pak by měl Artuš tucet otázek, na které ještě nebyl připraven mu odpovědět.
"Ale snad se přede mnou nestydíš. Opovaž se! No ta, víš, že je to dost ne-fér. Ty mě znáš, znáš jak moji duši, srdce, i každý centimetr mého těla, ale já tebe poznat nemohu! Tak nedělej bábovku a svlékni se! Chci se jen na to podívat," naléhal dál.
"Ne," odmítl to rezolutně Merlin, ale Artuš se nedal tak lehko odbýt. Chytl svého přítele a začal se s ním prát a svlékat ho sám. Merlin se zoufale bránil, avšak bez úspěchu, a tak nakonec oba leželi na posteli napůl nazí a ztěžka oddechovali. Artuš překvapeně vykulil na jeho sluku oči, když zpozoroval, kolik ran přítel utržil. Chtěl něco říct, ale Merlin ho předběhl.
"Je čas vstávat," poznamenal Merlin a Artuš se nechápavě zamračil. Už zase, proč už to zase říká, vždyť on nespí nebo ano?


Artuš zmateně zamžoural. V hrdle měl sucho a hořko, jako by vypil ten nejsilnější černý čaj, co kdy měl. Motala se mu hlava a vše viděl rozmazaně. Na hrudním koši cítil neskutečnou tíži. Oči ho bolely, celé tělo ho bolelo, měl pocit, že se snad v životě necítil hůř. Bolest však po chvíli začala pomalu ustupovat, barvy a linky se začaly pomalu slepovat jak puzzle. Za několik málo minut byl schopen jasně rozeznat tvary i věci před ním. Ležel na posteli ve své komnatě na Kamelotu a někdo držel jeho hlavu ve svých studených rukou nakláněje se nad ním. Ten někdo byl muž s barvou vlasů jako ta nejtemnější noc, které kontrastovaly s jeho nezdravě bledou pletí a plnými růžovými rty, které se teď třásly, a oči, v nichž se tak často Artuš topil a z kterých teď tekly slzy štěstí.
"Merline!" zasípal král šťastně, pak si však vzpomněl na svůj sen. Mohl si v klidu říci, stejně jako Merlin ve snu, že byl způsoben tím, že se svým přítelem tráví až příliš moc času, okolnostmi jako byl Merlinův pláč, jeho zranění z bitky předešlého dne i vším, co si museli s Merlinem projít za těch spoustu let. Sny většinou nic neznamenají, nic neříkají a většinou nedávají žádný smysl, ale někdy, v ojedinělých případech pomohou člověku si uvědomit, co on sám věděl, ale bylo to skryto hluboko uvnitř, my bychom řekli v tom nejtemnějším zákoutí podvědomí.
Artuš s obtížemi zvedl ruku, což ho neskutečně bolelo, ale musel to vědět. Slabě uhodil Merlina na ono místo, stejně jako ve svém snu a Merlin zkřivil obličej bolestí.
"Au! Za co to bylo! Něco jsem provedl, nebo mě snad nepoznáváš?! To jsem já Merlin!" zaúpěl jeho dobrý přítel a svalil se vedle něj na židli u postele.
"Ne, jen jsem si chtěl něco ověřit," vysvětlil Artuš a Merlin překvapeně zamrkal a říkal si, že musí bát jeho král ještě pořád zmatený, vždyť ho právě kouzlem vytáhl ze spárů samotné smrti. Jenže Artuš byl až moc při vědomí, až to nevěštilo nic dobrého.
"Co sis probůh chtěl ověřit? Jestli jsem taková třasořitka, za jakou mě považuješ?"
"Svlékni se a uvidíme!" nevnímal jeho poznámku a již potřetí vyslovil tento absurdní rozkaz.
"Teď si ze mne děláš srandu?" zavrtěl hlavou Merlin.
"Ani náhodou, jen se chci přesvědčit, že to není pravda."
"Není pravda co?" dělal mladá čaroděj ze sebe blbého a Artuš si hlasitě povzdechl a naznačil, aby se k němu Merlin znovu naklonil, že mu to pošeptá do ucha, i když to byl zbytečný čin, jelikož v komnatě kromě nich dvou nikdo další nebyl. Merlin ho však poslechl.
"Absolutně všechno o čem se mi zdálo. Všechno, co tuším a obávám se. To, že v mích službách neskutečně trpíš, to že tě miluji, a to že jsi čaroděj."
"A co když to pravda je?" zeptal se opatrně jeho sluha.
"Pak bych se nikdy již nemohl na sebe podívat," přiznal Artuš svoji vinu, ale jeho přítel zavrtěl hlavou a sevřel jeho ruku ve znamení podpory a přátelství. Není to tak zlé, jak to vypadá, neneseš za to vinu, chtělo se mu říct, ale místo toho mlčel.



Poezie Pauly Nancy Millstone - Chápu, chápeš?

20. prosince 2012 v 14:23 Moje povídky

Chápu, chápeš?


Úsměv na tvých rtech
je nemožné v těchto zdech.
Zlobíš se na mě,
že nestojím na tvé straně.

Chtěl bych říci, jak mě to mrzí,
Tvá bolest na kolena mě srazí.
Vím to, přesto nemohu jinak,
musím prostě takto jednat.

Vím, že to nechceš přijmout,
Zkus však zlostí už neplanout.
Já se také tě snažím chápat,
i když budu pak muset plakat.




Poezie Pauly Nancy Millstone - Osudný polibek

20. prosince 2012 v 14:18 Moje povídky

Osudný polibek


Srdce buší a nechce poslouchat.
Chvěji se a není mi zima,
nech mě, nech mě chvíli planout,
protože spadla cnostná hrana.

Cukr nemám moc v oblibě,
položit se však do peřin,
to je to, co nenajdeš v nějakém sladidle,
a přesto se propleteš do fantastických krajin.

Utěšíš i naplníš mě zoufalstvím.
V jednom drobném okamžiku
staletí s tebou já strávím
v cukrovém pomíjivém mraku.

Zůstaň se mnou
nic z toho se nestalo náhodou.




Poezie Pauly Nancy Millstone - Čas skončil, musíme jít

20. prosince 2012 v 14:11 Moje povídky

Čas skončil, musíme jít


Slunce běží po obloze
a my tomu platíme draze,
s každým novým dnem
vrazí se nám do těla osten.

Všichni víme, že je zle
i ti z nás s růžovým sklem.
Den však rychle ubíhá
a život v nás usychá.

Již se smráklo,
něco dolu spadlo
a vše náhle zhaslo.




Poezie Pauly Nancy Millstone - Život židle

20. prosince 2012 v 14:03 Moje povídky

Život židle


Můj život je dost obtížný,
poznávat cizí zadky,
to je dost k posrání
a to i na dvě půlky.

Lidi jsou dost obézní
a mají zadky tuku plné.
Práce to není normální,
nadávat je zbytečné.

Na bedrech svých tíhu nosím.
Jejich nohy, jsou tak unaveny.
Doufám, že je jednoho dne shodím,
a to teprve budou překvapeni.

Už se moc těším
a v duchu o to prosím.




Poezie Pauly Nancy Millstone - Uzřel jsem pravdu

20. prosince 2012 v 13:54 Moje povídky

Uzřel jsem pravdu


Já jest povznesen byl.
Tak se stalo, když jsem snil.
Týdny předtím jsem probrečel,
ale o pravdě jsem mlčel.

Truchlil jsem nad svým osudem,
musím s tím jednat s rozumem.
Svět je velmi složitý,
odhalit to, byl bych krutý.

Nemohu vám tedy nic moc říci,
ale pomohlo mi to překonat krizi.
Znám své místo a toho se nechci zříci.




Možná vedlejším účinkem je láska, před použitím se poraďte se svým čarodějem 03

17. prosince 2012 v 21:22 Moje povídky

Krásná šenkýřka

Merlinovi "nový Artuš" naháněl husí kůži, ale byl tu ještě jeden dost dobrý důvod, proč se toho výletu obávat. Artuš věděl, že před ním Merlin něco tají, a že ho to trápí, a jak znal Artuše, nepustí se toho, dokud nedostane nějakou odpověď byť lživou. Jenže tentokrát se Merlin nemohl odvolat na strach o lidi v Kamelotu ani nic podobného, a kdyby Artuš zjistil jeho tajemství v tomhle jeho stavu, mohlo by ho to ranit ještě tisíckrát víc.
Merlin si nervózně poposedl v sedle a předstíral zaujetí okolní krajinou, přitom však po očku sledoval svého pána. Ten se zdál být vyrovnaný, uvolněný, spokojený a překvapivě tichý. Až moc tichý! Pomyslel si Merlin.
"To je nádhera! Sluníčko svítí, stromy šumí, tráva a hlína voní a ptáci řvou," pravil Merlin a Artuš se zamračil tuše, že za tím jeho prohlášením bude nějaká kulišárna. "A ty jsi zticha. Ne, víc než to, netyranizuješ mě, stal se zázrak, ololá!" začal se smát Merlin a popohnal svého koně.
"Taková drzost! Takhle se mluví s králem! To si vypiješ!" zakřičel uraženě Artuš a se smíchem a jal se Merlina dostihnout, aby ho mohl po zásluze "potrestat". Tak začal jejich závod. Merlin na před a Artuš v těsném závěsu za ním, křičící, že on je ten nejrychlejší jezdec v Kamelotu a že Merlin nemá tu nejmenší šanci. Uháněli krajinou, až vyjeli z lesa na luku. Ta byla porostlá vysokou travou a plevelem. Za jejich zády byl hluboký les, předními sráz, pod nímž tekla řeka, a výhled do otevřené krajiny, na dohled jakási chudší vesnička a široká pole. "Kdo bude ve vesnici první, vyhrává a ten druhý mu v krčmě platí," rozhodl král.
"Ale já nemám tolik peněz," zaprotestoval jeho sluha.
"Tak to by ses asi měl snažit?!" zazubil se jeho pán a Merlin mu jeho úsměv oplatil. Začal si říkat, že ten výlet není tak špatný. Artuš byl pořád Artuš, a kdo ví. Třeba obava z toho vedlejšího účinku kouzla byla zbytečná. Usuzovat takovou věc jen a pouze z toho, co Artuš řekl ze spánku, nebo že byl pro jednou na něho milý, to přeci nebylo nic směrodatného. Sny byly různé, a proč je člověk má bylo záhadou, stejně jako to, co znamenají. Sám Merlin ani nemohl popřít, že by se mu kdy nezdálo o Artušovi. Vlastně se mu o něm zdálo v jednom kuse. Vždy se však utěšoval tím, že s Artušem trávil až moc času.
Pokračovali tedy v závodě, který jak jinak než Merlin prohrál. Což nevěstilo nic dobrého, protože skutečně neměl čím to všechno zaplatit, a tak to stejně zaplatí Artuš. V duchu přemýšlel, co za jeho prohru bude jeho pán chtít. Snad ne kydání stájí, nebo čistění všech bot a brnění pro všechny rytíře Kamelotu.
Na to v jaké malé vesničce se to ocitli, bylo v krčmě docela narváno, ale jakmile je šenkýřka spatřila, hned se jich ujala a našla pro ně volná místa u stolu. Merlin nepochyboval, že jako pes vycítila závan šlechtických peněz, ale neodsuzoval jí za to, snažila se prostě uživit, to koneckonců dělá každý, kromě toho byla dost pohledná.
Dlouhé kudrnaté plavé vlasy jí spadaly do půli zad a bledá pokožka princezny jí kontrastovala s velkými plnými rudými rty a pronikavýma modrýma očima. Šaty jí obepínaly její štíhlé tělo přesně na oněch správných partiích a voněla po liliích. Merlina však zaujala naprosto něčím jiným a to tím, co pocítil, když se k němu s nevinným úsměvem naklonila. Měl dost zkušeností, aby si byl jist. Ta žena vládla magií. Proudila v ní, ne tolik, jako v něm, ale dost na to, aby mohla Artušovi ublížit jediným máchnutím ruky. Ne však každý čaroděj usiloval o Artušovu smrt a Merlin nehodlal žádného svého druha odsoudit k trestu smrti, jen protože představoval potencionální nebezpečí.
"Dobrá den, vítejte drazí v mém hostinci, copak si objednáte," šenkýřka se usmála a upřela na Merlina jeden ze svých nejsvůdnějších pohledů, jako by se ho snažila uhranout a jeho sluha úsměv opětoval. Artuš to sledoval a celý žaludek se mu obrátil naruby a měl pocit, jako by ho někdo právě probodl. Náhlý poryv emocí z ničeho nic, které si nedokázal vysvětlit ani interpretovat ho naprosto zaskočil. Nebylo to poprvé, co šenkýřka si mezi nimi by si vybrala Merlina než jeho, tenkrát to urazilo jeho pýchu, ale tohle bylo něco jiného. Teď mu vadilo… co mu vlastně vadilo? Artuš se zamračil, narovnal se a hlasitě si odkašlal, aby dal na vědomý svoji přítomnost a že ty dvě hrdličky ani zdaleka nejsou sami.
"Dvě piva, jedno kuře na víně s jahelníkovou kaší pro dva a rádi bychom tu přespali," pravil autoritativně Artuš, aby bylo jasně vidět, kdo je pán a kdo jeho sluha. Šenkýřka se otočila na Artuše a stejně jako předtím na Merlina se na něho usmála.
"Jistě pane. Obávám se však, že nemám dva pokoje ani pokoj pro dva. Všechny jsou již plné," svraštila své obočí zoufale a omluvně.
"To nevadí, dejte nám, co máte plus nějaké kůže. Merlin si klidně lehne na zem," pokrčil bezstarostně Artuš rameny.
"Dobrá," kývla šenkýřka. "Přinesu těch kůží trochu víc, v tomto ročním období jsou noci už dost chladné, bylo by škoda, kdyby váš pohledný sluha nastydl," mrkla ještě svůdně na mladého čaroděje a pak odcupitala pryč. Za chvíli však byla zpátky s miskami a lžícemi s pivem a kuřetem s jahelníkovou kaší. Artuš šenkýřce zaplatil a pak oba slupli svoji porci. Merlin sledoval po očku šenkýřku a Artuš sledoval pouze svůj talíř dokavaď nebyl úplně do jediného zrnka vyčištěný. Nechtěl to Merlinovo flirtování s šenkýřkou dál sledovat. Oba již nepromluvili, až do doby než se dostali do své komnaty a s vrzáním za nimi se zabouchly dveře.
"Co to mělo jako bejt?" zahučel podrážděně Artuš.
"Nemyslíš, že na to bych se spíš měl zeptat já tebe! Jasně, že ty jsi můj pán a já sluha a to se nikdy nezmění, ale myslel jsem, že tohle je náš společný výlet, a že když jsme sami a nikdo nic o nás neví, alespoň chvíli vytvoříme iluzi rovnocennosti," vyjel na Artuše vztekle Merlin a Artuš si uvědomil špatnost jeho jednání. Merlin měl samozřejmě pravdu a Artuš nechtěl, aby to byla jen iluze. Merlin, to on byl ten, co si dokonce nejvíce zasloužil jeho respekt. Chtěl mu to dokázat, chtěl mu ukázat, že jsou něco víc než sluha a pán, chtěl, aby Merlin věděl, že se mu může svěřit s čímkoli, jenže zatím se stihli akorát pohádat a on se chovat jako královský spratek.
"Promiň," vydechl frustrovaně Artuš a svalil se na postel. Merlin mávl rukou na znamení odpuštění. Nestávalo se moc často, že by se mu král omluvil, za to, jakého bezpráví se na něm dopouštěl, a tak pouhé takovéto slovo: promiň, mělo z úst Artuše velkou váhu.
Merlin se rozhlédl po místnosti. Komnata, kterou dostali, byla skromně zařízená s prostou, ale pohodlnou postelí, jako byla ta jeho doma, jednou skříní, oknem a krbem, nic luxusního, ale alespoň to byla střecha nad hlavou. Vzal kůže a jal si dělat místo na spaní. Artuš ho z postele pozoroval.
"Ta šenkýřka dnes, mohl jsi na ní oči nechat," broukl, nemohl to dostat z hlavy, ale chtěl, aby to alespoň znělo nezaujatě.
"Vážně," odvětil Merlin zabrán do své práce, přeci v něm zatrnulo. Artuš si všiml jeho zájmu o šenkýřku. To bylo ojedinělé, nikdy takto ho nesledoval, nebo to alespoň nedával najevo. To mohlo být nebezpečné. Pokud by Artuš začal více vnímat své okolí, brzy by mohl přijít na něco, co by se mu rozhodně nemuselo líbit.
"Je docela pěkná," poznamenal světlovlasý muž.
"Docela pěkná! Ona je víc než to. Bůh k ní byl štědrý a dal jí zjev princezny, či vílí lučního kvítí. Je jak magický úsvit na pokraji dějin," přiznal Merlin.
"Na tebe však nemá," opáčil Artuš a Merlin zalapal po dechu, přestal dělat místo na spaní a šokovaně na krále pohlédl. Až poté si Artuš uvědomil, co mu vlastně uklouzlo. Kdyby mohl, určitě by své slova vzal spět, ale nemohl.
Mladý čaroděj si prohrábl své havraní vlasy a pokusil se o úsměv. Takže to nakonec byla pravda. Artuš byl pod vlivem kouzla, ale i tak by si mladý čaroděj nedokázal představit, že by kdy Artuš něco takového řekl, nebo mohl tak žárlit na nějakou šenkýřku.
"Chci říct, že si zasloužíš někoho ještě hezčího, chytřejšího a milejšího. Kdybyste byli spolu, mohla by být nanejvýš poctěna," snažil se to zamluvit Artuš, až to bylo roztomilé a Merlin neodolal, aby ho ještě trochu nepoškádlil.
"Ty žárlíš."
"Já a žárlit, prosím tě, na co!" ohradil se křečovitě Artuš. Nikdy mu nešlo lhát a on to moc dobře věděl, a tak místo toho sebral jeden z polštářů a hodil ho na svého sluhu, aby konečně rozptýlil dusivou atmosféru. "Idiote!" křikl.
"Královský spratku!" oplatil mu to Merlin a hodil mu polštář zpátky.
"Nemehlo!"
"Rozmazlenče!"
"Tyrane!"
"Drzoune!"
"Šašku!"
"Ignorante!"
"Panici!"
"Sukničkáři!"
"Nafoukanče!"
"Nejhorší sluho v dějinách Kamelotu!"
"Komatující hrdino!"
"Hříčko přírody!"
"Slaboduchý trole, který má akorát přístup: já to tnu!"
"Lejno na mé podrážce!"
"Očarovaný člověče!"
"Čaroději!" ukončil s úsměvem na svých růžových rtech Artuš jejich přestřelku směšných urážek, které žádný z nich nemyslel ani trochu vážně a jen se trumfovali, kdo vymyslí výstižnější a směšnější nadávku. I Merlin se smál, i když to mělo tak trochu hořký nádech. Ta poslední nadávka ho trochu ranila. Artuš to mínil jako nadávku, jako něco špatného a zároveň absurdně nemožného, ale překvapivě se strefil nevědomky přímo do černého. To však bylo vedlejší, hlavní bylo, že vše bylo odpuštěno.
Černovlasý sluha s ušima jak miki mouse se vrátil zpět ke svým kůžím a poté, když měl přichystané ležení, tak ještě zatopil v krbu. Když krb zplanul a v Merlinových hlubokých modrých očích zazářili rudo-žluté plameny, Merlin se obrátil a došel až k Artušovi, aby mu jako vždy pomohl s převlékáním.



Možná vedlejším účinkem je láska, před použitím se poraďte se svým čarodějem 02

14. prosince 2012 v 19:46 Moje povídky

Merlinovy obavy

Merlin se vyhrabal z hromady hnoje a dopotácel se domů. Vběhl do svého pokoje a okamžitě uvolnil prkno z podlahy, pod kterým měl schovanou svoji knihu kouzel. Tu společně s několika dalšími přenesl do světnice, kde bylo přeci jen víc místa, a začal horečnatě hledat kouzlo, kterým včera Artuše vyléčil, nebo jiné, které by mohlo způsobit to ono podivné jeho chování.
Dveře znovu zavrzali a do světnice vstoupil Gais. "Merline! Co to je za nepořádek u všech… Artuš má nějaké problémy?" došlo mu rychle.
"Jak jinak, Artuš má vždycky nějakej problém a já ho vždy z toho musím vysekat," zahučel Merlin nezaujatě, ale přitom z toho, co řekl, bylo jasně cítit osten všednosti, která ho neskutečně štvala.
"Někdo se ho pokouší otrávit, probodnout, uštknout, začarovat, nebo si ho vzít?" vyzvídal Gais, aby svému příteli, jenž byl skoro jako jeho syn, mohl pomoci.
"No, nejsem si jist. Artuš se chová divně. Řekl bych, že je zamilovaný a Gwen to není," začal vysvětlovat Merlin.
"Aha, a kdopak to je?" ptal se dál Gais.
"Já," odpověděl ležérně Merlin jako by nic.
"Jsi si jist, že za to může nějaké kouzlo," utrousil jeho opatrovník.
"Nezapomínáš na něco? Jsme přátelé to ano, ale on je král, já sluha, a oba jsme muži," zavrtěl nechápavě hlavou jeho svěřenec.
"Jako by na tom záleželo," pravil ještě Gais.
"Gaisi, zdálo se mu o mě a potom, co se probudil, mluvili jsme o mně, něm a našem vztahu. Ví, že před ním něco tajím a i to, že mě to trápí. Chce si dát pauzu a navrhl společný výlet," svěřil se Merlin.
"To je super, ne? Odpočinek ti prospěje," usmál se Gais.
"Jo, bylo by to super, kdyby Artuš nebyl v tomhle stavu. Musím ho toho kouzla zbavit, jinak by se na tom výletě mohlo stát něco, čeho by pak Artuš mohl hořce litovat," řekl Merlin odhodlaně.
"Jen Artuš by toho litoval?" neušla Gaisovi Merlinova formulace, ale Merlin to dál nekomentoval. "No, jestli tě trápí zrovna tohle, tak ti doporučuji se nekoupat. Smrdíš teď tak, že by se do tebe zamiloval tak akorát trol."
"No, díky za radu Gaisi," usmál se Merlin, ale představa, že by zapáchal ještě tahle jen dalších několik hodin natož pak dní, byla nepředstavitelná. "Mám to," vyhrkl radostně mladý čaroděj a začal číst nahlas: "Toto kouzlo může být velmi užitečné při hojení ran, které by za normálních okolností byli jistě smrtelné, či záchrany člověka, který již nedýchá pár minut, avšak u několika málo případů byl sponzorován drobný zanedbatelný vedlejší účinek. U jedinců, kteří mají mezi sebou už tak velmi silné pouto, kteří by za toho druhého byli ochotni zemřít, může toto kouzlo vést po dobu tří dnů k ještě hlubšímu vztahu."
"Vím jen o jednom kouzle, které má údajně takový účinek, mnohokrát jsem ho použil, ale zatím jsem nic takového nezpozoroval," pokrčil Gais rameny a zvědavě se naklonil k Merlinovi, aby si přes jeho rameno mohl sám článek přečíst. "Ty jsi to včera použil na vyléčení Artuše?"
"Jo, ale nic takového sem nečekal. Píše se tu o velmi ojedinělých případech a sám jsi to řekl, použil jsi to už mnohokrát a nic se nestalo. Včera to zranění, nebyla jiná možnost než to kouzlo použít, žádné jiné by si s něčím takovým neporadilo. Proč ze všech případů to muselo mít vedlejší účinek zrovna na Artuše!" zaúpěl Gaisův svěřenec.
"To není nic objevného, že zrovna on," zaučil Gais.
"Co tím jako myslíš?"
"Ty a Artuš máte hluboký vztah. To, že byste jeden pro druhého obětovali i svůj vlastní život, jste vlastně už mnohokrát dokázali. Pokud bych si měl typovat, u koho by mohlo mít to kouzlo vedlejší účinek, tak byste to byli právě vy dva," objasnil Gais.
"Hmmm, bezva díky za podporu," poděkoval se značnou dávkou sarkazmu Merlin.
"No, nikde tam však nevidím, že by šlo i o tělesnou přitažlivost."
"To mě má utěšit?!" zahučel Merlin rozladěně. "Nikde se tu nepíše, jak to zrušit! Ale musí to nějak jít, ne?!" obrátil se na svého rádce, ale Gais smutně zavrtěl hlavou.
"Myslím, že to nejde, nebo na to nikdo ještě nepřišel. Ty jsi však Merlin, Emrys, nejmocnější čaroděj, který kdy žil a který kdy bude žít. Všechno je možné." Merlin zoufale položil hlavu do knihy a chtělo se mu brečet. Gais se mýlil. Mohl být Merlin, Emrys, jedna strana mince, která sjednotí všech pět zemí, poslední vládce draků, člověk, který dokáže jediným svým přáním pohnout světem, starověké stvoření magie, ale láska byla něco, co bylo mocnější než on, mocnější než vše. Proto bylo vždy tak těžké zahrávat si s kouzly lásky, lámat je, nebo je vyvolat. Vše by bylo jednoduší, kdyby s Artušem předtím žádný vztah neměli, ale oni byli přáteli, velmi dobrými přáteli a někdy to šlo ještě dál. Artuš byl pro něho jako bratr, kterého nikdy neměl a byl si jist, že on to cítí podobně. Přátelství a rodinné pouto, to bylo také jistým projevem lásky, sice jiného druhu, ale znamenalo to, že si s tím nemůže jen tak hrát. Holt ty tři dny bude muset přetrpět, jak to však udělá, o tom neměl zatím ani zdání.




Možná vedlejším účinkem je láska, před použitím se poraďte se svým čarodějem 01

14. prosince 2012 v 19:42 Moje povídky

Dobré ráno!


Mladá světlovlasý král přestal dýchat a jeho věrný sluha, rádce, čaroděj a přítel nevěděl, co má udělat. Byl v koncích. Nedokázal si již představit svůj život bez svého přítele a pána. Byla tu jen jedna možnost. Vdechnout králi opět život pomocí kouzla. To však obnášelo mnohé. Vtisknout někomu život znamená dát mu kus sebe sama a stanout se z části jednou bytostí. Pro mladého čaroděje však nebyla hranice, kterou by pro svého přítele nepřekročil, stejně už takto byli celkem, jen každý jednou stranou téže mince. Jen kdyby nebyla ta malá možnost, že se při takovém úkonu prozradí, neváhal by.
Nebylo však na výběr, a tak nakonec mladý čaroděj uchopil do rukou pánovu hlavu, nadechl se, zašeptal čarovnou formuli, jeho oči zlatě zaplály a položil své růžové rty na jeho. Chvíli se nic nedělo, ale potom se kolem dvou mužů roztančila třpytivá zlatavá záře, mlha, která je oba skryla. Králova hruď se objet zvedla v nádechu a mladý panovník přijal přítelův polibek.

Mladý čaroděj zaklepal na dřevěné dveře z masivu a pak s obavami vstoupil do komnaty. Ta byla bohatě a krásně zařízená, jak se na takovou královskou komnatu slušelo a patřilo. Uprostřed byl středně velký dřevěný stůl s jen několika dřevěnými masitými židlemi se železnými kuličkami ozdůbky po stranách, každé židle a také uměla rudé polstrování. Ve stejném stylu bylo i několik skříní a truhla též z masivu, krásná řezbářská práce a přímo naproti dveřím se nacházelo okno, které bylo zakryto rudým závěsem, aby nepouštělo do místnost tolik měsíčního svitu přímo na postel s nebesy, která stála hned vedle a na niž podřimoval král. Jenže už nebyla noc, ale světlo a král musel stávat.
Merlin přešel místnost až k oknu a prudce odtáhl rudé zlatem vyšívané závěsy. Artuš se se zamručením otočil na druhý bok blíž k Merlinovi. Mladý sluha přicupital po špičkách ke svému pánovi a naklonil se nad ním přemítaje, jestli mu nemá provokativně zařvat do ucha. Věděl moc dobře, jak měl Artuš jemné spaní, jako bojovník si nemohl dovolit spát moc tvrdě, protože pak by bylo tak jednoduché ho přepadnout a ve spánku zabít. Představa, Artuše jak vylítne na nohy a zběsile a rozrušeně se začne rozhlížet kolem, byla pro Merlina velmi lákavá, než však stačil se pořádně nadechnout a zakřičet, Artuš zpod peřiny vytáhl ruku a chytil ho za lem tuniky.
"Svlékni se," šeptem vybídl Merlina ze spánku, a když to říkal, jeho jinak bledý obličej dostal mírně narůžovělý odstín. Merlin překvapeně zamrkal a na chvíli zauvažoval, o čem se tak Artuš může zdát, že by o Gwen?
Kdyby Merlin jen tušil, co se Artušovi zdálo, nebo alespoň komu tento rozkaz byl adresován, jistě by se to pokusil ignorovat a rozhodně by ho nenapadla taková šílenost, jako to vztáhnout na sebe a drze si z toho vystřelit. Naneštěstí pro Merlina se mu pravda měla zjevit ve své drtivé a odzbrojující nahotě za pár vteřin. "Je mi líto sir, ale obávám se, že by to nebylo moc vhodné."
"Ale snad se přede mnou nestydíš. Opovaž se! No ta, víš, že je to dost ne-fér. Ty mě znáš, znáš jak moji duši, srdce, i každý centimetr mého těla, ale já tebe poznat nemohu! Tak nedělej bábovku a svlékni se! Chci se jen na to podívat."
"Ne," odmítl to rezolutně Merlin. "Je čas vstávat." Artuš se zamračil, jako by poznámku o vstávání nepochopil.
"Kdy se konečně stane, že uposlechneš alespoň jeden z mých rozkazů, Merline," Merlin ztuhl a ohromeně na Artuše vykulil své průzračně modré oči. V hrdle mu náhle vyschlo a tentokrát to byl on, kdo zrudl až po uši. Došlo mu, že vše, co Artuš řekl, včetně onoho rozkazu skutečně bylo adresováno jemu. V tom případě byl jedině rád, že Artušovi neodpověděl jinak.
Artuš otevřel oči a zamžoural na čaroděje. "Merline!" zvolal a překvapeně si svého sluhu změřil od hlavy až k patě. Udiveně pustil jeho tuniku a posadil se. "Co na mě koukáš jak vyoraná myš?!"
"Mluvil jsi ze spaní," objasnil Merlin a Artuš v blažené nevědomosti zakroutil očima a pokrčil rameny.
"No a? Co jsem říkal?" zeptal se král bezstarostně a Merlin pochopil, že nemá ani tušení, co mu před chvílí rozkázal. Mladý čaroděj se pokusil tedy vykouzlit na své tváři obvyklý uličnicko-neutrální výraz, zakroutil hlavou a sešpulil rty. "Nic důležitého," zahučel a doufal, že to Artuš pustí z hlavy, bohužel se tak nestalo. Artuš slezl z postele, chytil Merlina celou svojí paží kolem krku a pěstí mu začal cuchat vlasy. Nebylo to poprvé, co to Artuš udělal a asi ani naposled. Merlin to vždy bral jako přátelské pošťuchování, což u sluhy a krále byla vyloučená věc, ale mezi Merlinem a Artušem na denním pořádku. Najednou však toto gesto po Artušových slovech, které mumlal ze spaní, dostalo i jiný význam a Merlin si nebyl jistý, jestli ho i v tomto kontextu dokáže akceptovat.
"Au, Artuši nech toho," pokusil se Merlin chabě projevit svoji nelibost k tomuto gestu, ale Artuš ho nepustil.
"Nechám toho, až mi povíš, co jsem říkal," vydíral ho a Merlin v duchu zaúpěl.
"Nic podstatného, nic podstatného," snažil se z té pekerné situace Merlin vykroutit a to jak slovně tak i doslova z Artušova sevření, avšak bez valného úspěchu.
"To už si říkal, skus něco lepšího!" škádlil ho král.
"Dobře, dobře, doznával ses mi, jak neskutečný hulvát, spratek jsi a jak týráš svého sluhu," změnil mladý čaroděj strategii a pokusil se vše zabalit do vtipu, což bylo již o dost úspěšnější, přesto to nemělo ten efekt, který by si Merlin přál. Artuš ho sice pustil, s úsměvem na jeho světle růžových rtech do něj ještě bouchnul s prohlášením: "ty jsi teda idiot, Merline," jenže pak zvážněl a Merlin poznal, že toho řekl asi víc, než měl.
"Mluvil jsem o tobě?" zeptal se Artuš a jeho sluha bezhlasně přikývl, nemělo cenu zapírat. "Řekl jsem něco, co se tě dotklo?"
"Ne, to ne. Jen možná překvapilo. Říkal si něco v tom smyslu, že tě znám, ale ty neznáš mě," řekl Merlin asi tak jednu sedminu skutečné pravdy zastíraje tak pravou podstatu věci. Artuš mu však uvěřil.
"Jo, to je možné. Víš, znáš mě jako nikdo jiný. Jsi můj sluha, oblékáš mě, pereš moje šaty a víš, co rád nosím a co ne. Nosíš mi jídlo, dolíváš mi číši, když ji dopiji, všude mě doprovázíš. Jsi ten, kdo mě ukládá do spánku a kdo mě ráno budí," začal Artuš.
"To dělá každý sluha," pokrčil Merlin rameny.
"Jsi víc než to, jsi můj přítel. Stal jsi od doby, co se známe, vždy po mém boku v dobrém i zlém a že to byli občas krušné časy. Zachránil jsi mi život a já tobě," Artuš odvrátil pohled od svého přítele, jako by se snad styděl za svá slova. Přešel k zástěně na převlékání a Merlin mu podal košili. "A ač to nerad přiznávám, myslím, že v mém životě nikdy nebyl a nebude osoba, které bych se dokázal tolik otevřít a důvěřovat jí jako tobě a to počítám i Gwen. Než jsem si to dokázal uvědomit, svěřil jsem se do tvých nemotorných hubených rukou, ale přes to přezevšechno, ty jsi nic takového neudělal. Víš moji velikost spodního prádla, i co mi dělá vrásku na čele, ale já o tom, co tě trápí, nebo proč nosíš ty otrhané šátky, nemám ani tušení," pokračoval dál král, mezitím co se převlékal.
"Nosím je, protože mi je zima na krk," zahučel Merlin.
"Merline! Víš moc dobře, že takhle jsem to nemyslel. Zas takový idiot nejsi a ani já," Artuš se odmlčel a Merlin nerovně přešlápl na místě. "Něco přede mnou tajíš, něco, co má společného s tou bolestí, kterou občas zahlédnu v tvých očích. Nemysli si, že to nechám jen tak plavat. Co bys řekl nějakému výletu?" Artuš vypochodoval ze zástěny a znovu pohlédl na svého sluhu, který teď nervózně hleděl do země a v duchu přemýšlel, jestli bylo skutečně správné dnes Artuše budit tak brzy. Přeci jen včera ještě ležel v horečkách na smrtelné posteli a dnes měl být ranní ptáče. To se přeci zdálo jako naprostá hloupost a to, i když si Merlin byl jist, že ho tím kouzlem zcela vyléčil.
"Výlet," zopakoval nevěřícně a zároveň zděšeně Merlin.
"Jo výlet, dnes, ty, já slunce a les, nikde nikdo. Žádná povinnost ke království, nebo lidu, pohoda a klid," začal básnit Artuš.
"Ne!" vyhrkl tentokrát úplně na pokraji šílenství a strachu jeho přítel. Za normálních okolností by Artušovu nabídku s radostí přijal, jenže dnes všechno bylo tak trochu jinak. Dost pochyboval, že by to totiž byla pouze přátelský výlet. Artuš evidentně nebyl dnes sám sebou
"Cože," vykulil na Merlina Artuš nechápavě své světle modré oči. Tuto odpověď od něho rozhodně nečekal, ani neuvážil, že by mohl odpovědět jinak než kladně. "Proč ne?!" Nasedl svůj obličej ublíženého dítěte, kterému jste vzali jeho cukrátko. "Nebylo by to ani zdaleka poprvé, kdy bychom byli sami jen mi dva na nějaké výpravě. Vzpomínáš si, jak jsme šli zachránit rytíře ze spárů Morgany, nebo jak jsme šli zachránit Gwen, či vydali se hledat pohár života. Uznávám, že to byli nezbytné výpravy kdežto tohle to je, no… zábava, to však neznamená, že to není stejně důležité. Něco tě trápí. Něco je špatně a nepředstírej, že ne, protože ač vypadám a občas se i chovám jako ignorant, tak všiml jsem si. Potřebuješ si odpočinout. My oba."
"Dobře," nakonec svolil mladý čaroděj, i když věděl, že toho bude litovat, jen to vyslovil. Jenže jeho pán měl až po čertech dobré argumenty a štěněcí pohled, kterému prostě někdy nešlo odolat. Navíc být s ním o samotě znamenalo být s Artušem a nikoli s králem. Což byli důvody, kvůli kterým nemohl říci ne, ale také nechtěl říct ano.
Artušova zachmuřená tvář se rozjasnila a začal svítit jak sluníčko. "Bezva, můžeš jít si zabalit."
"A co vy pane?" zeptal se jeho sluha.
"O mě se nestarej, postarám se o to sám," pokrčil Artuš rameny a mladý čaroděj rychle vycouval z královské komnaty a rozeběhl se domů za Gaisem. Artuš si hlasitě povzdychl a sledoval ho, jak běží přes nádvoří domů. Nikdy by to nikomu neřekl, ale vždy se zálibou sledoval, jak jeho sluha běhá po nádvoří, plní jeho rozkazy a proplétá se mezi lidmi. Merlin zakopl a spadl přímo do povozu s hnojem. Artuš se zasmál a nechápavě zakroutil hlavou. Jak někdo může být tak moudrý, statečný, dobrý a zároveň takové jelito jako jeho přítel, to asi nikdy nepochopí.




Poezie Pauly Nancy Millstone - Mamutí bludiště

7. prosince 2012 v 19:46 Moje povídky

Mamutí bludiště


Hledám, hledám mamuta.
Mamut je stvoření obrovské.
Stojí spoustu a spoustu zlata,
přesto zdá se tady dosti nicotné.

Běžím zběsile chodbou,
světla však zhasla,
a tak stala se dost tmavou,
v šílenství jsem se rozplakala.

Běžím chodbou, nevím kam.
Zmateně se otáčím a ptám.
Všichni křičí, jdi tam,
připadá mi, že složím jen k hrám.

Je to boj nikoli hra
boj, boj o vlastního mamuta




Poezie Pauly Nancy Millstone - Nevolnost za zlaté záře orchideje

4. prosince 2012 v 16:34 Moje povídky

Nevolnost za zlaté záře orchideje

Zlatavý lesk a třpyt okvětních plátků,
pošpinil jsem v několika sekundách.
Orchideji, nebýt všech těch mých zvratků,
tvá krása by zářila ve všech svých drahách.

Knedlíčky, masíčko, pivíčko a co já vím,
to poví pouze tráva, hlína a ty.
Je mi to líto, už nikdy nic nesním,
ne pokud bys měla utrpět další ztráty.

Vlastně mi o tebe tolik nejde,
běží tu o můj žaludek játra a hlavu.
Co však na něčem takovém sejde,
snad vydržím bez zlatavého sladu.

Buď sbohem, má krásná,
i ty lásko má zkvašená.