Nejtěžším zločinem je promrhaní svého života a trestem za to je smutek a prázdnota v srdci.

Leden 2013

Dvě strany jedné mince - Gwen

25. ledna 2013 v 11:20 Moje povídky

Gwen

Stála jsem v naší komnatě a zírala jsem z okna ven. Na nádvoří se nic moc zajímavého nedělo. Měla jsem to spíš jako kulisu, ve své podstatě jsem však byla hodně daleko od toho místa. V mysli jsem kroužila kolem mé bývalé paní lady Morgany, kdysi tak hodné a laskavé ženy, která se najednou jak mávnutím kouzelného proutku změnila v zapšklou, zlou, nenávistnou, čarodějnici, která pro moc a odplatu je schopna všeho. Ne, tak to nebylo. Kouzla s tím neměla nic moc do činění, jen strach, osamělost, zhnusení nad sebou samou, lži, chyby, kterých se její otec dopustil a Merlin. Merlin!
Když mě Morgana zavřela v té věži a donutila mě se podvolit její vůli. Nenávidět své nejbližší a plánovat zabít svoji lásku. Bolest, nenávist a strach, který jsem v té době pociťovala, nebyla má. Kde by se vzala? Asi nejde vyvolat něco k lidem, co necítíte. Ne, to co jsem cítila k těm lidem tehdy, byly její pocity. Hleděla jsem do jejího nitra a na to, co jsem spatřila, nikdy nezapomenu.
Morgana je zmítaná nenávistí, strachem chtíčem po svobodě a pomstě. Nenáviděla Uthera za to, že jí lhal, a to že ji donutil být zhnusena sama ze sebe, za to, že jí neřekl, že je jeho dcera a za to, že zabil tolik nevinných lidí kvůli strachu z magie. Nenávidí Artuše, protože je dědic trůnu, teď král a že nic na zákonech o magii nezměnil a nezmění, protože v tomhle je podle ní stejný jako jeho otec. Nenávidí rytíře, protože jsou s Artušem a jsou mu plně oddáni. Nenávidí Gaiuse, protože býval čaroděj a není sto ji pochopit. Mě nenávidí zřejmě proto, že jsem Artušova žena, královna Kamelotu. Titul, který měl patřit jí lady Morganě. Ze všech těch lidí však nejvíce nenáviděla Merlina. Merlina!
Merlin byl její přítel, jako kdysi všichni, ale byl to on, u kterého to bylo víc. Nebyla to zášť a nenávist jen proto, že si vybral Artuše a ne ji, že byl Artušův oddaný sluha a chránil ho. Nebylo to v tom, že jí kazil plány, pořád a pořád. Nebyl ani vinen, že ji odsoudil za to, že má dar magie. Bylo to o mnohem osobnější a bezprostřednější. Nenapadalo mě, co by mohl ten Merlin, kterého jsem znala, učinit tak děsivého, než mi ukázat, jak moc je Artušovi oddaný a čeho by byl schopen, jen aby ho ochránil.
Když jste zrádce a jdete po těch, kteří si myslí, že jsou vaši nejbližší, bavíte se, jak jsou hloupí a nevidí vaši nenávist, ale také se bojíte. Říkáte si, že to není možné, že vás musí prokouknout, musejí mít alespoň podezření a to byste nejvíc čekali u své lásky, manžela. To se však nestalo. Neměla jsem strach z Artuše, ale z Merlina. Merlina!
Protože Merlin, neměl podezření, ten věděl. Vždycky ví! Během té doby, kdy jsem byla pouhou Morganinou loutkou za mnou přišel až těsně ke mně a s úsměvem na rtech mi pošeptal do ucha: "Má milá královno, vím, že to, co děláš, není z tvé vlastní vůle, ale nemusíš se bát, udělám vše, abych to zastavil." Ta slova byla pravená s takovou lítostí, hořkostí, ale i jedem, že jsem nebyla na pochybách, co to "vše" v té větě znamená. To mnou otřáslo a já jsi vzpomněla ještě na další dvě věty, které mi řekl před lety. Větu, kterou mi řekl, když jsme se poprvé setkaly a pak při tom incidentu s lamelou jak byli všichni rytíři očarovaní až na mě a jeho. Ptala jsem se ho, jak to, že jsou očarováni jen oni. Odvětil, že já jsem žena, to však neobjasňovalo, proč on. Tak jsem si ho začala dobírat, že je to asi tím, že se mu líbí muži a vzápětí jsem se ho zeptala, jestli je zamilován do Artuše. Na to se zakřenil a odvětil, že tímhle to není, že je to spíš tím, že není člověk. Brala jsem to jako žert, on takhle vždycky žertoval a žertuje a i já jsem předtím vtipkovala, abych nás trochu povzbudila na duchu, ale byl to skutečně jen žert, vtip?
Dolma, stará, mocná a asi i hodná čarodějka mě vysvobodila z Morganiných pout a moje mysl se konečně od ní oprostila a já byla volná. Zase moje jednání a myšlení, pocity i tělo patřilo jen mně a já byla vděčná. Nejen té čarodějce a Artušovi, ale především Merlinovi, protože jsem věděla, že to byl on, kdo našel ten způsob, jak mě toho prokletí zbavit. To však nebylo fér, protože přesto všechno si pamatuji. Pamatuji si ten strach, zášť, nenávist, tu bolest a nicotu, co si chová Morgana v srdci, vůči nám všem, vůči Artušovi, ale především vůči Merlinovi. Merlinovi!
Jsem volná, ale vím, jak moc Morgana byla uvrhnuta do temnot a že z části neseme vinu. Stejně jako nevymažu již z mysli tu jeho strašlivou větu, ten Merlinův pohled, kdy jsem byla zrádkyně a on to věděl. Nezapomněla jsem, jaký byl, když byl nepřítel. Nebyl to Merlin, ten roztomilý, veselý, laskavý, nemotorný a bláznivý člověk, který nebyl schopen zabít ani králíčka.
Nenávisti, chtíč po svobodě a pomstě zmizely, ale strach ne. Tentokrát však patřil mně, jen mně. Je to špatné, Merlin je přítel. Není třeba se ho bát, pro své přátelé a rodinu udělá vše, a i když jsi jeho nepřítel, snaží se nejdříve najít to lepší řešení problému. Je to dobrý člověk, a právě proto to nebylo fér.
Z chodby se ozvalo hlasité zařinčení, až jsem nadskočila a skoro vyděšeně vykřikla. Za malý okamžik se však otevřely dveře a dovnitř vpochodoval bledý, vysoký, ale hubený mladík s havraními vlasy, modrýma pronikavýma očima, odstátýma ušima, hnědou bundou a kalhotami, modrou tunikou a s tolika známým otrhaným červeným šátkem. Vypadal unaveně a strhaně, ale jakmile mě uviděl, pokusily se vykouzlit tolik známý provokativní úsměv od ucha k uchu.
"To nic, to jsem byl jen já. Upadl jsem na chodech," vysvětlil bez úvodu apozdravu a já si hlasitě povzdechla. Právě že, právě že to byl zrovna on…
"To je v pořádku, Merline," pokusila jsem se také o vlídný úsměv. "Co to sebou táhneš?"
"Zbroj a tak, připravuji věci, které bude potřebovat Artuš na své cestě do Camlannu," odpověděl mi.
"Myslíš vaši cestu," opravila jsem ho.
"Ne," zavrtěl smutně hlavou. "Nemůžu jet s ním," zašeptal, až jsem ho skoro neslyšela.
"Proč? Co si pamatuji tak…" nechápala jsem, ale on mi nedal šanci a prostě rychle se vytratil, brblaje něco o pochůzkách pro Gaiuse. Najednou jsem z toho měla špatný pocit. V Camlannu mělo dojít ke konečné bitvě a střetu krále s Morganou a Merlin tam nebude. Merlin, který byl po Artušově boku, celou tu dobu. Merlin, který pro Artuše udělá cokoli. Merlin, Artušova pravá ruka a opora. Merlin, muž dvou tváří, skvělý přítel a tvrdý protihráč. Ten, který ví další váš krok, než ho učiníte. Osoba, ze které měla Morgana strach. Proč?




Dvě strany jedné mince - Gaius

23. ledna 2013 v 12:06 Moje povídky

Dvě strany jedné mince


Anotace:
Jak už sám název napovídá, opět se to celé bude točit kolem vztahu Merlina a Artuše, ale nejen o tom. Tentokrát bude povídka vystavena po drobných kapitolách jednotlivých výpovědí postav z posledních dnů před Artušovou smrtí, čili díl 5x12.
Merlin lže! Merlin se skrývá za třpytivým závojem. Tuší postavy, kdo ve skutečnosti je a víme to my? Co znamená onen titul Emrtys, co je skutečná síla? Jak jeho lež a tajnůstkářství zasahujete do myslí jeho přátel? A jak zasáhne jeho náhlý odchod před bitvou?
Je to takové mé větší rozloučení s fandomem Merlin, i když tento seriál mě bude inspirovat ještě i nadále. Tak doufám, že se to bude líbit, i když to asi není přesně to, co jsem slibovala. :-)

Gaius

"Camlannu," zopakoval jsem.
"Doufal jsem, že ten název nikdy víc už neuslyším," zahučel můj svěřenec zády ke mně. Tváří v tvář beznaději a tomu, že přijde o svého nejlepšího přítele. Ne, že přídě o člověka, kterého miluje, s kterým by šel až na kraj světa, pro kterého byl ochoten zemřít, i vraždit.
"Nemůžeš jít, Merline. Budeš ho muset přesvědčit..."
"Znám Artuše líp než sám sebe, nebude poslouchat," řekl hořce Merlin a obrátil se ke mně se slzami v očích.
"Pokud Artuš pojede do Camlannu, proroctví se naplní a on zemře," apeloval jsem znovu na zdravý rozum svého chráněnce.
"Ta bitva je pro něj jediný způsob jak zachránit své lidi. I kdyby měl zemřít, tak stejně pojede," vrtěl hlavou s ironickým, hořkým úšklebkem a já věděl, že mluví pravdu. Nebyl žádný způsob jak krále přesvědčit.
"Tak co budeme dělat?" zamračil jsem se.
"Když nemůžeme zabránit, aby jel, tak ho musím ochránit nejlépe, jak dokážu," odpověděl mi a já v jeho hlase opět zaslechl onen tón, kdy se v jeho hlavě začalo rodit řešení celého problému. Já jsem však řešení stále neviděl.
"Nemůžeš ho ochránit bez své magie," zavrtěl jsem hlavou.
"Tak ji musím znovu získat," opáčil mladý čaroděj.
"Nemůžu ji obnovit. Je to nad moje síly," pohlédl jsem na něho smutně a srce mě zabolelo, v zoufalé bezmoci.
Merlin, se na mě však laskavě usmál, poplácal mě v přátelském gestu útěchy po ruce a pravil: "Já vím. Možná je to nad síly všech. Pokud existuje odpověď, tak ji musím hledat všude."
"Ale kde?" zeptal jsem se v obavách, co mi můj svěřenec, jenž mi byl dražší než celý Kamelot, a který byl skoro jako můj vlastní syn, odpoví.
"V rodišti samotné magie. Křišťálové jeskyni," řekl rozhodně, ale ve mně zatrnulo. To nebyla šance, ale další slepá ulička.
"Ale údolí Padlých králů je plné banditů. Bez svých schopností nemáš šanci," namítl jsem a složil si ruce v přísném gestu. Nehodlal jsem ho jen tak pustit na jistou smrt. Ano, Merlin se pořád spouštěl a byl vystaven nebezpečí, ale tohle bylo jiné. Tentokrát neměl v záloze ani svůj dar. Teď už nebyl Emrys, nebo ano…
"A právě proto nebudu sám," odpověděl mi odhodlaně s rošťáckým úsměvem a já pochopil, proč jsem kdy cítil úctu a obdiv k tomuto nemotornému, zdravě drzému lenochovi. Nikdy to nebylo zcela jen pro to, jakou neskutečnou moc držel tento chlapec. Nebylo to proto, že je nejmocnější čaroděj, který kdy žil, ani pro to, co všechno dobrého vykonal. Bylo to ne, co byl, ale jaký byl. Ta síla nebyla magie, ale láska. Každý den nečelil jen nepřátelům Kamelotu, ale i tomu, že muž, pro kterého se tolik obětoval, by ho nechal popravit, kdyby věděl kým je. Hrdě čelil nepřízni osudu, bolesti a i navzdory temnému proroctví, bez světla na konci tunelu, věřil ve východisko a nevzdával se, pro svoji rodinu a přátelé. To bylo to, co ten titul Emrys znamenal a pokud byl člověk, který dokázal odvrátit nevyhnutelné, byl to právě on.
"Hodně štěstí, můj chlapče" popřál jsem mu.




Přes staletí věků

8. ledna 2013 v 19:07 Moje povídky
Po skoro dvě tisíciletí pozoroval svět kolem sebe. Svět se neustále měnil a lidé taky. Ti úžasní mladí lidé, tolik bolesti dokáží způsobit, ale i tolik lásky! Co je magie ve srovnání s nimi? To oni dělají zázraky, ač špatné či dobré. Magie bylo jen zrcadlo jejich síly. Dříve tomu tolik nerozuměl jako dnes. Teď, kdy ze zrcadla zbyly jen střepy, střepy jako on sám. Stále ji cítil v kostech, v žilách, v krvi, jak jím prochází. Nikdy ho neopustila a nikdy neztratila svůj lesk. Dokázal by dnes naprosto to samé jako kdysi, ale teď už věděl, kde by se ta síla vzala. Ze srdcí těch skvělých lidí, jako byl Artuš. Změnil svět a lidé si ho pamatovali navždy, zůstane v jejich vzpomínkách, srdcích, stejně jako v jeho, pomocí kouzla. Ne, pomocí příběhů, pomocí hodnot, jenž nastavil, a které teď všichni uznávají. Zavázal se k tomu, aby nesl tento prapor po staletí, navždy…
Starý obchodník se suvenýry dopovídal jeden kus ze známé legendy o králi Artušovi a Merlinovi a podal malé rozpustilé holčičce jménem Gwenevier jednu z mincí, kterou prodával. Holčičce zazářily její kaštanové oči a na tváři vyčarovala zářivý úsměv. Stařík se na ni také vlídně usmál a pohladil jí po hlavičce s krásnými hnědými kudrnatými vlásky.
"A to mi to jen tak dáte?" zeptala se opatrně.
"Ano," přikývl stařík.
"Ale já myslela, že to prodáváte, lidé za to platí peníze," připomněla mu holčička a pak svraštila úzkostlivě svůj krásný obličejíček a dodala: "Nemám peníze."
"Ty jsi ale bystrá," kývl prodavač, přesto jeho úsměv z obličeje nezmizel. "Ale nemusíš mít strach, už jsi mi zaplatila."
"Co, jak?" nechápala Gwenevier.
"Zaplatila jsi mi víc než kdokoli jiný z dospělých tady v tom obchodě. Darovala jsi mi tvůj nejkrásnější a nejupřímnější úsměv," Gwenevinin obličej se zase rozjasnil a holčička v návalu radosti a štěstí objala starého prodavače.
"Děkuju, dekuju, děkuju," opakovala dokola, rozeběhla se k východu, ale poté se ještě otočila a zamávala mu. "Děkuji, jste hodnej a skvělej, prostě skvělej. To musím říct mámě, tátovi a bráchovi, ten bude určitě nadšenej," křikla ještě a se zvonivým smíchem vyběhla z obchodu, až narazila do nově příchozího zákazníka.
Překvapeně na něj pohlédla. Byl to muž kolem třicítky, avšak až podivně, nemožně podobný onomu starému hodnému prodavači. Byl stejně jako on štíhlý a vysoký s vystouplými lícními kostmi, dlouhým nosem, srandovně velkýma ušima, hřejivým úsměvem, očima, do kterých, když jste se ponořili, měli jste nepříjemný pocit, že osoba, která před vámi stojí, není tím, kým se zdá být. Že je to starodávná bystrost, která žije po staletí, jejíž oči vyprávějí o moři bolesti, strachu, ale i neskutečné míře laskavosti. Stvoření, pro které oceány času nebyly nic víc než dětskou fantazií. Takový pohled se dal u starého vlídného prodavače suvenýrů na hradě, který vyprávěl krásné příběhy o rytířích kulatého stolu, snést a možná i pochopit, ale od mladého čahouna, jenž vypadal, jako potrhlý profesor z univerzity se sakem košilí a motýlkem, který právě přišel do obchodu, naháněl husí kůži.
Zmateně vykoktala omluvu. Muž s úsměvem kývl a ujistil ji, že se nic nestalo a Gwenevier náhle věděla, že z něho nemusí mít ani trošku strach, že je přinejmenším stejně tak hodný a dobrotivý, jako její nový kamarád z obchodu. Na chvíli zauvažovala, jestli to je skutečně nový zákazník, jestli to není syn, nebo vnuk onoho starého prodavače, ale pak uslyšela, jak jí máma volá, a tak to pustila z hlavy a rychle se za ní vydala.
"Můžu vám nějak pomoct?" zeptal se starý prodavač nově příchozího, když se malá holčička vytratila.
"Poutavý příběh," řekl onen muž místo odpovědi. Pak se však zarazil. "Slyšel jsem část toho, co jste vyprávěl té malé z chodby a jelikož mě to zaujalo, tak jsem tady, bohužel jak vidím, tak pozdě," vysvětlil. Stařík si nově přechozího přísně přeměřil a poté nechápavě zavrtěl hlavou.
"Chtěl jste poslouchat?" zeptal se prodavač. Znělo to překvapeně až vyděšeně, což bylo zvláštní, s ohledem na to, jak přirozeně a s chutí onu legendu vyprávěl té dívce před pár minutami.
"Ano," odpověděl mladý muž prostě a přitom se záhadně a smutně pousmál houpaje se ve svých lakýrkách z paty na špičku a zase zpátky.
Stařík si povzdechl. "To mě skutečně udivuje," přiznal prodavač.
"Udivuje co? To, že ten příběh chce slyšet také někdo jiný? Někdo starší? Někdo, kdo si ho může přečíst z knih?" pokusil se mladý muž číst starcovi myšlenky a přitom přišel přes celou místnost až k němu. Zaujatě si staříka prohlížel. "Není vždy lepší si poslechnout historii od lidí, kteří ji zažili?" odpověděl mladý muž na otázky, které sám vznesl.
Stařík se zasmál. "Jistě, to bezpochyby," pravil se značným sarkazmem, který byste do tak dobrotivého staříka neřekli.
"Neřekl jste to," úsměv mladého muže se ještě o něco rozšířil. "Naznačuji teď, že jste tu dobu zažil, že jste Artuše znal a vy mi to nepopřete?! Mluvíte o něm s takovým zanícením. Vyprávíte to i s detaily, které i těm největším odborníkům unikají a s láskou. Takhle se historie nevykládá, ani nevyprávějí legendy, takhle vypráví člověk svůj životní příběh, svůj a svých přátel," vydedukoval mladší z mužů. Stařík dokonce po několika staletích lhaní nic už nepopíral.
"Já jsem se nedivil tomu, že by někdo starší chtěl slyšet můj příběh. Mě překvapilo, že by ho chtěl slyšet někdo jako vy. Může, který se tam může vydat a vidět vše na vlastní oči."
Vypadalo to, že tím mladého muže prodavač překvapil, možná i šokoval, ale nikterak nepříjemně, ba naopak. "Víte, kdo jsem!"
"Žiji na této zemi po více jak dva tisíce let a zřejmě ještě dlouhá staletí budu, samozřejmě, že vím. Musel bych být naprosto slepý a slabý jako moucha, abych si to nevyčetl z tvých očí, Doktore."
"Vševědoucí, ahhhh, co bych od nejmocnějšího čaroděje všech dob mohl čekat jiného?" uculil se Doktor. "Ale máš pravdu, nepřišel jsem, abych si poslechl tvůj příběh, tedy ne prvoplánově, nebo abych ti snad dal pokutu za nedovolenou dlouhověkost. Ne, přišel jsem za jedinou osobou, starší a moudřejší než jsem já sám, abych poprosil o radu. Mí přátelé jsou mrví. Všichni jsou pryč, mě potom všem zbyly jen dvě zlomená srdce a není to poprvé, ale teď už mám pocit, že nemůžu dál," svěřil se Doktor.
Na to se stařík zamračil a povzdechl si, ale neřekl nic. Místo toho přešel k pánu času a objal ho.
"Stejně jako já, i ty musíš se svou bolestí žít. Ne, ne jenom žít, ale žít po staletí, navždy. Chtěl bych zapomenout," pokračoval s lítostí Doktor.
"Zapomenout a nic necítit? Ale pak ztratíš nejenom svoji bolest, ale i sám sebe, i své drahé, které jsi miloval. Protože takhle ještě stále jsou, takto ještě stále žijí s tebou, ve tvém srdci," zavrtěl nesouhlasně, ale i laskavě mocný čaroděj.
"Jo, ale to ještě není lék," oponoval mu Doktor.
"Přál bych si, abych měl…" zašeptal Merlin a poplácal svého staletého souputníka po zádech v gestu útěchy. Větu nedokončil, nebylo za potřebí víc říkat.