Nejtěžším zločinem je promrhaní svého života a trestem za to je smutek a prázdnota v srdci.

Únor 2013

Dvě strany jedné mince - Artuš

15. února 2013 v 12:53 Moje povídky

Artuš

Vlajka, vlajka Kamelotu! Vlajka pro vaši informaci je symbolem moci království. Ta Kamelotu má zlatého draka na rudém pozadí, což je i královský erb. Jako mladý jsem se často ptával, proč? Proč na pozadí je červená? Proč je tam drak, magické stvoření, když můj otec je proti veškeré magii a skoro každého draka kromě jednoho nechal pozabíjet? Vždyť magie je špatná, špatná zlá, proč máme něco takového na vlajce? Proč má drak zlatou barvu? Takovou barvu draci nemívají, nebo ano? I když co já vím? Do doby, než velký drak zaútočil na Kamelot, jsem žádného draka nikdy neviděl. Na mé otázky se mi však dostalo jen neuspokojivých odpovědí.
Červená prý znamená krev a oheň, symbol bolesti, z něhož tato země byla ukována a která ji stále tíží. Drak pak je symbol síly a moci a zlato je znakem pro bohatství. To mi bylo řečeno, ale já již tenkrát věděl, že v tom je něco víc, mnohem víc.
Myslím, že teď už jsem to alespoň z části pochopil. Červená barva je možná symbolem, krve a bolesti, ale také lásky, která jo to bohatství, která je zbraní a mocí i ochranným štítem. Drak je sice mocné silné stvoření, ale jako symbol moci se dá použít i lev. Ne, drak je tu z jiného důvodu. Je to symbol kouzla a teď nemyslím magie jako takové, ale kouzlo krásy. Také vyjadřuje svobodu, vznešenost a moudrost. Draci prý žili mnohem déle než lidé. Tisíce let. To je skutečně dlouhá doba na to, aby prozřeli. Draci nebyli zlí, škaredá stvoření zničeni a pokřiveni magií, jak hlásal otec. Byli nádherní volně létající po obloze, svobodní a moudří. Měl jsem je rád, mám je rád. Sakra proč?! Jak si to mohu myslet? Vždyť jeden z nich mě i celý kamelot napadl! tohle nejsem já! Tohle nejsou mé pocity, tak proč je cítím?! Dost, dost, vraťme se zpátky k vlajce… A zlatá, zlatá barva, jako barva svátosti, barva zázraků, mého strážného anděla, který mě chrání, Merinových očí.
No, počkat, proč to říkám, proč si to myslím? Merlin má pře oči modré! Pane Bože! Zase na něho myslím a nechci, nechci. Nechci na něj myslet a už vůbec nechci o něm mluvit. To přináší takovou bolest. Proto jsem mluvil raději o vlajce Kamelotu a co symbolizuje, protože jsem si byl jistý, že je to téma, které s ním absolutně nesouvisí, a vidíte to!
Merlin si jen tak drze napochodoval do mého života a obrátil ho vzhůru nohama… Urazil mě, nazval mě oslem a bil se se mnou, aby mě pak hned večer druhého dne zachránil a stal se mým sluhou a nejlepším přítelem… Nejlepším přítelem?! Není můj nejlepší přítel… Je to můj bratr… láska… část mě sama. Nedokážu vysvětlit ani to pořádně popsat… jako bychom byli jedna bytost… je to… kouzlo? Já, já fakt nemůžu! Proč se musíte ptát zrovna na něj? Víte co! Jsem král, nemusím vám odpovídat na nic, rozumíte! Na nic!
Merline, Merline, Merline! Co jsi mi to provedl! Co! Vím, že jsi mě nechtěl opustit, že jsi musel. Bylo to něco moc důležitého, důležitější než vše. Řekl jsi mi to:
"Artuši, omlouvám se, že jsem tě musel opustit. Nechtěl jsem. Doufám, že to jednoho dne pochopíš. Tvůj plán je dobrý. Ještě stále můžeš zachránit království. Ale musíš si dát pozor. Má však jednu slabinu. Přes hřeben Camlannu vede stará stezka. Morgana o ní ví. Hodlá tě tam uvěznit, Artuši. Najdi tu cestu nebo bude bitva ztracena dřív, než začne. Najdi tu cestu!" Varoval jsi mě, omluvil ses. Vím, že to nebyl sen. Netuším proč ani jak, ale na tom nesejde.
Nicméně proč si mi to neřekl rovnou, proč ty tajnosti, proč ta LEŽ!? Jednou to prý pochopím, a co když ne, co když zemřu, ty jeden idiote!




Dvě strany jedné mince - Persival

14. února 2013 v 8:50 Moje povídky

Persival

(sestavěno z mnoha kladených otázek)


Jak jsem se cítil těsně před bitvou? Nevím. Asi hmmm… Překvapeně a unaveně z nedostatku spánku.
Proč? No, to je jasné. Morgana zaútočila v noci, co však bylo s podivem byl fakt, že Artuš o tom věděl a i to kudy hodlá zaútočit. Přitom však vyběhl ze svého stanu, ještě v rychlosti se při tom oblékal, když na nás s Gweainem zakřičel rozkazy.
Jestli jsem někdy přemýšlel, jak to a přišlo mi to zvláštní? Ne, proč? Kolem krále se děly pořád zvláštní a podivuhodné věci a já mu věřil. Artuš byl moudrý a dobrý muž. Skvělý král, který věděl, co dělá.
Ano to je celé. Nemám, co více k tomu říct.

Poznámka autora:
Já: Ach ano děkuji ti Persivale za tvůj příspěvek, vlastně ani jsem nečekala, že bys tak dlouho mluvil a tolik toho řekl.
Persival: Bylo mi potěšením, má paní.
Gwain: Who, tolik slov, brácho ty ses fakt překonal!




Dvě strany jedné mince - Leon

12. února 2013 v 16:39 Moje povídky

Leon

Camlann. Neměl jsem z toho dobrý pocit. Ta mrcha byla schopná všeho a přidal se k ní Mordred. Měla na své straně armádu, kouzlo, všechny magické uživatele a co měli my? Ano, krále a taky armádu, několik statečných mužů odhodlaných zemřít za svou vlast a krále, dobro, právo a měli jsme za co bojovat, ale tak proč jsem uvnitř cítil takovou tíseň? Něco bylo špatně?
Zavrtěl jsem hlavou a pokusil se tyto myšlenky zahnat na co nejvíce opuštěné místo ve své mysli, ale to šlo dost špatně. Vlastně to nešlo vůbec, nešlo to, když tu nebyl. Jistě, neměl povinnost s nimi jet. Nebyl to rytíř, bojovník a jeho lékařské schopnosti ještě ani vzdáleně se neblížily těm Gaiusovým. Byl to sluha a částečně dvorní šašek, ale přesto tu vždycky byl. Vždycky nás doprovázel, a to i když to král nechtěl. S rošťáckým úsměvem, a dětinskými vtípky dokázal rozptýlit náš strach a obavy, zachránit nás před nočními strašidly, abychom pak mohli zachránit zem. Tak to bylo a tak to fungovalo.
Nemohu říci, že bych měl k němu nějak výrazně blízko, ne tolik, jako královna, Gwain, Gaius a především král, přesto znal jsem ho léta a považoval za přítele. Chyběl tu. Měl tu být. Zamávat kouzelnou hůlkou a nechat zmizet všechno to napění, obavy a strach. Jako vždy.
"Proč?" zahučel jsem ztracen v myšlenkách, když jsme konečně dorazili na místo a já sesedal z koně.
"Já vím, že máš o mém plánu pochybnosti, ale…" začal Artuš v domění, že už potřetí za celou tu dobu vyjadřuji svůj nesouhlas a obavy ohledně střetu v Camlannu, ale tak to nebylo.
"Pane, nikdy bych si neodvážil zpochybnit váš úsudek, nebo plán," ujistil sem ho rychle. "Ta otázka nebyla směřována vůči něčemu takovému. Jen jsem se v mysli podivoval…" náhle jsem zmlkl a nedostávalo se mi slov. Král na mě hleděl a s nechápavostí protočil očima, jak bylo jeho zvykem.
"Podivoval nad čím?" zeptal se.
"Někdo tu chybí, pane," nabral jsem do plic konečně druhý dech.
"Co, kdo? Někdo se cestou nám snad zatoulal?" nechápal stále Artuš s dětskou naivitou, nebo hodně špatným černým sarkazmem.
"Mluvím tu o Merlinovi," objasnil jsem a Artuš po mě šlehl pohledem tak, že kdyby s ním mohl vraždit, jistě bych byl už mrtev.
"Merlin není povinen mě doprovázet na mé výpravy natož pak se účastnit bojů. Jistě dobře víš, že neslouží pouze mně, ale že také vypomáhá Gaiusi, od kterého byl pověřen shromážděním životně důležitých zásob," pravil klidně, ale hodně stroze Artuš a odkráčel. Po zádech mi přejel mráz. Krále jsem znal ještě z dob, kdy sotva uměl mluvit, ale v životě jsem ho nezaslechl použít takový tón. Bylo by tisíckrát lepší, kdyby křičel, začal mě obviňovat a nadávat mi, než toto.
Ucítil jsem, jak mě někdo vzal za rameno, málem jsem vyděšeně vyskočil, otočil se a ohnal se po onom neznámém, ale setkal jsem se jen s Gweinovým bolestným úsměvem.
"Nejsi jediný, kdo si myslí, že by tu měl být, ale není," řekl mi, dívaje se za Artušem.
"Jo," kývl jsem, hledě stejným směrem.




Dvě strany jedné mince - Gwain

10. února 2013 v 13:14 Moje povídky

Gwain


Již jsme se prodírali skalisky v Údolí padlých králů. Sluníčko svítilo, přes koruny stromů házelo zelený nádech a já pozoroval zamračený obličej mého nejlepšího přítele.
"Děkuji za všechno, co jsi udělal pro Eiru," řekl jsem náhle při vzpomínce, jak pomohl můj přítel mé milence.
"Není důvod mi děkovat, to bylo to nejmenší," odpověděl mi Merlin automaticky jako vždy. Vždy toho dělá pro ostatní, zejména pro Artuše tolik, bez nároků na poctu, uznání nebo jakoukoli odměnu. Dovolil jsem si s ním v duchu nesouhlasit. Kdyby ji neošetřil, možná by se ta rána zanítila. "Máš o ni zájem," pokračoval dál v rozhovoru, který jsem nakousl.
"Jen těžko jsem ji mohl nechat v rukou Sasů, nemyslíš?" zabručel jsem. Jasně, byla pohledná, vyspal jsem se s ní. To jsem však už udělal mnohokrát, ale nebyla to ta láska. Myslím, že to nebyla ani žádná láska, možná jen chtíč.
"Takže jsi ji zachránil jen kvůli tomu?" dobíral si mě dál přítel s uličnickým úsměvem. Kdyby ne, nebyl by to snad ani on.
"Samozřejmě!" potvrdil jsem mu to bez zaváhání, ale sotva jsem to dořekl, vrhli se na nás dva bandité. Jednoho jsem praštil do nosu a ten se svalil na zem, poté se na mě vrhl další, než jsem ho stačil nějak zlikvidovat, první vstal a zaútočil na mého přítele. Merlin uskočil a svalil se do měkkého listí. Stulený do klubíčka rukama si chránící hlavu.
"Gwain!" zakřičel na mě Merlin zoufale a bezmocně, když se ho bandita pokusil zapíchnout jako prase na porážce, a za to si onen bandita vykoledoval můj meč ve svém břiše. Druhý bandita, s kterým jsem ještě neskončil, zaútočil na mě znovu, když jsem byl k němu otočen zády, aby mi mohl do nich jako srab vrazit dýku, ale já jsem prostě vytáhl meč z prvního a bez toho, abych se otočil, jsem jedním chvatem zabil i druhého.
"Jsi v pořádku?" zeptal jsem se svého přítele a pomohl mu na nohy. Poprvé jsem ho viděl takto bezbranného, bezmocného, ale co jsem čekal? Merlin byl skvělý přítel, který doprovázel Artuše a nás rytíře do jakéhokoli nebezpečí. Byl jedním z nás, ale nebyl to rytíř. Neuměl se bít.
"Ano. Myslím. Děkuju," pravil vděčně a malinko rozhozeně.
"Není důvod mi děkovat, Merline. To bylo to nejmenší," použil jsem jeho slova, která mi řekl před chvílí. Skutečně nebylo za co děkovat. Byl můj přítel a tohle byla má povinnost. Vím, že by udělal pro mě to samé. Ne, že to již určitě učinil. Jen já si toho nebyl vědom. Tady jsem měl odpověď na svoji otázku.
Kolem něho byla vždycky zvláštní atmosféra. Pod veškerou tou nemotorností, vtípky a iluzí jak Artuš častokrát říkal "nejhorší sluha v dějinách Kamelotu", bylo něco o mnoho víc. Mockrát jsem ho slyšel v soukromí mluvit, tak jak před Artušem nikdy, plánuje, co je třeba, na Artušovu ochranu, na ochranu přátel a celého království. Vždycky věděl, kde co se dělo a co je zapotřebí učinit. Nikdy se však nezmínil, jak to ví. Pod rouškou předstíraného idiota to byl člověk, který seděl nad šachovnicí a posouval figurkami. Byl mocný, vždy jsem to věděl, ale jeho síla, nebyla stejná jako moje, ani jako Artušova. Vždycky jsem si myslel, že je to síla, informací, dobrého stratéga, ale bylo za tím ještě něco víc.
"Odsud už to zvládnu sám," pravil mi, když jsme došli k jakési staré zatuchlé jeskyni. Zněl odhodlaně a sebejistě, ale já jsem i tak, potom co jsem o něm tušil, dostal obavy. Nedávalo to žádný smysl.
"Co prosím?" zeptal jsem se v naději, že jsem se asi přeslechl.
"Není třeba, abys šel dál. Budu v pohodě," ujišťoval mě, ale to bylo absurdní.
"Jak se dostaneš zpátky na Kamelot? Všude kolem jsou banditi," dožadoval jsem se vysvětlení. Proč chtěl, abych ho doprovodil sem? Co bylo v té jeskyni? Nepochyboval jsem, že něco nezbytného, něco, co pomůže Artušovi a bude v nadcházející bitvě třeba. Něco tak důležitého, že byl Merlin ochoten podstoupit, tak nebezpečnou cestu, lhát svým přátelům a králi, a především je teď v hodinách nejtěžšch opustit. Věděl jsem, že pod formulací: "Životně důležité zásoby" se skrývá mnohem, mnohem víc.
"Jakmile získám to, co hledám, budu naprosto v bezpečí, slibuju," řekl můj přítel smutně, ale s jistotou jako nikdy, ale jak, jak by to něco mohlo Merlina ochránit? Bylo tu tolik nebezpečí, a člověk jako on, neměl sám šanci, nebo snad ano?
"A co hledáš?" naléhal jsem v domění, že kdybych alespoň věděl, nemusel bych se tolik obávat, ale můj přítel měl tajemství. Vždycky byl obestřen záhadou a tajemstvím a nehodlal se svěřit.
"To ti nemůžu říct, Gwaine," oznámil mi, alespoň už nepředstíral, že nejde o nic důležitého, ani že to nesouvisí s tím, kým je, s tím, že něco skrývá. Přesto mě to bolelo. Můj přítel se mi nehodlal svěřit, můj nejlepší přítel, mi v tomto ohledu nevěřil, ale žádal, abych věřil já jemu. "Musíš mi věřit," požádal mě a já smutně kývl. I když on ve mně víru neměl, já v něho ano. Neřekl mi všechno, ale řekl mi to, co jsem potřeboval.
"Měl bys už jít. Artuš tě bude potřebovat po svém boku," poslal mě pryč. Jistě, jeho první myšlenka byla jako vždy na Artuše, na jeho krále.
"Dej na sebe pozor, Merline," upozornil jsem ho a on se rozhlédl a kývl.
Abych se ujistil, že bude v bezpečí, dal jsem mu svůj meč. Bylo to to jediné, jak jsem se mohl ubezpečit, že bude tady mít, alespoň něco na obranu, před nebezpečím, které tu číhalo na každém rohu. "Víš, že se používá ten ostrý konec, že ano?" udělal jsem drobný vtípek, když jsem mu ho podával, ale byla to jen chabá ozvěna minulých pro mě bezstarostných let. Přesto jsme se oba hloupě tomu zasmáli.
Podal jsem mu ruku na rozloučenou s vědomím, že je tu velká šance, že už ho v životě neuvidím. Přijal ji a pevně stiskl. "Doufám, že najdeš, co hledáš," popřál jsem mu hodně štěstí a on roztáhl ústa do širokého rošťáckého úsměvu a pak se vydal do temné jeskyně.




Dvě strany jedné mince - Merlin

8. února 2013 v 22:08 Moje povídky

Merlin


"Myslím, že je to vše, sire," oznámil jsem s trochou veselí, z dobře odvedené práce.
"Působivé, velmi působivé. Nikdy jsem takovou práci neviděl. No, vlastně od tebe," pochválil mě Artuš se svým typicky spratkovským způsobem a tím mi ještě trochu pozvedl náladu a odvahu, pro to, co jsem musel říci. Stejně však vyhlídka na to samotné nebyla vůbec růžová.
"Děkuji, sire," usmál jsem se, ale Artuš mé nadšení z tak dobré práce nesdílel. Tušil, že je za tím něco, co se mu nebude líbit.
"Tak, co chceš?" zeptal se, pochodujíc na druhý konec komnaty ke svému pracovnímu stolu.
"Chci?" zopakoval jsem překvapeně. Pravda blokoval jsem naše spojení od doby, kdy jsem byl nucen to kouzlo použít, abych ho vyléčil a jemu se pak zdál ten děsný sen o naší lásce, mém čarodějnictví a svlékání, víte, co myslím… nemohl číst mé myšlenky nebo pocity, ale skutečně tomu tak bylo? Bylo to přeci jenom kouzlo, které jsem po tom incidentu, kdy jsem spletl naše duše dohromady, použil, abych nás zase od sebe dostal na přijatelnou úroveň. Bylo to kouzlo! Moje kouzlo a moje magie byla pryč… takže bariera mohla být taky pryč a stejně, kouzlo je vždy jen kouzlem. Nemusíte člověku dát doslova část své duše, pokud mu dáte obrazně část svého srdce.
I bez toho spojení mohl vypozorovat, že o to tu dnes neběží. Že situace je daleko vážnější, než se zdá a já nemám na výběr.
"Jsi ten nejhorší sluha v dějinách. A najednou tohle. Jsou to peníze?" Ach Bože! Proč bych za svou dobře odvedenou práci měl něco chtít, a obzvlášť prachy? Tak tohle si myslí!
"Ne," odpověděl jsem prostě.
"Ne, to nemůže být ono. Všechny mé jsi vyhrál." Jo nemáš hrát s kouzelníkem. Chtěl jsem mu odvětit, ale to jsem samozřejmě nemohl a stejně, to už teď ani nebyla pravda. Už jsem nebyl čaroděj, jen obyčejný sluha, který žádá o… "Volno?" Ano Artuši to je to, co potřebuji, volno, trochu času abych, abych se mohl zase chopit moci, porušovat zákon a zachránit ti ten tvůj zadek. Artuš sebral ze stolu nějaký svitek a znovu si to zamířil ke mně.
"Artuši," pokusil jsem se to vysvětlit, ale nedal mi ani chvilinku prostoru.
"Ne, to to taky nebude," Artuš se ve svých úvahách zarazil. Konečně s uvědoměním jaká je atmosféra toho celého. A že stojím na místě jako oukropeček, klepu se smutkem a proviněním. Nechápavě se zakřenil. "Ty jsi vážně nic neudělal."
"Chtěl jsem se jen ujistit, že máš všechno potřebné na cestu do Camlannu, na nadcházející dny," vysvětlil jsem své počínání a cítil jsem, jak se mu při těch slovech chvěji hlas, svírají se mi hlasivky, oči mě pálí a ve mně je jen malá dušička, čekající na to, kdy mu dojde, co se děje a ona se bude muset schovat někam hodně daleko. Přesto jsem se snažil, aby to znělo, co nejvíc neutrálně a všedně. Nebylo třeba, aby jen tušil plný rozsah toho, co se na něj chystá.
"Děkuji," odpověděl pomalu. "Co tím myslíš -má cesta-?" zarazila ho moje formulace.
"Obávám se, že s tebou tentokrát nepůjdu. Tentokrát ne. Promiň. Musím zařídit důležité pochůzky pro Gaiuse. Životně důležité zásoby, které tu nejsou," odrecitoval jsem mu postupně po jednotlivých větách, tak jak mi to mé hlasivky a hrdlo dovolilo, co jsem si připravil a Artuš mě při tom bedlivě pozoroval se zamračeným obočím, ale široce rozevřenýma očima, překvapením.
"Životně důležité zásoby," zopakoval, jako by tomu nedokázal uvěřit.
"Ano," potvrdil jsem ještě jednou a žaludek jsem měl až v krku. Zase jsem mu lhal. Znova a opět, a tentokrát abych mu vysvětlil, proč ho zrazuji v takovéto chvíli. Proč, ho nechávám na pospas, proč ho opouštím v těch nejhorších hodinách.
"Ne že bych…" chtěl jsem něco říct. Chtěl jsem, aby věděl, že nemám jiné východisko, že to není nic bezvýznamného a že mi to je líto. Tak moc líto! Ale on mě zastavil.
"Ne, ne," zavrtěl hlavou a já poznal zklamání. "To je v pořádku. Je to v pořádku. Chápu," pokračoval dál smutně můj přítel, ale ač to říkal, nechápal.
"Artuši," zašeptal jsem prosebně, ale on mě zase utnul.
"Víš, Merline, všechny ty vtipy o tom, že jsi zbabělec… Ani jeden jsem nemyslel vážně. Vždycky jsem si myslel, že jsi ten nejstatečnější muž, kterého jsem potkal," přiznal mi, pravou povahu toho, co si o mě myslel. Myslel, minulý čas! "Asi jsem se mýlil," dokončil svoje doznání. Zklamal jsem ho. Ne, proto, že by si myslel, že jsem zbabělec, ale že poprvé za ten čas poznal, že lžu. Pochopil by, kdybych měl strach, kdybych zůstal, aby někdo se postaral o Gwen a jako lékař po dobu nepřítomnosti Gaiuse, aby měl lidi zde tady, kdo léčit. Nebyl jsem koneckonců rytíř, neměl jsem povinnost, ale on nevěděl proč. Proč ho opouštím? Proč mu lžu? Co bylo tak nezbytné a tajné?
Byl můj přítel, ne byl i víc. Byl jako můj bratr, i moje láska a část mě samotného, a přeci jen nevěděl. Nesměl vědět, i kdyby to měl být poslední chvíle, kdy se vidíme.
"Artuši…" zavolal jsem na něho ještě zoufale.
"Hmmf," jen tiše pouze zabručel, dál studujíce svitek.
"Je mi to líto, tak moc líto," zašeptal jsem ještě, po tváři mi stekla slza, kterou jsem si rychle utřel. Neměl rád, když jsem takhle moc projevoval svoje city a já nehodlal poslouchat jeho "Neboť taková holka, Merline!" Teď jsem jistě věděl, že bariera mezi spojením našich duší tedy byla neporušena, ale já si přál, aby tomu tak nebylo. Třeba kdyby pak Artuš byl schopný pocítit to, co jsem v sobě držel, co mu tajím, i co cítím, možná by pak to vše bylo jednoduší…




Recenze na Once upon time

4. února 2013 v 14:12 Mé recenze

Recenze na Once upon time


Obecně o seriálu:

Tak co teď, už máte rádi pohádky?
Once upon time je americký dramatický televizní seriál vytvořený scénáristy Edwardem Kitsisem a Adamem Horowitzem, kteří taky mimo jiné "spáchali" seriál Ztraceni. Naštěstí pro nás diváky tento seriál vypadá, že by třeba mohl mít někdy konec, i když uvidíme. Seriál má zatím pouze dvě série, takže těžko v tomto směru soudit.
A proč jsem se na začátku ptala, jestli máte rádi pohádky? No, celý seriál se totiž točí kolem pohádek. Život Emmy Swanové (Jennifer Morrison, kterou můžeme znát třeba ze seriálu "Dr. House" jako Dr. Allison Cameron, nebo ze seriálu "Jak jsem poznal vaši matku" jako Zoey) byl vším, jen ne pohádkou. Ve svých dvaceti osmi letech pracuje jako poskytovatelka půjček ke splacení kaucí, navíc je celý život zvyklá starat se sama o sebe od doby, kdy ji jakou malou nalezli pohozenou u silnice. Když však do jejího života vstoupí desetiletý Henry (Jared S. Gilmore), kterého právě před deseti lety dala k adopci, všechno se změní. Henry je totiž skálopevně přesvědčený, že je dcerou Sněhurky (Ginnifer Goodwin) a prince Krasoně (Josh Dallas) a má za úkol vysvobodit Storybrook, ospalé městečko kde žije, a které podle něj je plné pohádkových postav z prokletí (uvržení jich do moderního reálného světa bez jakýchkoli vzpomínek na život předchozí), jejž na ně uvalila Zlá královna (Lana Parrilla), mimo jiné jeho adoptivní matka.
Emma Swanová mu samozřejmě nevěří a pravděpodobně si myslí, že je to nějaká jeho psychická obrana vůči adopci. Když však dorazí do Storybrooku, má velmi špatný pocit, že všechno není takové, jaké se zdá. S čím více obyvateli městečka se setká, tím silněji roste její podezření, které pak vyvrcholí, když se pozná s Henryho adoptivní matku Reginou, starostou Storybrooku a začne se o Henryho vážně bát a co teprve, když zjistí, že Henry má skutečně pravdu.
Celý příběh je pak provázaný jednotlivými flashbacky pohádkových postav, které nám pak postupně odkrývají nejen, kdo je kdo, životní osudy postav, proč jednotlivá postava jedná, tak jak jedná, ale i motivy samotné Zlé královny, proč uvrhla pohádkové postavy do našeho světa.

Pro a proti, proč se na seriál podívat…

Podle mě tento seriál má hodně co nabídnout. Obdivuji u něho celkovou promyšlenost a propracovanost, i zajímavý námět.
Ač se vše točí kolem pohádek a pohádkových bytostí, postavy samy o sobě vůbec nejsou pohádkově černobílé a jejich osudy rozhodně nejsou růžové, jak byste se mohli myslet. Což potrhuje celý děj i bravurní herecké výkony, jimž vévodí Robert Carlyle v roli Rumplestiltskin/Mr. Gold postavy, která se uvádí jako ona druhá záporná postava seriálu, ale podle mě je spíše nevyzpytatelná, jdoucí pevně za svými cíli, klidně i přes mrtvoly. Nedělá to však z důvodu pomsty jak o Zlá královna, ale z lásky ke svému synovi, který nenávratně zmizel do jiného světa, pravděpodobně našeho, a tak je pravděpodobné, že nakonec za celou kletbou stojí právě on, jeho totiž pravá moc nespočívá pouze v magii, ale především v intrikaření a "obchodech". Ale proč se ve své recenzi zabývám tolik touto jedinou postavou?
Ano, děj je promyšlený, charaktery jednotlivých postav jsou úžasně vypracovány, herecké výkony jsou skvělé a celý seriál je obklopen krásou a to teď mluvím doslova. Kostýmy a rekvizity, stejně jako efekty a celá pohádková říše je bravurně udělána. Tam, kde jsem strhávala body u seriálu Merlin, tak zde se musím skutečně poklonit, nicméně moje srdce si tento seriál tolik nezískal. Z nějakého důvodu, nevím, mi to celé připadalo nemastné a neslané. Jediná věc, která mě u sledování drží a držela, byl právě Rumplestiltskin/Mr. Gold. Možná tomu chybí trocha vtipu, který by podtrhl onu pochmurnou atmosféru a u něhož by si malinko člověk oddáchl a Rumplestiltskin/Mr. Gold je asi jediná postava, která tam něco na ten způsob dodává. I když to asi nebude jen pouze vtip, co tomu chybí, protože je spousta seriálu a filmů, které to nemají a přesto jsou na mém žebříčku jedny z těch nejlepších.

Hodnocení: 6/10

Doporučuji:

Všem, co mají rádi fantazy, pohádky, fanouškům seriálu Grimm, Supernatural nebo Lost.

Jenefeřina zkouška

2. února 2013 v 10:55 Moje povídky
Anotace:
Tak po dlouhodobém naléhání, kdy mi bylo "vytýkáno", že píši samé horory, drama, fantazy, sci-fi, fanfiction a filozofické povídky, kde často alespoň jedna postava umře, nebo se stane jiná tragédie, popřípadě je hlavní hrdina nějak psychicky narušený, jsem se nakonec uvolila k psaní pohádky.
Abych avšak byla upřímná, jak vidno, pohádky nejsou mým šálkem kávy. Ne, že by mě nebavily, čím jsem starší, začínám je mít čím dál raději. Nicméně to nemění nic na faktu, že mám tendence z tohoto žánru dělat buďto komedii (parodii na sebe sama), nebo to přehoupnout až do hororu (do formy v jaké byly dříve), a na tom, že sice pohádky jsou tu pro jakéhokoli čtenáře, ale jen málo spisovatelů dokáže skutečně psát tento žánr, aby z toho vyšlo kvalitní dílo. Autor by měl vymyslet takovou zápletku, aby se z ní čtenář poučil, ve které budou potrestáni ti špatní, dobro zvítězí, se šťastným koncem a možná s nějakými magickými věcmi, tvory nebo čaroději a postavami relativně černobílými. Omlouvám se za svou cyničnost, ale je těžké vymyslet takovou postavu, která by byla dobrá a štědrá a zároveň nebyla naivní a hloupá. Přesto jsem se toho nakonec ujala, jako výzvy. Přeci jen už píši nějaký ten pátek, tak je načase zkusit si napsat něco jiného.
Původně to mělo být lehce napsané, jako skutečně pohádka dětem před spaním, ale někde v polovině tvorby se to malinko zvrtlo, a já jsem přeskočila na trochu starší cílovou skupinu.
Takže tady je moje první pohádka a pravděpodobně jeden z mích mnoha neúspěchu, protože po dopsání se na mě vrhla ne moc pozitivní kritika. Konkrétně mi bylo vytýkáno toto: příliš komplikovaná zápletka na pohádku, že je to psané v jazyce pro děti, ale onu zápletku nemohou nikdy pochopit, název pohádky "Jenefeřina zkouška", když Jenefer se v důsledku objeví pouze na chvíli, že to mělo být o přátelství, ale ve finále to vypadá, že Darius a Alvin se stali více než přáteli, že je to taková slátanina Artuše a jezerní paní, a že jako vždy jsem se musela sama v tom odrazit, takže jsem do toho zabudovala výčitku, která nemá v pohádce, co dělat, a poukazuje zase na psychický problém hlavního hrdiny stejně jako, že není konkrétně řečeno, kdo je Mabel, a tím pádem se toto dílo stává zase dalším fantasy paskvilem jako vždy.
No, říkala jsem si, že bych se třeba mohla k tomuto žánru někdy vrátit a možná další pokusy by dopadli o něco lépe, ale teď tak nějak nevím, jestli na to mám chuť. Nicméně kritika je vždy pouze kritikou. Netvrdím, že dobře kritizovat je jednoduché, ale vždy mi přišlo to jednoduší než skutečně něco stvořit. Autor z tvrdé kritiky má depresi, ale také se z ní muže poučit, když ho zrovna nezadusí, ale asi hlavním důvodem, proč to vůbec uveřejňuji, je přeci jenom v marné naději, že přeci by se mohl najít člověk, který by mi to nehodil na hlavu…

Kdysi před dávnými časy, daleko odtud, v zemi nadpřirozených bytostí a magie, žil rytíř jménem Alvin. Muž velmi krásný s dobrým srdcem, urozených mravů, citlivý a pevně oddaný svému pánovi princi Dariusovi, a to i navzdory, že Alvin a Darius byli jako voda a oheň.
Darius nebyl nijak zlý, byl to jen rozmazlený syn krále, který si myslel, že může, vše, co si zamane, a ještě k tomu byl zoufale slepý ke svému okolí. Věřili spíše lžím a podlézavosti, než skutečné oddanosti a přátelství. Štědrost, urozenost mravů, milosrdenství, upřímnost, citlivost a dobrotu srdce nebyly hodnoty, které by Darius nějak zvlášť uznával. Považoval je za zbytečné a zženštilé. Uznával jen takové chování, které jasně vedlo ke hmatatelnému zisku. Rád si z ostatních, které považoval za slabochy, dělal srandu a různě je ponižoval a jelikož Alvin, se vyznačoval přesně hodnotami, které jeho pán neuznával, a také byl jeden z jeho rytířů takže dost mu po ruce, často právě on byl princova oběť. Přesto Alvin viděl v princi mnohem více, než jen toto. Alvin věřil, že dobro, které v něm viděl a které mu ukázal, když se poprvé potkaly, v princi nakonec zvítězí a on se stane skvělým králem a dobrým mužem.
Někdy však to vše bylo na mladého rytíře moc, byly dny, kdy ho jeho víra opouštěla a on měl chuť utéci někam daleko. V takových dnech Alvin se šel ukrýt do lesa poblíž hradu k malému krásnému jezírku s vodopádem. Bylo to krásné místo. Ze skály dolů padal potok do drobného jezírka a jako by pak voda mizela. Jezírko totiž nikdy nebylo větší nebo menší ač nebylo vidět, kam voda dál spěchá. Bylo obklopené skalami a stromy s malou kamenitou plážičkou, tvořenou bílými oblázky. Alvin se domníval, že je jediný, kromě zvěře, kdo o tomto skrytém útočišti ví. Jak moc se pletl?!
Toho osudného dne Alvin stejně jako jindy utekl od ostatních rytířů a prince k onomu jezírku a posadil se na plážičku. Kdyby byl děvče, nebo obyčejný vesnický balík, jistě by se rozplakal, jenže on byl muž, rytíř a měl svoji hrdost, i když si to jeho pán nemyslel. Toho dne byl Alvin skutečně na dně. Princ společně s několika dalšími rytíři ho ponížil přede všemi. Vyválel ho v blátě a hnoji, nazval ho zbabělcem, ubožákem, zženštilou třasořitkou, neschopným hlupákem a zpochybnil jeho šlechtický titul. Uhodil ho svléknutou rukavicí do obličeje a donutil ho říci na to: "děkuji, pane." Alvin seděl a zíral do zčeřené vodní hladiny. Vyprávěl jezeru, co se mu ten den stalo a jak moc ho přitom bolí u srdce.
"Já… já myslel, že… že i přesto všechno je nakonec princ do… dobrý. Věřil jsem v dobro v něm… že jednoho, jednoho dne bude, bude skvělý král a, a, a dobrý muž… Že, že muž, jenž zachránil moji sestru a mě zachránil před bandity a poskytl mi přístřeší, přístřeší již skomírajícímu šlechtickému rodu, nemůže… nemůže… Ale asi jsem se spletl, asi to udělal jen proto, aby přijal na dvůr šaška," dokončil hořce svůj monolog a nepřestával se dívat do jezírka a v tom náhle se z vodní hladiny vynořila mladá žena.
Měla dlouhé bílé vlasy jako pěna, která se tvořila pod vodopádem a stejně tak bledou kůži. Rudé plné rty a pronikavé oči, barvy jako ono jezero. Na sobě měla tmavě modré šaty vyšívané stříbrnou nití a ozdobeny říčními perlami. Byla nepředstavitelně nádherná a Alvin na ní hleděl s naprostým úžasem, neschopen slova.
"Mé jméno je Jenefer a jsem vílou tohoto jezera, již dlouho sem chodíš a modlíš se za lepší zítřky," pravila a její hlas byl jako hučení vod.
"Krásná paní, moc se omlouvám," začal opětně drmolit Alvin, ale Jenefer ho zastavila.
"Nevěš hlavu můj drahý příteli, jednoho dne skutečně Darius se stane skvělým králem a dobrým mužem a ty budeš stát po jeho boku jako jeho nejlepší přítel. Bude ti dlužit mnohé a ze všeho nejvíce to kým se stane. Nejdříve však bude muset překonat tvrdou zkoušku, která mu otevře oči. Bez ní bude princ ztracen v nekonečné slepotě a s ním celé království, nicméně vůbec nebude tato zkouška lehká, jseš si jist, že chceš sebe a mladého prince vystavit takovému nebezpečí?" zeptala se jezerní víla a Alvin zaváhal, pak však pokýval hlavou na souhlas.
"Pokud říkáš, že jinak by bylo ztraceno celé království, pak není na výběr," rozhodl se Alvin.
Na tváři Jenefer se objevil krátký úsměv. "Budíž tedy," pravila a pak v oblaku mlhy zmizela.
Když se tak stalo, Alvin si nejdříve nebyl jist, jestli Jenefer jen tak nezmizela a nenechala ho ve štychu, protože svět vypadal stále stejně, ale nakonec si řekl, že to nezjistí, dokavad se nepodívá do města.
Když znovu přišel do města pod hradem, vše pořád vypadalo naprosto stejně jako dříve a Alvin smutně pokýval hlavou.
Jasně, jak jinak, jak bych si vůbec mohl pomyslet, že by mi někdo pomohl, že by pomohl království, Dariusovi! Chtěl křiknout, ale najednou nemohl, byl němý. Stejně jako všichni kolem. Bylo ticho, zoufalé tísnivé ticho.
Alvin často přemýšlel o lidech, o jejich lžích, přetvářce a nedorozumění, někdy si říkal, že kdyby lidé nemohli mluvit, nemohly by lhát, nemohli by se přetvářet, byli by upřímní, svět by byl krásnější a lehčí. Jak strašně se mýlil! Beze slov lidí k sobě lidé nemohli najít cestu, jako by žili spolu a přitom každý sám. Úzkost a temnota v srdcích, nemoci se svěřit s trápeními, neschopnost se vyjádřit. Lidé byli zmatení a vystrašení a nic nefungovalo, tak jak má.
Darius byl zodpovědný za svůj lid a za to co se dělo. Jeho otec totiž byl tuze nemocen a tak měl povinnost jako následník trůnu, řešit onu situaci. Napsal několik výnosů, které taky situaci zlepšily, jinak však věděl, že to je to to jediné, co může udělat, a což je zoufale málo na to, aby zastavil utrpení, které se čím dál více prohlubovalo. Nechtěl pozorovat svoje království, jak se řítí do záhuby a on s tím nemůže nic dělat. Najednou si připadal tak sám a ztracený. Bylo tolik lidí, které považoval za své přátelé a se kterými předtím sdílel tolik slov a zábavy, ale teď když všichni ztratili řeč, jako kdyby ztratili i sami sebe a co hůř, v jejich očích viděl obvinění, že nic s onou situací nedělá a příležitost ho shodit. Viděl v duchu jejich hněv a chtíč ho z toho všech obvinit a zmocnit se sami trůnu, jako by ono prokletí mlčení odhalilo jejich pravé záměry a cíle.
Alvin viděl, co se děje a byl tuze smuten. Připadal si vinen za veškeré utrpení Dariuse i ostatních lidí. Chtěl jen pomoci a to nejlepší pro všechny, ale místo toho přivedl na ně takové strašlivé prokletí. Byl zrazen bytostí z jezera. Uplynuly tři dny a on to nemohl dál snést a tak se vydal k zpátky k jezírku.
Netušil co má dělat, jak Jenefer přivolat, když nemohl promluvit, ale stejně se tam vydal. Sedl si na plážičku a myslel na vše špatné, co se kolem něj dělo, a jakou vinu na tom nese. Jezerní paní se však neobjevila a ani to nevypadalo, že jeho jednání k něčemu vede, a tak Alvin vstal a došel až k jezírku, vstoupil do něho, až měl vodu po pás a vodopád masíroval jeho záda. Nabral všechen vzduch do plic, co mohl, a byl odhodlán se potopit a hledat netušivých kouzelných v hlubinách jezírka Jenefer. Byl schopen ji vytáhnout za její bílé vlasy a přimět ji jakýmkoli způsobem vše urovnat do starých kolejí.
Alvin se tedy ponořil do vody a v zoufalství začal jezerní paní hledat pod vodou a přitom v duchu myslel na svůj hřích, jak byl chamtivý a sobecký, že by teď dal i svůj život jako vykoupení z kletby. Jenefer se mu však nehodlala znovu zjevit a on si až příliš pozdě uvědomil, že plaval příliš hluboko, příliš dlouho a na cestu zpět na hladinu mu už nezbývá dechu. Když to zjistil, pud sebezáchovy ho nutil se alespoň pokusit zachránit svůj život a plavat zpět pro vzduch, ale bylo příliš pozdě a Alvin pomalu ztrácel vědomí.
Ale nebojte se mé milé děti, co by to bylo za pohádku, kdybych nechala našeho hlavního hrdinu umřít? Ne, ne, Alvin neumřel. Když přišel znovu k sobě, ležel znovu na kamenité plážičce u jezírka a nad ním se nakláněla jakási mladá žena, kterou nikdy předtím neviděl.
Upírala na něho své zelenohnědé oči plné, co to jen bylo? Překvapení, štěstí, radost, naděje? Duše, kterou za oním párem očí viděl, byla nejobyčejnější a zároveň nejzáhadnější se kterou se kdy potkal. Stejně jako byla ona sama. Vzhled měla obyčejné vesnické dívky, ale oblečená byla jako muž s krátkými hnědými vlasy volně rozčepýřenými, jako by nikdy neviděla hřeben, přesto krásná a Alvin si uvědomil, že pokud si kdy představoval čarodějku, nevypadala by jako stará ošklivá stařena, nebo jako zlá královna, ale právě takto.
Bez ohledu jak však ta žena na něho působila, Alvin si byl jistý, že to ona mu zachránila jeho zoufalý a zbytečný život a i když to s ním šlo od desíti k pěti, byl jí za to vděčný. Chtěl jí poděkovat, ale uvědomil si, že nemůže. A tak aby alespoň nějak dal najevo svou vděčnost, vyškrábal se na nohy, uklonil se jí a políbil jí ruku, jako by to byla nějaká šlechtična. Žena se na to zasmála a poklepala mu přátelsky na rameno. Pak se však zamračila a zaklepala zimou. Alvin si uvědomil, že jsou oba mokří a zmrzlí, a tak udělal jedinou věc, která mu připadala rozumná. Zavedl svou zachránkyni do města, kde ji na trhu koupil vhodné šaty na převlečení a poté se stavili v hostinci, kde za jen malý poplatek jí dohodl ubytování, protože mezitím zjistil, že nemá, kde žít, že je daleko od domova. Také skočil domů, kde se převlékl.
Za skoro ne hodinu oba převlečení v suchu a teple seděli v hostinci a popíjeli teplý nápoj na zahřátí, jako staří přátelé. Bylo až alarmující, jak Alvin všeho dosáhl a skvěle se dokázal dorozumět i bez možnosti mluvit a zvláště pak s onou ženou, která ho zachránila, jako by to bylo přirozené a znali se už dlouho roky. Byl za to hrozně rád, ale stále ho tížila vina za to, co provedl a že nenašel zatím řešení, jak by mohl zvrátit to strašlivé kouzlo. Celé království i s ním touto ženou a Dariuszem se řítilo do beznaděje a zániku, jeho vinou a on nemá jak to napravit. Při té myšlence mu bylo mírně nevolno a myslel, že se z toho za chvíli složí.
Jeho nová kamarádka si zřejmě povšimla smutku a dokonce si odvodila, co ho způsobuje. Vzala ho jemně za ruku a vlídně se na něho usmála a poté kývla směrem ke hradu. Alvin smutně zavrtěl hlavou a frustrovaně vydechl. Přál si, aby vše bylo tak jednoduché, ale nebylo. Nemohl jen tak jít za Dariusem. Ne po tom, co povedl a co on provedl jemu před pár dny. Zdálo se však, že jeho nově spřízněná duše měla naprosto odlišný názor a nenechalas si to vymluvit, a tak Avin nakonec podlehl jejím naléháním a vydal se za Dariusem.
Když Alvin přišel za Dariusem, Darius zrovna byl na dvoře hradu a cvičil svoji dovednost s mečem, což spíše spočívalo v tom, že naštvaně třískal do bývalého strašáka z pole, navlečeného do kroužkové zbroje. Alvin na chvíli zaváhal a přemýšlel, jestli je skutečně rozumné chodit k princi, když je v takovém rozpoložení, ale nakonec si řekl, že snad hůř než normálně se k němu chovat nemůže, a že tentokrát si možná i to trochu zaslouží. Došel až k princi a zastavil jeden z úderů mířených na panáka svým mečem. To byl velmi opovážlivý čin, ale také nejjednodušší způsob jak ho vybídnout k souboji a Darius jeho výzvu s nadšením přijal.
Princ byl velmi dobrý a talentovaný šermíř, vítěz mnoha turnajů, ale ani Alvin ač se nezdál, byl v boji s mečem velmi dobrý a měl spoustu zkušeností. Trvalo dlouho, než se nakonec oba svalili do trávy úplně vyčerpaní a jejich souboj dopadl nerozhodně. Darius mladého rytíře poklepal uznale po rameni v gestu chvály a uznání a Alvin se na něho usmál. Darius se také pokusil o úsměv a na malý okamžik se mu povedlo zapomenout na jejich zoufalou situaci, ale poté smutně pokýval hlavou, vstal a zamířil na cimbuří, odkud měl skvělý výhled. Postavil se tam a hleděl do dáli na své království, které se řítilo do záhuby.
Mladý rytíř ho následoval a postavil se svorně vedle něj. Darius na něho pohlédl a se zamračením ho uchopil za ruku, zkoumaje zranění, jenž omylem před chvíli během boje jeho rytíř utrpěl. Zahleděl se Alvinovi do očí a otevřel pusu, aby se za to omluvil, ale nemohl vydat ze sebe pořád ani hlásku. Alvin zavrtěl hlavou a mávl nad tím druhou rukou. Tentokrát to pojednou nebyla princova vina a i sám Darius nevyšel ze zápasu nedotčen. Darius tedy pustil ruku svého rytíře a vrátil se zpět k hledění do krajiny, očekávaje že Alvin odejde, ale to náš hrdina neudělal. Tak tam stáli mlčky, a najednou ani, a i kdyby mohli, neměli potřebu nic říkat. Právě v tento okamžik se obloha zatáhla a začalo pršet.
Darius a Alvin se na sebe znovu zahleděli a kývli na rozloučenou, poté se každý z nich ubral někam do přístřeší. Darius do svých komnat a Alvin, no, kam jinam než do hostince za svou záhadnou zachránkyní, netuše, že vylíčit jí, co se právě stalo, bude daleko jednoduší, než si představoval. Déšť totiž nebyl jen obyčejný deštík, ale byl to kouzelný déšť, který značil, že zkoušku Darius a Alvin mají spěšně za sebou.
"Blahopřeji," uvítala Alvina okamžitě jeho zachránkyně, když dorazil do hostince a náš hrdina na ní překvapeně vykulil své velké hnědé, hřejivé oči. "Nekoukej se na mě tak. Je čas k oslavě! Myslím to upřímně, nebylo to jistě jednoduché. Mladý princ musel ukázat, že si zaslouží oddanost a uznání a že je schopen uznat i někoho jiného než sebe. Odhalit v mlčení pravdu a zjistit, že s každým můžeš mluvit, ale jen s někým je příjemné i jen pouze mlčet. A ty, ty jsi dokázal překročit svůj strach a postavit se osudu. Ukázal si, že si zasloužíš víc než být dvorním rytířským šaškem a zasloužíš si princovu úctu i přátelství. Začlo pršet a déšť vše očistí, aby pak zas mohlo slunce vyjít v zlaté záři. Princ mluvil, mluvil spoustu špatného a zraňoval lidi kolem sebe. Princ neviděl, neviděl pravé přátelství a oddanost. Princ neslyšel, neslyšel volání o pomoc a své svědomí. V mlčení poznal pravého přítele a vinu. V dalších letech budete vystaveni velké beznaději a temnotám, v kterých budete bloudit a budete se muset spolehnout pouze jeden na druhého, abyste pak se slávou mohli vyjít a zářit jako ty nejjasnější hvězdy na obloze."
"Jak to všechno můžeš vědět? Co víš o budoucnosti? Kdo vlastně jsi, považoval jsem tě za kamarádku, ale…" Alvinovi selhal hlas a znovu si připadal zrazen a ztracen. Důvěřoval paní z jezera a ta místo, aby pomohla, tak ho podvedla a přivodila tak děsivé utrpení a teď začal i pochybovat o jeho zachránkyni, která až podezřele moc věděla o oné Jenefeřině, zkoušce, kterou na prince a rytíře jezerní paní uvalila. Jak vlastně mohl vědět, že není špatná, že ho nechtěla jen okouzlit, aby dosáhla svých špatných cílů? Jak mohl vědět, že není nějak s Jenefer spojená, nebo že není samotná Jenefer v nějakém kouzelném přestrojení?
"Mé jméno je Mabel a jsem tvá cesta, jíž se musíš vydat," odpověděla jeho zachránkyně bez zaváhání, ale Alvin se stále rozhořčeně a zmateně na ni mračil.
"Tomu nerozumím, kdo že?"
"Nikdo," pokrčila Mabel prostě rameny. "Nikdo, jen tvůj přítel. Jsem tvá průvodkyně a tvá rádkyně. Vím vše, co je a bude zapotřebí," dodala záhadně.
"Jsi čarodějnice!"
"Ne, kouzla a čáry neovládám, jsem prostý člověk, který se ztratil a byl znovu nalezen. Pocházím z dalekých krajin a přitom tak blízkých, ale dost o mně. V tomto příběhu o mně neběží a ani běžet nebude. Zvládli jste to. Zvládli jste Jenefeřinin úkol a dokázali, že jste hodni vaší cesty. Jste předurčeni k velikosti. Neříkám, že to bude jednoduché. To žádná cesta není, ale to ještě neznamená, že vás nečeká to dobré, že vás nečeká - a žili šťastně až do smrti.-"
Jak Mabel pravila, tak se stalo. Darius se stal dobrým, laskavým a velkým králem, kterého všichni milovali a pod jeho rukou království, které se táhlo, kam oko dohlédlo, vzkvétalo a rozšiřovalo se. Alvin se stal jeho pravou rukou, oddaným rytířem a nejlepším přítelem. A Mabel? Mabel stála v jejich stínu a když byli ztraceni, měla radu, která je znovu přivedla zpět na správnou cestu. Společně čelili mnoha nebezpečím a tvrdým situacím, ale vždy je nakonec překonali, a nakonec mohli skutečně říci, že "žili šťastně až do smrti".