Nejtěžším zločinem je promrhaní svého života a trestem za to je smutek a prázdnota v srdci.

Duben 2013

Než tě nakopne múza… aneb tvorba fikčních světů 07

29. dubna 2013 v 15:40 | J.K. |  Odborné práce

Čeho se vyvarovat?


Tak a na závěr jsem se rozhodla, že vám dám ještě pár tipů:

1. Čím více si toho o světě napíšete, tím dílo je delší, protože vás to nutí vše rozebrat? "Přeci o to čtenáře neochudíte…" Na jednu stranu je to dobře a na druhou ne. Divili byste se, jak často se stane, že si rozepíšete hodně koncept, ale zamýšlíte docela krátkou povídku, začnete psát a nejednou máte třináct stran a jste na začátku, z toho se pak můžete vyhrabat jen tak, že seškrtáte jak těch třináct stran, tak koncept samotný. Co si budeme povídat, škrtání je vždycky pro každého autora bolestná věc a tak pokud chcete kratší dílo, protože na delší nemáte dech, dělejte kratší koncepty a řekněte si kolik tak stran by mělo mít.

2. Lhaní čtenáři - vyvarujte se toho, že řeknete něco a vzápětí je to jinak… Pravidla, jež si určíte ve vašem fikčním světě, musíte dodržovat, a když ne vysvětlit to a neopomenout žádnou maličkost… Například pokud řeknete, že nelze kouzlem oživit mrtvého a po několika kapitolách se dozvíme, že to možné je, měli byste vysvětlit, jak to. Proč si postavy myslely, že to není možné. Jaké to bude mít důsledky a bla, bla…

3. Nelogičnost - Ta vlastně dost souvisí s lhaním čtenáři, ale není to jen to, jsou to všechny "dějové chyby". Je to, když čtenář přemýšlí nad otázkou, která nemá vysvětlení. Jako autor to nevysvětlíte a logicky to odvodit nejde. Podle mě je dějová chyba horší než ta gramatická, protože pokud si čtenář všimne nelogičnosti v jednání postav děje nebo světa, celá vaše iluze, fabulace je narušena.

4. Spisovatelské vzory a inspirace jimi - Mít nějakou inspiraci a znalost literatury a dobrých autorů před vámi je fajn, stejně jako se jimi inspirovat. Když však si z nich vezmete moc, čtenáři jsou dost sečtělí a okamžitě to poznají a řeknou: "to není originální." Jasně dnes se každé dílko podobá nějakému jinému, ale dejte si pozor na míru. Když si vyberete velký vzor, jako byl například Tolkien, tak zaprvé, každý druhý ho zná, navíc vybízí to k tvorbě celého světa. Nejste Tolkien. Tolkien byl génius, lingvista, profesor, který si vytvořil svět a v něm žil. Těžko jako začínající autor vytvoříte neexistující dějiny, funkční jazyk… a i kdybyste to dokázali, budete druzí. (Výjimkou z pravidla jsou fanfiction, kde se kolikrát snaží autor co se nejvíce dostat k původní předloze).

5. Dávejte si pozor na gramatické chyby - pokud si nejste jistí svojí češtinou, neste si to od někoho zkontrolovat.


Poznámka autora:

Tak doufám, že jsem vás tím neunudila k smrti, že jste se něco dozvěděli, co vám bylo k užitku, nebo teprve bude. A že jste možná nabrali skvělý nápad jak obohatit vaše povídky. Vím, že toho by se dalo říct i mnohem víc, ale to je tak co mě v souvislostech napadlo. Takto, když to píši, zní to hrozně složitě, ale pravda je taková, že prostě člověk musí psát, psát a psát, aby se do toho dostal. Teorie je kolikrát na nic a vzniká až poté, co nějaké dílo vůbec je stvořeno.
Pokud byste se potřebovali s něčím poradit, nebo tak něco, můžete svůj dotaz napsat tady do komentářů...

Než tě nakopne múza… aneb tvorba fikčních světů 06

29. dubna 2013 v 15:38 | J.K. |  Odborné práce

Jak vylíčit svět


No, popřemýšleli jste nad fikčním světem a zapsali jste si koncept, teď užzbývá jen to hlavní a to napsat vaše dílo. Jak však podat čtenáři svět, který jste vytvořili?
V kapitole Co je to fikční svět a "lokace"? jsme si vysvětlili, jak se může fikční svět v rámci různých vypravěčů a popisů měnit. Předpokládám také, že když jste přemýšleli o svém fikčním světě, jistě jste se také zamýšleli jakého vypravěče zvolíte a formu, ve které to bude celé napsané, tak abyste docílili celkového obrazu, který chcete předat čtenáři. To však stále není všechno. Jak řeknete čtenáři, že hůlka si hledá kouzelníka a není tomu naopak?
K tomu máte hned několik možností, jak to provést. Zaprvé to můžete udělat klasicky, jak tomu je v Herrym Petterovi tak, že do příběhu vsunete postavu, (nebo více postav) tomu světu stejně jako čtenáři neznalou. Hloupého Honzu, který se na vše musí vyptávat.
Další možností je, že mezi jednotlivé kapitoly nebo vhodné odstavce vložíte vysvětlení jednotlivých věcí ve vašem fikčním světě. Pochopitelně mělo by to mít návaznost na ty kapitoly, nebo odstavce. Tuto metodu můžeme často vidět v Pánu prstenů, nebo ještě typičtější je Stopařův průvodce po Galaxii, kde vysvětlení světa jsou přímo oddělené kapitoly, co říká příručka, po niž je celá tato slavná série nazvána.
Poslední pak metoda je asi nejméně používaná. Autor se nezabývá vysvětlováním světa a rovnou čtenáře hodí do děje, bez nějakého většího vysvětlování. To se však použává spíše při nějakých detailech. Je to jako překládat nějaký text a najít tam cizí neznámé slovíčko, které pochopíme z kontextu. Je to působivé, když to člověk umí použít, ale když to autor používá moc, čtenáři vše nemusí dojít a hrozí, že se ztratí a díky tomu vaše dílo odloží.
Můžete si vybrat jakoukoli metodu, podle toho, jak vám bude která vyhovovat. Vnímáme však, že kdybychom používali zásadně jen jednu metodu, něco by nefungovalo. Autoři samozřejmě používají všechny metody v jednom díle, šikovně je ve správné míře střídají, aby text oživil.

Cvičení:

1. Vezměte si nějakou knížku, kterou jste přečetli a popřemýšlejte nad technikami, které autor využil, když popisoval fikční svět.

Než tě nakopne múza… aneb tvorba fikčních světů 05

29. dubna 2013 v 15:35 | J.K. |  Odborné práce

Zápis do své kostry (konceptu), deníku a užitečnost tohoto počinu…


Jak již bylo řečeno, je dobré, když máte předem, než začnete psát nějaké podvědomí o tom, o čem to bude, jaké budou postavy (charaktery aspoň hlavních hrdinů), stejně jako to jak bude vypadat fikční svět. Je totiž docela těžké psát, když nevíte, kam se dílo má ubírat. Začnete psát pod nějakou skvělou představou a po několika stranách ztratíte chuť, inspiraci, atmosféra je v čudu, nevíte jak pokračovat a uvíznete na slepém bodě. Nebo dílo dokončíte, ale když si to po sobě pak přečtete, zjistíte, že to nemá hlavu ani patu. Ano, můžete tak psát, znám spoustu intuitivních autorů, kteří si sednou k počítači a začnou psát, nechají se unášet na vlnách fantazie, až je povídka napsaná, jenže pak nastává dlouhá fáze škrtů, přepisování a škrtů. Upravují jako šílení, ale když předem máte ponětí o ději, postavách a fikčním světě, napíšete si koncept, tak nebudete muset své dílo tolik upravovat. Bude se vám psát daleko lépe a pro začátečníka, nebo mírně pokročilého, je to rozhodně lepší. Lépe se také vyhnete "dějovým chybám". No jo, já vím, že většině z vás to moc pochuti není. Také jsem začínala tak, že jsem nejdříve psala na vlně inspirace a musím říct, že všechny ty prvotiny jsem nakonec dopsala, ale mám je v šuplíku a nesmí je vidět živá duše.
Jak uvažovat při tvorbě fikčních světů jsme si už také ukázali. Že byste, když řekněte, že ve vašem světě jsou všichni lidé slepí, měli uvažovat nad tím, jé to má důsledky na jejich život i na celý ekosystém. Také jsme si ukázali v cvičeních a ukázkách již několik příkladů konceptu fikčních světů, takže další ukázku asi netřeba. Vlastně jde to abyste nad svým světem, o kterým hodláte psát, popřemýšleli, jak v rámci vztahů děj x postavy x fikční svět, popřemýšleli nad podobností vašeho světa a pravidly našeho světa a i nad světem samotným. Nemusíte si to nutně zapisovat někam na papírek, nebo do chytrého deníčku, nicméně to doporučuji, protože, když tak neučiníte, lehce se vám to může vykouřit z hlavy, a utříbíte si tím to, co jste již vymysleli. Navíc když si to zapíšete, kdykoliv se na to můžete podívat, což se může u nějakých detailů, které zmiňujete několikrát, skutečně hodit, protože pak nemusíte zpětně listovat, jaké že bylo to číslo domu, kde žije Sherlock…
A jak že si tedy vše myšlenky o vašem fikčním světě můžete zapsat? Jak jste viděli, některé koncepty, které jsem v tomto článku uvedla, byly ve větách, jiné pouze v poznámkách, někdy to byla taková směs. Je jedno, jak si to zapíšete. Jsou to vaše poznámky. Důležité je, abyste se v tom vyznali a rychle se dokázali orientovat, když budete z toho potřebovat najít nějakou informaci.
Markéta Dočekalová ve své knize radí, abychom si psali tvůrčí deníky, ve kterých zaznamenáme nejen naše myšlenky o díle ale i o tom, jak jsme se daný den měli. Je to z důvodu toho, že věci kolem nás ovlivňují a nejen po té inspirativní stránce. Když den, kdy jsme se neměli dobře, máme za úkol psát komediální kapitolu, asi nám to moc dobře nepůjde. Z takového deníku pak zpětně po přečtení oné kapitoly můžeme zjistit, proč je tak špatná. Tato metoda nás uchrání, aby nás tolik při psaní ne ovlivnili pocity, emoce toho dne a aby naše dílo nebylo jak na horské dráze, když nemá. Nicméně nechala bych tuto metodu na zvážení každého. Zcela upřímně pokud nejste autor, který se psaním živí, kdo má tolik času psát si takový deníček, pracovat, chodit do školy, nějaké jiné aktivity a ještě psát dílo. Já jsem ráda, když denně si nějaký ten čas na psaní najdu a tak občas napíši nějaké dílko, kdybych ten čas však měla půlit na čas psaní deníku a dílka, tak toho moc nenapíši.

Než tě nakopne múza… aneb tvorba fikčních světů 04

29. dubna 2013 v 15:33 | J.K. |  Odborné práce

Jak uvažovat?


Tak teď jsme si vysvětlili něco málo jako k základům. Plus/mínus jste pochopili, jak se může měnit fikční svět na základě toho, kdo je vypravěč. Tedy jak se charakter postavy podepisuje na fikčním světě, když je vypravěč v ich-formě, nebo sympatizuje s postavou. Víme něco o vztahu fikčního světa, postav a děje a dokázali bychom říci jak je fikční svět dějem a postavami určen. Nicméně ne všechny aspekty fikčního světa vám děj a postavy určí, ale vy je stejně ve svém díle chcete zmínit, věci nepodstatné a přesto potřebné k vykreslení atmosféry. Nebo jste se rozhodli, že nezačnete dějem ani postavami, ale fikčním světem. Máte úžasný nápad na fikční svět, ale stále nemáte některé věci ujasněné, či jste dostali zadáno, byste napsali nějaký žánr, ale jinak nemáte žádnou ideu, takže tupě sedíte za stolem a lámete si hlavinku, jak na to.
Povíme si tedy čistě teoreticky jak začít. Proces vymyšlení fikčního světa je vcelku po většinou komplexní děj. Fikční svět se daleko více rodí v mysli autora, než že by ho autor sám nějak výrazně aktivně tvořil. Většinou to funguje tak, že v jednom mizivém okamžiku autor použije svoji tajnou super schopnost. Díky nějakému podnětu, který nás inspiruje, nahlédneme za zeď tohoto světa do země fantazie. Tam něco na malou chvíli něco spatříme, a pak se vydáme za touto vizí. Na začátku tedy vždy musí být nějaká idea, kterou pak logicky rozvíjíme, většinou otázkami, na které si sami posléze odpovíme.
Dejme tomu, že jste se rozhodli psát příběh postavený na fikční světě a víte žánr, že to bude fantazy. To samo o sobě však většinou nestačí, i když už tady se dá chytit toho stébla trávy. Dá se začít od těch nejzákladnějších otázek. Uvedu příklad, jak by se to dalo rozvíjet:


V jakém světě se příběh odehrává?:

Svět podobný tomu našemu. Podobná doba stejné technologie, lidé i kontinenty, je to náš svět, ale je tu něco co o něm nevíme.

Co nevíme o našem světě?:

Já nevím… hmmm, třeba se něco ukrývá ve stínu.

Je to zlé, nebo dobré, či nestranné, může být obojí?:

Tak když ve stínech tak asi jo, je to zlé.

Co je to, inteligentní bytost, nějak bytost => zvíře, nebo je to nějaká věc, či vstup do jiného světa za přehradou?:

Jsou to inteligentní bytosti…


Jak vidíte tak se to dá, ale přeci jen něco v tom vrže, na otázky byste mohli odpovědět úplně jinak a i samy otázky by se rozvíjely podle toho, co byste odpověděli a co by vás zajímalo. Navíc čím nicotnější vizi, představu toho, o čem chcete psát, máte, tím hůř se na otázky odpovídá a tím víc si také musíte vymýšlet z bůhzdarma.


V jakém světě se příběh odehrává?:

Hmmm, hmmm, já nevím. Nemám žádnou ideu. Není to fuk. Ono je víc světů? Jaké světy třeba můžou být?


Teď se asi některý z vás můžou dožadovat toho, abychom jim tedy dala nějaké vodítko, jak se k té idee, vizi dostat. To však mí milí drazí je to, co je na pásaní to umělecké. Idea, vize, spatření světa fantazie se nehledá, je to múza, která k člověku přijde sama. Takže v tom vám moc nepomůžu, ale v předminulém článku "Než tě nakopne múza… 2." jsem vám dala drobná vodítka, jak jí můžete zavolat.
Jak tedy vypadá postup, pokud nějakou vizi máte? Vlastně je postup úplně stejný, ale díky té vizi to jde snáz. Nebo můžete zkusit také metodu asociací, brakestorming:


Vize:


- Tvoříme dílo na základě fikčního světa

- žánr fantazy

- fanfiction na seriál Bleach

- Rozdíl oproti seriálu neodehrává se to v Japonsku

- Jiné postavy, jiné myšlení, jiný děj

- ale stejná hlavní myšlenka - příběh o bonách smrti



Jak se bude svět Evropských Shinigami od světa Bleach odlišovat?

- Co vím o Evropě?

- Evropa je kolébka civilizace, je stará, má problémy, neustále mezi sebou jednotlivé státy bojují, teď je však mír.

- Evropa je stará, a čím déle trvá nějaký systém, tím je těžší ho udržet.

- Časté boje je velký průtok duševních částic mezi naším světem a světem shinigami a pak nastane najednou změna, což každá změna má za následek pak problém.

- Lidé v Japonsku jsou střídmí, spořádaní oproti tomu lidé v Evropě zvláště Češi takoví nejsou, skoro opační.

-A co takhle, že by se rozkládala společnost?

- Proč?

- Svět Evropských schinigami nestabilní, není najednou takový průtok duševních částic, problém vede k problému. Vedení neví, co má dělat. V nestabilním světě mocichtiví ucítí, že by se mohly chytnout kořisti. Hádky o moc a o řešení situace, což vede k zmatku. Než se někdo chopí moci, nastane bezvládí.

- Shinigami slouží vládě a když vláda není, co se stane? Nemají komu sloužit, tak jak se uživí?

- Hollow, ale nepřestanou jíst duše jenom proto, že nastal ve městě zmatek a oni ho umějí likvidovat.

- Život žoldáků? To se mi líbí, je to trochu jak ze Zaklínače.

- Ale po bezvládí stejně přijde řád, buďto zemi někdo dobyde nebo z boje o moc někdo vyjde jako vítěz. Jaký bude nový řád? (Vyřeším v ději)

- Co kdyby v Evropě nebily dyvize rozděleny podle funkce, ale podle zemí?

- Shinigami, to mi zní moc japonsky, je to japonský název, nemůžu ho použít v Evropě, nemá tady tradici a Bůh smrti je příliš triviální, lehká pomůcka v překladu, ale vlastně nic neříkající. Jsme v Evropě, která byla většinu času křesťanská, máme jen jednoho boha. Je nějaký evropský ekvivalent? Máme vůbec něco (nějakou bytost), co by se mohlo definici shinigami alespoň částečně podobat? Co smrky?

- Ok, ale nemůžu smrtkám dát katany… To je také klasicky japonské.

- Evropské filmy, knihy a seriály nejsou většinou o boji s katanami, o zesílení a duševní rovnováze. Naopak jsou o společnosti, o duševním boji, nebo o boji proti vyšší moci (instanci), která však většinou moc porazit nejde, o politice

- Odhodlání a síla nestačí

- Můžu jim dát normální evropské meče, ale to by se moc podobalo. Nebo když jsou to smrtky tak kosu, ale budou mít kosu všichni, to je divný… Tak odstraním prvotní formu zampakuto a nechám to rovnou na prvním uvolnění, budou mít prostě nějaké zvláštní, pro jejich duše spřízněné předměty. Skutečně jenom pro jejich duše? Co kdyby se každá zbraň neodkazovala pouze k majiteli, ale také něco znamenala v rámci křesťanství a představy o smrti v Evropě Jak z náboženského hlediska, tak z historického?

-

Ano, ano a takto bych mohla pokračovat, ale myslím, že to na ukázku bohatě stačí. Jak vidíte, tak proces vymýšlení fikčního světa je spíše někdy takový jeden veliký chaos. Použijete co víte z našeho světa, ze svého života, nebo i z filmů a školy a házíte to na jednu hromadu. Dáváte si otázky a mnohdy na ně ani neodpovíte. Někdy pomohou asociace, jindy myšlenky co kdyby, kdyby. Fabulujte, hrajte si a myslete, hlavně myslete. Já vím, že to bolí, ale i když píšete fikci tak by měla být logická a pokud není, pokud se postavy nechovají logicky nebo věci či děje, tak jak bychom očekávali, musíte čtenáři vysvětlit proč, a přesto, když to tvoříte a myslíte je to souhrn mnohdy navazujících, mnohdy i nenavazujících myšlenek a pocitů. Často si ani neuvědomíte, jak jste k těm závěrům či obrazu světa přišli, prostě se to na vás sesype a jindy prostě striktně poustupujete jako správný badatel.
Taky jste si z následující ukázky mohli všimnout, že je to rozbor mé fanfiction Bleach Evrope a jsem nemusela mít nijak velkou počáteční vizi, jak jsem nahoře avizovala a hrozila vám prstem. Je to tím, že Bleach už má svůj vymyšlený svět, svou filozofii, postavy s propracovanými charaktery a vše. Takže máte zase polovinu vymýšlení z krku. Prostě se jen o tu předlohu opřete. Můžete vymyslet, jak by to vypadalo co kdyby, kdyby, nebo můžete drze ukrást úplně vše. Je dobré zmínit základy, pokud by se vaší fanfiction rozhodl přečíst nějaký neznalec předlohy, ale více méně platí to, že autor zná svět předlohy stejně jako čtenář a tak vám to usnadní spoustu hloupého vysvětlování i vymýšlení. Má to však i své nevýhody. Je to jako, když vaše máma má stejné nohy a vy jí ukradnete boty, protože, nevím potřebujete na terase vyvěsit mokré prádlo a ty její jsou zrovna nejblíž. Jasně jde to, ale nejsou to vaše boty… Chci říct, pokud se rozhodnete psát fanfiction, tak jak jsem řekla, byste měli znát fikční svět předlohy vaší ff stejně jako váš čtenář a fanouškové, věřte tomu či ne, jsou fakt po čertech dobří. Jasně vaše ff, je puzen fanfiction a nemusí být úplně nachlup ke své předloze, každý navíc vidíme předlohu trochu jinak, ale nejdříve byste měli znát fakta o tom, o čem hodláte psát, než se rozhodnete to nějakým způsobem měnit. Stejně to chodí, i když se rozhodnete, že váš fikční svět bude stejný jako náš reálný, nebo podobný. Já vím, že se opakuji, ale když nevíte, na co máte internet?

Než tě nakopne múza… aneb tvorba fikčních světů 03

26. dubna 2013 v 18:11 | J.K. |  Odborné práce

Vztah: Postavy x Děj x Svět


V minulé kapitole jsem se zmínila o chápání vztahu fikčního světa, děje a postav, ale co to vlastně je? Asi i jako pouhý čtenář chápeme, že mezi těmito třemi složkami je nějaká pevná vazba. Vlastně je to přibližně takový vztah jako u želvy a jejího krunýře, jedno bez druhého nejde, ale přejdeme na začátek k samotné tvorbě prozaického díla.
Každé prozaické dílo, či příběh je z těchto tří částí. Musíme mít nějaký děj (to o čem to bude, protože když prozaické dílo nemá děj, tak to není prozaické dílo, neexistuje příběh bez děje a pokud napíšete něco, kde není zřejmé o čem to je, čtenář nevidí potřebu to číst), postavy neboli subjekty kolem kterých se děj točí (protože pokud tam nejsou tak tam není ani děj, je to zhruba stejný vztah jako predikátu/přísudku se subjektem/podmětem, všimněte si, že jsem záměrně využila slova "subjekty", protože jich zaprvé může být více a za druhé také to nemusí být lidé ani osoby, můžete psát klidně o neživé věci, jako je židle, vtom však případě se židle stává hlavní postavou) a když pak máte děj a postavy tak je jen logické, že postavy a příběh někam musíte umístit, čili si určíte náš fikční svět.
Samozřejmě, že nemusíte při vaší tvorbě hned postupovat přesně tímto způsobem za sebou. Můžete založit své dílo na charakteru hlavního hrdiny nebo postav, či na fikčním světě. Jde vlastně o to, že pokud si určíte jednu z těchto tří složek, například charaktery postav, tak už jen na základě toho můžete usuzovat v jakém prostředí fikčního světa se bude zhruba nacházet, nebo děj, či jaké konflikty mezi nimi budou. A dokonce tyto linie, co samy ze sebe vyplývají, čtenář je očekává a bude vyžadovat, protože pokud je nedodržíte, vaše dílo se bude zdát nerealistické a nezáleží na tom, jestli píšete sci-fi/ fantazy nebo něco z fikčního světa podobné naší realitě, a přestane číst.
Teď jsem vysvětlila jaká závislost je mezi těmito třemi složkami a že nemůžete žádnou z nich opomenout, ale to ještě neznamená, že naše trojnožka jménem prozaické dílo nemůže mít jednu nohu delší nebo menší. Dokonce bych se dost divila, kdyby se vám podařilo všechny tyto tři složky ve vašem díle vyvážit. Pro připomenutí ze školy či z vašich čtenářských deníků pár příkladů: John Ronald Reuel Tolkien - zaměření na fikční svět, K. Čapek - zaměření na filozofii, děj, Arthur Conan Doyle - zaměření na hlavní postavu, Clive Barker - děj… a takhle bych mohla pokračovat.
Podobně jako postavy, děj a fikční svět příběh určuje také žánr.

Cvičení:


Zkuste z následující podrobné charakteristiky navrhnout podrobný děj a fikční svět:

Muž kolem 30, ne moc vysoký spíše podprůměrný, hnědé oči a krátké hnědé vlasy (které udržuje na účesu "je mi jedno jaký mám účes") štíhlý s vypracovanou postavou (spíše však z dobré genetické výbavy, neustálého cestování a bojů, než z toho, že by své tělo nějak udržoval), na kluka dlouhé řasy, úzké rty, velký nos. Rád nosí černé džíny, kraťasokalhoty, někdy maskáče, volná trika s oblíbenými rokovými a metalovými kapelami nebo čistá bez vzorku, tenisky Nike a sportovní bundy.
Sarkastický se smyslem pro humor. V tom největším srabu vykouzlí úsměvnou hlášku. Nepije, nekouří (jen o zvláštních příležitostech z vodní dýmky), černý čaj si nesladí, kafé nepije, nemá rád omaštěná jídla. Rád však si dá sladké či tradiční česká jídla například palačinky, svíčkovou, krupicovou kaši, rajskou, kachnu s knedlíkem a se zelím, vepřo-knedlo-zelo. Neustále se něčím cpe. Nesnáší nakupování. Vystudoval vysokou, ale k praxi svého oboru se nikdy nedostal. Velmi dobře ovládá různé sporty, ale nejraději lyžuje, nebo jezdí na kánoi. Oblíbené roční období je zima, zbožňuje sníh, ale nenávidí Vánoce (až příliš mu připomínají dětství a doby, kdy bylo vše vpořádku). Bisexuál. Má rád děti (ne jako pedofil), ale představují pro něho něco čistého. Sám po dětech, rodině a normálním životu touží, zároveň ho však to co dělá baví. Naučil se velmi úspěšně lhát lidem. Lže každému a cokoli, jen dětem vždy řekne laskavě pravdu. Těm lhát nedokáže. Vydává se za různé osoby nikdy nepoví své pravé jméno. Jezdí starou felícií, přespává ve stanu v táborech. Vše převáží na túry ve velkém batohu.
Nemá již rodinu kromě matky a otce, ti nevědí, co dělá. Tvrdí jim, že pracuje pro vládu jako voják a že je teď v zahraničí na misi. To samé tvrdí i rodinným kamarádům, zvláště Honzovi, který vede armishop a u kterého si kupuje různé zbraně. Honza na Něho má podezření, že všem lže a několikrát se snaží to z něho dostat, bez valného však úspěchu. Vojenskou techniku a zbraně si tedy kupuje u Honzy, střílet ze zbraní se trochu učil již v dětství, ale jen tak na táboře. Skutečně bojovat a používat tyhle věci se naučil až během svého dobrodružství. Své schopnosti, "výcvik" má tedy od rodičů, kteří ho už od mládí brali na vandry a jiné akce, byl také zálesák, několik let chodil do skauta, kde se naučil přežít za blbých podmínek a ledacos snést, ostatní schopnosti pobral za pochodu.
Byl citově závislý na své mladší sestře, která mu zemřela na vrozenou vadu srce. Od té doby se z něj stal chladný ironik. A právě ona to byla, která mu v závěti odkáže své deníky. Deníky do kterých vložila svoji duši i srdce. Díky tomu deníky dostávají neskutečnou moc, cokoli je v nich napsáno nebo se napíše, stává se skutečností. Díky pověsti o denících, však byly druhý den po smrti sestry z jeho domu deníky ukradeny.

Zkuste z následujícího nastínění děje nastínit charaktery postav a fikční svět:

Žánr: Komedie, fantasy
Premisa: Každý zdánlivě obrovský problém není tak velký, když ho člověk řeší s klidem a rozvahou.
Hrabě Káčula žije na svém malém panství se svými věrnými poddanými. Jednoho rána jeho dva poddaní najdou na jeho rozlehlém panství v zahradě Velké vejce. Přinesou ho pánovi, celý vystrašení: Co to je? Vejce, zabije nás to, až se to vylíhne? Co s tím mají udělat? Hrabě chvíli zapřemýšlí a pak si pozve svého věštce. Ten ze všech možných fantazy knih vyčte, že je to pravděpodobně dračí vejce a odrecituje, co se s takovým dračím vejcem obvykle dělá. Nechá se vylíhnout, vychová se drak, naučí se s ním komunikovat a pak s jeho pomocí se musí zabít zlý dračí jezdec. Hrabě však tuto variantu odmítne a rozhodne, že pokud jeho dokonale potrhlá služebná to vejce umí uvařit, dá si ho k večeři.

Zkuste z následujícího fikčního světa napsat, co můžeme z něho usoudit o ději a hlavních postavách:

- Sci-fi, umístěno, ale částečně umístěno do naší doby

1. realita

- Česká republika, Praha

- Psychiatrická léčebna Bohnice

- popis budovy: komplex budov, bílá prostorná, z dálky vypadá jako nějaký zámeček s velkou dobře upravovanou zahradou, před budovou je velké parkoviště, vevnitř bílé stěny, socialistický interiér, zápach desinfekce, zamřížovaná okna = dojem vězení, deprese jen z prostředí,

- popis nemocničního zařízení: jehly, mříže na oknech, postele s klecí nebo na přivázání, podávají hnusné "nejedlé" jídlo, bílé kelímky v nich léky, svěrací kazajka, oblečení lékařů - bílé kalhoty a modrá pytlovitá košile, pacienti - bílý kytičkovaný hadr nebo podobné oblečení, co lékaři.

2. realita

- vesmírná loď kopánů

- popis kopánů:

- podobnost v závislosti na podobě s tím, či oním ošetřovatelem, zlí, pitvají lidi za živa a pak je ovládnou, dostávají se do myslí aby lidi ovládaly, snaží se vnutit jejich představy o realitě, chtějí z nás udělat sluhy a naši planetu vytěžit, mají bílou pokožku, některé kosti jen tak vyčuhují z těla, jinak humanoidní, podobni lidem, oči čiře modré bez bělma nebo panenky = spanilí, ale strašidelní, víte, že to nejsou lidé a tak se vám hnusí, voní po mandlích

- vesmírná loď kopánů: podobá se strukturou chodeb nemocnici i zařízení v ní se podobají těm z nemocnice, ale nejsou pro uzdravení ale pro trýznění


Než tě nakopne múza… aneb tvorba fikčních světů 02

26. dubna 2013 v 17:47 | J.K. |  Odborné práce

Co je to fikční svět a "lokace"?


Dříve však než vůbec začnu, měla bych nejdříve vysvětlit základní pojmy, nebo alespoň co že je to vlastně ten fikční svět. Fikční svět je svět, kde se váš příběh odehrává, ať zvolíte jakýkoli žánr, i když, jak jsem již napsala v článku: "Než tě nakopne múza 3", píšete románové biografie nebo autobiografie a popisujete tento svět, stále ho popisujete z nějakého úhlu pohledu. Fiktivní svět tedy závisí na dvou faktorech na světě, který popisujete (fantazy, sci-fi, náš svět…) a vypravěči (vidění onoho světa). Uznávám, že na první pohled se nám může jevit toto rozdělení směšné, vzhledem k tomu, že je to právě vypravěč, který nám zprostředkovává náhled na tento svět a tak je svět ve vašem příběhu takový, jaký ho podá vypravěč, háček však nastává, když se rozhodnete pro dva či více vypravěčů. Pak se bude měnit pohled třeba na nějaké události, postavy, věci, ale nezmění se vše. Je to, jako byste si zandávali různě barevné brýle.

Například:



Vypravěč (1. subjektivní - v ich-formě z pohledu hlavního hrdiny):

Otevřel jsem skleněné dveře, sundal si své fialové chlupaté papuče a bos jsem vstoupil na terasu. Dlaždice mě studily do nohou. Pohlédl jsem na noční oblohu. Byla přesvícená, kromě měsíce jsem na ní neviděl jedinou hvězdu. To v městech bývá. Teplá letní noc. Nadechl jsem se, abych nahnal do plic trochu čerstvého vzduchu. V obýváku, ze kterého jsem vyšel, se dýchat nedalo. Hudba vyřvávala, lidé popíjeli a kouřili. Zábava byla v plném proudu, přesto tady na terase byl relativní klid a pohoda. Přestal jsem zírat na oblohu a stočil pohled na NI.
Stála tam ve svých dlouhých zelených šatech a roztomile se usmívala. Rty potřené leskem i šaty, ozdobené drobnými korálky, se v nočním svitu a světle z obýváku lehce třpytily, v mírném vánku vlnily, stejně jako její kudrnaté dlouhé hnědé vlasy, které v umělém světle nabývaly až barvy zlata.
Opírala se o modré kovové zábradlí až na konci terasy. Upřela na mě své zelenohnědé oči. Přestala se usmívat a zvážněla. Černé obočí svraštila k sobě a na čele se jí vytvořila malá vráska. Ucítil jsem její jemnou vanilkovou vůni.
"Naše oslavenkyně se mračí. To není dobře. Jak bych mohl odehnat ten mrak?" zeptal jsem se ležérně a přitom zkoumal kontury jejího obličeje. Drobná ústa s plnými rty, kulaté tváře, malý pršáček a vysoké čelo. Nebyla hubená ani tlustá. Nebyla vysoká, nebyla malá. Nebyla hezká, nebyla ošklivá. Byla to žena, podle níž jsem soudil ostatní.
"Potřebovala jsem tě, chtěla jsem s tebou mluvit," řekla.
"Ano, o čem? Jsem ti plně k dispozici," zazubil jsem se v blažené nevědomosti.
"Můj čas se blíží," pravila jednoduše.
"Cože?" nechápal jsem.
"Stmívá se nad mým životem."
"O čem to blábolíš. Jsi mladá a…" zavrtěl jsem nesmlouvavě hlavou. Nedokázal jsem uvěřit tomu, co řekla. Srdce se mi divoce rozbušilo. Chtělo se mi křičet, to však nešlo.
"Nikdo není moc mladý na to, aby zemřel," mluvila tiše a klidně, jako kdyby vyprávěla, co měla k obědu. Já na ni užasle hleděl a mlčel. Nedokázal jsem cokoli namítnout. V krku mi vyschlo a hlasivky vypověděly službu.


Vypravěč (2. subjektivní - v ich-formě z pohledu druhé osoby, ženy):

Toho dne na mé narozeniny byla teplá letní noc. Stála jsem na terase a hleděla na noční černou oblohu bez jediného světélka, které by mi dodávalo naději... naději zrušení běhu věcí… naději lidem, kteří mě milovali a já milovala je… celým svým srdcem, a právě ona věc v mém hrudníku mě zradila. Nad mým životem se stahovala temnota. Oheň pomalu dohoříval a mračna naznačovala, že začne pršet. Byla jsem bohyně, jsem bohyně a přesto tak bezmocná, vůči víru všeho dění. Byl čas si to přiznat a byl čas mu to říct. Přesto tohle všechno mě nenaplňovalo bolestí a zoufalstvím. Necítila jsem nic. Opírala jsem se o zábradlí a nechala se hladit jemným větříkem.
Uslyšela jsem známé zavrzání. Dveře do obýváku se otevřely, na terasu vniklo více světla z místnosti za nimi společně s hlukem a kouřem, který se okamžitě rozptýlil do ovzduší. Někdo vstoupil, aby narušil můj lítostivý soukromý okamžik. Jeho pantofle však nezaklepaly o dlaždice. Vstoupil bos, aspoň měl můj narušitel tolik citu pro svátost okamžiku, aby se zul, jako nějaký budhistický mnich, nebo jakého to náboženství to dělají věřící. Celkem vtipné spojení, nemyslíte? To byla skutečně zábavná představa. Sama pro sebe jsem se usmála, ale pak jsem zamžourala, kdo že tedy je onen "narušitel" a do smíchu mi už vůbec nebylo.
"Naše oslavenkyně se mračí. To není dobře. Jak bych mohl odehnat ten mrak?" zeptal se naivně. Tenhle mrak jen tak nezmizí. Ten mrak tu byl a já mu o něm musela říct a o to byl ještě větší. Za chvíli pochopí i on a bude si přít, aby to byl jen zlý ponurý sen, ale nebude.
"Potřebovala jsem tě, chtěla jsem s tebou mluvit," začala jsem.
"Ano, o čem? Jsem ti plně k dispozici," zazubil jsem se svým typicky provokativním úsměvem.
"Můj čas se blíží," přiznala jsem, on však nechápal. Čelo se mu svraštilo a on široce rozevřel své přívětivé teple hnědé oči a poklesla mu čelist, takže jeho ústa vytvořila drobné písmeno O. Vypadal až komicky. Možná bych se zasmála, kdyby šlo o něco jiného…
"Cože?" vyhrkl.
"Stmívá se nad mým životem," pokusila jsem se to popsat jinými slovy, ale bez toho, abych to slovo musela vyslovit.
"O čem to blábolíš. Jsi mladá a…" zavrtěl hlavou. Nechtěl, nechtěl to slyšet, ale musel a já to musela říct. Potřebovala jsem, aby věděl. Měl na to právo a já musela vědět, že až odbijí mé hodiny, on se postará.
"Nikdo není moc mladý na to, aby zemřel."

Vypravěč (3. vševědoucí vypravěč):

Byla teplá letní noc. Vítr mírně pofukoval, a když člověk zvrátil svoji hlavu k nebi, kromě měsíce na obloze nezářila jediná hvězda, nebo alespoň nebyly vidět z terasy jednoho bytu na okraji hlavního města. Obloha byla přesvícená, jak to tak ve velkých městech bývá. V tom bytě se právě konala veliká oslava narozenin. Přesto však, že atmosféra byla nasycená skutečně upřímnou radostí, vznášelo se v ní i něco skutečně zkaženého.
Všichni slavili, až na hlavní osobu večera, která stála na terase, opřená o zábradlí. Hleděla do dálky, ale kdyby svůj pohled upřela na dlaždice pod ní, vyšlo by to na stejno. Nebyla šťastná ani smutná, necítila nic kromě mračen nad svou hlavou a tíže vědomí toho, co musí přijít, a co musí říci svým nejbližším. Přes to však byla vyrovnaná s osudem.
Dveře do obýváku se otevřely, na terasu vniklo více světla z místnosti za nimi společně s hlukem a kouřem, který se okamžitě rozptýlil do ovzduší. Na terasu vstoupil muž asi jen o dva roky starší. Byl bos a mramorové dlaždice ho studily do nohou. Pohlédl na noční oblohu a do plic nasál čerstvý vzduch, pak teprve stočil pohled k oslavenkyni. Na chvíli zůstal strnule stát a jen ji pozoroval, kochal se.
Ona obrátila svůj pohled na něho, a když si uvědomila, kdo jí dělá společnost, zvážněla. Černé obočí svraštila k sobě a na čele se jí vytvořila malá vráska. Čekal jí těžký úkol, nechtěla mu způsobit bolest. Vědět to však musel, nastal čas.
"Naše oslavenkyně se mračí. To není dobře. Jak bych mohl odehnat ten mrak?" zeptal se ležérně.
"Potřebovala jsem tě, chtěla jsem s tebou mluvit," začala.
"Ano, o čem? Jsem ti plně k dispozici," zazubil jsem se muž v blažené nevědomosti.
"Můj čas se blíží," pravila jednoduše.
"Cože?" nerozuměl.
"Stmívá se nad mým životem."
"O čem to blábolíš. Jsi mladá a…" zavrtěl nesmlouvavě hlavou. Nedokázal uvěřit tomu, co řekla. Srdce se mu divoce rozbušilo. Chtělo se mi křičet, to však nešlo.
"Nikdo není moc mladý na to, aby zemřel," mluvila tiše a klidně. Muž na ni užasle mlčky hleděl. Nedokázal cokoli namítnout. Nevíra, zoufalství, děs ho obklopily. V krku mi vyschlo a hlasivky vypověděly službu.

Cvičení:

1. Co můžeme vyčíst o charakterech postav z rozdílů mezi jednotlivými ukázkami? Popište vztah mezi nimi.
2. Jak se liší popis fikčního světa ženy, muže a vševědoucího vypravěče?
3. Jelikož všechny postavy v ukázce jsou vzdělány, slušně vychovány, od sebe staří pouze dva roky, ze stejného prostředí i třídy a pravděpodobně spolu strávily spoustu času, jejich jazyk je dost podobný. Uveďte příklad, kdy by tomu tak nebylo a popište, jak by se jejich jazyk na základě toho lišil.

Jak vidíte, v závislosti na vypravěči se nám neměnilo pouze vnímání okolí, ale i forma a jazyk. Jinak popisuje a vidí věci malé dítě, teeneger, dospělí, žena, muž, někdo na okraji společnosti, nebo někdo ze zlaté smetánky. Rozdíly jsou však patrné, i u lidí ze stejného prostředí, i třeba sourozenců. Každý člověk je jedinečný, s jinou myslí, povahou, zlozvyky i všímá si jiných věci. Pokud se tedy rozhodnete pro více vypravěčů v ich-formě, mějte na paměti tato slova. Lehce se vám totiž může stát, že brzy sklouznete k stejnému pohledu. Vaši dva vypravěči budou mít jiný úhel na věc, ale jejich jazyk, forma, kterou to podávají i vnímání světa budou stejné. Ze zkušenosti vím, že si toho většina "rychlo-čtenářů" ani nevšimne a spokojí se se změnou uhlu pohledu, ale vaše postavy i svět budou ploché. Ošidíte se tak o perfektní způsob popisu a charakteristiky postav i odlišných pohledů na váš fikční svět. Čímž vás nechci odrazovat od více vypravěčů. Naopak některým autorům se píše lépe, když neustále mění formu, vnímání světa i jazyk, protože je to osvěžení a vypadnutí z kolejí, někdy to neuškodí a může si člověk odpočinout. To jsem však moc zaběhla do popisu a charakteristik postav, takže vraťme se zpět na začátek k našemu rozdělení. O změnách vidění světa na změně vypravěče jsme si něco málo řekli, (Samozřejmě bych ještě mohla rozvádět, jaké druhy vypravěčů vlastně máme, ale to bych asi zase zabíhala jinam a není pro tuto kapitolu tak podstatné) takže teď zbývá říct ještě něco o světě, který popisujeme.
Teď na chvíli zapomeňte na vypravěče a způsoby popisů, které jsme si nastínili. Svět, který popisujete, je svět, do kterého zasadíte své postavy a kde se bude odehrávat váš příběh. Svět, který je jen a jen váš a je na vás, jaký bude a jak se ho nám čtenářům rozhodnete zprostředkovat. To není vůbec nic lehkého, a tak snad vám další kapitoly v tomto snažení trochu pomohou. Je však tím pádem také jasné, že vám nemůžu dát nějakou šablonu.
V některé literatuře se také setkáte s pojmem "lokace", což označuje místo, kde se příběh odehrává. Například Markéta Dočekalová ve své knize "Tvůrčí psaní 2" se zabývá především rozdílu umístění město X vesnice. Říká, že v literárním zpracování děl není tak důležité přesné umístění jako u filmu. Nemusíme vyloženě říci, že náš příběh se odehrává v malé vesničce Brodeslavy u Plzně v České republice. Nemusíme říci, že se to odehrává v Brodeslavech ani kde Brodeslavy leží. Nicméně jestli je tato určitost lokace důležitá, nebo není, tak to není jisté a vedou se o tom spory. Protože čím méně konkretizujeme, tím paradoxněji ztrácíme vícer čtenářů nikoli naopak. Příběh nevypadá hodnověrně, protože se pořádně nedokáže opírat o kulisy, čtenář se moc dobře tím pádem neztotožní, nebo ho nezaujme jiná lokace, než ve které žije on sám. S tím prohlášením souhlasím, ale přeci jen si zde na ni dovolím reagovat.
Zaprvé si myslím, že jsou dva druhy autorů: intuitivní, kteří si takovéto články čtou jen pro zajímavost, ale většinou se řídí při tvorbě pouze svými instinkty, a autoři, kteří si píší kostry/koncepty, přesně si rozvrhnou celé dílko a přes vztahy dílo žánr a postavy X děj X svět jim samo o sobě vyplyne, jestli je konkretizování nezbytné nebo ne.
Druhou výtkou, kterou k tomu mám, bylo to, že mi připadalo, že svým výkladem vynechává dost podstatnou část literatury fikce a to ta díla, kde náš hrdina někam cestuje a "poznává svět". Pak můžeme konkretizovat a zároveň být univerzální, bez toho, abychom udělaly ty chyby, na které nás upozorňovala. A pak mi není jasné v tomto případě: stává se celý fikční svět lokací, nebo počítáme, že má dílko, prostě více lokací? Osobně bych tedy řekla, že asi platí odpověď více lokací a pak na základě toho bych tvrdila, že když píšete o hobbitech v Kraji z Pána prstenů, je fikčním světem Středozemě a lokací Kraj. Nicméně kdo ví? To asi zase záleží na terminologii, a jak ty dva pojmy člověk vnímá. Držme se tedy pojmu fikční svět, pro fantazy a sci-fi příběhy se to stejně hodí víc.

Než tě nakopne múza… aneb tvorba fikčních světů 01

26. dubna 2013 v 17:35 | J.K. |  Odborné práce


Než tě nakopne múza… aneb tvorba fikčních světů


Ach ano, a já jsem zase zpět se svými radami pro začínající i pokročilé "psavce", které si stejně většina z vás ze své hrdosti nevezme k srdci. Ne, teď si samozřejmě dělám srandu, kdybych si to myslela, tak se ani neobtěžuji to psát, že… Naopak jsem byla příjemně překvapena, kolik lidí si vlastně všechny předchozí články o psaní přečetlo a to mě asi trochu motivovalo k rozhodnutí, že napíši další. To a uvědomění, že předchozí díly nesahají ani na špičku ledovce jménem "Literatura a tvůrčí psaní", což uznávám, s tímto článkem také nebudou, ale pořád něco lepší než nic.
Takže když jsem se tedy rozhodla, že zase napíši další kapitolu "Než tě nakopne múza…" mým dalším problémem bylo, o čem by mohla pojednávat tentokrát. Je tolik věcí, které bych mohla podrobně rozebrat a kdybych se věnovala všemu, nevyšlo by to na pár webových článků, ale přímo na několik knih. Co by mohlo být tedy pro vás užitečné, o co byste měli zájem, co by vám pomohlo v psaní? No, vzhledem k tomu, že jsem zdaleka neměla páru kam se zaměřit a faktu, že minulé díly vznikly vždy díky nějakému podmětu. Přesně tak, tušíte správně, obrátila jsem se na svoji "psavou kolegini", aby mi tentokrát pomohla vybrat téma. Napsala mi, že si všimla, nárůstu oblíbenosti fantazy a že byste stejně jako ona možná uvítali nějakou publikaci, která by vám pomohla při tvorbě světů do vašich fantazy povídek, a tak tu tedy máme čtvrtou kapitolu "Než tě nakopne múza… aneb tvorba fikčních světů".
Zmiňovala se o žánru fantazy, nakonec jsem se však rozhodla, že tento článek, nebude výhradně zaměřen pouze k tomuto jedinému žánru, ale k tvorbě fikčních světů a lokace příběhů jako takové, protože umístění příběhu do patřičných kulis a smyšleného světa se netýká pouze tohoto žánru, ale je obecným problémem.

Černý plamen

2. dubna 2013 v 21:03 Moje povídky
Joe Byrne měl obyčejný všední den, tedy až do chvíle, než vstoupil do své kanceláře.
Na tmavohnědé kožené sedačce, na které obvykle seděli jeho lidé, než je poslal na smrt, se válel světlovlasý mladík. Na sobě měl sportovní oblečení a nohy s černými teniskami ležérně položené na stole před sebou. V ústech převaloval ze strany na stranu žvýkačku. Ruce mu spočívaly sepjaté na břiše a prázdnýma očima hleděl před sebe. Mohlo mu být na nejvýš osmnáct, ale Byrne nemusel hádat kolik mu je. Věděl to, stejně jako to, kdo to je.
Byly to již dva roky, co ho naposledy viděl. Za tu dobu chlapec zesílil, vyrostl a zmužněl, avšak jeho oči se nezměnily, stále byly chladné, prázdné, vyprávěcí o bolesti jíž byl donucen projít a za kterou sám Byrne nesl částečnou vinu. Dostal se sem, do druhé nejstřeženější budovy ve státech bez spuštění alarmu, bez toho, aby si ho vůbec někdo povšiml a to ne úplně sám! Před chlapcovýma nohama na stole ležela mrtvola, rozkládajícího se agenta CIA. Nebylo pochyb, že je to on.
"Přeji dobré ráno Alexi," popřál chlapci ředitel CIA, přešel až ke svému křeslu, které se nacházelo na druhé straně stolu, a posadil se. Přitom však ani jedním okem nezabloudil k mrtvému zaměstnanci. Svůj pohled stále upíral na Alexe, až se skoro zdálo, že ho více překvapuje Alexova náhlá přítomnost než samotný fakt, že jeden z jeho mužů je mrtvý a leží na jeho stole, což pravděpodobně byla i pravda.
"Myslím, že budete potřebovat nového zaměstnance," podotkl Alex místo oplacení Byrnovy zdvořilosti. Dobře věděl, že ředitel CIA dobré ráno mít rozhodně nebude.
"Ano, už to tak holt vypadá," přikývl Byrne.
"Ne všichni se hrnou na takové místo, dělat práci, která obnáší lhát, být v neustálém nebezpečí, může způsobit smrt vašich blízkých i vás, i zabíjení lidí a přitom nezáleží na tom, jak moc je to pro ušlechtilou věc. Přesto, potom všem, měl bych zájem," dokončil Alex a ředitel CIA se zamračil.
"Víš Alexi, nečekal jsem, že tě ještě někdy uvidím a oba víme, že kdyby tomu tak skutečně bylo, bylo by lepší…" Alex však Byrna nenechal dokončit, co mu leželo na srdci, a drze mu do toho skočil.
"Napadl mě," namítl Alex jasně a věcně.
Byrne na sucho polkl. "Ne na můj rozkaz," začal se bránit. "Alexi já nejsem Alan Blunt ani paní Jonesová, ať už by Americe hrozilo jakékoli nebezpečí, nezmanipuloval bych tě, nevydíral bych tě, jen abys souhlasil s misí. Jak jsem chtěl říct, nemyslím, že by to bylo správné. To co se stalo v Egyptě… Vlastně jsem si vždy myslel, že bylo špatně, že tě MI6 naverbovala… v tvém věku. Děti by se tohoto neměly účastnit."
"Přesto vám nevadilo toho využít," neodpustil si Alex štiplavou poznámku. V místnosti nastalo dlouhé hrobové ticho, které nakonec přerušil zase světlovlasý mladík svým povzdechem. "Pane Byrne, kdybych si myslel, že jste ho na mě poslali, asi bych vám nenabízel spolupráci, nemyslíte? Kdyby ano, kdybyste ho na mě poslali vy, nebyl by tak neopatrný, nezkušený. Poslali byste někoho staršího." Věta o stáří z úst nezletilého, by působila podivně až vtipně, kdyby jí nevyřkl ten, kdo ji vyřkl. Alex nemyslel stáří jako takové, ale léta ve službě. "Ne, poslali byste toho nejlepšího muže, což Jarry rozhodně nebyl." Alex měl pravdu a Byrne to dobře věděl, nic však na to neřekl, ani nepřikývl, čekal na Alexovu pointu. "Jarry pracoval pro nadnárodní organizaci P.K.N.V.Š., která stála za operací Černý plamen. Snažili se otrávit celý New York pomocí balené vody, do které přidávaly BH1, což je nově uměle vyrobený virus, a pomocí toho pak vydírat Americkou vládu. Nejdřív jsem si myslel, že Jarry poslouchá váš rozkaz a snaží se tento plán P.K.N.V.Š. zmařit stejně jako já, ale nakonec, jak se ukázalo, to byl váš zrádce a skutečně pracoval pro Anthony Klerman hlavního velitele této organizace," pokračoval dál Alex a podal řediteli CIA červenou složku, kterou držel celou dobu v ruce. Byrne ji zamyšleně otevřel a zběžně jí začal listovat.
"Co se s ním stalo a s celou operací Černý plamen," neušla Byrnu Alexova formulace v minulosti.
"Řekněme, že Klerman měl malou nehodu a celá operace vylítla tím pádem do povětří," odpověděl mladík a Byrne se v duchu usmál. Jistě Ridrův proslulí vtip a schopnost podat hlášení v jedné sarkastické větě.
"Proč chtěli Americkou vládu vydírat, co po ní chtěli?"
"Nevím," pokrčil Alex rameny. "Ale myslím, že by nebylo od věci to zjistit. Ten kdo Klermana a P.K.N.V.Š. pro operaci Černý plamen najal, je stále ještě venku a pokusí se o to znovu. Bylo by nemoudré čekat, než se o to znovu pokusí."
"Chceš se toho účastnit," došlo řediteli CIA. Alex kývl a Byrne si povzdechl. "Alexi… Víš, že se mi to nelíbí. Zažil sis toho již dost. Za tohle ti děkuji, ale teď už to můžeš pustit z hlavy."
"Já ty lidi znám, vím, čeho jsou schopní, Joe," ředitel CIA sebou škubl, když Alex použil jeho křestní jméno.
"Patříš do školy, jsi ještě chlapec!" vrtěl hlavou Byrne.
"Ne, už ne. Dva roky jsem se pokusil žít normálním životem. Chtěl jsem, skutečně jsem chtěl, stejně jako vy už nechcete mě využívat, ale jak je vidět, tak osudu nezáleží na tom, co lidi chtějí, nebo nechtějí. Už se nedokážu odprostit. Jak se říká o policistech v penzi nebo o zločincích: Jednou polda, vždycky polda. Jednou zločinec… A co si budeme nalhávat, špion je zločinec a policista zároveň. Jak vidíte, nedokážu mít zavřené oči. Změnili jste mě a to nenávratně."
"Chápu," protřel si Byrne své unavené oči, bylo ráno a už to chtělo kafe. "Nejde tu však jenom o tebe a mne, ani o zákony, které stejně už byly při tvém prvním naverbování porušeny, dokonce ani jen o Ameriku a její lidi. Měl jsem ti to říci, ale i když teď máš americké občanství, máš i britské a stále spadáš pod MI-6. Proto, aby ses toho mohl účastnit, musím mít jejich souhlas, souhlas paní Jonesové."
Alex pokrčil rameny a vstal. "Sabina a její rodina jsou mrtví. Vždy, když se pokusím žít jako každý normální chlapec v mém věku, někdo z mých blízkých zemře. Ztratil jsem Jack a teď Sabinu a její rodiče, své rodiče a strýce. Já už nemám koho ztratit, ale tam venku je spousta lidí, kteří mají," Alex se na chvíli odmlčel a pak jen lehce dodal: "Zavolejte paní Jonesové."
"Sabina a její rodiče zemřeli!" Byrne byl šokován. "Kdy, jak?"
"Je to ve složce, kterou jsem vám dal," odpověděl Alex chladně a s tím zmizel z kanceláře jak pára nad hrncem.
Byrne potřásl hlavou a chvíli strnule hleděl na dveře z kanceláře a pak na mrtvolu agenta Jarryho. To však trvalo jen mizivý okamžik, pak ho zase ovládla šedivá mlha nezaujatosti a apatie, kterou vystavěl kolem sebe, aby ho špatné a děsivé věci v jeho práci nedokázaly zasáhnout. Povzdechl si a z šuplíku vyndal bezpečný mobil, na kterém vytočil číslo do kanceláře ředitelky MI6.