Nejtěžším zločinem je promrhaní svého života a trestem za to je smutek a prázdnota v srdci.

Květen 2013

Ťuk, ťuk, vyléčíte mě? - 07

31. května 2013 v 11:45 Moje povídky

Dr. House seděl ve své kanceláři s nohama na stole, v ruce modré jojo, s kterým si hrál, a v klíně mu ležela červená lékařská správa, kterou si vymohl vydíráním od Alexova doktora z nemocnice sv. Dominika. Pro jednou nepřemýšlel, nehledal odpověď na nějakou hádanku, pro jednou byl pouze naštvaný, zděšený, netrpělivý a nervózní. Čekání na výsledky testů nebo na to, až se probudí, bylo ubíjející. Ovládal ho pocit vzteku z naprosté bezmoci, který přímo úměrně rostl s časem čekání a řádkem lékařské zprávy, který přečetl. Kdyby nemusel, nečetl by jí, ale nakonec ho stejně tlačila zvědavost a i nutnost. Musel vědět jako jeho lékař, co měl již za sebou. To však nezměnilo nic na faktu, že byl zděšen.

Jeho bývalý kolega a nadřízený, kterého potkal v Brecon Beacons výcvikovém táboře pro vojáky SAS, prošel skutečným peklem. Jasně slyšel od Vlka i Lišky příběhy z misí, kdy se s mladíkem znovu shledaly, kolik toho vykonal a jak ho to změnilo. I sám osobně se s ním setkal a žák učil učitele, dlužil mladíkovy život. Jedno však bylo poslouchat hrdinské skutky, který ten hoch učinil, pracovat s ním a druhá věc bylo vidět daň, kterou si služba vládě na mladíkovy vybrala.

House byl tak zabrán do složky a úvah nad svým starým přítelem, že si ani nevšiml, že někdo vešel, až když si hlasitě Chase odkašlal, House zjistil, že již není sám. Dr. Chase mu podal výsledky testů a nervózně přešlápl na místě.

"Dobře, takže jinak je defakto zdravý. To jsou skvělé zprávy," usmál se House nad výsledky testů.

"Defakto zdravý!" vyprskl Chase. "Toho kluka několikrát uštknul škorpion a ne jen tak ledajaký. Ten nejjedovatější druh a hned poté mu byla podána protilátka. V těle také měl silné omamné látky. Omámili ho, mučili ho a ne jen…!"

"Ano, vím, ale k jeho léčbě to není podstatné. Ty látky za několik dní mu z těla odejdou samy. Za dva týdny ho budeme moc kliďánko propustit," pravil House s chladným klidem, čímž druhého doktora vytočil ho běla.

"Vás to ani v tom nejmenším nepřekvapuje!" zaútočil na něho a popadl ho za triko u krku.

"To máš pravdu, ani v tom nejmenším," přiznal House. Samozřejmě, že ho to nepřekvapilo, ne když se jednalo o Mládě, ne když si přečetl jeho složku.

"To je neuvěřitelný!" šokovaně zavrtěl Chase hlavou nad tou okatou Housovou anti citlivostí vůči jiným. "Chápal jsem, že vás to zajímá. Vždycky jste rád odhaloval tajemství. Proto jste ho vzal a také proto jste nechtěl, aby to nahlodával někdo jiný, kdo by nám při práci překážel, ale tohle je moc. Tentokrát to zašlo příliš daleko. Musíte to říct Cuddyvé a zavolat policii."

"Proč? Už jste to udělal za mě?" pokrčil bezstarostně rameny House. Chase zalapal po dechu. Neměl tušení, že pravda vyjde najevo tak rychle.

"Cože?"

"Formen je příliš loajální a zvědavý… a Cameronová mě miluje, plus byla ta, co odebírala krev a prohlížela ho. Na to, aby ho vystavila stresu, který vyvolá tím, že ho práskne, je příliš citlivá. Zbýváte tedy jen vy, když připočítám i vaší nervozitu, když jste sem přišel a umělé vaše: "Já v tomhle House chápu," které je vlastně neopodstatněné, jen projevem viny, protože nemůžete rozumět, když nemáte fakta a já jsem je vám neřekl. Navíc moc dobře vím, že jste práskač a ty výsledky jste přinesl vy, ne Formen, který učinil ony pozitivní testy. Jen je trochu divné, že jste to řekl Wilsonovi a ne Cuddyvé. Za Wilsonem by šla Cameronová, nebo Cuddyvá…" uvažoval House.

Chase zaváhal, jestli se má skutečně doznat a vyklopit celou pravdu, nakonec však uznal, že House už většinu ví a do většího maléru se dostat snad ani nemůže. "Také že jsem nešel. Řekl jsem to Cuddyvé a ta musela pravděpodobně jít za Wilsonem, který si šel pro pravdu přímo za zdrojem onoho povyku. Co si však myslíte, že tu můžeme ukrývat člověka jako je on…"

"Druh člověka jako je on?! Žádný člověk není jako on! Nemáte nejmenší ponětí, kdo to je. Tak prosím…" House zase křičel, až mu u poslední věty selhal hlas a na chvíli se odmlčel. "Máš však jediné štěstí a to to, že máš pravdu. Uštknul ho škorpion. Uštknul ho Škorpion. Musím to ohlásit, pokud chci, aby byl v bezpečí… a stejně je to pouze a jen z bláta do louže, než co jiného," řekl House spíš sám sobě než Chasovi, který onomu prohlášení stejně nerozuměl, kromě oné pozitivní zprávy, že ho House nevyhodí.

House se natáhnul k mobilnímu telefonu, který se mu povaloval bez ladu a skladu na stole. Chase chtěl odejít, ale nakonec se rozhodl zůstat. Komu to chtěl, nebo nechtěl teď oznámit? Co to žvanil o škorpionovi? Chase zvědavě pozoroval House, jak hledá v telefonním seznamu a pak přikládá mobil k uchu. Postavil se tak blízko House, aby mohl slyšet nejen, co House říká, ale i co říká osoba na druhém konci linky. Myslel si, že se konečně něco dozví, jaké bylo však jeho překvapení, když se z mobilu ozvalo: "Royal & General Bank, jak Vám mohu posloužit?"

"Chci zanechat vzkaz pro paní Jonesovou," odpověděl klidně House.

"Je mi líto, nikdo s tímto jménem zde nepracuje," odpověděla žena na druhém konci, neznělo to však moc přesvědčivě ani překvapeně.

"To nevadí. Vyřiďte ji toto. Jezdce na jeho dlouhé pouti kousl škorpion, ale protože jezdec nebyl pošetilec, ani nevzdělanec, okamžitě vyhledal pomoc u hada, jenž je jedu a nemocí znalý. Had se ho ujal a začal ho léčit, avšak trne strachem, jestli se mládě neprobere, nebo jestli škorpion znovu na něho nezaútočí."

"Ano, děkuji za váš vklad. Spolehněte se, že pokud se tu žena tohoto jména objeví, vyřídím jí to," slíbila žena.

"Děkuji, neshledanou," zabručel House.

"Nahledanou, pěkný den," popřála žena.

Chase nechápavě zamrkal. Neměl však moc času ani pojmout onen absurdní rozhovor, natož pokusit se spekulovat, co to všechno vlastně mělo znamenat, protože do místnosti přiběhla jedna ze sester. Chasovi připadala povědomá. Možná to byla ta, kterou House přiotrávil minulý týden, aby dokázal, že má pravdu v diagnóze, nebyl si však jist. Na sobě měla dlouhý, bílí plášť, tradiční oděv sester a veliké hranaté brýle skoro přes celý obličej, které podivně ladili s jejími zrzavě jemně kudrnatými vlasy.

"Pane doktore, probudil se. Váš pacient se probudil a chce s vámi mluvit… tedy…" sestřička zaváhala. "Říkal, že chce mluvit s Hadem, ale když mi popsal, jak onen člověk jménem Had vypadá, odpovídal ten popis vám," vysvětlila vzápětí.

"Jo, hned tam budu," slíbil, ale sestřička mu nevěřila.

"Řekl hned. Vypadal, že nepřipouští o tom žádné diskuze, že je to naléhavé," upozornila House, aby si pospíšil. Chase čekal, že House bude mít zase jednu z těch svých ironických poznámek, že řekne něco v tom smyslu, že naléhavé by to bylo až tehdy, když by se pacient na svém lůžku svíjel bolestí, zastavilo by se mu srdce, přestal dýchat a to vše bez viditelné a očekávané příčiny. House však neřekl nic. Jen popadl svoji hůl a beze slova začal "sprintovat", tedy tak jak mu jeho nemocná noha dovolila, směrem k pokoji svého pacienta. Nevěřící Dr. Chase ho následoval.

Když však stanuly před pacientovým pokojem a Chase chtěl vstoupit, House ho zastavil. Druhým koncem své hole do něho šťouchl se slovy: "Je mi líto, tenhle rozhovor pravděpodobně nebude určen pro žádné nezasvěcence, natož pak pro práskače, jako jste vy." A s tím House za sebou zabouchl dveře a dal dolů všechny žaluzie v pokoji, takže Chase dokonale ztratil přehled o tom, co se v pokoji nebohého pacienta děje. Chvíli nechápavě stál na místě a tupě hleděl na zatemněný pokoj, ve kterém se nacházel jeho šílený šéf. Na jednu stranu chápal, proč House mu nedovolil vstoupit, ale na tu druhou byl vytočený do běla. Dobře House byl na něho ještě naštvaný, že odhalil toho pacienta Cuddyvé, ale to mu přeci nedávalo právo. Je to i jeho pacient! Navíc to jeho podivné chování, ten absurdní vzkaz a ty přezdívky… Had. To se k Housovi perfektně hodilo, ale proč ho tak mladík nazval? Ti dva se museli znát. Had přezdívka jak ze skautského tábora, účastnili se snad oba nějakého? Chase se v duchu nad tou myšlenkou zasmál, pak však zase znovu zvážněl, když si uvědomil, že v té říkance, kterou nechal pro tu ženu J… Jon… Jonezon… nebo jak se jmenovala, také nějak vystupoval had. Má to souvislost? Mluvil House o sobě? Jak že ta říkanka, vzkaz zněl? Bylo to čím dál tím více podivnější.

Dr. Chase vztekle a frustrovaně kopl do imaginární plechovky a vydal se za Cuddyvou. Chtěla, aby jí o všem, co House učiní, informoval. A co je horší než naštvat šéfa? Naštvat šéfa jeho šéfa.





Ťuk, ťuk, vyléčíte mě? - 06

28. května 2013 v 19:36 Moje povídky

Pacient se probudil do nemocničního pípání a s ukrutnou bolestí hlavy. Chvíli byl dezorientován. V hlavě se mu tetelily nedávné vzpomínky na mučení, útěk a skok s padákem z Empire State Building. Co následovalo po tom skoku, netušil. Při těch vzpomínkách se mu zvedl tlak a srdce začalo být rychleji, což přivolalo jednu ze sestřiček na chodbě.

Přiběhla do pokoje, ale nevěděla, co má dělat. Pacient na svůj stav vypadal dobře, vlastně lépe než před několika hodinami, když byl v klidu a spal.

"Jste vzhůru," konstatovala překvapeně.

"Páni, nepovídejte, to by člověk neřekl," ušklíbl se mladý muž a sestřička si pomyslela, že se to až přízračně podobá, jak onen sarkazmus, tak úšklebek, jednomu nejmenovanému doktorovi s holí. Tuto myšlenku však rychle zasunula daleko do své mysli. "Kde to jsem?" chtěl okamžitě vědět pacient a upřel na ni své hnědé oči. Říci, že byly příjemně hřejivé a upřímné, avšak nezdravě vážné a pro člověka jeho věku se nehodili, byly nepřirozené, viděli toho příliš mnoho, by bylo jen opakování zaběhnutého úsloví. Oči vám z pravidla sami o sobě nic neřeknou, pokud je nedoprovází jiný projev, jako jsou slzy, mimika obličeje, slova, nebo gesta, avšak existují případy, kdy nemáme nic z toho a stejně dokážeme jako zvířata vycítit nebezpečí. Sestra toto nebezpečí vycítila, jakmile si jí ty hnědé oči přeměřily od hlavy k patám. Bylo to iracionální. Byl to pacient, sotva se držel při vědomí, nacházeli se v nemocnici plné lidí, byl sám bez ničeho, jenom v nemocniční květované košilce. Sestra se toho pocitu, ač toto všechno věděla, zbavit nedokázala.

"J-Js-Jst-Jste v ne-ne-emocnici P-Pr-Princeton-Plainsboro v-v-v Ne-Ne-New J-Je-Jersey," odpověděla koktajíce.

Mladík se rozhlédl po místnosti a kývl na znamení, že té odpovědi důvěřuje. "Fajn, když je tomu tak, chci vidět Hada," dožadoval se v zápatí.

"Had? Viděl jsi tu hada?" vyděsila se sestřička. Ten požadavek nedával smysl. Ten mladík asi měl poškozený mozek. Nedivila by se.

"Ano, Had, kde je?" naléhal dál. Sestřička v takové situaci už dávno měla volat doktory a běžet pro pomoc, ale z nějakého důvodu se nemohla ani pohnout. Jako by ten jeho pohled jí přikoval k podlaze. "Had, muž, doktor, modré oči, prošedivělé vlasy, sarkastický, šílený se žádnou úctou k jakékoli autoritě. Podle posledních informací má teď chodit o holi a vést zde diagnostické oddělení," objasnil konečně.

"Vy myslíte doktora House," konečně to sestřička pochopila.

"Hmmm, snad, pokud odpovídá danému popisu… Chci s ním mluvit."

"Jistě, teď jste se probudil. Dr. House je váš ošetřující lékař, určitě vás za chvíli navštíví," blekotala sestřička, i když o tom sama pochybovala. Bylo všeobecně známé, že Dr. House své pacienty nenavštěvuje, když nemusí.

"Nerozuměla jste mi?! Chci s ním mluvit. Teď hned!" křikl na sestřičku.

"Ano, vyřídím mu to," ustrašeně pípla a rychle zmizela z místnosti směrem k Housové kanceláři.





Ťuk, ťuk, vyléčíte mě? - 05

28. května 2013 v 19:31 Moje povídky

Dr. Cameronová, Dr. Chase a Dr. Formen seděli v laboratoři a dělali testy. Velmi zábavnou činnost, jim se to však moc zábavné nezdálo, hlavně Formenovi. Dr. Formen si frustrovaně povzdechl.

"Co je?" zeptal se Dr. Chase.

"Je to absurdní," odpověděl Formen tak, že vlastně svým dvěma kolegům stejně nic neřekl.

"Jak to myslíš?" nutil ho ke kloudné odpovědi Chase.

"Všechno. Pacient, my a House, hlavně House," shrnul jednoduše.

"No, je trochu zvláštní, že vzal takový případ a to jeho chování. Na druhou stranu však on se divně a nepředstavitelně chová v jednom kuse, mě spíš udivuje, že vás to pořád překvapuje," pokrčil Chase rameny.

"Jo, chová se divně a nevypočitatelně deno denně, ale většinou to má Housovský šílený charakter, teď však ne. Je to jen divné. Chápu, že toho chlapce nevzal kvůli zajímavé diagnóze, ale kvůli hádance, kdo to vlastně je, nicméně neoznámit to na policii a Cuddyvé…" začal vysvětlovat Formen.

"Já neříkám, že je to v pohodě, že s tím souhlasím. Je to šílené, ale je to House. Jasně ten jeho výbuch ráno se mu moc nepodobal. Místo toho, aby udělal nějaký z těch jeho fórů, bezduše křičel, ale na druhou stranu, třeba ho bolela jen noha. Navíc to, že to nechce říct Cuddyvé a rozhlásit po nemocnici, jakého že má pacienta, docela chápu. Není to koneckonců poprvé, co ošetřujeme nějakého nebezpečného člověka, nebo kdy ho tajíme. Kdyby to Cuddyvé řekl, byla by povinna to oznámit policii a House by tak přišel o tu svoji záhadu," vysvětlil Formenův kolega.

"Jo a od kdy Cuddyvá nevyhoví Haousovým rozmarům. Mohl by jí, jako vždy, ukecat. Navíc teď by nám ho těžko mohly sebrat, zločinec nebo oběť, potřebuje lékařskou péči," namítl Formen.

"Cuddyvá by neohrozila nemocnici," trval si na svém Chase.

"Cuddyvá by ohrozila nemocnici, kdyby jí House podal pádný důvod, nechme však toho. Nejvíc směšné jsou tyhle testy. Pacient si navzdory svým zraněním vede dobře, nemá žádné další symptomy, které by ukazovali, že má v těle něco nežádoucího. Není důvod si myslet něco jiného," řekl Formen.

"Chceš říct, že kulka v těle není dostatečný důkaz toho, že ho někdo chtěl zabít?"

"Chci říct: proč po někom střílet, když už jste ho otrávil?" logicky argumentoval Formen.

"Já nevím, aby ses pojistil?" pokrčil rameny Chase. Formen si odfrkl. "Ok, ok, uznávám, je to divný, ale ne nemožný. Rozhodně bych neargumentoval tak, jen pro to, že se mi nechce dělat všechny ty testy."

"Chceš říct, že jsem flákač?! Teď si právě uznal, že mám pravdu."

"Ty že máš pravdu?" zasmál se Chase. "To určitě!"

"Jo mám."

"Cameronová, co si myslíš ty? Jsi jediná, která byla u pacienta a viděla ta jeho zranění. Je to divné, nebo jen přiměřeně divné?" obrátil se Chase na doktorku, která do této doby zarytě mlčela. Ta vzhlédla a změřila si ty dva pohledem.

"Já myslím…" pravila a udělala dramatickou pauzu. Z jejího obličeje se nedalo nic vyčíst, co řekne dál, a ona si to pečlivě rozmýšlela. "Myslím, že House udělal dobře, když nařídil ty testy, stejně tak, když jeho případ vzal a rozhodl se ho tajit," nakonec řekla. Její tón však byl skelný a vážný. Pravila to s hlubším tónem než normálně, bez emocí. Neřekla proč si to myslí. Nijak to nerozváděla, a to dodalo jejím slovům ještě větší váhu a nádech nepříjemného tajemství. Chase s Formenem z toho skutečně dostaly špatný pocit.

V tu samou chvíli do laborky vešel jejich šéf a začal řvát.

"Vy jedni idioti! Kterej z vás byl tak nezměrný vůl, že to prostě nemohl nechat bejt a musel hned běžet za Wilsonem?!" Chase, Formen a Cameronová se po sobě nejistě podívaly, ale žádný z nich neměl odvahu se doznat. "Komu jste to ještě vyslepičili?" Nikdo z Housova týmu dost nepromluvil, jen čekaly, až je přetáhne holý, to se však nestalo. House zamumlal nadávku, zaklel a pak se bez jediného dalšího slova odkulhal.

Nastalo dlouhé ticho, které protnul až Formen se svým: "Něco mám… Oh můj Bože!"





Ťuk, ťuk, vyléčíte mě? - 04

19. května 2013 v 12:41 Moje povídky

"Dnes si dám jen salát. Rozhodl jsem se totiž žít zdravě," prohlásil nahlas House k číšníkovi za kasou v nemocniční kantýně. Dr. Wilson protočil očima. Dobře věděl, že pod celou tou kupou zelí, hlávkového salátu a jiné zeleniny se schovává steak s trochou hranolek, ale že mít takovou kopu jen salátu je levnější, než si prostě koupit jen ten steak s hranolkami. Nic však neřekl a tak číšník nevědomky namarkoval jen salát. Výborně další Housovo vítězství nad systémem! Wilson nevěřícně zakroutil hlavou a sám spořádaně zaplatil svůj steak.

"Mohl bys alespoň někdy nepodvádět, nemanipulovat s lidmi a nebýt…" zašeptal svému příteli, když spolu zamířili k jednomu z volných stolů.

"Co nebýt House?" dokončil za něj House. "Hmmm, myslím, že ne. To by tě nudilo," byla jeho odpověď.

House a Wilson se posadili ke stolku u okna a House začal oddělovat zeleninu od ostatního jídla, aby se dostal k steaku. Wilson ho s napětím pozoroval a svého jídla se ani nedotkl.

"Co je?" zahučel House a nacpal si kus steaku do úst.

"Pozoruju tě," odpověděl Wilson.

"Jo, všiml jsem si. Vždycky když nahodíš tenhle svůj výraz, tak jsem něco provedl, něco podle tebe nepředstavitelného a šíleného. Obvykle vím, co to je a snažím se to popřít a lhát, ale tentokrát netuším, co to je. Takže mohl bys mi to říct, abychom mohly spadnout do starých kolejí," pobídl svého přítele House.

"Já však si myslím, že moc dobře víš, co je to tentokrát," řekl Wilson. "Přijal jsi pacienta…"

"Páni vážně?! To je proti pravidlům nemocnice, to byste mě s Cuddyvou okamžitě měli vyhodit," zasmál se House sarkasticky.

"Z diagnostického hlediska nezajímavý případ," naťukl celou záhadu Wilson a Housova tvář se v pochopení celá rozjasnila.

"Jasně z diagnostického hlediska ne moc zajímavého, ale kdo tvrdí, že existují pouze diagnostické záhady," pravil House.

"Chlapec se střelnou ránou, distorzí kotníku a frakturou dvou žeber a se spoustou jizev a drobných poranění různého stáří. Nemáš záhadnou nemoc, ale pacienta."

"Přesně," kývl House. "Mimochodem, koho mám vyrazit? Kdo ti z těch tří to vyžvanil? Jasně jsem jim řekl, aby drželi klapačky."

"Řekl jsi jim, aby o tom nikomu neříkaly, ani Cuddyvé?!" ignoroval Housovu otázku.

"Jo."

"Housi! Na co prabůh u všech svatejch myslíš?! Je nanejvýš jasné, že ten kluk je do něčeho zapletený. Chápu, že jsi to neřekl mě, ale Cuddyvé! Je to její nemocnice. Měla by vědět, co riskuje, když je ten člověk tady," rozčílil se Wilson.

"Právě že je do něčeho zapletený a pro všechny bude lepší, když to, že je vůbec tady nikdo nebude vědět. Čím míň lidí, tím menší pravděpodobnost, že se to dostane k nesprávným uším a ti, co po něm jdou, zaútočí na nemocnici," pokusil se House vysvětlit situaci.

"Lidé co po něm jdou… Napadnou nemocnici?" opakoval šokovaně Wilson. "Ježíš! Housi, kdo to je, že počítáš, že po něm stále někdo jde a objednáš testy na všechny drogy a jedy?! Riskuješ nejen svůj život, ale i životy lidí v celé nemocnici, jen kvůli své hádance, to je šílené i na tebe!"

"Jo, jsem hroznej psychopat, když taky pro jednou jako doktor chci někoho zachránit," zašklebil se a Wilson vybuchl.

"Ne, ne, ne, nééé!" vrtěl hlavou a kynul na svého přítele rukou se zdviženým ukazováčkem v tolik známém gestu, matek, které domlouvají zlobivému dítěti, které používal Wilson tak často, když House učinil skutečně i na něj velikou šílenost. "Nezkoušej ze sebe udělat lidumila, protože jím zatraceně nejsi…" chtěl pokračovat ve své přednášce, ale pak ho něco zadrželo a on ztuhl s ústy směšně otevřenými do písmene O a rukou stále zvednutou. "… Když taky pro jednou jako doktor chci někoho zachránit…" vydralo se nakonec z jeho hrdla.

"Hodláš dnes opakovat vše, co řeknu? Protože jestli ano, tak se náš oběd hodně prodlouží," řekl uštěpačně House. Wilson to však přešel.

"Celou donu se mě snažíš přesvědčit, že tě zajímá, protože je záhadný, ale kdyby tomu tak skutečně bylo, neseděl bys tady se mnou, ale už bys pátral po tom, kdo to je, kde žije, v jakém státě, městě ulici, aby ses tam mohl vloupat, kam chodí do školy nebo do práce. Pokoušel by ses nabourat do vládní nebo policejní databáze. Chtěl bys jeho lékařské záznamy a kontaktoval bys jeho příbuzné, protože i když lidi lžou, většinou se neumějí dohodnout, a čím více lží, tím více se mezi nimi dá vidět pravda."

"To zrovna není popis toho, jak to funguje," upozornil House Wilsona na jeho poslední poznámku.

"Ty se o toho kluka nezajímáš. Ta věta…" vrátil se Wilson zpět k větě, kterou před chvílí tupě opakoval po Housovi. House nadzdvihl tázavě obočí. "Ta věta měla znít hodně ironicky, ale víš, ať se snažíš jakkoli, nevyzní to tak, když je to ve skutečnosti pravda. Nevzal jsi ten případ kvůli zajímavé diagnóze, ani kvůli záhadnému pacientovi. Léčíš ho, protože ho chceš léčit. Chceš mu pomoct," odtušil Wilson.

"Takže tvůj závěr je, že mu pomáhám, protože mu prostě pomoc chci," řekl House. "Jak jsem řekl, jsem hrozný lidumil a ty mi to nechceš věřit. Je to ubohý zraněný chlapec, který mi zaklepal na dveře s touto žádostí o pomoc. Co bych to byl za člověka, kdybych ho nevzal pod své ochranné křídla," usmál se House a hodil po svém příteli a kolegovi nevinný štěněcí pohled.

"Ano, můj závěr je, že mu pomáháš, protože chceš… protože ho znáš."

House na Wilsona hodnou chvíli pouze hleděl s tím svým výrazem, který neměl nikdo z jeho kolegů, ani přátel, pacientů, ani rodiny rád. Byl to pohled, kdy se nedíval na vás, ale do vás. Wilson se nervózně zavrtěl. Teď už House se měl dávno zvednout a odkráčet beze slova pryč se svým geniálním nápadem, to se však nestalo. Když poté House konečně odpověděl, Wilson sebou polekaně škubl.

"Pomáhám mu, protože ho nemůžu odmítnout. Dlužím mu to," přiznal nakonec tiše a Wilson si pomyslel, že jemu tady ledacos dluží, jenže nic neřekl. Měl dost rozumu na to, aby usoudil z tónu Housova hlasu, z toho, o koho se jednalo, i z toho jak Housovo modré oči sklouzly někam dolu k jeho botám, že onen dluh bude daleko větší než součet všech dluhů, který měl vůči jemu.

"Ok, dobře," kývl Wilson. "Znáte se, proto nevoláš příbuzné, ani se nekradeš do jeho domu a nezajímá tě, co dělá a co se mu stalo…" Ne, to že ho zná, by House přeci nezastavilo, aby se mu hrabal v soukromí. Naopak ještě by ho to více podnítilo. Plus teď byl jeho pacient takže, aby ho dobře dokázal léčit, měl k tomu další důvod. Proběhlo Wilsonovi hlavou. Do pytle vždyť ani jemu House nedá na chvíli pokoj a to si myslel, že je jeho nejlepší přítel, jediný přítel. "Protože to všechno víš?!" dokončil nakonec.

"Nebuď idiot, ani manžel s manželkou, rodič a syn, nebo přátelé o sobě sotva něco vědí. Jasně, že to nevím," řekl House. "Jen vím, že to vědět nechci."

Ta odpověď Wilsona dostala. Nedokázal uvěřit svým uším. House, že nechce něco vědět? Wilson se nezmohl na nic. Jen seděl na svém místě a šokovaně hleděl na svého přítele, o kterém si myslel, že ho zná skoro celý svůj život a se kterým dokonce i již dva roky bydlel. Teď si však nebyl jist, jestli ho někdo nevyměnil a předním nesedí úplně jiný člověk.

Hele budeš ještě ty hranolky? Jestli ne…" zeptal se ten vetřelec náhle a se zalíbeným pohledem zíral ne jeden obří hranolek na Wilsonově talíři. Mlsně si olízl rty.

"Jasně, jen si posluž," mávl rukou konsternovaný Wilson a House se hladově chopil jeho talíře.





Ťuk, ťuk, vyléčíte mě? - 03

19. května 2013 v 12:36 Moje povídky

Dr. Cameronová oněměla. Teď ono podivné Housovo jednání i to, jakého že přijal pacienta, nabralo ještě bezradnějších rozměrů, nebo se vše vyjasnilo? Byl ještě mladý. Mohlo mu táhnout nanejvýš na dvacet jedna let. Pravda podle zákonů již dospělý, ale kdo je v jednadvaceti dospělý? Kdo si v tom věku tak připadá a jedná? No, ať jí nikdo nic nenakecává, ale na nemocničním lůžku leželo v podstatě ještě dítě. Ano, jistě, ona se vdala a bylo jí ještě méně než jemu a viděla manžela umírat. Pracovala v nemocnici pod Housem, viděla umírat ještě mladší lidi, ale tohle bylo trochu něco jiného.

Mladík, jak House uvedl, byl postřelen, měl vyvrknutý kotník a zlomená dvě žebra, ale jak se mohla přesvědčit, když ho prohlédla, takové to zranění v jeho životě nebylo nic nového. Jeho tělo bylo pokryté řadou modřin, škrábanců, strhané kůže a nesčetného množství jizev různých tvarů, ale i stáří. Cameronová nemusela být expert, ba ani doktorka, aby jí došlo, že byl vystaven nehorázné tyranii, a že ho mučili. Několikrát!

Pacient vypadal, že poklidně spí, ale pod víčky byl viditelný pohyb a ztěžka oddechoval. Snil a jeho obočí bylo pevně stažené k sobě. Z toho doktorka mohla usoudit, že to co se mu zdálo, nebylo zrovna růžové. Nedivila by se, kdyby ten mladík trpěl nočními děsy.

S povzdechem došla až k němu, mateřky ho pohladila po tváři a rozcuchala jeho blonďaté, teď už umyté, jemné vlasy. Chlapcova tvář se na malý okamžik rozjasnila, jako by nespal a byl vděčný za projevený soucit a něhu, jenž mu Dr. Cameronová poskytla.

"Ať si učinil jakoukoli špatnost, či se zapletl do čehokoliv. Nikdo neměl a nemá právo k takové strašlivé brutalitě, které jsi byl vystaven. Netuším, co to House popadlo, že tě bude léčit, ale jsem za to ráda. Jen nechápu, proč tě u všech rohatých chce tajit před Cuddyvou a celou nemocnicí. Ví snad něco víc než mi? Nebo je to jedna z jeho obvyklých rozmarností? Víš, je to docela bláznívej chlap, ale je to skvělý doktor. Celý náš tým je dobrý. Dáme tě dohromady. Bude to zase v pohodě, vše bude v pořádku. Už jsi v bezpečí. Nyní ti odeberu krev. Na testy, bohužel je to nutné. Potřebujeme se ujistit, že výčet vašich zranění je konečný a že se tě nikdo ještě nepokusil otrávit," informovala ho doktorka nahlas jako by byl při vědomí. Mladík nereagoval, a tak se doktorka jala dělat svoji práci.





Ťuk, ťuk, vyléčíte mě? - 02

18. května 2013 v 12:49 Moje povídky

Dr. Chase znuděně poťukával nehtem na desku skleněného stolku. Dr. Formen v čele stolu hnedle vedle něj ho se zaujetím hodného zoologa pozoroval. Počítal kolikrát za minutu je schopný Dr. Chase učinit tento jeho pohyb a jestli se jeho tempo to minutu od minuty zrychluje, zpomaluje nebo zůstává konstantní. Což vedlo k dalším mnohem zajímavějším otázkám a to: "Co by znamenalo, kdyby se jeho ťukání měnilo. To se tak nudí nebo je spíš nervózní, a proč by byl nervózní z čeho?

Zatím co Dr. Chase a Dr. Formen byli zabráni do oné dětské hry. Dr. Cameronová seděla u počítače na druhé straně místnosti a psala horlivě emaily, o kterých doufala, že by mohly pomoci dětem v Somálsku.

Skleněné dveře do místnosti se otevřely a dovnitř konečně vkulhal jejich šéf. V jedné ruce držel hůl a v druhé modrou složku, kterou v zápatí hodil na stolek, přímo před Chasův obličej. Chase sebou vylekaně trhl, což si vysloužilo Housův potěšený úsměv z dobře odvedené práce.

"Pacient, jedna střelná rána na boku, únava, zkolabování pravděpodobně z jeho téměř vykrvácení. Distorze kotníku a možná fraktura několika kostí, otřes mozku a podezření na nějaké drogy nebo jedy. Stabilizujte ho, ošetřete rány, udělejte kompletní rozbor krve. Chci testy, jestli v sobě něco nemá a pokud ano, tak co. Zjistěte, jestli nemá ještě nějaká zranění, jestli nemá vnitřní krvácení a pak ho nadopujte vicodinem a pokud to nezabere tak mu dejte morfium," křikl na svůj tým a začal se belhat ke kávovaru, jako by nic. Nikdo však z týmu se ani nepohnul. Seděli a překvapeně na něho zírali. House si toho po chvíli všiml a se značným podrážděním se na ně otočil.

"Copak jste mě neslyšely?!" štěkl na ně.

"Ne, ale…" začala Dr. Cameronová.

"Tak co tu ještě děláte. Mám si podat snad kolkovanou žádost?!" plivl na ní a na to se jeho tým konečně zvedl, šokován Housovým jednáním, nikdo však po Dr. Cameronové se neodvážil již nic namítnout ani cokoli říct, a tak zamířili ke dveřím. "Hej, počkejte," zavrčel ještě House. "Cuddyová to vědět nemusí stejně jako zbytek nemocnice. Čím míň lidí tím líp. Pokud se zbudí, žádné otázky. Všichni lžou, speciálně ti, kteří mají jednu kolku v boku."

Doktoři přikývli a raději rychle zmizeli.







Ťuk, ťuk, vyléčíte mě? - 01

18. května 2013 v 12:46 Moje povídky

Slunce svítilo, na obloze neplul ani mráček. Byl krásný den a na rohu Baker Street panoval činorodý ruch, jako každý takový den. Auta jezdila sem tam. Lidi pospíchali do práce, či do školy a nikdo z nich skoro jako by neměl čas pomoci, nebo si i vůbec všimnout světlovlasého mladíka, jenž se šoural davem. Proč také? Nevypadal nijak zvláštně, tedy pokud nepočítáte to, že byl bos, bledý jak stěna, pod očima měl černé váčky, světlé vlasy měl slepené hlínou a krví, držel se za pravý bok a jednou nohy nepřirozeně táhl za sebou. Pravděpodobně měli ti všichni kolem moc práce, nebo si řekli: "Další feťák v okolí."

Mladík však ani nepočítal s tím, že by mu někdo z nich pomohl. Těžko by vůbec mohl, ale byl tu jeden člověk… Konečně! Dobelhal se k domu číslo 221B a zmáčkl omšelý zvonek na vcelku čisté a pěkné zdi. Čekal. Trvalo hodných pět minut, než se dveře z dubového masivu otevřely a on tak mohl pohlédnout do chladně modrých očí majitele domu. Mladík se chabě usmál, cosi zašeptal a pak se zhroutil přímo na překvapeného modrookého muže předním.

Majitel domu stihl mladíka zachytit, ale sám zakolísal a hůl mu spadla na zem. Sprostě zaklel. Položil mladíka opatrně na zem a zkontroloval puls. Díky bohu mladík "pouze omdlel". Zřejmě z přílišné ztráty krve. Na pravém boku, který předtím tak usilovně držel, měl střelnou ránu.

Starší muž si hlasitě povzdechl a z černých džínů vytáhl mobil. "Jednu sanitku na roh Baker Street číslo 221B Postřelení na pravém boku, bezvědomí snad jen díky nedostatku krve, ale pravděpodobně toho bude daleko víc. Odvezte ho do fakultní nemocnice Princeton-Plainsborou na diagnostické oddělení Dr. Gregory House," objednal si a zastrčil telefon zpět do kapsy.