Nejtěžším zločinem je promrhaní svého života a trestem za to je smutek a prázdnota v srdci.

Červen 2013

Sbohem má lásko

7. června 2013 v 11:08 Moje povídky

Toho dne se Petrovi nechtělo z postele ostatně jako každý den. V ložnici bylo otevřené okno na ventilaci a chladný vzduch z venku proudil do místnosti a vytvářel tak pro člověka v pyžamu nepříjemné prostředí. Zato pod peřinou bylo příjemné teplo. Ač Petr spal dobrých sedm hodin, což bylo více než obvykle, necítil se ale vůbec vyspaně, ba naopak. Bože, ne, prosím, já nechci jít do práce! Sám v duchu zaškemral.

Alena se už začala hrabat z postele. S lenivým zívnutím a kočičím protáhnutím se postavila na nohy a ladně kolem něj procupitala do koupelny. Petr to představení pozoroval jedním přivřeným očkem, sám se však jinak nehnul ani o píď. Teprve, až když jeho žena vyklouzla z pokoje a zmizela mu ze vzorného pole v chodbě, nechajíc za sebou přitom otevřené dveře, které v návalu průvanu sebou hlasitě práskly, Peter vstal. Ne, že by ty dveře mohl slyšet, ale pozorovat ten pohyb, bez sebemenšího zvuku a přitom vědět, jak ohlušující rána to musela být, bylo tak nepříjemné, že ho to přimělo vstát a uvědomit si opět onu prázdnotu ve svém nitru.

Petr se posadil a protřel si oči. Hodnou chvíli jen tak seděl a hleděl před sebe na drahé ručně tesání skříně, které dostali jako svatební dar od jeho tchýně. Petr se sarkasticky usmál, kdyby věděla, kým se za těch několik let stane, nikdy by tomu sňatku nepožehnala, avšak stalo se. Jen hlupák by brečel nad rozlitým mlékem. Alena a její rodina byli moudří a hodně silní lidé. Petr si již mnohokrát až zoufale přál být tak silný a statečný jako byla jeho žena. Bohužel nebyl po této stránce ani jejím stínem, jejž vrhal její žhnoucí plamen.

Frustrovaně vydechl a postavil se na nohy. Ze skříně před sebou vyházel na postel své oblečení, které si na sebe ještě v polospánku oblékl, jedna ponožka modrá, druhá červená. Uvědomil si to, až když si je na sebe oblékl. Nechal to být, kdo si toho dnes vůbec všimne a jestli ano, proč svému okolí lhát? Stejně už to všichni vědí.

Z koupelny se začal nést zvuk šplouchající vody. Petr si nazul papuče a vyšel na chodbu. Pomalu se začal šourat ke schodišti. Z koupelny se ozval hlasitá rána a křik. Petr se přešoural až na konec chodby a pomalu začal sestupovat ze schodů. V hlavě mu vířila spousta pochmurných myšlenek. Většina z nich se točila okolo jeho života a světa. Křik z koupelny neustal. Jeho žena zoufale prosila o pomoc. Ticho, svět je tichý, jeho svět je tichý a klidný. Myslel si Petr, když sestupoval z posledního schodu. Zamířil do kuchyně a cestou minul koupelnu. Jeho žena začala bušit na dveře, ale bylo již příliš pozdě. Byl už za nimi. Došel do kuchyně k rychlovarné konvici a nalil do ní vodu. Zapnul ji a připravil šálek na kafe.

Ticho a klid, ale co je ticho a klid, když člověk nezná nic jiného? Ale znal, věděl, jak hučí konvice, jak překrásně Alena zpívá, jak protivný zvuk bylo muchlání plastopytlíku. Pokračoval ve svých úvahách Petr a sebral z barového pultíku krabičku cigaret. Rozdělal je a hodil ochranný plastopytlík do koše. Strčil si cigaretu mezi mdlé rty a zapálil si. Kdysi si představoval zvuky kolem sebe, když už je nemohl vnímat, ale časem zlenivěl a paměť mu začala selhávat. Zvuky z koupelny utichly, stejně jako se vytratily představy a vzpomínky. V domě nastalo hrobové ticho. Ticho, které bylo Petrovi teď již tak známé, ale nebylo jeho přítelem. Dusilo ho a tísnilo. Svíralo ho ve své jednotvárnosti a stejnosti, tak že již to nemohl dál snášet. Nebyl jako jeho žena a nikdy nebude.

Z barového pultíku před sebou čapl jakýsi papír a černou propisku. Kde se tam sebraly a co je to za papír neřešil. Rychlým pohybem na něj naškrábal tři slova. Poté se otočil ke dřezu a vyndal z něho ještě špinavý nůž od večeře. Uchopil ho a rozmáchl se. Konvice s vařící vodou cvakla a Peter se s nožem zaraženým v krku svalil na zem. Jeho poslední myšlenka patřila ohni, jenž naplno vzplane, až mu přestane brát jeho kyslík -jeho manželce- a jednoduchému vzkazu napsanému na daňovém podání, netuše, že jeho manželka si díky žárlivosti svého ex-přítele jeho poslední slova "sbohem má, lásko" již nepřečte.

Ťuk, ťuk, vyléčíte mě? - Epilog

2. června 2013 v 10:16 Moje povídky

Několik dalších dnů později nakonec pak šlo zase v zaběhnutých kolejích. Vše se vrátilo do normálu, tedy do Husovského normálu. Také pokud mluvíme o normálu, musíme pominout to, že Housův tým se snažil dostat protilátky na neznámý nový virus z agenta MI6 a vyléčit ho, že onen agent byl děsivý po všech stránkách, ač mu bylo pouhých dvacet jedna let, přízračně podobal svým chováním Housovi a měli s Housem společnou minulost, o které žádní z nich nechtěl nikomu nic říct.

House, každý druhý oběť či večeři trávil s Alexem, ač hrozilo nebezpečí, že třeba je virus nakažlivý, což se nakonec ukázalo jako zcestné. Tým, Wilsona a Cuddyvou až překvapilo, jak se House k mladému špionovi choval. Ne, nebylo to otcovské, milé, něžné ani moc ohleduplné, přeci jenom to byl House, ale bylo to to, jak by se choval, kdyby to byl jeden z nich, ne možná i víc. Dělal vše, aby ho z toho dostal a zároveň byl s ním. Nikdo na to nic neřekl, naopak. Tým přímo znervózňovalo, že hromně nich a House Alexe dosud nikdo nenavštívil. Copak MI6 nekontaktovala Alexovi příbuzné? House jim ani zdaleka neřekl všechno.

Nebylo se tedy čemu divit, že když přijela paní Jonesová, byla nejdříve Formenem označena za jeho starší sestru, nebo matku, se slovy: "No, hádám, že jeho žena, nebo partnerka asi nebudete." Paní Jonesová to však vzala sportovně, stejně jako několik ran holí a řev, že se snaží Alexe zabít, který si vysloužila od House, jakmile jí spatřil. Nebránila se. Jako by uznávala vinu a tohle byl její trest, který ochotně přijala.

Naštěstí ani tentokrát Alexe na misi nezemřel. Alex se uzdravil a společně s Housem a jeho týmem se mu povedlo opět zachránit miliony životů.

Alex již zdráv vešel do nemocniční kantýny, koupil si kuře s bramborem, salátem a posadil se ke stolu, u kterého byl House s Wilsonem. Wilson se na mladíka rozpačitě usmál, House se naopak zamračil.

"Oběť na rozloučenou?" houkl House. Nebyla to otázka, ale hoch stejně kývl. "Tak a teď co? Vracíš se zpátky domů a do školy?"

"Jo, to víš, už se děsně těším na své plyšáky v posteli," ušklíbl se Alex.

"Já myslel, že tajní agenti spí s pistolemi. Například James Bond…" chtěl Wilson zavtipkovat a zároveň Alexovi učinit poklonu, ale když spatřil mladíkovu reakci, raději rychle stichl.

"Vlastně ne," řekl Alex.

"Vlastně ne? Nespíš s plyšáky, nebo James Bond existuje a nespí s pistolí?" nechápal Wilson Alexovu reakci.

"Nejedu domů. Jonesová mě posílá do Iráku," přiznal agent MI6 a Wilson nechápavě a šokovaně zavrtěl hlavou, zatímco House přikývl, jako by bylo normální, že hned po smrtelně nebezpečné misi, zraněného agenta pošlou na další.

"To je proti pravidlům, to nemůžou ne! Sotva jsme tě pustili…" zděšeně ze sebe chrlil Wilson.

"Pravidla…" zasmál se hořce Alex. "Nikdy pro mě neplatily a paní Jonesová nemá na výběr, pokud nechce přijít o nějakého agenta. Jsem její poslední naděje."

"Je to sebevražedná mise," došlo Housovi.

"Jistě, jako kdybych měl nějaké jiné," potvrdil mu Alex, ale než stačil někdo z nich dvou něco říct, zastavil je rukou. "Sám jsem ji o to požádal."

"Proč?" vyslýchal Alexe House

"Hade, Hade, jako bys nevěděl, že je to přísně tajné a jako kdybys nečekal, že ti zalžu."

"Ty nelžeš, ne mě," řekl House a Wilson nedokázal zase věřit svým uším. Vždyť tohle je Housova celoživotní pravda, to skutečně Alexovi věří do takové míry? Samozřejmě, že ano.

"Všichni lžou. Nikomu nevěř a speciálně nikomu z nás. To jsem tě vždy učil," zavrtěl hlavou mladík, ale slabě se na House usmál.

"Pokud mě někdo nezabije, postarám se o to, abys skončil v blázinci Ridre," pohrozil mu se smíchem House.

"Skončíš tam dřív než já, chlape," podotkl mladík.

"Už jsem tam jednou byl," řekl House a oba, jak House, tak mladý agent, se rozesmáli, jako by vlastnili svůj soukromý vtip.

"Nezabij se!" rozkázal starostlivě House svému mladému příteli, když se oba uklidnili.

"Neboj. Není tak jednoduché se mě zbavit," ubezpečil ho a poté natáhl ruku k Wilsonovi. "Hodně jsem toho o vás slyšel. Bylo mi ctí vás poznat Dr. Wilsone. Vím, že Had je občas k nevydržení a manipulativní parchant, stejně jako všichni z nás. Je těžké s ním vycházet, ale buďte mu prosím i nadále na blízku. Není dobře, když je člověk sám. Rozhodně nikdo, kdo si prožil tím, co my dva."

"To si umím představit. Dám na něj pozor," slíbil Wilson.

"Hade, rád jsem tě zase viděl."

"Já tebe, Mládě, ne," řekl popravdě House. "Já tebe ne."





Ťuk, ťuk, vyléčíte mě? - 09

2. června 2013 v 10:07 Moje povídky

"Jsem si jistý, co jsem slyšel!" křikl na Dr. Wilsona Chase, když jim, Wilsonovi a Cuddyvé převyprávěl, co se stalo. Jak ho House odhalil, jak ho nepotrestal a volal do Britské banky i to, že se pacient probudil a House ho nepustil do jeho pokoje. Chase rozčíleně těkal očima z Cuddyvé, která seděla za svým stolem v její kanceláři, a Wilsonem, který se tam rozvaloval na béžové pohovce. Cuddyvá mu věnovala pohled plný nedůvěry, zatímco Wilson byl velmi zamyšlený a v jeho očích se zračilo jek překvapení tak nezdravá zvědavost. "Proč mi do háje nevěříte? Víte, jaký House je."

"Právě, že to víme, a tohle se mu nepodobá," zahučela Cuddyvá.

"Nevím ti, protože na to je moc mladý," pravil Wilson s překvapivou jistotou a oba zbývající doktoři v místnosti na něj obrátili.

"Ty něco o tom víš?" ozvala se zase Cuddyvá.

"Mladý, jako že House, mladý?" nechápal Chase.

"House, ne. Ten pacient. Cuddyvá, nikdy tě netrápila otázka, co House dělal po tom, co dostudoval a než jsi ho sem přijala. Snad sis nemyslela, že ho přijali, procoval v jiné nemocnici, kde ho vyhodili za nedostatek kázně a on zfalšoval a lhal léta o svém životopise?" začal pomalu Wilson, nejist si, jestli může o tom bez Housova dovolení říct.

"Nemyslela. Nikdy jsem se nezeptala a nevím, co jsem si myslela, nebo nemyslela, že dělal těch několik let. Nebylo to podstatné. Možná jsem se také částečně bála, co bych se mohla dozvědět," přiznala Cuddyvá.

"Jakou to má souvislost?" zeptal se zmateně Chase.

Wilson si na hlas povzdechl. "Paní Jonesová, není nikdo jiný, než zástupkynině hlavy MI6."

"House že má telefonní číslo ustředí Britské tajné služby?!" "House, že volal MI6?! Pokud vím tak House přímo nesnáší vládní organizace a to i vlády jiných zemí," rychle reagovali Chase s Cuddyvou.

"Tak tomu vždy nebylo. House pochází z rodiny vojáka, a ač si sám nemyslí, že jeho otec byl skutečně jeho biologickým otcem, a faktem také je, že ho neměl rád, ještě to neznamená, že nebyl pro House vzorem. Navíc Housův otec byl ten tip rodiče, který očekávají, že dítě půjde v jejich šlépějích. House se po vyštudování připojil k armádě jakožto vojenský lékař. Ale už tenkrát to byl arogantní blbec, který by nevydržel žádné srovnávání se svým otcem. Naštěstí již tehdy jsme měli skvělou dohodu s Brity, a tak se House připojil k SAS. Tři roky strávil na vojenské škole ve Skotsku a pak dva roky ve výcvikovém táboře Brecon Beacons. Jediných pět mého života, kdy jsem ho neviděl, a o kterých téměř nic nevím. Jediné, co vím, že to byly roky hrůzy. House byl vždy velký a bezohledný blázen, ale tyhle roky z něho udělaly skutečně to, čím je nyní. House mi také na dnešním obědě přiznal, že toho pacienta zná, že mu dluží, že je to jeho přítel, o kterém však nechce vědět, co nejméně. Jestliže volal paní Jonesové, může to znamenat jen jednu věc. Toho hocha musel znát odtamtud. Musí to být jeho bývalý kolega, který pracuje pro MI6, ale je to nemožné. Jestliže tomu klukovi je nanejvýše dvacet jedna, pak mu muselo v té době být čtrnáct…" přiznal Wilson. "To je nemožné, ale na druhou stranu si neumím už jinak Housovo chování v poslední době jinak vysvětlit."

V místnosti nastalo dlouhé hrobové ticho, které porušilo až známé zavrzání dveří a nakřáplý hlas nasycený sarkazmem. "Páni, nečekal jsem, že tu držíte tichou hodinku za zesnulé. Počkám raději venku, abych nerušil."

"Housi!" vyhrkla překvapeně Cuddyvá a mírně se začervenala, když si uvědomila, že ještě před chvílí v té místnosti byla jeho osoba hlavním tématem konverzace.

"Je to pravda!?" zeptal se hned bez obalu zase Chase v reakci na to všechno, co právě slyšel od Wilsona.

Wilson jen zahučel něco na způsob "my o vlku a vlk za dveřmi" a pak svému starému příteli věnoval krátký, zničený a omluvný všeříkající pohled.

House všechny probodl zkoumavým pohledem. "To ticho asi nebylo za zesnulé, když jste tu vy tři, i když to na věci nic nemění. Měl bych odejít. Blbje se drbe, když ona osoba je zrovna v místnosti," dal House okamžitě najevo, že mu celá situace došla a chtěl rychle zmizet, než se na něho sesype lavina otázek, na které se mu nechtělo odpovídat. Cuddyvá se ho však rozhodla zastavit.

"Housi, Housi…" křikla. Nepomohlo to. "Housi… do pytle, Gregu, počkej."

House při zmínce svého křestního jména v půlce otočky ke dveřím zastavil. Ztuhl jak opařený. "Gregu, já nevěděla… jen James…" Cuddyvá vlastně nevěděla, co říct, ani na co se má zeptat, či proč ji najednou House bylo tak strašně líto. Vždyť jí lhal, všem jim všem lhal. Neřekl jí o své minulosti, a kdo ví, jestli by se to kdy dozvěděla nebýt Wilsona. Nestalo se mu tam nic, tu nohu měl až o několik let později, nebo ne? Nestalo se mu nic, tedy rozhodně nic fyzického. Takže post strach, starost z dnů minulých to nebyl. A přeci jen si nemohla pomoct. Možná nakonec za to nemohlo to, co se dozvěděla, ale jeho modré oči, jeho výraz, když teď vstoupil do její kanceláře. Tón když mluvil sarkasticky o tom tichu za zesnulé a drbech. Byl to vtip, ale on se nebavil jako obvykle.

"Housi, moc se omlouvám, ale musel jsem jim to už říct. Nicméně to je teď jedno. Co jsi chtěl projednat s Cuddyvou? Proč jsi sem přišel?" začal se vyptávat Wilson.

"Jak je pacientovi? A je to pravda, skutečně jsi volal MI6?" zahrnul ho také Chase popět otázkami, když se trochu zapamatoval z Cuddyvé. Nebyl zvyklý, nepamatoval si, kdy by snad jednou jedinkrát Cuddyvá použila Housovo, nebo Wilsonovo křestní jméno. Jenže co v posledních hodinách, které uplynuly, se stalo a bylo běžné a normální podle Housových a Cuddyvých měřítek nemocnice v Princeton-Plainsborou?

"Ano," odpověděl prostě House. Těžko říct, na kterou z těch všech otázek, anebo možná tak odpověděl na všechny.

Cuddyvá vstala a přešla až k Housovi. Jemně ho vzala za ruku a už věděla. "Gregu, pověsím, prosím, kdo to je? Tvůj pacient…" zašeptala. Byla to otázka, prosba a i rozkaz. House na sucho polkl.

"Agent MI6, můj bývalý kolega, můj bývalý nadřízený, důvod proč jsem, kdy opustil armádu, můj přítel a blázen, který si právě vpíchl smrtící virus do žil, aby zachránil dva miliony lidí, a nevěděl s určitostí, jestli to sám přežije," řekl House s kamennou tváří.

"Cože?!" vyhrkli všichni tři zbývající doktoři šokovaně.

"Jo, přesně! Ten zatracenej idiot sem nepřišel kvůli těm zraněním, co měl, ale abychom z něho dostali protilátky na virus pro dva miliony lidí, které pak předáme Jonesové a je mu zatraceně u šumáku jestli u toho chcípne! A my! My nemáme jinou možnost, než našeho milého agenta Nula, nula nic poslechnout!" nechal tentokrát svůj hněv a strach vybublat na povrch a použil v rozčílení i Alexovu starou přezdívku z výcviku Brecon Beacons, kterou tak nenáviděl, protože představovala veškerý hřích, který se on sám na tom ubohém chlapci dopustil. Zhluboka se znovu nadechl a pokusil se uklidnit, jak jen to bylo v té situaci možné, aby jim pak s trochu chladnější hlavou mohl vysvětlit situaci.




Ťuk, ťuk, vyléčíte mě? - 08

2. června 2013 v 9:57 Moje povídky

House vstoupil do pokoje. Zavřel dveře těsně před Dr. Chasovým nosem, sklopil žaluzie a pohlédl na mladíka stojícího u okna. Ano stojícího. Chlapec se sám odpojil od všech přístrojů a vstal. To nebylo moc dobře pro jeho zdraví.

"Měl bys ležet," napomenul ho House bez úvodu.

"Víš, jak nesnáším nemocnice," bránil se. "Ale rád tě vidím."

"Já tebe ne," pravil upřímně House. "Pořád pracuješ pro ty hajzly?" řekl to jako otázku, ale víc než otázka to bylo konstatování.

"Moc dobře víš, že na to aby mě pustili, jsem až moc dobrej."

House smutně pokýval hlavou na souhlas. "Takže co můžeme očekávat?"

"Očekávat?" blondýn překvapeně zamrkal.

"Když se objevíš, není to jen tak. Promiň, že to říkám, ale doprovází tě strach, smrt a utrpení. Nejsi zdejší rodák, ani Američan, ač si budeš tak moc jak chceš používat ten tvůj dokonalej americkej přízvuk," začal House.

"To ani ty ne. Kam se poděl ten tvůj skotskej?" zeptal se kousavě mladík. House ho však ignoroval.

"Jsi zatraceně Brit a zatracenej špion, Ridre, a já opravdu nevěřím tomu, že bys tady byl na dovolené a přepadl tě zloděj."

"Ne, máš pravdu, to se nastalo," potvrdil agent Rider. "Ano, jsem tu služebně, ale nemusíš se bát."

"Nemusím se bát! Alexi, seš tu služebně. Doplazil ses polomrtvý k mým dveřím s prosbou o pomoc, zkolaboval si a teď mi řekneš, že se nemám bát!?"

"Myslel jsem to tak, že se nemusíš bát o nemocnici a lidi v ní," vysvětlil mladý špion.

"Bezva," kývl doktor.

"Volal si již paní Jonesové?"

"Alexi, já… Já vím. S Benem občas zajdeme na skleničku. Řekl mi to. To o tom vydírání, o Brecon Beacons i o Jack… Je mi to líto," vyjádřil svou soustrast s chlapcovou ztrátou House.

"Tak volal jsi ji?"

"Ano, před několika minutami," přiznal zkroušeně House. "Neřekl jsem ji však o tvém stavu. Když to dobře zahrajeme, můžu ti nabídnout svobodu. Vymanit se z toho. Zfalšuji lékařskou zprávu a záznamy. Mám teď několik kontaktů na lidi, kteří by to mohli obstarat novou identitu, a nikdo z těch hajzlů by o tom nevěděl. Alex Rider by zemřel a Alex Palner, nebo jak bys ses chtěl jmenovat, by začal svůj život obyčejného člověka. Vrátil by ses zpět do stínu. Stal by ses pouhou legendou," nabídl House nadšeně.

"To nemůžu," odmítl to Alex s těžkým srdcem.

"Proč ne?" nechápal House.

"Protože jsem zatím teď jediný, kdo stojí mezi…." Alex přešel k židli, na nichž se ještě stále povalovali jeho šaty, jenž měl na sobě toho dne, kdy Housovi zaklepal na dveře, a vyndal z kapsy u džínů malou plastovou zkumavku s jakousi rudou tekutinou. House nepochyboval, že je to krev. "Mezi tímhle a dvou milionem lidí. Předpokládám, že je v tom nějaký smrtící virus, který však běžnými testy nejde rozpoznat. Nepřišel jsem za tebou kvůli té střelné ráně a několika zlomeninám, ale kvůli tomuhle."

"Sakra Mládě, říkal jsi, že nic nehrozí," zlobil se po právu doktor.

"Ne, říkal jsem, že nic nehrozí nemocnici," opravil ho Alex a na chvíli se odmlčel. "Jen doufám, že jsem nebyl v bezvědomí moc dlouho, že není příliš pozdě. Snad ne. Kolikátého je? A kolik je hodin?"

"Je 2.5. 2013 a je 19:37?" odpověděl House.

"Dobře 2.5., Andrue Black je mrtev, ale jeho plán může stále vyjít. Virus se do oběžního systému dvou milionu lidí dostane 1.6. to máme 29 dní, z toho inkubační doba trvá nejdéle 13 dní, což je 16 dní, po inkubační době, když nebude vše, jak má, a já onemocním, budete mít ještě stále 5 dní než zemřu a po mé smrti 11 dní na extrakci protilátek z mého těla. Když pude vše podle plánu, budeme mít 15 dní na extrakci a záchranu zbývajících dvou milionů životů. To je fajn, rozhodneš víc času, než mám obvykle," počítal rychle mladý špion. "Dobře, dobře, dej sem injekční stříkačku!" rozkázal Housovi mladík.

"Co že? Co chceš dělat?" zeptal se opatrně.

"Stříknout si ten virus do těla, samozřejmě, jinak ty protilátky nedostaneme a ty lidi zemřou," odpověděl ledabyle Alex a mávl bezstarostně rukou.

"Samozřejmě! Samozřejmě, že si chceš stříknout smrtící virus do těla! Děláš si srandu?!" vyletěl House z kůže.

"Ano, a teď mi podej tu stříkačku," rozkázal Housovi Alex.

"Ne."

"Jako tvůj nadřízený ti to přikazuji."

"Ne, nejsi už můj nadřízený!" oponoval pořád House.

"To je jedno, dva miliony lidí zemřou," vyvíjel na House Alex tlak.

"Dna miliony lidí mi je ukradených. Ty ne," křikl doktor na svého pacienta.

"Mě se nic nestane, vpíchl jsem si jedinou dávku proti viru. Ale jediné jak to ze mě dostat, poznat to v mé krvi, je ten, že si vpíchnu i ten virus. Neboj se, budu v pohodě," ubezpečil House.

"Můžeš mi to zaručit. Jsi slabý s těmi zlomeninami, střelnou ránou, a z toho jedu škorpiona. Možná máš v těle protilátky, ale můžeš mi zaručit, že když si tak oslabení, tak tě ty látky přesto zachrání od toho virusu," nedal se odbýt.

"Ne," přiznal Alex. "Nemáme však jinou možnost. Já si to píchnu do těla, ač chceš nebo ne. Nezabráníš mi v tom. Takže u toho buďto můžeš být a mít to pod kontrolou, jak to jen půjde, nebo ne."

House si poraženě povzdechl a mávl rukou. "Tak do toho."