Nejtěžším zločinem je promrhaní svého života a trestem za to je smutek a prázdnota v srdci.

Srpen 2013

Gabriela 2013

25. srpna 2013 v 12:45 Obrázky

Cableway (Rakousko, Dachstein)


Bridge (Rakousko, Dachstein)



The way down (Rakousko, Hoher Dachstein)


View from Hoher Dachstein (Rakousko, Hoher Dachstein)



The above and above... (Rakousko, Hoher Dachstein)


Moment of rest (Rakousko, Hoher Dachstein)



And we are climbing up... (Rakousko, Hoher Dachstein)



Now taking pictures is not a good idea (Rakousko, Hoher Dachstein)


At the top of the waterfall (Rakousko, vodopád Golling)






Waterfall (Rakousko, vodopád Golling)



Cold day in the mountains (Rakousko, ledová jeskyně ve Werfenu)


Ice caves in Werfen (Rakousko, ledová jeskyně ve Werfenu)

Lháři - Omluva

15. srpna 2013 v 19:26 Moje povídky

Omluva


Další den bylo pondělí, pracovní den, a v mém krytí bylo, že mám nastoupit do práce za pár kaček do MacDonaldu, ovšem ne do jen tak ledajaké pobočky. Měla to být ta stejná pobočka, kde pracovali také čtyři naši zavraždění. Policie tam sice nic nezjistila a zbylé oběti s ní nijak spjaty nebyly, ale to ještě nic neznamená. Ostatní zavraždění tam mohli přijít jako zákazníci a čtyři je dost veliké číslo na náhodu.

První směna mi měla začít v půl osmé, přesně půl hoďky jízda a přidejte hodina na zbuzení, snídani, oblečení a vykonání ranní hygieny a máte čas, kdy jsem chtěl vstávat, ale nevstal. Zaspal jsem. Neměl jsem hodinu na přípravu a vzbuzení, ale pouhých patnáct minut. To máte sotva čas na uvaření si ranního čaje, nebo si vyčistit zuby, natož vymyslet geniální plán, jak se vyhnout spolubydlícímu, který je zároveň váš nadřízený, se kterým jste se včerejšího večera pohádali.

Komicky jsem běhal po bytě a ten bastard to celé sledoval od kuchyňského stolu s čajem u svých bledých úzkých rtů. Docela jsem nechápal, jak po včerejšku může být tak v pohodě, zvláště pokud skutečně má na svědomí tu lahev Becherovky, která ještě včera byla plná a dnes se válela prázdná na barovém pultíku. Už jsem si zavazoval v předsíni své staré dobré plátěné tenisky, chtěl se ujistit, že mám sebou klíče, mobil a peněženku, když ke mně přišel a napřáhl ruku.

"Co je!" vyštěkl jsem na něho, ani nevím, jestli jsem chtěl být po včerejšku stále tak naštvaný, nebo to spíš způsobilo, že jsem zaspal a byl jsem tak nervózní.

"Venku prší," řekl prostě a já si teprve uvědomil, že v té napřažené ruce drží deštník.

"Dík," zahučel jsem a vzal si ho, bez toho abych o něj vůbec okem zavadil. Cítil jsem, jak se na mě dívá.

"Já…" začal Hajman a já mu konečně pohlédl do očí. Říkal jsem, že vypadal v pohodě? No, to jsem se asi spletl, možná tak z dálky. Oči měl uslzené a podlité. Byl bledý jak stěna a rty měl pevně semknuté do úzké čárky. Jeho tváři se nezračilo pobavení, jak tomu bylo za uplynulé dva dny, ale díval se na mě nečitelným, ale vážným pohledem a mě napadlo, že celou to mojí patnáctiminutovou šaškárnu nesledoval se zlomyslnou radostí, jak jsem si původně myslel. "Já… Já se vám… omlouvám." Věnoval jsem Hajmanovi ještě pár sekund, hledíc mu do jeho čokoládových očí.

"Samozřejmě," kývl jsem odevzdaně, sám netušíc jestli to tím znamená, že jsem mu odpustil, že jsem přiznal svoji vlastní vinu na včerejšku, nebo to bylo ironické naštvané konstatování. Podle Hajmanového výrazu, to ani on nevěděl a čekal, že budu pokračovat, ale to se spletl. "Musím už jít," řekl jsem mu prostě a také šel.


****************


Speciální zápach jakým oplývají pouze fastfoody mě doslova praštil do nosu, když jsem dorazil na místo, stejně jako mě oslepilo oslnivé světlo z lamp, které svítí v MacDonaldu i ve dne. Můj nový šéf byl tlusťoch a to je, pro to čím byl, ještě eufemismus. No, možná jsem vůči němu trochu zaujatý, ale tomu se nedá moc divit. Nechoval se ke mně moc přívětivě a pach smaženého jídla a mastnoty se z něho linul tolik, že se z toho zvedal žaludek. Z pod firemní čepičky usazené na zpocené pleši hleděl drobnýma prasečíma očičkama na umaštěný papír před ním. Velikou pusou na chlapa s plnými rty, jak orangutan, pohyboval v jakémsi sledu zvláštních grimas, když si četl, jakáže pak nová ovečka mu zase nekráčela do jeho paláce. Chvílemi to vypadalo jako by jedl citrón, posléze vypadal spíše jako ryba na suchu.

"Takže vaše jméno je Roman Procházka," konstatoval, když dočetl.

"Doktor Roman Procházka, pane," opravil jsem ho.

"Ano, ovšem," procedil mezi zuby. "Smím-li se zeptat čehopak doktor?" jízlivě se zeptal.

"Psychologie, sociologie a práv, také mám bakaláře z dopravy a chemie," odpověděl jsem s klidem.

"Jo, jasně, a jí jsem papež," vysmál se mi. Bezva, další šéf, který se mi bude smát přímo do ksichtu. Jako by těch problému nebylo dost! "No, vypadáš jako šprt, to jo, ale co by dělal člověk s třemi doktoráty tady v mekáči?"

Jo to bych taky rád věděl, proč tohle všechno vlastně dělám… "Nestudoval jsem kvůli budoucí práci. Bavilo mě to," pokrčil jsem rameny.

"Normální člověk by pak stejně však usiloval dostat peníze a práci podle své kvalifikace. Nemáme na to platit člověka se třemi doktoráty."

"Kdybych chtěl plat za tři doktoráty, nebo dělat to, co jsem vystudoval, nestojím tu," zahučel jsem svojí naučenou lež. Čím víc můj nový tlustý šéf mluvil, tím víc jsem si uvědomoval, jak moc jsem malicherný. Naštvaný na svět jako malé dítě. Dělal jsem to kvůli své práci… mé skutečné práci. To byla odpověď na mojí otázku, proč to dělám. Kvůli mé práci, která je roubená lží a podvodem, tajemstvím, špehováním ostatních a nebezpečím… a chrání lidské životy. "Pomáhat a chránit" i v hlavě mi toto heslo policie znělo se slušným sarkazmem, ale to bylo to, na čem ve skutečnosti záleželo a také proč člověk jako já hodlal pracovat v MacDonaldu. Stojím tu, protože už práci mám. Stojím tu, protože to je moje práce.

"Skvělé," zasmál se ještě jednou můj nový šéf. "Tak támhle za těmi dveřmi je určitě někde kýbl a hadr s mopem. Běž to tady uklidit. Máme tady Japonský karierní systém. Možná za půl roku se dostaneš až ke kasám. No, i když asi ne. Tam nechávám jen hodně pohledná děvčata." S tím mě nechal nový šéf mému osudu, bez jediného varování ani zmínky, že již čtyři jeho zaměstnanci jsou mrtví.

Rozhlédl jsem se, kde že je tedy kýbl, mop s hadrem. Naštěstí moje hledání netrvalo příliš dlouho. Přímo za mnou byly dveře do kumbálu, kde nejen byl kýbl, mop a hadr, ale i přípravky na čištění a hubení hmyzu od obyčejného mýdla po Biotit, umyvadlo s tekoucí vodou a hadicí. Bezva tak to vypadá, že jsem našel svůj nový kancl.

"Hledáš něco?" ozval se za mými zády pisklavý ženský hlas. Nemotorně jsem se zvedl z podlahy, kde u země jsem se přehraboval v poličce s přípravkami na čištění a hledal Jar, a otočil se k ní s Jarem v ruce.

"No, vlastně se teprve rozhlížím," řekl jsem a pohlédl na ní. Cože to šéf říkal o pohledných dívkách u kasy? Tahle rozhodně bude za několik let opravdu kus! Mohlo jí být na nejvýš šestnáct. Její věk jsem dokázal poznat jen díky mému výcviku. Na svůj věk byla však dost vysoká a vyspělá. Hnědé vlasy měla stažené do extravagantního drdolu, což jí slušelo k jejímu celkem kulatému obličeji a malému nosu. Hleděla na mě zpod modře nabarvených dlouhých řas, a jemně našpulila své rty potřené červeným leskem. Firemní uniforma na ní senzačně padla, přílišně přiléhala tam, kde měla, a jinde zase byla volná. Panebože, Romane, najdi si konečně někoho. Vždyť je to ještě dítě!

Polkl jsem a couvl směrem do kumbálu. Kde jsem však rukou zavadil o koště s kyblíkem a celé se to na mě sesypalo, koště, kyblíky, mop a pár hadrů. Jeden z těch hadrů byl ještě mokrý, skoste hádat, který pak mi přistál na hlavě. Tak to vypadá, že dnes skutečně budu mít den B, jako Blbec. Nebo je to zákon schválnosti, který vždy zapříčiní, že ze sebe před nějakou dívkou udělám totálního vola?

Dívka se rozesmála a pak mi pomohla se z té změti haraburdí dostat. "Děkuji," vydechl jsem.

"Není zač," zašvitořila. "Ty musíš být ten nový. Já se jmenuji Nataša, ale můžeš mi říkat Naty," představila se a podala mi ruku.

"Moc mě těší Naty, já jsem Roman," stiskl jsem jí ruku a potřásl s ní. Kdo si dnes vlastně při seznamování potřásá rukama? Bylo dost formální až podivné na prostředí, ve kterém jsme byli, hodil jsem to však za hlavu a usmál se.

"Já vím," odvětila. "Slyšela jsem šéfa a tebe, jak jste se bavili. Skutečně máte tři doktoráty?"

"Jo," pokrčil jsem rameny.

"A hodláte pracovat tady?" nechápavě zavrtěla hlavou.

"Jo," zopakoval jsem.

"To je kvůli těm vraždám!" vydedukovala náhle. Musel jsem uznat, že na holku jejího věku byla i hodně bystrá.

"Vraždám? Jakým vraždám?" pokusil jsem se zahrát znepokojeného. Evidentně podle Natašiny reakce vcelku úspěšně.

"Ty o tom nic nevíš?" vyhrkla zděšeně a překvapeně zároveň.

"Ne, o čem?"

"Řádí tu sériový vrah," řekla.

"Sériový vrah, tady, v Česku, v Praze?" hrál jsem dál.

"Ano, přesně, já vím, že je to neuvěřitelné, ale co nám v televizi řeknou. Hlavní zpráva dne je, že prší a jsou povodně, nebo politika, následuje zpráva o zachráněném štěňátku, a když se to týká nějakého zločinu, tak jsou to buďto loupeže, nebo už to policie úspěšně vyřešila. Jen výjimečně nám řeknou něco skutečně důležitého. Zapomeňte na zprávy v televizi," začala ze sebe chrlit a já žasl nad tou tu mladou myslí. Ta holka měla skutku potenciál. Byla by z ní časem vynikající policistka, možná i naše odbornice přes média. Nataša se ztišila až do šepotu, jako by se bála, že jí někdo uslyší. "Vím, že je to pravda. Byla tu policie," na chvíli se odmlčela a já už tušil, co hodlá říct dál. "Romane, zemřela už spousta lidí a čtyři, čtyři z nich pracovali právě tady. Šef o tom nechce mluvit, protože už tak stěží najde někoho a to je doba, kdy se lidé o práci perou."

"Takže sis myslela, že jsem někdo jako James Bond se třemi doktoráty, který v utajení má za úkol toho vraha vypátrat," pokusil jsem se o vtip. Nataša mluvila moc vážně a temně, a ač měla ve všem pravdu, což bylo obdivuhodné, byla ještě moc mladá, aby si s takovými věcmi dělala starost. Měla se zajímat o šaty, šminky, seriály, pletení, nebo co vlastně děvčata dělají v tom věku.

"No, spíš Spenser Reid," opáčila a já zamrkal.

"Kdože?"

"To neřeš," mávla rukou. "Šéf, nechtěl, abys to věděl, ale já myslím, že bys to vědět měl. Ty oběti ti byli hodně podobní a to můžu říct už teď po pár minutách, co jsem tě poznala."

"Naty, jsi moc chytré, starostlivé a milé děvče, nemusíš se však bát. I když nejsem James Bond, nebo nějaký ten Spenser, věř mi, dokážu se o sebe postarat," ujistil jsem ji. Ona se však nedůvěřivě ušklíbla.

"Takže, když nejste agent 007, který to celé má vyšetřit, proč člověk jako vy tady dělá?" chtěla vědět.

"Jak jsem řekl šéfovi," pokrčil jsem rameny, Nataše se však zamračila a zavrtěla hlavou.

"To sotva."

"Dobře pravdou je, že je i pro mě těžké najít práci. V oborech, co jsem vystudoval, nemám žádnou praxi a je pro mě ponižující, když…" zarazil jsem se a Nataša zvedla jedno své tenké dobře vytrhané obočí.

"Když co?" naléhala.

"Je pro mě ponižující, kdyby mě živil mezitím můj přítel," dokončil jsem svoji lež. Bravo, právě jsem se přiznal dívce, která se mi líbí, že jsem a) zadaný a za b) že jsem zadaný s mužem. Což není ani jedno z toho pravda. Uklidni se, s Natašou bys stejně nechodil za a) je moc mladá za b) si určitě myslí, že jsi starý idiot, podle toho jak ses předvedl a za c) teď se domnívá, že jsi zadaný a gay. Ale to nic. Ber to jako vtip, divadlo, hraješ divadlo… Zkusil jsem se soustředit a řídit radou, jak mi Hajman včera poradil. Moc mi to nepomohlo. Stejně jsem měl chuť bušit hlavou o nejbližší stěnu a myšlenka, že zrovna Hajman je tím údajným přítelem mi také moc nepomohla.

"Přítel?" Nataša byla překvapená. "Chci říct, na tom není nic špatného," dodala rychle.

"Já vím," až na to, že Hajman není můj přítel, ani v tom nemilostném významu slova. Kdoví proč se mi zase najednou vybavila včerejší hádka a Hajmanův šokovaný, smutný, provinilý a zklamaný obličej, když jsem mu řekl, že si přeji, abychom si i nadále vykali a že nejsme přátelé. Konstatoval jsem pouze a nic než pravdu. Tak proč jsem se cítil provinile?

"Ano, není na tom nic špatného, jen…" zopakovala znova a vrátila mě tak do reality.

"Jen?" zpozornil jsem. Věděla Nataša i o tom, že zavraždění byli gayové a pokud ano, odkud? Od policie, stejně jako to ostatní, nebo oběti znala? "Nechceš mi říct, že i ti ostatní zavraždění, byli v tomhle stejní jako já?" rozhodl jsem ji vyzkoušet.

"Jo, nebo ne? Nevím. To jsem tím nemyslela. Jen jsem tě chtěla varovat před Váňou," pokrčila rameny.

"Před jakým zase Váňou?" povzdechl jsem si.

"To je ten kluk, co teď nandává do těch sáčků hranolky," objasnila Nataša zase šeptem. Zrakem jsem zapátral k místu, kde se smažily hranolky, tam však žádný kluk nebyl, místo kluka se sáčkem, tam stál zralý muž. No dobře, rozhodně asi nebyl stejně starý jako já, mohlo mu být tak dvacet, ale byl to vazoun. Podle jeho postavy bych řekl, že určitě dělal nějaký sport. Měl krátké hnědé vlasy a veliký nos. "Mému bratrovi vadí dvě věci, když se mnou se někdo snaží flirtovat a lidi jako jste vy," dodala Nataša. Takže tenhle chlap je Natašin bratr. Nejsou si moc podobní. "Neříkej mu to. Vlastně raději se tvař, že jsi normální."

"Já jsem normální," ohradil jsem se.

"Já vím, ale chápeš, jak jsem to myslela. Prosím, jestli se to brácha dozví, udělá ti ze života peklo."

"Dobře, chápu," kývl jsem. Předstírat sám sebe by zase tak velký problém být neměl. Nebo bych měl předstírat sám sebe, jak předstírá, že je gay, který předstírá sám sebe. Začínám se v tom zamotávat.

"Hej Natašo, jak to, že nejsi u pokladny, a místo toho tady žvaníš! A ty! Říkal jsem ti, že máte to tu uklízet, nebo snad tlachat! Tak co takhle, že byste pohnuli těma svejma zatkama a taky něco dělali! Nebo vám snížím o polovinu platy, šáhnout vám na prachy, to je to jediné, co na vás platí," zaječel na nás šéf ze sekce zmrzlin.

"No, jo. Starej Tlusťoch zase otravuje," dala oči v sloup Nataša a odebrala se k pokladnám a já jsem nejdříve vyřídil bordel, který jsem sám nadrobil v kumbále a pak se vrhl do práce.


****************


Když jsem pak dorazil domů. Domů? Skutečně jsem řekl domů?! V tom bytě žiji teprve třetím dnem a společně ještě k tomu s Hajmanem. Včerejší atmosféra byla sotva přátelská, to místo stěží můžu nazvat domovem, tak proč… Tak jinak, když jsem pak přišel večer do našeho bytu, byl jsem naprosto utahaný a zničený. Přesto jsem se zmohl a uvařil večeři.

Hajman se vrátil ze své nové práce o něco později než já, ale tak akorát na jídlo. Čekal jsem, že si bude chtít povídat. Nechtěl, ani já ne. Seděli jsme si v tichosti a večeřeli. Hajman si přidal a pak ještě jednou. Už dávno jsem měl snědeno a jen jsem ho fascinovaně pozoroval. Nakonec mě to však omrzelo a Hajman stejně za chvíli byl tak přecpaný, že už jen seděl a zničeně oddechoval.

"No jo, skutečně to funguje," přerušil nakonec to tíživé ticho.

"Co funguje?" nechápal jsem.

"Nažer tu bestii! Nejupřímnější láska je láska k jídlu. Dobře najezený, přežraný muž, je spokojený muž. To říkala moje babička. Vždycky jsem se tomu smál," přiznal. Bral jsem to jako další poklonu mému kuchařskému umu, ale raději jsem už na to nijak nereagoval.

Sebral jsem ze stolku televizní rozpis a po chvilkovém hledání jsem nakonec naladil televizi na programu Sport, kde dávali fotbalové utkání mezi Spartou a Plzní. Večer jsme strávili v relativním tichu a pohodě u piva a fotbalu.


AP: Ne, nikdy jsem nepracovala v MacDonaldu, ani nejsem jejich zákazník, takže skutečně netuším, jak to tam chodí. Pokud vás to nějakým způsobem dráždí, doplňte si za tento řetězec jakýkoliv jiný fast food, nebo hospodu.





Lháři - Dotek

5. srpna 2013 v 17:32 Moje povídky

Dotek



Ráno jsem se probudil kolem deváté. Oblékl jsem se a zamířil do obýváko-kuchyně. Hajman byl samozřejmě již vzhůru. Seděl u stolu s chlebem namazaným veselou káravou, pokrytým šunkou a popíjel ranní půllitrový hrnek čaje. Na sobě měl žlutomodré kostkované pyžamo a černé krátké vlasy mu trčely všechny na jednu stranu, jak si je během spánku přeležel. Vypadal, no, jak bych to popsal? Vypadal skutečně směšně, jako zrovna vylíhnuté práče, a to pyžamo, ještě jsem ho snad neviděl v něčem neformálním. Byla to zvláštní scéna. Pohled pro bohy! Zapřemýšlel jsem, jestli se mi tohle naskytne k vidění každé ráno.

"Dobré ráno. Dáš si čaj?" zeptal se a já překvapeně zamrkal. "Ráno piješ černý horký silný čaj s dvěma kostkami cukru, po zbytek dne pak kafe. Koupil jsem anglické Ever gray a připravil ho do konvice, leží na barovém pultu. Dělal jsem ho před chvílí, takže bude rozhodně ještě dostatečně horký. V poličce napravo od tebe jsou hrníčky," začal ze sebe chrlit.

"Jo, jasně, děkuji," zahučel jsem ještě částečně rozespale a částečně překvapeně. Do pytle, jak to všechno ví. Věděl to s tou terasou a teď i to, že ráno piji černý silný čaj s dvěma kostkami cukru, přitom jsem se v práci nikdy nesnídal. Tak jak… Je fajn, že má takovou péči, ale nahání to až strach. Co všechno ještě o mně jen tak mimoděk ví? Bezva tak jestli je někdo na planetě, kdo je schopný mě úplně probrat do bezmála půl minuty, tak je to určitě můj šéf.

Vylovil jsem ze skříňky ručně točený keramický hrnek, který uvnitř byl pokryt červenou glazurou a zně pouze natřen burelem. Nalil jsem si čaj, jak mi Hajman doporučil. Dvakrát jsem do hrnku foukl a poté opatrně usrkl. Čaj byl skutečně vynikající, přesně jak ho mám rád. Spokojeně jsem si povzdechl.

"Chleba ležel těsně vedle okna z leva v tom pleteném košíku a společně s ním by tam měly být i nějaké namatlánky, tady pokud ti to stačí. Jinak pokud ne, tak bych ti klidně mohl ukuchtit vajíčka," nabídl se a já cítil, jak mi do tváří pod očima jde horká vlna. Hajman by mi vařil vajíčka… Můj šef by mi vařil snídani… On mě!

"Ne! To je v pořádku. Není to nutné, skutečně," překotně jsem dostal ze sebe a pohlédl na onen košíček s chlebem a pomazánkami. Ukrojil jsem si nožem, který ležel vedle, dva krajíčky a namazal je pomazánkovým máslem s příchutí šunky. Pomazánkové máslo moje oblíbené, stejně jako černý čaj, nebo vajíčka. Náhoda? Kdo by v naší branži věřil v náhody?

Popadl jsem talířek s namazaným chlebem a hrneček a přesunul jsem se na židli naproti Hajmanovi. "Rozmazlujete mě," obvinil jsem ho náhle. Ani nevím, jak na mě až taková drzost mohla přijít a okamžitě jsem se zhrozil, co jsem si to k nadřízenému dovolil, avšak stalo se. Nicméně šéf se nerozzlobil naopak. Rozesmál se, jako bych řekl nějaký skvělý fór.

"No, spíš bych to nazval tak, že si tě strategicky předcházím."

"Takže se nemýlí můj instinkt, když mi říká, že mě to bude něco stát?" věnoval jsem Hajmanovi podezíravý pohled a zakousl jsem se do chleba. Bylo to troufalé, ale asi mě hnalo to, že jsem předešlou drzost přežil bez úhony.

"To záleží na tom, co považuješ za dobré, či zlé. Myslím, že je dnes krásný den na vycházku po okolí, koneckonců nejsme tady jen pro to, abychom tu seděli na zadku. Musíme být viděni," objasnil mi Hajman.

"Ale já jsem nedokončil celý geografický profil pachatele a nevytipoval místa, kdy je nejpravděpodobnější, že bychom na pachatele narazili," namítl jsem zmateně.

"Jo geografický profil je fajn, ale ne vždy odpovídá a na něho můžeme narazit i prostě jen tak. Určitě na něho však nenarazíme, když tu budeme dřepět. Můžeš ho dodělat večer," řekl a já mohl jen neochotně kývnout. "Neboj, bude to sranda, uvidíš," pokusil se mě zase uklidnit, evidentně si v mém pohledu přečetl, jak moc jsem zase byl nervózní. Hodnou chvíli jsme pak seděli a jedli v tichosti, než jsem to nevydržel a musel jsem se zeptat.

"Jak to všechno víte?"

"Vím co?" dělal nechápavého.

"Všechno, čaj, terasa, pomazánkové máslo, vajíčka i tu moji nervozitu…" vysvětlil jsem, jako by to to potřebovalo.

Hajman však jen na to pokrčil rameny se slovy: "Je to moje práce," a nevinným úsměvem. To bylo poprvé, kdy jsem se na to zeptal. V průběhu dalších několik dnů jsem se na to samé zeptal bezmála ještě čtyřikrát, pokaždé se mi však dostalo podobně neurčité a neuspokojivé odpovědi, takže jsem se nakonec na to přestal vyptávat.


****************


Ohledně procházky měl šéf pravdu v jedné věci, bylo skutečně krásně. Procházeli jsme se dlouhou stromovou alejí ve Stromovce. Sluníčko svítilo skrz koruny stromů a zanechávalo tak nazelenalý odstín na naší kůži a šatech.

Hajman si na sebe navlékl volné, bledě hnědé plátěné kraťasy, a stejně volné světle žluté tričko. Já měl z donucení džíny, šedé bavlněné tričko a přes to bílo-červeno-modrou košili. Z donucení pro to, že když mě šéf uviděl, že hodlám jít v tom, co nosím normálně, okamžitě to zamítl. Údajně, že jeho fiktivní přítel by rozhodně nebyl chodící reklama na Doctora who, což jsem vůbec nepochopil, vzhledem k tomu, že jsem ten seriál nikdy neviděl. Hajman na to jen zakroutil hlavou, že mi nevěří a pak mi nakázal si vzít tohle. Musel však poté uznat, že to nejsem já. Šmarja, nikdy jsem si nepomyslel, že s někým budu řešit, co na sebe.

Šli jsme v tichu vedle sebe. Já nenápadně okukoval procházející lidi, tedy spíše tu část, které tvořilo něžné pohlaví. Hajman se zase plně zabýval foťákem, který si vzal sebou. Proč a na co si ho vzal, jsem se odhadovat raději ani neodvažoval. Kolem nás prošli dvě krásné dvacítky, zřejmě kamarádky. Jedna měla dlouhé blond vlasy stažené do drdolu čínskými jehlicemi, světlou bělostnou pleť a na sobě měla letní rudé šaty, které na ní vypadaly moc dobře. Druhá byla naopak tmavší typ s jemnou zlatavou pletí, černými vlasy, volnými bílými plátěnými kraťasy a růžovým tričkem, které kontrastovalo s její štíhlou postavou a ostrými rysy v obličeji. Ani jsem si nevšiml, že se najednou šéf zastavil a já byl o několik metrů napřed, když se za mnou ozval jeho hluboký hlas.

"Lásko!" zavolal na mě. Dívky se rozesmály a já zaskřípal zuby. Na chvíli jsem zapřemýšlel, že bych na to nereagoval, to by však ničemu nepomohlo. Možná nakonec čím víc ze sebe teď tady budu dělat vola, tím dřív tahle komedie skončí.

"Ano, broučku," oplatil jsem to s ironií a zastavil jsem se.

"Chtěl jsem společnou fotku nás a toho rybníčku s kachničkami, ale nějak mi nejde nastavit samospoušť," postěžoval si.

"Mohla bych vás vyfotit, jestli chcete," nabídla se dívka v červeném ochotně medovým hláskem a já chtěl bušit hlavou o nejbližší strom. Hajman se rozzářil jako sluníčko.

"Jé slečno, to byste byla moc laskavá," řekl, přišel k ní, podal jí fotoaparát, chytil mě za ruku a odtáhl mě k vodě. Tam jsme se otočili směrem k dívce s Hajmanovým foťákem a já jsem málem vylítl z kůže, když se na mě šéf přitiskl, položil si hlavu na mé rameno a pravou ruku mi obtočil kolem boků. Po zádech mi přeběhl mráz. Všechno ve mně vřelo a křičelo na mě, ať se okamžitě vymaním z toho objetí. Cítil jsem, že už jsem zase rudý až za ušima.

"Úsměv!" křikla na nás. Následoval jsem jejího rozkazu a pokusil se alespoň blbě nešklebit. "Hotovo. Oba vám to tam moc sluší," řekla a podala fotoaparát zpět Hajmanovi, který mně díky tomu, zaplať pánbůh, musel pustit.

"Děkuji mnohokrát," poděkoval můj nadřízený a schoval foťák do malého baťůžku s vodou a nějakou tou svačinou.

"Není vůbec zač," obdařily nás obě dívky sladkým úsměvem. Černovláska se však poté náhle zamyšleně zamračila.

"Promiňte, ale nejste ti dva, co se přistěhovali do Rezidence korunní do šestého patra do B.4.14?" zeptala se náhle a já zpozorněl. Jak to ví? Jsme tam teprve od včerejška a tady v Praze si nikdo nikoho nevšímá, sotva se znají sousedé.

"Ano, to jsme," potvrdil jí Hajman, jako by nic.

"Bydlím hned pod vámi, Ten byt dlouho byl bez majitelů. Má divné proporce. Na to jak je malý má terasu a je drahej. Poslední majitel byl nějakej starej páprda, který akorát na všechny křičel. To jsem ráda, vy vypadáte slušně," rozpovídala se černovláska. "Možná bych mohla uspořádat sousedskou party na přivítanou," navrhla. Evidentně ne všude v Praze to chodí tak, že se ani sousedé navzájem neznají, jak mi to říkala moje prozatímní zkušenost. Přesto jsem se stále měl na pozoru. Uspořádat party znělo jako dobrý nápad, jak o sobě a našem fiktivním vztahu dát dobře vědět a šéf si to myslel také, protože se do široka usmál a kývl.

"To je fantastický nápad, viď Romane?!" ohlídl se na mě a já tupě přikývl. Romane! Hajman mě nikdy nepředstavoval, ani neoslovil, křestním jménem. Vždy říkal Doktor Procházka s důrazem na můj titul, aby si snad i ostatní uvědomili, že nejsem nějaký "hej podrž tašku" navzdory mému věku, nebo když už mě chtěl oslovit jó neformálně, prostě použil mé přímení. Mé křestní jméno z Hajmanových úst znělo podivně hořkosladce a nepatřičně. Nedokázal jsem se rozhodnout, jestli se mi to líbí, nebo ne, ale bylo to rozhodně stejně divné a znervózňující, jako veškerá Hajmanova laskavost, pozornost, to že spolu žijeme a předstíráme, že jsme pár. Hergot, bylo to sakra jen křestní jméno. Daleko přijatelnější oslovení než zlatíčko, miláčku, lásko, nebo jak mě to už na této akci oslovil.

"Ano, je to úžasný nápad. Moc rád poznám ostatní sousedy," vysoukal jsem ze sebe. Snad neumřu na infarkt, tedy ne, že by to v mém věku šlo, ale kdo ví…

"To je skvělé, takže kdy by se vám to tak hodilo? Šlo by to v pátek v osm před našimi dveřmi?" zeptala se černovláska.

"Ano, to je perfektní," souhlasil šéf.

"Bude pořádné mejdlo. Pozveš mě taky, že jo, i když nejsem sousedka?" ujistila se dívka v červených šatech.

"Jasně, že ano, ty nesmíš chybět na žádné party," potvrdila jí to její kamarádka.

"Jóóó," zajásala.

"Tak jsme dohodnuti."

"Dohodnuti," potvrdila černovláska a s tím jsme se s dvojicí rozloučili. Hajman mě zase chytil za ruku a propletl své prsty s mými. Já jsem se pokusil se mu splašeně nevykroutit ze sevření, ani sebou neošít, když si nás zvědavě někteří lidé začali prohlížet.

Hajman se ke mně ještě blíže nahnul a s předstíranou hodně velkou důvěrností mi začal šeptat do ucha. "Tak to vidíš. Vyšli jsme si jen na procházku a hned chytíme takovou příležitost a to i bez profilu. Zvládneš to, bude tam asi hodně lidí?" Chtěl jsem říct, že nevím, ale že stejně nemám na vybranou, takže je to jedno, avšak vyschlo mi v ústech a hrdlo jsem měl sevřené, takže kdybych se o to pokusil, vyšel by ze mě stejně jen dávivý zvuk. Takže jsem jen nakonec smířeně pouze pokýval hlavou. "Mimochodem, jde to to skvěle. Jen možná bys nemusel civět na každou sukni, která kolem nás prošla," pokračoval dál můj nadřízený. Mírně jsem se zastyděl. Takže šéf si všiml. Byla to pravda, neměl jsem co říct na svojí obhajobu. Jeden takový pohled v nesprávný čas a naše mise by také mohla rychle skončit. "Víš je to hrubé, vede mě to k žárlivosti." Překvapeně jsem k němu vzhlédl, ale Hajman to nemyslel vážně, maximálně jako mírné pokárání. Přesto se na mě stále usmíval. "Také by bylo fajn, kdybys se sebou neošil, nebo neztuhl jako prkno pokaždé, když se tě jakkoli dotknu. Jsem tvůj milenec. Jsi zvyklý, že se tě dotýkám. Pokus se ovládnout, bez ohledu, jak moc ti je to nepříjemné." Nepříjemné?! Nevím, jestli nepříjemné je to právě to pravé slovo. Pokusit se ovládnout? A o co se celou dobu snažím, problém je, že se to snadněji řekne, než udělá. Opět jsem kývl. "Máš rád situační fóry, herectví, nebo rád předvádíš kouzla. Tohle je podobné. Vše je závislé na mystifikaci. Klameš lidi kolem sebe. Předvádíš šou, děláš na ně podfuk. Oni jsou diváci a ty jsi herec, kouzelník, jejich reálný život je tvůj plac. Vše je to jen jako. Nepřemýšlej o tom, co konkrétně děláme, proč to děláme a jak moc je to odlišné od skutečnosti. Jen se bav. Připadá ti, že jsme uprostřed komedie, jak je to absurdní, tak to skutečně tak vezmi." Další přikývnutí. Možná má Hajman pravdu. Možná kdybych rozhodl si z toho celého vystřelit, pomohlo by mi to odpoutat všechny ty bloky, jak moc je to divné. "Podívej, teď se tady procházíme po parku, držíme se za ruce a nic to neznamená. Držení se za ruce je naprosto nevinná normální činnost."

"Skutečně? Tak proč to zásadně dělají jen děti, matka s dítětem, nebo zamilovaní?" ozval jsem se poprvé.

"A nejlepší přátelé," doplnil mě s klidem, ale na otázku neodpověděl.

"To je jedno," mávl jsem druhou volnou rukou. "Vlastně opravdu by mě to zajímalo. Co je na tom, proč mají zamilovaní nutnost se držet za ruce?" Teď už se Hajman zase smál na celé kolo a já musel počkat, než se uklidní, plný nejistoty, co jsem zase řekl.

"Ty jsi snad nikdy nebyl zamilovaný?" zeptal se, otázka to byla však pouze řečnická. Neodpověděl jsem. Pohledem sem začal studovat své vlastní černo bílé tenisky, abych se vyhnul tomu Hajmanovému. Cítil jsem, jak se mi krev nahnala do uší. Připadal jsem si opravdu blbě. To je tak trapné! Koutkem oka jsem zahlídl, jak Hajmanovi poklesla čelist. "Oh, Můj Bože!" vydechl a já měl chuť se studem propadnout. "Ale panic nejsi ne? To se přeci nevylučuje, nějaká prostitutka…" Hodil jsem na něho znechucený pohled. Jako bych byl tip člověka, co si jen tak někoho připustí k tělu!

Po zbytek naší procházky po okolí bylo reaktivní ticho. Hajman mě většinu cesty pořád držel za ruku, ale občas na mě hodil zkoumavý pohled. Nedokázal jsem se rozhodnout, co mi vadí víc, jestli to, že se držíme za ruce, nebo ty jeho pohledy.

Když jsme pak přišli zpět do našeho společného bytu, vypracoval jsem geografický profil pachatele i vytipoval místa, kde je nejpravděpodobnější, že bychom na něho mohli narazit. Hajman zkontroloval email, přečetl noviny, abychom věděli, co všechno veřejnost o těch vraždách ví, nebo neví, zavolal na ústředí policie, aby je informoval o průběhu akce a učinil další nezbytné formality ohledně mise.

Uvařil jsem večeři. Nic těžkého. Naklepal jsem řízky, posolil, prokořenil a se sýrem, šunkou, paprikou a rajčaty jsem je hodil na pekáč a zalil celé smetanou. Na druhý jsem pak vysypal pytlík hranolek a oba dva šoupnul do rozehřáté trouby.

"To je neuvěřitelné! Netušil jsem, že jsi tak dobrý kuchař," pochválil mi moje dílo, když jsme dojedli a seděli nad půllitrem piva. To bylo snad poprvé, co jsem se za tuhle misi zasmál.

"Děkuji, pane, ale to nic nebylo. Je to takové jednoduché jídlo."

"Možná bylo možná ne. Já to však můžu posoudit jen podle kuchařského umění Jitky a Hanky a jsem si jistý, že takovou dobrotu by neuvařily," nesouhlasil se mnou Hajman a já při zmínce jeho dvou žen se málem utopil.

"Se vší úctou, ale v tom případě asi nebyly moc dobré kuchařky," podotkl jsem. Čekal jsem, že Hajman po mě přinejlepším hodí vražedný pohled. Nikdy nemluvil s námi o svých ženách. Bylo to vždy choulostivé téma a každý, i jeho přátelé, kolem toho tématu balancoval, jako by stál nad propastí. Hajman to však jen smutně pokýval hlavou.

"Ne, žádná z nich nebyla nějaká velká kuchařka. Hanka neuměla vařit téměř vůbec a všechno nechávala na Lence. Jitka se skutečně moc snažila a možná, kdyby měla trochu víc času…" Hajmanovi selhal hlas. Evidentně pro něho nebylo pořád moc jednoduché o ní mluvit.

"Lence?" pokusil jsem se rozhovor zaměřit na druhou, ještě žijící manželku. Mohl jsem také ten rozhovor rychle skončit, ale na to jsem byl až moc zvědavý.

"Hančina dcera z prvního manželství," objasnil mi. "Bylo jí třináct, když jsem jí poznal, teď už z ní bude dospělá žena."

"Přirostla vám k srdci?" řekl jsem, nebyla to otázka, ale konstatování.

"Jo, moc," povzdechl si. V jeho hlase byl náhle velký smutek a jeho oči na chvíli potemněly. Lokl si ze skleněného půllitru.

"Neměla vás ráda?" vzpomněl jsem si, jaký mají některé děti vztah k svým otčímům, zvláště pak děti v pubertě.

Hajman však zavrtěl hlavou. "Ne, měla mě ráda, ale na tom nezáleží." Hleděl do svého již prázdného půllitru a zkoumal zbylou pěnu od piva na dně.

"Co? Samozřejmě, že na tom záleží. Proč si myslíte, že ne!" Byl jsem šokovaný. Zaprvé tím, že šéf si mohl myslet takovou absolutní kravinu a za druhé, že mohl vypadat tak bezradně a ztraceně jako vypadal teď. Muž, který už pomohl tolika lidem, pomohl dostat tolik grázlů do basy, čelil tolika bezvýchodným situacím, muž, kterého jsem obdivoval a byl pro mě hrdinou, teď přejemnou seděl zlomený nad obyčejným životem.

"Protože jsme se s Hankou pohádali a rozešli. Nemám na tu dívku nárok. Nejsem její nebiologický otec. Nejsem ani její otec ani z právního hlediska. Už nejsem nic. Jen další muž, se kterým to nevyšlo," řekl Hajman hořce.

"Byl jste součástí jejího života pět let. Pět let, nejdůležitějších pět let, kdy dospívala. To není nic," nesouhlasil jsem.

"Pět let? Nejdůležitějších pět let jejího života strávila s mužem, který ji dennodenně ve všem lhal. Lhal své ženě, lhal jí, lhal svým nejbližším přátelům a se lží to také celé ukončil," procedil mezi zaťaté zuby. "Dost pochybuji, že kdybych jí zavolal, chtěla by teď se mnou mluvit. Lež může být krutá, ale pravda ještě horší."

"Vše, co jste jí řekl, nebyla lež. To že jí máte rád, nebyla lež. Proč by pravda měla být horší, než lež?" nechápal jsem a nesouhlasil.

"Ničemu nerozumíš, bodeť bys mohl, to není tvoje vina, když jsi ještě nikoho nemiloval." To bolelo, moc bolelo. Hajman se trefil do mého slabého místa. Bylo to jen pár hodin, co se to dozvěděl, a už to uměl perfektně využít k tomu, aby mě ranil, a to jsem se mu snažil pomoct. Pro dobrotu, na žebrotu…

"To ještě neznamená, že mi na nikom nezáleží," řekl jsem zklamaně a smutně. Zklamaně ze svého šéfa. Možná ten muž nakonec nebyl tím, za koho jsem ho považoval, ale co jsem čekal? Každý má své kostlivce ve skříni a takovéto je, když tančíte nad propastí. Věděl jsem, že je to citlivé téma, a že se to za chvíli může zvrhnout v něco takového. Proto možná s Hajmanem nikdo o tom tématu nechce mluvit.

Hajman se sarkasticky zle ušklíbl. "A kdo pak to je?! Tvůj otec tě opustil, když ti bylo šestnáct. Přirozeně ho nemáš rád. Zvláště když se kvůli němu tvoje matka se zbláznila, a teď je v Bohnicích. Sotva jí však kdy přijdeš navštívit." Krev se ve mně při tom, když to říkal, vařila a já měl poprvé opravdovou chuť se na někoho vrhnout. Neměl nejmenší právo! Polkl jsem však všechny nadávky a zvedl se od stolu.

"Jste opilý," obvinil jsem ho. "Jste opilí a já unavený," řekl jsem doufaje, že jsem do toho dal aspoň zrníčko hněvu, jenž ve mně dřímal a jemu tak dal najevo, že překročil hranici. "Dobrou noc, pane," měl se k odchodu, ale Hajman mě chytil za ruku, ve snaze mě zastavit. Vyškubl jsem se.

"Ne, Romane, počkej!" vyhrkl.

"Nevzpomínám si, že bych vám kdy dal svolení k tikání, nebo k tomu abychom si říkali křestními jmény. Pro vás jsem Doktor Procházka, nebo Procházka. Možná teď kvůli práci a chytnutí sériového vraha předstíráme, že jsme milenci, ale nejsme a nejsme ani přátelé. Jsme pouze kolegové, tak bych ocenil, kdybyste se tak, když jsme o samotě, choval," ucedil jsem a sledoval, jak se na tváři mého šéfa postupně objevuje údiv, zklamání, provinění a smutek. Spousta smutku, už saze! Proč? Hajman mě nechal jít, raději vytáhl z baru láhev Becherovky a nalil si panáka.