Nejtěžším zločinem je promrhaní svého života a trestem za to je smutek a prázdnota v srdci.

Září 2013

Moje trencle

26. září 2013 v 18:15 Moje povídky

Byl to naprosto normální a obyčejný den, tedy když nepočítáte to, že Amelie Traxlerová nebezpečně krásná a stejně tak smrtící agentka CIA, mě spoutala k posteli v pokoji v jednom hotelu v centru hlavního města naší úžasné republiky.

Díky bohu jsem profík a netrvalo mi to dlouho se vyprostit. Tedy musel jsem urvat celou tu mřížku u postele, nu což, budou si muset holt pořídit jinou postel, stejně byla dost staromódní. Jistě jak jinak… Víte, James Bond už mnohokrát skončil v podobné šlamastice, na rozdíl však od filmu, v reálu nezapracuje nejen velký zloduch, ale i zákon schválnosti. Tušíte správně, Amy se vypařila nejen dřív, než jsem stihl se jí za to pomstít, ale ztratila se i s mojí pistolí, košilí a kalhotami.

Zamířil jsem tedy rovnou k výtahu v bláhovém domnění, že na to, abych byl zpozorován menším počtem lidí, v mé úchvatné situaci, bude výtah lepší než schody. A další chyba. Výtah přijel, já hupsnul dovnitř, dveře se zavřely a já si uvědomil, že tam nejsem sám.

Přímo vedle mě stála okouzlující brunetka mého věku s černovlasým chlapcem. Evidentně podle jejich lícních kostí, dlouhého úzkého nosu a hranaté brady to byl její syn. Chlapec si mě ani nevšiml, byl naprosto zabrán do hraní hry na gameboy, zato jeho pohledná maminka na mě hodila ten nejvíce znechucený pohled, kterého byla schopna. Nedivil jsem se jí. Co byste si pomysleli o chlapovi, jenž má na rukou želízka připevněné na kusu dřevěné mřížky od postele, s postavou jako mám, obličejem policajta a na sobě jen růžové trenky se srdíčky a nápisem: "Vždy jsem tu pro tebe."

Usmál jsem se na tu ženu i na chlapce. "To máme ale pěkný den, že?" Ani jeden z nich mi neodpověděl.

Dvě srdce

24. září 2013 v 14:37 Moje povídky

Dvě srdce


"Pouto, jež spojuje tvou skutečnou rodinu, není v krvi, ale ve vzájemné úctě a radosti vašich životů. Málokdy vyrostou členové jedné rodiny pod jednou střechou." - Richard Bach



JJ



Bylo už pozdě a tma, kdy jsem se v pátek vrátila domů z nákupu. Will byl na služební cestě, takže jsem Henryho nechala na hlídání Spencimu. Čekala jsem, že jakmile zaštrachám klíči v zámku, oba se na mě vrhnou, ale nestalo se tak. Všude bylo zhasnuto a ticho. Okamžitě jsem se v duchu začala plašit. Potom, co byl Hotch Foyetem napaden ve svém vlastním domě, nepřipadala jsem si nikde v bezpečí. Naštěstí mí dva muži leželi stočení na kanapi v obýváku a spokojeně podřimovali.

Položila jsem nákup na kuchyňskou linku a přešla k nim. Pomalu jsem Henryho vyprostila ze Spencerova obětí, tak abych ani jednoho neprobudila, což se mi samozřejmě nepovedlo, protože Spencer okamžitě zaregistroval, že Henry je pryč. Rozespale na mě zamžoural a protřel si oči.

"JJ," vyhrknul překvapeně. Okamžitě jsem si položila prst na ústa v gestu, aby byl ticho. Byl vzhůru, ale Henry ještě ne, tak ho nemusel probudit. Odnesla jsem ho nahoru do jeho pokoje, a uložila jsem ho ke spánku. Přeci jen se trochu vzbudil a mumlal něco o tom, že strýček Spenci má dvě srdce. Taková hloupost! Co ty dva zase vyváděli, když jsem byla pryč? No, počkat, Reid si to ještě schytá!

Sešla jsem dolů, kde Spenci už vykládal nákup a vypadal o poznání čilejší. "Ty jsi Henrymu zase pustil nějaké to svoje oblíbené sci-fíčko?!" obvinila jsem ho a přísně si dala ruce v bok se spíše více předstíraným, než skutečným hněvem.

Spenci překvapeně zamrkal. Vypadalo to skutečně upřímně. "Ne, proč?"

"Protože když jsem ho ukládala ke spánku, mumlal, že máš dvě srdce! Takže co jste to hráli?!" vyptávala jsem se.

"Aha, tak o to jde. Ne JJ, jsem v tom nevině, jen jsem Henrymu ukazoval nějaká kouzla a pak jsme se bavili o tom, jak vás mám oba moc rád," hodil na mě Spenci nevinný pohled.

"Jo, jasně Reide, tak jak nás máš rád?" zeptala jsem se smíchem.

"JJ," zašeptal a vzal mě za ruce, které si přitiskl na svou hruď. To bylo zvláštní, Spenci většinou nevyhledával fyzický kontakt, nesnášel to, a tohle bylo tak důvěrné gesto. "Myslel jsem, že víš, že oba, jak ty tak Henry, máte v obou mých srdcích naprosto speciální místo." V obou srdcích? Praštila jsem ho. Taková dojemná chvilka a on ji pokazí hloupým vtípkem. "Au! Za co to bylo?"

"Ty jsi! V takovém okamžiku si dělat srandu!"

"Nedělal jsem si srandu, miluju vás," bránil se a pohlédl mi vážně do očí. V tu chvíli tu nebylo nic důležitějšího a byla jsem mu ochotná odpustit úplně vše, byl to koneckonců náš malý genius Dr. Spencer Reid, můj Spenci.



"Úsměv trvá chvilku, ale někdy se na něj vzpomíná celý život." - Neznámý autor




Svatá země 2013

18. září 2013 v 23:45 Obrázky
Wailing wall (Jerusalem)








Hmm, theater... (Beit She'an)



Self-portrait (Caesarea)



Anchor (Galilee lake)











Please sit down (Tel Aviv)


Hi! (Tel Aviv)


Track (Tel Aviv)

Lháři - Páteční polibek

18. září 2013 v 0:16 Moje povídky

Páteční polibek




Druhý den, byl jako oáza klidu oproti dním předtím. Oáza, které měly narůst nožičky a za bezmála několik hodin utéct. Nataša se na mě po včerejšku nezlobila, dál se semnou bavila, a ani se nebála svého bratra, co vyvede. Kdo by se bál? Váňa se jak mávnutím kouzelného proutku změnil. Byl milý, ochotný, na všechny se usmíval a všem pomáhal. Mně dával letmé plaché pohledy skoro každou hodinu, jako by se ujišťoval, že dělá vše dobře. Ostatní si té změny museli všimnout, stejně, jako museli vědět, že to má co dočinění se včerejškem. Nikdo se na to ovšem neodvážil zeptat. Na to se možná až příliš moc báli, toho co by se mohli dozvědět, a byli až příliš spokojení. Byl však pátek, den slíbené party na uvítanou od naší krásné sousedky a ještě více okouzlující kámošky.

"Jen doufám, že mě někdo neobviní z domácího násilí," řekl Hajman s ohledem na mé modřiny ze včerejška, ale moc ho to netrápilo, vzhledem k tomu, že se mě vzápětí zeptal: "Avšak už jsem ti řekl, že vypadáš jinak přímo k sežrání?" Zrovna jsme byli v předsíni oba připraveni vyrazit.

"Ne, ale díky, ty taky nejsi k zahození," oplatil sem mu sarkazmus.

"Začínáš se bavit," konstatoval.

"Jo, co mám jiného dělat?" zabručel jsem.

"No, hlavně neočumovat tu blondýnku," podotkl a já stočil svůj pohled k svým botám. To budu mít na podnose ještě hodně dlouho! Já vím, já vím, že to může ohrozit misi, ale přeci to nemusí teď připomínat.

"Dám si pozor…" slíbil jsem. "Ty bys měl taky." Hajman se na mě nechápavě zamračil. "Dát si pozor. Davide, nejsem hlupák, jak je to dlouho, co Jitka zemřela? Jak je to dlouho, co ses s Hankou rozešel?"

Hajman se rozesmál. "Neboj se, budu v pohodě. Tohle není ta nejhorší role, kterou jsem hrál." Věnoval jsem mu skeptický pohled, což ho rozesmálo ještě víc.

"Máš mi co vyprávět."

"To rozhodně," souhlasil semnou a pak jsme oba vyrazili. Sešli po schodech o patro dolů, kde už na nás čekaly otevřené dveře dokořán a jásot lidí uvnitř bytu.


*****************



O té party na uvítanou byste měli vědět jen několik důležitých informací, které si pamatuji. Pro přátelské seznámení se sousedy a upozornění na sebe do širokého okolí, to byla skutečně geniální akce.

Seznámili jsme se se spoustou lidí, bohužel v hlavě mi z nich všech uvízlo jen pár. Pamatoval jsem si ty dva chlapy z druhého patra Michala s Ondřejem, odpovídali totiž profilu, měli tam i kámoše Bedřicha, který vedl velmi pochmurné řeči. Byla tam starší žena s prvního patra, myslím, že se jmenovala Veronika, která mi vyprávěla, jak její manžel jí utekl za mužem. Pak se tam poflakoval osmiletý chlapec, který přišel jen pro to, aby snědl všechny křupky, které hostitelky na tu akci koupily. Objevili se tam i Nataša s Váňou, co tam dělali a kdo je pozval, jsem se nedozvěděl. Ach ano, a také jsem si pamatoval naše překrásné dívky z parku a tentokrát jsem měl i jména. Naše sousedka se jmenovala Klára a její blonďatá kamarádka Eva.

Holky to zorganizovaly skvěle. S balónky, konfetami, hudbou, jídlem, jak slaným, tak sladký, ta rybízová bublanina byla přímo perfektní, i dostatek pití koupily. Dostatek na to, že jsem se slušně opil. Opil tak, že zem se semnou houpala, jako bych byl na lodi. Všechno se zpomalilo a malinko ztišilo. Byl to takový dutý hluchý pocit, ale hluchý pro všechny smysly i mysl, tak že vám to vše kolem nepřipadá tak důležité. Nebylo moc důležité, že jsem se dohodl s Michalem a Ondřejem na dvojité rande, ani to že jsme se s Davidem líbali. Ovšem to všechno platilo, až do chvíle, než jsem se probral s děsivou žízní u nás na gauči druhý den odpoledne.

Dříve než jsem se vůbec zvedl, rukou jsem zašátral po litrové petflašce s vodou, která příhodně ležela vedle na konferenčním stolku. Hrušková Poděbradka jemně perlivá nejhnusnější ochucená minerálka, kterou snad znám, vyprázdnil jsem ji celou a až potom jsem se zvedl a posadil si na nos své limonky. Pořád jsem měl na sobě džíny kolem boků upevněny černým páskem a na nohách své ponožky, na každé noze jinou barvu. Kostkovaná košile na mně volně vysela v značně pomuchlaném stavu, u krku rozepnutých prvních několik knoflíků, moje červená kravata ležela na stolku hned vedle Poděbradky a mé černé sako, kdo ví, kde mu bylo konec. Byl jsem mírně zmatený, nevyvážený a trochu mě bolela hlava.

Tak moment. Co vlastně dělám v obýváku? Proč jsem se nepřevlíkl? A jak to, že si pamatuji tak málo… Dobře, dobře byl jsem ožralej, ale sakra, i když jsem se vždy předtím ztřískal do němoty, vždy jsem si vše pamatoval. Moje fenomenální paměť… ta byla vždy výtečná… Teď mě však zradila. Ne, že bych si tak úplně nevzpomínal, co se dělo, spíš to bylo, jako pokryté mlhou. Jako bych to vyčetl z knihy, nebo se to dozvěděl z druhé ruky. Věděl jsem, co jsem dělal, ale ne, co jsem si přitom myslel, proč jsem to dělal, nebo co jsem cítil. Zato teď se ve mně pocity kynuly a bublaly.

"Vypadáš jako by tě přejel buldozer," poznamenal David od jídelního stolu, evidentně už úplně vzhůru, ládující se zbytkem guláše.

"Nejenom vypadám, připadám si tak," zabručel jsem ponuře.

"Možná by pomohla ranní sprcha a pak posnídaňoobědvat ten zbytek guláše," navrhl mi a já tupě odevzdaně přikývl. Nikdy jsem moc nebyl přívržencem ranního koupání. Razil jsem teorii, že se stejně člověk během dne zase zpotí a zprasí, ale včera asi na večerní koupání nedošlo a já si připadal špinavý. Navíc mě to mohlo slušně probrat.

Odbelhal jsem se do koupelny, kde jsem se svlékl a na chvíli se zadíval do zrcadla na skřínce s toaletními potřebami. Zamračil jsem se sám na sebe, když jsem zpozoroval na svém krku modřinu, která rozhodně nebyla od čtvrteční bitky. Rukou jsem si přejel po tom místě. Tak nějak jsem nevěřil, že je to skutečné. Modřina však nezmizela. Moje první pusa, poprvé jsem se s někým líbal. Poprvé jsem měl od někoho cucflek. Proběhlo mi hlavou. Praštil jsem čelem o zrcadlo a chvíli jen tak stál. Hlavou mi vířilo tisíce myšlenek, ale všechny se motaly kolem toho, co jsem čekal a jak moc jsem se pletl. Například když pomineme fakt, s kým jsem se líbal a při jaké příležitosti, byly tu i další věci, jako třeba, že jsem si myslel, že první polibek je něco, na co se nezapomíná a já to už druhý den téměř nevěděl. Možná mě to, ale mělo napadnout. Nic nikdy v mém životě neběželo, jak by se dalo očekávat. Které dítě se musí starat o matku? Kdo má v mém věku tolik titulů? Není moc lidí, které by dělalo práci, jako já. A kdo jiný v mém věku se poprvé líbal? Kdo vůbec, hergot, je v mém věku panic? Což mě přivádí k tomu, že David možná ví, že jím k snídani vajíčka, nebo chleba s pomazánkovým máslem, ale to, že jsem s nikým nikdy nic neměl, nevěděl. Dost pochybuji, že ví o tomhle.

Ale což, vlezl jsem do vanosprchy, odklopil průhlednou zástěnu z plexiskla, zapnul sprchu a nechal na sebe dopadat vodu, ta pak mizela společně se špínou do odpadní výlevky. Nebylo proč z komára dělat velblouda. Polibek nic není. Polibek je výraz citové náklonosti, někdy slouží i jen jako pozdrav. Naprosto nevinná věc, zvláště v našem případě. Jen prostě součást práce, přetvářky, jako všechno. Jen další lež v mém životě. Jen lež…

Vypnul jsem sprchu a sebral z topení svůj modrý ručník. Jen lež… Usušil jsem se a navlíkl na sebe nějaké domácí oblečení, volné bavlněné triko, spodky a tepláky. Jen iluze… Špinavé oblečení jsem hodil do koše. Možná bychom mohli taky někdy vyprat, už je ho tam celkem dost. Vyšel jsem z koupelny a vrátil se zpátky do obýváku, tedy spíš do té části, kde byla kuchyně. Jen hra… Hodil sem zbytek guláše na talíř a knedlíky, které už David ohřál na pařáku. Vše jen pro chycení vraha… Mikrovlnka zapípala a já svou porci vyndal a zamlžil s ní ke stolu. Nic to neznamená…

"Nevypadáš o moc líp. Něco se děje?" zeptal se mě David, stále sedící u stolu, ale teď už dojedl a četl si noviny. Nějak ho však žádná článek neupoutal, když mě stihl pozorovat.

"Nic, nic se neděje," pokusil jsem se o úsměv.

"Lež," konstatoval, ale bez zloby, ale spíš se zdravou starostí. Odložil Mladou frontu a začal mě skenovat pohledem.

Chtěl jsem to znovu popřít a říct, že jsem v pohodě, ale místo toho mi vypadlo: "Přesně to to je. Lež. Nejsme nic jiného než lháři."

"Ano, ale… Nechápu, kam tím míříš," pokrčil bezstarostně rameny a já sem se nakonec rozhodl mu to vše říct.

"Já… jen… jen je to pro mě těžké, víš. Chci říct, věděl jsem, že to bude těžké, ale asi jsem si nedokázal představit jak moc. Dejte mi toho vraha, postavím se mu čelem. Budu se vydávat za teroristu, za kuchaře, za prodavače párků a pouličního malíře kreslícího na Karlově mostě, téměř cokoli si vzpomenete. Budu předstírat téměř kohokoli, nechám se vyhodit z letadla, pokud to bude nutné, ale tohle je trochu moc. Pro někoho by to nebyl problém, ale já… Já jsem nikdy, nikdy s nikým… neměl jsem ženu ani muže… nevím, jak se chovat, nevím, co mám dělat," na chvíli jsem se zastavil, abych nabral dech. "A teď jsem tady a chodím se svým šéfem na procházky, dívám se s ním večer, než jdu spát, na televizi, chodím s ním na party, nechávám se objímat a… a… a líbat…. A je to… Je to…"

"Je to děsný, protože to děláš s člověkem, kterého nemiluješ," vyvodil si a pokusil se můj děsivý monolog ženského fňukání trochu popohnat.

"Ne," zavrtěl jsem hlavou. "Ne tak docela. Je to jen lež. Jen lež. Zástěrka na přilákání vraha. Můj geniální plán."

"Romane!"

"Já vím, já vím… to že se s takovou situací nedokáži vyrovnat, poukazuje na moji nezralost. Celý tenhle zatracený týden tě tím akorát otravuju. Já, já nic nečekám, nechci. Jsme parťáci, kolegové, nikdy nic víc… já jen… Jsem bláhový, když jsem si myslel, že až něco takového budu dělat, nebude to hra, lež?" přiznal jsem.

"Já tě vždy pokládal za víc než podřízeného a parťáka. Jsi můj přítel. Nejsi nezralý, neotravuješ mě a nejsi ani bláhový." Já Hajmanův, ne, Davidův přítel… Pokládá mě za přítele…

"Tak co je semnou?"

"Vůbec nic," odpověděl mi David.

"Ale ty jsi v pohodě," namítl jasem.

"To bych netvrdil. Sám mám s touhle misí velké problémy." Věnoval jsem mu skeptický pohled. "I když asi úplně jiného rázu než ty," dodal. "Myslím však, že ti dlužím příběh." Překvapeně jsem zamrkal. "Včera než jsme šli na party," připomněl mi.

"Jo, aha," řekl jsem si, abych uvedl, že si vzpomínám.

"No, nebo ono to vlastně není tak dlouhé. Jde o to, proč nemůžu zavolat Lence." Zamračil jsem se, při zmínce jeho nevlastní dcery z druhého manželství a důvodu naší pondělní hádky. Nechtěl jsem to téma znovu otvírat. Evidentně to byla Davidova skříň s kostlivci, ale takto jsem stěží mohl říct, aby byl zticha. "Důvod proč ji nemůžu zavolat, je skoro stejný jako ten, proč se se mnou Hanka rozešla. Viděly mě," David se odmlčel, olízl si suché rty a prohrábl vlasy.

"Viděly tě?"

"Ano, v přestrojení v jednom klubu. Nemůžu ti říct detaily, vlastně ani to základní, znáš to přísně tajné, ale byl jsem tam nasazený na bezmála půl roku jako… jako striptér." Zdálo se mi to nebo David trochu zrudl? Ne, ne to by byl přírodní úkaz a navíc na to se tomu tlením tolik, že si stěží ještě tohoto můžu všimnout. Rozesmál jsem se. Nešlo to. Davida Hajmana, můj šéf jako striptér, to bylo něco nepředstavitelného. Teď by mi mohl ještě říct, že se promenádoval v ženských večerních šatech na bruslích po Václaváku, ne… David počkal, než se uklidním, než zase pokračoval. "Bohužel mě viděly při jednom mém vystoupení a myslely si, že je to má skutečná práce."

"A to tomu věřily?" nechápal jsem.

"Jak to myslíš, viděly to," pokrčil rameny.

"Davide, ty nejsi takový typ. Každý kdo tě zná, přeci by tomu nemohl uvěřit, i kdyby mu překládali jakékoli důkazy."

"Viděly to," zopakoval. "Myslíš si, že na to nemám postavu?"

"Myslím si, že na to nemáš povahu. Co tam vlastně dělaly a obě dvě?

"Byla tam narozeninová oslava jedné Hančiny kolegyně, Hanka dostala dvě vstupenky, ale byla to výhradně dámská jízda. Pochopitelně nevěděla, co že je to za překvapení, které chystají na oslavenkyni, jinak by tam svoji dceru nepustila." To bylo absurdní. Ach bože, kam ten svět spěje! "Můžeš si představit ten humbuk, co nastal doma…" David celou dobu mluvil klidně a vyrovnaně, což bylo díky tomu snad ještě čtyřikrát horší.

"Proč si jim to nevysvětlil?"

"A myslíš, že by mi věřily?" David se sarkasticky zašklebil. "Ta mise se nepovedla, bylo lepší je od sebe odstrčit, než je vystavovat nebezpečí. Navíc myslíš, že by raději patřily mezi ženy, které čekají a bojí se, až jim zavolají, že jejich muž zemřel při výkonu služby? Že by byly rády, kdyby znaly pravdu. Věděly, že jednou budu hrát učitele na základce, striptéra a pak ze mne třeba bude nájemný vrah?"

"Myslím, že by si zasloužily poznat toho skvělého člověka, kterým jsi," podotkl jsem.

"Jsem člověk, který by je vstavil nebezpečí. Mám mnoho nepřátel, a tohle je to nejbezpečnější, co mohu pro ně udělat," řekl David. "Pointa je v tom, že jsme lháři. Protože lež chrání, protože tajemství chrání a mnohokrát nás to stojí mnohem víc, i všechno co máme. Není na to moc lék. Každý se s tím musí nějak poprat a ne, vždy to tak docela jde."





Nenávist k zbraním

17. září 2013 v 18:05 Moje povídky

Nenávist k zbraním



"Přátelství nám nebe posílá proto, abychom se mohli vyzpovídat a zachránit se před tajemstvími, která nás tíží." - Anton Pavlovič Čechov


Hotch



Od prvního okamžiku jsem věděl, že je na něm něco zvláštního, od prvního dne, kdy ho Gideon přivedl, toho zdánlivě bezbranného mladíka, co se zdál tak introvertní, samotářský, vyhýbal se jakémukoli kontaktu, ale přesto dokázal číst v lidech jako v knihách, 20 000 slov za minutu. V duchu jsem se svému vtipu zasmál. Reid byl mimořádný. Nejen díky tomu, že byl "expert na všechno" se svou eidetickou pamětí a vysokým IQ, byl i výjimečný člověk. Hrůzy, které si prošel, jeho nemocná matka, otec, který je opustil, šikana na školách, i to co se stalo tady v práci, nebylo nic lehkého, a přesto si zachoval dětskou naivitu, nevinnost a byl ve skrze idealistou. Byl odvážný, odvážnějšího člověka jsem nepotkal, ani čistějšího v činech i úmyslech. Zasloužil si můj obdiv a respekt, a proto tak bolelo, když o sobě pochyboval.

Nejhorší ranou byl ten incident s Phillipem Dowdem. Musel jsem na Reida zaútočit, jak slovně, tak ho surově zkopat, a i když vím, že chápe, že to byla pouhá manipulace na to, aby se v klidu a nepovšimnut dostal k mé zbrani na kotníku, bylo to odporné a neodpustitelné. Připadal jsem si jako zrádce, zneužil jsem jeho důvěry. Tvrdil mi, že je v pořádku, ale jak po něčem takovém může být v pořádku? Jak by vůbec kdokoli mohl být po tomhle v pořádku?!

Ale třeba v tom bylo ještě něco jiného, co jsem nevěděl, co nikdo z nás nevěděl. V Reidovi, ač, jak jsem řekl, byl to skvělý chlap, bylo však ještě něco. Něco co se vymykalo běžnému chápání, byl otevřený, ale přeci jenom jsem z něj cítil zrníčko tajemství, které se pomalu dostávalo na povrch. Slyšel jsem rozhovor, který vedl se svým mentorem. Bylo dobře, že se Gideon rozhodl si s ním o tom promluvit, ale proč mi to najednou připadalo směšné a falešné? Viděl jsem to, Reida stoprocentně něco trápí, ale nebylo to tak docela to, o čem nám řekl. Poprvé někoho zabil, zabil a necítil bolest. Já, jeho nadřízený a přítel, jsem na něj nahrál zradu a jak fyzicky, tak psychicky jsem ho ranil, ale nic z toho nebylo to hlavní… Jestli jsem ale měl pravdu, tak co to bylo? Co mohlo být ještě horší?

Váhavě jsem zaklepal na Reidovy dveře od domu. Dost dlouhou chvíli se nic nedělo, až jsem chtěl odejít, ale pak se dveře nakonec otevřely a z nich vykoukla Reidova hlava se zářivým úsměvem.

"Hotchi, nečekal jsem tě. Co tě přivádí do mého království ticha a pohody?" uvítal mě.

"Chtěl bych si promluvit," řekl jsem, znělo to dutě a prázdně. "Můžu dál?"

"Jistě, jistě," přikývl pořád s úsměvem, otevřel dveře a rukou naznačil, ať vejdu. Můj nejmladší člen týmu vypadal, že je absolutně v pohodě. Možná jsem se mýlil, neměl jsem tu co dělat. Váhavě jsem vešel dovnitř.

"Chovej se tu jak doma, dáš si čaj, nebo kafe?" zeptal se mě, ještě ani nedovřel dveře.

"Kafe, odpověděl jsem Reidovi a ten na to zmizel okamžitě kamsi do obýváku. No, počkat do obýváku? Proč nešel do kuchyně?

Následoval jsem ho a postupně mi začalo docházet, že jsem u něho nikdy nebyl, jen jsem si vždy představoval, jak to u něho doma musí vypadat. Překvapilo mě, že tu neměl nepořádek. Vlastně to ani nešlo, když tu měl minimum věcí. Bylo to, jak vstoupit do hotelového pokoje. Obvyklé zařízení, a to především nábytek, tam bylo, ale police byly prázdné. Neměl na očích žádnou osobní věc, ani věci na údržbu sebe či domu, většina poliček zela prázdnotou, stejně jako stěny. Zapochyboval jsem. Kdybych otevřel nějaký šuplík, měl by tam Reid věci, nebo by byl dočista prázdný? Skutečně tu žije? Tomu se nedalo věřit. Jediné, co poukazovalo na Reidovu přítomnost, byla jakási modrá budka s nápisem "Police box" v rohu místnosti a polička napravo od televize, na které bylo několik zvláštních útvarů složených z několika běžných věcí. Tři pohyblivé skulptury, jaké si moderní umění, možná dokonce Reidova práce.

Samotný Reid někam zmizel. Měl jsem z toho špatný pocit, ale poslušně jsem se posadil do béžového křesla a napínal uši, jestli neuslyším třeba rachot rychlovarné konvice. Nic! Zavřel jsem oči a položil si hlavu do dlaní. Usilovně jsem se snažil nemyslet. Nemyslet na to, co se stalo, a proč jsem tady. Nemyslet na to, jak vypadal Reiduv dům, protože bych z toho mála, co jsem viděl, nevyprofiloval určitě nic dobrého. Snažil jsem se nemyslet na to, že teď mi zmizel beze stopy, a to jsem byl jen pár kroků za ním. Někde tady přece musí být!

Jako na zavolanou se otevřeli dveře té modré budky a Reid z ní vypochodoval se dvěma hrnečky kafe a se stejnou pohodou a úsměvem, s jakým mě přivítal. Podal mi jeden hrneček a usadil se vedle mě na gauči. Podezíravě jsem si ho přeměřil, a pak i ten nápoj.

"To jsi uvařil v té budce?" výborně, ze všech otázek, které mě trápily, se zeptám na tu nejhloupější, ale vypadalo to, že mladému geniovi to okamžitě došlo. Přestal se usmívat, nervózně si skousl růžové rty a uhnul pohledem.

"Tak nějak," odpověděl vyhýbavě, ale pak se rozhodl mě uklidnit. "Hotchi já…" mladík mírně zaváhal. "Vím, jak to musí vypadat, ale ne všechno je takové, jak se hned zdá. To, co vidíš, jak bych to měl říct? Není tak docela místo, kde žiji." Chtělo se mi sarkasticky odseknout, že jsem si všiml, ale to by byla blbost. Reid váhal, evidentně si nebyl jistý mou reakcí, bál se. Kdybych reagoval podrážděně, nejspíš bych ztratil jeho důvěru navždy.

"Dobře, ale kde tedy žiješ? Proč si nehlásil, že ses přestěhoval? Víš, že je to nutné, co kdyby se něco stalo a…" spustil jsem, ale on mě rychlým gestem jedné ruky zadržel.

"Já jsem se nepřestěhoval. Jen… řekněme, že jsou tady ještě další prostory a tam žiji. Tohle je jako uvítací hala. Je to bezpečnější," najednou se mladý genius rozesmál. "Teď to zní, jako kdybych trpěl silnou paranoiou!" Mně to moc vtipné nepřipadalo. Pravda byla, že s tím vším svinstvem v jeho životě, jsem se mu ani nemohl divit. "Ale nejde jen o to," začal mě ujišťovat. "Jde o zvyk, o to, co lidé obvykle čekají a…"

"Reide, nemusíš mi nic vysvětlovat. Potom, co jsi zažil a co denně vidíš v práci, tě nemůžu vinit, nebo ani soudit. Jednou mi jeden přítel řekl, že paranoia je občas jen zdravé uvědomění situace. Smál jsem se mu a řekl, že je blázen, a pak ho zabila mafie. Vyšlo najevo, že ho sledovali celé roky."

"Hotchi, já nemám strach ze své smrti. Vlastně jsem si jistý, že poprvé za těch spoustu let mého života jsem poprvé připraven, až zaklepá na dveře, dovolit jí vstoupit," to byla děsivá věta. Chce snad Reid spáchat sebevraždu?! Trpí depresemi?! Proč takovéto hrozné věci vlastně říká? A jak to, že to nezní jak od mladého člověka možná v nějaké depresi, ale… Ne, tohle byly slova starce. Člověka, který toho hodně viděl a zažil. Takže tohle ho trápí, takovýto má vliv práce na mladého génia?! Něco je s ním strašně špatně, tak moc špatně! Jak jsem si toho mohl nevšimnout, to si říkám profiler?! Byl jsem šokován. Můj přítel si však hlasitě povzdechl.

"Ať řeknu cokoliv, s každým mým slovem se zhrozíš. Promiň, mělo mi dojít, co si pomyslíš, když ti něco takového řeknu. Neboj se, nehodlám spáchat sebevraždu, ani se zbytečně vystavovat nebezpečí, tedy ne víc než obvykle, a ani netrpím depresí. Jen jsem prostě konstatoval fakta. Jsou daleko horší, strašlivější věci." Většina lidí by se tomu smála. Co by mohlo být horší než smrt? Ale Reid měl pravdu. Viděl jsem skutečné utrpení na vlastní oči. Jackova smrt by pro mě byla jistě horší než moje vlastní. Musel jsem souhlasit, ale to ještě neznamenalo, že mě to neznepokojovalo. Tak vyspělé a zároveň temné myšlenky se mi prostě k člověku jeho věku nehodily.

Nastalo dlouhé ticho. Oba jsme upíjeli kávu a já se pokradmu pořád rozhlížel po obýváku. Především jsem zkoumal tu poličku s těmi pohyblivými skulpturami.

"Takže o čem si se mnou vlastně chtěl mluvit?" zeptal se nakonec.

"Dowd," odpověděl jsem jedním slovem. Reid se zamračil.

"Říkal jsem ti, že jsem v pořádku. Nejsem o nic větší blázen než normálně. Nedělej si s tím hlavu. Nestalo se nic neobvyklého. V takové situaci jako ty jsem už byl. Věř mi, to nejlepší, co můžeš udělat, je jít se s klidným svědomím vyspat," usmál se na mě laskavě, ale o čem to vlastně mluvil. V jaké zatracené situaci byl? Musel snad někoho ranit, aby zachránil jak sebe tak jeho? Než normálně, než normálně! Je v pořádku?! Nestalo se nic neobvyklého! Jak to může vůbec říct!?

"Ty snad nevíš, jak mě to trápí," protestoval jsem ještě slabě. Na to si Reid nadzvedl část košile, aby mi ukázal svoje břicho a hrudník. Místo, kde před několika hodinami byly strašlivé modřiny, teď bylo krásně čisté bez poskvrny. Zalapal jsem po dechu. To bylo nemožné!

"Jsem absolutně v pořádku," trval mladý genius na svém a dal zase košili dolů.

"Ale… ale…jak…" zavrtěl jsem nechápavě hlavou. "Tak dobře, v tom případě ti musím znovu pogratulovat k parádnímu zásahu a nevymlouvej se, že jsi mířil na nohy. Viděl jsem, co jsi udělal. Byl to skvělý, profesionální zásah. Zachránil si nás všechny."

"Zemřel člověk, to není důvod ke gratulaci," připomněl mi, ale než jsem stačil něco namítnout, začal z kapsy něco lovit. Po chvilce vyndal mojí pistoli. Jak se do tak malé kapsy mohla vejít? "Na, nech si jí, já jí nechci."

"Ne," řekl jsem. "Zkoušku jsi zvládl. Měl jsi pravdu, měl bys mít něco na obranu a prokázal jsi mi, že s tím umíš zacházet. Možná líp než já. Ta rána to nebylo štěstí, ani bohužel plod mého tréningu s tebou," pokusil jsem se ho přemluvit.

"To je právě to. Můj problém nespočívá v tom, že bych to neuměl, ale k nenávisti k nim. Dnes jsem zabil člověka. Udělal jsem věc, kterou jsem si slíbil, že se už nestane. Zavázal jsem se lidi chránit, ale to zbraně nedělají." Věc, kterou si slíbil, že se už nestane. Proč to zní, jako kdyby už to někdy dřív udělal? No, jestli tomu tak je, nepochybuji, že se to stalo v sebeobraně. Proč si až teď uvědomuji, jak málo o Reidovi vím?

"Někdy není jiná možnost," řekl jsem. Na tváři mého kolegy se vystřídal smutek s hněvem.

"Vždy je jiná možnost! Chápu, že to tak vnímáš, jsi ještě mladý." Já že jsem mladý! Co je potom on? "Musí být!" zašeptal sklesle. "Uvědomuješ si, kolik lidí, kolik inteligentních bytostí v celém časoprostoru jen tak zemřelo, jen kvůli nenávisti a tomu, že měli k dispozici něco takového?" ukázal na zbraň, která ležela na konferenčním stolku mezi námi. "Kolik sporů se řešilo smrtí, jen proto, že to bylo jednoduší než hledat jinou, lepší cestu. Kolik válek a vraždění, znovu a znovu," mladý genius mluvil se smutkem, zlostí i odporem, jako by u každého z těch incidentů byl. "Kolik genocid? Jaké hrůzy byly vymyšleny? Válka lidi změní, i ty nejčistší bytosti obrátí v monstra!" poslední větu vyplivl se zvláštní hořkostí a na chvíli se odmlčel, než pokračoval. "Zbraně jsou různé. Můžeš zabít i pomocí profilu. Nutit lidi, aby si život vzali. To z tebe však nedělá o nic lepšího člověka, než někoho s bouchačkou, jen mazanějšího. Mít zbraň, znamená mít strach ostatních. Můžeš se stát slavným, všemocným. Můžeš nahánět strach jen pouhým jménem. Odhánět celé armády jen jeho zmínkou, a pak zjistíš, že život ve stínu, je lepší, bezpečnější pro tvé bližní i ostatní." Vypadalo to, že Reid skončil s přednáškou a teď jen smutně hleděl do skoro prázdného hrnku.

Nedokázal jsem na to nic říct. Měl opět pravdu. Mluvil obecně, dokázal bych sám říct několik případů z historie Země, které by to podpořily, ale bylo to tak zvláštní. Nepřednášel, jako obvykle, když jsme chtěli znát statistiky, nebo něco podobného. Bylo skutečně možné, aby mluvil ze své zkušenosti? Mělo cenu se ho na to zeptat? Řekl by mi o tom? Asi ne.

"Dobře, chápu. Ale stejně bych byl radši, kdyby sis jí nechal. Prosím, i kdyby to mělo být jen z toho důvodu, abych se cítil líp," řekl jsem. Reid neznatelně přikývl, ale pistole se ani nedotkl.



"Každá válka končí jednáním. Proč nevyjednávat dřív než začne?" - Nehrú Džavaharlár





Mrtvý syn

7. září 2013 v 20:23 Moje povídky

Mrtvý syn



"Nejvíc utrpení způsobil člověk člověku proto, že byl přesvědčen o věcech, které se ukázaly být nepravdivé." - Bertrand Russell


Gideon

Paní Reidová seděla na křesle u okna a dívala se ven. Jarní sluníčko svítilo přímo na ni. Zavřela oči a nastavila mu tvář. Vypadalo to, že je velmi hluboko ponořená do svých myšlenek, nebo že medituje. Mírně jsem si odkašlal, abych ji tak jemně přivedl zpět z hlubokých oblaků její mysli, přesto sebou poplašeně trhla.

"Heee, kdo jste?" okamžitě se bez obalu vyptávala a podezíravě si mě při tom přeměřila.

"Dobrý den," pozdravil jsem a přitáhl si k ní židli. "Jsem tu ohledně vašeho syna," začal jsem, ale paní Reidová svraštila čelo v krajním rozčílení.

"Jste od vlády, že! No ovšem, kdo také jiný by nosil bouchačku a vedl takové řeči. Jste od UNIT, přišel jste se ptát na jeho smrt?! Jestli ano, máte smůlu. Byla to nehoda. Rozumíte, nehoda! Jako nakonec všechno, co se kolem Doktora děje," spustila na mě.

"Paní Reidová o čem to mluvíte, váš syn je přeci živ a zdráv, pokud vím," nechápal jsem, ale paní Reidová prudce zavrtěla hlavou.

"Je a není. Jistým způsoben stále žije v Doktorovi, ale můj malý Spencer, můj malý chlapeček je dávno pryč a už se nikdy nevrátí," nato se paní Reidová rozplakala. Nevěděl jsem co na to říct, jak ji utěšit. Teď jsem teprve začal chápat, proč je pro Reida tak těžké jí navštěvovat. Jeho matka byla evidentně nemocná žena.

"A… a… William všechno zapomněl… a… a nejhorší je na tom, že to není jeho vina… ani to není Doktorova vina. Nemůže za to žádný z nich. Nikdo za to nemůže…" huhlala ještě přes vzlyky. Ano, hodně, hodně nemocná žena!



"Někdy se lež přiblíží pravdě, že je v té mezeře těžko žít." - Stanislaw Jerzy Lec




Lháři - Modřina

5. září 2013 v 19:28 Moje povídky


Modřina



Tichou domácnost jsme měli i dalších několik dní. Hajmanovo chválení mé kuchyně, pivo a sledování fotbalu, či hokeje se stalo naším rituálem. Na mou vytipovaná místa, kde je nejpravděpodobnější, že potkáme pachatele, jsme zatím nešli. Byli jsme z práce moc utahaní a navíc by to znamenalo velkou spolupráci, které jsme asi teď schopni nebyli. Hajman tvrdil, že je to normální, že jako parťáci se nedříme, musíme "aklimatizovat". Trochu se vžít do role. Zvyknou ti na sebe a získat důvěru v druhého, a že udělal chybu, když se to snažil urychlit. "Aklimatizoval se", "zvyknout si na sebe"… nejsem si jist, že si chci zvyknout.

Situace v práci však byla věc úplně jiná. Nataša se stala mojí dobrou kamarádkou. Zjistil jsem, že se sem přistěhovala společně s rodinou z Ruska zhruba před pěti lety. Musel jsem uznat, že na to v její mluvě jsem nepostřehl ani mírný závan ruského přízvuku, kdyby mi to neřekla, nikdy bych na to asi nepřišel, což je celkem ostuda. Neřekla mi proč, opustili svoji vlast, moje podezření však bylo, že patřila k těm pár rodinám Ruských mafiánů, které sem byly odloženy do bezpečí. To by také vysvětlilo její speciální schopnost prokouknout většinu lží a nezdravý zájem o cokoli, co se týkalo policie, médií a politiky. Chvilkami jsem si říkal, jestli mě neprokoukla, podle všeho však ne, nebo jí nevadilo, kdo jsem.

Zato Tlusťochovi (ano, myslím mého šéfa v MecDonaldu, tahle mu tam vlastně skutečně říkali) rozhodně vadilo, když jsem si s ní povídal a nemakal, i když jsem zrovna v danou chvíli nic na práci reálného neměl a všude bylo tak čisto, že by se dalo jíst i ze země. Nebyl sám.

Jejímu bráchovi to vadilo také. Vypadalo to, že je velmi konfliktní typ, kterému se člověk nezavděčí. Ač jsem hrál sám sebe, nepadli jsme si moc do oka. Sice mě zatím nevyužil jako boxovací pytel, ale když měl chvíli času, chystal na mě všemožné pasti, jak pětiletý. Jednou jsem si sedl na židli, kde předtím kečupem vykreslil nápis "Kopněte mě!", podruhé na mě spadl kbelík se studenou vodou, když jsem otevřel ráno dveře do svého kumbálu. Jak z dětského animovaného komediálního pořadu! Člověk by řekl, že když absorboval vojenský výcvik, bude se proti něčemu takovému umět bránit. Chyba. Byl jsem bezmocný. Říct to Tlusťochovi?Zaprvé sem nebyl práskač a za druhé by se mi akorát vysmál, se slovy: "Kdybys uklízel víc, nic z toho by se mi nestalo." Už ho úplně slyším. Oplatit mu to stejnou mincí? Na to jsem neměl příliš mnoho volného času, navíc jestli to byl skutečně kluk mafiána, mohl taky žalovat svému tatíčkovi, a já tak skončit v posteli s koňskou hlavou. Navíc možná on je ten vrah. Nesnáší gaye, pracuje tady, má na to dost agresivity. Postavit se mu by znamenalo, jít proti charakteru, který jsem měl hrát, odhalit své krytí a zlikvidovat tak možná operaci. Říkejte si tomu, jak chcete, i třeba, že jsem srab, ale nemohl jsem s tím nic udělat.

Nataša na to celé měla jiný názor a rozhodla se, že si se svým bráchou o mně promluví. Výsledkem bylo, že ho rozčílila do běla. Zrovna jsem vytíral podlahu ve skladu u mrazáků, netušil jsem co se děje, ovšem až do doby, kdy tam vrazil, a než jsem stačil pochopit co se děje, surově mě praštil. Mop mi vypadl z ruky, zakolísal jsem a zakopl o kýbl s vodou. Než jsem se nadál, ležel jsem na mokré zemi a moje brýle se válely několik metrů ode mě.

"Váňo, ne! Dost, přestaň!" uslyšel jsem Natašin pisklavý vyděšený hlas a zamžoural jsem na horu směrem k ní. Naštěstí jsem nepatřil k lidem, kteří bez brejlí jsou úplně slepí.

"S tebou si to vyřídím potom," křikl a odstrčil jí. Já se mezitím pokusil vstát, jenže mě kopl do břicha a já se znovu svalil na zem.

"Takže tobě to, že jsi nám sem přišel otravovat život, nestačí! Ještě jsi musel dělat do mé sestry!" křičel na mě a rozmáchl se, že mě zase udeří. Teď už jsem však úder čekal a podrazil mu nohy. Skácel se k zemi za mnou.

"Romane!" vypískla Nataša zděšeně.

"Drž zobák!" okřikl jí bratr a začal se plazit ke mně. "To bylo téměř profesionální. Kde pak se to naučilo takové tintítko, jako jsi ty?!" Sápal se na mě, snažíc mi jednu vrazit, nebo mě škrtit. Nacvičeným pohybem jsem ho setřásl, ale to ho evidentně jen pobavilo a ještě více vyburcovalo. "Aááá, vida, absolvoval jsi dokonce nějaký kurs sebeobrany, to bych do tebe neřekl, ale stejně ti to nepomůže!" praštil mě do nejcitlivějšího místa.

"Ježíši Váňo! Jeho přítel byl voják!"

"Jeho přítel, jeho, přítel! Oblboval tě homouš? Nebo je mu úplně jedno koho jebá!?" řekl znechuceně. Nasucho jsem polkl a moje ruka instinktivně sjela k pravému boku, kde jsem většinou nosil CZ 75 D COMPACT. Samozřejmě tam nebyl, kdyby ano, prozradil bych svoje krytí dřív, než bych řekl švec, teď jsem však zalitoval, že ho nemám. Nehodlal jsem se nechat zabít nějakým dvacetiletým namyšleným synáčkem mafiána jen kvůli svému krytí.

Nataša zavrtěla zoufale hlavou a utekla pryč, možná pro pomoc, možná se už nevydržela dívat. Tak či tak to byla moje šance. Váňa se vyškrábal na nohy, chytil mě za mokrou košili a také mě donutil vsát. Znovu mě praštil do obličeje. Tentokrát jsem ho schválně nechal a pokusil se z kapsy mokrých firemních kalhot neštrachat svá pouta. Neměl jsem oficiální právo zatýkat lidi, ale to ještě neznamenalo, že nemůžu nosit takovou věc po ruce. Spoutat někoho bylo vždy rozhodně lepší, než ho zastřelit, nebo ho omráčit a rozhodně se daly daleko lépe schovat než ta pistole. Když mi chtěl znovu vrazit, skroutil jsem mu ruku, želízka cvakla a Váňa najednou byl jak vzteklý pes připevněný k mrazáku s masem, nebo pokud se té divné šedé hmotě vůbec dalo říkat maso.

"Tak tohle je jedna z tvých úchylek, co ještě sebou po kapsách takhle nosíš!" štěkal, ale tentokrát to už nebylo děsivé, spíš k smíchu, protože se tím skutečně tomu psovi i podobal.

"Ano, tak nějak, obvykle nosím u sebe i služební zbraň," bylo na čase pustit trochu hrůzy a dozvědět se, jestli tohle rozmazlené dítko je vrah.

"Takže ještě k tomu fízl," plivl mi do obličeje.

"Jsi dost vzteklý, ale máš štěstí. Nejsem tady, abych zkoumal šikanu na pracovišti, nebo abych pátral po vašich kontaktech s otcem v Rusku. Když neprozradíš, nikomu, a to ani Nataše, kdo jsem, a přestaneš mě šikanovat, nebo šikanovat někoho jiného, pustím tě," navrhl jsem.

"Polib si," odsekl mi.

"No, je zábavné, že to říkáš, když můžeš být obviněn s tolika věcí, například z šikany, ublížení na zdraví, napadení veřejného činitele…" Váňa nevypadal, že by ho to nějak vyděsilo ani, že by se za své činy styděl. "…A nebo také můžeš být obviněn z těch dvaceti vražd homosexuálů. Tvá nenávist vůči takovým lidem, to a fakt, že tu čtyři z obětí pracovaly, rozhodně nemluví v tvůj prospěch," Natašin bratr tentokrát zděšeně vytřeštil oči a viditelně zbledl. Což byla úplně opačná reakce oproti obviněním, které jsem vznesl předtím. "Seděl bys na doživotí," přiložil jsem ještě do ohně.

"To nemůžeš! To nemám na svědomí," ohradil se, teď však již spíše se zděšením než se vztekem, jenž s ním předtím lomcoval. Téměř to zašeptal. Tohle nebyl vrah.

"Koho to zajímá," opáčil jsem ledabyle. Vaňa na mě vytřeštil oči a otevřel pusu, ale žádný zvuk z ní nevyšel.

"Taťka…" zavrtěl jsem hlavou a sebral mu tak poslední naději. Kdyby byl obviněn z něčeho takového, jeho tatíček by dal ruce pryč, ať byl jak velká ryba. Dvacet finančně ani nijak jinak rozumově oprávněných vražd bylo i pro synáčka mafie moc. Bylo by pro něho riziko ho krýt a zároveň udržet policii tak mimo aby se nedopátrala k němu. Navíc takový zločin by měl příliš velkou publicitu, osobně jsem se divil, že se nám to zatím daří tutlat. "Já… dobrá," nakonec se vzdal. Přistoupil jsem k němu, osvobodil ho z pout, které jsem si pak rychle zastrčil do kalhot. V tom se rozrazily dveře a dovnitř vpadl Tlusťoch s Natašou v závěsu.

"Co se to u všech rohatých tady děje! Co je to tady za nepořádek. Uklízečko, odpověz!" rozkázal mi.

"Zakopl jsem o Romanův kýbl s vodou a Roman pak uklouzl po té rozlité vodě," odpověděl za mě Váňa okamžitě. To že v jeho lež je tak děravá jako rybářská síť nikdo neřešil.

"Opravdu? Je to tak," obrátil se na mě Tlusťoch.

"Ano pane, přesně jak říká," potvrdil jsem ten nesmysl.

"Fajn, tak tady to vidíš Naty a teď alou do práce, a to všichni!" Tlusťochovi evidentně bylo úplně jedno, co se kolem děje, hlavně když žádný ze zaměstnanců nekrade a obsluhujeme pilně zákazníky. Viditelně jsem si oddechl. Až teď jsem cítil, že jsem celý mokrý, bolí mě každý sval a půlku obličeje budu mít za chvíli dost nateklou. Jak se mi ty všechny modřiny podaří ututlat před šéfem?


****************


Nepodařily. Zrovna jsem vařil večeři, když Hajman přišel a hned jeho kroky směřovaly za mnou do kuchyně, aby mi zvedal pokličky a zkoumal, co bude k večeři.

"Ano, ano, bude guláš," zahučel jsem v naději, že ho to odradí, když okamžitě ukojím jeho zvědavost a nechá mě být.

"A vy jste měl čas udělat i knedlíky, protože tohle nejsou ty kupované!" divil se a já v duchu zaúpěl.

"Ano, rozhodl jsem se, že dnes si trochu odpočinu a přijdu domů dřív." Ach, a je to tu zase, zase jsem to řekl. Domov… A to jsem tady nežil ještě ani celý týden.

"Pro to abyste dělal knedlíky?" zeptal se mě podezíravě. No, samozřejmě, že okamžitě šéf zavětřil, že tu něco nehraje a teď to nepustí, dokavaď se to nedozví. "Tak fajn, co se stalo," šel na to přímo.

"Nic, nic se nestalo," popřel jsem vše.

"Tak co to máte tady?"

"To, na co ukazujete, je můj obličej," odsekl jsem.

"Ne, to jsem nemyslel, vy chytráku. Ukažte mi to, podívejte se na mě!" rozkázal mi a já s nelibostí poslechl. Hajman nedal na sobě nic znát, ale já tušil, že je šokovaný. Viděl jsem se předtím v zrcadle, a tak jsem věděl, že už jsem se začal pěkně vybarvovat. Ach jo, šmarja, může to být ještě horší? Přišel čas. Hajman až to uslyší tak mě zabije. Tolik mi věřil a já jsem ho zklamal.

"Kdo?" zeptal se prostě a mě vyschlo v krku. Zklamal, zklamal, zkazil celou akci… Nechal se zmlátit od naštvaného dítěte! Ucítil jsem hořko v ústech a ten štiplaví pocit mezi pusou a nosem. Ne, ne, nerozbrečím se jak malá holka! "Kdo!" Hajmanův výraz se nezměnil, ale tentokrát to bylo daleko nelákavější.

Chtěl jsem odpovědět, ale sotva jsem mohl, přes sevřené hrdlo. Chvíli to trvalo. "Já… já, jsem to zvoral, jsem vůl… zklamal jsem vás… zklamal… zvoral jsem akci, odhalil jsem své krytí," začal jsem najednou po chvíli ze sebe chrlit, ani nevím proč, jako by se ve mně něco zlomilo.

"Ne, to je v pořádku, nic se neděje, jen mi řekněte…" snažil se mě zastavit, ale já to ze sebe chaoticky chrlil dál. Najednou jsem se nedokázal zastavit.

"Jsem pěkný idiot… že jo, na to že mám tři doktoráty… jenže škola je jedna věc a terén, život… a on mě šikanoval… a myslel si, že flirtuji s jeho sestrou… vždyť je to ještě dítě…"

"Procházko."

"Uznávám moc pěkná holka a bystrá… a vůbec všechno… ale ne, ne, ne… ne… a on nesnáší… nesnáší gaye… mohl být vrah… a…a… a napadl mě… a já se musel bránit… mohl mě zabít… ujistil jsem… zjistil jsem, že není… není to on… neřekne to nikomu… ale… ale… co když jo… a jeho tatíček je zřejmě Ruský mafián… co když… co když…"

"Romane, sakra, tak se už konečně uklidni!" přikázal mi opět a jeho ruce mi důvěrně přistály na obou mých ramenou. "Klid, nic se nestalo, jen se prosím uklidni, dvakrát se nadechni a pomalu od začátku mi pověs, co se stalo." Věděl jsem, že ho to naštve a bude zuřit, ale musel jsem mu to říct.

Dvakrát jsem nabral vzduch do plic a vydechl, přesně jak mi to nakázal, a poté jsem začal vše od začátku, od pondělka. Hajman mě pozorně poslouchal. Sice mě už pustil, abych se dál při tom mohl věnovat vaření a nic nepřipálil, ale i když jsem cítil, že s každým mým slovem je blíž k tomu explodovat jako sopka, ale cítil jsem také, že mu to mohu říct, jako bych se o něho mohl na chvíli opřít po tom všem. To byl iracionální pocit vzhledem k minulým několika dnům, ale někdy ve výjimečných situacích minulost lže o budoucnosti a šestý smysl se sotva, kdy splete. Naše podvědomí… Lidé jsou víc než jen biologické stroje, mnohem víc, než co se dá tabulkovat.

"Dobře, dobře," pokýval hlavou, když jsem skončil, olízl si rty a prohrábl si krátké havraní vlasy. "Poslouchej mě, nic si nepokazil."

"Ale…" nesouhlasil jsem.

"To dítě na tebe zaútočilo, hodně, hodně agresivně a kdo ví, třeba by tě byl schopný i zabít. Musel ses bránit a to, co jsi udělal, bylo geniální. Postaral ses o to, takovým způsobem, že operace může dál běžet, víme, že -Pan co nenávidí gaye- to není, a všichni žiju. To dítě to nikomu nepoví, na to jsi ho moc vystrašil," ujistil mě.

"Zmlátil jsem děcko," stále jsem měl výčitky.

"Krvežíznivé děcko a z mého uhlu pohledu ses spíš nechal zmlátit ty. Kolik jsi mu dal ran?" Na Hajmanův dotaz jsem si jen frustrovaně povzdechl.

"Jste naštvaný," nebyla to otázka, ale konstatování.

"To si piš, že jsem naštvaný, jsem přímo rozzuřený," přiznal mi Hajman. "Někdo tě šikanoval, zmátli tě, pokusil se tě zabít a já bych se to ani nedozvěděl… A ne, neříkej mi, že to byla spíš taková hospodská rvačka. Podívej se na sebe. Romane, vím, že se dokážeš o sebe postarat sám, teď jsi to dokázal, ale jedno mi slib."

"Cokoliv, pane."

"Už nikdy. Už nikdy se tohle nestane. Řekneš mi to, řekneš mi, pokud tě někdo bude šikanovat, pokud tě někdo napadne, pokud tě někdo jakkoli zraní, jakkoliv ti ublíží. Rozuměl si," naléhal a já kývl.

"Ano, ano, pane," slíbil jsem. Vypadalo to, že ho to trochu uklidnilo. Viditelně se uvolnil a jeho napjatá, kamenná, vážná tvář se malinko projasnila.

"Takže ty po kapsách nosíš pouta," ušklíbl se a pokusil se změnit téma na něco lehčího. Pokrčil jsem rameny, nevěděl co na to říct. "To si budu pamatovat."

"Co byste dělal, kdybyste to věděl?" zeptal jsem se.

Hajman bezstarostně pokrčil rameny. "Pravděpodobně bych mu spálil ksicht o jedno z těch věcí na smažení hranolek."

"To by se dalo považovat za policejní brutalitu," upozornil jsem ho.

"Nejsme defekto policie," opáčil a oba jsme se rozesmáli. "Po jídle ti na to dám let a možná támhleto bude chtít zašít," rozhodl se po chvíli.

"Šéfe," ozval jsem se.

"Hmmm," zahučel.

"Zase mi tikáte a říkáte mi křestním," řekl jsem.

"Vadí ti to?"

"Asi, asi ne. Já jsem chtěl, abyste mi vykal, protože jsem chtěl udržet vztah, co jsme měli. Myslel jsem, že to udrží odstup. Tahle situaci je pro lidskou psychiku náročná. Nechtěl jsem, abychom se oba z toho zbláznili a myslel jsem, že tohle nám pomůže si zachovat zdravý rozum," přiznal jsem. Hajman viditelně pookřál.

"Ale teď už si to nemyslíš," dovodil si.

"Ne, nemyslím. Je to… je to divný. Chci říct, pořád jste můj šéf a já jsem váš podřízený Doktor Roman Procházka, ale žijeme spolu, i když je to v rámci mise, je to nepřirozené si s takovým člověkem vykat." To je trapné, trapné, trapné… Jak jsem to vůbec mohl říct?

"Dobře, ok," souhlasil Hajmsan s úsměvem na rtech.





Šaty dělaj člověka

1. září 2013 v 11:59 Moje povídky


Šaty dělaj člověka


"Dlouho uvažuj, než někoho učiníš přítelem. Pak-li se pro někoho rozhodneš, přijmi jej celým srdcem. Mluv s ním otevřeně jako sám se sebou." - Seneca


Morgan


"Týme, je mi ctí vám představit naší novou posilu doktora Spencera Reida," představil nám Hotch vysokého, štíhlého, nervózního, ale zvědavě vyhlížejícího mladíka, který stál vedle něj. Mladík se pokusil o úsměv a něco zamumlal, zřejmě to mělo být "Ahoj".

Mírně jsem se zamračil, tahle práce byla mnohdy psychicky náročná i na mě, rozhodně nic pro děti jako on. Nechápal jsem, jak mohli Hotch s Gideonem někoho v jeho věku přijmout s čistým svědomím, ale snad nakonec věděli, co dělají. Na tom mladíkovy bylo přeci jen něco zvláštního.

Chlapec nervózně stočil rty do úsměvu, jeho hnědé oči se však nesmály. Byly oproti tělu staré, unavené, přímo utahané, hnědé, tmavé a smutné, jako bolest celého vesmíru, a přeci jen v nich byla jiskřička dětské hravosti. Nehodily se k jeho mladé tváři, jako se k ní nehodilo jeho oblečení. Vypadalo jako z jiného prostoru a času. Byl oblečen, jako by nevěděl, co se nosí, nebo jak se vůbec má obléci.

"Hmmm, košile, kravata, příliš volné kalhoty s páskem a k tomu svetrová vestička… Víš nic proti, ale je to trochu zvláštní kombinace," navázal jsem s ním řeč, abych ho mohl blíže poznat. Čekal jsem, že ho tou narážkou na oblečení ještě více rozhodím, ne že bych to chtěl, jen mě jeho vzhled zaujal.

Mladík ovšem překvapeně zamrkal, a pak se křečovitě zasmál. "Jo, no, asi máš pravdu, a to ses ještě nezmínil o mých barevně neodpovídajících ponožkách."

"Nosíš různě barevné ponožky?" nevěděl jsem, co mě udivilo víc, jestli fakt, že se někdo tak může obléci, nebo to, že to tak lehce přizná.

"Jo, je to cool," zašeptal mi do ucha spiklenecky, přitom na mě nervózně mrkl. Musel jsem se hlasitě rozesmát. Poklepal jsem ho přátelsky po zádech, ještě netuše, že jednoho dne bude tenhle podivín mým nejbližším přítelem.

"Fajn, Fešáku, mimochodem já jsem Morgan," představil jsem se a podal jsem mu ruku.

"Těší mě, já jsem Doktor, Dr. Spencer Reid," zvláštní, většina lidí řekne nejdříve své přímení, nebo křestní jméno, když se představují, ale Reid použil nejprve svůj titul.



"Nejkrásnější ze všech tajemství je být géniem a vědět to jen sám." - Mark Twain