Nejtěžším zločinem je promrhaní svého života a trestem za to je smutek a prázdnota v srdci.

Říjen 2013

Oni to věděli

29. října 2013 v 16:19 Moje povídky

Oni to věděli



Celý tým SG-1 se posadil na svá místa v zasedačce a s napětím očekávali, co jim jejich generál oznámí.

"Právě jsme to oznámili světu," prohlásil na úvod jednoduše.

Carterová v otázce nadzvedla obočí, Daniel si narovnal brýle, O'Neill klepl prstem do stolku a naznačil, ať generál pokračuje, Teal'c svůj zájem nijak neprojevil. "Rusové, Francouzi, Němci, Číňané a Japonci jsou naštvaní. Ne, vlastně říct to takhle, je to eufemismus," pokračoval Hammond.

"A Britové?" zeptal se O'Neill. Z toho měl strach. Copak Rusové s nimi nikdy neměli dobré vztahy, spojená Evropská unie i ty šikmoocí byli mocní hráči, ale s Brity měli smlouvu. Jaká pak byla jejich reakce?

Generál zkřivil svoji baculatou tvář do kyselého úšklebku, to nebylo obvyklé. "Nebyli překvapeni," řekl.

"Jak to myslíte, pane?" zamračila se Carterová.

"Oni to věděli, věděli o existenci mimozemšťanů, hvězdné brány, i tohoto zařízení," oznámil Hammond a všichni na něj vytřeštili zděšeně oči. "Vypadá to, že mají svůj vesmírný program. Pochopitelně ne s tak převratnou technologií jako je hvězdná brána, ale po několik staletí měli na starost vyšetřovat příchod mimozemšťanů, jejich pobyt a zločiny na Zemi. Mají svoje odborníky, objevy i ukradené, či zabavené technologie. Budou dobří, když o nás věděli. Nabízejí spolupráci."

Hello, Sweetie

26. října 2013 v 10:29 Moje povídky

Hello, Sweetie



Plukovník Jack O'Neill se nudil. Právě se nacházeli na planetě PX1-768, kde nebylo nic jiného než několik rozbořených budov. Ráj pro Daniela a dokonce i pro Carterovou, která v jedné z těch budov našla jakousi pokročilou technologii, ovšem zatím se nevědělo, na co to zařízení bylo. On s Teal'cem však neměli co dělat. To že se nudil, mu přeci nikdo nemohl vyčítat, poflakovali se kolem a čučeli do blba už přes pět hodin! Z toho by přeci každý zešílel.

Pět hodin to je dlouhá doba, Daniel s Carterovou přeci už musí něco zajímavého mít, aspoň něco málo, tolik aby ho alespoň na okamžik vyvedly z té nehorázné otravy. Jack se rozhodl. Vstal a zamířil za Danielem.

"Čau, tak co máš zajímavého?" houkl na něho. Daniel vzhlédl od papírů a rozzářil se jak sluníčko.

"Je to zajímavé, je to hodně zajímavé," kýval nadšeně. "Například podívej se na tuhle stěnu," rozmáchl se po protější stěně, kde byly vyryty jakési kruhy. Složitý obrazec, jenž spíš vypadal, jako nákres nějaké vesmírné soustavy, než malba nebo písmo. "To je text."

"Text," zopakoval jsem tupě.

"Ano, písmo založené na znalosti pohybu těles ve vesmíru. To je neuvěřitelné. Představ si rasu, která se podle toho dorozumívá. To musela být geniální, pokročilá rasa… pokročilejší, vyspělejší než Antikové!" Daniel mluvil rychle a vzrušeně.

"Aha a co je tam napsané," zajímal se Jack. Na to Daniel znejistěl a upřel pohled směrem ke svým botám. Zdálo se mu to, nebo archeolog mírně v obličeji zrůžověl. "Zatím nevíš," vyvodil si Jack, ale Daniel zakroutil hlavou.

"Vím, ale, no… všechna sdělení, která najdeš na památkách, nemusejí být no…"

"Jo," zakoulel očima Jack. Z Daniela to najednou začalo lézt jak z chlupaté deky.

"Důležité, nemusí být důležité," dokončil Daniel.

"Tak co tam teda je?" naléhal jeho kolega.
"Ahoj, Zlato," přečetl Daniel.

Lháři - Samota

23. října 2013 v 14:36 Moje povídky

Samota



Chtěl bych napsat něco hodně moudrého, nějakou životní pravdu o tom, jaké to je si na záda nakreslit terč pro sériového vraha a schválně dělat vše, aby vás dostal, jaké to je žít s tím, že někdo chodí ve vašem stínu a čeká na příležitost, jaké to je žít společně v bytě s vaším šéfem, který je zároveň váš přítel a předstíráte s ním vztah, který je už jen ve své podstatě nemožný, ale o kterém víte, že kdyby ta zasraná, zkurvená lež byla pravdou, nevadilo by vám to, nic však filozofického ani poetického mě nenapadá.

Teď se asi chcete zeptat na dvě věci. Za 1. kdy jsem se stal tak sprostým? Tak to nevím, asi se má spisovatelka moc dívala na Dextra a vzhlédla se v Deb Morgan. Za 2. kdy jsem si to uvědomil? To se dá teky dost těžko říct. Možná jsem to podvědomě věděl od prvního okamžiku, a proto jsem se té misi tak bránil, nebo mi ta mise pomohla pochopit. Třeba se tak stalo, když mi David ukázal tu terasu a já v tu chvíli věděl, že ten byt vybral podle mých představ o skvělém bydlení. Možná to bylo tím, že jeho společnost byla pro mě vždy snesitelnější než společnost někoho jiného, jak vstřícně a mile se ke mně choval. Možná se tak stalo po těch dvou incidentech, které byly vynucené okolím a možná v tom byly všechny ty věci dohromady. Nevím.

Vím jen to, že jsme v úterý byli v gay baru a já nebyl úplně na prášky. Nevadilo mi, na jakém jsem místě, což bych určitě normálně těžko kousal. Skutečnost, že nás právě možná pozoruje vrah, který nás otráví, a pak třeba vykuchá, se najednou nezdála tak bezútěšná, protože poprvé jsem najednou nebyl sám. Poprvé v životě jsem nebyl sám. Ten pocit jsem měl od soboty a i ten večer. Vyšli jsme na parket a já Davida objal. Přitiskl jsem se k jeho vypracovanému tělu, ruce obtočil kolem ramen a on mi své položil na mé boky. Začali jsme se pohybovat v pomalém tempu hudby, zatracený ploužák. Zavřel jsem oči a jen si ten okamžik užíval. Normálně bych byl z takové něčí blízkosti nervózní a plný strachu, vlastně to je můj obvyklý stav, panika, strach, nervozita, obavy, únava, naštvání… Emoce ve mně neustále vřou, nikdy nejsem spokojen, nikdy nemám klid, ale v tu chvíli poprvé nastal. Nebylo ve mně nic, poprvé jsem byl vyvážený, je to absurdní, ale cítil jsem se v bezpečí a šťastný. Bylo příjemné se o někoho opřít, ale ten večer rychle utekl a nastal další den a já musel do mé "milované práce."

Doufal jsem v obyčejný nudný pracovní den, to jsem se však zatraceně spletl. Měli jsme dvě nečekané návštěvy, tedy ta jedna byla nečekaná jenom pro mě, jinak jsem zjistil, že byla docela v normě. Zrovna jsem byl v jídelně a uklízel po neukázněných zákaznících, když jsem ucítil na svých zádech něčí stín. Otočil jsem se a na tváři jsem vykouzlil úsměv.

"Ahoj," pozdravil mě na oplátku Bedřich se žvýkačkou v puse.

"Ahoj," řekl jsem. "Jak se vede?"

"Jo, jde to, co ty? Jak je příteli?"

"Příteli?" zamrkal jsem nechápavě, nějak jsem ten den byl mimo.

"Davidovi," objasnil.

"O Davidovi, jasně Davidovi, komu jinému… Jo, má se fajn," pokýval jsem hlavou a Bedřich se usmál.

"To je dobře," řekl. "Vypadáte jako krásný a šťastný pár." Ach Bože, nesnáším tyhle zdvořilostní keci. Jen kdyby věděl, kdyby věděl…

"Hmmm, dík," co jiného jsem na to měl říct? Co člověk na to má říct? V tu chvíli však přišla záchrana v podobě Nataši.

"Je čau, přišel sis pro středeční oběd." Normální uvítání a prohlášení, ale já zaznamenal, jakým tónem to Nataša řekla, i její pohled. Bylo to jako tenkrát s Petrou Sluníčkovou. Měl jsem jí rád, byl jsem její nejlepší kámoš, ale to platilo jen tehdy, když nebyl na blízku Marcel Kudrna, pak jsem pro ni přestal existovat, pak jsem pro ni přestal existovat a se mnou celý okolní svět.

Bedřich ji obdařil zářivým úsměvem. "Přesně tak," potvrdil, co řekla.

"Na středeční oběd?" pokusil jsem se ze své existence vzduchoprázdna vrátit zpět do světa bytí.

"Bedřich každou středu sem chodí pro jídlo, protože každou středu má nedaleko odtud školení, nebo prezentaci a sem je to blíž a je to levnější, než jídlo z firemní jídelny," objasnila mi. Jak nezdravé! Bylo první, co mě napadlo. "Minulý týden to byla výjimka, školení mu odpadlo, a tak proto jste se seznámili až na té party." Aha, že by na tu party pozval Natašu s Váňou právě on?

"Ano, jsem moc rád, že jsem měl to potěšení potkat někoho, jako jste vy s Davidem, kteří máte jakousi zvláštní výjimku u Váni, když už mluvíme o výjimkách" poznamenal Bedřich a moje kamarádka na mě najednou vrhla závistivý pohled. Měl jsem Bedřichovu plnou pozornost a přímo jsem cítil, jak o mě ten muž jeví zájem. Nataša to cítila také a evidentně se jí to ani za mák nelíbilo. Nevěděl jsem jak reagovat.

"Trvalo hodnou chvíli ho přemluvit," kysele jsem se zašklebil.

Bedřich nadzvedl jedno ze svých hnědých obočí. "Říkáš přemluvit, to jsi musel mít opravdu skvělé argumenty."

"Ani nevíš jak moc dobré," kývl jsem s chladným pobavením. Nataša se otřásla, kdoví proč. Možná se jí nelíbila stále zhušťující se atmosféra, nebo to, že stala mezi námi a byla ta třetí, či to bylo…

"Hej, uvědomujete si, že tady mluvíte sakra o mém bratrovi?!" ozvala se.

"Sorry," řekli jsme oba najednou. Nastalo chvilkové ticho. Bedřich se podíval na své štíhlé hubené zápěstí, na němž měl zlaté hodinky značky Rolex, jestli však byli originální, nebo od Vietnamců, jsem nedokázal posoudit.

"No, vypadá to, že budu muset běžet, rád jsem vás viděl, oba dva," usmál se a zamával na nás, ještě než zmizel ze dveří.

"Miluješ ho," to nebyla otázka, ale konstatování. Nataša se zamračila.

"Ne," vyhrkala příliš rychle a přesvědčeně. Lež! Nijak jsem její zapíraní nekomentoval. Nataša chvíli mlčky stála vedle mě, a pak zas zamířila ke kase. Její "záchodová přestávka" evidentně skončila. Sesbíral jsem papírky od jídla a kelímky od Coca-coly ze stolů, hodil jsem je na tácy, které jsem pak strčil do takového toho pojízdného, kovového držáku, nebo vozíku na kolečkách, je jedno jak tomu říkáte. Uchopil jsem ho a začal ho tlačit pryč směrem k umývárkám. Už jsem tam skoro byl, když jsem na cestě k nim uslyšel rozhořčené hlasy. Někdo se u mrazáků dost slušně hádal. Proč se vždy všechny hádky a boje odehrávají zrovna mezi tou šedou neidentifikovatelnou zmrzlou hmotou?

Zastavil jsem se a potichu přešel až ke dveřím. Skrz klíčovou dírku jsem nic nemohl vidět, ve dveřích byl vražen klíč, a tak jsem alespoň přitiskl ucho na dveře. Chvilku trvalo, než jsem identifikoval alespoň jeden z přítomných. Váňa! Jeden z nich byl Váňa a ten druhý hlas jsem sice poznal, ale nedokázal jsem mu přiřadit obličej, či jméno, ale byl to on, kdo hádku vyvolal.

"Nehraj si na neviňátko," křikl ostře neznámý muž.

"Já si na něj nehraju, skutečně nevím, o čem mluvíš," to byl Váňa.

"Jo jasně to je takovej kec, že jsem dlouho větší lež neslyšel," druhý muž Váňovi nevěřil.

"To není lež, skutečně nemám ponětí," popíral to něco, z čeho byl obviněn, Váňa dál.

Neznámí muž si povzdechl. "Ptám se tě naposledy, kde je?! Co jsi mu provedl! Moc dobře vím, že nás nemáš rád, ty homofobe, ale tentokrát si zašel příliš daleko!"

"Ale já ti říkám, že nemám tušení," tentokrát zařval Váňa. Znělo to naštvaně a zároveň zoufale. Řekl bych, že ať to z čeho ho druhý muž obvinil, bylo cokoli, Váňa v tom tentokrát skutečně neměl prsty. Druhý muž však byl neoblomný.

"Dobře, jak myslíš, ale jestli za to můžeš, jestli se mu něco špatného stalo…" udělal dramatickou pauzu. "Tak si budeš přát, aby ses nikdy nenarodil. Je ti to jasné?!" Proběhl mi mráz po zádech při té výhružce. Byla pronesena zřetelně, tiše, téměř jsem ji neslyšel, a s chladným odhodláním, takovým, že jsem nepochyboval, že se Váňovi, pokud lhal, stane skutečně něco zlého.

Co přišlo poté, jestli neznámí v klidu odešel, jestli Váňovi jednu vrazil, či dál se hádali, jsem se nedozvěděl, v kapse mi totiž zavibroval mobil. Vytáhl jsem ho a zahleděl se na displej, který mi hlásil modrými tlustými písmeny jméno volajícího: Doktor Jan Křepelka. Zaskřípal jsem zuby. Kriste! Moje matka si nemohla vybrat lepší chvilku! Proklel jsem všechny svaté a zasunul telefon zpět do kapsy. Mrkl na hodinky. Nebylo tak pozdě, pokud teď skončím s prací, mohl bych jí navštívit.

Chopil jsem se vozíku s tácy a dovezl ho na místo, pak se vydal za Tlusťochem, oznámit mu, že musím kvůli rodinným záležitostem odejít. Snad mi za to hlavu neutrhne…

Cesta do Bohnic mi trvala bezmála hodinu. Chtěl bych jako správný syn napsat, že jsem celou cestu přemýšlel, co je s mámou, skutečnost však byla jiná. Asi jsem přeci jen víc policajt než dobrý syn. Přemýšlel jsem o rozhovoru, který jsem vyslechl a nad jeho významem. Komu měl Váňa ublížit? Proč je zrovna z toho obviněn on? Kdo byl ten druhý chlap? Mohla by to být další oběť? Neznámí říkal "…jestli se MU něco stane…" To znamenalo, že pohřešovaný je muž. To že dotyčný byl schopen takto vyhrožovat a jak byl neznámí druhý muž rozčílený, poukazovalo na to, že s pohřešovaným si byli blízcí. Jedno bylo jisté to, co jsem viděl, mohlo být zásadní. Až se vrátím domů, budu muset o tom Davida informovat.

Sluníčko vyšlo z mraků a já přešel od brány přes alej po mokrém chodníku. Louže na zemi se jemně v paprscích třpytily, pálily by mě z toho oči, kdyby moje optické brýle nebyly zatmavovací. Zmáčkl jsem omšelý zvonek a vychrtlý, plešatý vrátný, který díky jeho zlozvyku se hrbit a nevrle šklebit na každého, vypadal jak Kvasimodo.

"Ahoj Pavle," pozdravil jsem ho. On na oplátku se usmál a vycenil na mě zažloutlé zuby. No jo, hotový krasavec! Vím, že většina z nás za svůj vzhled nemůže, ale tenhle člověk si na své odpudivosti zakládal. Jako by se snažil odstrašit a odradit každého, kdo přijde navštívit své blízké.

"Doktor Křepelka vás už očekává," řekl mi a zavedl mě za ním, což nebylo nutné. I když jsem nenavštěvoval svou matku moc často, budovu jsem znal téměř již nazpaměť, a to i přesto, že to byl bílí labyrint a všechny chodby vypadaly úplně totožně.

"Ach pan Doktor Procházka, rád vás vidím. Je skvělé, že jste se stavil," uvítal mě s ozbrojujícím úsměvem. Jeho kulatá tvář přímo zazářila a já jsem se nedokázal ubránit představě velké koblihy.

Doktor Křepelka nejen, že měl jméno jako hobit ze slavné fantasy trilogie, ale i na půlčíka vypadal s jeho kulatou zavalitou postavou, nebo bych měl spíš napsat postavičkou, vzhledem k jeho velikosti. Pan doktor nebyl převratné velikosti. Je pravda, že ve srovnání se mnou to působilo ještě víc legračně, než tomu ve skutečnosti bylo. Křepelka mi byl někam po prsa ani ne. To a přidejte si jeho mírnou flegmatickou povahu, radost z jídla, především sladkého, a na chlapa měkký tón hlasu, který podporovalo ještě časté užíváním zdrobnělin, a máte kombinaci, ze které je vám do smíchu. Ano, asi bych měl mít ke svému kolegovi doktorovi trochu víc úcty, ale neměl. Jediné, co mě zastavilo, abych se při té představě skutečně nerozesmál, byla vážnost situace a to, že se doktor úzkostlivě zamračil, což projevy tohoto typu nemněl vůbec v povaze.

"Myslím, že stav vaší maminky se výrazně zhoršil," oznámil mi na rovinu.

"Co?!" vyhrkl jsem a žaludek se mi obrátil vzhůru nohama.

Doktor Křepelka se nervózně zavrtěl na židli a zaklinkal svýma nohama, které nedosáhly na zem. "Asi není způsob, jak vám to říct mírně. Vaše maminka si vzala moc těch prášečků, což nebýt našeho uvědomělého zásahu, vůbec by to nebylo dobré pro její žaloudeček, játra a srdíčko," pravil doktor rozpačitě.

"Cože?!" křikl jsem znovu. "Pokusila se zabít?!"

"Ano, vaše maminka se pokusila si vzít život," potvrdil doktor Křepelka.

"Vašimi zatracenými léky!"

"Pane doktore, chápu, že máte zlost, ale prosím…" Doktor Křepelka se mě snažil uklidnit, ale pak v půlce věty ztichl. Nevěděl, co říct. Chvíli trvalo, než zase nabral dech. "Už asi několik měsíců si střídala léky, které ji dáváme, aby je pak mohla vzít najednou. Denně jí kontrolujeme, nevíme jak je to možné, ale pochopil bych, kdybyste se rozhodl, že nám již dál nedůvěřujete a chtěl si ji vzít do vlastní péče…" Jedním gestem ruky jsem druhého doktora zadržel. Do vlastní péče, do vlastní péče! Možná jsem trochu pochyboval o jeho profesionalitě, ale moc dobře jsem věděl, že si jí k sobě nemůžu vzít. Mohl jsem o ni pečovat do svých 24 let, kdy jsem chodil do školy, ale teď už ne. Byl bych pryč, ona potřebovala dohled, zvláště teď ještě čtyřikrát víc, plus ta mise.

"Pane Doktore, jistě dobře víte, že nemůžu. Ona potřebuje dohled 42 hodin denně a já, potřebuji spát, a abych se uživil, potřebuji pracovat, a to co dělám, se nedá dělat z pohodlí mého domova," řekl jsem.

Křepelka otevřel svoji pusu a pak ji zase zavřel, jak ryba na suchu.

"Mohl bych ji vidět?" zeptal jsem se tentokrát bezbarvě.

"Jistě, jistě, ovšem," pokýval hlavou doktor, seskočil z židle a už si to cupital směrem ke dveřím a jejímu pokoji. Beze slova jsem ho následoval.

Moje matka seděla u stolečku u okna a před sebou měla vytažené "Člověče nezlob se". Na stole stála modrá, červená, zelená i žlutá, a to navzdory tomu, že jediným hráčem byla ona sama. To by někdo mohl brát za projev šílenství, ne však já. Dělala to již dlouho před tím, než skutečně onemocněla. Říkala tomu hra náhody. V té hře nehrají lidé, ale barvy. Jde o statistiku, nezáleží, kdo kostkou hází, je to jen statistika. Pomáhalo jí to přemýšlet. O čem pak dumá tentokrát?

"Ahoj Jani, koukni, koho pak jsem ti přivedl," houkl na ni doktor Křepelka, ale ona nic neřekla, nebo se ani neotočila. Nijak nereagovala, jako bychom tam nebyli.

"To je v pořádku," poklepal jsem mu na rameno. "Já to zvládnu, můžete jít," ujistil jsem ho a on tedy odešel.

Sedl jsem si naproti mámě a chvíli jí bezeslová pozoroval. Máma dál předstírala, že tam nejsem. Většina lidí by asi zkoušela s ní navázat rozhovor, říct jí, že ví o jejím pokusu o sebevraždě, a naléhala by na ní, aby to již nedělala. Vyznávala by se jí, jak moc jí milují, a jak by bez ní byli ztracení. Nepatřil jsem k té většině. Ne, že bych ji neměl rád, nebo nedej Bože přál si její smrt. Byla a je to moje máma a já dělal vždy pro ni to, co bylo v mích silách a co bylo to nejlepší, ale věděl jsem, že takové jednání v jejím případě pozbylo naprostého smyslu a význam.

Máma si zasunula svůj dvoubarevný pramen vlasů za ucho. Napůl byl šedivý a na půl černý, to jak ji barva, jenž jsem jí ještě sám vlastnoručně vlasy obarvil, pomalu odrůstala. Vzala do své ruky modrou šestihrannou kostku a hodila s ní. Padla dvojka. Skroutila znuděně své plné růžové rozpraskané rty a posunula jednu z figurek dopředu.

Chopil jsem se kostky, ale máma mi najednou s náhlou rychlostí a agresí sevřela zápěstí a zasyčela: "Kdo vám dovolil se toho dotknout, nebo dokonce hrát?!"

"Říkal jsem si, že je to hra náhody. Nezáleží na tom, kdo kostku hází, nehrají lidé, ale barvy," hájil jsem se.

"Kdo jste?!" štěkla na mě a nedůvěřivě si mě přeměřila. "Odkud to víte? Víte to od mého syna, že! Co jste mu provedl?"

"Mami, to jsem přeci já," zašeptal jsem měkce.

"Ne, ne!" zavřela prudce hlavou, sebrala z hrací desky barevné figurky a jednu po druhé je na mě začala házet. Přitom křičela o pomoc.

To nebylo poprvé, kdy mě nepoznala, ale poprvé, kdy na mě takto zaútočila a pokládala mě za hrozbu. Když jsem pak jel domů, nastoupil jsem v metru na špatnou stranu a pět zastávek jsem se pak musel vracet. Jak jinak? Když se daří… Tak jsem zase měl opět důvod na sebe si v duchu nadávat, a to jsem se už skutečně těšil domů, až uvidím Davida, budeme ležet oba na gauči, popíjet pivo a koukat na fotbal.

Ten den však nemohlo nic jít podle mých představ. Když jsem dorazil totiž domů až ke dveřím našeho bytu a strčil do zámku klíč, bylo zamčeno. To bylo divné, čekal jsem, že už tu David bude. Otevřel jsem dveře a vstoupil do prázdného bytu. Vzhledem kolik bylo již hodin a tomu, že většina žaluzií byla stažená dolu, tam byla docela tma. Zase na mě dolehla samota a úzkost, jako nikdy dřív.





Malý, velký génius

18. října 2013 v 16:52 Moje povídky

Malý, velký génius



"Přítel je, kdo o vás ví všechno a má vás pořád stejně rád. Je to osoba, s kterou se odvažujete být sám sebou." - Crane


Hotch počítal a číslo, ke kterému pomalu spěl se mu ani za mák nelíbilo. První místo snídaně, druhé sotva o půl hodiny později, třetí na letišti, čtvrté v letadle, páté když dorazili na místo činu, šesté vypil seržantovi místní policie, sedmé si dal jako trofej, když vyluštil ten vzkaz od neznámého, osmé si dal až na cestě zpět, deváté měl nad soupisem zprávy a teď si dělal desáté. Hotch se zachmuřil. Připadal si provinile, když sledoval svého člena týmu, ale byl to, byl to přeci jenom Reid. Jeho Reid, nejmladší člen jeho týmu, statečný, stydlivý genius, který měl sklony k závislosti. Hotch už jednou mladíka vyléčil. Závislost na dilaudidu byla určitě nebezpečnější, ale závislost na kofejnu se u něho zdála daleko hlouběji zakořeněná, už celé roky, jen se to teď začalo přiostřovat. Jestli to tak půjde dál, chlapec bude mít určitě velké zdravotní problémy. To přeci jako jeho nadřízený, ne jako jeho přítel, nemůže dopustit!

Rychlovarná konvice se s cvaknutím vypnula a Reid si slil kafe, otevřel lednici a nalil si do něho mléko a poté přidal ještě čtyři vrchovaté lžičky cukru a trochu skořice. Svůj kalorický koktejl pečlivě zamíchal, a poté baculatý hrnek vzal do svých hubených dlouhých prstů. Obtočil je kolem a kolem dokola hrnku, jako by mu snad byla zima a snažil se od horkého nápoje zahřát. Přeložil hrneček k ústům a stočil je do písmene O. Rozčeřil hladinu kafe, aby ho malinko ochladil a poté v něm smočil své rty. Spokojeně se usmál a vypochodoval z kuchyňky i se svojí trofejí. Hotch se konečně definitivně rozhodl. Možná Reida nedokáže úplně zbavit závislosti, ale udělá, co bude moci. Slíbil si.

Nenápadně se vplížil do kuchyně a sebral skleněnou nádobku s hnědým práškem a cukr. Pečlivě je uložil do své černé tašky. Bylo mu jasné, že kdyby Ried na to okamžitě přišel, prostě by skleničku zase jen vyndal. Zítra ho za tento čin všichni budou nenávidět, ale jednoho dne mu Reid za to poděkuje.

Měl pravdu, druhého dne se na něj svalil hněv lidu. Garcia byla jako první, JJ si stěžovala, Emily byla nevrlá, Morgan ho probodával pohledem a i Rossi se ozval. Jediný kdo vypadal, že se ho celý problém zmizelého kafe nedotkl, byl, ach ano, tušíte správně, Reid. Lehce se pohupoval na židli, cucal lízátko a jeho rty byly teď stočené do škádlivého provokativního úsměvu. Hotch v duchu zabědoval. Něco mu říkalo, že ten chlapec vůbec není šťastný z toho, že kafe zmizelo, a že chápe proč je tomu tak dobře, ale že jeho úsměv nevěští nic dobrého. Měl neblahý pocit, že si hrají na kočku s myší a to v podobě Toma a Jarryho.

Jeho podezření se potvrdilo, když ani za necelou hodinu se nad svými kolegy mladý genius smiloval a uvařil jak pro sebe tak pro ně onen horký nápoj. Hotch skřípal zuby. Reid už několik let si ve své hnědé ošoupané brašně nosí svoji vlastní skleničku s kafem, aby ho mohl mít, kdy si zamane. Co teď? Hotch byl v koncích a nečekal, že Reida přesvědčí, aby onen svojí spotřebu omezil jen pouhými slovy, jakého feťáka také ano? "Feťák" Hotch nenáviděl to slovo, zvláště ve spojení s nejmladším členem týmu. Co však mohl ještě udělat?

Hotch chtěl něco vymyslet, ale pak tu byl náhle další případ. Šlo o malé děti… Kriste, o malé dětí! Takové případy přímo nesnášel, vždy si představil jeho Jacka a bylo mu na nic. Šlo o malé městečko v New Jarzy a hotel neměl dostatek volných pokojů. Museli spát po dvou a vzhledem k tomu, že Rossi chrápal a Morgan odmítal spát na pokoji s Reidem, údajně kvůli Reidovým nočním můrám, byli na pokoji spolu. Hotch si myslel, že to od Morgana bylo k Riedovi kruté, nakonec ti dva byli nejlepší přátelé, a i když byl Morgan unavený, mělo mu dojít, jak tím svého kamaráda raní.

Bylo již večer, když Hotch vycítil svoji příležitost. Reid zmizel do koupelny a on měl tak prostor a čas dostat se k Reidové brašně. Po špičkách k ní docupital, což bylo směšné s jeho postavou. Pokradmu opatrně jí otevřel, jako by se bál, že z ní vyskočí nějaká příšera. Nic se však nestalo, a tak se v ní Hotch začal přehrabovat, skleničku s kafem však najít nemohl.

"Tu nenajdeš, Hotchi," ozval se najednou za jeho zády Reidův mírně nakřáplý hlas. Hotch se otočil a pohlédl na vychrtlého, vytáhlého mladíka, který teď už byl ve svém kostkovaném pyžamu, ale z pramenů kaštanových vlasů mu ještě kapala voda. Hotch na sucho polkl. Neměl co říct, právě byl přistižen, jak se hrabe v brašně jeho kolegy. Poprvé za dlouhou dobu si připadal jako malý kluk, který provedl nějakou neplechu a teď jen čeká, až to jeho rodiče zmerčí a bude trest, což byl skutečný paradox, vzhledem k tomu, že byl skoro víc jak deset let starší než Reid.

"Já… já," lapal Hotch po dechu. Bože, co si teď o něm asi tak Reid musí myslet!

"Tu skleničku s kafem tam nenajdeš," zopakoval ještě jednou mladý genius. "To je to, co jsi hledal, nebo se pletu?" Hotch sklesle a zároveň ohromeně zavrtěl hlavou. "Po páteční šaškárně jsem ji nechal k dispozici všem na ústředí, místo té co jsi sebral. Nejsem jediný, kdo potřebuje kofejn, aby mohl fungovat, nehledě na to, že jsem věděl, že se pokusíš mě připravit i o tu moji."

"Věděl, věděl jsi to…" Hotch si připadal jako idiot.

"Ovšem, Hotchi, známe se již dlouho. Nemusíš nic vysvětlovat, jen mi řekni, co jsi s tou skleničkou chtěl dělat. Kdybys ji jen vzal, prostě bych si koupil novou. Chtěl jsi ji vysypat a dát tam kafe bez kofejnu?"

Hotch neodpověděl, jen dál na Reida mlčky hleděl a snažil se sebrat znovu zbytek své důstojnosti i rozumu. Reid mezi tím došel až k němu a začal uklízet své věci zpět do hnědé kabely. Hotch ucítil silnou vůni heřmánku, který pravděpodobně obsahoval Reidův šampon.

"Víš je docela hezké, jak se o mě snažíš starat, ale víš, nemusíš zacházet až tak daleko," pokračoval dál Reid a lehce se na Hotche usmál.

"Ta-takže se-se na mě nezlobíš?" vysoukal ze sebe Hotch, což bylo vtipné. On, velký šéf a koktal! Reid vstřícně předstíral, že si toho nevšiml.

"Ne Hotchi, jen já nejsem malé dítě. Já nejsem Jack," poplácal Hotche po zádech a pak odkráčel do ložnice, kde nechal rozsvícenou stolní lampičku, kvůli svému strachu ze tmy, stočil se na posteli do klubíčka a za pár minut už spokojeně podřimoval.

Hotch potřásl hlavou, protože to byl Spencer Reid, malý, velký génius, který bez světla neusnul, ale který vše věděl, nezalekl se těch nejhorších psychopatů a žil z cukru a horkého nápoje jménem kafe, které mělo stejně krásně hnědou barvu, jako jeho vlasy.


"Kdo hledá přátele bez chyby, zůstane bez přítele." - Turecké přísloví



Doktorova žena

15. října 2013 v 19:42 Moje povídky

Doktorova žena



"Nepravda je jako sněhová koule: čím déle ji válí, tím je větší." - Martin Luther



Byl naprosto obyčejný den, jako každý jiný, tedy až do chvíle než do našeho rodinného hnízdečka FBI vstoupila žena. Ano, když jde o problém, vždycky je v tom ženská, že! Tahle byla sebevědomá, kráčela hrdě s hlavou vztyčenou. Na sobě měla bílou blůzu na ní rozepnutou džínovou košili a džínové kalhoty přepásané kolem boků hnědým silným páskem, na němž byla upevněná baterka, modrý deník a řekl bych pistole, ale jestli to skutečně byla zbraň, tak to opravdu netuším. Obličej měla kulatý s plnými rty, natřenými s agresivní rudou rtěnkou. Co však na ní bylo nejvíce ohromující, byly vlasy. Velká blonďatá hříva drobných kudrlinek spadající na ramena. Morgan odhadoval, že jí může být tak kolem čtyřiceti. Docela pěkná, ale co tu u všech svatých dělá? Sem přeci nemá přístup jen tak někdo!

Morgan sledoval tu ženu s krajním podezřením, ale nepokusil se jí zastavit. Neodvážil se. Kdo ví proč. Sám to nevěděl. Na té ženě bylo něco, co nedokázal dost dobře definovat. Zkusil ji v rychlosti profilovat, ale bylo to nemožné. Byla obestřena tajemstvím. Nedokázal o ni říct nic víc, než to, že je velmi sebevědomá, ctižádostivá žena s autoritou. Osudová žena s lehkým, zrádným úsměvem.

Záhadná žena přešla celý open space až ke kuchyňce, kde stál, ach můj ty bože, kde stál Dr. Spencer Reid! Reid si jí zatím nevšiml, vařil si kafe, jenže pak se otočil a náhle stáli tváří v tvář. Reidova pleť byla najednou ještě o dva odstíny bledší, a to si Morgan myslel, že už to víc nelze. Reid vytřeštil oči a otevřel pusu, pak jí zase zavřel. Vypadal přitom jak ryba na suchu. Hrnek, který držel v rukou, pustil a horká hnědá tekutina se rozlila po podlaze. Žena se usmála a něco Reidovi řekla. Morgan to slyšet nemohl. Kuchyňka byla oddělena od open space skleněnou stěnou, takže jen viděl, co se v ní děje, ale kdyby uměl odezírat ze rtů, věděl by, že řekla: "Ahoj, zlato." Reid se ještě nejistě na to usmál a objal ji.

"Whou, kdo pak to je?" přišla k Morganovi překvapená JJ, která to celé také zaujatě pozorovala.

"Nemám nejmenší ponětí," odpověděl jí stejně překvapený Morgan. Jak to má vědět? Jo je Riedův nejlepší přítel, ale ani jemu Ried nikdy nic o žádné takovéto ženě neřekl. A vlastně jaké? Teď bylo zřejmé, že se Reid s tou ženou zná, ale kdy se poznali? Co pro něho ta žena vlastně znamená? Čím pro něj je? Myslel si, že ví o "Fešákovi" vše, ale teď! Jestli byl schopen mlčet o této ženě, co mu ještě všechno jeho přítel neřekl?

"Třeba je to jeho teta," navrhla Emily, kterou dění v kuchyňce také zaujalo.

"Ne, není, jeho teta je Ethel a ta je mrtvá," zavrtěla hlavou JJ.

"Seš si jistá? Odkud to víš? To ti řekl Reid?" odfrkl si skepticky Morgan.

"Jo, řekl mi to," zamračila se JJ.

"Jak víš, že ti nelhal?" dorážel dál Morgan a JJ se Morganův náhlý nepřátelský tón a jeho narážky ani za mák nelíbily.

"Co tím myslíš! Je to Reid, jeden z nás, jeden z rodiny, jasně že nelhal! Proč by lhal! Morgane, styď se! Vedeš tady tyhle řeči jen proto, že tě ranilo, že ti o ní neřekl!" zaútočila na něj a dala si ruce v bok v gestu matky, která chrání své dítě.

"Proč by lhal? Já jen nevím, proč nám o ní neřekl," poukázal Morgan na zjevné.

"Reid je naše rodina, je hodný, pravdomluvný a všechno, ale to neznamená, že o něm vše víme. Vždy jsem měla pocit, že nám něco tají," přidala se k Morganovi Emily. Na to neměl nikdo z nich co říct, a tak svoji pozornost obrátili zpět k Riedovi a oné záhadné ženě.

Reid se ženou se přestali objímat a teď o něčem vášnivě diskutovali. Vypadalo to, že Reid zrovna měl jednu ze svých dlouhých přednášek. Něco vášnivě vysvětloval a máchal přitom rukama. Blondýnka ho chvíli poslouchala a poté něco namítla, což odstartovalo další přednášku. Reid teď už začal přecházet z jednoho konce kuchyňky na druhý. V jeho postoji bylo jasně patrné rozčílení. Byl vzteklý tak, jak ho nikdo z týmu ještě neviděl, ani když se jednalo o šikanu na škole, nebo o zneužívání dětí, a mělo být ještě hůř. Jeho náhlá návštěva mu podala jakousi modrou složku, Reid ji otevřel a chvíli ji zkoumal. Celý se náhle rozechvěl a nahrbil se jako kočka. Žena mu něco řekla a Reid začal mlátit složkou do vzduchu a pak i o stůl, jako by odháněl mouchy. Rukou smetl z kuchyňského stolku vše, co na něm bylo. Talíře, hrníčky, misky, i skleničky to vše letělo na zem a roztlouklo se na barevné střepy. Morgan, Emily a JJ sebou poplašeně škubli. Nestačili se divit, jaký nehorázný hněv se může ukrývat v jejich mladém geniovi. Žena však nehnula ani brvou, jako by to čekala, jako by se Reid takto choval často. Reid křičel tak moc, že i tým jasně slyšel, co říká.

"To nejde, to je nemožné! Nemůžu, nemůžeme! River… sakra River, to nejde!" ta slova byla plná vzteku, ale i bolesti. Byla hořká a pálila. "Ty víš, že bych šel přes prostor a čas, znovu a znovu. Že bych zbořil osud i zákony fyziky. Že bych vraždil i zemřel pro ty, které miluji," Reid dál křičel, po tváři mu skanula slza a skupinka jeho přátel z FBI se zatřásla.

Teď byli vystrašení a to se setkávali ve své práci se skutečnými monstry. Tohle bylo však něco jiného. Tohle byl jejich přítel, nebo ne? Přítel, který právě řekl, že by byl schopný vraždit i zemřít. Udělat cokoli pro své bližní. Jasně, věděli, že Ried je srdcař, že tohle má v sobě, že je schopen hrát s neznámým ruskou ruletu, aby neohrozil na životě dalšího člena týmu. Jenže tohle bylo něco jiného. Ried teď neměl u hlavy pistoli, ta slova nebyla pronesena jako obrazné vyjádření, ale myšlena doslovně, a tohle nebyl hněv a bolest člověka, kterého Morgan, JJ a Emily znali. Nebyl to hněv a bolest klučiny z FBI, nepodobalo se to hněvu a bolesti neznámého, bylo to daleko větší, šlo to až do morku kostí. Byl to hněv mocného, který je však momentálně bezbranný.

Blondýnka Reida jemně chytila za ruce a něco mu zašpitala do ucha. Reid smutně pokýval hlavou a něco jí na to odpověděl. Poté chvíli takto stáli a navzájem si hleděli do očí.

Hotch sestoupil dolu ze své kanceláře, aby všechny členy svolal k novému případu. Moc dlouho mu netrvalo, než našel Emily, Morgana a JJ, ale proč nic nedělají a jen tak tupě hledí do… Hotch se podíval stejným sběrem, jako se dívali tři ostatní, a nestačil se divit, když spatřil svého nejmladšího člena, jak se líbá s jakousi starší kudrnatou ženou v kuchyňce, kde pravděpodobně došlo k menšímu zemětřesení. Hotch se zachmuřil. Bylo dobře, že si mladý genius někoho našel, i když ta žena, byla podle Hotchova mínění na něho moc stará, co však on má co kecat do partnerů svých kolegů? To, co se však Hotchovi nelíbilo, bylo to, že ta žena neměla, co pohledávat v ústředí FBI. Ať si to nechá domů a tady ho nerozptyluje. A co to byl v kuchyni za nepořádek, kdo může za to rozbité nádobí?! Hotch už se chtěl zeptat Morgana, Emily a JJ, když se Reid s tou ženou přestali líbat. Věnovali si ještě jeden dlouhý pohled a poté žena zvedla ruku, chvíli si hrála s jakýmsi koženým náramkem a poté s krátkým modrým výbojem zmizela.

Morgan, Emily, JJ i Hotch zalapali šokovaně po dechu, kdežto Reid to sledoval s chladným smutkem. Povzdechl si a zničeně zavrtěl hlavou, poté vyšel z kuchyňky a namířil si to přímo k ochromené čtveřici, která na něho zírala, jako by mu narostla druhá hlava. Nedokázali uvěřit svým očím. Reid teď už nebyl naštvaný ani nebrečel, jen vypadal smutný a vážný, unavený, jako by na něm visela veškerá tíha světa. Došel až k nim a nervózně se pousmál.

"Moc se omlouvám za ten nepořádek, byl jsem naštvaný," pravil a ještě jedním okem zabruslil ke kuchyňce. Žádný z jeho kolegů stále nic neřekl, byli ochromeni z toho, co viděli. "Zařídím vám nové nádobí a úklid," slíbil Reid a jeho přátelé jako němí roboti pokývali hlavami. "A Hotchi, no myslíš, že bych si mohl vzít dovolenou?" poprosil svého nadřízeného, jako by se před chvílí vůbec nic nestalo.

"Já nevím, zrovna jsem vás chtěl seznámit s novým případem," začal Reidův šéf, ještě celý zmatený.

"Hotchi, já… půjdu, i když řekneš ne… a možná… možná se nevrátím," řekl a pak všechny objal. "Proč, co ti řekla?" "Proč jsi byl tak naštvaný?" "Kam půjdeš?" Co hodláš dělat?" "Kdo byla ta žena?" Chrlili na něho otázky, když se trochu probrali z prvotního šoku i ostatní, zmatení, plní ještě strachu a nejistoty. Jenže jejich přítel jim nehodlal dát ani jen jednu odpověď a plánoval je tam tak zanechat, jenže Morgan ho duchaplně chytl a nehodlal ho pustit, dokud mu neodpoví.

"Kdo byla ta žena?" zopakoval svoji otázku.

"Morgane, je mi to líto, ale pust mě," reagoval Reid.

"Ne, dokavaď to nevysvětlíš," trval na svém.

"Dobře, je to moje žena, spokojenej!?" zabručel Reid.

"Tvoje co?!" vyhrkli všichni překvapeně.

"Ach jo, no není to tak jisté, vzali jsme se v časové bouři, když se hroutil čas a já k tomu nebyl já, měl jsem kostým, Doktor v Doktorově převleku," začal opětně drmolit Reid, jak ho tolikrát slyšeli drmolit statistiky, až na to, že tohle nedávalo smysl.

"Reide, plácáš kraviny," upozornila ho Emily, nezdálo se, že by to pomohlo.

"Ne, neplácám, jen jsem k vám nebyl moc upřímný. Je mi to líto. Je mi to skutečně moc líto. Jste tak úžasní lidé, byla mi čest…" drmolil dál Reid.

"Nebyl jsi k nám upřímný?!" zamračila se JJ, které se ani v nejmenším nelíbilo, že kmotr Henryho jí lhal, anebo že hodlá odejít a je možné, že se už nevrátí.

"Takže vy jste svoji," snažil si to zase srovnat v hlavě Hotch.

"No, to je právě spekulativní, také záleží na tom, kde se nacházíme na časové lince. Můžu jí potkat ještě jako svobodnou, zatímco já jsem již za okamžikem, kdy jsme se takříkajíc vzali, stejně jako ona, ale jo, dalo by se to tak říct."

"Výborně další odpověď, co nedává smysl. Tak jsi s ní ženatý nebo ne?! Proč jsi nás nepozval na svatbu," zavrčel Morgan. "Copak nejsme přátelé?! Copak nejsme tvá rodina?! Proč nás chceš opustit?! Proč jsi nám nic neřekl?! Proč jsi nám lhal? Chránili jsme tě, měli jsme tě rádi, byl jsi náš přítel tak sakra proč…"

"Stihni, Morgane!" zasyčel Reid s podivnou autoritou a nebezpečím. "Budu muset začít úplně od začátku," povzdechl si. "Tak za prvé, není mi 28 let, jak jste si mysleli, nejmenuji se Dr. Spencer Reid a nejsem člověk." Toto Reidovo prohlášení všem vyrazilo dech a začali se bát o duševní zdraví svého nejmladšího člena, tedy pokud vůbec byl nejmladší a byl členem jejich týmu.

"Reide, uvědomuješ si, že takovéto prohlášení učiní jen hodně duševně nemocná osoba," začala opatrně JJ.

"Jo, stejně jako prohlášení, že jste právě viděli na místě zmizet člověka. Chce však někdo z vás popřít, že jste to viděli? JJ je mi líto, ale některé strašidla skutečně jsou," na to se nikdo neodvážil nic říct. Konec konců Reid, nebo jak je vlastně jeho skutečné jméno, měl pravdu. Nemohli popřít, co viděli. Pokud neměli skupinovou halucinaci, ta žena skutečně z ničeho nic zmizela. "Nejsem člověk, jsem Pán času. Cestoval jsem přes prostor a čas a zachraňoval civilizace. Tisíce let jsem se staral o široký a rozlehlý vesmír, ale každého, kdo se mnou byl, jsem ztratil. Včetně mé ženy, kterou jste viděli. Její poslední den, byl můj první s ní. Ke stáří jsem se uchýlil na planetu, kterou jsem si oblíbil nejvíce, k lidem, které jsem miloval. Nedokázal jsem se ubránit své přirozenosti, to kým jsem, a tak jsem skončil tady v ABU v FBI. I tady mě však potkaly bolestné ztráty, které mi připomněly minulé boje, avšak myslím, že to je život. Byl jsem tu i tak šťastný a myslím, poprvé jsem se cítil… doma. Poprvé od zničení mé rodné planety jsem měl zase domov. Jenže jak vidět, minulost mě dohnala. Vesmír se znovu hroutí a potřebuje svého Doktora, aby to napravil," vysvětlil jim Reid.

"Můžeme nějak pomoct?" nabídl se Hotch. Nezáleželo na tom, jestli jim Reid o sobě lhal. Nezáleželo na tom, že je to mimozemšťan či bůh, který evidentně žil mnoho let. Nezáleželo na tom, že je to cestovatel časem, který je ženatý s ženou, kterou viděl zemřít. Nezáleželo na tom, že je to osamělý starý muž uvízlý v těle chlapce. Nezáleželo na tom, že tisíce let bojů a zachraňování, při čemž nedostal nic na oplátku, na něm zanechalo silné psychické následky. Nezáleželo na tom, že nežil na své planetě. Nezáleželo na tom, že by to dobrodružství mohlo být nebezpečnější, než na co byli normálně zvyklí. Viděl to! Pořád to částečně byl muž, kterého poznaly, akorát teď znali i druhou temnější stranu. Pořád to byl dobrý chlap, který pomáhal lidem, byl neskutečně odvážný a silný na duchu, pro své bližní schopen téměř čehokoliv. Byl roztomile dětský v některých věcech, nosil směšné oblečení, neměl rád zbraně a byl tak trochu chodící encyklopedií a počítačem dohromady. Nebyl sám, měl domov, rodinu a pořád to byl člen jeho týmu.

"Ach, Hotchi, Hotchi," roztáhl Reid svoje ústa do širokého, ale smutného úsměvu. "Můj drahý příteli. To přeci nemůžu žádat."

"Nemusíš žádat. Nezáleží na tom, co jsi, ale kým jsi, jaký jsi. Kromě toho, naše práce je chránit lidi, když by se, jak říkáš, zhroutil vesmír, lidé by zemřeli. To bychom asi neudělali to nejlepší, co můžeme. Mám pravdu?"

"Vy chcete jít se mnou, pomoci mi, i když teď víte…" říkal ohromeně Reid, ale než to stačil doříct, všichni mu do toho sborem skočili.

"Jasně!"



"Přítel vás může mít rád pro vaši inteligenci, milenka pro váš půvab, ale rodina vás miluje bez důvodu... A přece vás může rozhněvat jako žádná jiná lidská skupina." - André Maurois






Svatý muž

12. října 2013 v 14:01 Moje povídky


Svatý muž


Nastalo ticho, takové ticho, že mohl Merlin bez problému slyšet zběsilý tlukot svého srdce. Rozhlédl se kolem. Na tvářích rytířů, na tvářích jeho přátel se zračil šok, nevíra a… ach Bože, znechucení s děsem. Někteří z nich dokonce i již tasili meč.

"Co si myslíš, že děláš, Leone?" oslovil jednoho z nich Artuš. Artuš, král, jeho pán, jeho přítel, ne! Artuš, král, který kvůli magii tolik trpěl, muž kterému lhal… Lhal celé léta a podvedl ho.

"Pane je to zrádce," zaječel opatrně oslovený rytíř. Byl si moc dobře vědom, jak moc si jsou se sluhou blízcí, nebo alespoň byli.

"Zrádce?" opakoval Artuš nechápavě, jako by se před chvílí vůbec nic nestalo. "A jakým způsobem, co provedl?" zeptal se a všichni na něho hleděli nevěříce svým uším.

"Pane, copak jste to neviděl, použil magii, je to čaroděj," vysvětlil trpělivě Leon. Konečně se po Artušově tváři mihlo něco jako pochopení a Merlinovi ztuhla krev v žilách. Jeho poslední naděje byla ta tam. Jenže to by se vzápětí Artuš nemohl hystericky rozesmát na celé kolo.

"Merlin a čaroděj!"

"Ale viděl jste?!" křikl další rytíř, ale byl v zápětí utnut.

"Ano, viděl jsem. Viděl jsem, jak nás všechny zachránil. Už léta to dělá, už léta vím, že to není obyčejný sluha. Magie je špatná, je to zlo, které kazí lidi a ubližuje jim, nicméně každý z vás může odpřisáhnout, že to co Merlin udělal a dělá, je dobré pro lidi, krále a celou vlast. Je to požehnané. V Merlinovi není ani jediná kost zla, tudíž je nad slunce jasné, že to, co jste viděli, tedy nemůže být magie. Ne, byl to zázrak, proveden svatým mužem," křikl Artuš se sebevědomím úsměvem. Poplácal kamarádsky svého sluhu po zádech a poté se vydal vstříc dalšímu úseku cesty do Království Kalvika, kde měl podepsat důležitou mírovou smlouvu.




Clara Oswin Oswold

8. října 2013 v 18:14 Moje povídky

Clara Oswin Oswold




"Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratil přítele." - Roger Bacon


Rossi



Zadíval jsem se na ženu, která našemu mladému geniovi zachránila život. Neznámý byl cvičený ostřelovač, od jeho smrti nás dělilo jen krátké zaváhání a cesta prstu ke spoušti. Tedy až do chvilky než se objevila. Z ničeho nic se prostě zvedla z davu přesně v onen osudný okamžik. Neznámý vystřelil, ale nezasáhl Reida, ale ji. Spadla na zem, hruď se jí zalila krví. Reid se k ní okamžitě bez uvážení vrhnul a chytl ji do náruče. Lidé v hale začali panikařit, křičet, a bezhlavě utíkali pryč do bezpečí. Ozvaly se další dva výstřely, ale tentokrát bez zásahu, a pak to neznámý vzdal. Evidentně se rozhodl, že je v hale příliš velká panika a nebezpečí, že ho odhalí jeho místo úkrytu. Rozhodl se, že si počká na jinou, lepší příležitost.

Dívka, byla to ještě dívka. Měla krásné hnědé vlasy, svázané do drdolu, velké čokoládové oči, malý pršáček a provokativní úsměv s ďolíčky. Na sobě měla kostkované šaty pod kolena, černé punčocháče a stejně černé boty. Byla krásná a měla celý život ještě před sebou. Slabě se na Reida usmála. Natáhla ruku a odhrnula mu za ucho pramen vlasů, jenž mu spadl do bolestí zkřivené tváře.

"Jsi v bezpečí," odmlčela se. "Bezpečí, zachránila jsem tě, zase," zašeptala.

Co to u všech svatých mělo znamenat? Ona to věděla? To nebyla náhoda, že se v té chvíli postavila mezi Reida a kulku. Ale jak to? Zná neznámého, zná Reida? Pokud vím, tak Reid se nezmínil, že zná někoho tak půvabného, tak jak to…

Někdo volal sanitku, ale než se sem dostanou, bude už jistě pozdě. Reid se snažil zastavit krvácení, ale dívka ho zadržela. Zahleděla se na něho, jako by mu říkala, co už oba věděli.

"Utíkej, můj chytrý chlapče, a nezapomeň," dívka ještě jednou pohladila Reida po tváři a pak vydechla naposled.

"Kdo to je, byl?" slyšel jsem za sebou váhavý hlas Emily. Porozhlédl jsem se po jejím stole.

"Oswin Oswald," přečetl jsem z jednoho papíru.

"Clara!" zaúpěl Reid.

"Ano, Clara Oswin Oswald," kývl jsem.

"Vždy je to Clara, vždy. Nemožná dívka," šeptal mezi vzlyky Reid a choval ji v náručí. Byl jsem zmatený, stejně jako mí kolegové. Co to mělo znamenat? Vždy, jak vždy? "Žena, která se narodila, která žila, jen aby mě zachránila." To bylo nesmyslné, vadné a psychopatické prohlášení. "Clara, Clara, můj anděl, žena, která mě zachraňuje v každém prostoru a čase. Má nemožná Clara."

Reid byl evidentně mimo. Ztratil někoho blízkého, teď nemělo cenu ho vyslýchat, ani nevěděl, co pořádně mluví. Teď potřeboval oporu, klid a ochranu. Jemně jsem mu stiskl rameno a začal ho táhnout někam daleko pryč od toho všeho.



"Nejméně se bojí smrti ti, jejichž život má největší cenu." - Immanuel Kant




Kouzelník a Amelie

6. října 2013 v 12:27 Moje povídky

Kouzelník a Amelie



"Zůstaň - to je kouzelné slovo v přítelově slovníku." - Louisa May Alcottová


Emily



Už to bylo dlouho, co jsem navštívila svoji sestřenici Julii, která momentálně žila ve Velké Británii a živila se jako aupairka. Británie je daleko a my jsme měli pořád nějakou práci. Julii jsem vždy měla ráda, moc mě mrzelo, že jsem ji dlouho neviděla, ale pak se mi naskytla příležitost jet tam v rámci jakési mezinárodní výpomoci, takže když jsem spatřila šanci, okamžitě jsem po ní skočila.

Julie byla moc ráda, že mě vidí a s úsměvem přivítala i Spencera, který se mnou jel do Británie kvůli případu. Vypadalo to, že se má vcelku dobře a je spokojená, nicméně měla plnou hlavu holčičky, kterou měla na hlídání. Malá rudovlasá Skotka jménem Amelia Pondová měla prý imaginárního podivínského kamaráda, který si říkal Doktor. Rodičům se to nelíbilo, a tak Amelie vystřídala už čtyři psychiatry.

Když mi to Julie líčila, pomyslela jsem si, že na to, že Doktor byl jen nevinný výplod dětské fantazie, měla Amelie až moc "odborné pomoci". Psychiatři mohli udělat více škody než užitku, slíbila jsem, že se se Spencerem na Amelii podíváme. Svůj názor jsem však změnila, když jsem spatřila Amelinin pokoj. Její fantazie hraničila s posedlostí.

Pokoj byl celý natřený na modro, všude po stěnách byly dětské obrázky, patrně Amelininé výtvory, na kterých byly dvě nebo tři postavičky navzájem se držící za ruce a sem tam se objevoval i jakýsi modrý čtvereček. Myslím, že to měla být modrá policejní budka, podle trojrozměrného modelu, který se jí válel na stolku.

Amelie seděla na své posteli s deskami a barvičkami a kreslila další obrázek, rudé vlasy jí přitom padaly do obličeje a čelo měla soustředěním nakrabacené.

"Ahoj, Amelia, jsi Amelia, že?" začala jsem.

"Amy," zabručela rudovláska, aniž by se na nás jen na chvíli podívala.

"Ahoj, Amy, já jsem Emily a tohle je můj kamarád Spencer," představila jsem nás, zatím co se Spencer vydal na důkladnější prohlídku pokoje.

"Jste psychiatři?" zeptala se okamžitě. Ano, více méně, ale nejsme tu pracovně, byla pravdivá odpověď, ale tu by Amelie těžko zkousla. Očividně skutečně neměla s psychiatry moc dobrou zkušenost.

"Jsem Julinina sestřenice, dlouho jsem ji neviděla, tak jsem vás sem se Spencrem přišla navštívit," odpověděla jsem nakonec. Dívka se evidentně uvolnila, přestala být tak nepřístupná, dokonce i odložila desky na postel a zvědavě si nás začala prohlížet.

"Aha, takže jste mi nepřišli tvrdit, že otrhaný Doktor neexistuje?!" No, takže ještě nepolevila úplně ve své ostražitosti, pomyslela jsem si.

"Ne Amy, to skutečně ne," řekl se náhle Spencer. Zamračila jsem se. To nebyla obvyklá taktika, jak zacházet s lidmi, jako byla Amelie. "Tohle je on, tvůj otrhaný Doktor?" zeptal se a ukázal na jeden obrázek, na kterém byly tři postavičky držící se za ruce. Ta, na kterou ukazoval, byla nejvyšší. Amelie se konečně usmála a přikývla.

"Jo, to je on," přikývla. Vypadalo to, že se Spencerovi povedlo získat si její důvěru, protože najednou začala sama od sebe o Doktorovi vyprávět. "Jedl rybí prsty s pudinkem a měl bazén v kině."

"Rybí prsty s pudinkem?" podivila jsem se, z té kombinace se mi zvedl žaludek. Amelie však horlivě přikývla.

"Jo, byl tak trochu podivín," přiznala.

"Aha, a jak jste se seznámili?" zeptala se.

"Spadl mi na zahradu," odpověděla prostě. "Byla jsem doma sama a modlila se, když jsem uslyšela rachot, tak jsem běžela dolů podívat se, co se děje a tam na zahradě ležela povalená modrá budka a on z ní vylezl celý mokrý a otrhaný," mluvila souvisle, nebrebentila, nesnažila se nám všechno hned vysvětlit a přesvědčit nás tedy o své pravdě. Prostě jen konstatovala fakta, což bylo zvláštní, protože to neodpovídalo žádné psychické poruše. Kdyby to, co říkala, nebyly úplné nesmysly, myslím, že bych jí zcela pevně věřila, že říká pravdu. Možná Doktor byla jen metafora pro někoho, kdo Amelii ublížil. Ta myšlenka se mi ani za mák nelíbila. Podívala jsem se na Spencera, ten však dál zkoumal Amelinin výkres s podivným výrazem ve tváři, jakýmsi smutkem a nostalgií, jako by byl sám ztracen ve svých vlastních vzpomínkách.

"A nebála ses ho? Konec konců byla jsi doma sama a on se choval divně."

"Ne, Doktor byl hodný. Spravil mi díru ve stěně," Amelie se zamračila a švihla rukou k protější stěně. "Byla děsivá. Viděla jsem v ní obří oko a pak se z ní ozývalo "Vězeň jedna utekl". Proto jsem se modlila, aby někdo přišel a spravil to. Moje prosba byla vyslyšena, ukázal se Doktor. Slíbil mi, že se za pět minut vrátí, ale nevrátil."

"To mě mrzí, Amy. Skutečně moc, moc mrzí," ozval se znovu Spencer. Po zádech mi přeběhl mráz. Spencer to řekl tak upřímně, jako by nesl skutečně vinu za to, že se Amy otrhaný Doktor nevrátil. "Poslyš, tohle bude ta jeho budka, tohle jsi ty a tenhle chlapec je Rory, není?" zabýval se můj kolega dál dětskou malbou.

"Rory?" nechápala jsem, ale Amélie překvapeně přikývla.

"Ano, přesně tak. Rory je můj kamarád, chodíme spolu do školy. Jak to, že víte o Rorym? To vám řekla Julie?" To byla dobrá otázka, odkud toho chlapce Spencer znal, protože Julie nám o něm neřekla.

"Ach, má Amy, má drahá, drahá statečná Amelia Pondová. Amy a Rory, Amy a Rory vždy spolu, vždy a navždy," zašeptal a smutně se usmál. "Jsem kouzelník, proto to vím, vím totiž vše."

"Kouzelník? Předvedeš mi něco?" vyhrkla nadšeně zrzka.

"Jasně, ale počkej, tady něco máš," došel k holčičce a nahnul se k ní. Dlouhými štíhlými prsty jí sáhl za ucho do vlasů a vytáhl z nich lesklou stříbrnou minci. Na to se oba rozesmáli.

"Ještě nějaké," škemrala Amelie. Spencer vylovil z vesty svojí stříbrnou hůlku a zmáčkl na ní nějaké tlačítko. Světélko nahoře se nyní jako už tolikrát předtím rozvířilo, hůlka vydala mírný bzukot a hračky, které se povalovaly Amelii na zemi, se uvedly najednou do pohybu. Nezáleželo na tom, po kolikáté jsem to viděla, když tohle ukazoval Henrymu, stále mě to fascinovalo. Amelie však moc šťastná nebyla. Víc ji zajímala Spencerova hůlka než samopohyblivé hračky.

"To je moje magická hůlka," představil jí Spencer sonický šroubovák, jak tomu sám říkal.

"To, to je ta věc, kterou Doktor použil na to, aby spravil tu prasklinu ve zdi," nakonec vypadlo z Amelie. "Akorát tohle světlo je zelené, Doktor měl modré."

Zamračila jsem se. Pamatovala jsem si, jak mi tu věc Spencer vysvětloval. Jediné co jsem z toho pochopila, bylo to, že ta věc je jeho osobní vynález a dokáže pohybovat fotony. Nikdo jiný takovou věc nemá, nebo by jí mít neměl. Popravdě jsem si ani nedokázala představit někoho stejně chytrého, jako je Spencer, aby něco takového dokázal sestrojit.

"Tak to byl asi také kouzelník," opáčil prostě můj kolega. "Ale kouzelníkům bys, Amy, věřit neměla!"

"Proč ne?" zeptala se Amelie nevině.

"Protože máme spoustu tajemství a k jejich uchování musíme lhát. Jsme prolhaní, Amy. Doktor není Bůh, není hrdina, je to jen bláznivý muž s budkou. Drž se Roryho, drž se muže, který tě miluje, muže který tě bude chránit a čekat na tebe po dva tisíce let, a slib mi něco. Až zase potkáš svého Doktora, prašť ho, pořádně ho prašť po hlavě," poprosil jí Spencer, pohladil jí po zrzavých vlasech a lehce políbil na čelo.

Konečně jsem pochopila, na co si to mladý genius hrál. Nejdřív si získal Amelii a poté ji opatrně nasměroval ke skutečným lidem. Lidem, které na rozdíl od záhadného podivínského Doktora opravdu zná a může jim důvěřovat, kteří ji neopustí a nezradí. Řekl jí, ať se brání, před těmi, kteří jí můžou ublížit. Ale i když jsem teď Spencerovo podivné chování a jeho řeči, celou manipulaci chápala, skutečně to musel udělat takhle? Musel s malou Amelií hrát na to, že Doktor skutečně existuje, musel jí ukázat, jak moc si jsou s jejím vymyšleným kamarádem podobní, musel to zlo, které se na Amelii Doktor dopustil, vztáhnout na sebe? Odkud věděl o Rorym a kde se vzaly dva sonické šroubováky?

Amelie překvapeně zamrkala a pak se vrhla Spencerovi kolem krku. V úplném rozporu s tím, co jí řekl, nebo ne? Amelia Pondová byla zvláštní dívka, možná stejně zvláštní jako Spencer, nebo její otrhaný Doktor.



"Bez rodiny se člověk chvěje zimou v nekonečném vesmíru."

- André Maurois




Lháři - Sen (3/3)

3. října 2013 v 22:50 Moje povídky

Probudil jsem se celý zpocený. Peřina se válela zmuchlaná odkopnutá na zemi a oknem proudil do místnosti chladnější noční vánek. Trvalo několik minut, než jsem si uvědomil, kde to jsem a než jsem zklidnil svůj dech. Bylo nemyslitelné, abych si teď v klidu lehl a pokusil se znovu usnout. Moc dobře jsem věděl, že bych to nedokázal, a tak jsem se místo toho vyplížil z ložnice na chodbu a pak i do obýváku.

Pohled mi padl na zvedající se a klesající oranžové peřiny, pod kterou se ukrýval David. Přišel jsem až k němu. Poklidně si tam v tichosti ležel a z peřiny mu vykukovala jen hlava. Nechrápal, což bylo s podivem. Vždy jsem si představoval, že chlap jako on, prostě chrápat musí, že to mají tyto typy přímo za povinnost. Když však jsem teď pohlédl na jeho vyrovnaný spokojený obličej s lehkým úsměvem, dávalo to větší smysl. V tu chvíli vypadal tak nevině a spokojeně. Jak může být tak spokojený, tak klidně spát po včerejšku? To nemá strach? Je jako nemluvně. O čem se mu tak zdá? Vzpomněl jsem si na svůj sen a mírně mě bodlo svědomí.

Sen je zážitek iluzorních obrazů, hlasů nebo jiných vjemů vytvářených mozkem během spánku v rámci procesu snění. Sny často ukazují události, které jsou ve skutečnosti nemožné nebo nepravděpodobné, a jsou obvykle mimo kontrolu spáče, ale vycházejí z vnějších i vnitřních podnětů, vzpomínek a představ spícího. Proto jsou často mišmašem toho, co se děje v našem životě. Obraz, který tvoří naše podvědomí.

To, že v mém snu jsme s Davidem nepředstírali vztah, ale měli vztah, neznamenalo, že jsem se do něho zamiloval, nebo snad že on po mně touží. Ne, ale znamenalo to, že celá ta záležitost se mi dostává pod kůži čím dál tím víc. Ta mise na mě má vliv a to takový, který se mi ani za mák nelíbí. To byl přesně ten důvod, proč jsem chtěl odstup, nejen protože jsem byl ve věcech ohledně lásky nezkušený, ale proto, že jsem věděl, že taková věc člověka psychicky poznamená. Věděl jsem to a stejně jsem dopadl, tak jak jsem dopadl. Dopadl na zem a těžce s odřeninami a škrábanci. A teď tady sedím, sleduji svého šéfa/přítele, jak spí a vzpomínám na svůj erotický sen o něm. No, možná že říct, že to byl erotický sen, bylo trochu přehnané, vzhledem k tomu, že se tam jednalo jen o pusu a tu jsme si už dali a více než jednou, ale také o to, že v něm byla i druhá část. Ta podstatnější!

Většina snů, které si člověk zapamatuje, se odehraje těsně předtím, než se člověk probudí. Je to jak když startuje počítač a prohlíží data. Znáte to, když si ještě ve snu postupně začnete uvědomovat, že to není pravda, že se vám to zdá a v ten daný moment, můžete začít sen přetvářet podle toho, co si již částečně vědomě víte. Nestává se to často, ale to je chvíle, kdy můžete vytáhnout něco ze svého podvědomí a něco pochopit, uvědomit si a dozvědět se.

Události předešlého dne na mě měly velký vliv a emoce se ve mně vařily. Sen to odrážel jako zrcadlo. Jako pokroucené zrcadlo, které vše zhustilo a přibarvovalo skutečnost, ale to na věci nic nemění, že jsem přeci díky němu mohl vidět ušmudlaný obrázek pravdy. Ten kluk… Sen mi nahlodal obraz toho, co jsem viděl, a ukázal, že jsem měl vidět víc. Měl jsem vidět mnohem, mnohem víc! Ten kluk…

Povzdechl jsem si a přešel do kuchyně, kde jsem si nalil vodu z kohoutku do malé broušené skleničky.

"Noční můra?" Vystrašeně jsem sebou škubl a polil si pyžamo. Skvělý! Šef na mě hrál boudu a je vzhůru. Pravděpodobně byl vzhůru a věděl o mně jen, co jsem vylezl z ložnice, což také znamená, že věděl o tom, že jsem ho pozoroval. Ne… Ne, ne, nedělej předčasné závěry, nikdy nevíš! Rozkázal jsem sám sobě nepanikařit.

"Jo, tak nějak, nemůžu spát," zašeptal jsem snažíc se, zakrýt svůj šok, že je vzhůru.

"Kvůli včerejšku?" David se posadil a protřel si oči. Uvědomil jsem si, že na rozdíl ode mě nešeptá. Proč taky, v bytě kromě nás dvou nikdo další nebyl a oba jsme teď už byli vzhůru.

"Jo," potvrdil jsem mu jeho domněnku.

"Včerejšek byl těžký," přikývl.

"Přemýšlel jsem," řekl jsem.

"O čem?"

"O tom kdo nás sledoval," upřesnil jsem.

"Romane, ohledně toho, nemusel nás nikdo sledovat," začal David rozpačitě. "Měl jsem jen špatný pocit, třeba to z ničeho reálného nevycházelo."

Prudce sem zakroutil hlavou. "Ne. Ty jsi pes."

David překvapeně zamrkal. "Jsem pes?!!"

"Ano, větříš stopu. Nemusí být žádný rozumově podložený důkaz, ale ty víš, cítíš."

"V tom obchoďáku byla zpsuta lidí, samozřejmě, že nás pozorovali, ale to ještě neznamená, že tam byl i náš vrah."

"Ne, nebyl," souhlasil jsem pevně a můj kolega se zamračil. "Nebyl tam vrah, ale někdo stejně tak důležitý."

"Co tím myslíš?" nechápal David.

Hlasitě jsem si povzdechl. "Celou dobu, co tu jsme, se nic zajímavého nedělo," začal jsem.

"No, to bych úplně netvrdil. Vyloučil jsi jednoho podezřelého, nechal se zbít, upozornili jsme na sebe a navzájem jsme se blíž poznali," začal mi David oponovat a já si pomyslel, že to naše vzájemné bližší poznání, bylo víc, než jsem chtěl, ale to bylo nyní jedno.

"Ovšem, ale teď jsem měl na myli něco jiného. Dosud se nám zdálo, že jsme mimo radar vraha a snažili jsme se na sebe upozornit. Pravda, neměli jsme ještě na to moc času, vzhledem k tomu, že jsme tu teprve týden a oba pracujeme. Nic se nedělo, byl docela klid, ale co když to bylo jenom zdání," řekl jsem a máchl rukou směrem nahoru se zvednutým ukazováčkem v gestu "zamysli se". "Víš, je tu zajímavá náhoda."

"Zajímavá náhoda," David skepticky zvedl obočí, ale bylo jasné, že jsem ho zaujal.

"Vzpomínáš si na toho kluka na party, který přišel, jen aby snědl všechny křupky, které naše okouzlující hostitelky koupily?" zeptal jsem se.

"Jo, jasně," přikývl.

"Co kdybych ti řekl, že byl včera v tom obchoďáku?" zakřenil jsem se na svého parťáka.

"Viděl jsi ho?!"

"Ano, tedy nejdříve jsem ho hned nepoznal, ale čím víc o tom přemýšlím, tím jsem si víc jistý, že to byl on," odpověděl jsem.

"Možná skutečně náhoda, je to jen dítě a ten obchoďák není od sud tak daleko," bral to na lehkou váhu.

"Ne, Davide, ale bez rodičů? Sám? Kolik pak bylo? Nebylo zrovna odpoledne, víš? Kolik pak mu je, že sám večer nakupuje v obchodním centru u kina zmrzlinu? Kde vzal vlastně ti peníze za, co tu zmrzlinu koupil, od rodičů, ty by ho asi těžko pustili takhle večer samotného? Byl na party taky sám?" opět jsem to ze sebe sypal a David se zachmuřil v realizaci toho, co jsem řekl a co by to znamenalo. "Správně," potvrdil jsem mu závěry, které jsem přímo viděl, že se mu honí v hlavě.

"To chce panáka," prohlásil a začal se přehrabovat v lahvích u baru. Sledoval jsem ho s mírným pobavením.

"Víš, že jsi docela alkoholik?!" vytknul jsem mu a on konečně našel to, co hledal. Vyndal flašku se zlatavou tekutinou s velkým nápisem Medovina a dva skleněné panáky. "Ne díky, já nebudu," odmítl jsem panáka. David se na mě nedůvěřivě zašklebil.

"Bude toho víc, podle toho, jak se tváříš. Tak povídej," vyzval mě a i přes mé protesty mi toho panáka nalil.

"Tak fajn," kývl jsem. "To, že nás někdo sledoval po té oslavě, by ukazovalo na to, že vrah na té oslavě byl a všiml si nás. Tam také lehko mohl získat toho kluka a uplatit ho, aby nás sledoval."

"To máme hned několik podezřelých," řekl můj kolega.

"Veronika. Bylo zvláštní, jak jsme jí včera potkali, a uhodla, kde jsme byli. Navíc mluvila, jako by nám vyhrožovala," pravil jsem.

"Váňa tam byl taky," připomněl mi David.

"Ten to nebyl," zavrhl jsem to.

"Zmlátil tě, je schopen dost velké surovosti," podotkl.

"Tobě teda leží v žaludku. Myslím, že to už jsme probrali," ušklíbl jsem se. "Ale teď vážně. Mohl to být Bedřich. Vedl dost divné řeči."

"A proč by to dělal, nemá důvod," zavrtěl můj přítel.

"Nebo ho ještě neznáme," upozornil jsem.

"Mohla to být Nataša. Je až moc milá, až příliš se všude motá a až neuvěřitelně zvědavá. Mluvila s Váňou, těsně před tím, než se na tebe vrhl. Co když to, co mu řekla, si Váňa špatně nevyložil, co když se ho nesnažila umírnit v šikaně, ale poštvat ho na tebe," řekl David a hodil do sebe svoji sklenku zlatavé tekutiny.

"To si nemyslím," zavrtěl jsem hlavou.

"Nebuď slepý jen proto, že je milá a stali jste se kámoši. Divil by ses, jak často narazíš v téhle zatracené práci na bezva člověka, a pak najednou zjistíš, že byl celou dobu vlastně proti tobě a chtěl ti ublížit. Nezapomeň, kde ti dva pracují. Navíc co vlastně dělali na té party? Jak se tam ty dva dostali?"

"Jo to máš pravdu, ale Nataša o nás věděla už delší dobu, proč by čekala až do té party, aby snad potkala toho kluka a vymyslela způsob, jak nás sledovat, aniž by se prozradila, proč? To mi nesedí," vysvětlil jsem moji důvěru k ní a také se nakonec napil. Překvapeně jsem zamrkal. Pohlédl jsem na sklenku, pak na láhev s nápisem Medovina, na Davida a zpět na sklenku. Zdálo se mi to, nebo v té medovině nebyl alkohol? Tedy vůbec to nebyla medovina, ale čaj!

David se na mě provokativně zazubil. "Nezdálo se ti to. Je to čaj," potvrdil mi mojí domněnku.

"Předstíráš, že jsi opilý," konstatoval jsem překvapeně.

"Někdy. Člověk se tak občas něco zajímavého dozvím, k čemu by se obvykle nedostal, nebo mi je prominuto něco, co by jinak nebylo.

"Ty jsi ale zmije," obvinil jsem ho, ale s úsměvem na tváři. Neurazil se, smál se se mnou, pak však zvážněl.

"Pamatuj, nemusí být vše tak, jak se na první pohled zdá."

"Jo," zahučel jsem na souhlas a pohled mi automaticky zabloudil k láhvi Medoviny, ve které byl čaj.

"Nepřišlo ti divné, že nám Klára s Evou udělaly party na přivítanou? Nebylo trochu zvláštní, že jsme je potkali hned první den a to ve Stromovce, ta odsud není zrovna nejblíž, a ony okamžitě věděly, kdo jsme," David nadzvedl své černé obočí.

"Jo, připadalo, ale co tím konkrétně myslíš. Naznačuješ, že o nás vrah věděl už dřív a něco udělal už předtím, jen jsme si toho nevšimli?"

"Ne, to zrovna ne. To bychom si všimli. Jsme opatrní. Možná až moc a to je chyba. Z toho co zatím máme, nemůžeme nic moc usoudit," řekl.

"Myslíš, že jsme neměli z toho obchoďáku tak rychle zmizet? Chceš povolit uzdu a pustit vraha až těsně k nám. Nechat ho ať se sám prozradí a zkusí si na nás to, co udělal těm ostatním," odtušil jsem.

"Nechci, ale možná nebudeme mít jinou možnost," přiznal David.

"Jasně," kysele jsem se na něj zašklebil. Tak to je geniální, teď už víme, že po nás někdo jde, nevíme, kdo a plán je takový, že s tím nebudeme dělat nic, vůbec nic! Není někde v předpisech, že se máme vystavovat, co nejmenšímu nebezpečí, co to jde? Jo, jako by někomu na těch pitomých příručkách a neřízeních záleželo. Neměl jsem to Davidovi za zlé, myslím, že je asi ten poslední, který by mě chtěl vystavit velkému nebezpečí. Nelíbilo se mu to stejně jako mě, ale nemohli jsme zatím na vybranou.





Lháři - Sen (2/3)

3. října 2013 v 22:48 Moje povídky

V neděli jsme byli v kině. Nevím, jak se to jmenovalo, hrála tam Sandra Bullock agentku FBI, která byla taková drsňačka. Měla za úkol vydávat se za jednu soutěžící v miss. Byla to tak trochu myšleno jako lepší akční komedie, ale nemohla mi neujít ta souvislost a proč David vybral právě tento film.

Bylo 20:35, když jsme vyšli z kinosálu. V obchoďáku však pořád bylo spoustu lidí, i tady nahoře ve třetím patře, kde se nacházelo palace cinemas, prodávalo se předražené pití, zmrzlina a smrdělo to tu popcornem. Oči mi zavadily o chlapce v modré kšiltovce, který si zrovna kupoval zmrzlinu. Chlapec si narovnal čepici a věnoval mi zaujatý, zvědavý pohled. V ruce držel křupky a líně je přežvykoval v ústech.

"Líbil se ti film?" zeptal se mě David a tím mě vrátil zpět do reality k němu.

"Hmmm, nebyl špatný, i když nemám rád Sandru Bullock," odpověděl jsem. "Bylo to zajímavé a slušně jsem se pobavil. Jako love story o naší Katce Práškové."

"Love story o Prááááškovéééé," protáhl se smíchem jméno naší kolegyně. "Jo, to jsi celkem vystihl, ale dobře pokud to nebyl tip filmu, který máš rád, na co bys tedy šel?"

"Ne, tvůj odhad byl naprosto přesný," bral jsem to celé zpět. "Jen je to opravdu sranda se dívat na špionážní film o lidech v přestrojení, když jsi sám jedním z nich a znáš realitu."

"Ok, tak jaký je tvůj oblíbený film?" otázal se David házeje do koše lístky s papírovými kelímky od Coca-coly.

"Budeš se smát," podezíral jsem ho a nechtěl mu to říct.

"Ne, nebudu, přísahám, čestný skautský," zvedl ruku ukazující tři prsty ukazováček, prostředníček a prsteníček dlaní ke mně.

"Ty jsi byl skaut," nedůvěřivě jsem si ho přeměřil.

"Pořád jsem," pokrčil rameny.

"Jo, vážně? A který z jejich zákonů zachováváš? Skaut je totiž pravdomluvný. Skaut je věrný a oddaný. Skaut je prospěšný a pomáhá jiným. Skaut je přítelem všech lidí dobré vůle a bratrem každého skauta. Skaut je zdvořilý. Skaut je ochráncem přírody a cenných výtvorů lidských. Skaut je poslušný rodičů, představených a vůdců. Skaut je veselé mysli. Skaut je hospodárný. Skaut je čistý v myšlenkách, slovech i skutcích," vyjmenovával jsem na prstech skautské zákony.

"Slíbil jsem, pomáhám vlasti a bližním, a to také dělám. Nebo se o to alespoň snažím."

"Tak jo, vyzkouším tvoje odhodlání," rozhodl jsem se. Opřel jsem se o zábradlí, které chránilo procházející na kolonádě u jednotlivých obchůdků v patře od propasti, výhledu skrz jednotlivá patra obchodního centra. Otočil jsem se k Davidovi a lišácký jsem se zazubil. "Povím ti můj nejoblíbenější film, ale jestli se zasměješ, nebudu ti už věřit ani nos mezi očima."

David přikročil ke mně, až se jeho špičky bot dotýkaly těch mích a se předstíranou hrdostí a nadsazeným odhodláním pravil: "Tak do toho!"

"Můj nejoblíbenější film je…" nechal jsem si dramatickou chvilku. "Sám doma."

David si na pár vteřin zachoval svůj pokerface, jenž jsem viděl ho využívat tolikrát při výsleších zločinců, ale pak se začal klepat. Pravý koutek úst se mu nekontrolovatelně začal cukat a David se musel třikrát hluboce nadechnout a vydechnout, ve snaze se nezačít smát na celé kolo. Sledoval jsem jeho boj se zdravou škodolibostí a začal ho ještě popichovat.

"Nějak si zbledl a chvěješ se? Nejsi nemocný?" David zavrtěl hlavou. "Seš si jistý?" Další zavrtění. "Zdá se mi, že jsi náhle oněměl. Čím to asi tak bude?" David neodpověděl a dál mlčel, ale ještě několik minut, až jsem musel nakonec přiznat prohru. "Fajn, vyhrál jsi."

"A dostanu za to nějakou odměnu?" zeptal se mě, když konečně zase mohl promluvit, aniž by se rozesmál.

"O odměně předtím řeč nebyla," upozornil sem ho.

"A budeš se se mnou alespoň líbat?" Vytřeštil jsem na něho oči.

"Cože?" vyhrkl jsem zděšeně.

"Lidé se na nás dívají, flirtuješ se mnou a já tě chci," poukázal, ale můj mozek to nebyl schopen strávit. Tohle nebylo flirtování ne!? On chce co? Teď si dělá srandu, musí si dělat srandu. Je to vtip, další lež do zásoby. Nebyl to vtip. David mi položil ruku zezadu na krk. Zamotal své prsty do mých vlasů, malinko se naklonil ke mně a přitiskl své rty na mé. Byly jemné a vláčné. Zadržel jsem dech. Prudce se mi rozbušilo srdce. Chtěl jsem ho odstrčit a dát mu facku. Neudělal jsem to. Chtěl jsem protestovat, ale tím jsem mu jen usnadnil cestu k vstupu. Jazykem vklouzl do mých úst a prohloubil polibek. Druhou ruku omotal kolem mého pasu a ještě si mě přitáhl. Cítil jsem vůni jeho kolínské. Žaludek se mi sevřel. David mě líbal. Bylo to hrubé, hladové a příjemné. Ano, přiznávám se, líbilo se mi to. Moc se mi to líbilo. Byl jsem vzrušený a cítil jsem na stehně, že David je na tom úplně stejně, a pak to náhle bylo pryč. Museli jsme se nadechnout. Bylo po všem. David stál vedle mě v bezpečné vzdálenosti a rošťácký se šklebil.

"No, páni, to bylo naprosto perfektní," utrousil.

"Bastarde, ještě jednou to uděláš a budeš mrtvý muž!" zasyčel jsem.

"Udělám co?" hrál neviňátko.

"Nemluvím s tebou," vztekal jsem se jako malé děcko. "Svěřil jsem se ti, jak moc je tohle pro mě těžké, a ty to ještě zhoršuješ."

"Promiň, zlato, mám své chyby. Jsem hrozně majetnickej a také neustále zapomínám, že ti vadí, když tohle děláme na veřejnosti. Víš mít tě tahle blízko je jak droga. Neumíš si ani představit, jak dlouho jsem o tomhle snil a styděl bych se, kdybych měl přiznat, co ještě jsem si představoval." Cítil jsem, jak mi jde horkost do tváří a do uší. To bylo přiznání! Ne tak počkat! Počkat, počkat, počkat, tohle by David nikdy, nikdy neřekl ani neudělal… Takhle to nebylo. Mám neuvěřitelnou paměť, pamatuji si všechno a to i každý rozhovor, co jsem vedl, tedy kromě toho zatraceného pátku, pamatuji, pamatuji si každé slovo a takhle to nebylo… "Měl jsem však k tomu dva velmi závažné důvody," pokračovala dál pokroucená verze Davida, já si založil ruce a zvedl tázavě jedno obočí. "Zaprvé proto že tě miluju a dost dobře se nedokáži už ovládat…" Sarkasticky jsem se v duchu rozesmál. Miluje, miluje! Ano to řekl, ale nemyslel to vážně a rozhodně k tomu nedodal to zatím. "A ten druhý důvod ti vysvětlím doma," zavrkal mi do ucha, chytl mě za ruku a začal mě táhnout pryč. Někdo nás sleduje, uvědomil jsem si. Někdo nás sleduje. Nenápadně jsem se rozhlédl kolem, nic podezřelého jsem však nezahlédl. Kdo to je, kde je?!

Vysoký muž v kapuci, přežvykující párátko, do nás vrazil. S líným zaučením "Sorry", prošel dál kolem nás. Kdo to je, kde je?! Muž a žena ve středních letech s dvěma dětmi, dívkou a chlapcem stáli v krámku s nábytkem a vybírali jakousi lampu. Byla skleněná, krásná vitráž. Dívku s chlapcem to moc nezajímalo. Jemně se pošťuchovali, když se jejich rodiče nedívali. Kdo to je, kde je?! Skupinka teenegeru stála u ohrádky před pokladnou kina a dokladovala se, na co vlastně chtějí jít. Několik párů očí o nás zavadilo z různých krámků a obchůdků. Nic vyloženě divného, nebo alespoň myslím. Tak proč si David myslel, že nás někdo sleduje? Kdo to je, kde je?! Jasně že nás sledovali, byli jsme na veřejnosti, v obchoďáku, kde byla spousta lidí. Navíc jsme homosexuální pár, což nehledě na to jak naše společnost je tolerantní, vždy to poutá pozornost. Všichni si nás prohlíželi, ale tohle bylo trochu něco jiného. I já jsem měl ten nepříjemný pocit. Ale kdo to je, kde je?!

Dítě kolem osmi let v kšiltovce sebralo od brunetky za pultíkem zmrzlinu a sedlo si na jednu z volných židlí v cukrárně, vedle ženy, která si četla Blesk. Kdo to je, kde je?! Dítě na nás upíralo pohled, lízalo zmrzlinu a jedlo brambůrky. Jedlo s otevřenou pusou a pořád se na nás dívalo. Bylo mi povědomé. Ale odkaď jsem toho chlapce znal? Ale kdo to je, kde je?! Chlapec, malý chlapec ve velkém obchoďáku… malý chlapec v obchoďáku a sám. Sám. Sám bez rodičů… Malý chlapec ve velkém obchoďáku sám bez rodičů v půl deváté… Malý chlapec ve velkém obchoďáku sám bez rodičů si v půl deváté kupuje zmrzlinu… Kde vzal vůbec peníze na to si jí koupit? Proč má ty křupky? Ty křupky přeci neměl. Tak to nebylo.

Sebral jsem se a šel až k němu. "Hej, Romane, kam to jdeš?" nechápal David. Já ho však neposlouchal. Nebyl skutečný, stejně jako vše kolem. Došel jsem až k tomu chlapci. Ten ani nehnul brvou a pořád se na mě tak zpytavě díval.

"Kdo jsi?!" vyštěkl jsem na něho, až se několik dalších lidí zděšeně ohlédlo. Chlapec se však nelekl, jak by od takového kluka člověk očekával.

"Dobrý den," pozdravil slušně a na mou otázku ovšem neodpověděl.

"Kdo jsi? Proč má ty křupky? Neměl jsi brambůrky, navíc brambůrky se k zmrzlině nehodí," naléhal jsem dál.

"Záleží na tom?" pokrčil chlapec rameny.

"Samozřejmě, že na tom záleží. Ty seš jediná věc, která se od reality liší."

"To není pravda. To co David řekl a udělal, se lišilo od reality daleko víc," upozornil mě s vítězným šklebem.

"To se však vůbec netýká té otázky. To je čistě osobní věc a můj problém, ale ne s prioritou jedna. Nic ti do toho není a rád bych uvítal, kdybys mi konečně odpověděl," odpálkoval jsem to.

"Odpověděl na co?" dělal hloupého a já začal ztrácet trpělivost.

"Poslyš, tohle není skutečnost. Tohle je sen. Ty nejsi malý chlapec ve velkém obchoďáku sám bez rodičů si v půl deváté kupující si zmrzlinu, ty jsi moje odpověď. Jsi moje podvědomí, odpověď na mé otázky, například: Co takový chlapec dělal v tolik hodin sám v obchoďáku? Za co si tu zmrzlinu koupil? Proč s ním nebyli rodiče?... Odpověď je prostá, protože ten, kdo nás sledoval, byl on. Ne, že by byl vrah, nebo nás sledoval ze zvědavosti. Pravděpodobně ho někdo uplatil, protože uplatit dítě je velmi jednoduché. Dítě jako špion, je nenápadné a dobré, baví ho to, je to pro něho hra. Patrně ani neví, čeho se dopustí, a že je to pro zlou věc. Avšak to není všechno. Moje podvědomí mi říká, že vím ještě víc. Takže znovu kdo jsi? Proč máš ty brambůrky?" chrlil jsem ze sebe téměř bez dechu.

"Přišel jsem sem jen proto, abych je všechny sněd," zazněla odpověď a já zalapal po dechu. Ježíš marja, to je on! Ten chlapec…





Lháři - Sen (1/3)

3. října 2013 v 22:46 Moje povídky

Sen


V neděli jsme byli v kině. Nevím, jak se to jmenovalo, hrála tam Sandra Bullock agentku FBI, která byla taková drsňačka. Měla za úkol vydávat se za jednu soutěžící v miss. Byla to tak trochu myšleno jako lepší akční komedie, ale nemohla mi neujít ta souvislost a proč David vybral právě tento film.

Bylo 20:35, když jsme vyšli z kinosálu. V obchoďáku však pořád bylo spoustu lidí, i tady nahoře ve třetím patře, kde se nacházelo palace cinemas, prodávalo se předražené pití, zmrzlina a smrdělo to tu popcornem. Oči mi zavadily o chlapce v modré kšiltovce, který si zrovna kupoval zmrzlinu. Chlapec si narovnal čepici a věnoval mi zaujatý, zvědavý pohled.

"Líbil se ti film?" zeptal se mě David a tím mě vrátil zpět do reality k němu.

"Hmmm, nebyl špatný, i když nemám rád Sandru Bullock," odpověděl jsem. "Bylo to zajímavé a slušně jsem se pobavil. Jako love story o naší Katce Práškové."

"Love story o Prááááškovéééé," protáhl se smíchem jméno naší kolegyně. "Jo, to jsi celkem vystihl, ale dobře pokud to nebyl tip filmu, který máš rád, na co bys tedy šel?"

"Ne, tvůj odhad byl naprosto přesný," bral jsem to celé zpět. "Jen je to opravdu sranda se dívat na špionážní film o lidech v přestrojení, když jsi sám jedním z nich a znáš realitu."

"Ok, tak jaký je tvůj oblíbený film?" otázal se David házeje do koše lístky s papírovými kelímky od Coca-coly.

"Budeš se smát," podezíral jsem ho a nechtěl mu to říct.

"Ne, nebudu, přísahám, čestný skautský," zvedl ruku ukazující tři prsty ukazováček, prostředníček a prsteníček dlaní ke mně.

"Ty jsi byl skaut," nedůvěřivě jsem si ho přeměřil.

"Pořád jsem," pokrčil rameny.

"Jo, vážně? A který z jejich zákonů zachováváš? Skaut je totiž pravdomluvný. Skaut je věrný a oddaný. Skaut je prospěšný a pomáhá jiným. Skaut je přítelem všech lidí dobré vůle a bratrem každého skauta. Skaut je zdvořilý. Skaut je ochráncem přírody a cenných výtvorů lidských. Skaut je poslušný rodičů, představených a vůdců. Skaut je veselé mysli. Skaut je hospodárný. Skaut je čistý v myšlenkách, slovech i skutcích," vyjmenovával jsem na prstech skautské zákony.

"Slíbil jsem, pomáhám vlasti a bližním, a to také dělám. Nebo se o to alespoň snažím."

"Tak jo, vyzkouším tvoje odhodlání," rozhodl jsem se. Opřel jsem se o zábradlí, které chránilo procházející na kolonádě u jednotlivých obchůdků v patře od propasti, výhledu skrz jednotlivá patra obchodního centra. Otočil jsem se k Davidovi a lišácký jsem se zazubil. "Povím ti můj nejoblíbenější film, ale jestli se zasměješ, nebudu ti už věřit ani nos mezi očima."

David přikročil ke mně, až se jeho špičky bot dotýkaly těch mích a se předstíranou hrdostí a nadsazeným odhodláním pravil: "Tak do toho!"

"Můj nejoblíbenější film je…" nechal jsem si dramatickou chvilku. "Sám doma."

David si na pár vteřin zachoval svůj pokerface, jenž jsem viděl ho využívat tolikrát při výsleších zločinců, ale pak se začal klepat. Pravý koutek úst se mu nekontrolovatelně začal cukat a David se musel třikrát hluboce nadechnout a vydechnout, ve snaze se nezačít smát na celé kolo. Sledoval jsem jeho boj se zdravou škodolibostí a začal ho ještě popichovat.

"Nějak si zbledl a chvěješ se? Nejsi nemocný?" David zavrtěl hlavou. "Seš si jistý?" Další zavrtění. "Zdá se mi, že jsi náhle oněměl. Čím to asi tak bude?" David neodpověděl a dál mlčel, ale ještě několik minut, až jsem musel nakonec přiznat prohru. "Fajn, vyhrál jsi."

"A dostanu za to nějakou odměnu?" zeptal se mě, když konečně zase mohl promluvit, aniž by se rozesmál.

"O odměně předtím řeč nebyla," upozornil sem ho.

"A dostanu alespoň pusu?" Vytřeštil jsem na něho oči.

"Cože?" vyhrkl jsem zděšeně.

"Lidé se na nás dívají, flirtuješ se mnou a já chci pusu," poukázal, ale můj mozek to nebyl schopen strávit. Tohle nebylo flirtování ne!? On chce co? Teď si dělá srandu, musí si dělat srandu. Je to vtip, další lež do zásoby. Bohužel to vtip nebyl. David mi položil ruku zezadu na krk. Zamotal své prsty do mých vlasů, malinko se naklonil ke mně a přitiskl své rty na mé. Byly jemné a vláčné. Zadržel jsem dech. Prudce se mi rozbušilo srdce. Chtěl jsem protestovat. Chtěl jsem ho odstrčit a dát mu facku. Neudělal jsem to. Cítil jsem vůni jeho kolínské. Žaludek se mi sevřel a pak to náhle bylo pryč. Než jsem si to celé stačil uvědomit, bylo po všem. David stál vedle mě v bezpečné vzdálenosti a rošťácký se šklebil.

"Minule jsi mi věnoval více pozornosti," utrousil. Opravdu jsem ho měl praštit!

"Bastarde, ještě jednou to uděláš a budeš mrtvý muž!" zasyčel jsem.

"Udělám co?" hrál neviňátko. Skutečně jsem měl chuť ho zaškrtit.

"Nemluvím s tebou," vztekal jsem se jako malé děcko. "Svěřil jsem se ti, jak moc je tohle pro mě těžké, a ty to ještě zhoršuješ."

"Promiň, zlato, mám své chyby. Jsem hrozně majetnickej a také neustále zapomínám, jak moc si stydlivý. Slibuji, že odteď si na to dám pozor a nechám si to do našeho soukromí." Měl jsem chuť na něho zaječet, že si stydlivost a soukromí může strčit někam a že nechci, aby vůbec něco takového dělal, ať už je to promyšlené divadlo, nebo cokoli jiného. Jenže pak jsem si uvědomil, že mi tím David říká, že už to neudělá, ani v rámci našich rolí, když k tomu nedám souhlas, a to tak, aby nás neprozradil. Přesto mě to dost štvalo. "Měl jsem však k tomu dva velmi závažné důvody," bránil se dál David, já si založil ruce a zvedl tázavě jedno obočí. "Zaprvé protože tě miluju…" Sarkasticky jsem se v duchu rozesmál. Miluje, miluje! Co ještě, šmarja, uslyším! "A ten druhý důvod ti vysvětlím doma," zavrkal mi do ucha, chytl mě za ruku a začal mě táhnout pryč. Někdo nás sleduje, uvědomil jsem si. Někdo nás sleduje. Nenápadně jsem se rozhlédl kolem, nic podezřelého jsem však nezahlédl. Kdo to je, kde je?!

Dítě kolem osmi let v kšiltovce sebralo od brunetky za pultíkem zmrzlinu a sedlo si na jednu z volných židlí v cukrárně, vedle ženy, která si četla Blesk. Kdo to je, kde je?! Vysoký muž v kapuci, přežvykující párátko, do nás vrazil. S líným zaučením "Sorry", prošel dál kolem nás. Kdo to je, kde je?! Muž a žena ve středních letech s dvěma dětmi, dívkou a chlapcem stáli v krámku s nábytkem a vybírali jakousi lampu. Byla skleněná, krásná vitráž. Dívku s chlapcem to moc nezajímalo. Jemně se pošťuchovali, když se jejich rodiče nedívali. Kdo to je, kde je?! Skupinka teenegeru stála u ohrádky před pokladnou kina a dohadovala se, na co vlastně chtějí jít. Několik párů očí o nás zavadilo z různých krámků a obchůdků. Nic vyloženě divného, nebo alespoň myslím. Tak proč si David myslel, že nás někdo sleduje? Kdo to je, kde je?! Jasně že nás sledovali, byli jsme na veřejnosti, v obchoďáku, kde byla spousta lidí. Navíc jsme předstírali, že jsme homosexuální pár, což nehledě na to jak naše společnost je tolerantní, vždy to poutá pozornost. Všichni si nás prohlíželi, ale tohle bylo trochu něco jiného. I já jsem měl ten nepříjemný pocit. Ale kdo to je, kde je?!

Rychle jsme se vmísili do bezstarostného davu bloumajících po obchoďáku míře směr k východ. Cestou domů jsme žádný z nás nepromluvil. Stanuli jsme před barákem. David se pročasoval a poté z jedné kapsy vytáhl klíče. Otevřel dveře a přidržel, abych mohl projít. Udělal jsem, co se ode mě očekávalo, ale to jsem netušil, že přímo za dveřmi je Veronika se svým malým pudlíkem, takže jsem do ní málem narazil. Měla na sobě tričko na ramínkách, volné kraťasy, velké muší sluneční brýle a páchla po silné voňavce, kterou jak jsem si matně pamatoval, byla navoněna i na naší party. Psíka měla uvázaného na modrém obojku, byl to takový ten malý, huňatý pes, co nic neudělá, skoro se bojíte, že ho zašlápnete, ale děsivě to štěká a je agresivní.

"Ach, ahoj chlapci," pozdravila nás nadšeně.

"O-omlouvám se," dostal jsem ze sebe.

"To nic, nic se nestalo," ujistila mě s úsměvem za štěkotu psa. "Kde jste pak byli?" Možná to byla zdvořilá otázka, ale po tom, co bylo u kina, se mi tak rozhodně nejevila. Byla to kyselá a štiplavá poznámka a Veronika hodlala ještě přilít olej do ohně. "Byli jste na procházce, nebo si zaplavat…" hádala. "Nebo snad v kině?" Polkl jsem na sucho a otočil se k Davidovi, ten obdařil Veroniku širokým avšak falešným úsměvem. Úsměvem žraloka, úsměvem, jenž si schovával pro radost z lovu špatných lidí.

"Ano, byli jsme v kině," potvrdil.

"Na pobíhání venku je dost pozdě," utrousila.

"Je devět ještě ani nezapadlo slunce," oponoval jí David.

"Na tom nezáleží," pravila záhadně. Přeběhl mi mráz po zádech. Ta slova byla děsivá ve své jednoduchosti. Tichá výhružka mezi řádky, nebo se mi to jen zdálo?

"Co-co t-tím m-my-myslíte," dostalo se mi pořez rty. Jasně že jsem moc dobře už věděl, kam tím míří, a rozhodl jsem se hrát, že o ničem nemám páru. To, co jsem však nedokázal ovlivnit, bylo moje náhlé koktání.

"Myslela jsem, že víte, že tu po okolí běhá sériový vrah, který se zaměřuje právě na tokové lidi, jako jste vy dva. Měli byste být opatrní, nerada bych, kdyby se vám něco stalo," řekla, ale vůbec to neznělo, tak že si o nás dělá starosti.

"Nebojte, dokážeme se o sebe postarat," ujistil jí chladně David.

"To ráda slyším. Naskládanou, pěkný večer," popřála nám a odešla provětrat kožich svému otravnému psovi, který pořád na mě štěkal a vrčel. Oba jsme nastoupili do výtahu a já zmáčkl tlačítko šestého patra, úlevně jsme vydechli, až když se za námi dveře zavřely.

"To bylo skutečně strašidelné," zachraptěl jsem přes sevřené hrdlo.

"Jo, to bylo," souhlasil se mnou David. "Ale snad se nebudeme bát takové staré rašple."

"Ve skutečnosti bychom se jí měli bát daleko víc než nějakého vazouna. Statisticky totiž ženy sice nejsou tolik násilné, nejednají v zásadě v afektu, ale většina z nich spíše právě plánuje vraždy, jsou vypočítavé, nemají takovou fyzickou sílu a to je nutí svůj čin nejdříve pořádně promyslet. Proto také používají méně nápadné věci, nebo něco, co jim dá nad jejím protivníkem fyzickou převahu například pistoli. Taky mezi ženami je víc travičů. Nasypat někomu něco do jídla je daleko jednoduší, nenápadnější a klidnější, výhodnější, než uškrtit někoho holýma rukama. Tyto vraždy více odpovídají právě takovému profilu pachatele, pachatele, který si svůj čin důkladně promýšlí, takže je…" začal jsem ze sebe rychle zděšeně sypat informace, ještě pod vlivem adrenalinu, jenž mi stále od první chvilky, když jsem pojal, že nás někdo sleduje, začal kolovat v žilách. Pak jsem se však zarazil, když jsem si uvědomil, že jen zděšeně blábolím. David mě však na to neupozornil, jen se na mě tak zaujatě díval. "Promiň, jen vyděšeně žvaním," omluvil jsem se a stočil jsem svůj pohled na černou podlahu výtahu.

"Nevadí," zašeptal David. Nevadí…





Přání starému příteli k narozeninám

1. října 2013 v 17:18 Moje povídky


"Nejlepším zrcadlem je starý přítel." - Čínské přísloví


Garcia



"Můžu dál?" ozval se ode dveří Spencerův nakřáplý hlas.

"Jasně, zlatíčko," zavrkala jsem, aniž bych odtrhla pohled od monitoru. Slyšela jsem, jak Spencer vešel dovnitř, zavřel za sebou dveře a usadil se na židli vedle mě. Se zájmem jsem se k němu otočila a propíchla ho zkoumavým pohledem. On ze své kapsy vyndal lízátko, rozbalil ho a strčil si ho do úst.

"Tak povídej mé Zázračné dítě, s čím ti může tetička Garcia pomoci?" vyzvala jsem ho.

"S ničím, jen jsem tě přišel pozdravit," pokrčil nevině rameny.

"Nevěřím," zavrtěla jsem hlavou.

Mladý genius si povzdechl. "Jen mě napadlo, dokázala by ses dostat přes zabezpečení UNIT?"

"UNIT?" zamrkala jsem překvapeně. Věděla jsem o té organizaci. Tedy věděla jsem o její existenci, že je mezinárodní, ale hlavní štáb má ve Velké Británii, že občas přebírá naše případy, které jsou ještě podivnější a odpornější, než normálně, ale hlavně jsem věděla, co se mezi hackery proslýchá. Prý mají nemožné, nadpozemské přístroje. Každý slušný hacker měl sen, že se mu jednou podaří jejich obranu položit na kolena a bude mít k veškerým tajemstvím přístup.

"Ano," kývlo moje zázračné dítě cucaje lízátko. Nepřekvapilo mě, že o UNIT ví, nakonec to Spencer byl geniální a věděl vše. Proč se na to ale ptal? Proč s tím přišel? "Chtěl bych, aby ses tam nabourala," oznámil prostě.

"Proč?" Další pokrčení ramen. "Není to nic špatného, jen chci popřát svému starému známému k narozeninám."

"Tvůj starý přítel pracuje v UNIT? Ty máš staré přátele? Ne, drahoušku, že bys… ale, pokud vím…" začala jsem celá překvapená brebentit. Všichni jsme věděli, jak smutný život náš genius měl, předtím než vstoupil do ABU, stejně jako to, že tady to bylo jen o fous lepší. Věděli jsme, že předtím neměl moc přátel, a tak se mi nemůžete divit, že mě ta informace překvapila. Nejen, že Spencer někoho dobře znal mimo tým tak, že mu chtěl popřát k narozeninám, ale ten člověk pracoval v UNIT! V té UNIT! Tvrdilo se, že v záhadné UNIT pracují jen lidé, kteří teoreticky neexistují. "Proč mu prostě nepošleš email nebo blahopřání?"

"To by bylo vcelku nudné a on se rád baví. Neříkej mi Garci, že to pro tebe není výzva," šťouchl do mě a já se musela usmát. Jo, to byla! To byla naprosto ohromná výzva, kterou si přece nemůžu nechat ujít.

Mladý genius se však na chvíli zamračil. "K prolomení systému budeš potřebovat vyšší výkon počítače a nenrofeutarasiér," zahučel spíš sám pro sebe.

"Budu potřebovat, co?" Spencer však neodpověděl. Vzal lízátko, sebral několik mých plyšáčků, sponku do vlasů, rtěnku a tužku, shýbnul se pod stůl k počítači a vytáhl z něho několik kabelů. Něco tam chvilku kutil a pak s prázdnýma rukama zase vylezl. Vyndal z jedné kapsy svoji kouzelnou hůlku a posvítil na počítač. S malým "Bbzzzzz" monitor počítače dvakrát zablikal, a pak se na obrazovce objevilo uprostřed okénko, které hlásilo: "Nainstalován nový program, k počítači bylo připojeno nové zařízení, k dispozici nenrofeutarasiér, výkon HExm 5420 MGZ." Překvapeně jsem zamrkala, ale Spencer se spokojeně usmál.

"To by mohlo stačit, teď by to nemělo být o nic těžší, než prorazit zabezpečení FBI," prohlásil a mrkl na mě. Náhle se však praštil ještě do čela a z kapsy ještě vyndal ušmudlaný papírek. Podal mi ho.

"Hodně štěstí a zdraví nesmrtelnému Kapitánu Jacku Harrknesovi k jeho 650. narozeninám, přeje Doktor," přečetla jsem nahlas.
"Jo, bylo by fajn, kdyby to viselo na hlavní stránce. Velký blikající nápis přes celou obrazovku," usmál se. "Díky Garci jsi skvělá, opravdu úžasná," políbil mě na čelo a vypochodoval z místnosti, než jsem stačila cokoli říct. K 650. narozeninám? Kapitán Harrkness? Nesmrtelný? Co to u všech všudy? To byl vtip, ne? Honilo se mi hlavou, asi to souviselo s nějakou vzpomínkou, hrou co hráli v dětství nebo tak něco. Hodila jsem to za hlavu a udělala jsem prostě to, oč mě můj přítel požádal. Nakonec, Dr. Spencer Reid byl možná otevřený, upřímný a naprosté zlatíčko, ale já věděla, že ani zdaleka o něm nevíme vše. Něco skrýval, něco velkého a temného. A přesto bylo větší záhadou, že jsem to z celého týmu profilerů byla ta jediná, která si toho všimla hned, jak ho poprvé spatřila.


"Tady je moje tajemství. Je jednoduché. Správně vidíme jedině srdcem; to nejdůležitější je očím neviditelné." - Malý princ