Nejtěžším zločinem je promrhaní svého života a trestem za to je smutek a prázdnota v srdci.

Lháři - Sen (1/3)

3. října 2013 v 22:46 |  Moje povídky

Sen


V neděli jsme byli v kině. Nevím, jak se to jmenovalo, hrála tam Sandra Bullock agentku FBI, která byla taková drsňačka. Měla za úkol vydávat se za jednu soutěžící v miss. Byla to tak trochu myšleno jako lepší akční komedie, ale nemohla mi neujít ta souvislost a proč David vybral právě tento film.

Bylo 20:35, když jsme vyšli z kinosálu. V obchoďáku však pořád bylo spoustu lidí, i tady nahoře ve třetím patře, kde se nacházelo palace cinemas, prodávalo se předražené pití, zmrzlina a smrdělo to tu popcornem. Oči mi zavadily o chlapce v modré kšiltovce, který si zrovna kupoval zmrzlinu. Chlapec si narovnal čepici a věnoval mi zaujatý, zvědavý pohled.

"Líbil se ti film?" zeptal se mě David a tím mě vrátil zpět do reality k němu.

"Hmmm, nebyl špatný, i když nemám rád Sandru Bullock," odpověděl jsem. "Bylo to zajímavé a slušně jsem se pobavil. Jako love story o naší Katce Práškové."

"Love story o Prááááškovéééé," protáhl se smíchem jméno naší kolegyně. "Jo, to jsi celkem vystihl, ale dobře pokud to nebyl tip filmu, který máš rád, na co bys tedy šel?"

"Ne, tvůj odhad byl naprosto přesný," bral jsem to celé zpět. "Jen je to opravdu sranda se dívat na špionážní film o lidech v přestrojení, když jsi sám jedním z nich a znáš realitu."

"Ok, tak jaký je tvůj oblíbený film?" otázal se David házeje do koše lístky s papírovými kelímky od Coca-coly.

"Budeš se smát," podezíral jsem ho a nechtěl mu to říct.

"Ne, nebudu, přísahám, čestný skautský," zvedl ruku ukazující tři prsty ukazováček, prostředníček a prsteníček dlaní ke mně.

"Ty jsi byl skaut," nedůvěřivě jsem si ho přeměřil.

"Pořád jsem," pokrčil rameny.

"Jo, vážně? A který z jejich zákonů zachováváš? Skaut je totiž pravdomluvný. Skaut je věrný a oddaný. Skaut je prospěšný a pomáhá jiným. Skaut je přítelem všech lidí dobré vůle a bratrem každého skauta. Skaut je zdvořilý. Skaut je ochráncem přírody a cenných výtvorů lidských. Skaut je poslušný rodičů, představených a vůdců. Skaut je veselé mysli. Skaut je hospodárný. Skaut je čistý v myšlenkách, slovech i skutcích," vyjmenovával jsem na prstech skautské zákony.

"Slíbil jsem, pomáhám vlasti a bližním, a to také dělám. Nebo se o to alespoň snažím."

"Tak jo, vyzkouším tvoje odhodlání," rozhodl jsem se. Opřel jsem se o zábradlí, které chránilo procházející na kolonádě u jednotlivých obchůdků v patře od propasti, výhledu skrz jednotlivá patra obchodního centra. Otočil jsem se k Davidovi a lišácký jsem se zazubil. "Povím ti můj nejoblíbenější film, ale jestli se zasměješ, nebudu ti už věřit ani nos mezi očima."

David přikročil ke mně, až se jeho špičky bot dotýkaly těch mích a se předstíranou hrdostí a nadsazeným odhodláním pravil: "Tak do toho!"

"Můj nejoblíbenější film je…" nechal jsem si dramatickou chvilku. "Sám doma."

David si na pár vteřin zachoval svůj pokerface, jenž jsem viděl ho využívat tolikrát při výsleších zločinců, ale pak se začal klepat. Pravý koutek úst se mu nekontrolovatelně začal cukat a David se musel třikrát hluboce nadechnout a vydechnout, ve snaze se nezačít smát na celé kolo. Sledoval jsem jeho boj se zdravou škodolibostí a začal ho ještě popichovat.

"Nějak si zbledl a chvěješ se? Nejsi nemocný?" David zavrtěl hlavou. "Seš si jistý?" Další zavrtění. "Zdá se mi, že jsi náhle oněměl. Čím to asi tak bude?" David neodpověděl a dál mlčel, ale ještě několik minut, až jsem musel nakonec přiznat prohru. "Fajn, vyhrál jsi."

"A dostanu za to nějakou odměnu?" zeptal se mě, když konečně zase mohl promluvit, aniž by se rozesmál.

"O odměně předtím řeč nebyla," upozornil sem ho.

"A dostanu alespoň pusu?" Vytřeštil jsem na něho oči.

"Cože?" vyhrkl jsem zděšeně.

"Lidé se na nás dívají, flirtuješ se mnou a já chci pusu," poukázal, ale můj mozek to nebyl schopen strávit. Tohle nebylo flirtování ne!? On chce co? Teď si dělá srandu, musí si dělat srandu. Je to vtip, další lež do zásoby. Bohužel to vtip nebyl. David mi položil ruku zezadu na krk. Zamotal své prsty do mých vlasů, malinko se naklonil ke mně a přitiskl své rty na mé. Byly jemné a vláčné. Zadržel jsem dech. Prudce se mi rozbušilo srdce. Chtěl jsem protestovat. Chtěl jsem ho odstrčit a dát mu facku. Neudělal jsem to. Cítil jsem vůni jeho kolínské. Žaludek se mi sevřel a pak to náhle bylo pryč. Než jsem si to celé stačil uvědomit, bylo po všem. David stál vedle mě v bezpečné vzdálenosti a rošťácký se šklebil.

"Minule jsi mi věnoval více pozornosti," utrousil. Opravdu jsem ho měl praštit!

"Bastarde, ještě jednou to uděláš a budeš mrtvý muž!" zasyčel jsem.

"Udělám co?" hrál neviňátko. Skutečně jsem měl chuť ho zaškrtit.

"Nemluvím s tebou," vztekal jsem se jako malé děcko. "Svěřil jsem se ti, jak moc je tohle pro mě těžké, a ty to ještě zhoršuješ."

"Promiň, zlato, mám své chyby. Jsem hrozně majetnickej a také neustále zapomínám, jak moc si stydlivý. Slibuji, že odteď si na to dám pozor a nechám si to do našeho soukromí." Měl jsem chuť na něho zaječet, že si stydlivost a soukromí může strčit někam a že nechci, aby vůbec něco takového dělal, ať už je to promyšlené divadlo, nebo cokoli jiného. Jenže pak jsem si uvědomil, že mi tím David říká, že už to neudělá, ani v rámci našich rolí, když k tomu nedám souhlas, a to tak, aby nás neprozradil. Přesto mě to dost štvalo. "Měl jsem však k tomu dva velmi závažné důvody," bránil se dál David, já si založil ruce a zvedl tázavě jedno obočí. "Zaprvé protože tě miluju…" Sarkasticky jsem se v duchu rozesmál. Miluje, miluje! Co ještě, šmarja, uslyším! "A ten druhý důvod ti vysvětlím doma," zavrkal mi do ucha, chytl mě za ruku a začal mě táhnout pryč. Někdo nás sleduje, uvědomil jsem si. Někdo nás sleduje. Nenápadně jsem se rozhlédl kolem, nic podezřelého jsem však nezahlédl. Kdo to je, kde je?!

Dítě kolem osmi let v kšiltovce sebralo od brunetky za pultíkem zmrzlinu a sedlo si na jednu z volných židlí v cukrárně, vedle ženy, která si četla Blesk. Kdo to je, kde je?! Vysoký muž v kapuci, přežvykující párátko, do nás vrazil. S líným zaučením "Sorry", prošel dál kolem nás. Kdo to je, kde je?! Muž a žena ve středních letech s dvěma dětmi, dívkou a chlapcem stáli v krámku s nábytkem a vybírali jakousi lampu. Byla skleněná, krásná vitráž. Dívku s chlapcem to moc nezajímalo. Jemně se pošťuchovali, když se jejich rodiče nedívali. Kdo to je, kde je?! Skupinka teenegeru stála u ohrádky před pokladnou kina a dohadovala se, na co vlastně chtějí jít. Několik párů očí o nás zavadilo z různých krámků a obchůdků. Nic vyloženě divného, nebo alespoň myslím. Tak proč si David myslel, že nás někdo sleduje? Kdo to je, kde je?! Jasně že nás sledovali, byli jsme na veřejnosti, v obchoďáku, kde byla spousta lidí. Navíc jsme předstírali, že jsme homosexuální pár, což nehledě na to jak naše společnost je tolerantní, vždy to poutá pozornost. Všichni si nás prohlíželi, ale tohle bylo trochu něco jiného. I já jsem měl ten nepříjemný pocit. Ale kdo to je, kde je?!

Rychle jsme se vmísili do bezstarostného davu bloumajících po obchoďáku míře směr k východ. Cestou domů jsme žádný z nás nepromluvil. Stanuli jsme před barákem. David se pročasoval a poté z jedné kapsy vytáhl klíče. Otevřel dveře a přidržel, abych mohl projít. Udělal jsem, co se ode mě očekávalo, ale to jsem netušil, že přímo za dveřmi je Veronika se svým malým pudlíkem, takže jsem do ní málem narazil. Měla na sobě tričko na ramínkách, volné kraťasy, velké muší sluneční brýle a páchla po silné voňavce, kterou jak jsem si matně pamatoval, byla navoněna i na naší party. Psíka měla uvázaného na modrém obojku, byl to takový ten malý, huňatý pes, co nic neudělá, skoro se bojíte, že ho zašlápnete, ale děsivě to štěká a je agresivní.

"Ach, ahoj chlapci," pozdravila nás nadšeně.

"O-omlouvám se," dostal jsem ze sebe.

"To nic, nic se nestalo," ujistila mě s úsměvem za štěkotu psa. "Kde jste pak byli?" Možná to byla zdvořilá otázka, ale po tom, co bylo u kina, se mi tak rozhodně nejevila. Byla to kyselá a štiplavá poznámka a Veronika hodlala ještě přilít olej do ohně. "Byli jste na procházce, nebo si zaplavat…" hádala. "Nebo snad v kině?" Polkl jsem na sucho a otočil se k Davidovi, ten obdařil Veroniku širokým avšak falešným úsměvem. Úsměvem žraloka, úsměvem, jenž si schovával pro radost z lovu špatných lidí.

"Ano, byli jsme v kině," potvrdil.

"Na pobíhání venku je dost pozdě," utrousila.

"Je devět ještě ani nezapadlo slunce," oponoval jí David.

"Na tom nezáleží," pravila záhadně. Přeběhl mi mráz po zádech. Ta slova byla děsivá ve své jednoduchosti. Tichá výhružka mezi řádky, nebo se mi to jen zdálo?

"Co-co t-tím m-my-myslíte," dostalo se mi pořez rty. Jasně že jsem moc dobře už věděl, kam tím míří, a rozhodl jsem se hrát, že o ničem nemám páru. To, co jsem však nedokázal ovlivnit, bylo moje náhlé koktání.

"Myslela jsem, že víte, že tu po okolí běhá sériový vrah, který se zaměřuje právě na tokové lidi, jako jste vy dva. Měli byste být opatrní, nerada bych, kdyby se vám něco stalo," řekla, ale vůbec to neznělo, tak že si o nás dělá starosti.

"Nebojte, dokážeme se o sebe postarat," ujistil jí chladně David.

"To ráda slyším. Naskládanou, pěkný večer," popřála nám a odešla provětrat kožich svému otravnému psovi, který pořád na mě štěkal a vrčel. Oba jsme nastoupili do výtahu a já zmáčkl tlačítko šestého patra, úlevně jsme vydechli, až když se za námi dveře zavřely.

"To bylo skutečně strašidelné," zachraptěl jsem přes sevřené hrdlo.

"Jo, to bylo," souhlasil se mnou David. "Ale snad se nebudeme bát takové staré rašple."

"Ve skutečnosti bychom se jí měli bát daleko víc než nějakého vazouna. Statisticky totiž ženy sice nejsou tolik násilné, nejednají v zásadě v afektu, ale většina z nich spíše právě plánuje vraždy, jsou vypočítavé, nemají takovou fyzickou sílu a to je nutí svůj čin nejdříve pořádně promyslet. Proto také používají méně nápadné věci, nebo něco, co jim dá nad jejím protivníkem fyzickou převahu například pistoli. Taky mezi ženami je víc travičů. Nasypat někomu něco do jídla je daleko jednoduší, nenápadnější a klidnější, výhodnější, než uškrtit někoho holýma rukama. Tyto vraždy více odpovídají právě takovému profilu pachatele, pachatele, který si svůj čin důkladně promýšlí, takže je…" začal jsem ze sebe rychle zděšeně sypat informace, ještě pod vlivem adrenalinu, jenž mi stále od první chvilky, když jsem pojal, že nás někdo sleduje, začal kolovat v žilách. Pak jsem se však zarazil, když jsem si uvědomil, že jen zděšeně blábolím. David mě však na to neupozornil, jen se na mě tak zaujatě díval. "Promiň, jen vyděšeně žvaním," omluvil jsem se a stočil jsem svůj pohled na černou podlahu výtahu.

"Nevadí," zašeptal David. Nevadí…




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama