Špatné dny Johna Watsona - Předmluva
5. listopadu 2013 v 20:30 | Moje povídkyKomentáře
[1]: Jééé, děkuju, děkuju... hmffmf druf gruf bluf... gfhd kngjh ngdgrd khff... Ehmmf, přestala jsem na chvíli umět mluvit. Páni, kdybys viděla, jak jsem zrudla pod vší tou chválou... Ne, skutečně na to nevím, co říct, a to jsem, myslím, docela jinak ukecanej člověk... Hmmm, nop, nech mě chvíli... Ne, ještě pořád nemůžu nabrat dech.
Opravdu co na to říct?
Musím být úžasná? Nevím, nevím, nepřipadám si nijak úžasně. Spíš jako poloviční blázen se svými teniskami, kloboučkem, propiskou a bločkem, který se lidí ptá na hodně divné věci, nejraději by seděl někde v přírodě a kreslil, nebo psal. Mám však bohužel spoustu povinností, sotva je stíhám, ale toho, co miluji, se nechci vzdát, a také nevzdám. Což jsem ti asi už psala... Jsem člověk, i když někteří o tom pochybují, z masa a kostí, který má tolik chyb, že mi na to nevystačí ani všechny prsty, a to počítám i ty na nohou. Připadá mi často, že nic neumím. I u psaní, nikdy si nejsem jistá, nikdy si člověk nemůže bát jist. Již často jsem si dělala srandu, že jednou něco vydám a budu slavnější než Rowlingová slavná J.K. Což je asi tak stejné, jako věřit v nadpřirozeno. Možná proto ten název "Blog neznámé umělkyně".
Nemáš za co. To já děkuju. Píši moc ráda, miluji to a hřeje mě na duši, těší mě, že nejsem jediná, kdo z toho má radost.
Ano, také mám moc ráda tyhle dva, tedy možná překvapivě o chlup více Johna a tahle povídka bude výhradně o něm, tak doufám, že nebudeš příliš smutná, že se tam náš geniální detektiv moc neobjeví. Což mi vlastně připomíná, že jsem chtěla napsat pár drabblů s těmahle dvěma...
Nicméně zpět k věci. V knížkách je John ve své podstatě jen takový průvodce, ale nikdy jsem neviděla, že by měl nějakou velikou roli, a přitom podle mého by to mohla být tak strašně zajímavá postava. Ne že bych Sira Arthura Conana Doyla chtěla nějak kritizovat, je to jeden z mých spisovatelských vzorů a já se mu klaním a chovám ho v náležité úctě, koneckonců celé je to napsané v ich-formě skromného rozumného člověka, sami se vidíme vždy trochu jinak, než nás vidí ostatní, kdo ví jak to všechno bylo... ale já si to prostě neodpustím, protože jsem se zkrátka zamilovala dnešní moderní podání Johna, který jistým způsobem dělá našemu detektivovi rovnocenného parťáka. Vždy mě zajímala otázka proč on? Proč ze všech lidí si za parťáka Sherlock vybral právě jeho? Nemohl být hloupí, jak nám to předhazují některá ztvárnění této série. Byl to učený člověk s titulem a nemohl být ani nevinné naivní nemehlo, byl to voják. Kdysi jsem na této bázi již jednu povídku napsala, teď se k tomu tématu vracím a jdu na to jinak. Sherlock začíná setkáním této nerozlučné dvojice. Předtím jsem jen vrstvila a rozšiřovala "legendu" o našem detektivovi a jeho příteli v rámci časové linie od toho okamžiku, tentokrát jsem se zaměřila na minulost, která je v tomto fantomu často opomínána, a přitom podle mě může být jistým způsobem daleko zajímavější...
Snad tě nezklamu ![]()
Už jsem ti říkala jak moc miluju tvoje psaní, tvůj výběr fandomů a vlastně celou tu část tebe co jsem zvládla poznat? Je to úplně skvělé psaní! A vlastně i ty, která tohle všechno tvoří, musíš být úžasná! Děkuji ti za to, že jsem tě mohla poznat, že jsem si tohle všechno mohla přečíst, vlastně za všechno.
Díky za to!
Jsou to naprosto skvělé nápady, povídky, ty kraťoučké věci co si čtu před spaním, fotky, vlastně všechno! Jsi úžasná osoba už jen tím, že dokážeš napsat onu věc, kterou právě komentuji.
A jo, zbožňuju Sherlocka s Johnem, takže jsi mi právě tímhle vším vyrazila dech.