Nejtěžším zločinem je promrhaní svého života a trestem za to je smutek a prázdnota v srdci.

Prosinec 2013

Body za zděšení

31. prosince 2013 v 16:30 Moje povídky

Body za zděšení

Debra brečela. Byl večer před jejím testem z matematiky a ona seděla doma u svého stolu, kolem halda počmáraných papírů, ale nic kloudného. Svoji učebnici smáčela velkými, krokodýlími, slanými slzami. Její pláč přivedl do pokoje k ní i jejího staršího bratra.
"Deb?!" oslovil jí s otázkou. Debra neodpověděla, jen tak seděla a dál ronila slzy. "Deb, proč pláčeš?" zeptal se jí, přitom ve tváři měl stejně chladný neproniknutelný výraz jako vždy.
"Pro- protože do-doprdele zej-zejtra je ten kurva, kurva ten zasranej text," vypáčila ze sebe mezi vzlyky. Dexter tiše přikývl se stálým netečným obličejem.
"Vím."
"A kurva hovno víš! Já, já nic zatraceně neumím. Nic, nic sakra, do prdele, nic!" začala nejednou bezostyšně ječet. S Dextrem to však ani v nejmenším nehlo.
"Vždyť ses to tak učila."
"Jo, až, že za tu dobu jsem dokázala tak vypočítat jen jeden, zatraceně jeden zasranej příklad. Víš, hergot, jak jsem na tom s tou zpropadenou matikou, ne?!" rozčilovala se dál Debra. "A navíc, a navíc, jako by to nestačilo tak na ni máme toho zkurveného, sloního, nosatého kokota."
"Myslíš profesora Olivera Burpa?" vydedukoval její bratr.
"Jo, koho jinýho?! Ten zkurvysyn mi dal ultimátum, pokud nenapíšu tenhle test na 50%, nenechá mě projít do dalšího ročníku," vysvětlila.
"Aha, 50% je polovina, to není tak zlé," podotkl Dexter.
"Jak pro koho," zabručela Debra v narážce na rozdíl jejich inteligencí a její bratr si hlasitě povzdechl.
"Deb, neboj, pan Oliver není takový blbec, jak ze sebe dělá. Když uvidí, že ses snažíš, tak ti to dá," pokusil se jí chlácholit.
Debra se na to hystericky zasmála. "Ach, pane Bože! A za co?! Až ten můj test uvidí, tak se akorát zděsí," zaúpěla.
"No, tak ti dá body za zděšení," pravil Dexter s klidem a nezměněným výrazem v obličeji, který byl tolik v rozporu s vtipem, jenž právě řekl. Debra k němu vzhlédla a chvíli na něj tiše zírala, jako by přemýšlela, jak to její bratr skutečně myslel. Pak však Dextrovi začalo malinko škubat v pravém koutku úst a dodal: "A jestli ne tak se zděsí natolik, že ho klepne, a ty budeš mít po starostech." Na to se oba rozesmáli.

Nezklamu

31. prosince 2013 v 15:53 Moje povídky

Nezklamu



"Ach, pan Poděs," přivítala stará žena slavného právníka Harveyho Spectera. "Kde je Mike?" sháněla se po svém vnoučeti.

"Nemohl jsem ho sehnat," řekl muž provinile a posadil se vedle umírající.

"Pracuje," konstatovala.

"Omlouvám se," zavrtěl slavný právník hlavou.

"To je v pořádku," uklidnila ho žena. Natáhla se pro jeho ruku. Pevně jí stiskla ve své. "Ale postarejte se o něho. Buďte mu otcem, kterého již dávno ztratil. On vás potřebuje, nezklamte ho," požádala ho a ještě víc mu ji sevřela, aby svá slova zdůraznila.

"Nezklamu," slíbil. Žena se na něj jemně usmála a zavřela oči. "Nezklamu," zopakoval šeptem.



Práce z korálků

25. prosince 2013 v 16:50 Obrázky

Ano, sem tam něco vytvořím z těch barevných třpytivých věciček, co holky mají tak rády. Nejsem v tom nějaký přeborník, ale tak proč, když už to je, tak se tím nepochlubit... :-)












Elfí král

24. prosince 2013 v 13:56 Moje povídky


Elfí král


Byl již večer, několik hodin po večerních zprávách, když se Penelope Garciová konečně dostala domů. Rozvalila se na svém křesle a vytáhla ze kabelky laptop. Byl tak akorát čas si trochu zahrát a zachetovat na dobrou noc. Zapnula svůj osobní notebook a spustila MMORPG. Od doby kdy mluvila o tom s JJ, od takzvaného "Sir Kneighf", už nějaká doba uplynula a Penelopa se z toho poučila, ale to ještě neznamenalo, že tu hru přestala dočista hrát, vždyť na někoho nebezpečného může v pohodě narazit i na ulici. Poučila se tak, že uznala, že by měla být opatrnější a vždycky chatovat jen na svém soukromém počítači. Přece se úplně neodtrhne od takové zábavy a kontaktu s lidmi, ne?!
Monitor se rozsvítil a na obrazovce se za chvíli objevila plocha s obrázkem 11tého Doktora chránící dvě ženy před Darth Dedrem. Penelopa se usmála a klikla na ikonku hry v pravém dolním rohu, pak stačilo jen počkat.
V tu samou dobu, ale o několik tisíc kilometrů jinde Timothy Mcgee kliknul na tu samou ikonku, ale na svém počítači. Elfí král a Galadriel byli připraveni strávit společně pár skvělých hodin v zemi Nut, odtrženi od běžné, pochmurné, temné reality světa, práce, únosů a vrahů.

Špatné dny Johna Watsona - Neděle

24. prosince 2013 v 13:25 Moje povídky

Neděle


Ohlušující salva kulometů proťala vzduch. Skočil jsem za rozbořenou zeť a čekal, kdy budu mít šanci to oplatit.

"John, John, Kapitáne!" začal na mě někdo křičet. Nechápal jsem to. Proč křičí? Proč tak zděšeně? Neznělo to, že by ten někdo potřeboval pomoct, ale člověk nikdy neví. Rozhlédl jsem se a spatřil, že všichni hledí na mě, třeští na mě oči, a to už ke mně někdo z nich přiběhl a ptal se, co má dělat. Co má dělat? Co má dělat s čím? Dostal jsem dost špatný pocit.

Podíval jsem se na místo, kde ukazoval a kam všichni zírali. Uniforma pomalu do sebe vsakovala rudou tekutinu a já až teď pocítil prudkou bolest v rameni. Střelili mě. Postřelili mě, postřelili doktora a široko daleko nikdo jiný od kumštu než já nebyl.

AN: Ahoj, toto byla původně plánovaná poslední kapitola, nicméně když jsou ty svátky, vzhledem k oblibě této série a tomu jak mě bavilo psát tyhle kratičké povídky o Johnovi, nechtěli byste pokračování, tentokrát však ze dnů, kdy náš hrdina již byl se Sherlockem? Neříkám, že by bylo hned, trvá něco vymyslet, vytvořit koncept a napsat, ale zeptat se můžu. :-)




Poezie Pauly Nancy Millstone - Zapšklý idiot

24. prosince 2013 v 13:06 Moje povídky

Zapšklý idiot

(věnováno Doubravce Novotné)


Za rána o půl jedenácté,
sama sebe se ptám po páté.
Co je v lidech tolik zlosti,
že zapšklosti mají plné kosti.

O půl jedenácté do vlaku idiot nastoupí,
s pomyšlením, že se hádkou dobře pobaví.
Nebo snad měl velmi tíživou situaci.
Jaká hrůza se stala, přišel o práci!

Vztek si pak vyléval na nás nevinných,
z práce a školy téměř nemocných.
Máme toho skutečně strašně, strašně moc,
a on nemá právo si na nás vylévat svoji zlost.

Ne každý je na všechno talentovaný,
tak pamatujte a nebuďte na ostatní protivní.




Poezie Pauly Nancy Millstone - Mravenci v pokoji

24. prosince 2013 v 13:01 Moje povídky

Mravenci v pokoji

Za slunečného dne
ve mně hrůza tne.
Přijdu v klidu domů,
netušic žádnou pohromu.

A co pak na mě pěkného čekalo?
Štěstí z pěkného dne ze mne odpadlo.
V pokoji krásné mraveniště.
Těch malých hajzlíků působiště.

Křičení moc nepomohlo,
málem mě to celé dostalo.
Ale statečně jsem se chopila luxu.
Že se zbavím rychle toho hnusu.

Pochopte mě správně,
berte to rozumně.
Když člověk fóbii na ně má,
co, co člověk holt nadělá?




Poezie Pauly Nancy Millstone - Vánoční

24. prosince 2013 v 12:47 Moje povídky

Vánoční

Jsou už tu, jsou tu Vánoce,
konečně pár dní bez práce.
Nebo se snad děsivě mýlím
a pohodu jen s vámi sdílím?

Ne, ne mám toho zase kupy,
musím jít na nákupy.
Koupit vánoční pěkný stromeček,
do pečiva a cukroví prášek.

Popřemýšlet, co komu dám za dárky,
aby to nebyli blbosti, jako vonné svíčky.
Proč tolik starosti nad těmi svátky?
Já do dětství chci se vrátit zpátky.

Kam zmizelo štěstí, láska a pohoda?
Kde je ona vánoční optimistická nálada?




A je to tady… Vánoce!

24. prosince 2013 v 12:37 Koš

A je to tady…

… Vánoce.



Ahoj, tak už jsou tu zase svátky...
Všem přeji šťastné a veselé, ať pod stromeček dostanete, to co jste si přáli a ještě pár blbostí navíc, hodně štěstí, zdraví a lásky.


Merry Christmas :-) by jajafilm


Ach ano, a jako každý rok,
mám pro svůj blog,
pár krátkých povídek,
a pár ještě kradších básniček.

Užijte si zimních svátků
a tu mojí vánoční nadílku.
Nemůžu vám nic slíbit,
ale snad se vám něco z toho bude líbit.


Špatné dny Johna Watsona - Sobota

21. prosince 2013 v 12:47 Moje povídky

Sobota


Bomba tikala. Kousl jsem se do rtu, bylo příliš málo času na ni upozornit civilisty a evakuovat oblast.

Bomba tikala. Bylo příliš pozdě poslat je pryč. Poslat do bezpečí mé lidi. Věděl jsem, že to nestihnou.

Bomba tikala. Tikala na hrudi sebevražedného atentátníka, bylo příliš málo času poslat odborníka přes trhaviny, stejně by se k tomu šílenci ani nedostal, dřív než by zmáčkl spoušť, nebo aby nezabil svoji rukojmí.

Bomba tikala. Ano, atentátník neměl za rukojmí jen všechny civilisty plus vojáky, ale i svoji dceru.

Bomba tikala a žena bezmocně křičela.

Bomba tikala a řešení v nedohlednu.

Bomba tikala. Za několik málo vteřin všichni zemřou.

Bomba tikala. Docházel nám čas.

Bomba tikala. Zatmělo se mi před očima.

Bomba tikala.

Nastalo ticho.
Nastalo ticho a pak mě všichni začali radostně a s úlevou objímat a gratulovat mi. Oslovovali mě "Hrdino". Jaký pak hrdina?




Úhel pohledu

17. prosince 2013 v 11:05 Moje povídky

Úhel pohledu


Do té kavárny jsem chodil již celou věčnost, a bylo tomu již několik let, co jsem si všiml toho mladíka. Byl vysoký, hubený a oblečený do košile s kravatou, svetru a bledě hnědých volných kalhot. Jeho rysy v obličeji byly ostré s výrazným velikým nosem a propadlýma očima, které jeho jinak celkem komediální postavičce dávaly temný nádech. Ten kluk nebyl mariňák, na to byl příliš mladý, příliš velké tintítko a měl příliš málo sebevědomí. Přesto nosil zbraň, chodil sem do "mariňácké kavárny" a měl ten pohled. Pohled, který jsem viděl i na své tváři v zrcadle.
Toho hocha jsem potkával skoro každý den, až na několik týdnů, kdy jsem předpokládal, že byl mimo stát, nebo alespoň mimo město. Postupem času chlapec vypadal čím dál tím hůř, zoufaleji, ztraceněji a jeho pohled byl tmavší a ponuřejší. Stíny kolem jeho očí, již nebyly pouze stíny, ale vsadil bych se, že měl opuchlé oči z nedostatku spánku a psychické zátěže. Byl jsem si téměř jist, že musí pracovat stejně jako já u federálů, ale ne u nás, možná NSA, CIA, nebo FBI. Přesto, i když jsem toho chlapce vlastně neznal a nesnášel jsem ostatní agentury, koupil jsem mu kafe a usadil se k němu ke stolu. Sám jsem netušil, proč jsem to udělal, možná to bylo, protože dnes ten kluk vypadal ještě víc zoufale, ztraceně a vždy ve mně dřímala otcovská duše, kdo ví.
Mladík dnes seděl sám a smutně hleděl z okna do dálky. Poplašeně sebou škubl, když jsem si k němu přisedl a před něj postavil hrnek. Zmateně, vystrašeně a možná i stydlivě ke mně vzhlédl. Upřel zrak na šálek, pak na mě a poté zpět na hrnek s horkým nápojem. Otevřel ústa, ale zase je po chvíli beze slova zavřel, jak ryba na suchu. Možná zauvažoval, jestli ho nechci otrávit, pak však asi dospěl k názoru, že ne, protože nakonec šálek přijal.
"Říkal jsem si, že počkám, než se to tady trochu uvolní a pak si ho koupím, ale… no, děkuju," brebentil ten mladík rozpačitě.
"Není zač," usmál jsem se.
Nastalo dlouhé ticho, kdy jsme oba jen seděli, upíjeli kávu a hleděli z okna na denní ruch velkoměsta. Po dopití jsem se zvedl a věnoval chlapci ještě jeden laskavý a vstřícný úsměv, popřál mu hodně zdaru a odešel.
Od té doby jsem vždy ráno pil kafe tam s ním.

Seděl jsem ve své oblíbené kavárně a čekal, než se to u baru nějak uvolní, abych si mohl koupit své ranní kafe. Byl jsem u svého obvyklého stolu, sluníčko svítilo a hřálo. Sledoval jsem lidi na ulici, jak pospíchají sem a tam, do školy, do práce, za svými denními povinnostmi. To jsem dělal každé ráno. Normálně mě ten pohled uklidňoval, přinášel mi jistotu, že je něco, co bude vždy stejné, co tu bude pořád. Dnes mi to však žádný vnitřní klid nepřinášelo, by naopak. Hněval jsem se na svět.
Do háje, byl jsem unesen, hrál jsem s neznámým ruskou ruletu, byl jsem zasažen Antraxem, zabil jsem, abych přežil a to ne jednou, ale nic z toho ani náhodou nebylo tak strašné jako ztratit JI.
Plně jsem byl zabrán sám do sebe, sotva jsem vnímal okolí, takže jsem se docela vylekal, když přede mnou najednou přistál hrnek s kafem. Instinktivně jsem sebou škubl a pak pohlédl nevěřícně na onoho dárce horkého nápoje, kterého jsem svojí rekcí zřejmě pobavil, protože se mu přes rty na chvíli mihl úsměv. Vzácný úsměv pokud jsem mohl soudit, podle profilu.
Byl to starší muž s již šedivými vlasy, ale nemohl být o moc starší než Hotch. Myslím, že jeden z tipů lidí, kterým vlasy začnou šedivět už na vejšce. S Hotchem kromě věku měl, když nepočítám onoho letmého úsměvu, společný i strnulý neproniknutelný výraz. Pohled vojáka, oči však neměl tmavě hnědé jako Hotche, ale průzračně modré, jako oceán. Na sobě neměl oblek, ale daleko více neformální oblečení než nosil můj nadřízený, džiny, košili a sako. Držení těla vypadalo na první pohled laxně a uvolněně, ale když se člověk podíval pozorněji, bylo v tom postoji přece jen nějaké vnitřní napětí. U boku měl připevněn revolver. Kdybych ho potkal na ulici jen jednou, myslel bych si, že je to možná zaměstnanec nějaké ochranky, nebo voják, či policista. Vzhledem však tomu, kde jsem byl a tomu, že jsem ho viděl každé ráno, co jsem byl ve městě, tipoval jsem ho na bývalého mariňáka, teď pracujícího v NCIS. Vždy se tu objevil v tu samou hodinu a vždy kupoval dvě kafe, jedno pro sebe a to druhé, kdo ví pro koho, manželku, milenku, kolegu… Vždy koupil a odešel, dnes však ne. Dnes koupil tři a posadil se ke mně.
Nechápavě jsem se zahleděl na hrnek, na něho a pak zase zpět na šálek s kafem. Co to u všech svatých mělo znamenat? Chci říct, nestává se každý den, že vám téměř úplně cizí člověk z ničeho nic koupí kafe, ne? Mě tedy alespoň ne. Možnost, že by mě chtěl otrávit, mě v tu chvíli ani nenapadla. Byla by to směšná představa. Přece byste se někomu nesnažili podat jed tak okatým způsobem, navíc ten člověk nebyl profilově tip chladnokrevného vraha, nebo alespoň ne traviče. Ne, ne, tohle nebylo nic špatného, ale na opak. Přátelské gesto, dalo by se říct. Bylo to celkem pěkné, ale možná bych byl radši, kdyby to byl přece jen ten první případ, pak bych totiž alespoň uměl reagovat. Takhle jsem přilbě zrudl, doufám jen, že to na mně nebylo tolik vidět, a začal jsem něco nesrozumitelného mlít.
"Není zač," usmál se znovu.
Nastalo dlouhé ticho, které však nevadilo. Upíjeli jsme kávu a já přemýšlel o okamžicích života jako byl tento, kdy ve tmě takové to malé gesto podpory mezi lidmi, rozsvícení pochodně, že svět, lidé a to vše ještě není úplně ztraceno. O čem přemýšlel on, nevím. Dopil kafe a popřál mi hodně zdaru, pak odešel.
Čekal jsem, že to byl jen prchavý okamžik a zítra to bude vše stejné jako vždy, ale nebylo. Tím to neskončilo. A pak tu byl ten případ toho mrtvého mariňáka a všichni se hrozně divili odkud se znám s šéfem nejlepšího z týmů NCIS. Než jsem jim odpověděl, tak jsem věděl, že se budou smát, protože kdo by se tomu nesmál?
"No, my… my spolu… my spolu pijeme každé ráno kafe."

Poezie Pauly Nancy Millstone - Úsměv je nejmocnějším mečem i štítem

13. prosince 2013 v 20:42 Moje povídky

Úsměv je nejmocnějším mečem i štítem

(věnováno Karice, Jane a obecně všem mým čtenářům)

Nic nemůže být tak zlověstné,
nic nemůže být tak strašlivé,
aby slunce za mrak zašlo,
aby tvé veškeré světlo pohaslo.

Myslíš si, že je vše ztraceno,
domníváš se, že naděje již není,
a přitom jí je všude plno.
Nech ji, ať tvé srdce naplní,
(ať nás všechny zachrání.)

Do spárů tě chytila strachu křeč,
a přitom v rukou dřímáš meč.
Tak přestaň nad tím úděsně klít
v obraně proti tomu uchop štít.

Tak pochop a ukaž úsměv svůj,
a celý, celičký svět bude tvůj.




Špatné dny Johna Watsona - Pátek

11. prosince 2013 v 20:40 Moje povídky

Pátek


Přikrčil jsem se za skálu a zaměřil. Stiskl kohoutek zbraně a vypálil. Muž stojící v rezavém večerním svitu se skácel k zemi. Rozhlédl jsem se, a když jsem uvážil, že je to relativně bezpečné, vyskočil jsem na nohy a přeběhl k němu. Rychle jsem mu šáhl na krk. Mrtvý. Spokojeně jsem kývl a pak se obrátil k drahému muži, který z mého ukrytu předtím vidět nebyl.

Jedním pohledem jsem ho zhodnotil. Hrudník se mu nadzvedal a zase klesal. Ještě dýchal, ale ne na dlouho. Někdo to do něj pěkně našil. Vesta od nás. Napadala mě jediná myšlenka. Když ho tady takhle nechám, zemře a bude to hnusná a bolestivá smrt. Když se ho pokusím zachránit, bude to ještě horší.

Nejsem za to na sebe moc hrdý, abych byl přesný, byl jsem znechucen, ale bylo to, to co ten člověk potřeboval. Sevřel jsem v ruce zbraň, natáhl ruku s ní směrem k němu a vystřelil.




Poezie Pauly Nancy Millstone - Na chvíli jsem se odmlčela

8. prosince 2013 v 11:35 Moje povídky

Na chvíli jsem se odmlčela


Na chvíli jsem se odmlčela,
snad jsem vám moc nechyběla.
Ne dělám si jen legraci,
měla jsem toho hodně v práci.

Nejdřív letět někam pro střepy.
Pak zas opravovat v semestrálce překlepy.
Slepovat nějakou novodobou sklenici,
a bědovat jak málo mají humoru chemici.

Přemohla mě únava,
nebyla zrovna prchavá,
a přitom práce je taková otrava.




Špatné dny Johna Watsona - Čtvrtek

5. prosince 2013 v 20:47 Moje povídky

Čtvrtek


Na deset metrů ode mě jsem zpozoroval hlouček dohadujících se vojáků a vedle vystrašené klepající se vesničany.

"To nemůžete, jsou to nevinní lidé," rozčiloval se desátník, muž s tmavými vlasy, kulatými tvářemi a malým nosem, na kterém měl posazeny obří hranaté brýle. Jmenoval se desátník Stamford.

"Jeden z nich není, je to zvěd, kterého musíme zlikvidovat, nebo se to obrátí proti nám. Nejsou nevinní, oni ho chrání a tím jsou stejně jako on proti nám," oponoval mu kapitán s krátkými blond vlasy, modrýma očima a supími rysy v obličeji.

"Co se tady děje?" vstoupil jsem do toho, když jsem k nim došel.

"Do toho vám nic, doktore, není," zavrčel kapitán.

"Nadporučíku," opravil jsem ho okamžitě.

"Chce je všechny zabít," postěžoval si desátník Stamford. Zamračil jsem se. Všechny zabít, povraždit civilisty? To si ze mě snad dělají srandu?!

"To nemůžete. Nejen z hlediska mravního, ale pomyslete, jaký poprask by to vyvolalo u nás, kdyby se to někdo dozvěděl, obzvláště média," upozornil jsem kapitána a přidal se tak na stranu Stamforda.

"Můžu a udělám, nadporučíku. Nejste v mé jednotce, dejte si odchod. Tohle vás nemusí vůbec zajímat. Nebude z toho problém, toto jsou přijatelné ztráty, ten kdo tomu nerozumí, nemá v armádě co dělat. Ukrývají špeha, a pokud uteče, následky budou daleko horší. Zabte je! To je rozkaz," štěkl kapitán.

"Ne!" vyhrkl jsem, ale bylo příliš pozdě. Ostatní vojáci slepě na rozkaz zvedli zbraně a za mohutného rachotu a štiplavého zápachu střelného prachu to do nich napráskali. Žlutý prach se zvedl ze země s malými částečkami písku, jak se mrtvá těla svalila dolů. Schody se zbarvily krví. Obrátil se mi žaludek vzhůru nohama a odplazil jsem se pryč. Někam do bezpečí, kde jsem se v klidu mohl vyzvracet.




Lháři - Na scestí

3. prosince 2013 v 20:41 Moje povídky

Na scestí



Uvařil jsem večeři a chvíli čekal, poté jsem svojí porci i snědl a tu jeho schoval, že si jí ohřeje, až dorazí.

Rozvalil jsem se na gauči a pustil si telku. Dávali nějakou děsivou kravinu o upírech. Hodiny běžely. Ta hloupost v televizi skončila a já se jal do pročítání souborů. Hodiny běžely. Několikrát jsem Davidovi volal, ale vždy tam měl záznamník, měl jsem chuť do něj zaječet, že se se záznamníkem nebavím, ale k čemu by to bylo dobré? Hodiny běžely. Nakonec jsem si sedl ven na terasu, v ruce svíral mobil a hleděl dolu na rozsvícené město.

David přišel kolem čtvrté ráno. Tvář mu zdobil stejně malátný a tupý výraz, jako byl ten můj.

"Ty nespíš?" znělo to překvapeně.

"Ne," odpověděl jsem tiše. Zlost, strach, starost, energie k tomu, abych Davidovi jednu vrazil, nebo mu alespoň vynadal, že se mi neozval, byl nedostupný a nechal mě si myslet, že se mu třeba něco stalo, ze mě již vyprchaly před několika hodinami.

David beze slova si sedl na jednu plastovou židli vedle mě. Nebo bych měl spíš říct: svalil. Vypadal unaveně a ustaraně. Oba jsme ponocovali. Já jsem si dělal starosti a on… Co vlastně dělal on?!

"Kde jsi byl?" zeptal jsem se.

"Dlouhý příběh," pokrčil rameny zdánlivě bezstarostně, mohl to skrývat, jak chtěl, ale já poznal, že ho něco trápí. Vůbec nebyl ve své kůži. "Myslíš, myslíš si, že jsem špatný člověk… že lidé jsou špatní, když pro záchranu toho koho milují, jsou schopni všeho, i když nevědí, jestli jim to nakonec jejich lásku zachrání?" zeptal se mě náhle a já se zamračil. To byla zvláštní otázka. Byla mi nějak povědomá, jako by mi ji už někdo položil, ale jestli jo tak, kdo kdy, a proč si to nepamatuji?

"Ne," odpověděl jsem prostě.

"Myslíš, že lidé jsou špatní, když ji ztratí a chtějí ji pak pomstít?" pokračoval David dál v těch svých podivných otázkách.

"Nevím, lidé jsou lidé. Nejsou sami o sobě ani zlí ani dobří. Dav nelze posuzovat, lze jen jednotlivec, a i tam je to spekulativní," pokrčil jsem rameny.

"Myslíš, že jsem zbabělec, kdybych…" začal zase, ale já ho to nenechal dokončit.

"Nemyslím si, že jsi zbabělec ani špatný člověk. Myslím si, že jsi člověk, který toho již hodně ztratil, a který je teď dost unavený, a tak přemýšlí nad blbostma," zabručel jsem podrážděně. David se na to pousmál a viditelně pookřál, jako bych řekl nějakou světobornou moudrost.

"Měli bychom si jít lehnout," přitakal mi nakonec.

Na to jsem se měl zvednout a jít spát, ale najednou se mi nějak nechtělo. Líně jsem zabručel. Patrně to mělo znamenat něco na způsob: "No, jo." Nicméně jsem se k odchodu do postele nechystal.

"Jak chceš, já jdu spát," oznámil mi a zase opět se zvedl. Přišel až ke mně a sehnul se. Co to sakra dělá? "Dobrou noc, sladké sny," popřál mi a políbil mě na čelo.

Ztuhl jsem. Proč? Proč to zatraceně David udělal?! To bylo tak jemné, hřejivé láskyplné. Připomněl mi to tak moc čas, kdy jsem byl ještě hodně malý, předtím než se naši pohádaly, předtím než moje matka onemocněla. Časy, kdy mi máma dávala pusu na čelo, než jsem šel spát, abych se nebál strašidel a mohl klidně odpočívat. To nebylo gesto, které byste čekali od muže, jako byl on, k jinému muži, možná leda tak ke svému dítěti, nebo manželce. To nebylo jako v onen pátek, nebo tehdy v obchoďáku, kdy jsme předstírali před ostatními, kdy nás podmínky a okolí donutilo. Tentokrát jsme byli v soukromí, nemuseli jsme si na nic hrát, nijak se přetvařovat… a stejně to udělal.

Po celé mé bytosti se rozlilo příjemné teplo, které jako by s Davidovou opětnou nepřítomností mělo rychle zase zmizet, a já si uvědomil, že to nechci dopustit. David se narovnal a hodlal odejít. V ten okamžik mi ruka vystřelila nahoru, chytl jsem jeho modrou kravatu. Myslím, že jsem si v tu chvíli pořádně ani nebyl vědom, co vlastně dělám. Jen jsem prostě náhle chtěl, aby nikam neodcházel, aby byl tam se mnou, abych ho měl na blízku. Stáhl jsem ho zpátky dolů, až se naše nosy navzájem dotýkaly, a pak jsem překonal i poslední centimetry. Stiskl jsem svými rty ten jeho spodní, a pak ucítil jemný tlak z Davidovi strany, a všechno to bylo tak příjemné. To teplot, ta blízkost druhé osoby, ty dotyky, ty polibky… a tak špatné, tak moc špatné! Co to u všech svatých dělám! Byli jsme oba muži, kolegové a on můj nadřízený, sakra! Neměl jsem ho políbit a on mi to už vůbec neměl začít oplácet, a i když jsem věděl, jak moc je to špatné, nedokázal jsem jen tak přestat. Co to do mě vjelo? Co to do nás obou vjelo?

Davidovi polibky byly slané, jako by brečel, přesto ani on nepřestal a nedostrčil mě, snad dokonce i na opak. Byl to on, kdo přešel k ohryzávání čelisti, odstraňování šatstva, a byl to právě on, který nás oba dostal z terasy na moje letiště. Mezi tím šeptal slova omluvy, jako by snad za to celé mohl jen on. Jako kdybych nenesl vinu. Možná to celé vyvolal on tou svojí pusou na dobrou noc, ale já ho měl nechat jít. Neměl jsem ho stáhnout zpět, neměl jsem cítit, co jsem cítil v uplynulých několika posledních dnech. Myslel jsem si, že to nic není, že je to celkem nevinné, ale nebylo. Byl jsem v domnění, že je to jen blízké přátelství, s blízkým přítelem, můžete společně žít a necítit se sám, jenže netoužíte po tom, aby to byla skutečnost. Netužíte se ho dotýkat, objímat a líbat. Jak naivní jsem byl! Nenapadlo mě, že by to mohlo být opětované, či že David je po té delší době se mnou trochu zmatený, či cokoli, co k takovéto situaci nakonec vedlo, ale tom mě ani za mák neomlouvá. To já to potřeboval, to já to chtěl, nebo snad ne?! Nebo snad ne?! Nenapadlo mě, že by ty omluvy se nemusely vázat jen k té noci.


****************


Druhého dne jsem myslel, že nevstanu, ale povinnost mě volala. Bylo mi jasné, že pokud nepřijdu do práce, nebo pokud přijdu jen o minutu později, Tlusťoch mi udělá ze života peklo, nebo mě okamžitě vyhodí, vzhledem jak se tvářil na můj včerejší předčasný odchod. Vyhazov jsem si nemohl dovolit, zvláště po tom, kdy to konečně včera tady v McDonaldu začalo být zajímavé. Tak jsem se nadopoval kafem a doufal, že to nějak holt přežiji. Přežít! Jak se ukázalo, bylo to ještě těžší, než se na první pohled jevilo. Do práce jsem dorazil v čas, čili jsem Tlusťochovi nenechal žádnou záminku k jakékoli akci, stejně bylo práce nad hlavu. Bolelo mě celé tělo, v hlavě jsem měl duto a každou chvíli jsem měl neodbytnou touhu si zívnout.

"Vášnivá noc?" zeptal se mě Váňa nad mým pátým šálkem kafe.

"Vášnivá?!" málem jsem se zadusil. "Nevím, jak to myslíš."

"Ale no tak, nedělej se, mám dobrý pozorovací smysl. Včera jsi odešel předčasně, a dnes jsi nezdravě bledý s kruhy pod očima a piješ jedno kafe za druhým," pokračoval Váňa a já na něho němě hleděl, snažíc se usilovně nemyslet na včerejší noc. "Jaký byl? Jaký si byl ty? Líbilo se ti to?"

"Jaký byl kdo? Líbilo se mi co?" snažil jsem se hrát blbého a přitom ve mně vše vřelo. Moc dobře jsem věděl, co tím myslí, a po každém jeho slově mě bodlo svědomí.Váňa obrátil oči v sloupv náznaku, že natvrdlejšího člověka snad nepotkal.

"Nedávej mi tenhle telecí obličej. Ty, David a…" Ach můj Bože! Aď to raději ani nevyslovuje. Ta noc se neměla stát, neměla, ať byla jak moc příjemná o osvobozující, nemělo se to stát. Ježíši, já se k tomu vracet nechci!

"Ne, ne," začal jsem prudce vrtět hlavou. Lhal jsem, až se mi z pusy prášilo. "To není, nebylo…" začal jsem překotně. "Vím, jak to vypadá, ale… Kristova noho! Vždyť víš, že jsme dva agenti a pátráme po tom vrahovi. Jen předstíráme pár, proč bychom…" neměl jsem slov. Ano to, že to předstíráme, neznamená, že ve skutečnosti jsme… ano, neznamená, ale pro moji smůlu Váňa měl dobrý odhad.

"To se přeci nevylučuje. Navíc viděl jsem vás na té party, viděl jsem, jak jste se líbali i jak se na tebe dívá. Říkej si, co chceš, ale on toho moc předstírat nemusí," tvrdil sebevědomě Váňa. To bylo skutečně směšné a ze všech lidí zrovna on! Co pak mám od té noci na zádech velkou ceduli: "přišel jsem o panictví a to s mým šéfem"?

"Váňo, David je náš expert přes krytí. Kdyby chtěl, přesvědčil by tě, i že je Německá sedmiletá holčička na školním výletě," to bylo dost nadsazené prohlášení, ale jinak pravdivé, proč však mi to v hlavě znělo tak hořce?

Váňa se na mě pouze uličnicky zazubil a provokativně pokrčil rameny. "Když myslíš." Nastalo chvilkové ticho, než Váňa opět promluvil. "To máš jedno, chtěl jsem s tebou vlastně mluvit o něčem úplně jiným," řekl a obezřetně se kolem sebe rozhlédl. To zbudilo mojí zvědavost. Mohlo by to mít něco společného s tím, co jsem si včera vyslechl? Mohlo to mít spojitost s tou hádkou?

"Včera ti někdo vyhrožoval." Váňa překvapeně zamrkal, ale pak přikývl.

"Nevím, jak to víš, ale jo. Ten někdo byl Ondřej."

"Ondřej!?" tentokrát jsem byl překvapený já.

"Možná se o nic nejedná, ale byl docela dost vyvedený z míry. Myslel si, že můžu za zmizení jeho přítele, že jsem mu něco udělal. Za nic nemůžu, přísahám," bránil se Váňa okamžitě. "Třeba už se zase objeví, ale napadlo mě, že byste o tom měli vědět, protože jestli…"

"Jestli je to náš vrah, Ondřej bude další na řadě," dokončil jsem Váňu v náhlé děsivé realizaci.

"Už zrušil Ondřej to dnešní dvou rande?" chtěl vědět Váňa.

"To je dneska?!" vyděšeně jsem vykřikl.

"Jasně, ty jsi zapomněl," zasmál se a já sprostě zaklel. Pak však zvážněl.

"Řekl jsem mu to, řekl jsem mu. Samozřejmě, že neví, kdo jste, ale poslal jsem ho za vámi. Možná proto Ondřej ještě tu schůzku nezrušil. Chce tam přijít sám a poptat se."

"Možná," kývl jsem, "nebo možná na nějaké dvou rande neměl vůbec myšlenky."

"Tohle na mě ve vzteku hodil. Nevíš, co to může znamenat?" zeptal se mě Váňa a podal mi černou šachovou figurku jezdce. Šachová figurka to znamená hru, partii, symbol královské hry, možná hry o všechno, souboj myslí. Černá je barva smutku, v Evropské kultuře to není zrovna barva pozitivní, symbol temnoty, zla. Jezdec pak značí pozici, není to figurka v šachách nepodstatná, není to obyčejný pěšák, ale ani dáma. Patří mezi lehké figury. Má zajímavý způsob pohybu: přesune o dvě pole svisle nebo vodorovně a poté ještě o jedno pole kolmo na původní směr - cesta připomíná písmeno L. Jezdec je jedinou šachovou figurou, která se může pohybovat i přes ostatní šachové kameny. Jestli tohle Ondřeji dal vrah, pak skutečně odpovídá profilu, který jsem vypracoval. Mělo by mě to těšit, ale ne. Je totiž pravda, že ten vrah si s lidmi rád hraje a je inteligentní, hodně inteligentní. To nebyly fajn zprávy.

"Nic dobrého," odpověděl jsem. "Co ti řekl, když to po tobě hodil?"

"A tohle si sežer, zrůdo," opakoval Váňa slova Ondřeje. Ondřej byl v domnění, že za zmizení Michala může Váňa, takže tu figurku tedy skutečně měl od toho, kdo Michala unesl a Michal byl skutečně v ohrožení, skutečně za jeho zmizením někdo stál. To nebylo dobré, to vůbec nebylo dobré.

Hned tedy po tomhle rozhovoru jsem se chopil telefonu a volal Davidovi. Jednak jsem se ho musel zeptat ohledně srazu na ono dvou rande, které vůbec dvou rande pravděpodobně nebude, a jednak jsem mu to všechno, co jsem se dozvěděl, musel říct.

David očividně neměl dobrou náladu. Měli jsme se sejít na Dvořákovém nábřeží, nebo jak se to skloňuje. Plán byl jet na romantickou vyjížďku lodičkou po Vltavě. Chtěl po mně, ať skončím dřív v práci, abychom to ještě předem mohli projednat, já však nemohl. Tlusťoch by mě přerazil vejpůl, nebo rovnou vyhodil.

"To nejde, už včera jsem byl mimo práci, když to udělám znovu, už ji mít nebudu," snažil jsem se mu to vysvětlit a přitom jsem si uvědomil, že to s mojí matkou včera vlastně neví. "Šef…"

"Já jsem tvůj šéf a tohle je tvá práce, tak pohni tou svou sexy zadnicí," rozkázal a mobil ztichl. David to položil. Nepřipouštěl žádnou další diskuzi. To mě šokovalo. Šokovalo mě, že Hajman dokázal být občas takhle protivný. Šokovalo mě, že mě takhle usekl. Šokoval mě tón a nakonec šokovala mě i ta slova: "…tak pohni tou svou sexy zadnicí." Co to u všeho bylo? Kam zmizela úcta, a respekt, který ke mně choval? Toť k šéfům, s kterými se vyspíte, asi vše. Stejně mi ta věta vyhrávala pak poté ještě několik hodin v mé hlavě. Jako rozbitá deska.

A slyšel jsem to v hlavě, když jsem jel na onen sraz. Na nábřeží bylo uvázáno několik lodiček, těžko říct, která z nich byla ta naše. Čekal jsem, že David už bude někde na břehu nervózně přešlapovat, ale když jsem se rozhlédl kolem, nikde jsem ho neviděl. A co teď? Nikde tu není, nevím, kam mám jít, mám mu zavolat? Hlavně, že jsem tu měl být dřív a dostat tak vyhazov! Ještě teď, když mu zase zavolám, by mi mohl vynadat, že mu pořád volám a kdo to ty provolané hodiny bude platit, no stát, který už minulý rok nám chtěl snížit rozpočet. Nicméně seru na nějaké daňové poplatníky, kterým hrozí akorát to, že předou a pár korun. Kašlu na voly politiky a je mi u toho mého sexy zadku jedno, že dostanu zase vynadáno. Jestli je skutečně Michal s Ondřejem v ohrožení, pak si ty sví prachy můžou strčit někam.

Opět jsem mu volal a zase k dispozici byl jen záznamník. Co teď? Tak jsem chvíli stepoval na místě a přemýšlel, co budu dělat. Nakonec jsem se rozhodl, že se porozhlédnu kolem, třeba tu David někde je a čeká, jen neslyšel vyhrávat mobil.

Když jsem procházel kolem zakotvených lodí, na kostkami dlážděné zemi před jedním molem železo dřevěným můstkem k jedné lodi jsem šlápnul do jakési rudé skvrny. To nebylo nic divného, prostě nějaká špína od roztáté zmrzliny, limonády, kdo ví. Avšak dostal jsem z toho zlý pocit. Ta skvrna měla hustotu a barvu krve. Fuj!

Pohlédl jsem na tu loď, a pak jsem se obezřetně rozhlédl. Všude docela dost lidí, ale všichni si celkem hleděli svého, takže vlastně nikdo nikde. Bezva alespoň něco. Vešel jsem na palubu. Ta loď… s kajutou. Teď když jsem byl na lodi a smysly jsem měl maximálně napjaté, soustředěné, myslím, že jsem uslyšel nějaký hluk z podpalubí. Tak jsem se tam pokradmu vydal. Cesta dovnitř byla volná, nebylo zamčeno, ale kéž by bylo. Pohled, který se mi naskytl, se mi navždy vryl do paměti. Navždy mě poznamenal.

Po linoleové podlaze se se rozlévala rudá v tomto množství až černá tekutina, byla částečně na stěnách i nábytku. Stopy rukou ukazující zuřivý boj o život. Uprostřed té spouště leželo tělo. Muž kolem třicítky. Michal! Byl v hrozném stavu, téměř k nepoznání. Pleť, která by měla jinak oranžovo-růžovou barvu, byla bílá jako papír, pravděpodobně od nedostatku krve. Krve, která byla všude kolem, včetně jeho džin a světlemodrého trička, které bylo jí nasáklé. Co jsem viděl, bodných ran mohlo být kolem čtrnácti. Ohromné množství, většina z nich nebyla smrtelná, byly zbytečné. To by ukazovalo na vraždu v afektu, zlosti, nebo tu byla ještě horší varianta, neznámý chtěl, aby Michal trpěl a vyžíval se v tom. Tomu odpovídala i Michalova tvář, zamrzlá v zoufalém šklebu. Oči upnuté prosebně nahoru na muže nad ním, a souhlasila s tím i pozice těla. Nohy roztažené a ruce ještě v posmrtné křeči svíraly Davidovo sako. Ano, čtete správně, můj kolega tam stál nad zesnulým s ústy a rukama od krve.

Nepodíval se na mě, stále věnoval pozornost mrtvému, ale já moc dobře věděl, že moji přítomnost zaznamenal, protože sebou poplašeně trhl, ale pak s klidem, ze kterého mi běhal mráz po zádech, pravil: "Snažil jsem se ho zachránit."

"Aha," vydechl jsem. Snažil se ho zachránit, to dávalo smysl. To do té situaci vnášelo trochu světla a převracelo první dojem, který byl… který byl no, jako by vám někdo náhle vrazil dýku přímo do srdce. Ta věta mě uklidnila, ale nedokázala úplně uhasit požár otázek, zmatení, hrůzy a všeho zlého, co člověka jako první napadne v takové situaci. Nedokázala úplně potlačit představu, která byla tak zatraceně zkurvená, že jsem tu možnost raději chtěl někam hluboko zakopat do sebe a přijmout jakoukoli jinou variantu, ale nedokázal jsem to.

David napřáhl ruku k Michalovi a zavřel mu prázdné oči. Nastalo dlouhé ticho a ani jeden z nás se nepohnul, jako by se z nás staly sochy. Ani jeden z nás nevěděl, co dělat, a jen jsme čekali na reakci toho druhého, ta však nepřicházela. Nakonec to byl on, kdo udělal první krok, a to doslova. David ke mně vzhlédl, přes zakrvácené rty mu prošlo něco jako: "Romane, já…" a udělal směrem ke mně drobný krůček. Instinktivně jsem couvl. Nedal na své tváři nic znát, ale pochopil.

Položil si jednu ruku na ústa, jako by se snažil sám umlčet, a druhou si prohrábl krátké černé vlasy, ale rty si neolízl, jak jsem ho to viděl udělat už tolikrát. Kdo by také chtěl cítit onu hořkou kovovou chuť krve, která ještě není jeho?! Blé! Už tak v té spoušti vypadal jako dost velký psychopat, a to gesto by tento dojem ještě víc podpořilo. Olíznutí rtů a prohrábnutí vlasů, dvě gesta, která jsem tak dobře v Davidově pojetí znal. Dělal to vždy, když byl rozčílený a snažil se uklidnit, vždy když čelil něčemu těžkému, vždy když byl v špatné situaci, nebo někdo jiný byl, na kom mu záleželo, vždy když cítil napětí a všechny ty pocity s tím spjaté. Dva pohyby, mi tak známé a které měly na mě vždy uklidňující účinek, ne však teď, ne s tímto spojením, výjevem, co se mi naskytl. Nyní se mi z toho otočil žaludek vzhůru nohama.

Z dálky jsem zaslechl záchranářkou sirénu.

"Zavolal jsem je před pár minutami, než jsi přišel, ale pro něj evidentně příliš pozdě. Měl jsem spíš zavolat policisty s pohřebákama. Ušetřili bychom si čas," řekl David se stále stejným klidem, který mi naháněl strach.

Neodpověděl jsem, nereagoval jsem. Nevěděl jsem jak. Vlastně abych byl upřímný, tak od prvního okamžiku, kdy jsem zpozoroval svého přítele nad mrtvým Michalem, jsem měl pocit, že se ze mě stala skutečně socha, nebo figurka bez života, bez mozku, bez inteligence, schopnosti porozumět a vnímat okolí. Obestřel mě dutý pocit a malátnost s rezignací. Pro to abych uklidil po bombě, která ve mně explodovala, když jsem prošel do té kajuty. Stal jsem se hadrovou panenkou, se kterou si mohli lidé dělat, co chtěli, kdy chtěli.

Dovnitř naběhli záchranáři a první, co je zajímalo, byl samozřejmě Michal. Když pak konstatovali jeho smrt, začali se zajímat o mě a Davida. Nebránil jsem se, nechal jsem se vyvést nahoru k záchranářským vozům a důkladně prohlédnout. Za nějakou dobu poté přijela policie a za nimi podle času schůzky i Ondřej. Okamžitě se začal vyptávat, co se stalo, což mu bylo řečeno, jakožto příteli oběti. Když to slyšel a viděl, jak nás strkají do bílých škodovek s černým nápisem: POLICIE, aby nás odvedli k výslechu, věnoval nám jeden krátký letmý pohled, plný záště, vzteku, doutnající nenávisti a zhnusení. Vzpomněl jsem si, co mi řekl Váňa, než jsem sem jel. Řekl jsem mu to, řekl jsem mu. Samozřejmě, že neví, kdo jste, ale poslal jsem ho za vámi. To bylo sice hezké, ale teď jeho slova pro Ondřeje dostala jiného významu, než měla. Nebylo těžké uhádnout, co si tak Ondřej o nás s Davidem musí teď myslet. Nebyl jediný!