close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejtěžším zločinem je promrhaní svého života a trestem za to je smutek a prázdnota v srdci.

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Mí drazí sousedé

31. ledna 2014 v 17:47 |  Moje povídky

Mí drazí sousedé

Bylo mi 18, když jsme se tam nastěhovali. Do obyčejného řadového domku, jakých je na okraji Londýna tisícovka, do nudné ulice mezi nudné lidi, nebo ne? No, možná ne všichni byli nudní.
Přímo vedle nás žil mladý pár. Amelie a Rory Williamsovi, nebo Pondovi, jak si občas říkali podle přímení Amelie, když byla ještě svobodná. Nemyslete si nic špatného. Ti dva, byly šťastní. Nehádali se, žádné domácí násilí, nic takového. Nepřitahovali moc pozornosti, rozhodně to nebyli žádné kriminální živly. Naopak byli ochotni vždy ostatním pomoci, bez chtivosti nějaké, jakékoli odměny. Byli to moc milí lidé. Rory Williams pracoval jako zdravotní sestra a Amelie psala nějaké články či co. Nic moc zajímavého. Avšak přesto všechno byli jiní…
Napůl blázni, rádi ztřeštěné věci. Přesto všechno štěstí však skrývali i smutek. V jejich očích bylo něco, něco zvláštního. Oba překvapivě hodně věděli o historii. Rory uměl dobře zacházet s mečem. Jeden čas s nimi i žil takový podivný muž, který nosil maskou jakéhosi šedého mimozemšťana, který má místo nosu a úst ošklivé choboty. To měl být pravděpodobně nějaký žert, ale pravdou bylo, že tento pár navštěvovalo víc divných lidí. Jedním z nich byla i kudrnatá blondýnka, která byla zjevně starší než oni dva, přesto jim z nějakého zvláštního důvodu říkala mami a tati. Měla schopnost se z ničeho nic objevit a zase zmizet. Tím se vlastně vyznačovali i oni dva. Vždy když se objevil onen zvláštní praštěný, potrhlý muž, oblečený jako nějaký vysokoškolský profesor s tím svým motýlkem, krátkými nohavicemi, kšandami a kostkovaným sakem, který evidentně byl jejich blízký přítel, naši sousedé zmizeli. Někdy to bylo jen pár dní, jindy i několik týdnů, nebo i měsíců, a když se vrátili, smáli se, nebo brečeli, či obojí. Vypadali dost živě, ale měli ten výraz, ten smutek, lesk v očích a vypadali starší. Starší o víc než těch pár dní nebo měsíců, co chyběli, ale let. Skutečně let!
Jednou do jejich domu napochodovala elitní ozbrojená jednotka policistů, ale nemyslím, že by je chtěli zatknout. Jen si chtěli promluvit s tím jejich praštěným přítelem. Možná to souviselo s těmi černými kostkami, co se v tu dobu všude válely, protože ten jejich přítel věděl, snad úplně všechno dokonce možná i tajemství vesmíru, a tak armáda zadoufala, že může tuhle kostkovou záhadu objasnit. Nebo si někdo všiml, že Williamsovi vždy zmizí, když se objeví on a obžaloval ho z únosu, a oni jim pak asi museli vysvětlovat, že s ním ojíždějí někam na dovolenou, a že je to jejich kamarád.
Byla to záhada, co jsou ty Williamsovi vlastně zač. Než však na to někdo z nás stačil přijít, ukázal se opět onen jejich zvláštní přítel s motýlkem a oni zmizeli. Čekali jsme, že to bude jako vždy, že se po nějaké době vrátí, ale nevrátili.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Karika Karika | 1. února 2014 v 16:54 | Reagovat

To je pěkně depresivní, když si uvědomíš jak to skutečně bylo... :-D Ale stejně tak je to úžasně poetické. Nejvíc úžasné na tom je, že by to vlastně mohli být i naši sousedi a díky tomu nám do života propůjčit trochu toho tajemna.
Hm... abych se ukázala se svým slibem:
Zpívám písně o smrti,
hladu, válce, moru.
Přede mnou se neschováš,
vykopám ti noru!
(A potom jí zacpu vchod)
Na téhle jde krásně vidět můj kladný vztah k češtinářce...
Už mám jenom jedno přání, zapomenout, odejít, umřít, ztratit, opustit.
Už tu nechci ztrácet čas, už tu nechci tratit. Učit se a nudit se, život tady ztratit.
Dusím se tu, umírám, chcípám tady na mor. Ježíšek je ožralý a amorek na mol.
Tak tahle je z 9. října, prosím pěkně a ani se moc nerýmuje...
Čert vem obrozence,
Mohla jsem umět německy!
Čert vem celou školu,
Chci zapomenout na všecky!
Zbytek básniček mám v mluvnici, někdy mě udivuje, že jsem byla vůbec schopná psát si zápisy a ne jenom čmárat do sešitu, i když ty obrázky taky za něco stojí... vydělám na nich majlant! :-D

2 jajafilm jajafilm | Web | 3. února 2014 v 17:49 | Reagovat

[1]: Depresivní, jo, asi jo. Rory a Amy... to bylo hodně smutné a nerada jsem se s tou dvojicí loučila, a to i když Oswin je celkem bezva. Myslím, protože Amy byla prostě Amy a Rory, kdo by neměl rád 2000 let starého Římana s naprosto vražednými hláškami? Dva lidé, co by jeden pro druhého udělali téměř cokoli - to je láska.-
Mohli by to být naši sousedé? Ta myšlenka propůjčuje tajemno... Jo, to jsi naprosto trefila. To je jedno z mých ústředních témat: "tajemství". Domnívám se, každý člověk má nějaký svůj příběh, pravda ne, každý asi cestuje časem a prostorem s mimozemšťanem po celém vesmíru, ale to ještě neznamená, že by nemohly být zajímavé. Člověk sám sebe sotva zná, natož pak, aby znal ostatní...
Jéééé, básničky... :-D
To, že se nerýmuje, přeci vůbec nevadí... proto existuje něco čemu se říká volný verš, ne?! :-)  Mě se líbí hlavě to s tou norou. Je to takové dětsky hravé, trochu to spíš zavání, až takovou parodií na ty "romanticky bolestné" básničky, ale celé je to moc pěkné. Skutečně moc, moc pěkné.;-)
Děkuju, za přečtení chválu i za tvoji tvorbu. :-D  ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama