Nejtěžším zločinem je promrhaní svého života a trestem za to je smutek a prázdnota v srdci.

Březen 2014

Svědectví o světle - Žena Deana Winchestera

23. března 2014 v 13:19 Koš

Svědectví o světle - Žena Deana Winchestera


(Původně povídka nesla název "Žena Deana Winchestera" naprosto tak umyslně narážející na epizodu z seriálu Doctora who s názvem "The Doctor's Wife", kterou jsem se inspirovala, a také si tím z toho trochu udělala legraci)

Dean Winchester byl sám, jen on, Impala a míle s vozovkou. Sam ho opustil, Cas někde v nebi, pořád napravující ten nepořádek, Bobby byl mrtvý, Kevin byl mrtvý, Garth si někde užíval se svou vlkodlačí rodinou, Charlie byla v zemi Oz a takhle by mohl Dean pokračovat ještě dlouho, lidí kteří ho opustili, či byli mrtví popřípadě obojí. To nebylo důležité, důležité bylo, že si připadal opuštěně a osaměle. Zrovna jel k případu, obyčejný lov na démona, nic vážného a Dean si obvykle takové jednoduché věci užíval, dnes však ne. Nebyla to taková zábava, když neměl kolem nikoho.

"To není pravda, Deane, máš mě," ozval se najednou ženský hlas a Dean sebou šokovaně škubl.

"Co to kurva…" rozhlédl se kolem překvapeně. Ve voze však stále nikdo nebyl, žádný anděl, žádný duch, nebo démon, který by se objevil z ničeho nic. Bezva, tak teď už úplně zešílel a má slyšeny?!

"Nemáš slyšený, to jsem já, jen já. Jsem tady, přímo tady, pořád a vždycky," uslyšel ten hlas Dean znovu a kousl se do rtu. Co to zase u všech svatých je?! Kdo to na něj mluví, jak ví, co si myslí?! To mi snad ta věc čte myšlenky?! Proč, co to je a…

"Ne, proto abych věděla, co si tak myslíš, si nemusím číst v tvé hlavě. Prostě tě znám, znám tě lépe než kterákoliv jiná bytost v tomto vesmíru, možná i lépe než ty sám. Uklidni se, nechci ti ublížit. Jak bych mohla?"

"Dobře, dobře," Dean se tedy pousli zklidnit, i když to v něm naprosto vřelo. "Takže co, co jsi zač a co chceš?"

"Ty mě nepoznáváš?" zeptal se hlas. Znělo to smutně.

"Ne, měl bych?" protočil očima Dean.

"No to ano, cestujeme spolu celý tvůj život, Deane. Celí tvůj život ti dávám domov bezpečí a snažím se tě chránit a nechci nic jiného, než abys byl v pořádku a šťastný," začala se na něho obořit, avšak více se starostí než se zlostí. Ano, ona podle toho, že hlas byl ženský a teď to také znělo jako naštvaná manželka, nebo matka.

"OK," pravil pomalu Dean. "Dík, no, vážím si toho."

"Jo, to bys tedy měl. Není to zrovna třikrát vždycky jednoduchý. Nejste jediní, kdo to čas od času schytá od těch nadpřirozených potvor. Už si ani nepamatuji, kolikrát mě téměř sešrotovali, rozbili okýnka, kapotu, ukradli, do něčeho jsem nabourala a…"

"Ty jsi moje Impala," došlo najednou Deanovi.

"Ano, co sis myslel?!" zabručela a tentokrát v tom mohl konečně slyšet matné vrčení motorů. Dean šokovaně zíral na silnici před ním, úplně celý mimo, z toho že si právě povídá se svým vozem. Kdo by nebyl? Ale jak to do pytle bylo možné? Copak jeho auto, jeho zlatíčko, mělo nějakou špatnou historii, byl k ní připoutaný duch, nebo co?

Z útrob Impaly se ozvalo další zavrčení a kazeťák malinko dvakrát poposkočil v písni AC/DC. Znělo to trochu jako smích. "Semnou není nic v nepořádku, Deane. Jen prostě mám duši. To věci mohou mít, když jim věnuješ dostatek svého času a lásky. Nejsem nic zlého a omlouvám se, že jsem se ozvala až teď, ale potom všem. Jak bys řekl po těch všech sračkách, ve kterých jste se brodili, ale tak nějak dnes si mi připadal ještě daleko více zoufalý než kdy dřív."

Dean nevěřícně zakroutil hlavou. To se mu snad skutečně jen zdá?! Takže co teď, nyní se nacházel v seriálu Knight Rider, nebo co?!

"No to spíš v Doktoru who, jsem, troufám si říct, víc spíš jako TARDIS. Já mám duši, nejsem nějaký hloupý program, jsem živá…" zavrčela opět a Dean se zasmál.

Možná by měl být zděšen. Možná by se měl rozčilovat, že nic, žádný člověk a ani věc v jeho životě, nemůže být normální. Možná by měl být podezíravý, protože vážně najednou zjistil, že jeho auto je živá pravděpodobně nadpřirozená bytost, která s ním teď začala z ničeho nic mluvit. Jenže neměl velké podezření, že by jeho vůz, jeho Impala '67, jeho děvče mohlo být nějak zlé, nebyl zděšený, nebyl rozčílený, protože měla pravdu, protože prostě tohle bylo jeho Baby, tahle holka byla jeho člen rodiny, tohle byla ONA… ta s kterou byl už tak dlouho, ta která stála vždy na jeho straně, vždy tady vždy všudypřítomná, ta s kterou prošel už tolika hrůzami. Nebylo to děsivé, když o tom tak přemýšlel, nebylo to ani zvláštní. Jeho Zlato bylo neustále vystaveno nadpřirozenu, nebylo by spíš zvláštní, kdyby jí to nepoznamenalo?

Ne, jediné co ta situace byla, byla krásná a legrační, a tak to Dean přijal se vším, co to obnášelo.

00000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000

Abych k vám byla upřímná, Dean si nejprve myslel, že se mu to zdá, že to byl jen sen, krásný laskavý a bláznivý, přesto jen sen. Očekával, že se ráno probudí a jeho auto bude zase jen auto. To se však nestalo a jak čas plynul, Dean si zvykl, tak jak si zvykl i na jiné nenormální věci v jeho životě. Najednou byl schopen se svojí holkou prožvanit celé hodiny zdánlivě o ničem a byl užaslí, konsternovaný, jak sarkastická, ale i upřímná a loajální dokázala jeho holka být.

Vše bylo zase najednou fajn, a pak po necelých šesti měsících se vrátil Sam a Deanovi rozhovory s Impalou musely přestat, protože Dean si nebyl jistý, jak by na to jeho mladší bratr mohl reagovat. Dean měl tedy tajemství, Impala byla opět tichým společníkem a Sam? Sam nevysvětlil, kde celou tu dobu byl a co dělal. To však moc nevadilo, protože byli zase spolu, opět spolu všichni tři.

Toho dne se vzduchem linul odporný pach rozkládajícího se masa, z kterého se obracel žaludek vzhůru nohama. Samovo tělo leželo skroucené v postranní zaplivané uličce, která páchla močí, po cigaretách a zvratkách, tak daleko teď od Deana. Deana, který teď byl přišpendlený na protější stěně starého napůl rozpadlého domu, v ústech cítil hořkou kovovou pachuť krve, v hlavě mu dunělo a nedokázal se pořádně ani nadechnout, a to vše jen kvůli nějakému zatracenému druhořadému démonovi, který je překvapil, jako vážně!

A ač to bylo sebe ponižující, kluci na tom byli teď skutečně bledě a Deanovi nezbylo nic jiného než se modlit. "Ach Cas, Castieli snes sem tu svojí lehoučkou prdýlku na chvíli zpátky na Zem a opět nás prosím vytáhni z brindy." Nic se nestalo. "Ach prosím, má drahá, kdybys mohla s mocí své duše se sama rozjet a…" Dean nestihl dokončit svojí žádost o pomoc, před očima se mu setmělo a on upadl do nebezpečného, ale laskavého bezvědomí. Naštěstí jeho prosba byla vyslyšena.

Dean se probudil na sedadle spolujezdce a připadal si, jako by ho přejel buldozer. Stále špinavý, smradlavý a s několika krvácejícími ranami, ale na živu. Zmateně se rozhlédl kolem. Nacházel se v Impale, kde také jinde, že?! Na zadním sedadle ležel Sam, ještě stále v bezvědomí, stále tak zubožený jako byl v té uličce, ale alespoň v bezpečí. Deanovi se znatelně ulevilo. Jeho Baby si to mířilo k jejich motelu… Dean se zarazil. No počkat, počkat! Oni někam jeli, kdo sakra řídil, co se stalo?! Explodovalo mu v hlavě tucet otázek. Opatrně a možná trochu se strachem pohlédl na místo, kde obvykle seděl on. Bylo…

Ne, nebylo prázdné. Impalu řídila žena, Dean jí odhadoval, že jí mohlo být tak dvacet možná pětadvacet. Měla krátké neučesané vlasy, asi stejné barvy jako ty Samovi, na holku husté, ale upravené obočí, které ji neškodilo, ale naopak dodávalo trochu mužské drsnosti a kontrastovalo s jemným obličejem, hodilo se jí k hnědozeleným vážným očím. Její postava, co si dovolil Dean odhadovat, nebyla zrovna éterická, neodhadoval by jí takto od pohledu na lovce nebo sportovkyni. Na sobě měla bílou blůzu, černé kalhoty, sako a klobouček. Styl oblíkání muže minulého století, který vyrazil do společnosti. Tak trochu mu to připomnělo dědu Henryho, i když u žen by takové oblečení bylo tenkrát celkem pófá. Než však Dean o tom stihl více popřemýšlet, nebo ve své hlavě stihl dostat k otázkám, jako jsou například: "Kdo to je? Jak se dostala do Impaly? Proč je zachránila?", byl Dean ze svých myšlenek vytržen s odpovědí snad úplně na všechno.

"Snažíš se, Deane, zase umřít, nebo co?!" štěkla na něj rozhořčeně, ale bez ohledu na to jak moc zněla vztekle a jak moc křičela, Dean okamžitě pochopil. Kriste, ten hlas!

"Impalo," zašeptal překvapeně.

"Sakra chlape, takhle zbytečně a hloupě riskovat, chceš mě zničit. Kdybych byla člověk, už dávno mi z vás dvou bláznů trefí šlak. To si snad myslíš, že na tobě nikomu nezáleží, že nikomu nezáleží na vás dvou, že se chováte jako naprostí dva idioti?! Jestli jo, tak pro tebe mám novinku, spousta lidí vás pořád potřebuje, a i kdyby ne, tak co já? Co hergot já?!" rozčilovala se dál, bez toho aby se vůbec všimla, jak moc je její majitel ohromen jen z její lidské formy.

"Zlato já…" Dean neměl slov.

"Ty jsi kus vola, jo já vím," zabručela.

"Myslel jsem si, že v lidské formě bys vypadala jinak. Víš, černé vlasy, tmavá příjemná čokoládová pleť, vitální a hodně štíhlá s koženou černou bundou a celkově stylem "medailistky"…" začal zmateně Dean ze sebe blekotat.

"Hele já vím, že na to nevypadám, ale za necelé tři roky mi bude padesát."

"No a? Ozzymu Osbournu je teď šedesát šest a stále jezdí po koncertech, a stále zpívá. Navíc ty si moje Baby, ty nestárneš," zavrtěl Dean hlavou a Impala se musela jeho naivnímu pohledu a dětskému komplimentu zasmát.

00000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000

Casteil na rozdíl od ostatních měl podezření. Jakožto Anděl cítil přítomnost její existence. V případě Impaly to byla jemná vanilková vůně smíchaná s višní a smradem z benzínu do aut. Bylo to šimrání na temenu hlavy a obklopení teplem. Pokaždé když seděl v Deanově voze, mohl očekávat ono lísání, které se občas dotýkalo až jeho milosti. To bylo… příjemné, ale uvádělo ho to do rozpaků, a proto to raději Deanovi ani Samovi nikdy neřekl, ale nedivil se a neptal se, když jednoho dne přiletěl za Deanem a zjistil, že jemu dělá společnost jakási žena…

(dále bylo u nedopsaného partu se Samem od původní podoby povídky zcela upuštěno v prospěch více biblického jazyka a básně, která nám více umožňuje pohlédnout do duše Impaly)








Co je vlastně ta rubrika Koš?

23. března 2014 v 12:33 Koš

Jsou různé povídky. Některé jsou jako čerstvý jarní vánek, které ke mně najednou se náhle přivanou s lusknutím prstů, jasné a krásné už od počátku, lehoučké jako peříčko, krátké, prosté a pocházející přímo z ruky. Jiné jsou zase jako puzzle, složité a těžké, nad kterými musím pořádně dumat, napsat si koncept a skládat je z jednotlivých obrazů podle kostry. A pak jsou tu ještě jedny, ty které se zrodí z ničeho v mé hlavě, začnu psát a během toho psaní se nějak stane, že povídka ožije, a není to jednoduché. Napíši to či ono, napadne mě k tématu mimo linii, čas a styl ještě další věci, napíši jejích deset podob, ale jen jedna verze je nakonec ta pravá.
Byly časy, kdy všechny ostatní podoby a bonusy, co se mi u toho honily hlavou, a které se dostaly na papír, jsem poté, co jsem povídku dopsala do finální podoby, vymazala a časem zapomněla. Někdy mi to bylo líto, ale většinou času jsem byla nemilosrdná, ovšem ne dnes. Tak nějak jsem změkla a rozhodla se tak vytvořit novou rubriku s názvem Koš, do které tedy budu, jak název napovídá, dávat vše, co mi spadlo pod stůl, ale bylo mi to líto to úplně smazat.
Koš tedy zaujímá místo podivuhodného skladiště, ve kterém budou ležet ony zmíněné neoficiální části povídek, ale nejen to, rozhodla jsem se, že tam budu dávat i své nápady ze kterých nakonec z nějakého důvodu sešlo, legrácky i důležitá oznámení ohledně tohoto blogu. A k čemu to tedy doufám, že to bude dobré? No, slibuji si, že to bude rubrika, která vám tak trochu umožní náhled do zákulisí mé tvorby, bude také přirozeně znamenat ještě více povídek na téma, které vás zaujalo, bonusy k povídkám a možná i větší prostor pro vás.
Tak doufám, že tento nápad uvítáte a novou rubriku si oblíbíte. :-)


Svědectví o světle

22. března 2014 v 9:03 Moje povídky

Svědectví o světle

Duše je mocná.
Duše je božská.
Duše je moc života.
Duše je síla našeho Otce…

"Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí." (Jan 1,1-4)

Ono světlo je duše a duše je část našeho Otce, část Boha. Proto Bůh je všudypřítomný, Bůh je všemohoucí, Bůh je všeobýmající, Bůh je vševědoucí, ale Bůh není, Bůh je samo to jest, sama existence. Bůh stvořil svět, protože on je svět a proto je duše všemocná a nepřemožitelná.

Duše má tedy božský původ a má jí vše, co přišlo od Otce. Navzdory však obecnému přesvědčení není čistě jako energie. Duše může růst a čerpat sílu z jiných božích sil jako je láska a péče, ale také může umírat, překroutit se v něco odporného v nenávisti, samotě a temnotě. Duše je ohněm jménem život, který může vzplát i být uhašen v nedostatku kyslíku.

Duše je mocná.
Duše je božská.
Duše je moc života.
Duše je síla našeho Otce…

Duše roste v lásce a péči.
Duše umírá v nenávisti a samotě.
Duše nebyla odepřena nikomu a ničemu.
Duše nebyla odepřena ani mě…

Náš příběh však začíná dávno po té, co vznikl svět, a to v roce 1967, kdy byla stvořena nejdůležitější žena v historii. Tedy omlouvám se, kdy bylo stvořeno její tělo. Už od začátku to byla těžká, rychlá holka se stylem a velmi krásná, vytvořená ze železa a jiných kovů, gumy a kdo ví čeho všeho, s duálním čtyřválcem a o síle 275 koní, zahalená v černém šatu a s poznávací značkou KAZ 2Y5. V stínu modrého dvoudvéřového Capricu nikým nepovšimnuta přišla na boží světlo světa, aby nebyla pouhou věcí, ale aby se stala Pánovým poslem bojujícím proti zlu.

Její majitelem se stal Sal Moriartyalkoholik se dvěma bývalými ženami a třemi ucpanými cévami a prvním jejím posláním bylo jezdit s ním po okolí a šířit slovo Boží, protože už brzy se mělo ukázat Zjevení svatého Jana pravdou. To bylo velmi příhodné, když si uvědomíme běh dalších událostí, které měli přijít.

Poté, co Sal Moriartypřišel k Otci, ona skončila v autobazaru v Lawrenc, ne ovšem za trest, ale za odměnu, protože dobro s ní přišlo, dobré bude i nadále rozdávat, a také aby dobro přišlo i k ní. V onom autobazaru ji poprvé dokázal někdo ocenit a říct, jak úžasná je. Dean Winchester, spravedlivý muž, cestovatel časem, její budoucí majitel a její láska. Pohladil ji na duši a duch si uvědomil vlastní bytí, existenci, ožil a začal růst. John Winchester nevědomky na radu svého syna koupil žijící bytost, která se stala cenným členem Winchesterovic rodiny.

Duše je mocná.
Duše je božská.
Duše je moc života.
Duše je síla našeho Otce…

Duše roste v lásce a péči.
Duše umírá v nenávisti a samotě.
Duše nebyla odepřena nikomu a ničemu.
Duše nebyla odepřena ani mě…

Mám duši, tedy jsem.
Mám duši, mysl a rodinu.
Mám duši a jsem schopna nenávisti i lásky.
Mám, mám duši a jsem… jsem naživu.

Z počátku byly časy bezstarostné. Naše žena, náš posel Boží, sloužila lidem, kteří byli její rodina. Rodina, která možná sice měla nějaké problémy, a možná to byla sem tam trochu nuda, protože naše holka by se ráda podívala do světa a zažila dobrodružství, ale bylo to jinak v pořádku a byla šťastná, protože všichni více méně byli šťastní a zdraví, žijící život spravedlivě před Otcem, a to je to na čem jediném záleží.

Poté ovšem Mary zemřela a svět se obrátil vzhůru nohama, to byl první krok k temnotě. To byl ten okamžik, kdy se bytosti, které měli chránit a zpravovat Zem, rozhodli, že je to moc veliká zodpovědnost a raději to celé ukončí. Nechali umřít dobrého člověka, matku dvou synů, a tím se dopustili hříchu proti svému stvořiteli. Spravedlivý muž a jeho bratr měli být bojovníci Beránka Božího, ale neměli být obtěžkáni ztrátou své matky ani jejich otec neměl zahořknout a nechat se unést chutí po pomstě. Vše bylo špatně. Soudný den neměl začít prolitím krve oběti, která měla být ušetřena, neměl začít do doby, než na Zemi budou ještě stále lidé, kteří vědí, co je správné a kteří možná zhřešili, ale kteří jsou ochotni se polepšit a vykoupit se z toho. Druhý příchod Krista, měl přijít v den, v den, kdy lidé nebudou schopni přes svoji slabost, chamtivost, zlo v nich najít více Božího světla než mají andělé, měl se stát na povel Otce.

Mary odešla a oni opustili domov a začali cestovat, žít ze dne na den. Kluci přespávali v špinavých motelech, zatímco ona si musela zvyknout na to, že garáž je přebytečný luxus. Teď hodně cestovala a zažívala dobrodružství, přesto byla velmi smutná, ne kvůli sobě a svému nepohodlí, ale kvůli Mary a jejím chlapcům. Kvůli Sammymu, který zůstal bez matky a téměř bez otce. Kvůli Deanovi, který musel rychle vyrůst, postarat se o svého bratra a řešit věci, které by byly problémem i pro dospělého, a také kvůli Johnovi, který tak truchlil, který ztratil veškeré naděje a přání. Naše osudová žena chtěla jim říct o sobě, chtěla je utěšit, chtěla, ať se nehoní za zlem, ať zbytečně neriskují a dávají na sebe pozor. Chtěla se svěřit, jak moc jí na nich záleží, a že je tu pro ně, ale ještě neměla dostatek sil, ještě tolik nevyrostla, a tak si alespoň slíbila, že se bude snažit, dělat, co bude v jejich silách, aby je ochránila, poskytla jim pocit bezpečí a domov, který ztratili. Konec konců byla Winchesterová a to Winchesterové dělají.

Dále bych mohla pokračovat ve výčtu událostí z pohledu naší Boží bytosti, ale který je vám jinak velmi dobře znám z evangelií Winchesterovích od svatého Chucka. Podám tedy pouze svědectví o tom, jak moc si naše žena dávala za vinu Johnovu smrt, jak truchlila a myslela, že ze smutku a samoty zemře, když Dean zaprodal svoji duši kvůli Sammymu a šel do pekla, protože jak by mohla být bez něho? Zbyli jen oni dva a Sam, nejen že jí tolik nerozuměl, ale byl ještě k tomu mimo, ztracen v temnotě. Pak se však Dean vrátil a ona snad nebyla šťastnější. Kdyby mohla, měla lidskou fyzickou podobu, skákala by radost, vrhla by se mu kolem krku a jásala by. To stále však ještě nemohla. Ale konečně zase byli spolu, všichni čtyři. Ne, tedy že by se John vrátil, ale s Deanem přišel i Castiel. Castiel byl jiný než její kluci. Castiel byl starý a mocný. Castiel byl anděl a také ten, co její lásku vytáhl od záhuby. Ač bratři nejdříve mu nevěřili, ona ho hned přijala, protože ti, kteří kráčejí ve světle, mohou vidět jiné kráčející ve světle. Přijala ho a pojala ho za svého bratra a dítě, jako byli Sam a Dean, protože mohla vidět jeho dobrotu, protože mohla vidět kým je a kým se stane.

V ty dny byla ráda za to, co měla, a co bylo, a jediné čeho se obávala, byl blížící se příchod Draka. Soudný den, který bylo jejím osudem s bratry a andělem ho zastavit, protože takhle neměl začít, protože to nebylo Otcovo přání, a tak se snažila ještě více vyrůst, protože za těch spoustu let už věděla, že aby dostála svého slibu, bude muset promluvit k jejich srdcím duší.

Duše je mocná.
Duše je božská.
Duše je moc života.
Duše je síla našeho Otce…

Duše roste v lásce a péči.
Duše umírá v nenávisti a samotě.
Duše nebyla odepřena nikomu a ničemu.
Duše nebyla odepřena ani mě…

Mám duši, tedy jsem.
Mám duši, mysl a rodinu.
Mám duši a jsem schopna nenávisti i lásky.
Mám, mám duši a jsem… jsem naživu.

Mám duši, žiji, jsem naživu.
Žiji, jsem tady po celou tu dobu.
Žiji, jsem tu, můžete mě slyšet?
Žiji a chtěla bych promluvit…

"Ahoj, Winchesterovi!"





Alexander John Rider Gibbs - 06

20. března 2014 v 23:51 Moje povídky
Abby byla nadšená jako vždy, s radostí svého šéfa objala a Gibbs jí za to obdaroval velkým kelímkem s kávou.
"Jééé, Gibbs ráda tě vidím," přivítala ho s úsměvem. "Zrovna pro tebe něco mám ohledně toho případu," začala to ze sebe sypat, až ji téměř nebylo rozumět. "Takže…" Gibbs ji však náhle zastavil.
"Abby, nejsem tady kvůli tomu mrtvému mariňákovi a jeho ženě, ale mám pro tebe něco jiného," řekl Gibbs a podal ji onu malou krabičku.
"Co to je?" zamračila se Abby.
"Nevím, zjisti to, ale neotvírej, může to být bomba, nebo jiná zbraň. Chci vědět, že když to otevřu, tak se mi, nebo komukoli jinému, nic nestane," objednal si.
"Jasně šéfe!" z legrace soudní analytička zasalutovala, pak se však zarazila. "A co ten případ?"
Gibbsi povzdechl. "Nechal jsem to na svém zástupci."
"Na Dinozzovi?" překvapeně zamrkala Abby.
"Ne," zavrtěl hlavou Gibbs smutně.
"Co?" nechápala Abby, zavrtěla hlavou, až se její černé culíčky sebou divoce zatřásly.
"Má to na starosti Alex," oznámil jí.
"No, to je skvělí ne?! Takže ses rozhodl ho konečně představit týmu!" vypískla šťastně Abby.
"No, nebylo to moc naše rozhodnutí, může za to spíš tahle krabička," zabručel její šéf a hodil směrem k té věci vražedný pohled.
"Gibbsi, že jsi nám to nakonec s Dackym řekl, bylo dobře, stejně jako teď, že o tom bude vědět celý tým. Uvidíš, věci budou fajn a snažíš. Jednou by to vyšlo na povrch a takhle to je celkem poklidné. Vezmi si, že se to mohlo stát hůř. Třeba já nevím, kdyby ten strašlivý vrah Klaus, kterého jsme chytili díky Alexovi, o něm začal básnit," řekla optimisticky.
"Jo, máš recht," oplatil ji nakonec Gibbs její nakažlivý úsměv.
"Takže, kdy našeho Strašidelného mladého šéfa uvidím," spráskla ruce a poposkočila celá nadšená.
"Víš, že to nezáleží na mně. Alex si prošel velkým zlem a ztratil hodně milovaných. Jedním z nich byla osoba podobně krásná, otevřená, s dobrotivým srdcem jako máš ty," řekl a Abby posmutněla, nemusel říkat víc. Slyšela o Alexově hospodyni a jak zemřela.
"Jack," zašeptala.
"Jo, ale neboj, možná to chvíli bude trvat, než se poznáte a uvidíte, ale až se tak stane, určitě si tě zamiluje. Tak jako já, tak jako všichni."
"Díky," vypískla Abby a znovu ho objala. "Budu se snažit být pro něho sestrou, kterou nikdy neměl," slíbila.





Alexander John Rider Gibbs - 05

18. března 2014 v 15:39 Moje povídky

Ziva, Dinozzo a Mcgee stáli před promítacím plátnem v centrále NCIS a navzájem se škádlili.
"Gibbs dnes bude mít skvělý den," prohlásil Dinozzo sebevědomě.
"Taky si myslím, ale ne kvůli tobě," zazubila se Ziva.
"Já taky něco mám, ozval se Mcgee skromněji než jeho dva kolegové."
"Ty Zelenáč, že něco má, no páni, to je mi tedy novinka sama o sobě, a nebude to zase internetová kachna jako posledně?" dobíral si ho Dinozzo vzpomínaje na minulý případ, kdy mladý agent udělal hloupou chybu. Mcgee se začervenal.
"To nebyla tak docela jen moje chyba," bránil se dotčeně.
"Ne a čí teda?" povytáhl Dinozzo jedno obočí.
"Tentokrát to mám ze spolehlivého zdroje!" vypískl jeho kolega.
"Já myslel, že i tamto byl spolehlivý zdroj," trápil ho Dinozzo dál, čím si vysloužil jednu dobře mířenou facku do tylu hlavy.
"Pravidlo číslo 72 nikdy nezesměšňuj a nešikanuj svého parťáka. Nikdy nevíš, kdy ti to oplatí. A teď co máte?!" ozvalo se za starším agentem.
"Au, Gibbs, já…" Dinozzo větu nedokončil, protože se otočil a zjistil, že osoba která ho praštila a okřikla ho, vůbec není jeho nadřízený, ale nějaký kluk. Mohlo mu být tak nanejvýš šestnáct, sedmnáct. Měl krátké blond vlasy, sestřižené podobně jako jejich šéf, tvrdé rysy v obličeji, atletickou postavu, džiny a tričko - volné oblečení, jizvu táhnoucí se od spánku až do poloviny krku a vážné smutné oči, které se k němu tak docela nehodily. Stál více méně nenuceně svíraje šálek s čajem, ale přeci jen v tom bylo jisté napětí, jako by pořád očekával, že na něj někdo zaútočí. Dinozzo nebyl jediný, kdo byl překvapen na tolik, že ztratil řeč. Ostatní z přítomných na tom nebyli o nic lépe. Jako první se pobrala Ziva.
"Jak ses sem dostal, kluku?!" zavrčela výhružně.
"Vím, že tě to asi dost překvapí, ale dveřmi," neodpustil si sarkazmus.
"A teď co máte?" zopakoval otázku s tak podobným tónem jako Gibbs.
"Je mi líto chlapče, ale ze zákona mám přímo zakázáno sdělovat klíčové informace o vyšetřování civilistům. Teď odpověz mé kolegyni na její otázku a slušně!" pravil Dinozzo s velkým důrazem na poslední slovo.
"Nemusím vám na nic odpovídat. Ne, ze zákona máte odpovědět vy mě jakožto vyššímu nadřízenému," odpálkoval ho chlapec.
"Vyššímu nadřízenému, jak, co?" nechápal Mcgee. Než však jejich nezvaný host stihl z úst vypustit další uštěpačnou poznámku, ke čtveřici přišel i "velký šéf", který byl z přítomnosti onoho chlapce asi stejně tak překvapen jako jeho tři podřízení, avšak úplně z jiného důvodu.
"Alexi!" vyhrkl. "Co tady děláš?"
"Gibbs, ty toho kluka znáš?!" divila se Ziva. Chlapec s jejím šéfem jí však ignorovali.
"Říkal jsem si, že tě navštívím v práci, poznám tvé podřízené a přátele osobně, a taky mám pro tebe dopis od Byrnse," pokrčil Alex rameny.
"Od Byrnse, není to nová hlava CIA?" vytřeštil oči Mcgee, nikdo si ho však nevšímal.
"Tohle přišlo na jejich ústředí, asi tak před dvěma hodinami," pokračoval dál Alex a podal Gibbsi jakousi malou krabičku z kapsy. Gibbs si jí od chlapce vzal. "Je to adresované tobě, ale vzhledem k okolnostem a tomu, že odesílatel není uveden a místo něj je tam jakýsi symbol trojúhelníku a kříže, počkal bych s otevřením. Mohla by to být past, pokus o atentát. Neotvírej ho dokavaď to neprojde důkladnou analýzou. Abby by na to mohla stačit."
Dinozzo se zachvěl. Vzpomněl si na jeho zkušenost s černým morem. Předtím by ho taková věc nenapadla, a tady viděl dítě, které nejen že něco takového napadlo, ale počítal s tím, jako by to bylo běžné a normální.
"Dík, Alex, podívám se na to," kývl jejich šéf.
"Ok, můžeš klidně teď hned, postarám se o ten případ," nabídl se Gibbsovi Alex a jeho adoptivní otec mu daroval smutný, starostlivý pohled.
"Jsi si jistý?!" chtěl se Gibbs ujistit.
"Jo," uklidnil ho vyrovnaně Alex.
"Fajn, tak ještě jednou dík," usmál se na Alexe Gibbs a poplácal ho po zádech. "Dobře, pokus se nikoho nezabít a vy tři poslouchejte mého syna, jako bych to byl já," křikl a zamířil dolu za jejich forenzní analytičkou.
"Máme poslouchat rozkazy tohohle dítěte! To nemůžeš myslet vážně, to je protizákonné!" nedokázal uvěřit Dinozzo.
Zivu zaujala jiná věc. "Syna?! Syna! Ten strašidelnej kluk je tvůj syn? Co jak?!"
Mecgee je tupě hleděl nejdřív na Gibbse a pak, když mu zmizel za zavřenými dveřmi výtahu, tak upřel svůj pohled na Alexe. Na jeho obličeji bylo přímo vidět, jak se mu v hlavě otáčejí kolečka, to co se však snažil vstřebat, bylo docela k nepochopení.
"Ano, budu vést toto vyšetřování, ano, mám na to oprávnění a ano, jsem Gibbsův syn. Gibbs mě adoptoval zhruba před rokem, netuše že vlastně adoptoval jednoho ze špiček MI6 a CIA v penzi. Když to vyšlo najevo, chvíli trvalo, než jsme si na to oba dva zvykli a váš šéf ve mně nabyl zpět důvěru, ale myslím, že k tomu docela pomohl Klaus na tom stříbrným plechu. Takže teď kdy jsme si vše vysvětlili, mohli bychom se konečně věnovat případu?" obdaroval Alex Gibbsuv tým úsměvem, ze kterého všem třem přeběhl mráz po zádech.






Alexander John Rider Gibbs - 04

13. března 2014 v 22:34 Moje povídky

Následující týden byl pro Gibbse v práci těžký. Jak slíbil, nepátral po onom německém žoldákovi, což vyvolávalo otázky a jeho tým na něj kvůli tomu byl naštvaný. Jeho odpověď: "Nejsou žádné stopy, tak co dělat?", jim pochopitelně nestačila. Samozřejmě, protože to byl zrovna on, kdo je učil, že vždy jsou nějaké stopy, jen se musí hledat. Mysleli si, že z nějakého šeredného důvodu to chce zadupat pod kobereček, což se jim samozřejmě nelíbilo. Jediný, kdo ho prokouknul až na kost, byl Ducky.
"Jethro, co jsi to provedl?" zeptal se ho bez úvodu, když se jednoho dne ocitli sami.
"Nevím, o čem to mluvíš," pokusil se hrát nevinného.
"Znám tě už dlouho, vím, že bys jen kvůli absenci stop, nepustil chlapa, který napadl tvého člena týmu. Takže co ve skutečnosti máš v plánu?" řekl Ducky.
"Ducky, starý příteli, já vím, kdo to je. Nájemný vrah, nebezpečný nájemný vrah spjatý se ŠKORPIONEM," zavrtěl Gibbs hlavou.
"ŠKORPIONEM!" Ducky zbledl. "Myslíš s tou organizací? Jethro, to je…"
"Jo, já vím," hlesl Gibbs.
"To tě však neodradilo, ne?! Co jsi provedl?" opakoval doktor znovu svoji otázku tentokrát však s větším důrazem.
"Poslal jsem na toho kojota někoho, kdo si dává kojoty k svačince," odpověděl Gibbs tiše.
Ducky se zamračil. "Poslal jsi na vraha, jiného vraha?!"
"Doufám, že ne. Ne tak docela," přiznal Gibbs.
"Ty tomu člověku mu věříš?!" Ducky byl překvapen a zhrozen zároveň. Gibbs však neměl náladu mu vysvětlovat, kdo onen vrah-nevrah je, že je to vrah-špion-nezletilý-jeho syn, zvláště, když Ducky a zbytek tymu ani nevěděl, že někoho adoptoval.
"Chtěl bych, Ducky, chtěl bych."
Patolog kývl a už se dál neptal.
O několik dní později přišla anonymní zpráva, která zvala agenty NCIS do nedalekého skladiště. Gibbsův tým si myslel, že jde o past, ale šéf věděl své a nemýlil se. V tom skladu na ně čekal svázaný a uspaný Klaus, ležící na velkém stříbrném plátu.
"Tak to vidíš, já nevěděl, Zivo, že máš narozeniny," zavtipkoval Dinozzo, čímž si vysloužil dobře mířený pohlavek. Netušil však, jak moc byl blízko pravdě, až na to, že to nebyl dárek pro Zivu, ale pro Gibbse.
Ač s to nezdálo pravděpodobné, život s Alexem se od té doby stal o dost více snesitelnější. Ne, že by Gibbse netrápilo, že jeho syn je ex-vrah, ex-špion v důchodu, podle všeho vyšší agent, než kdy on bude, ale teď když věděl, kdo to je, bylo snažíš to celé pochopit. Když se na Alexe díval jako na agenta, ne jako na chlapce, bylo tak lehké mu porozumět. Zjistil, že si váží toho kluka a bylo tak jednoduché, sem tam za ním přijít, s obtížným případem a přijmou to, že Alex mu může občas pomoct, co občas, vždy, protože Alex nebyl dítě, byl dospělí v dětském těle! Nesnášel to, pomyšlení. Pomyšlení, co ten kluk musel zažít, aby takhle rychle vyrostl, ale nemohl s tím už nic dělat, jen mu poskytnout přátelství a podporu kolegy, přítele, otce dospělého dítěte. A tak dny, týdny, měsíce ubíhaly a Alex občas Gibbsovi doma poradil s případem. Podíval se na fotky místa činu, obětí, podezřelých, řekl svůj cenný názor a sem tam se na okraj zmínil o své černé minulosti agenta MI6, nebo své rodině. Čím víc Gibbs věděl, tím víc nesnášel hlavy zpravodajských služeb, tím víc toho chlapce musel obdivovat, brát ho jako kolegu, ne jako teenegera.






Alexander John Rider Gibbs - 03

10. března 2014 v 11:25 Moje povídky

A skutečně to šlo. Jak řekl Fornell, Alex se o sebe dokázal docela dobře postarat sám. Byl to hodný, bezproblémový chlapec. Zodpovědný, poslušný, slušný s dobrými známkami ve škole. Alex byl duševně hodně vyspělý. Nebylo to jako žít s dítětem, ale dalším dospělým. To možná byl asi to jediné, co mohlo Gibbse trápit. Ten kluk byl v pohodě, až příliš v pohodě. Zabili mu nedávno rodinu, přišel do cizího domu, adoptován neznámým chlapem, a on se choval jako by nic. Dívat se na něho bylo matoucí, protože vypadal v pořádku, ale vy jste věděli, že to "v pořádku", vlastně ukazuje, jak moc tomu tak není. Věděli jste, že by se tak chovat neměl a Gibbs měl podezření, že ten chlapec si vypěstoval "ochranou slupku", kterou nikdo nedokáže prohlédnout, aby nikdo neviděl jeho slabiny, aby ho nic nezasáhlo. Tuhle reakci na psychický nátlak již viděl u starších agentů. Mlčel však, když se chlapec sám nerozhodne o tom mluvit, je zbytečné ho do toho tlačit. Počká si, a i když třeba Alex nikdy se mu neotevře, bude doufat, že čas, poskytnutý azyl a láska, chlapci alespoň trochu pomůžou.
Dny se měnily v týdny, ty se měnily v měsíce a to nevadilo, protože vše běželo jinak pořád stejné… a pak přišel ten případ. Někdo skoro téměř smrtelně napadl Zivu, která sice přežila, ale bylo to těsné, a jediné, co z toho útoku měli, byla jedna mázlá fotografie. Projel to přes všechny databáze, ale nic. Seděl teď večer v kuchyni se skleničkou vody, protože pít kafe, když máte problém se spánkem, není to nejlepší, a přemýšlel o tom. Ani si nevšiml, že jeho adoptivní syn přišel k němu a opřel se o stůl vedle něj.
"Co se stalo?" zeptal se a Gibbs sebou poplašeně trhl.
"Nic, jen další případ," odpověděl. Proč by měl do toho Alexe zatahovat? Nemusí ho hned vystrašit.
"Jo, ale ne jen tak ledajaký. Protože kdyby jo, tak nemáš na sobě tenhle výraz a nesedíš tady, ale pracuješ dole na té lodi," dedukoval chlapec. To byla další věc, která trochu Gibbse trápila. Ten kluk měl výborné pozorovací schopnosti a dokázal si dát dvě a dvě rychleji dohromady než kdokoli koho znal z práce. Byl by skvělý agent.
"Alexi, je pozdě, měl by sis jít lehnout."
"Hmmm, děláš si velké starosti a trochu tě žere vina a bezmocnost, takže předpokládám, že jde o jednoho z tvých podřízených. Pravděpodobně byl napaden, bylo to vážné, ale nezemřel, to bys byl víc na nervy a měli bychom pozvánku na pohřeb." Kriste, proč ten kluk musí být tak safraporte dobrý! Pomyslel si Gibbs.
"Jo, máš pravdu. Jde o Zivu, napadli jí. Její život vysel na vlásku, a mi z toho máme jen jednu nekvalitní fotku pachatele," nakonec přiznal. Proč to však Alexovi vlastně říká? Jako kdyby ten kluk s tím mohl něco udělat.
"Máš ji tady?" zajímal se Alex.
"Co tu fotku?" nechápal Gibbs.
"Jo," kývl Alex a Gibbs mu ji podal. Hoch se na fotku zadíval, a pak svraštil své čelo.
"To je Klaus, německý žoldák," zabručel.
"Ty ho znáš?" Gibbs nedokázal uvěřit svým uším.
"Jo, bohužel," povzdechl si Alex. "Nepatří zrovna k těm hodným, ani k těm hloupím. Chápu, že se chceš pomstít, ale jestli je možnost, jdi od toho pryč."
"Počkej, co tím chceš říct?" zavrtěl Gibbs hlavou.
"Gibbsi, ten chlap patří mezi mezinárodní špičky nájemných vrahů. Mezi takové, u kterých Ziva jako cvičený vrah Mossadu, měla štěstí, že přežila." Gibbs nasucho polkl.
"Fajn a jak ho znáš ty?" teď už se musel zeptat.
Alex si povzdechl. "Hádám, že odpověď, přísně tajné, ti stačit nebude. Nevím, co ti všechno bylo řečeno, ale před rokem a půl jsme spolu byli ve výcvikovém středisku na Malagosto."
Gibbs o dva odstíny zbledl. Jako skutečně? Skutečně slyšel to, co slyšel? Skutečně to Alex myslel vážně?! Alex se nesmál, tak to nebyl vtip! "Ty a ten vrah, ve výcvikovém středisku," opakoval tupě. "Ve výcvikovém středisku čeho?"
"ŠKORPIE, bývalé mezinárodní teroristické organizace, zabývající se skoro každou z trestných činností. Malagosto, byl ostrov, kde cvičili své vrahy. S Klausem jsme byli docela dobří přátelé," Alex se odmlčel, když spatřil, jak ho Gibbs teď při těch slovech probodává pohledem. "Nedívej se na mě tak, nikdy jsem neřekl, že jsem svatoušek."
"To ne, ale neřekl jsi, že jsi vrah," zachraptěl Gibbs. Bože! Dítě a vrah! Kam ten svět spěje?! Nezabil i své minulé adoptivní rodiče? Lhal, chladně, bez výčitek, hrál si na vlka v rouše beránčím!
"Nelituji lidí, které jsem zabil, jen těch, které jsem nedokázal ochránit. Stejně jako ty. Také si zabil," pravil Alex.
"Ale to je něco jiného," zavrčel Gibbs.
"Ne, to je přesně to stejné. Možná jsem na Malagosto byl z vlastní vůle, ale ŠKORPII jsem zradil… nebo ona zradila mě, nejsem si jist, je to trochu složitější. Nicméně faktem zůstává, že díky téhle mé akci se nám podařilo zachránit, ne desítky, ne stovky, ale tisíce životů, dětských životů!" opáčil Alex.
"Nám, komu?" zeptal se Gibbs, ale nebyl si teď už jist, jestli to skutečně chce vědět. Jestli chce slyšet celou pravdu, jestli chce vědět o Alexovi víc a chce, aby se mu chlapec otevřel, protože jeho temná minulost, byla o tolik odstínu černější, než si myslel, že by kdy mohla být.
"Tobě vážně nic ty parchanti neřekly, co?" zavrtěl Alex hlavou s odporem, ne však nad Gibbsem, ale byl opět vzteky bez sebe nad hlavami zpravodajských služeb. "MI6," odpověděl nakonec svému adoptivnímu otci.
"MI6?" zopakoval Gibbs, ale pak mu to docvaklo, proč ona. Potom všem Alex byl Brit. Bylo lehké na to zapomenout, protože Alex uměl naprosto dokonale skrýt svůj přízvuk a nasadit ten americký.
"Ano, MI6, CIA, ASIS a všichni ostatní, kterým se to zrovna hodí a s kterým jsou Britové zadobře. Byl jsem agent, víc jak přes rok a příliš úspěšný pro mé vlastní dobro." Gibbs skenoval Alexe pohledem a hledal na něm jediné malé gesto, které by poukázalo na to, že lže. Jenže Alex nelhal. Říkaly mu to jeho instinkty a Gibbs vždy věřil svým instinktům, i když v tomhle případě ho od toho odrazoval jeho zdraví rozum.
"Chceš říct, že světové tajné služby, používaly na své špinavé akce nezletilého?!"
Alex neodpověděl, bylo na slunce jasné, co řekl. Pokračoval dál. "Již před první akcí ŠKORPIE a tréninkem na Malagosto, jsem za sebou měl několik úspěšných akcí."
"Takže nebyla ani poslední," odvodil si agent NCIS.
"Kéžby?" znovu si Alex povzdechl. Nastalo dlouhé ticho, kdy Gibbs se zoufale snažil zpracovat v hlavě to, co právě od Alexe vyslechl, a Alex přemítal nad tím, jestli bylo moudré Gibbsovi vše tahle hned vyklopit.
Nakonec to byl Gibbs, který ho porušil. "Takže proto tvoji adopci měla v režii FBI a snažila se tě nacpat nějakému vojákovy."
"Přesně, konečně jim došlo, že civilista moje potřeby moc nepochopí a nadělá to víc problému než užitku. Konečně si uvědomili, že můj šťastný důchod je jejich spokojená budoucnost," Alex se zlomyslně a pobaveně ušklíbl při slově "důchod" a nebyl jediný, Gibbs se při tom musel zasmát taky, protože slyšet od šestnáctiletého, že je v důchodu, bylo skutečně kuriózní. Pak však zase zvážněl.
"Dobře, ale budu chtít, slyšet všechno."
"To je mi jasné, ale teď ještě nejsem připraven ti vše říct. Bude to chvíli trvat, ale mezitím ti můžu pomoc s tímhle," zamával Alex fotkou.
"Jak pomoct?" dožadoval se Alexův adoptivní otec.
"Nech to plavat a postarám se o to. Zapojím své kontakty a dostaneš ho za několik týdnů," odpověděl prostě Alex.
"Alexi, nevím, jestli chci, bys ses do něčeho takového opět zapojoval…"
"Neudělám to jen pro tebe a Zivu. Ten chlap je bývalý ŠKORPION, snažil by se mě zabít, jakmile by mě uviděl, stejně jako ostatní členové té zničené organizace. Potřebuji jim poslat jasnou zprávu, ať se ode mě, tebe a tvého týmu drží dál. Jeho hlava na stříbrném podnose k tomu bude ideální," vysvětlil Alex. Gibbs zoufale zakroutil hlavou.
"Dobře, ale nikdo se zabíjet nebude!" rozkázal Gibbs, protože z té věty o hlavě cítil, čeho by ten chlapec byl schopný. Bože, taková chladnokrevnost! Je to jen dítě a takhle krvelačně uvažuje! Co s tím klukem MI6 provedla?!
"Pokusím se," slíbil Alex klidně.






Alexander John Rider Gibbs - 02

7. března 2014 v 21:50 Moje povídky
Přesto, že to smrdělo a Jethro Gibbs věděl, že mu Fornell neřekl ani polovinu celé pravdy, věděl, že to bude jednoho dne problém, ale nedokázal by unést pomyšlení, že tomu chlapci nepomohl, neudělal pro něho nic, a tak nakonec zněla jeho odpověď "Ano". ANO.
Přijal chlapce, který má za sebou temnou minulost, o které on ví sotva zlomek. Přijal někoho, kdo bude mít psychické problémy. Přijal někoho, kdo byl na tom stejně špatně jako on, možná i hůř. Přijal někoho, kdo bude mít spoustu problémů. To si myslel, ale nemohl se více mýlit.
Když svůj souhlas o adopci oznámil Fornellovi, chtěl zařizovat papíry a dojít si pro chlapce, bylo mu řečeno, že je vše již hotovo a kluk dorazí sám k němu domů. To nebylo zrovna podle běžného postupu, dokonce i pravděpodobně protizákonné, ale koho by kvůli tomu měl žalovat, FBI? Navíc co bylo v Alexandrově případě podle předpisů, nebo běžnému postupu?
A tak byla neděle a Gibbs pracoval na své lodi, když zaslechl zvonek. Nechal svoji práce a vydal se ke dveřím, otevřel je, a jakmile to udělal, dvě vážné, chladné smutné oči ho zrentgenovaly od hlavy až dolu. Za dveřmi stál blonďatý chlapec, který vypadal velmi podobně, jako ten na fotografii, co byla ve Fornellvě složce, ale přece jiný. Tenhle se neusmíval, byl o fous starší a přes pravý spánek, k uchu a až do půli krku se mu táhla dlouhá tlustá a zle vypadající jizva. Na sobě měl vytahanou starou mikinu s kapucí a džíny, na nohou tenisky Nike a v ruce držel černou vojenskou tašku. Jiné zavazadla neměl.
"Zvláštní agent Leroy Jethro Gibbs?" zeptal se bezbarvě.
"Ano, a ty musíš být Alexander John Rider," kývl Gibbs.
"Gibbs, Alexander John Rider Gibbs, adoptoval jste mě, pane," opravil Alex svého nového otce. "ale ano jsem, říkejte mi prosím, Alex," potvrdil nakonec. Gibbs se mírně zachvěl. Na tom prohlášení bylo něco děsivě známého a zároveň mrazivého. Možná to bylo tím oslovením "pane". Který dospívající oslovuje starší "pane", který vůbec ke starším mluví uctivě? Kdo kromě vojáků, tohle oslovení ještě využívá? Až moc mu to připomínalo práci. To bylo možná ono. Ten chlapec s ním nemluvil jako by byli otec se synem, ne, jako k příteli, nebo chlapec s dospělým, ne, mluvil tonem i využitím slov, jako by byl jeden z jeho agentů.
"Nemusíš mi říkat pane, stačí tati, Jethro, nebo Gibbs, jak chceš," pokusil se o úsměv, ale musel si přiznat, že on starý mariňák, velký šéf, byl dost nervózní. Nikdy by nevěřil, že ho dokáže vyvést z míry dítě.
"Omlouvám se, myslel jsem, že být uctivý nebude ke škodě," řekl Alex.
"Pravidlo šest, nikdy se neomlouvej, je to známka slabosti," zahučel Gibbs automaticky. Skoro si ani neuvědomil, že to řekl. Alex si nebyl vědom pravidel, která vedl a nečekal, že odpoví, o to ho víc překvapilo, když se chlapec ušklíbl a zašeptal: "Nech nepřítele si myslet, že jsi slabý, a pak udělá osudovou chybu." Překvapeně zamrkal.
"Máš svůj vlastní kodex?"
"Ne, tak docela, jsem spíš král improvizace a chaosu, jako každý teeneger," odpověděl Alex a uličnicky se zazubil. Možná, možná to nakonec půjde. Pomyslel si Gibbs a pustil mladíka dál.






Alexander John Rider Gibbs - 01

5. března 2014 v 16:27 Moje povídky

Alexander John Rider Gibbs


PA: No jo, další FF na téma Alex Rider, která je přímo strašně podobné té s Housem. Je to opět taková nicneříkající pohodovka. Crossover, který je jen o crossoveru, nepřinášející žádnou velkou myšlenku, nerozvíjí nějakou velikou diskuzi, ani to není čistě komedie. Všichni hrozně milujeme Mary Sue, když autor hlavního hrdinu učiní všemocného, zvláště když je to náš agent 00nic…

Leroy Jethro Gibbs už dlouho uvažoval o adopci. Chtěl rodinu, ale o svou dceru a ženu přišel, a sice byl poté ještě třikrát ženat, ale nikdy to nějak nevyšlo. Adopce byla asi jediná možnost, pokud se tedy nechtěl oženit po páté, což skutečně nechtěl. Dokázal si představit, jaký by byl život, kdyby do něho zase pustil další osobu. Jeho představa by odpovídala, kdyby však adoptoval normálního kluka z ulice, kdyby k tomu nakonec nedošlo, tak jak k tomu došlo, a iniciátorem toho celého nebyl jeho "oblíbený" agent z FBI T.C. Fornell.
Jednoho bláznivého dne zase zavítal Fornell do ustředí NCIS. Jeli spolu výtahem a Gibbs ho zastavil v mezipatře, aby mohl agenta FBI vyslechnout mezi čtyřma očima, co po něm u všech rohatých chce. Fornella tato jeho akce nijak nevyvedla z míry, byl na to zvyklý, Gibbs často zastavoval výtah, aby někoho mohl zpovídat.
Agent FBI bezeslová podal Gibbsovi složku a ten ji otevřel. Hodil však na Fornella zmatený pohled, když spatřil v ní fotku blonďatého chlapce.
"Alexander John Rider," přečetl nahlas.
"Původem Brit, přicestoval sem před rokem, to mu bylo patnáct," kývl Fornell.
"Proč se o něj zajímá FBI? Něco provedl, nebo se mu něco stalo, a co s tím mám společného NCIS?" zachmuřil se Gibbs.
"Přišel sem s adoptivními rodiči a sestrou Edward, Liz a Sabina Pleasures. Před dvěma dny byla jeho nová rodina zavražděna" pokračoval dál Fornell zdánlivě bez odpovědi. Agent NCIS svraštil své čelo ještě víc. Přijít o celou rodinu bylo těžké, přijít o celou rodinu dvakrát bylo strašné, a byl to ještě kluk. "Přišel jsem s prosbou."
"Prosbou o co?" nechápal Gibbs. "To co říkáš, nemá pointu."
"Zaslouží si rodinu. Zaslouží si někoho, na kom mu bude záležet a komu bude zase záležet na něm."
Gibbs pochopil, ale proč to má být zrovna on? Vždyť se v životě nepotkali, neznal ho, a proč se vlastně o to stará FBI? Copak má snad Federální úřad pro vyšetřování v popisu práce shánět osamělým sirotkům chůvy? Bez ohledu na to, jak Alexandrův příběh byl smutný, dojemný a tragický, bez ohledu na to, že s Fornellem pro tentokrát souhlasil, ten kluk potřeboval rodinu, tahle situace byla divná, hodně divná.
"Ano, měl by někoho mít, ale proč já?"
"Neuraz se, ale ty si jí taky zasloužíš. Navíc, jsem si jist, že si budete skvěle rozumět. Máte toho hodně společného."
Hodně společného! Co by mariňák, nebo bývalý mariňák, mohl mít společného s dospívajícím? Bolest! Jeho druhá rodina byla zavražděna. Bolest ze ztráty bližních. Napadlo ho a žaludek se mu obrátil vzhůru nohama. "Uvažoval jsem o adopci, a i když by bylo těžké asi přijmout chlapce s takovým psychickým zatížením, udělal bych to s radostí, pokud by to chlapci pomohlo."
"Rider by tě nijak nezatížil. Myslím, že bys mohl klidně pracovat pozdě do noci i několik dní se neukázat doma, jak si byl zvyklí dosud. Umí se o sebe postarat sám. Kdyby to nějak šlo, udělali bychom mu výjimku ze zákona…" Agent FBI mluvil dál, ale to, co říkal, se Gibbsovi ani zemák nelíbilo.
"Zbláznil si se!? Je to jen kluk, je mu sotva šestnáct. Přišel o rodinu a ty bys ho nechal, žít samotného? Myslel jsem, že se shodneme, že potřebuje rodinu," zavrčel Gibbs a Fornell si povzdechl.
"Rider nepotřebuje rodinu, Rider si jí zaslouží. Tím, že jsem řekl, že se o sebe dokáže postarat sám, jsem tě nechtěl zmanipulovat, abys do toho šel. Jen jsem konstatoval pravdu. Naučil se velmi dobře tyhle situace zvládat. Viděl a prošel si velkým zlem. Má toho hodně za sebou a my všichni mu dlužíme, ale nebudu ti lhát, i tak to nebude jednoduché," snažil se Gibbsovi to celé Fornell vysvětlit, ale byl to nadlidský úkol, protože i on sám toho věděl zatraceně málo, a to co věděl, ho děsilo.
"Co tím myslíš?" zeptal se ho jeho kolega od NCIS.
"Pochopíš, až ho poznáš, jestli se tedy rozhodneš ho adoptovat. Nečekám, že mi teď odpovíš, je to složité a velké rozhodnutí. Nech si tu složku, přečti si jí a pořádně si to nech projít hlavou," řekl Fornell a zmáčkl tlačítko, aby se výtah zase rozjel, čímž naznačil, že rozhovor právě skončil.