Nejtěžším zločinem je promrhaní svého života a trestem za to je smutek a prázdnota v srdci.

Duben 2014

Poezie Pauly Nancy Millstone - Nitro poemy

28. dubna 2014 v 21:28 Moje povídky

Nitro poemy


V třpytivém mraku svatého lesku,
ukrývá se má stydlivá naděje.
V kapse tlačí mě tužka a papír,
vždy připraveni zaznamenat křik mé duše.

A já stojím v mokru a vlhku.
A já běží se zavázanýma očima.
A já plodím hořké slzy svého potu.
A já v únavě a těžkosti usínám.

Ve světle jarního paprsku nad vodou,
voda zpívá štěstí a radost mého srdce.
V loďáčku cestuji se mnou tužka a papír,
vždy připravený zaznamenat, co klid jest.

Co svět světem chtěl?
Co život růžová s černou snoubí?
Co bolest s rozkoší životem pluje?
Co pominula jsem v dlouhém zapomnění?

Protiklad se s protikladem zdobí…






Lháři - Já a podezřelý?

22. dubna 2014 v 20:27 Moje povídky

Já a podezřelý?


Seděl jsem na policejní stanici na jedné dřevěné lavičce naproti automatu s kávou a tupě sledoval, jak z něho vypadl papírový kelímek 0,3 ml s reklamou na jakési sladké tyčinky. Kelímek s tradičním zakvrdláním vypadl a ozval se i onen známý zvuk "bzzzzzzíííí" to, jak přístroj do kelímku lil horkou vodu s práškem. Automat utichl a já sebral nápoj a přikryl ho plastovým víčkem s takovým tím, co já osobně nazývám dudlík. No, co jiného by to bylo, bez urážky, vypadá to jako dudlík, člověk to cucá jako dudlík, nejlepší je, když má ještě zlozvyk to celé rozkousat.

Vím, už zase si dělám kafe, jenže tentokrát to bylo za naprosto jiným účelem. Dnešního rána, ne teď už asi včerejšího, mě kafe mělo vzbudit, tentokrát to byla jen chabá náhražka za několik piv a panáků. Kromě toho jsem měl vážný spánkový deficit. Minulou noc jsem se nevyspal, tuhle noc jsem nespal a něco mi říkalo, že v následujících hodinách k tomu také nedojde.

Bylo pozdě, nebo brzy ráno, za sebou jsem měl psaní zprávy a vyplňování formulářů s paní Novákovou. Policistka Nováková vypadala na moderní mladou ženu s abstraktním účesem, na jedné straně s téměř vyholenou hlavou a na druhé dlouhými zrzavými vlasy. Měla jak rebelka několikrát probodané uši i pod spodním rtem piercing a to vše kontrastovalo s jejím povoláním, chováním i schopností ovládat počítače. Skutečně, ta holka ťukala do klávesnice třemi prsty a mezitím jsem měl tu čest poznat jejich 101 otrávených pohledů. Když jsem se jí pak po druhé představil a snažil se vysvětlit, že jsme vlastně kolegové, začala na mě ječet, že jsem idiot, proč jsem to neřekl hned a že takhle to bude muset dělat celé znova. Hádám, že jsem měl štěstí, že ministerstvo vnitra nezkrouhnulo rozpočet ještě na míň a Nováková ten formulář psala na počítači a ne na stroji.

Moc pochopení k situaci nemělo ani zbytek osazenstva policejní stanice. Měl jsem za sebou 5 výslechů, z toho všechny nebyly na bázi hodného a zlého poldy, ale spíše zlého a zlejšího. Moje hodnost a práce jim byla u šumáku, mohl jsem se ohánět průkazem BIS podle libosti, ale bylo mi to k ničemu. Chovali se jako by bili z vnitřního a jakmile si ověřili, kdo jsme, nepustili nás, ale vyhrabali při tom na nás snad i kolik jsme toho na oslavě Práškových čtyřicátinách vypili. Znovu a znovu do kolečka se mnou probírali, co se na té lodi stalo, až jsem myslel, že z toho zešílím. Sakra, nebyli to právě oni, kdo nás žádali o pomoc s tím případem? Copak David nepodával hlášení a nedostali jsme od nich ty složky? Tak proč se najednou tito policisté tváří, jako kdyby nic? Někdo z ÚKBSOS úřadu komunikace BIS s okolním světem, což nebyl skutečný název, jen tomu tak všichni od nás říkali, to zatraceně zmršil a dopadlo to tím nejhorším způsobem… Ach jo, kancelářský hovada…

"Takže abychom si to naposledy ujasnili, vy tvrdíte, že váš…" policista si odkašlal v náznaku něčeho nevhodného a přitom se jeho špekaté břicho natřásalo jako kopec rosolu. "Přítel jste agenti BIS," dokončil větu.

"Ano, ale čistě technicky označení agent jako příslušník zpravodajské služby v Evropském měřítku není správný. Toto označení je platné jen v Americe," opravil jsem ho, ale policista jen mávl rukou, že na takový fakt zhluboka kašle.

"Jo, jo jste agenti BIS v utajení, kteří řeší ty vraždy těch teploušů."

"Neříkejte jim tak. To je diskri…" skočil jsem mu do toho, ale ignoroval mě. Proč se tak blbě ptá, vždyť tenhle fakt už si ověřili? Ach, jo, já snad umřu! Pomoct!

"Vyšetřujete to tak, že ze sebe děláte volavku. Dnes jste se kvůli krytí měli sejít s panem Michalem Šedivým a Ondřejem Heřmanem na té lodi. Dát si dvou-rande," na to byl další výsměch ze strany policisty. "S vaším parťákem jste se měli sejít dřív, abyste mohli probrat věci ohledně případu, když jste však dorazil na místo, spatřil jste, jak váš parťák zavraždil Michala," shrnul to celé.

"Jo… teda ne… tady chci říct, až na tu vraždu. Neviděl jsem, že by Michala zabil. Viděl jsem ho jen sklánět se nad zesnulým, to je něco úplně jiného," zavrtěl jsem hlavou.

"Ale myslíte si to," ryl do mě dál.

"Ne," křikl jsem a druhý policista jeho parťák pochybovačně nadzvedl obočí a já v duchu zaúpěl.

"Opravdu, protože já na vašem místě bych si to myslel," dál a dál se šťoural ve vosím hnízdě. Ta sama situace byla pro mě těžká a ještě musím tohle podstupovat! David byl můj kolega, můj nadřízený, můj mentor, můj přítel a možná to nebylo správné, ale také člověk, do kterého jsem se zamiloval. David byl člověk, kterému bych až do teď beztvarostí svěřil svůj vlastní život a teď… a teď… "Pověste mi, co se stalo jeho druhé manželce?!"

"Zemřela," odpověděl jsem dutě.

"Jak?" tázali se dál policisté a ve mně hněv už, už začal bobtnat. Co to u všech chtějí jako naznačit?! To jako, že David Jitku zavraždil?! Co to jsou kurva za sračky! Co si to vymýšlej?! David ji miloval, tak moc! Vím, jak strašně se ho dotkla její smrt. David a Jitčin vrah! To bylo nemožné. Je však pravda, že dosud jsem si myslel, že by nebyl schopen vůbec nikoho z civilistů zabít, ale i když bych teď připustil, že Michala zabil, zabít Jitku, by bylo něco úplně jiného.

"Nevím, to je přísně tajné," zavrčel jsem.

"Kdy?" doráželi dál.

"Já nevím!" měl jsem toho dost.

"Bude to přesně za měsíc tři roky," odpověděli si nakonec policisté sami.

"Není to jedno? Co na tom záleží?! Když už se hrabáte v naší minulosti, tak už jste si ověřili, že mluvíme pravdu a jsme z BIS. Proč nás tedy nepustíte!" změnil jsem téma.

Jeden z policistů jen pokrčil rameny, druhý mi řekl, že jim je jedno, jestli obyčejní homouši, nebo homouši, kteří jsou zároveň jejich kolegové, či matka Tereza. Oni nedostali žádné upozornění, správy nic o našem vyšetřování a i kdyby ano, tak jim je to fuk. Pro ně jsme prostě hlavní podezřelí a šmitec. Takto se odvíjely všechny výslechy a mělo být ještě hůř.

Nyní mi konečně dopřáli trochu oddechu, a tak jsem seděl na lavičce a lil do sebe kafe, když za mnou přišla Nováková a věnovala mi jeden z těch jejích otrávených pohledů. Matně si vzpomínám, že měl číslo 53, ale nejsem si jist.

"Můžete jít," zabručela.

Překvapeně jsem zamrkal. Chvíli trvalo, než ta informace přešla od uší do mozku a já si uvědomil, co ve skutečnosti řekla. V tu chvíli na mě musel být asi dost komický pohled, ale ona nehnula ani jedním svalem na své tváři.

"Co jen tak? Najednou? Co se stalo?!" mluvilo ze mě překvapení, ale také i strach, protože jsem znal policejní taktiky, věděl jsem, že nikdy jen tak o 180 stupňů neotočí, když se nestane něco zásadního a v tom případě nic dobrého.

"Váš přítel se přiznal," prozradila.

"Můj přítel, CO?!" zalapal jsem po dechu a můj žaludek udělal přemet. Vnitřnosti se mi sevřely a u srdce mě zabolelo. Hlava se mi vyprázdnila a to celé najednou nahradila jen jedna myšlenka: Proč?! Ne, skutečně proč? Jestli je nevinný, tak proč se přiznávat, a jestli je, není lhaní to, co zločinci dělají? Mlčet a nechat vše na svém právníkovi je nejlepší cesta, jak se z takové šlamastiky dostat ač je člověk vinen či nikoli, tak proč?

"Váš přítel se přiznal k té vraždě, ale tvrdí, že vy jste o ničem neměl tušení. Jen váš využil na chvilkovou zábavu." Zábavu? Byl jsem jeho zábava?! Využil… Nedokázal jsem tomu uvěřit. Člověk, kterému jsem tolik věřil, Hajman, David, že by…

"Mohl bych si s ním ještě promluvit?" zeptal jsem se dutě.

"Jistě, abych byla upřímná, tak jsme s tím částečně i počítali. Žádné jeho doznání, že v tom nejste nijak zapletený, nebude mít větší váhu, než když uvidíme vaší společnou interakci po jeho doznání," přiznala, otočila se na patě a zamířila směrem k výslechové místnosti. Neodpověděl jsem ji, jen ji v tichosti následoval. Bylo zvláštní, že mi tohle řekla, jestli skutečně chtěli mojí reakci a ne něco, co by mohli dva podezřelí na ně nahrát, ale tak asi neočekávala, že to bylo něco, co by mohlo ujít člověku s třemi doktoráty.

David seděl zpříma na židli, ruce položené na prázdném stole před ním a pohled upřený do protější stěny. Na tváři měl svůj neproniknutelný výraz. Nevypadalo to, že by ho nějak hryzalo svědomí, ba naopak od toho večera, od toho, který jsem se tak teď snažil tolik vytěsnit z hlavy, vypadal v celku vyrovnaně.

Policisté nás zdánlivě nechali o samotě, ale jak řekla Nováková, není lepší důkaz než naše společná interakce. V pravém horním rohu místnosti byla kamera, která snímala skoro celou místnost. Posadil jsem se naproti svému parťákovi a zahleděl jsem se mu do očí. On udělal úplně to samé.

"Proč?" zachraptěl jsem svoji otázku číslo jedna a vyjádřil tak všechny své obavy, svoji nechápavost, zděšení, úzkost a pocit zrady, všechno to, co mě skličovalo, vřelo ve mně, křičelo bez úst a hlasu.

David na moji otázku reagoval svoji vlastní: "Věříš tomu?"

Věřím do pytle čemu?! Tomu že zavraždil Michala, tomu, že zabil Jitku, tomu že se mnou bez potíží manipuloval a manipuluje, tomu že je hajzl a vrah?! Tomu, že v tom celém není nijak zapleten a tím pádem ani já? Vrah, vrah… ty samé ruce, co se mě dotýkaly, že, že… ne, není možné, jen se uklidni a uvažuj. Myslet si, že je David úplně nevinný, by bylo směšně naivní, ale chybné by bylo se také domnívat, že je vinen v plném rozsahu. David něco skrýval. Tu noc, kterou jsem si teď tolik vyčítal, předtím než jsme… někde byl a neřekl mi, kde byl a co dělal. Byl unavený a utrápený, pokládal mi divné otázky a ježíš… Pane Bože! Za tu noc, za tu noc jsem nemohl jen já. David, jeho rozpoložení… A byla to noc po dni, co Michal zmizel a David mi vlastně neřekl, kde byl a neřekl mi vlastně nic. Myslel jsem si, že komunikuje s místní policií a podává hlášení, ale jak vidno tak ne, nebo to skutečně byla jen náhoda a někdo z ÚKBSOS to povoral? Byl jako první na místě činu a celý od krve, jako nějaká zrůda z levného hororu. Na druhou stranu jeho doznání smysl nedávalo. Jak již jsem zmínil, ač vinen, či nikoli, proč se přiznávat? Navíc to nevypadalo, že by teď bylo svědomí to hlavní, co ho souží, pokud něco. Proč když jsem ho na té lodi přistihl, řekl, že se ho snažil zachránit, aby to celé popřel? Proč by mi vůbec volal, kdyby ho zabil? Abych mu snad pomohl s tělem?! Kdy by zavraždil všechny ty objeti? Možná neměl alibi na Michalovu smrt, ale co se týče všech těch ostatních, vím, že byl předtím na misi na druhé straně republiky, dvě tři hoďky tam a zase zpátky, jen aby vytvořil dojem, že to nebyl? On je jeden z těch co to vyšetřuje, proč by se toho případu chopil a přislíbil účast BIS, kdyby byl pachatel? Chtěl, snad mařit vyšetřování? Jestli je tomu tak, tak by si přeci nevzal svědka -Mě-. K čemu já bych mi byl dobrý. Ne, ne to byla kravina, David do toho celého byl nějak zapletený, ale ne tímhle způsobem. Nabízela se však tedy otázka: Jakým? Co se vlastně stalo?

"Nevím, nevím, čemu mám věřit," odpověděl jsem upřímně. "Nechápu to. Proč jsi jim řekl, že jsi to udělal?"

"Možná proto, že asi tak docela nejsem člověk, který sis celou dobu myslel, že jsem," řekl a pokrčil rameny v náznaku lhostejnosti, zkoušel to hodně zakrýt, ale při těch slovech na chvíli jeho neproniknutelná maska povolila a já na malý okamžik spatřil strach, únavu, napětí a bolest, spoustu bolesti.

"Nebo naopak. Možná jsi, možná jsi až moc," na tyto má slova se David zamračil. Olízl si rty a prohrábl vlasy.

"Romane ne! Nedělej to. Jdi pryč, jdi ode mě, uteč!" tentokrát jsem v tom slyšel jasný rozkaz, hrůzu i prosbu.

"Takže mám pravdu?!" nadzvedl jsem šibalsky jedno obočí.

"Nedělej to! Z toho nevyjde nic dobrého," žádal mě dál.

"Teď to není dobré. Jak by mohlo být ještě hůř? Jsi lhář, Davide, jsi lhář až do morku svých kostí. Ještě že srdce není kost, ale sval," na to jsem se zvedl a odešel. Už nebylo co víc říct. Měl jsem vše, co jsem potřeboval.

"Romane ne! Prosím!" křikl za mnou, škemraje. Mohl však žádat jak chtěl, já jsem ho stejně nehodlal poslechnout. Kdo si sakra myslel, že jsem?! To se skutečně domníval, že bych to nechal plavat, že bych ho nechal shnít v base za něco, co tak docela nebyla úplně jeho vina, že nechám lidi na pospas možnému vrahovi, že nebudu chtít vědět pravdu?!

Vyšel jsem z policejní stanice do jedné z chladných letních nocí. Bylo by dost poetické napsat, že Praha je město, které nikdy nespí a je pravda, že sem tam v noci na nějakého človíčka natrefíte, i na pár aut a pořád funguje částečně veřejná doprava, ale přeci jen je najednou ticho a prázdno. Veřejná doprava… Kolik je tak hodin, pojede už nebo ještě metro? Mrkl jsem se na hodinky. 3:40 bezva takže ne! Kam to já vlastně chci?

Logicky by moje první kroky měly směřovat za Ondřejem, jako možnou další obětí, jestliže je vrah stále na svobodě, jenže po tom, co se dnes stalo a co si pravděpodobně Ondřej o nás dvou teď myslí, sotva bude poslouchat a k tomu je noc. Každého, kdo by mě tahle ráno vzbudil, jen aby mlel o tom, jak jsem v nebezpečí, bych sám nakopal do řiti. Také bych si teď šel nejraději lehnout a nechal těžkosti na zítřek, ale to by mohla být osudná chyba a zase někoho stát krk. Ok, takže co jiného?

Dobře, tak začnu z jiného konce. Ač vinen, či nikoli, David něco skrývá a já jsem si jistý, že základní otázkou k rozluštění toho všeho je: "Kde do pytle byl tu zpropadenou noc po dni, kdy se Michal ztratil, kde byl, že se vrátil v takovém stavu, pokládal tak divné otázky, nechal se líbat a brečel mi v náručí, protože tak to ve skutečnosti bylo!?" Tu noc jsem se nechal sám sebou a svými pocity unést a neuvědomil si a nepochopil to, ne ani teď to dost dobře nechápu, ale jsem tomu pár krůčků blíž, jen kdyby to nebylo po žhavých uhlících. A pak den potom, kdy se takhle vytratí a neřekne mi, kde byl, se stane to, co se stalo… Sotva náhoda. Takže první kroky stejně povedou do našeho bytu, a pak možná do jeho práce, jestli najdu něco, nějakou stopu, kde se toulal, nebo co se stalo.

Vykročil jsem tedy směrem k zastávce, abych věděl, co tu jezdí za noční autobusy, ale už ve dvou věcech jsem se spletl. Ulice nebyly tak zatraceně prázdné, jak bych si přál. Několik kroků od policejní stanice jsem ucítil chladný kov v zádech. Nasucho jsem polkl. Bezva a teď mě zastřelej v náhodném přepadení nedaleko policejní stanice. Jak příhodné! Pomyslel jsem si sarkasticky. Jak jsem si ho mohl nevšimnout?!

"Je mi líto, ale vybral sis na loupež člověka, který u sebe nemá ani vindru, a ještě je nedaleko policie. Naštěstí jsem ještě nespatřil tvoji tvář, ani tě neslyšel, pokud máš trochu rozumu, tak se sebereš a uteč, dokud můžeš," poradil jsem mu a snažil jsem se, aby to znělo sebevědomě a vůbec tak vystrašeně, jak jsem byl, což nebylo jednoduché s pistolí na zádech. Neznámí však nehodlal využít mé rady, ale ani zatím nezmáčkl kohoutek. Na zádech jsem cítil mírné škubání. Ruka se mu třásla. Otázka však byla proč? Strach, nejistota, nervozita, vztek… těžko říct. "Poslyšte, ať jste v jakkoli špatné životní situaci, tohle to rozhodně nezlepší, ale právě naopak. Přeci nechcete zbytek svého života strávit ve vězení."

"To je mi úplně u prdele! Jediné co chci je tvoje a tvého přítele mrtvola!" zaječel na mě vzteky bez sebe majitel zbraně, kterou jsem cítil mezi lopatkami. Poznal jsem ten hlas a v žilách mi ztuhla snad všechna krev.

"Ondřeji," zachraptěl jsem.

"Ne drž hubu! V té špatné životní situaci, jak jsi to nazval, jsem jen díky tobě a jemu. Když jsem vás spatřil a uvědomil jsem si, že jste jako my dva… když jsme vás spatřili na chodbě ten den, co jste se přistěhovali, řekli jsme to Bedřichovi a holkám… když Bedřich nevrhl tu party a holky se uvolily, že vás pozvou a celé to uskuteční… když jsme vás poznali, mysleli jsme, že… že jsme konečně našli přátelé, spřízněné duše… ale… ale místo toho jste jen dva vrazi, dva zkurvení vrazi!" Ondřej mluvil přerývaně s dlouhými odmlkami, jak lapal po dechu. Jeho hlas byl nakřáplý, až jsem téměř cítil z něho hořkost jeho slzy. Takže takhle to bylo?! Ondřej s Michalem nás zahlédli na chodbě, Bedřich navrhl party a holky nás našly a pozvaly. To v parku byla jen přetvářka, vše už bylo naplánováno dopředu… My s Davidem, že jsme stejní jako on s Michalem, nebo jsme působili stejně, a to jako v čem?!

"Ondřeji, já vím, že to tak teď nevypadá, ale po okolí pobíhá sériový vrah. Zabíjí lidi jako ji ty, jako byl Michal a jeho mrtvoly tu byly dřív, než jsme se nastěhovali. Přišli jsme, abychom to zastavili, ne naopak. Já vím, je to těžké, a že se tomu dá blbě věřit," začal jsem pomalu argumentovat, aby Ondřeje uklidnil a já si zachránil holý život.

"Jo skutečně, tak proč vás zabásli?! Proč jste hlavní podezřelí, jestli jste sami policajti?!" To byla skutečně moc dobrá otázka, kterou jsem si neustále v hlavě pokládal, ale bez valného úspěchu na nalezení její odpovědi.

"Protože to někdo pravděpodobně dost zvoral," povzdechl jsem si. Mohl jsem mu lhát, mohl jsem mu říct, že David je na stanici, ale ne jako podezřelý, ale diskutuje s policisty naše další kroky, to by však bylo dost krátkozraké. Taková informace se dá dost rychle ověřit, a pak bych ztratil hodnověrnost již navždy.

"Jo to by mohl říct zatraceně každej," štěkl na mě.

"Jo to by mohl," souhlasil jsem snaže se stále zachovat klid, který jsem neměl. "A taky by to každý asi udělal, bez ohledu na to, jestli to je pravda, nebo ne, když na člověka míříš zbraní a chceš ho zabít. Také to zní jako docela chabá výmluva. Vím, jak směšně to zní, sám být tebou, bych tomu rozhodně nevěřil, ale… ale pokud se rozhodneš mě zastřelit, tak se mi při tom dívej do očí." Pomalu jsem se otočil a zahleděl se do těch jeho zarudlých a uslzených. "Udělej to a vezmi na vědomí, že pokud jsem mluvil pravdu, zemřel další nevinný a je to jen tvá vina. Přijmi skutečnost, že jsi špatný člověk jako ten vrah. Udělej to a přijmi to, že pokud jsem nevinen, zabil jsi člověka a stejně pomstu nevykonal, přijmi, že tě zavřou a ty nebudeš mít šanci to napravit. Ten vrah jde po párech, jestli mě zabiješ a já jsem nevinen, není těžké uhodnout, kdo bude na řadě, a ujišťuji tě, že není těžké zavraždit člověka, který bručí."

Nastalo delší ticho. Ondřej nedal svou pistoli dolů, stále na mě mířil, a pořád také nevstřelil. Bezradně na mě zíral a jeho oči mě prosily o slitování, jako bych snad já držel revolver. Sledoval jsem ho, jak svádí vnitřní boj a neopovážil jsem se už ani o jediný milimetr pohnout. Cokoli mohlo být zapálením roznětky. Čekal jsem ohlašující ránu a náhlou bolest v hrudi, to se však nestalo. Nevystřelil a neskácel jsem se k zemi, nevykrvácel jsem na ušmudlaný chodník a nezemřel. Ondřejova ruka nakonec klesla dolů.

"Jdi, běž," zachraptěl přemožen sám sebou.

"Co, cože?!" vydralo se mi z úst.

"To není milost, ani si nemyslím, že bys byl nevinný, jen… Já nemůžu… já nemůžu, i když vím, co jsi zač…" zavrtěl zlomeně hlavou, jako by tomu sám nedokázal uvěřit.

"Ne, nevíš, ale já vím, kdo jsi ty. Jsi dobrý člověk," smutně a s hořkostí na jazyku jsem se usmál.

"Ne, jen zpropadenej slaboch a zbabělec," zasyčel vztekle.

"Slaboch a zbabělec, to sotva?! Něco takového je daleko těžší, mnohem lepší, než se zprvu může zdát," pravil jsem a postupně udělal ještě dva kroky k němu. Pomalu natáhl ruce, které spočinuly nakonec na těch jeho a na zbrani, kterou jsem mu ji nakonec pomalu sebral a strčil jsem si jí za kalhoty. Neptal jsem se, kde ji sebral a jestli mázbrojní pas, nechal jsem to být. "Děkuju," zašeptal jsem do ticha noci.

"No jo, tak už ztichni a vypadni, běž, chci být sám se svým hněvem a smutkem," poslal mě pryč, s tónem a slovy, které zněly tak zlomeně, zničeně a rozbitě. Toužil jsem mu pomoct, ale nemohl. Ondřej měl pravdu, byl skutečně čas jít, a tak jsem šel.






Měla zapomenout

20. dubna 2014 v 13:46 Moje povídky

Měla zapomenout



Znáte ten pocit?
Máte ten pocit?
Ten pocit když…
Cítíte mírné svědění zezadu ve vaší hlavě. Drobnou nejistotu, nervozitu, roztržitost, která je všudypřítomná, neoprávněná, neodůvodněná, přesto se toho nemůžete zbavit. Bolest u srdce, jako by vás někdo zranil. Máte ránu, která se již nezacelí, jizvu, ke které netušíte, kde jste k ní přišli. Díváte se na tento svět a víte, prostě víte, že něco je špatně. Tak strašně špatně! Připadáte si prázdní. Chybí vám část sama sebe. Něco vám chybí. Na něco jste zapomněli, na něco velmi důležitého, tak důležitého, že jste jiným člověkem, než byste byli, kdybyste si vzpomněli.
Lisa se takto cítila už něco málo přes čtyři roky od oné autonehody, od okamžiku, kdy mluvila s tím chlapem, s mužem, kterého teď vinila za všechny svétrable a neštěstí. Vyčítala si, že mu v prvním okamžiku odpustila, protože měl v očích tak neskutečný smutek, bolest, vypadalo to, že mu je skutečně líto, co způsobil. Nechat to být, být šťastná, že nikdo při té nehodě neumřel a že se uzdraví, se zdálo v té době jako rozumná a správná věc, to však netušila, že ji ten muž bude od té chvíle pronásledovat a že ho už nikdy nevyžene ze své hlavy.
Dokázala si přesně vybavit každý rys v jeho obličeji, jeho sportovní postavu, zelenou bundu s kapsami a roztrhané džíny, co měl ten den na sobě, a také ty oči. Kriste pane, ty oči! Oči na jeho věk staré a unavené, plné neprolitých slz. Zdálo se jí o něm, zdálo se jí o něm každou noc a nebyly to sny o hrůze, horory o autonehodě. Lisa snila o lásce a rodině, o rodině s mužem, kvůli kterému téměř zemřela. To nebylo normální!
Lisa věděla, že má vážný problém. Nebyla schopná již po delší dobu kvůli tomu navázat s někým vážný vztah a přitom Ben potřeboval otce. Proto se svěřila o tom své nejbližší kamarádce, která se mimo jiného živila jako psycholožka. Bohužel pro Lisu měla jen vágní a hloupé odůvodnění. "Autonehoda je něco, co člověka poznamená, zasáhne ho někdy fyzicky a psychicky na celý život. Skoro si zemřela. To že si dokážeš konkrétně vybavit člověka, který to celé zavinil, a představuješ si s ním šťastnou rodinu, je jen vyjádření tvého vzteku, nad tím co se stalo, a přeješ si, aby to, co se stalo, napravil tím, že ti dá to, co sis vždy přála," řekla Lise, ta však hned věděla, že toto zdůvodnění je naprosto vedle. Kdyby chtěla, aby to ten muž odčinil, chtěla by po něm nějaké finanční zajištění, zaplacení nemocničních nákladů a tak, ale ne jednu velkou šťastnou rodinku.
Když nepomohla moderní věda a poznatky, Lisa se rozhodla, že zkusí se svěřit se svým problémem někomu jinému. Lisa nebyla příliš věřící, nebo spíše nebyla křesťanka či nevyznávala jiné známé náboženství, měla svůj vlastní pohled na svět, přesto se tentokrát rozhodla, že zkusí a navštíví kostel. Reverend ji přivítal s otevřenou náručí, a tak Lisa neváhala mu vysvětlit problém, se kterým se potýká. Jeho vysvětlení bylo bláznivé a neobvyklé. "To co vás trápí, má sestro, není vztek a chuť po zadostiučinění, ale láska." Láska. Láska! Láska, to bylo absurdní. Proč by měla milovat člověka, který ji způsobil tolik bolesti, který ji málem zabil? "Řekla jste, že jste mu v první chvíli odpustila. Povězte mi, má drahá, věříte, že Bůh má pro vše špatné, co se děje, svůj dobrý důvod? Láska je jeden z nejmocnějších citů a sil, pocházející od našeho Otce, schopná překonat osud, čas, odkrýt pravdu, která byl zakryta. Láska je moc schopná vše zničit i znovuzrodit. Možná, se to mělo stát, třeba jste se s ním měla setkat a nezapomenout," pravil služebník boží.
Láska? Mohla by to být láska?
Láska? Mohla zapomenout?
Láska… možná to bylo to, proč…

Recenze na seriál Hannibal

15. dubna 2014 v 10:01 Mé recenze

Recenze na seriál Hannibal





Obecně o seriálu:


Americký detektivní seriál od tvůrce Thomase Harrise a jeho premiéra byla 4. dubna 2013 na stanici NBC. Seriál je proto zatím celkem nový a tvoří ho dvě řady.

Námět je podobný jako u stejnojmenného filmu Hannibal s Anthony Hopkinsem, tedy příběh o inteligentním psychopatovi Dr. Hannibalu Lecterovi, který je vrahem a pojídá své oběti. Zde však asi veškerá podobnost končí. Děj seriálu se točí kolem Williema Grahama (Hugh Dancy), jenž má poruchu osobnosti, nadpřirozenou schopnost lidské představivosti a je tím pádem dokonalým empatikem. Toho se rozhodne využít FBI agent Jack Crawford (Laurence Fishburne, jehož například znáte z filmu Metrix), který Willovi nabídne spolupráci na vyšetřování vražd. Will se dokáže bravurně vcítit do mysli vraha a to Jack Crawford shledává velice užitečným, ale agent Jack Crawford ví, že Willuv dar je dvousečná zbraň, a tak je k tomu všemu ještě pozván velmi uznávaný, bezúhonný psychiatr, ano uhádli jste správně, Dr. Hannibal Lecter (Mads Mikkelsen), aby na Willa dohlédl.

Pro a proti, proč se na seriál podívat…


Rádi sníte s otevřenýma očima? Tak na to opravdu bacha, abyste nedopadli, jako chudák Will, aby váš vaše představy nezačaly stravovat zevnitř. No dobře, možná nemáte takovou fantazii jako má Will, ale tak možná jste fanoušky seriálů jako byl Dexter. Rádi v detektivkách nahlížíte na vraždy z psychologického hlediska, "máte slabost pro inteligentní psychouše" a velmi silný žaludek? Jestli ano, jestli je alespoň něco z toho pravda, tak možná seriál, který by mohl mít vaši pozornost, protože přesně tímto mě seriál oslovil. Seriál jistě skrývá mnoho témat k diskuzi a k zamyšlení, ale prozradit je vám úplně všechny, to by pro vás ztratilo kouzlo.

Dále pak na seriálu oceňuji onu snovost, provedení až surreálních výjevů Willové hlavy, a tím pádem i na detektivní seriál docela bohatou škálu skvěle provedených efektů. Vážně, ač na můj vkus docela morbidní výjevy, ráda jsem se tím nechala unášet.

Moc se mi také líbily výkony herců. Jak Madse Mikkelsena jemuž jsem skutečně docela věřila onu chladnokrevnost, bezcitnost a potěšení z toho, jak si s ostatními postavami hraje, tak Hughu Dancymu ono zmatení, rozpolcení, zoufalství i vztek. Opravdu klobouk dolu.

Dalším faktem je, že ač jsem od začátku věděla, co je postava Hannibala zač, vůbec jsem netušila, kam se bude seriál dál posouvat. To že divák ví, kdo je Hannibal na rozdíl od postav, které zatím většinu času neměly nejmenší tušení a ani nemohly mít, vytváří podivné napětí. Zatím co Dr. Lecter uvaří postavám bravurní večeři, jako přátelské gesto, mile se usmívá a postavy na obrazovce si jídlo pochvalují, divák trne hrůzou: "Je to skutečně jehněčí, co mají na talíři?"

Skutečně, jak už jsem se zmínila, seriál mi nepřijde pro slabší povahy. Přesto ho mohu zatím jen a jen doporučit. Pokud však hledáte něco, u čeho byste se mohli zasmát, pusťte si raději seriál Chuck. Hannibal vám nedá spát a ani chvilku k odpočinku od napětí, hororu, žádné chvilkové odlehčení od tématu nějakém hloupým vtípkem.


Hodnocení: 6/10


Doporučuji:


Všem, co mají rádi detektivky, thrillery a horory. Fanouškům seriálů například Crimine minds (Myšlenky zločince), anime Death Note (Zápisník smrti), a rozhodně fandům Dextra.

Odborná literatura o tvůrčím psaní

12. dubna 2014 v 11:09 Odborné práce

Odborná literatura o tvůrčím psaní



ŠEST PROCHÁZEK LITERÁRNÍMI LESY


PŘEDNÁŠKY NA HARVARDOVĚ UNIVERZITĚ


Six Walks in the Fictional Woods by jajafilm


AUTOR: Umberto Eco

PŘELOŽILA: Bronislova Grylová

VYDÁNO: Harvard University Press roku 1995
nakladatelství VTOBIA, v Olomouci roku 1997


Rozhodně odborná knížka o tvůrčím psaní, kterou můžu doporučit všem "psavcům" i zkušeným čtenářům, kteří se zabývají literaturou. Nehledejte však v tom návod jak něco dobrého napsat, jako spíše jako něco zajímavého k přečtení o vztahu autor/čtenář/dílo, životní realita/fikce, autor, čtenář a fikční svět. Eco uvádí několik zajímavých faktů a pár svých názorů, se kterými ne vždy musíte souhlasit, ale které mě osobně fascinovaly a otevřely mi několik témat, nad kterými jsem se mohla zamyslet, nebo které mě pobavily. Knížka navíc má jen 187 stran, takže žádná nekončící bichle. Na odbornou publikaci to je vcelku čtivé a nezahltí vás ani tuctem cizích pojmů, takže i amatér, jako jsem já, tomu vcelku porozumí. Jediné, co bych snad vytkla, je snad to, že Eco někdy zachází až do směšného přílišného rozboru a pitvání děl, detailů, které jsou mnohdy zbytečné.

TVŮRČÍ PSANÍ 2


PRO KAŽDÉHO

Creative writing by jajafilm


AUTOR: Markéta Doležalová
VYDÁNO: Vydala Grada Publisching, a.s., Praha 2009


Publikace spíše pro začínající autory, ti by skutečně mohli být pře tvoření svých prvotin skutečně za něco takového šťastní. Je to však spíš učebnice a návod než cokoli jiného. Upřímně jsem byla spíše zklamaná. Pár slušných tipů jsem tam našla, ale čekala jsem daleko víc. Knížka mě mírně rozčilovala, připadalo mi to trochu arogantní, přičemž jsem hodně z toho všeho znala již ze školy a z praxe, takže skutečně nevím. Měla jsem trochu obavy, že jsem si koupila rovnou druhý díl a nakonec jsem byla ráda, že jsem tak učinila, protože skutečně, ač se autorka několikrát na první díl odvolávala, k chápání obsahu a pojmů jsem číst první díl opravdu nemusela.








Poezie Pauly Nancy Millstone - Natahovali

10. dubna 2014 v 17:07 Moje povídky

Natahovali

Krev, vlasy, zuby, kůže a svaly,
strašlivý vřískot mezi lidskými těly.
Mráz běží po vašich zádech,
když už nestačí oběti dech.

Byli ubozí chudáci vyrostnuti,
bolely, bolely je přitom kosti.
Plakali, volali, křičeli o pomoc,
protože je trápili, mučili tak moc.

Byli ubozí chudáci vyrostnuti,
natahovali je v děsivé bolesti.
Natahovali, nikdo je nezadržel.
Stalo se zlo, ale nikdo je nezavřel.

Natahovali, natahovali na skřipec.
Natahovali, toť surreální vzorec.
Natahovali, toť můj odpudivý obrazec.







PA: Já vím, odpudivá báseň, děsivá až hororová scéna, ze které se mi obrací žaludek, ale vy víte, že sem tam něco takového napíši, abych poukázala na tmu v našem světě a abych kritizovala společnost.
Někteří se ptají, kde něco tak děsivého seženu v mé hlavě a v duchu se děsí, co jsem to za psychopata. Legrační je na tom to, že tento nápad vlastně vznikl náhodou a vtipným překladem jednoho anglického cvičení na trpný a činný rod se slovem "grow".

Kolega z FBI, nebo ne?

5. dubna 2014 v 15:04 Moje povídky

Kolega z FBI, nebo ne?



"Dobrý den, jsem speciální agent Jones Bleck a tohle je můj kolega Mike David," představili se bratři Winchesterovi a ukázali na potvrzení jejich identit falešné průkazy.

"Těší mě, mé jméno je šerif Malcon Hend, rád vás poznávám," kývl šerif a potřásl jim rukou, pak se však mírně ušklíbl. "Chystá se od vás federálů přijít ještě někdo, nebo už jste celá parta?"

Sam s Deanem překvapeně zamrkali. "Jak chystá se ještě někdo?" zopakovali nechápavě.

"No, trousíte se jako švábi na pivo, tedy se vší úctou, ale to nic, váš kolega už je uvnitř, všechno, co víme, jsem mu už řekl," pokrčil rameny šerif a bratři se na sebe se zamračením pohlédli, ale pak přikývli a zamířili si to do domu oběti. Přítomnost někoho třetího ve vyšetřování mohla být znepokojující, ale nic, co by se nemohlo stát. Člověk, jehož šerif označil za jejich parťáka, mohl být od FBI a až je uvidí, tak je zatkne, nebo ne. Možná je nepozná, koneckonců Winchesterové oficiálně byli považováni za mrtvé, nebo také vůbec nemusí být agent. To že to o sobě někdo tvrdí, ještě nic neznamená, to věděli oba až moc dobře.

Ale I když naši kluci věděli, že "jejich kolega" může být kdokoli a čekali mnohé, rozhodně nečekali muže, jenž vypadal stejně starý jako oni, s hnědými vlasy něco mezi Samovým a Dianovým účesem s patkou, velkým nosem, špičatou bradou, skoro bez obočí a propadlými oči, které se ani jednomu z bratrů nelíbily, protože se až moc podobaly těm, co viděli každé ráno v zrcadle. Muž přesto však ani za mák nevypadal jako agent FBI. Oblečen byl jako vysokoškolský profesor do bílé košile s modrým motýlkem, hnědého saka a riflí s červenými kšandami. Neměl ani zbraň, jen podivnou stříbrnou bzučící věcičku se zeleným světýlkem, kterou teď mířil na chudinku nebožku.

Sam s Deanem k němu váhavě přistoupili a Dean si odkašlal s nadějí, že tak na sebe jemně upozorní, nezdálo se totiž, že by si jich vůbec všiml. Muž podivnou stříbrnou věcičkou přestal mířit na oběť, stáhl ruku, chvíli tu svoji kouzelnou hůlkou zkoumal, zamumlal něco v tom smyslu jako "zajímavé, skutečně moc, moc zajímavé" a sklidil tu věc do kapsy u saka, až poté se otočil k oběma bratrům a obdařil je svým širokým, upřímným a laskavým úsměvem dítěte, které právě dostalo nějaké cukrátko.

"Ahoj, já jsem Doktor," pozdravil je a pak ke každému z nich přistoupil a naznačil polibek na každou z jejich tváří. Na to se oba bratři ošili a ani nezakrývali, jak moc jim tenhle fyzický kontakt s tím cizincem byl proti srsti. Teď už Sam s Deanem měli jasno, ten chlápek stoprocentně nebyl agent FBI a určitě to byl podivín, možná nějaký blázen, co utekl z ústavu, nebo skutečně ještě hůř, vůbec to nebyl člověk. Protože skutečně, kdo by se choval takhle? Přesto se bratři rozhodli s tím podivínem hrát tu jeho hru a rovnou ho nezpacifikovat, dokavaď nebudou vědět, co je zač.

"Doktor kdo?" zeptal se Sam.

Onen podivín se zasmál. "Prostě jen Doktor," vyhrkl nadšeně, pak však zvážněl. "A teď mí drazí, věděl by někdo z vás, na co se to vlastně tady díváme?" řekl a ukázal směrem k tělu.

"Tak asi na mrtvolu chudinky paní Charlie Sweet, ty chytráku," zabručel nakvašeně Dean, kterému rozhodně ono chování toho muže Doktora nijak nevonělo.

"Skutečně?" Doktor nadzvedl obočí a pak vytáhl znova tu stříbrnou věcičku a udělal to samé jako předtím. Bratři Winchesterovi se mohli jen domnívat, že tím asi nějak skenuje, prohlíží a analyzuje tělo před sebou a kontroluje své závěry. "Protože já bych to s takovou jistotou netvrdil."

"Jo?" zachovával si Dean svůj skepsismus.

"Ano, protože ač to vypadá, že se díváme na Charlie Sweet, pravděpodobně to není Charlie Sweet," zakroutil Doktor hlavou, "Nemůže být, tedy za předpokladu, že Charlie Sweet, byla člověk, protože tohle, tohle tělo nemá jedinou lidskou buňku."

"Nemá lidskou buňku, takže je to co?" zeptali se oba bratři, celí chtiví vědět, nejen kam jejich "né-kolega z FBI" míří, ale také, co je zač, že to může tvrdit, náhodný blázen, co čirou náhodou něco objevil, anděl, či jiná zrůda, která se rozhodla míchat se jim do případu, kvůli svým nějakým zájmům, nebo další lovec?

Doktor se nadšeně zasmál. "To zatím nevím, ale co vím, že tu musí být důvod, proč jsem tady a proč mi někdo odsud poslal na můj psychopapír prosbu o pomoc. Strach, zoufalství a smutek spojené s nadějí na záchranu s takovou silnou, že to překonalo tisíce světelných mil a roků."

Sam s Deanem byli mimo, psychopapír, světelné míle a roky, volání o pomoc… Cože?! Teď už si byli téměř jist, že tenhle chlápek před nimi je víc, než se zdá. "Chceš říct, že tady bude někdo trpět a umírat, že zemřou další nevinní," zavrčel okamžitě vztekle Dean.

"Nikdo neumře a ani nebude trpět, ne když jsem tu já. A vy…" Doktor se odmlčel. Vmáčkl se mezi dva bratry a oba najednou objal, tak jak to už tolikrát udělal třeba s Amy a Rorym. "A vy, pokud se nemýlím, mi pomůžete."