Nejtěžším zločinem je promrhaní svého života a trestem za to je smutek a prázdnota v srdci.

Květen 2014

Óda na…

30. května 2014 v 12:32 Moje povídky

Óda na…


Och, potěcho lidského oka!
Ty světlo v temnotách!
Ty lásko má jediná upřímná!
Ty dobroto slaďoulinká!


Ty prozáříš můj černý den,
jediným tvým tónem v mých ústech.
Ty dodáš mi sílu k boji,
a to každým kouskem sebe sama.


Ty potěšíš mé ztrápené srdce,
jen co se ve mne rozplyneš.
Ty pohladíš mě a uklidníš,
když klidnou chvilku pro nás vytvoříš.


Ty mě nikdy neklameš,
necháš mě tě celého pozřít.
Ty otevřeš náruč dobroty
se svojí nádhernou vůní i chutí.


Ty dobře víš, jak mě uspokojit,
jak žaludek můj naplnit.
Ty dobře víš, že tě miluji,
v pekařství vždy zamáváš,


ať tě koupím a sním…

Dean Winchester dojedl poslední kousek jablečného koláče s posvátnou úctou, jako by prováděl nějaký svatý rituál a pohlédl na svého mladšího bratra, který se snažil celou tu dobu neúspěšně předstírat, že toho člověka, sedícího naproti něj u stolu v bistru, nezná.


Poezie Pauly Nancy Millstone - „Svět se zbláznil,“ opakuji

28. května 2014 v 15:31

"Svět se zbláznil," opakuji



Svět se točí a já sním.
Svět je pomeranč a já ho sním.
Svět se točí, už se vám motá hlava?
Chápete něco, jo, tak to je sláva.

Svět se zbláznil, je šílený.
On však ovšem není jediný.
Svět mluvíme o něm stále dokolečka
Opakuji to a je to stále větší sračka.

Svět však není jediný, je jich víc
a já všem těm bláznivým vyjdu vstříc.
Zdá se vám to dobré zatím?
Nebojte, já se brzy ztratím.

Svět se zbláznil, stále opakuji,
o svůj vlastní rozum se strachuji.
Jedna báseň stejná jako druhá.
Múza odtud zděšeně prchá.

Lidé pospíchají, nečtou nic,
a já chci odsud také pryč.
Lidé pospíchají, nečtou nic,
"Svět se zbláznil," křičím z plných plic.





Poezie Pauly Nancy Millstone - Voda

24. května 2014 v 17:24 Moje povídky

Voda


Voda dobrotivý dárce života.
Nezměrná je její dobrota.
V těle našem podstatné procento podílu.
Propůjčuje svoji obrovskou sílu.

Vždy byla mojí přítelkyní,
vždy to moje potěšení.
Pokaždé mě svým dotykem utěší,
odlehčí od mých velkých zátěží.

Po obrovském vedru letním,
ve kterém dehydratací se hroutím,
pročistí hutný teplý vzduch,
jen co pocítí kůže a tvůj sluch.

Měla bych toho o ní napsat mnohem víc,
jenže teď náhle z múzy nezbylo nic.






Hrdina

21. května 2014 v 17:58 Moje povídky
PA: No jo, další FF na téma Alex Rider, tentokrát na téma military, hrdina a rytířství. Kdo je pro Alexe hrdinou? Jak vnímá náš špion hrdinství? Co si myslí o rytířství a lidech, kteří zabili?
Tato povídka je psána ve formě Alexova školního slohu. Reprezentuje to, jak si myslím, že by viděl tuto problematiku on, nikoli jak ji vidím já.





30. května 2009
Alex Rider


Hrdina

Dle definice z Wikipedie otevřené encyklopedie: "Hrdina či hrdinka pocházejí z řeckého ἣρως. V mytologii a folklóru je to archetyp důležitých postav, které ztělesňují klíčové rysy dané kultury. Hrdina má obvykle nadlidské schopnosti nebo idealizované charakterové vlastnosti, které mu umožňují chovat se neobyčejně a konat významné skutky ("hrdinské skutky"), díky kterým se stane slavným."
Když se však řekne hrdina, většina lidí si představí hodného člověka, jenž něco nebo někoho zachránil a pomohl. Představíme si někoho s ušlechtilým srdcem, způsoby a chováním pravého džentlmena, který nezná lži a podvodu, chrání ženy, děti, všechny slabší a nevinné, "ušlechtilého rytíře". Myslím, že tato naše představa vychází z rytířské hrdinské epiky, kde byl rytíř objevován a hrdinou nesouce všechny cnosti. Z této představy a z historie také vychází udílení, rytířských titulů za zásluhy a jiných ocenění. Kupodivu proti takovým to oceněním nemám nic, když se týká umělců, sportovců, nebo lékařů. Lidí, pro které původně takovéto ocenění nebylo, ale jenž pomáhají lidem čistěji, lepšími metodami, než policisté, agenti a vojáci, kteří mají povahou svých zaměstnání k rytířům blíže, ale ne k onomu ideálu. Ideálu, který nikdy nebyl a není.
Rytíři nebyli tací, jak nám je podávala literatura tehdejší doby. Byla to šlechta, která pro slávu, z důvodu výry, nebo za účelem bohatství sloužila svému králi, či papeži. Byli to vojáci, kteří když někam přijeli, vraždili, plenili, mučili a znásilňovali.
Přál bych si napsat, že dnešní vojáci, tak již nejednají, ale nedávný incident v Abú Ghrajbu svědčí o opaku, a kdybych tento fakt vynechal, stále jsou to osoby, které mají povoleno někdy i přikázáno zabít. Můžou tím zachránit něčí život, můžou zachránit miliony, ale vražda bude stále vraždou. Neexistuje žádná omluva. Nejde jen o to, že když člověk zabije, uhasí něco, na co nemá právo, co sám nedokáže znovu vytvořit, něco nenávratně zmizí, ale on samotný čin ho převrátí a navěky poznamená. Avšak abych je jen nekritizoval, musím přiznat, že ne vždy se dá bojovat jen a jen slovy. Když člověk hledí čirému hněvu, nenávisti a zášti do očí a vidí, že mimo tuto cestu zbývá jen beznaděj a zkáza, není jiné volby. Netvrdil bych však, že ti lidé jsou hrdinové.
Podle této představy, ideálu, "ušlechtilého rytíře" jsem ve svém životě nepotkal a ani neznám žádnou osobu, o které bych mohl říci, že je to hrdiny, avšak pokud bychom si vzali jen čistě onu definici, kterou nám předkládá Wipedie, mohl bych mluvit alespoň o jedné osobě. Definice nám neříká nic o "dobrotě člověka", jestli je hodný, nebo zlí. Mluví o "hrdinských skutcích",díky kterým se hrdina stane slavným, ale nedefinuje "hrdinský skutek" jako takový. Muž, kterého mám teď na mysli, nebyl dobrý člověk a pravděpodobně ublížil hodně lidem, ale pro mě byl hrdinou. Ve svém oboru byl jedničkou, byl známý a obdivovaný, ale pro mě nebyl hrdinou z tohoto důvodu. Zachránil mi život. Vždy dělal, co chtěl. Dokázal se postavit proti něčemu, s čím nesouhlasil, a to i v situaci, kdy věděl, že ho to bude stát to nejcennější. Tak já si definuji hrdinu.



Kolega z FBI, nebo ne? - Boží bytost

15. května 2014 v 12:27 Koš

Boží bytost


Původně měl v povídce "Kolega z FBI, nebo ne?" vystoupit i Castiel, ale pak kvůli délce povídky, ne dostatečnému vykreslení postav a námětu, který si podle mého nezasloužil tolik pozornosti, bylo od toho upuštěno. Ovšem nakonec se mi tohoto obrazu zželelo, a tak aspoň v koši, můžete najít tento bonus.


Castiel přistoupil k tomu neznámému muži, kterého mu Dean se Samem představili jako "Doktora" jednoho z jejich přátel z oboru, a důkladně si ho od hlavy k patám prohlédl svým andělským zrakem, mocí díky, které mohl vidět až k samotným duším. Pro Castiela to byla rutinní záležitost, dělal takto u všech bytostí, které trávily čas s jeho milovanými přáteli, činil tak automaticky pro jistotu, takže to co uviděl, vůbec nečekal. Na druhou stranu, to co spatřil, by ho asi dostalo i v jakékoliv jiné situaci. Vytřeštil oči, ještě jednou se ubezpečil, že to, co vidí je skutečně pravda, a pak bázlivě couvl zpátky.
Dean se zamračil. Tohle byl zvláštní okamžik, potom všem muset někomu představovat Case a zase naopak Casovi představovat Doktora. Cas byl známý v nebi, v pekle i na zemi. Anděl, který se zbořil, který pomohl odvrátit apokalypsu, který kázal o svobodě, který si hrál na Boha, který mohl za pád andělů a tak dále, a tak dále. No a Doktor, Doktor byl prostě Doktor. Dean si musel připustit, že to o tomhle chlapíkovi nic moc neví. Společně se poznali na jednom případu v Severní Nevadě, kde zjistil, že je něco podobného jako on se Samem, i když s trochu podivnými zvyky, chováním i zálibou ve žvatlání nesmyslů a přílišném pacifizmu na lovce, ale i tak ten chlapík zachraňoval a pomáhal lidem. To byla jedna z mála věcí, co o něm věděl, byl si jist, že je to dobrý chlap. Castiel však nevypadal moc ze setkání nadšeně. Ne, kdyby Dean nevěděl, že andělé nic necítí, řekl by, že právě Cas jednal pod návalem strachu.
"Cas?" oslovil v otázce starší z bratrů svého andělského přítele.
"Takže vy jste Castiel!" vyhrkl Doktor a na jeho tváři se objevil rošťácký, ale také naprosto nadšený výraz, který prozrazoval, že by nejraději štěstím a vzrušením by málem hopsal, kdyby to nebylo až moc divné. "Anděl páně, že! Fantastické!" Doktor vytáhl svůj sonický šroubovák a namířil ho na anděla. "Ach ano, skutečně jak jsem se domníval. Nehmotná bytost tvořená v zásadě čirou energií vzniklou při velkém třesku, podobnou energií, kterou má v sobě i matice mé TARDIS. No to je úžasné, jsi skutečně anděl a myslím tím anděl jako anděl, ne jako ti zlí plačící andělé, to by bylo špatné, kdybys byl plačící anděl, ale nejsi a jsi… Jsi překrásný," drmolil Doktor.
Anděl si však Doktorova komplimentu ani nevšiml. Byl až příliš zaměřený na samotného Doktora a tu stříbrnou věcičku. "Přestaň na mě mířit tou věcí a pověs mi, co tu děláš!" rozkázal Castiel, snaže se o autoritativní hlas, což se mu však vůbec nepovedlo, když to bylo o asi tak dvě oktávy výše než, co normálně mluvil, a Dean konečně také pochopil, že jeho prvotní odhad byl správný. Jeho opeřený kámoš měl strach, což bylo divné hned ze dvou důvodů. Ten první byl Cas sám. Andělé jsou jedni z nejmocnějších bytostí, příliš hrdí a mocní. Dean nikdy neviděl, že by jeho anděl měl strach, i když čelil svým mocnějším bratřím, peklu, očistci nebo leviatanům. Nikdy prostě nikdy! Za druhé, proč by se teď Cas měl vůbec bát? Vždyť teď byli v bezpečí…
"Jak tví přátelé řekli, přišel jsem pomoct," odpověděl prostě Doktor s úsměvem a zastřel svůj šroubovák zpátky do saka, podle Castilova přání.
"Jo, to tak, vypadni!" štěkl na Doktora teď už míň se strachem jako spíš s rozčílením anděl.
"Cas!" "Castiel!" vyhrkli oba bratři najednou. "Castieli, Doktor mluví pravdu, přišel pomoct. Známe ho, už jednou jsme s ním pracovali," začal Sam.
"Nevíte o něm nic, on není člověk," obvinil Doktora Cas.
"No jo, ale říct to tímhle tónem, je trochu neuctivé ne," přiznal Doktor, vcelku však nevyveden z míry.
"Ne, není?" pokýval hlavou zase Dean, že jsou bratři s tímto faktem už dávno srozuměni. "Podle všeho to je nějakej emzák, který nemá nic jiného na práci než nám zachraňovat zátky. Proč to dělá, kdo se stará? Kromě toho není to jako bychom vždy spolupracovali jen s lidmi, snad nemusím připomínat zrovna tobě jednoho anděla, co mě vytáhl z pekla!"
"Ale vy tomu nerozumíte! On… on…" Castiel nenacházel slov. "On není z tohoto světa. Věci na tomto světě přišlo od Boha a skrz něj. Věci, lidé, andělé i v přeneseném smyslu monstra a démoni. Všechno od Otce, rozumíte vše! Ale on ne!" Anděl ukázal na Doktora, jako by byl malé dítě, které žaluje na jiné své mamince. "On, ne!"


Poezie Pauly Nancy Millstone - (Ne)komunikace

12. května 2014 v 20:20 Moje povídky

(Ne)komunikace

Mluvíš, neposlouchám.
Mluvím, neslyšíš mě.
Mluvíš, nechci to slyšet.
Mluvím, zacpal sis uši.

Řekl jsi, nepochopil jsem.
Řekla jsem, neporozuměl jsi.
Řekl jsi mi, nedávala jsem pozor.
Řekla jsem ti, byl jsi někde jinde.

Pravil jsi, nevěřila jsem.
Pravila jsem, to však nebyla tvá pravda.
Pravil jsi mi, já si to nemyslela.
Pravila jsem ti, nesouhlasně jsi vrtěl hlavou.

Poslouchal jsi, já však mlčela.
Poslouchala jsem, nic jsi neřekl.
Poslouchal jsi, já neměla co říct.
Poslouchala jsem, bylo však ticho.





Poezie Pauly Nancy Millstone - Bolest hlavy

12. května 2014 v 20:06 Moje povídky

Bolest hlavy

Ráno raníčko v široširé noci,
já probudím se ke své zlosti.
Hlava mě tuze bolí,
snad Ibalgin to spraví.

Vstanu, vypotácím se z postele,
mrknu na hodinky sklesle.
3:06, prášek zapiji pivem.
snad se díky tomu nepotáži se zlem.

Pak jsem do 3:45 pochodovala po bytě,
Frfňala o svém velikém spánkovém deficitě.
Nakonec jsem však usnula unavená do mrtě.





Lháři - Šachová figurka

6. května 2014 v 21:24 Moje povídky

Šachová figurka

Cesta domů nočním autobusem trvala 4x déle než za dne, zato jsem měl zaručené místo k sezení a společnost mi dělala jedna prostitutka, čtyři opilci, bezdomovec, feťák a jeden pár s velkými baťohy, co buďto takhle se vracel z výletu, nebo mířil na jeden z těch nočních vlaků, nebo autobusů, které v tuto nekřesťanskou hodinu odváží lidi do zahraničí, aby třeba ráno druhého dne mohli být například někde v horách.

Nevadí, hlavně že jsem konečně bezúhonně dorazil domů a tam mě neuvítala ještě žádná červenobílá páska, ani nepatřičný nepořádek po policejní prohlídce, jen ten binčus, co jsme tam s Davidem včera nechali. Dopotácel jsem se do obýváku a tam jsem se svalil na gauč. Chvíli jsem tam jen tak ležel na břichu, nohama nahoře a hlavou zabořenou do Davidova polštáře vdechujíc tu vůni.

Och, Kriste pane na nebesích, proč? Takovéto noční můry, to mám za to, že se nemodlím… No, počkat já se modlím, tak nevím za co. Vskutku, tohle jsem si nepředstavoval, když jsem nastoupil do BIS. Zabědoval jsem v duchu nad svojí situací, ale protože postěžování si, jak je vše v pytli, sice člověku uleví, ale nic nezapraví, nemohl jsem jen tak dál ležet a zoufat si. Tak jsem se nakonec přemohl a začal bez nějakého vyšší logiky pobíhat po bytě a hledat, aniž bych konkrétně věděl co. Byl jsem přesvědčený, že Davidovo chování muselo mít nějaké rozumné vysvětlení. Tohle přeci nebyl on a rozhovor s ním mě v této domněnce ještě utvrdil. Někde přeci musel být důkaz, proč šel na tu loď dřív, proč se přiznal k těm vraždám, musel být nějak pod tlakem, muselo mu být vyhrožováno.

Prolezl jsem celý náš byt, prohledal kousek po kousku, a to několikrát! Čtyři hodiny, čtyři hodiny bezcílného hledání, bez výsledku. Čtyři hodiny a já prohledal i náš plastový koš se špinavým prádlem, několikrát! Čtyři hodiny a já byl bezradný. Unaveně jsem se posadil na barovou stoličku a pohled mi sklouzl k baru a výběru alkoholu. Na sucho jsem polkl, když mi zrak spočinul na napůl plné skleněné lahvi se zlatavou tekutinou a názvem Medovina, ve které ve skutečnosti žádný alkohol nebyl.

Pamatuj, nemusí být vše tak, jak se zdá. Zazněla mi Davidova slova v hlavě již po druhé za tuto noc, ale tentokrát úplně v jiném významu. "Nemusí být vše tak, jak se zdá. Nemusí být vše tak, jak se zdá. Nemusí být vše tak, jak se zdá," zopakoval jsem fascinovaně do ticha, jako by to bylo snad nějaké zaklínadlo. Za těmi slovy mohlo být mnohem, mnohem víc. Dosud jsem čekal, že najdu, nějaký dokument na papíru, fotky, obálku, nahrávku, nebo něco v digitalizované podobě, ale pravda byla, že hmotný důkaz nemusel být žádný, anebo mohl mít úplně jinou formu, mohla to být věc, která by člověka zpočátku vůbec nenapadla, schovaná tak, že ač na očích, tak naprosto neviditelná. Sám jsem doufal, že to je ona druhá možnost, už jen kvůli těm čtyřem jinak promarněným hodinám.

Vyšel jsem na terasu a v klidu jsem se rozhlédl, poté jsem přešel k jeho židli a pečlivě jí prohlédl, když jsem nic nenašel, prohlédl jsem i tu svojí a posadil jsem se na ní. Pokud moje domněnky byly správné a to, co hledám, skutečně existuje, musel to mít u sebe, když ten večer přišel a pak to ukrýt tady v domě, nebo v práci, protože jestli byla v plánu i policie a přiznání, těžko by mu policisté uvěřili vinu, kdyby důkaz o své bezúhonnosti měl schovaný v kapse. Zavřel jsem oči a snažil si připomenout každou sekundu té poslední noci strávené zde. Po zádech mi přeběhlo příjemné mrazení, sakra, mít skoro téměř dokonalou paměť mělo své výhody i nevýhody. Vstal jsem a pomalu přešel do ložnice, kde jsem se zastavil a otevřel oči. Bedlivě jsem si prohlédl ten nepořádek, rozházenou neustlanou postel a poházené oblečení jak moje tak i to Davidovo. Nejdříve jsem prohlédl postel, když jsem v ní nic nenašel, prošacoval jsem i veškeré Davidovo oblečení, ač už jsem to během těch čtyř hodin udělal několikrát, poté jsem si lehl na postel a opět zavřel oči.

Nemusí být vše tak, jak se zdá. Nemusí být vše tak, jak se zdá. Nemusí být vše tak, jak se zdá. Opakoval jsem si, a pak už jsem toho měl tak akorát dost. Vše co jsem zkusil, bylo naprosto k ničemu. Vztekle jsem kopl do nočního stolku vedle postele, načež z něj spadla krabička s šachy, kterou jsem si pro volné chvíle přitáhl ze svého bytu, a figurky se mi rozkutálely po celé ložnici. Paráda! Slezl jsem z postele na kolena, začal je zabírat a dávat do krabice. Když jsem měl všechny, uvědomil jsem si, že mám dvě. Že mám dvě černé dámy. Náhradní díl? To těžko, neměl jsem, co si pamatuji žádné figurky navíc, proč bych měl jen jednu duplicitně?! Zamračil jsem se, začal jsem si obě figurky prohlížet, a pak mě napadla další věc. Zašátral jsem v kapse u kalhot a vytáhl z ní onoho černého jezdce, kterého mi dal Váňa. Dvě figurky, dvě šachové figurky, ale ovšem! Jsem to já ale idiot! Jak to, že mě to nenapadlo dřív?! Bylo to tak jasné, hned od začátku! Šachová figurka, šachová figurka jako dáreček od vraha, to je ono, to je ten důkaz, a jaká nejlepší schovka pro něco takového, než jí prostě hodit do balíčku s ostatními šachovými figurkami?! Takže skutečně vrah nějak Davida dostal a vyhrožoval mu smrtí, pokud nebude dřív na té lodi a nepřizná se k jeho činům. To je to, proč David lhal? Jestli se však David s vrahem setkal, pak jsou jen dvě možnosti, buďto naše dělání ze sebe návnadu až moc zabralo a vrah si ho našel, nebo David přišel na to, kdo je vrah a z nějakého důvodu se mi to rozhodl neříct a jít ho sebrat sám, ale náš neznámí ho překvapil a zahnal do kouta. Jestli tomu však tak bylo, museli jsme mít již dostatek vodítek, aby na identitu vraha mohl David přijít, což by znamenalo, že na to mohu přijít i já, tak proč jsem pořád mimo? Co mi uniká?

Vzhledem k tomu, že už jsem měl v tom opět tak neskutečný guláš a připadalo mi, že jeden nesmyslný čin stíhá ten druhý, rozhodl jsem si trochu ujasnit základní fakta myšlenkovou mapou.

Mind Map by jajafilm

OK, tak mapa mi nic moc nedala, možná jsem byl zmatenější ještě daleko víc než předtím, jedno však z toho zmatku bylo vidět. Kontakt s vrahem měli s určitostí jen tři osoby. David, který je teď v base a nechce, abych se do toho míchal, Ondřej, který vlastně pořádně neví, od koho onu šachovou figurku dostal, a kluk s čepicí, tedy za předpokladu, že nás sledoval na příkaz vraha a ne nějakého zvědavce. Ač to bylo, jak chtělo, nebo se totálně pletu a David na vraha nepřišel, vrah si ho našel sám, bylo pořád lepší se dozvědět něco víc, než sedět jen tak se založenýma rukama. Za rozhovor a najit toho kluka snad nic nedám.

Problémem bylo, jak začít s hledáním. Jak najít kluka, o kterém jen zhruba víte, jak vypadá a k dispozici není žádný policejní aparát, databáze, či nemůžete rozvěsit jeho kresbu na všechny sloupy v okolí… Tak jsem začal prostě jednoduše, začal jsem tím, kde jsem se s ním poprvé potkal, tedy na party. Eva s Klárou třeba o něm něco vědět budou, když ho bez starostí a vyptávání pustily na party.

Protřel jsem si unavené oči a mrkl na hodinky 9:53, to by už naše dvě krásky mohly být vzhůru. Vypochodoval jsem tedy z bytu, zamkl, seběhl těch pár schodů dolů a zaklepal na Klářiny dveře. Chvíli bylo ticho a nic se nedělo, až jsem si skoro myslel, že je Klára již v práci, nebo ve škole, či co to dělá, nakonec se však přeci jen dveře otevřely a za nimi ona s rozcuchanými vlasy, v nočním přiléhavém sexy pyžámku s krajkami mžourajíc na mě na půl oka. Tomu krásnému pohledu jsem však bohužel moc nevěnoval pozornost vzhledem k tomu, co všechno jiného se mi honilo hlavou a něco takového bylo na míle ke mně teď momentálně vzdálené.

"Ahoj, Kláro, promiň, že tě ruším takhle…" trochu jsem si odkašlal, protože nevím, jestli sedm minut před desátou se dá mluvit o ránu. "Ale potřebuji s tebou mluvit, je to nesmírně důležité," vyhrkl jsem na ni.

"Jo, dáš si čaj, zrovna snídám," kývla s klidem, ale pak se zamračila. Kristova noho, jak se ta holka safraporte dokázala takhle rychle probrat! "Co se ti stalo?" pravila teď naprosto již při smyslech, ale také vyděšeně. "Vypadáš příšerně! To na tom rukávu je krev?!" Neboj, ne moje.

"Čaj by byl fajn, dík. Co se mi stalo, věř mi, to raději nechceš vědět," odpověděl jsem. "Krev ne, proč bych měl mít krev na zápěstí, že jo? Ne, ne to je jen marmeláda od snídaně," vyskočila mi z úst první lež, která mě napadla, nemusel jsem ji přeci hned z kraje děsit, stačil jí na mě pohled a moje jednání.

"Aha," kývla. "Tak poť dál," pozvala mě a ustoupila na stranu, abych mohl projít do jejího bytu. Měla ho velmi podobně uspořádaný jako ten náš s Davidem a já si něco málo pamatoval z té party, takže bylo velmi jednoduché se tam zorientovat. Sundal jsem si své tenisky a následoval ji do kuchyňo-jídelno-obýváku, kde jsem se poslušně usadil k velkému obdélníkovému stolu z dubového masivu, přehozeného rudým ubrusem, a Klára do skleněného hrnku s kovovým uchem mi nalila čaj. To se ukázalo jako špatná volba, vzhledem k tomu, že to byl jeden z těch podle mého názoru odporných rozpustných čajů, které jsou naprosto nepoživatelné. Lemon taste and vitamin C Ekland, zředěná kyselina citronová, fuj! Dvakrát jsem z něho usrkl, jinak jsem ho však nechal klidně vystydnout.

"Takže cože je ta šíleně důležitá věc, kterou teď po ránu se mnou potřebuješ hned probrat?" zeptala se přímo k věci, když se posadila naproti mně.

"Pamatuješ si, jak jsi nám s Evou dělala oslavu na přivítanou?" Přikývla. "Dobře bude to znít divně, ale byl tam kluk v čepici, říkal, že přišel jen sníst všechny křupky, víš, kdo to byl a jak se jmenuje?"

"Ano, To je přeci malý Honzík, ale nevím, proč je to tak důležité," odpověděla Klára s pokrčením ramen.

"Nemusí to nic znamenat a také to může znamenat hodně a zachránit mnohé další životy," odpověděl jsem po pravdě.

"Mnohé další životy?! Co to, o čem to mluvíš?" vypískla. Bezva nechtěl jsem ji náhodou moc děsit? To se mi povedlo!

"Kláro! Honzík, myslíš Honza a jak dál, nevíš, kde bydlí?"

Honza Klatka, bydlí s rodiči v Písku, ale teď je na prázdninách se svým strýcem tady v Praze," přesnila mi.

"Se svým strýcem…" zopakoval jsem.

"Jasně s Bedřichem," přikývla Klára, jako by se nechumelilo.

"Bedřich je jeho strýc!" vyhrkl jsem překvapeně a vykulil na ní v šoku oči.

"Jo, ty jsi to nevěděl?" divila se jako by to bylo jasné.

"Ne, nevěděl," zakroutil jsem konsternovaně hlavou snaže se tu novou informaci usilovné vstřebat. "A Bedřich byl také ten, co navrhl uspořádat naší party, že?" pravil jsem pomalu. Klára se mírně začervenala studem.

"No, víš, nebyl to spontánní nápad," přiznala mi zatím, co do svých štíhlých prstů vzala kus ubrusu, který přesahoval, a začala ho nervózně žmoulat. "Ondřej s Michalem vás viděli přijet a diskutovali to se mnou, Evou a Bedřichem. To Bedřicha napadla oslava na uvítanou."

"Jo, to už vím," zabručel jsem. Nastalo dlouhé ticho. Bedřich byl ten, kdo rozhodl o party. Bedřich byl ten, který měl nejblíž k Michalovi s Ondřejem, jako jejich přítel. Bedřich byl ten, do kterého byla zamilovaná Nataša, dívka která se možná ráda svěří, když jejího nového kamaráda bije její homofobní bratr, a která pracuje v MacDonaldu, se kterým bylo spjato tolik mrtvých. Bedřich strýc, kluka, jenž nás sledoval…

No, myslím, že byl tak akorát konečně čas navštívit Honzu je jeho povedeného strýčka, to by mě zajímalo, jaké pak budou mít pro to celé vysvětlení. Z Kláry jsem ještě vytáhl, kde ti dva momentálně bydlí a Bedřich pracuje. Jaké pak bylo moje překvapení, když jsem se od ní dozvěděl, že je zaměstnancem ÚKBSOS. Jako vážně! Ten samý úřad, který povoral naší spolupráci s místní policií! To je opravdu báječný, kdybych tohle věděl už dřív… Kriste! Tak hloupý, tak slepý! Zaúpěl jsem v duchu, protože co jiného bylo blízko onoho MacDonaldu?

Vyšel jsem tedy od Kláry, když jsem se málem na schodech srazil s podivuhodnou trojicí Natašou, Váňou a Veronikou, tedy pardon čtveřicí, ještě tam bylo to Veroničino otravné psisko, které mě okamžitě přivítalo tím svým hlasitým štěkotem. To bylo opravdu fajn pro mé nervy, pro člověka, který jel už více jak 48 hodin v kuse a měl za sebou v nedávné době hned několik psychických šoků a ani po fyzické stránce na tom nebyl nejlépe, to horší však mělo přijít. Všichni tři se na mě jako na povel otočili a jejich reakce byla různá a byla vším, ne příjemná. Váňa se kousl do spodního rtu a nejistě zamrkal. Veronika na mě pohlédla s hrůzou a odporem, jako bych snad chytil mor a poodstoupila ode mě o tři kroky, zatímco Nataša ke mně přistoupila bez jediného zaváhání a rozpaků a se zlostí žhnoucí v jejích očích se rozmáchla. Náhle s hlasitým "plesk" jsem ucítil její dlaň na mé tváři. Facka! Já dostal FACKU!

"Jaou, aáááůůů!" zaječel jsem v šoku, nejen z náhlé bolesti, ale i ochromen z onoho demonstrovaného aktu nepřátelství a ponížení. "Co, za-za co?!"

"Víš za co! Jak jsi mohl?!" zapištěla na mě se slzami v očích, pak se otočila a utekla, až jsem dostal strach, že na schodech slítne a něco si, nedej Bože, zlomí. Veronika posléze následovala jejího příkladu, avšak s větší důstojností. Ještě jednou mě probodla zhnuseným pohledem, ve kterém se zračil i strach, a pak odkráčela. Zato Váňa zůstal na místě.

"Ondřej nám zavolal, že nám musí něco nutně říct, že nás musí varovat a vzhledem k tomu, že nemáme teď v MacDonaldu směnu… A Veronika, ta aby si někam nepřipletla, když se někde něco šeptne. Stará kvočna, potkali jsme ji na schodech," nabídl mi na vysvětlenou.

"Bezva, takže drby se šíří skutečně nadzvukovou rychlostí! Není nic lepšího!" utrousil jsem sarkasticky.

"To není sranda, Ondřej nám řekl, že David je ve vězení za vraždu a…" řekl Váňa s naléhavostí. Jasně, že řekl, neodpustil mi, neuvěřil mé verzi, a když už mě pustil a to i s jeho pistolí, musel aspoň o mě varovat ostatní.

"A Veronika s Naty si myslí, že jsem celou tu dobu o tom věděl, ale nic neudělal, nebo jsem dokonce spolupachatel," dokončil jsem za něho.

"No, nevím, jestli si myslí konkrétně tohle, ale nebude to každopádně nic dobrého. Rozhodně ti nevěří," přikývl.

"Ale ty ano, ty mi věříš," byl jsem překvapen. Čím jsem si zasloužil Váňovu důvěru? Proč zrovna on?

Váňa však jen pohodil rameny a mírně se rošťácky usmál. "Vím, kdo jsi."

"Ok, dobře, dobře," pokýval jsem hlavou. "Fajn, protože budu potřebovat tvoji pomoc," poprvé od toho okamžiku na lodi jsem měl chuť se usmát. Poprvé od té doby, jsem viděl světlo na konci tunelu. Přátelsky jsem poklepal Váňovi na rameno a z kapsy vytáhl ony dvě černé šachové figurky. "Máš teď čas?"

"Jo, myslím, že jo," pokýval zmateně hlavou.

"Fajn, dobře, potřebuji, abys zašel na stanici za mým kolegou a dal mu tyhle figurky," vložil jsem mu a vtiskl do dlaně černou dámu s jezdcem.

"Ale tohle je…" Váňa ohromeně skončil uprostřed věty.

"Ano, jednu z nich dobře znáš, mám ji od tebe a ty jsi ji dostal od Ondřeje, který si myslel v tu dobu, že jí vrací původnímu majiteli a to vrahovi. Tu druhou jsem našel u nás doma. Je to zpráva, je to důkaz. Důkaz toho, že cokoli se stalo na té lodi, David za to nenese zodpovědnost. Vrah mu vyhrožoval, tak jako vyhrožoval a hrál si i s Ondřejem a Michalem," začal jsem ze sebe v rychlém sledu chrlit.

"Počkej, počkej…" zarazil mě Váňa. "Jestli to dobře chápu, tak tohle je jen důkaz toho, že David není vrahem všech těch toploušů, tedy homosexuálů, promiň, ale nedokazuje to, že nezabil na příkaz tohohle vraha Michala. Jen prostě to, že jestli to udělal, tak k tomu byl donucen."

"Není to důkaz, který by byl nějak platný u soudu, nebo tak něco. Proto ani nechci, abys to předal policii, ale jemu. Je to vzkaz, že teď vím o něm 100% pravdu a jdu po skutečném viníkovi. Ať konečně přestane dělat ze sebe zloducha dne, začne ignorovat všechno, co mu ten vrah nařídil, bez ohledu jak mu vyhrožoval, odvolá to svoje zatracené přiznání, bez něhož jsou policisti proti němu celkem bez šance, a sakra zvedne svůj zadek z cely, aby konečně taky trochu pomohl," poslední slova jsem až tiše zavrčel.

"Ok, provedu," slíbil mi Váňa a z legrace mi zasalutoval. "Ale nechápu, proč mu to nemůžu prostě jen říct," ještě však zmateně dodal a zakroutil nechápavě hlavou.

"Můžeš mu to prostě říct, ale i když David ví, kdo je vrah, a ty to nejsi, to ještě neznamená, že ti jen tak uvěří. Tohle by mohlo pomoct," vysvětlil jsem.

"A ty semnou nepůjdeš…" odvodil si. "Co hodláš dělat?"

"Vyslechnout svědka, nebo zadržet podezřelého, zatím nevím, která z těch možností je ta pravděpodobnější."





Ilustrace k Lhářům

3. května 2014 v 11:08 Obrázky

PA: Ahoj, tak po delší době jsem neměla moc náladu na to psát, ale spíš kreslit, a tak vzniklo těchto pár hloupých, anatomicky úplně neodpovídajících legračních obrázků. Takové ilustrace k mé sérii Lháři po vzoru těch legračních a sladkých obrázků, kterých jsou po internetu a hlavně po deviantARTU přímo tuny, avšak bohužel nejsem v kreslení ani v počítačové grafice tak zdatná jako oni, ale snad i tak se vám to alespoň trochu bude líbit. :-)