Nejtěžším zločinem je promrhaní svého života a trestem za to je smutek a prázdnota v srdci.

Červen 2014

Taxikářův vrah

30. června 2014 v 14:45 Moje povídky

Taxikářův vrah


Lestrade si unaveně promnul oči. Bylo něco málo po půlnoci a všichni byli již doma se svými bližními, jen ještě on tady musel tvrdnout a spisovat zprávu. Paráda! Ten případ mu byl čert dlužen!

Pět mrtvých, média je pěkně smažila, Sherlock sice nakonec na viníka přišel, ale nebýt Johna přišel by určitě o nohu, ruku a jeden z Lestradových podřízených by byl mrtev. John Watson hrdina dne!

Lestrade se pousmál, když si vzpomněl na toho milého, staršího, ohleduplného a upřímného muže. Upřímného, ale ne hrubého jako byl jeho geniální přítel. Poprvé, když ho Lestrade poznal, to bylo, zrovna když se nastěhoval k Sherlockovi a řešili "Studii v růžové", jak ten případ posléze trefně John nazval. Tehdy mu Lestrade nevěřil a ptal se Sherlocka, proč ho vzal sebou, ten mu na to však nehodlal dát odpověď, jen řekl, že je s ním. John na Lestrada tenkrát působil trochu jako patolízal, jen taková rychlá Sherlockova známost, poblouznění, ale to se náš inspektor zatraceně spletl. John byl a je mnohem víc. Jak se později ukázalo, tak tento doktor se stal prvním skutečným Sherlockovým přítelem. Přítelem, který byl ochoten vydržet Sherlockovi nálady a urážky, ochoten jít za ním do jakéhokoli nebezpečí. Byl to onen pravý muž, který dokázal velkého detektiva alespoň částečně "usměrnit" a jak se dnes přesvědčil, tak byl užitečný, nejen v tomto ohledu, jenže za pár minut se měl Lestrade přímo zděsit nad tím, co je vlastně John Watson zač.

Lestrade byl ohromen, jak si dnes tento vojenský doktor dokázal v krizové situaci zachovat klid. S naprostou přesností na milimetry trefil toho psychopata přímo mezi oči a hned bez jediného zaváhání, či dalšího pohledu na zesnulého, se vrhl k Sherlockovi a začal ho léčit. To bylo ohromující, ale také zvláštní, a tak trochu děsivé. John musel mít tvrdý výcvik, patrně být skvělý voják, ale i tak by od vojenského doktora nečekal Lestrade takovou skvělou mušku, a to ještě ani nebral ohled na to, že ho do onoho ramene ruky, ve které držel zbraň, postřelili.

Inspektor se zamračil. Střelba dnešního dne mu něco připomněla. Vyskočil ze židle na nohy, přešel k šuplíku se starými případy a začal se tím prohrabovat, než našel "Studii v růžové." Vytáhl složku ze šuplíku a přenesl jí ke stolu, kde měl rozevřený ten dnešní případ. Chvíli ve "Studii v růžové" listoval a nakonec z ní vyndal fotku mrtvého taxikáře, který také usiloval o Sherlockův život a rovněž skončil s kulkou mezi očima. Přiložil ji hned vedle fotky dnešního vraha. "Kulka, kterou vyndali ze zdi, je z ruční zbraně. Smrtelná rána z takové zbraně na takovou vzdálenost, to chce výborného střelce, ale ne tak ledajakého. Ruka se ani nezachvěla, zřejmě je zvyklý násilí. Vystřelil až v nebezpečí mé smrti, takže silné morální zásady. Hledáte člověka, který pravděpodobně sloužil v armádě a… s nervy z oceli…" vzpomněl si na Sherlockova slova, které mu tehdy řekl o pachateli, než se začal vymlouvat a říkat, že mele nesmysly a je v šoku.

"Kristova noho!" prošlo Lestradovi přes rty, když to viděl. Bylo to tak jasné, ne tenkrát, ale teď… Přeběhla mu mráz po zádech, a pak nebohého Inspektora přemohla další myšlenka. Co si s tím vědomím počne? Odpověď na tuto otázku nenašel. Jen věděl, že si tohle tajemství bude muset nechat sám pro sebe, a že se na Johna už nikdy nebude dívat tak, jako dřív.


The angle of view

30. června 2014 v 13:06 Překlady/Translations

The angle of view

I have been visiting that café for ages and it is also a long time since I have noticed that young man for the first time. He was tall, skinny and dressed in a shirt and tie, sweater and pale brown loose pants. His facial features were sharp with a distinctive big nose and sunken eyes that gave a dark tinge to his quite comical figure. The kid wasn't a Marine, he was too young, too hiccup, and seem to have low self-esteem. Nevertheless he wore a gun, he went to "the Marine Cafe" and he had the stare. The stare I have seen before on my face in a mirror.
I have been seeing this boy almost every day, except a few weeks, when I assumed he was out of the country, or at least out of town. Over the time, the boy looked worse, more and more desperate, lost and his eyes were darker and grimmer. The shadows around his eyes were no longer only shadows, but I would bet he had puffy eyes because of the lack of sleep and mental stress. I was almost sure, that he must work as I do as a federal agent, but not for us, maybe for NSA, CIA, or FBI. Nevertheless, I did not really know the boy and I hated other agencies. I bought him a coffee and sat down to his table. I did not know why I did that. Maybe today the boy looked even more desperate, or maybe I really am a father figure, who knows.
Today, the young man was sitting alone, gazed sadly out of the window. Startled he winced when I came to him and put in front of him a mug. He looked up at me with confusion and scare and shyness. He fixed his eyes on the cup, then at me and then back to the cup of hot drink. He opened his mouth, but after a while he without a word closed it, like a fish out of water. Perhaps he wondered if I want to poison him, but then probably he came to the conclusion that I don't, because eventually he accepted the cup.
"I told myself, that I'd rather wait a while until the line vanish and then buy a cup, but… Well, thank you," jabbered the young man embarrassed.
"You are welcome!" I smiled.
There was a long silence, we just were sitting there, sipping coffee and looking out of the window at the daily bustle of the city. After I drank my coffee, I got up and gave the boy one more friendly smile, wished him a good luck and left.
Since then, I have always drunk a morning coffee with him.

I was sitting in my favorite coffee room and waited until the line at the bar vanishes, so I could buy my morning coffee. I was at my usual table. The sun was shining. I watched people on the street, hurrying here and there, to school, to work for their daily duties. That I have done every morning. Normally this view calm me down, it brought me confidence that this is something that will always be the same, what will be here forever, but not today. Today it did not brought inner peace; on the contrary, I was angry at the world.
Damn, I was kidnapped, I played Russian roulette with the unknown, I was infected by anthrax, I killed to survive and not just once, but none of it was as bad as the time, when I have lost HER.
I was fully engrossed in myself. I hardly perceive the surroundings, so I was quite startled when suddenly a cup of coffee landed in front of me. I instinctively flinched and then looked in disbelief at the giver of that hot drink, whom I obviously amused by my reactions, because his lips for a moment flashed a smile. A rare smile if I could judge, according to the profile.
He was an older man with gray hair, but could be much older than Hotch. I think one of the types of people who begin to turn gray in college. With Hotch he had in addition to age, when I do not count that fleeting smile, the same unreadable. He looked like a soldier, but his eyes were not dark brown as Hotch's, but clear blue, like the ocean. He didn't wear a suit, but far more informal clothes than my boss, jeans, shirt and jacket. Body posture seemed at first glance to be lax and relaxed, but if you looked more carefully, there was some internal tension in that pose. At the side of his body he had a revolver in a holster. If I met him on the street just once, I would think that he might be an employee of a security guard, a soldier or a policeman. However, considering the place, where I was and the fact that I had been seeing him here every morning, I'd guess the he was a former Marine, now working at the NCIS. He's always appeared in the same hour, and always bought two coffees, one for himself and the other one for, who knows, wife, lover, colleague... He always bought and gone, but today not. Today he bought three and sat with me.
I uncomprehendingly stared at the cup, I looked at him and then back again on the cup of coffee. What does it mean? I mean, It does not happened every day that a stranger buys you a cup of coffee, right? Well not to me. The possibility that he would like to poison me, did not come to my mind at that moment. It was a ridiculous idea. You would not try to give someone a poison in such a clear way, plus the man wasn't profile-tip of a cold-blooded killer, or at least not poisoner. No, no, this was not a bad thing, but on the contrary. A friendly gesture, you might say. It was quite nice, but maybe I'd be happier if it was the first case, because at least then I would know how what to do. Now I just blushed. I hope it wasn't well visible. And I started to splatter something unintelligible.
"You are welcome!" he smiled and smiled again.
The long silence came but that didn't matter. We sipped coffee and I thought about life moments like this, such a gesture of support among the people. It lighted up the torches in the world of darkness, in another words it simply restored my faith in humanity. What he was thinking? I do not know. He finished his coffee and wished me a good luck, then he left.
I expected that it was just a fleeting moment, and tomorrow everything will be the same as usual, but it wasn't. It wasn't over. And then there was the case of the dead Marine, and everyone was really astonished how I know the boss of the best NCIS team. Before I answered them, so I had known they will be laughing, because who would not laugh?
"Well, we ... we ... we drink a coffee together every morning."

Father

30. června 2014 v 13:02 Překlady/Translations

Father


Castiel felt it, felt it through his whole body, his whole being. The time was shaking, space was shivering, someone was coming, someone very powerful.
"Are you alright, man?" Dean asked.
"Yes," he answered absently.
"Ok, because you don't look like very well," said his friend with a concern. "You know what, I will go to buy an ice cream for you," he showed to the yellow van across the street. "Stay here, I will be back soon." Angel nodded.
Dean went away and Castiel was left alone, but not for long. When Dean returned, the angel was alone, but in his hand he held a silver thing.
"Whatis it,Cas?"
"I…" Castiel paused. "I think, I met my father."
"You mean God?!"

They knew it

30. června 2014 v 13:02 Překlady/Translations

They knew it

The whole team SG-1 sat down in their places in the meeting room and they waited with suspense, what general will tell them.
"Now we announced it to the world," he declared simply at introduction.
Carter raised her eyebrows in question, Daniel straightened his glasses, O'Neill tapped his finger on the table and motioned, in order that general continues, Teal'c didn't show an interest. "Russians, French, Germans, Chinese and Japanese are angry. No, to say it like that, it's an euphemism," Hammond went on.
"And British?" asked O'Neill. He had fear of it. With Russia they have never had a good relationship, the European Union and those slanted eyes are powerful players, but they have had a contract with the British. What was their reaction?
General twisted his chubby face into a sour grimace, which was unusual. "They weren't surprised," said.
"What do you mean, sir?" Carter frowned.
"They knew it, they knew about the existence of aliens, Stargate, and this organization," Hammond said and everyone stared at him horrified eyes. It seems to they have they own space program. Obviously not with such revolutional technology as the Stargate, but after several centuries they were in charge of investigating the arrival of extraterrestrials, their stay and crimes on the Earth. They have their experts, discoveries and stolen, or confiscated technology. They're good, if they knew about us. They offer cooperation."

Translations from Czech into English

30. června 2014 v 12:43 Překlady/Translations

The angle of view

Completed
Fandoms: Criminal minds and NCIS
Characters: Spencer Reid and Leroy Jethro Gibbs
Rating: General Audiences

Summary:


Well, another FF series NCIS, and Criminal Minds.

Dr. Spencer Reid and Leroy Jethro Gibbs, everymorning, go to the samecafe...
One of my stories about coffee and the magical moment…

****************************************************************************

They knew it

Completed
Fandoms: Stargate SG-1 and Torchwood
Characters: Jack O'Neill, Teal'c (SG-1), Daniel Jackson, Sam Carter, George Hammond
Rating: General Audiences

Summary:


This is drabble crossover on the series Stargate SG-1 and Torchwood (or Doctor Who).


****************************************************************************

Father

Fandoms: Supernatural and Doctor Who (2005)
Characters: Castiel, Dean Winchester
Rating: General Audiences

Summary:

This is drabble crossover on the series Supernatural and Doctor Who. The story of how Castiel met the Doctor.

****************************************************************************


Doctor who, doctor of what?


Fandoms: Criminal minds and Doctor who
Characters: Spencer Reid and Derek Morgan
Rating: General Audiences

Doctor who, Doctor of what? by jajafilm

Summary:

Well, FF series Criminal Minds and Doctor who.
Dr.Spencer Reid is The Doctor who... Doctor who, doctor of what?

****************************************************************************

Personal space

Completed
Fandoms: Supernatural
Characters: Dean Winchester/Castiel
Rating: General Audiences

Summary:

Cultural traditions can be a difficult thing to grasp, especially when concerns not only the people...


****************************************************************************


Ode to...

Completed
Fandoms: Supernatural
Characters: Dean Winchester/?, Sam Winchester
Rating: General Audiences

Summary:


Dean is a brilliant poet... Did you know that?

****************************************************************************

A.G.R.A.

Completed
Fandoms: Sherlock BBC
Characters: John Watson, Mary Morstan
Rating: General Audiences

Summary:


This is Sherlock fanfiction. This time focused on the couple Mary / John. The third series of the show, I didn't like as much as the first two, but it was too hilarious to me, and I can find in it absolutely perfect and sweet moments.

"The problems of your past are your business. The problems of your future... are my privilege. It's all I have to say. It's all I need to know…"

****************************************************************************

The holy man

Completed
Fandoms: Merlin (TV)
Characters: Merlin, Arthur Pendragon, Leon
Rating: General Audiences

Summary:


Merlin is forced to reveal his magic to save others, and Arthur has a great explanation. How history and faith is created...

"The problems of your past are your business. The problems of your future... are my privilege. It's all I have to say. It's all I need to know…"

****************************************************************************

John Watson's bad days

Completed
Fandoms: Sherlock (TV)
Characters: John Watson, Harry Watson, Sherlock Holmes, Mike Stamford
Rating: General Audiences

Summary:


We all have days when we are saying, that if we stayed in bed, we'd do better, but unfortunately it isn't working like that. We don't know, what awaits for us in the day, when we get up. Sometimes when we look at others people, we have no idea how many days as that they had and how really bad it was. Behind mild and kind nature and sweet warm smile can hide pain and suffering, because what makes us compassionate and kind to others, it isn't just education and the fact that now we have a well, but also the fact that previously we didn't have a good time and we know, how is it.

****************************************************************************

Happy in normal

Completed
Fandoms: Supernatural
Characters: Dean Winchester, Sam Winchester, Castiel
Rating: General Audiences

Summary:


FF on a series Supernatural Sweet is life outside of the supernatural, the sweet life of those who are not heroes ... or not?!

****************************************************************************

Honeymoon

Completed
Fandoms: Supernatural
Characters: Dean Winchester/Castiel
Rating: General Audiences

Summary:


When Dean's wedding with Lisa didn't go well, he is very disappointed and hurt. It just was left recriminations, dreams and a paid trip to Austria for two persons. Dean isn't rich, and so he doesn't want to throw out expensive tickets just to the basket. Instead ex-almostwife he invited on a trip his best friend Castiel.


In life, it is important to be able to say NO and be able to say YES.

****************************************************************************

My something

Completed
Fandoms: Supernatural
Characters: Castiel, Sam and Dean Winchester
Rating: General Audiences

Summary:


This story is bound to 11x04, when in one scene, Dean and Sam talk about their vision of possibility and impossibility of a serious relationship. The younger Winchester is retaining the hope that it could be still possible, perhaps with a huntress, but Dean already resigned for that. Or was the problem somewhere else? My idea, how this conversation might go on, if Destiel was actually canon.
One of my stories about coffee and the magical moment…

****************************************************************************

Dean and Nick

Completed
Fandoms: Grimm and Supernatural
Characters: Dean Winchester and Nick Burkhardt
Rating: General Audiences

Summary:


Dr. This is crossover on TV shows Supernatural and Grimm.
Dean is suspected of murder and expects ordinary boredom during investigations. However, Nick Burkhardt, a policeman who came to interrogate, has quite a sense of humor... or perhaps even more, he is willing to believe Dean?
One of my stories about coffee and the magical moment…


****************************************************************************

Darkness comes and I'm dying again!

Completed
Fandoms: Supernatural
Characters: Dean Winchester, Castiel
Rating: General Audiences

Summary:


Dean and Castiel have to face the apocalypse and save the world. The night before the difficult task is most peculiar. People tend to enjoy the last moments before they look in the face of despair. As though they wanted to say goodbye. Do have these tendencies also fallen angels? And it is really the biggest Castiel's nightmare, or is he afraid of another fate?
One of my stories about coffee and the magical moment…

****************************************************************************

The unexpected guest

Completed
Fandoms: Supernatural
Characters: John Winchester, Castiel
Rating: General Audiences

Summary:


I have been a long time since I started to watch this show, so I'm so wondering, what would be John Winchester's the opinion of that Sam and Dean are friends with the supernatural beings Castiel, Crowley, Benny and so on? Would he approved it, condemn it, or would have to have some time to understand... The short story on the theme of the Castiel meets with John.

****************************************************************************

I am Hit-Girl!

Completed
Fandoms: Kick-Ass
Characters: Hit-Girl, Brook, Marcus, Dave, Mindy Macready
Rating: General Audiences

Summary:


Dr. So what... she hasn't sexual intercourse with anybody, no one kissed her, she didn't care about clothes and makeup... But she could discern evil a wide berth, knowing what is pain and how cruel the world can be.

****************************************************************************

Ring

Completed
Fandoms: Sherlock BBC
Characters: Sherlock Holmes, Molly Hooper
Rating: General Audiences

Summary:


This is Sherlock fanfiction. One of the stories, what if, if... When after two years Sherlock meets again with his friend, he notices immediately that something was different. One of the few situations where he acted nicely and for the rest of his life he this act will be reproach.
One of my stories about coffee and the magical moment…


****************************************************************************

She should forget

Completed
Fandoms: Supernatural
Characters: Lisa Braeden, Dean Winchester (mention), Ben Braeden (mention)
Rating: General Audiences

Summary:


When I was writing this story, I was inspired by few questions. How were Lisa and Ben doing, after what Castiel erased their memory and Dean left them? Did Lisa actually completely forget to Dean, as if nothing had happened, or there is something, what cannot be erased from memory? What did she think about the man, who came to her in the hospital to apologize? Was she happy?
One of my stories about coffee and the magical moment…

****************************************************************************

Hrdinové

26. června 2014 v 10:25 Moje povídky

Hrdinové


Démoni utíkají, když dobří muži jdou do války.
Brány pekelné se otevírají pro ty bez morálky.
Samotná zem se otřásá, v temnotě ztrácí se osud.
Nastane válka, kterou svět nepoznal ještě dosud.

Oni čekají tisíciletí, věčnost pro svou lásku.
Na jejich čele nepoznáme z toho ani vrásku.
S velkým srdcem v hrudi obětují cokoliv.
Bez jediného slova vzdají se nebe a to kdykoliv.

Oni skrývají se ve stínech, do lží halí svoji tvář,
někdy však jen, aby skryli svoji jasnou svatozář.
V tichosti nás všechny svým kouzlem chrání,
často a schválně kolikrát bez našeho vědomí.

Avšak nezapomeňme, každé kouzlo má svoji cenu,
tak se nespalte a vyhněte se zhoubnému plamenu.
Každé dobrodružství je jedno veliké nebezpečí,
kdy bolestivé ztráty nejste ušetřeni, ač jste sebelepší.

Jste unaveni bolestí ze ztráty a neustálým bojem,
zlo přitom slaví výhru a předstírá, že je novým bohem.
Vy však znovu se vrátíte pro své přátele, lásku a rodinu,
protože toť jest býti tím správným, chrabrým hrdinou.



Neodhalené tajemství rána

20. června 2014 v 12:08 Moje povídky

Neodhalené tajemství rána


Rána jsou vždy k vzteku, ať už člověk musí vzdávat, nebo ne. Když člověk nemusí, je to fajn, protože ráno většinou zaspí a vstává až dopoledne, někdy však má člověk noční můru, nebo ho bolí hlava, či ho vzbudí potřeba dojít si na záchod, a tak vstane, aniž by měl vyloženě povinnost, což je opravdu na houby, horší však ještě je, když by spal, ale musí vstávat, třeba aby šel do práce. Co si však budeme povídat, na vrcholu tohoto pomyslného žebříku nejhorších rán je přeci jen ráno po probdělé noci. Ale ne, dnes vám tentokrát nebudu vyprávět příběh o Masonu, i když ten určitě teď také nemá to nejlepší ráno, s velkou pravděpodobností se zrovínka probouzí někde s velkou kocovinou. Ne, ne dnešní příběh bude patřit Rubovému tajemství a muži jménem Aron Hotchner.
Aron Hotchner byl muž, přesněji živý muž. Já vím, že toto prohlášení se leckomu z vás může jevit ještě stále dost zbytečné, ale pro nás smrtonoše tento fakt už tak jasný být nemusí, zvláště co se týče lidí, kteří se motají kolem Ruba, a také můžete k tomu připojit to, že to ráno Aron Hotchner, zrovna nevypadal moc živě. Ne, to skutečně ne. Zpět však k věci. Aron Hotchner přáteli přezdívaný také jako "Hotch", v tu dobu živý muž středního věku, černovlasý s bledou kůží, se zamračeným neproniknutelným pohledem, vedoucí zvláštního týmu ABU z FBI, toho rána pro probdělé noci strávené nad případem unesené holčičky, kterou se nakonec bohužel stejně nepovedlo zachránit a já ji musela skosit, zavítal do našeho Der Waffel Hausu, pro vafli a čaj, i když podle mého názoru by bylo lepší, kdyby si raději po včerejšku dal pár panáků.
Usadil se o dva stoly dál od nás a vždy po pěti minutách, někdy i po kratší době na nás hodil kradmý pohled, z čehož mi naskakovala husí kůže. Je možné, že si mě všiml? Je možné, že ví, že jsem byla na místě činu a teď tu není pro vafli, ale aby mě sledoval? Napadlo mě okamžitě a na sucho jsem polkla.
"Ale Rube, tohle je za 30 minut, to při téhle dopravní špičce nemůžu ani za boha stihnout, zaúpěla Daisy. Rub pokrčil nesmlouvavě rameny s vědomím, že Daisy se stejně jen vymlouvá, protože v tu dobu se již objednala na manikúru.
"Zeptej se Roxi, třeba by tě tam vzala svým autem s majáčkem," navrhla jsem se stále pohledem spočívajícím na Aronu Hotchnerovi.
Daisy zoufale pohlédla na Roxi, ale afroamerická nemrtvá policistka se nedala jen tak k ničemu ukecat.
"Ne, moje auto a majáček mám od toho, abych zachraňovala životy, ne abys ty díky tomu mohla brát duše a ještě stíhala svou blbou manikúru," pravila drsně, narazila si svou policajtsou čepici na hlavu, vzala si od Ruba svůj žlutý lístek a odešla za svými povinnostmi. O chvíli za ní nakonec i Daisy.
"Kde je Mason? I pro něho tu dnes mám práci!" zeptal se, když podával onen pověstný žlutý lístek s místem a jménem zemřelého, koho mám skosit tentokrát.
"To nevím, pravděpodobně ještě vyspává," odpověděla jsem bez zájmu. "Hele co se stane, když někdo z živých zjistí, co jsme zač. Chci říct, co děláme?" zeptala jsem se s neodkladnou a stálou připomínkou agenta FBI o dva stoly od nás.
"No, to záleží na tom, kdo by to byl. Proč už zase jsi něco provedla, Poupátko?!" okamžitě Rub pojal podezření.
"Ne… no, doufám, že ne," dala jsem mu vyhýbavou odpověď.
"Ty jsi to někomu řekla!?" sledovala jsem, jak sopka jménem Rub už zase hodlá sršet lávu.
"Ne, to ne," snažila jsem se bránit.
"Tak co?!"
"Já jen, že o dva stoly dál sedí agent FBI, kterého jsem včera viděla, když jsem vzala duši té holčičce. Možná mě viděl a dal si 2 a 2 dohromady. Určitě si dal 2 a 2 dohromady vzhledem k tomu, že právě teď vstal a míří si to k našemu stolu," upozornila jsem svého šéfa, ale to už byl agent Hotchner skoro u nás. Svůj děsivý pohled však nevěnoval mě, ale Rubovi.
"Gideone?" zašeptal a mě teď až konečně došlo, že důvodem, proč agent FBI byl tady, proč nás sledoval a proč nakonec i přišel k našemu stolu, vůbec nejsem já.
"Promiňte?" dělal Rub nechápavého, ale já věděla, že ono zmatení a nechápavost jen předstírá. Za tu chvilku jsem o mém nadřízeném mezi smrtonoši nic moc nevěděla, ale tuhle předstíranost jsem v něm už číst dokázala. "Je mi líto, asi jste si mě s někým spletl," pokračoval v té své hře a já odolala silnému nutkání si hlasitě povzdechnout.
"Ano, zřejmě, moc se omlouvám. Vypadáte jako jeden můj bývalý kolega a přítel," pokýval hlavou agent Hotchner.
"Aha, no já jsem Rub," podal Rub agentovi FBI ruku a ten ji nejistě stiskl.
"Aron Hotchner,"představil se.
"Těší mě," usmál se Rub a poté opět koukl na mě. "Poupátko, ty jsi ještě tady, já myslel, že jestli ještě jednou přijdeš do práce pozdě, tak budeš mít malér!"
"No a co potom? Co se mi může stát, umřu snad?" zabručela jsem otráveně. Ne, jasně že ne, proto abych umřela, bych opět musela znova žít, nikdo nemůže zemřít dvakrát že. No, stejně to bylo nakonec jedno. Rubovi stačil jediný další pohled, abych si zabalila své saky paky a valila si to do práce. Ach jo, a to jsem byla konečně skoro na pokraji odhalení něčeho z jeho minulosti. No jo, a zase nic.

Poezie Pauly Nancy Millstone - Ukradená slova z přednášky

18. června 2014 v 19:01 Moje povídky

Ukradená slova z přednášky


Zpracování aromatické katové hmoty,
činnost s bezvodými organickými ztráty.
3 tisíce před Kristem nastalo zvlhčení,
které určuje vlhkostní gradient smrštění.

Absorbuje nám to fázové přeměny,
oxidací starověké vázy byly zdobeny.
Obsahující sodík je na závadu,
stará keramika hlásí borcením zradu.

Částice se sloučí izostatickým lisováním.
Já rozbitou báseň ráda zpravím.
Procesem teplotního gradientu procesu,
přečetli jste tohle bez psychického otřesu.

Ukradli slova z přednášky.
Nastrkali je do své básničky.
Zloději, zloději slov a vize!
Tvořící je prázdné fráze!





Lháři - Lež

14. června 2014 v 12:38 Moje povídky

Lež

Z nemocnice mě pustili po třech týdnech, stejně jako ostatní z toho baráku, kterým nakukali, že došlo k nějakému uniku plynu, což byla pravda, ale tak trochu jinak. Za celou dobu, co jsem tam byl se náš zachránce David Hajman neukázal. Postaral se o mě, našel mě a dostal mě tam odtud, ale pak mě už v nemocnici nenavštívil a já nevěděl, jestli mám být rád nebo ne. Byl bych však lhář, kdybych neřekl, že mě to mrzí. Nicméně potom všem jsem se nejvíce cítil unavený, utahaný, a teď nemluvím o fyzické únavě, to mi doktoři říkali, že ještě budu, ale teď jsem se zmiňoval o psychické únavě.
Dojel jsem domů. Myslím do mého bytu, MÉHO bytu a tam mě přivítalo… nic. Měsíc a něco usazený prach a špína, několik neumytých sklenic, které jsem zapomněl před odchodem na misi dát do myčky, prázdná lednička a ticho. Klidné, hřejivé, známé, ale i těžké ticho. A já nechtěl nic jiného, než se rozvalit na křesle a čučet pár hodin do prázdna, ale nedostal sem příležitost.
Zul jsem si boty, ty jsem odhodil bez ladu a skladu vedle botníku, zabouchl dveře a odšoural se do obýváku, ale než jsem se stihl posadit, zazvonil mi mobil. Zalovil jsem v kapse u kalhot a mrkl na volajícího. David. Na chvíli jsem zaváhal, jestli nemám předstírat nedostupnost a všechno nechat na později, až se vrátím zpátky do práce, ale nakonec jsem to zvedl.
"Jak ti je," vybafl na mě bez žádného představení nebo pozdravu.
"Jo, unaveně, ale jde to," odpověděl jsem.
"Musím se ti omluvit," začal.
"Za co," zabručel jsem. Protože sakra skutečně za co? Za své pocity, za ty nemůže, jen mi o tom mohl možná říci před misí. Za to, že mi neřekl, že mu bylo vyhrožováno a mohl my povědět něco víc o své minulosti, ano možná by ledacos mohlo dopadnout líp, ale nemůžu říct, že jeho jednání nechápu a neučinil bych stejně.
"Nemohl jsem tě vidět," řekl David a nechal si přestávku na roztřesený nádech, a já přesně věděl, že si olízl rty a prohrábl vlasy. Nemohl vidět? Co to mele?! "Když jsem tě našel, já… nevypadal jsi na tom moc dobře. Tedy upřímně vypadal jsi naprosto strašně a já se bál," David si povzdechl. "Bál jsem se, že budeš další, koho ztratím, další koho jsem nedokázal ochránit. Vidět tě tak mě ničilo a ani jsem si nebyl jistý, jestli bys mě tam chtěl, potom všem."
"To je v pořádku, nemusíš se omlouvat, ani to vysvětlovat," zavrtěl jsem hlavou, jako by to snad mohl vidět.
"Ne, ne, ne…" z telefonu kromě Davidova hlasu jsem zaslechl ještě něco. Smích! "Já chci a také to není to jediné, za co bych se chtěl omluvit…" David mluvil dál. Žvatlal nějaké hrozné kraviny o tom, že je zkušenější agent a že to celé je jeho vina. Omlouval se za své pocity a za to, že mi to neřekl. Seznam sebeobviňování a nestále říkání "promiň, za to všechno, co se stalo", který zdánlivě neměl konce. Neposlouchal jsem. Místo toho jsem se soustředil na onen druhý zvuk v pozadí, smích kašel a tak. Byl jsem si jistý, že David není sám, má společnost. Odhadoval jsem ženu. "A na závěr bych chtěl říct…"
"Na závěr mi můžeš říct, kdo je ta kočka s tebou?" skočil jsem mu do toho.
"Ty jsi mě neposlouchal co," došlo mu.
"Ani jediné slovo," přitakal jsem a David si unaveně povzdechl.
"Víš, že jsem si tenhle přednes trénoval," zaúpěl David. "Chtěl jsem ti říct, že je mi to všechno strašně líto a chápu, pokud si na mě neštvaný a možná budeš chtít odejít, najít si jinou práci, ale že na mé straně se nic nezměnilo a byl bych neskonale šťastný, kdyby byla jen možnost… šance, že bychom mohli být alespoň přáteli…"
"Davide, jsme přátelé, pořád, ale prosím, odpust si ty sentimentální ženský řečičky a místo toho mě pozvi na pivo. Jo, a taky mi řekni konečně, kdo je ta tvá společnost," protočil jsem očima.
"Jsme přátelé," David se úlevně zasmál. "Dobře, moje společnost, je vlastně to, proč ti volám. Poslechl jsem tě. Využil jsem tvoji rady a mezitím, co jsi byl v nemocnici, jsem hledal. Našel jsem ji a měl jsi pravdu. Měl jsi pravdu," chrlil ze sebe najednou David neskrývaje nadšení.
"Jakou pravdu, koho si našel?" nechápal jsem.
"Lenku, našel jsem Lenku a všechno ji vysvětlil. Moc ráda by tě poznala," oznámil mi a na chvíli nastalo ticho. Na druhém konci bylo slyšet jen šustění a pak se ozvalo ženské radostné vypísknutí. "Ahoj, to je pravda, pravdoucí. Moc ráda bych se setkala s chlapíkem, co muži, kterého jsem jako jediného považovala za svého otce, vytáhl třísku z jeho zadnice." Zasmál jsem se. Lenka zněla jako fajn holka. Poté se dostal k telefonu opět David. "Napadlo nás, v pondělí jsme se s Lenkou dohodli, že půjdeme na výstavu Alfonse Muchy na Slovanskou epopej a jestli nechceš jít s námi."
"S radostí," odpověděl jsem s úsměvem. Pak jsem se však zarazil. "Jen než se zase uvidíme, mi na něco odpověz. Slibuji, že jakákoliv odpověď nezmění tu mojí ani pohled na tebe. Vím, že ti bylo vyhrožováno, a že jsi neměl jinou možnost. Skutečný viník vrah je teď mrtvý, ale potřebuji to vědět. Bedřich na té lodi ve skutečnosti vůbec nemusel být. Přiměl, tě mi lhát, donutil tě dřív dorazit na tu loď, nechat se zabásnout a přiznat se k vraždě. Mohl i víc. K vraždě Michala se nemusel k němu ani přiblížit. Řekni mi popravdě. Michalova smrt, jsi za ní zodpovědný?"
Na druhém konci linky bylo najednou děsivé ticho, skoro jako by náš rozhovor někdo najednou odstřihl. Počítal jsem, za tu dobu jsem stihl dojít až k číslu 80, než se konečně David zase ozval.
"Ne," zašeptal.



"Lež se stane pravdou jen tehdy, když jí člověk chce věřit." - Japonské přísloví
Ne

"Hniloba sžírá trávu, rez železo a lež duši." - Anton Pavlovič Čechov
Ne

"Lež bývá často jednodušší než pravda. Proto je k pravdě potřeba větší síly." - Zdeněk Chromý
Ne

"Nejnebezpečnější nepravdy jsou pravdy mírně překroucené." - Georg Christoph Lichtenberg
Ne

"Láska může zemřít na pravdu, přátelství na lež." - Pierre Bonnard
Ne?


Konec




Recenze na Dead like me

10. června 2014 v 23:13 Mé recenze

Recenze na Dead like me




Obecně o seriálu:


Dead like me v českém překladu Mrtví jako já je americký komediální fantazy seriál o smrtonoších (smrtkách) v Seattlu poprvé vysílán na stanici MGM v roce 2003. Seriál je již dokončen a tvoří ho dvě řady, na něž navazuje 84 minutový film z roku 2008.

Příběh vypráví o obyčejné 18leté dívce Georgie "George" Lassové (Ellen Muth) na niž spadne záchodové prkénko ze staré ruské vesmírné stanice, a protože byla posledním "zákazníkem" smrtonoše, který ji zval duši, musí nějaký ten čas ještě setrvat na tomto světě a pomáhat ostatním zemřelým na onen svět. Z George se tedy stává smrtonoš, a tak jí začíná život po životě už však bez její skutečné rodiny, kterou muže pozorovat jen tajně z povzdálí, ale s novými přáteli a kolegy. Partou smrtonošů, kterou tvoří i její "šéf" Rube Sofer (Mandy Patinkin), afroamerická drsná nemrtvá policistka Roxy Harvey (Jasmine Guy), její kamarádka Betty Rohmer (Rebecca Gayheart), Mason (Callum Blue) jenž se staví do role nespolehlivého staršího bráchy a později se k nim připojí i její spolubydlící herečka Daisy Adair (Laura Harris, ve filmu Sarah Wynter).

Pro a proti, proč se na seriál podívat…


Jak už to tak bývá, když píši recenzi, tak jsem neodolala a mrkla se na pár diskuzí o tomto seriálu na internetu, a opět jsem se ubezpečila o marnosti tohoto počínání. Spoustu lidí kritizovali tento seriál pro jeho rozvláčnost, pomalému tempu, tomu že to nebylo to, co čekali po zhlédnutí pilotu tohoto seriálů, a asi největší výtkou byl charakter hlavní hrdinky, která jim připadala velmi nesympatická. A tak jsem se zase divila, proč se lidé dívají na něco, co se jim nelíbí a ještě se obtěžují to někde písemně zdrbnout. Ne že bych se nikdy z čistého masochizmu nedívala na něco, co bylo podle mého názoru opravdu děsný počin, a nezdrbla jsem to, když jsem se o tom s někým bavila, ale i když jsem asi neměla čas ani chuť o tom někde psát, proto také se mé hodnocené tady pohybuje od 5/10 a výš, ale to je asi diskuze na někdy jindy. Takže zpátky k seriálu.

Na tento seriál jsem narazila, a ač to bylo ani ne před dvěma týdny, už si nepamatuji jak, ale určitě to byla dost náhoda, i když mám ráda fantazy a ráda se zasměji, tento seriál zrovna nepatří k těm, co bych aktivně vyhledávala. Přesto mě hodně překvapil a oslovil.

První co musím skutečně hodně pochválit je originalita tohoto seriálu. Sice jsem už viděla celkem soustu seriálů a filmů sahající po tématu smrtek, smrtonošů, schinigami, andělů smrti, nebo jak jím chcete říkat, nikdy však jsem toto téma neviděla zpracováno takto. Seriál i film Mrtví jako já totiž není o nějakém významném hrdinovy, nebo hrdince, popřípadě o hrdinech, který nebo kteří mají zachránit svět. Není o významných lidech, věcech ani činech. Není ani tolik o černém humoru, jehož je ho tam docela dost, ale ne na tolik, aby vyplnil celý děj. Asi proto se to některým mohlo zdát, že je to o ničem, že to není to, co čekali. Myslím, že ti lidi, co hanili, ten to seriál dostatečně nepochopili o čem je. Tento seriál je o smrti, životě, o všednosti dne, o lidech a jejich osudech, o tom, co si myslíme a neříkáme nahlas, o těch malých věcech, co nás rozesmutní i rozradostní, ale i o těch velkých. Tento seriál je lidský, smrti lidský.

Proto také byla vybrána hlavní hrdinka taková, jaká byla. Sarkastický cynická George s černým humorem. Dívka se smutným příběhem, obyčejná přemýšlivá bystrá pesimistka, která není a ani nechce být něčím víc. Pravda, některé její názory a až tak velký pesimizmus, není nic zdravého, někdy bohužel zase má až smutnou a děsivou pravdu. Může vám lézt sem tam trochu na nervy, ale někdy se do ní dokážete vžít jak do žádné jiné postavy. Já osobně jsem dost velká pesimista, takže jsem George dost chápala a dokázala jsem se s ní dobře ztotožnit.

Možná by mohlo být v seriálu více efektů a větší nápaditost kolem možností smrti. Skutečně některé efekty nebyly nic moc, a pokud se rozhodnete pro tento seriál, budete si muset zvyknout na absurdní náhody a spousty a spousty příběhů o zbytečných úmrtích. To však mě osobně tolik nevadilo, naopak připadalo mi to jako součást kouzla tohoto seriálu.


Hodnocení: 7/10


Doporučuji:


Všem, co mají rádi sitkomy a komedie. Seriál pro milovníky černého "záhrobního" humoru. Bohužel podobných seriálů jsem moc neviděla, takže mě ani moc nenapadá jakým přesně fanouškům čeho by se to mohlo líbit. Možná tak fanouškům seriálů například Dexter pro podobu skrze černý humor a všudypřítomného hlasu vypravěče hlavního hrdiny, nebo anime Bleach pro podobu skrze téma.

Poezie Pauly Nancy Millstone - Pomsta

6. června 2014 v 23:17 Moje povídky

Pomsta

(věnováno Karice)


Já v temnotách internetu plánuji,
svůj pomstychtivý nápad spisuji.
Toužím tuze po spravedlnosti,
nekomentující čtenáře potrestati.

Je dobře známo, že se z komentářů těším,
když byly a pak nejsou, celá se zděsím.
Bojím se totiž, že jste mě opustili,
že už jste se se mnou nebavili.

Přesto nechci vás citově vydírat.
Nemáte povinnost číst, nebo komentovat,
ale radost ze zpětné vazby, musela jsem přiznat.




Lháři - Pravda

1. června 2014 v 11:13 Moje povídky

Pravda


Jestliže se David označil za zloducha dne, já bych se asi měl pasovat na hlupáka roku. Sakra, měl jsem tušení ne sice důkaz, ale na tom v tomhle ohledu nesejde. Tak proč jsem si u všech svatých nedal větší pozor?!

Bedřich žil docela, když si to tak vezmu, daleko od nás, daleko od práce v jednom z těch paneláků vystavených za minulého režimu na Jižáku a ne zrovna v tom, kde všichni nakonec odkoupili byty od státu a začali se zajímat o veřejné blaho společného bydlení. Nebyl to panelák, který prodělal alespoň částečnou rekonstrukci, výměny oken a nového zateplení. Byl to klasické odporný panelák z nudných šedivých plátů betonu, částečně rozpadlými schody do domu, rezivějícím zábradlím a napůl nezvonícími zvonky. To bylo úplně jiné bydlení, než jsme měli my s Davidem a jiné i než jsem žil já sám.

Do baráku mě pustila důchodkyně, které jsem pomohl s nákupem a do schodů. Ta se na mě mile usmála, a asi tak pětkrát poděkovala. "Och mladíku, vy jste hotový poklad, kdyby bylo víc takových ušlechtilých hochů, jako jste vy…" opakovala dokolečka a já jsem se jen křivě usmála. Jo jasně víc jako já, kteří jsou vděční, že jste je pustila do baráku a oni tak nemuseli zbytečně na sebe upozorňovat možnému sériovému vrahovi. Chudinka, vůbec netušila, skutečný důvod, proč jí pomáhám, i když pomohl jsem rád.

Bedřich bydlel ve třetím patře, teď už jsem o sobě musel dát vědět. Chtě, nechtě, musel jsem zazvonit. Hodnou chvíli se nic nedělo, zaváhal jsem. Bedřich nemusel být doma. Proč také, byl všední den, poledne a co se týče jeho synovce, no sice měl prázdniny, ale kdo by chtěl trčet doma na zadku, když je venku tak krásně? Nebo ne! Dveře se otevřely a za nimi stál Bedřich s širokým úsměvem, vyfiknutý jako by se chystal někam do divadla, nebo na ples. Krátké hnědé vlasy měl řádně sčesány dozadu, kostkovaná košile s vytahaným svetrem byly ta tam, místo toho měl na sobě luxusní bílou s černým kvádrem, kalhotami a drahou pruhovanou černo-červeno-bílou kravatu pečlivě uvázanou kolem krku. Jediné, co ten jeho zjev kazilo, byly domácí fialové chlupaté papuče, které byly díky tomu všemu do očí bijící.

"Ach Romane, rád vás vidím, čekal jsem tu na vás, už jsem se bál, že nepřijdete," uvítal mě okamžitě a rukou mi naznačil, ať jdu dál. Váhavě jsem uposlechl a následoval ho až do kuchyně. Byt byl koncipován jako všechny tahle byty, dva pokoje obývák s kuchyní a záchod s koupelnou a chodba vše spojovací se zatáčkami ke strašidlu a vedoucí kolem všeho do kolečka. Bedřich to celé měl levně zařízené a všude pečlivě uklízeno. Na dřevěném stolku pro čtyři byla položená mísa s makovými, povidlovými a tvarohovými koláčky z Alberta.

"Čekal jste mě…" zopakoval jsem jako otázku i konstatování zároveň. "Neřekl jsem, že se dostavím."

"Ne, nedal jste vědět, přesto jsem vás očekával," poplácal mě přátelsky po zádech. To se mi nelíbilo. Bylo na tom všem něco nepřátelského, na jeho milém chování, na tom přivítání, na tom, že věděl, že se tu u něho objevím, i na těch zatracených koláčkách. Ošil jsem se. Byl jsem přesvědčen, že si toho Bedřich musel všimnout, ale jestli tomu skutečně tak bylo, nedal to na sobě znát. "Prosím, posaďte se. Dáte si čaj, pivo, nebo ještě něco ostřejšího?" nabídl mi.

"Ne, nic děkuji," odmítl jsem a záměrně se neposadil.

"Jste si jist?" ubezpečil se.

"Jo," kývl jsem a opřel se vedle něho o kuchyňskou linku, která mimochodem měla soustu madel, úchytů a tak.

"No, jak myslíte," pokrčil nakonec rameny. "Ale můžu vás ujistit, že do toho pití ani do těch koláčků jsem nic nedal. Nic, co by tam nepatřilo. Otrávit vás by nebyla žádná sranda," pokračoval a demonstrativně si vzal jeden koláček a snědl ho. V ústech ho převaloval na jednu stranu, pak na druhou, dělal mi jako labužnické chutě, ale mě z toho akorát bylo špatně. "Ehmmmemm, výborné!" Nic jsem neřekl, jen to se zamračením pozoroval. Co to mělo znamenat? Co to bylo za provokaci? Co ta narážka na otravu? Co mělo jako být to, že mě čekal? "Ale no tak, pane doktore, copak to je za výraz?!" pravil rozesmátě s pohledem upřeným na mě, pozorující každičký sval a můj pohyb. Vzal mě za jednu z mých tváří. Plácl jsem ho po té ruce, nezdálo se ovšem, že by ho to v mém popichování nějak zadrželo. "Copak je to za výraz? Neříkejte, že jste překvapen. Nechal jsem vám tolik drobečků, ukazujících na mě až se divím, že jsi na to přišel až teď."

"Nechal jsi za sebou drobečky?!" zavrtěl jsem hlavou. Zjistit že to Bedřich je náš vrah mi nepřišlo nijak jednoduché. Byla to jen domněnka, rychlí skoro ničím nepodložený nápad, tady jsem přišel si jen vlastně promluvit. Nečekal jsem, že sotva co dorazím, tak mě Bedřich uvítá svým přiznáním. Bedřich chytil naprosto šílený záchvat smíchu a hodnou chvíli trvalo, než se zase uklidnil na tolik, aby mohl mluvit. Po zádech mi přeběhl mráz. Namátkou jsem zkontroloval pouta v kapse a Ondrovu zbraň u pasu.

"Snad sis nemyslel, že ty všechny ukazatele a chyby, co jsem udělal, byly nevědomky, když ty ostatní vraždy byly perfektní. Policie, která neví, co se děje, protože to někdo z úřadu ÚKBSOS spackal! Můj synovec, kterého jste několikrát viděli. To že jsem vás nechal vědět, že jsem Ondřejův a Martinův kámoš. To že jsem se několikrát ukázal v MacDonaldu, abych dal najevo můj kontakt s Natašou, která mi vše řekne, to že navrhnu party, což všichni vědí a já vím, že to jednoho dne vyslepičí. Nehledě na to, že Hajman mě zná, jen si to neuvědomil. Ne já chtěl, abyste na mě přišli a postupně a po jednom přesně v čase, který jsem určil. Nejdřív Hajman a pak vy. Vše podle plánu," řekl.

"Fajn, jsi geniální, a teď je v plánu se nechat zatknout. Bedřichu jménem zákona…" vytasil jsem se s pouty. Rychle mu chytil ruku a pokusil ho spoutat. Ta svině však byla rychlejší jak já a slizký jak had. Rychle se mi vysmekl. Než jsem se nadál, byl jsem připoutaný ke kuchyňské lince sám.

"Ach ano a s tímhle jsem taky počítal. Váňa by si neměl před svou sestrou tolik pouštět hubu na špacír, nemyslíš?" Na to jsem jen vztekle zavrčel a upustil pár sprostých nadávek. "Ale no tak, pane doktore, přeci nebuďte hrubý," posmíval se mi. "Tvůj šéf byl stejně, tak přímí a odvážný jako jste vy. Stačily ovšem jediná dvě slova a rázem se z něho stal poslušný beránek."

"Jak jinak, vyhrožoval jste, že ho zabijete," zasyčel jsem.

"Jeho?! Ach ne, to by mi bylo dost k ničemu. Na jeho životě mu tolik nesejde. Já vyhrožoval smrtí toho, koho miluje. Ty dvě slova byly vaše jméno, Doktore Procházko."

"Moje jméno!" to bylo k neuvěření. "David, že mě miluje! Myslíš si, že mě David miluje!? Víš, co jsme zač, a rozumíš pojmu práce v utajení?! Vše, co jsi viděl, byla jen hra, jen krytí. Nejsem nic víc pro něho než podřízený, možná přítel, ale jinak pro něj nic víc neznamenám."

"Skutečně?! Máte zvláštní definici přátelství, jestli si tohle myslíte. Hajmanovi na vás záleží víc než by mělo. Na to, že jste agent, až směšně vás nechce vystavit jakémukoli nebezpečí. Udělá vše, co vám na očích uvidí. Nepřišlo vám zvláštní, jak se váš byteček se blížil vašim představám, nebo i to jak moc si to vaše krytí užíval?! Určitě nejsem první, kdo vám tohle řekl že?!" dorážel na mě a já odvrátil od něho zhnuseně svůj pohled. Ano, nebyl první, kdo mi tohle řekl a já již přijal ten fakt, že nás takto vidí ostatní, ani nevěděl, jestli je to vlastně pravda nebo ne. Ano, měl jsem Davida rád, jestli on cítil to samé ke mně, to byla otázka. Možná ano, dávalo by to smysl. Ano, určitě ano! Měli jsme spolu sakra sex, to je dost na to aby si člověk řekl, že pokud to považujeme jen za přátelství, tak máme asi blbou definici, i když kdyby mi tohle někdo řekl před touhle misí, asi bych si pomyslel, že přišel o rozum. Nicméně potom všem jsem nevěděl, co by mělo být dál, ani co já sám chci, aby v tomhle ohledu bylo dál. To co však bylo mezi mnou a Davidem, nebyla Bedřichova starost.

"Jsem Davidův podřízený, to neber na lehkou váhu. David tak cítí za mě zodpovědnost. Ač je to jak chce, David v první řadě si kvůli tomu neodpustí, kdyby se mi něco stalo, z důvodu své povinnosti."

"Proč, na tom nezáleží. Záleží jen na tom, že pokud agentovi Davidu Hajmanovi člověk chce nejvíce ublížit, jak jen může, pokud chce, aby přišel o vše, tak se postará o to, aby Hajman přišel o práci, o jméno, o jeho čest, obžaluje ho z vraždy, přinutí ho, aby se přiznal k vraždám, nechá ho zavřít a to kvůli člověku, na kterém mu nejvíc záleží, a pak až bude v base, nebude moc nic udělat, stejně toho jediného člověka, pro kterého je všeho schopen, ztratí."

"Hodláte mě zabít, jen aby David trpěl," došlo mi. Bezva to je situace. Jsem připoutaný k židli v bytě geniálního šíleného vraha, který mě chce zakuchnout, jen aby naštval a ublížil mému šéfovi/kamarádovi/možná milenci, kterého naprosto nesnáší! Opravdu ideální, lépe to dopadnout nemohlo!

"Jo," potvrdil mi prostě, jako bych to snad potřeboval.

"Proč? Proč tolik Davida nenávidíte a pokud to celé bylo jen kvůli němu, co ty ostatní oběti?"

"Ano, vše kvůli němu, nemohl jsem se k němu jinak dostat a nevíš jak těžké je zaujmout BIS. Ano trochu jsem si pomohl a v práci zfalšoval žádost o spolupráci, ale všechno to takhle nešlo, potřeboval jsem skutečný vážný případ a nechtěl jsem, aby se mi do toho pletl ještě někdo jiný. A proč David Hajman?! Jak jsem již řekl, známe se již delší dobu, jen Davidovi to chvíli trvalo, než si na mě vzpomněl," pokrčil chladně rameny. "Před necelými třemi roky mi zabili přítele. Jeden šílenec, sériový vrah s pistolí. Zastřelil ho na pumpě jako psa jako těch pět před ním. Ten případ řešil tvůj nadřízený a byl bezohledný. Informoval o případu přes zprávy širokou veřejnost," Bedřich zkřivil zlostně tvář. "To nebyl běžný postup. To se u nás většinou nedělá, nemám pravdu? Hajman chtěl vyprovokovat vraha k dalšímu činu. Chtěl víc důkazů, byl tak posedlý případem a bál se, že mu vrah uteče, že mu nezáleželo na tom, koho ten psychouš sejme," vyprskl na mě Bedřich zuřivě s odporem, pak se zadíval z okna, ale nedíval se na nic konkrétního, spíš byl ztracen ve vzpomínkách.

"Takže to je to, vše jen kvůli jedné pomstě," zavrtěl jsem hlavou, pak jsem si však něco uvědomil. "Kdyže si říkal, že tvého přítele zabili? Nebylo to před dvěma roky a něco, příští měsíc to budou tři?!" vytřeštil jsem oči v šoku.

"Jo, já vím, trvalo mi dlouho, než jsem sehnal o Hajmanovi dostatek informací a vše naplánoval," zabručel mrzutě Bedřich.

"Ne, to jsem nemyslel," zavrtěl jsem smutně hlavou. Sakra, zkáza budí zkázu. Bože, nikdo neměl ani tušení… Věděl jsem málo, ale před dvěma roky a něco, tedy příští měsíc to budou tři… zemřela přeci Jitka. V tu samou dobu řešil David tenhle případ, mohlo to znamenat, že Bedřichova přítele i Davidovu ženu zabil ten samý vrah. David byl neúprosný a schopný všeho, jestliže honil někoho, kdo mohl za smrt jeho ženy. Kriste! Celý žaludek se mi obrátil z toho naruby, při tomhle uvědomení. Zavřel jsem na chvíli oči na sucho polkl. "Myslíš, myslíš si, že jsem špatný člověk… že lidé jsou špatní, když pro záchranu toho koho milují, jsou schopni všeho, i když nevědí, jestli jim to nakonec jejich lásku zachrání? Myslíš, že lidé jsou špatní, když ji ztratí a chtějí ji pak pomstít?" To byly dvě otázky, na které se mě zeptal tu noc, než ho zatkli, tu noc co jsme… A já jim idiot nevěnoval pozornost! "V tom případě nemáš ani ponětí, co se stalo a proč tak jednal. Ohledně toho případu toho moc nevím, protože je to vše tajné, ale pokud je pravda to, co se domnívám, tak David svojí lekci už dávno dostal."

"O tom pochybuji a proč jednal tak jak jednal, je mu vážně fuk," prohlásil lhostejně a položil jakýsi kufřík na stůl. Otevřel ho a já zalapal po dechu.

"Bomba!" zachraptěl jsem šokovaně.

"Chemická bomba, kterou jsem tak trochu vlastně ukradl ze skladu, úžasná věcička. Stačí tady zadat kód, nastavit, jednoduché zpuštění, ovšem když to pak člověk chce zastavit, musí znát kód pro blokaci, což není ten samý. Má to dvě jádra s plynem… no, a špatnou věcičkou, které se říká fosfen. Hlavním cílem tohoto plynu jsou plíce a také dráždí kůži, zejména oči. Není známo, že by docházelo k systémové absorpci, při kontaktu s tkání probíhá ihned hydrolýza, což je velmi složitý proces plný chemických blábolů, kterým nerozumím, ale jde o to, že vede k porušení membrán, oddělujících v plicích vzduch od krve a v konečném důsledku ke vzniku plicního edému, který bývá příčinou smrti. No, co dodat, mám smysl pro dramatičnost," pokrčil rameny a zle se opět usmál. Zbledl jsem, krve v té chvíli by se ve mně asi neořezali. Šmarja, u všech rohatých bomba s fosfenem! Jako vážně! Moc dobře jsem věděl, co je ten bojový plyn zač a jestli ta odporná věc vybouchne, bude jen záležet na rychlosti záchrany a koncentraci.

"Neříkal jsi, že otrávit mě by byla nuda?"

"Jo, to sice jo, ale myslel jsem pomocí těch koláčků a pití, bomba je úplně jiná věc. Navíc, jsem zločinec, ne? A zločinci, zlouni lžou. Tak a teď mě asi budete muset omluvit. Ta věcička vypustí plyn a já tu neodlam být, až se tak stane. Je mi líto," vstal a chystal se odejít, ale já ho nechtěl jen tak nechat.

"Ne, mně je líto," opáčil jsem a vytáhl pistoli, kterou jsem sebral Ondřejovi. "Pustíš mě a tu bombu deaktivuješ, nebo zemřeme tady na místě oba dva tady a teď," pohrozil jsem mu, ale Bedřich to nebral nijak vážně, ani mu nespadl úsměv ze rtů.

"Ne, nezastřelíte mě. Jsem vaše jediná naděje na zničení té bomby, navíc na to nemáte. Ty nejste vrah, ani pořádný agent. Jen šprt, který si na něho hraje," vysmál se mi, sebral svoji bundu, zul si papuče, obul si černé lakýrky a zamířil ke dveřím.

"Nemám zbraně rád a střeleckými zkouškami jsem prošel až na potřetí, ale ujišťuji tě, že když musím, tak vystřelím a na tuto vzdálenost bych musel být slepej, abych se netrefil," nehodlal jsem se vzdát tak snadno.

"Tak vystřel, raději umřu než abych se Hajmanovi nepomstil v plném rozsahu," vyzval mě mezi dveřmi. Nic se nestalo. "No, to jsem si myslel," pokýval hlavou a vyšel ze dveří, už se natáhl, aby je za sebou zabouchl, když se mu tedy splnil to jeho přání. Mýlil se. Byl má jediná naděje na tu bombu, ale ta naděje hodlala zmizet. Několikanásobný šílený vrah a já bych ho nechal! NE!

Tak jsem vystřelil. Za deset minut poté, přesně podle času, bomba vybuchla a zamořila celý barák.