close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejtěžším zločinem je promrhaní svého života a trestem za to je smutek a prázdnota v srdci.

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Lháři - Lež

14. června 2014 v 12:38 |  Moje povídky

Lež

Z nemocnice mě pustili po třech týdnech, stejně jako ostatní z toho baráku, kterým nakukali, že došlo k nějakému uniku plynu, což byla pravda, ale tak trochu jinak. Za celou dobu, co jsem tam byl se náš zachránce David Hajman neukázal. Postaral se o mě, našel mě a dostal mě tam odtud, ale pak mě už v nemocnici nenavštívil a já nevěděl, jestli mám být rád nebo ne. Byl bych však lhář, kdybych neřekl, že mě to mrzí. Nicméně potom všem jsem se nejvíce cítil unavený, utahaný, a teď nemluvím o fyzické únavě, to mi doktoři říkali, že ještě budu, ale teď jsem se zmiňoval o psychické únavě.
Dojel jsem domů. Myslím do mého bytu, MÉHO bytu a tam mě přivítalo… nic. Měsíc a něco usazený prach a špína, několik neumytých sklenic, které jsem zapomněl před odchodem na misi dát do myčky, prázdná lednička a ticho. Klidné, hřejivé, známé, ale i těžké ticho. A já nechtěl nic jiného, než se rozvalit na křesle a čučet pár hodin do prázdna, ale nedostal sem příležitost.
Zul jsem si boty, ty jsem odhodil bez ladu a skladu vedle botníku, zabouchl dveře a odšoural se do obýváku, ale než jsem se stihl posadit, zazvonil mi mobil. Zalovil jsem v kapse u kalhot a mrkl na volajícího. David. Na chvíli jsem zaváhal, jestli nemám předstírat nedostupnost a všechno nechat na později, až se vrátím zpátky do práce, ale nakonec jsem to zvedl.
"Jak ti je," vybafl na mě bez žádného představení nebo pozdravu.
"Jo, unaveně, ale jde to," odpověděl jsem.
"Musím se ti omluvit," začal.
"Za co," zabručel jsem. Protože sakra skutečně za co? Za své pocity, za ty nemůže, jen mi o tom mohl možná říci před misí. Za to, že mi neřekl, že mu bylo vyhrožováno a mohl my povědět něco víc o své minulosti, ano možná by ledacos mohlo dopadnout líp, ale nemůžu říct, že jeho jednání nechápu a neučinil bych stejně.
"Nemohl jsem tě vidět," řekl David a nechal si přestávku na roztřesený nádech, a já přesně věděl, že si olízl rty a prohrábl vlasy. Nemohl vidět? Co to mele?! "Když jsem tě našel, já… nevypadal jsi na tom moc dobře. Tedy upřímně vypadal jsi naprosto strašně a já se bál," David si povzdechl. "Bál jsem se, že budeš další, koho ztratím, další koho jsem nedokázal ochránit. Vidět tě tak mě ničilo a ani jsem si nebyl jistý, jestli bys mě tam chtěl, potom všem."
"To je v pořádku, nemusíš se omlouvat, ani to vysvětlovat," zavrtěl jsem hlavou, jako by to snad mohl vidět.
"Ne, ne, ne…" z telefonu kromě Davidova hlasu jsem zaslechl ještě něco. Smích! "Já chci a také to není to jediné, za co bych se chtěl omluvit…" David mluvil dál. Žvatlal nějaké hrozné kraviny o tom, že je zkušenější agent a že to celé je jeho vina. Omlouval se za své pocity a za to, že mi to neřekl. Seznam sebeobviňování a nestále říkání "promiň, za to všechno, co se stalo", který zdánlivě neměl konce. Neposlouchal jsem. Místo toho jsem se soustředil na onen druhý zvuk v pozadí, smích kašel a tak. Byl jsem si jistý, že David není sám, má společnost. Odhadoval jsem ženu. "A na závěr bych chtěl říct…"
"Na závěr mi můžeš říct, kdo je ta kočka s tebou?" skočil jsem mu do toho.
"Ty jsi mě neposlouchal co," došlo mu.
"Ani jediné slovo," přitakal jsem a David si unaveně povzdechl.
"Víš, že jsem si tenhle přednes trénoval," zaúpěl David. "Chtěl jsem ti říct, že je mi to všechno strašně líto a chápu, pokud si na mě neštvaný a možná budeš chtít odejít, najít si jinou práci, ale že na mé straně se nic nezměnilo a byl bych neskonale šťastný, kdyby byla jen možnost… šance, že bychom mohli být alespoň přáteli…"
"Davide, jsme přátelé, pořád, ale prosím, odpust si ty sentimentální ženský řečičky a místo toho mě pozvi na pivo. Jo, a taky mi řekni konečně, kdo je ta tvá společnost," protočil jsem očima.
"Jsme přátelé," David se úlevně zasmál. "Dobře, moje společnost, je vlastně to, proč ti volám. Poslechl jsem tě. Využil jsem tvoji rady a mezitím, co jsi byl v nemocnici, jsem hledal. Našel jsem ji a měl jsi pravdu. Měl jsi pravdu," chrlil ze sebe najednou David neskrývaje nadšení.
"Jakou pravdu, koho si našel?" nechápal jsem.
"Lenku, našel jsem Lenku a všechno ji vysvětlil. Moc ráda by tě poznala," oznámil mi a na chvíli nastalo ticho. Na druhém konci bylo slyšet jen šustění a pak se ozvalo ženské radostné vypísknutí. "Ahoj, to je pravda, pravdoucí. Moc ráda bych se setkala s chlapíkem, co muži, kterého jsem jako jediného považovala za svého otce, vytáhl třísku z jeho zadnice." Zasmál jsem se. Lenka zněla jako fajn holka. Poté se dostal k telefonu opět David. "Napadlo nás, v pondělí jsme se s Lenkou dohodli, že půjdeme na výstavu Alfonse Muchy na Slovanskou epopej a jestli nechceš jít s námi."
"S radostí," odpověděl jsem s úsměvem. Pak jsem se však zarazil. "Jen než se zase uvidíme, mi na něco odpověz. Slibuji, že jakákoliv odpověď nezmění tu mojí ani pohled na tebe. Vím, že ti bylo vyhrožováno, a že jsi neměl jinou možnost. Skutečný viník vrah je teď mrtvý, ale potřebuji to vědět. Bedřich na té lodi ve skutečnosti vůbec nemusel být. Přiměl, tě mi lhát, donutil tě dřív dorazit na tu loď, nechat se zabásnout a přiznat se k vraždě. Mohl i víc. K vraždě Michala se nemusel k němu ani přiblížit. Řekni mi popravdě. Michalova smrt, jsi za ní zodpovědný?"
Na druhém konci linky bylo najednou děsivé ticho, skoro jako by náš rozhovor někdo najednou odstřihl. Počítal jsem, za tu dobu jsem stihl dojít až k číslu 80, než se konečně David zase ozval.
"Ne," zašeptal.



"Lež se stane pravdou jen tehdy, když jí člověk chce věřit." - Japonské přísloví
Ne

"Hniloba sžírá trávu, rez železo a lež duši." - Anton Pavlovič Čechov
Ne

"Lež bývá často jednodušší než pravda. Proto je k pravdě potřeba větší síly." - Zdeněk Chromý
Ne

"Nejnebezpečnější nepravdy jsou pravdy mírně překroucené." - Georg Christoph Lichtenberg
Ne

"Láska může zemřít na pravdu, přátelství na lež." - Pierre Bonnard
Ne?


Konec



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Karika Karika | 14. června 2014 v 13:38 | Reagovat

Ne... Ne... Ne... Ne! Jak. To. Sakra. Přežil?! Ne, že bych si stěžovala nebo tak něco, ale jak to sakra mohl přežít??? Já tomu nerozumím!
Ale jinak... Tomu říkáš dobrý konec? Měli skončit spolu! Ne jen blbnout přes telefon! To si to aspoň nemohli říct do očí? Hm...?
Ale jo, je to skvělý díl, i když mě mrzí, že poslední. Celkově to byla úžasná kapitolovka a nemůžu se dočkat dalšího díla od tebe! :-D A děkuju...

2 jajafilm jajafilm | Web | 14. června 2014 v 20:45 | Reagovat

[1]:
Jop, jop, díky za komentář i přečtení. :-) Nop, mám vysvětlovat? Ale to bude dlouhééééé a budu ze sebe dělat hrozně arogantní a paní vševědoucí. Navíc pokud dílko potřebuje vysvětlení, může být považováno za ne tak dobré, jak by mělo být… :-(
„Ne... Ne... Ne... Ne! Jak. To. Sakra. Přežil?! Ne, že bych si stěžovala nebo tak něco, ale jak to sakra mohl přežít??? Já tomu nerozumím!“ - Roman jak jsme viděli, nebyl zrovna třikrát spolehlivým vypravěčem. Věřili jsme mu, že to co přeskočil, nebylo nijak moc důležité, a že se nám poctivě svěřoval se svými pocity a myšlenkami, ale dívat se na celou věc jen z jeho pohledu bylo trošku zkreslené a matoucí. Ne vždy jsme obdrželi všechny informace, protože on sám je neměl, nebo je měl až později. Tak jako jsme si museli zpětně domýšlet Davidovo jednání s Bedřichem, můžeme si teď také jen představovat Romanovu záchranu od plynu z bomby. Víme, že Roman než šel za Bedřichem, poslal Váňu do vězení, aby Davidovi předal figurku a řekl mu, že už je opravdu zbytečné cokoli předstírat a ať odvolá své přiznání a dostane se odtamtud. Také víme, že David věděl, kdo je vrah a co má Bedřich v úmyslu. Předpokládejme tedy, že se nějak z vězení dostal, byl propuštěn a ještě se mu podařilo na svou stranu dostat další podporu policie. Dostal se do Bedřichova baráku těsně poté, co bomba vybuchla. Dalším faktorem mohla být koncentrace jedovatého plynu a k čemu byla bomba původně určena. Jak však se to celé událo se všemi detaily, nevíme a pravděpodobně to neví u tohoto telefonátu ani Roman, vzhledem k tomu, že toto je pravděpodobně poprvé, kdy spolu naši dva hrdinové potom všem mluví.
"Tomu říkáš dobrý konec?" - No, nevím, jestli zrovna slovo "dobrý" to vystihuje. :-? Já říkala, varovala, že nebude tragédie ani úplně happyend. No jo, já nemám ráda, když příběh končí naprostou tragédií, všichni umřou a konec (tedy pokud se zrovna nejedná o horor :D), ale k happyendům z Hollywoodu, kdy se hlavní aktéři na konci k sobě rozeběhnou na vršku kopce v zapadajícím slunci, mám asi tak stejně daleko... :-)
Uvědomuji si, že když něco takového začne člověk číst, většina lidí očekává, že se hlavní hrdinové na konci dají dohromady, nebo nastane „srdceryvná romantická smrt“ jednoho z nich. V tomto příběhu jsme mohli očekávat také třetí variantu a to tu, že se z Davida vyklube skutečně hajzl. To by sice nebyla o moc více populární varianta, ale nevyznělo by to, tak jak jsem chtěla. Byl by to bolestivý tvrdý konec, kdy by se Roman přesvědčil, že nelze nikomu věřit. Takhle vás však nechávám na pochybách. Série vychází úzkostlivě a prázdně. Pro mě má konec tíživý a neklidný. Přináším víc otázek než odpovědí. Budoucnost je nejistá! Dokázali naši hrdinové překonat nakonec to, co se stalo? Jaký dál byl jejich vztah, pracovní, přátelský, nebo i to něco víc? Myslím, že to sami při tomto telefonátu nemohli vědět. Ale největší z těch otázek je: „Lhal David? Zabil skutečně Michala, i když z donucení?“
No, a s poslední otázkou souvisí i jak si řekla s tím „blbnoutí přes telefon“. Ach ano, jsem také toho názoru, že některé věci by se měly řešit z očí do očí, ale když si to tak vezmeš tak Roman s Davidem zrovna nepatří k lidem, kteří by dělali věci tak, jak by se dělat měly. Roman má svoji matku umístěnou v blázinci. Správné by bylo ji mít doma a starat se o ni, vzhledem k tomu, že je to asi jeho jediná rodina, kterou má. Jistě je špion, nemůže se o ni starat, ale byla to jeho volba si vybrat takovou to práci. David zase Romana v nemocnici nenavštívil, i když Romana evidentně má rád a záleží mu na něm, rozhodl se ho nechat zraněného, samotného v nejistotě. Jistě měl své důvody, které jsme si koneckonců pak i přečetli, ale správné by bylo podle mě ho navštívit. Nerada se navážím do svých postav, mají k tomu svému jednání spoustu důvodů a já je mám ráda, přeci jenom jsou to moji kluci… Chtěla jsem jen říct, že to není tak jednoduché. V této sérii jsem se hodně zabývala tématy jako pravda, to co není řečeno, zrada, pomsta a především lež. Pravda a lež byly ústředním motivem, a tak tím i tato série končí. Telefonát měl v tomto ohledu úžasné kouzlo. Je to přesně o tom, proč bychom měli diskutovat některé věci z očí do očí. Počítám, že když David neměl odvahu za Romanem přijít do nemocnice, stejně chtěl moc vědět jak mu je, chtěl vědět, že je v pořádku a také se mu chtěl pochlubit s Lenkou. Kdy by ho jinak viděl? Až by zase Roman nastoupil do práce… A tak dnešní moderní technika umožňuje skvělou věc v takových situacích a to prostě zavolat. Jenže přes telefon, zatím nevidím člověka, nebo většinou nevidíme. To nám odstřihne spoustu neverbální komunikace, přesto máme ještě k dispozici, slova, tón jakým je říkáme, jiné zvuky za telefonem a mezery mezi tím, co řekneme. Myslím, že je daleko těžší usvědčit takto lháře z nepravdy, než normálně, i když jsou pořád takové věci, jako bylo to ono hrobové ticho, než David odpověděl NE. Efekt, věc pro mě velkého významu. Napětí… Možná váhání nad tím, co má odpovědět. Něco co by nemohlo nikdy vyznít, tak jak vyznělo, kdybych nechala tento rozhovor přímo.
No, jo já to říkala, bude to dlouhý a otravný komentář… :-? A autor je nadšený a publikum na něj zírá s krajními rozpaky o jeho duševní zdraví. O této sérii bych mohla mluvit hodiny a hodiny rozboru, ale to bych pravděpodobně ubrala tomu onu krásu, co v tom vidím. Zastávám názor, že by si čtenář sám měl dílo umět rozebrat, protože každý také vidí tu samou věc stejně… ale asi ne tak všechno vždy vyzní, tak jak já chci, no jo, jsem jen obyčejný internetový pisálek.
Doufám, že jsem tě tímto veledlouhým komentářem neodradila, jsem moc ráda, že se ti tato celá série i tento díl líbily a také jsem ráda za takovou čtenářku, jako jsi ty (což jsem ti asi už psala, ale není asi chybou to čas od času zmínit). Což si teď říkám dnes je 14tého že?! Tak Happy birthday! :-D  :-)

3 Karika Karika | 14. června 2014 v 21:34 | Reagovat

Wow! Přemýšlela jsi někdy nad takovýma těma dlouhýma psychologickýma dílama? Protože po přečtení tvého vysvětlení bych si tipla, že bys v tom byla opravdu, ale opravdu dobrá. :-D  :-D  :-D
Ale vážně, tak hezky vysvětlit subjektivitu postav... To nezvládl ani můj učitel češtiny. Navíc si je dokážeš zkritizovat, v rámci mezí, samozřejmě. A ke všemu tou zdravou kritikou, ne tou, která tvrdí, že bys to měla všechno spláchnout a podpálit.
Ano, všichni jsme to četli s tím, že skončí spolu a ono nic. Ale pořád lepší, než kdyby jeden z nich umřel nebo tak něco. A jako milovnice happyendů (vážně nerada brečím za špatné konce) se budu muset spokojit s tímhle a samozřejmě si domýšlet jak to bylo dál :-P
No, s tím telefonem jim nemám co vyčítat... Já tyhle "vážný" rozhovory nejradši řeším písemně, protože v hlavě to nestíhám tak rychle, abych ze sebe osobně (či přes telefon) zvládla vypravit to co chci...
Kdybys povídala, tak si sednu do první řady a poslechnu si tě. Pořád mi kluci dělaj bordel v myšlenkách...
Nebuď ráda, jsem příšerná, když na to přijde... Jako osina v --- :-D  :-D  :-D Ah, děkuji... přidám si tvé přání do sbírky, i když na tu gorilu co byla ve zprávách vážně nemám :D

4 stuprum stuprum | Web | 15. června 2014 v 15:02 | Reagovat

Lež je jistou formou talentu, úcta k pravdě jde ruku v ruce s hrubostí a těžkopádností. :)

5 jajafilm jajafilm | Web | 16. června 2014 v 20:41 | Reagovat

[4]: Děkuji za komentář. Ach ano, k lži je třeba jisté inteligence, lstivosti a dobré paměti, stejně tak však je uměním říkat pravdu. K ní zase člověk kolikrát potřebuje odvahu a umět říct i tu nepříjemnou, tak aby nepříjemná tolik nebyla. :-)

[3]:Hahaha, děkuji, jsem ráda, že jsem tě tím neotrávila. :-)
Jestli jsem přemýšlela nad psaním psychologickýma románů? No, jo, i když už teď takto přemýšlím nad více než 70% toho, co napíši... a nevím, soustředit se jen na jeden žánr by mě asi nebavilo, ráda splácám toho dohromady víc. Ale dík.  ;-)
Umím dobře vysvětlit subjektivitu postav, lépe než učitel češtiny, no tak, to mi lichotí.  ;-)
No jo, kritika toho, co člověk napíše, je těžká. Tak jako se vším si člověk  říká, že vytvořil úplnou blbost, ale kdybychom si tohle řekli u všeho a všichni, nikdy by nemohlo nic vzniknout.
Sedneš si do první řady... Whou, že bych měla konečně trpělivého posluchače, nebo spíš posluchačku?
Nemáš vůbec zač. :-)

PS: No vlastně abych byla upřímná, teď zatím nemám nic většího v zásobě kromě pár ff, ale o prázdninách zase hodlám opět začít psát něco delšího. Zatím mám dva návrhy, možná bys mohla pomoci.
1) "Kontakt s ďáblem" - což by bylo dost podobné v tématice, jako jsou Lháři. Téma zrada a důvěra. Žánr více méně detektivka. Bylo by to o policistce, která řeší případy s chyceným sériovým vrahem.
2) "Prokletý" - Fantasy. Povídková série založená na charakteru hlavního bezejmenného hrdiny, který jezdí po Evropě, pomáhá lidem, řeší nadpřirozeno a hledá své "dědictví".

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama