Nejtěžším zločinem je promrhaní svého života a trestem za to je smutek a prázdnota v srdci.

Září 2014

Skutečná FBI - 02

29. září 2014 v 17:17 Moje povídky

Matějská pouť


Dále vše probíhalo tak jako vždycky. O další oběti vraha informovali místní policii, nasedli do letadla, kde ještě projednávali případ a onoho záhadného informátora, a poté odpočívali. Na letišti, když vystoupili, Hotch rozdal své pokyny. Emily s Reidem měli zajít do márnice ohledat tělo. Rossi se měl podívat na ono nové místo činu a Hotch s JJ měli jet na místní centrálu policie. Morgan žádný úkol nedostal, a to bylo pro našeho snědého agenta takovým rudým poplašným znamením. Nemýlil se, velký šéf pro něho měl přichystáno úplně něco jiného.
"Morgane, můžu s tebou na chvíli mluvit?" vzal si ho Hotch stranou.
"Jistě. Nedostal jsem žádný úkol," kývl hlavou.
"To protože tě potřebuji někde jinde," přiznal Hotch.
"Chceš mě poslat za tím, co nám volal," došlo najednou Morganovi.
"Ano. Ten člověk by mohl být náš neznámý, nebo alespoň důležitý svědek. Chci, abys zjistil, jestli skutečně jel na tu pouť, pokusil se ho najít, vyslechnout a…" Hotch se na chvíli odmlčel.
"A také se podíval, co je na těch pohřešovaných kolem té matějské," dokončil za něj Morgan.
"Přesně. Nemyslím, že by byla velká šance, že nám o svých budoucích plánech ten informátor řekl pravdu, nebo i že by na té matějské bylo něco zajímavého, ale kdyby náhodou bylo, dávej prosím tě na sebe pozor."
"Neboj se, budu," slíbil Morgan, kdyby však věděl tenkrát, co ho česká, trval by náš snědý policista alespoň na tom, aby tam nejel sám, bohužel nevědomost je občas sladká a někdy i nebezpečná.
Na onu pouť to bylo skutečně kousek z města a jako na každé pouti bylo všude moc lidí, hluku, zmatku a vůbec všeho. Moc všeho na to, aby se dal někoho najít, i kdyby věděl s určitostí, že zde onen záhadný informátor je a znal jeho tvář, natož takto, kdy nevěděl vůbec nic. Ale jestli tu onen volající byl, tak pravděpodobně nelhal ani o svém zájmu o případ pohřešovaných, kteří zmizeli v domě hrůzy, takže to nejlepší, co mohl teď Morgan udělat, bylo začít právě tam.
A tak Morgan přešel skoro celou matějskou, až k strašidelnému domu na konci. Nebyla to taková ta kůlnička z překližky jako na každé pouti, ne tohle byl starý pomalu se rozpadající, ale opravdový dům z cihel, který byl strašidelný již sám o sobě. Kdyby byl na samotě jen tak, váhali by do něho lidé vlézt z oprávněného strachu, že se na ně něco zbortí, nebo možné přítomnosti bezdomovců a jiných individuí. Byl to přesně ten typ zchátralých domů, které si neznámí vybírali ke svým úchylným hrátkám, a oni z něho udělali zábavu. Morgan se v duchu otřásl. Ještě že teď už přes vchod visela červenobílá páska nevstupovat, i tak však všude byly stále reklamy a vedle stála maringotka, kde se prodávaly lístky. Derek nejdříve přistoupil k ní. Vypadala zavřeně, ale sotva po pár minutách oxidování kolem z ní vyšli dva muži.
Jeden z nich byl velmi vysoký a hubený, asi tak jako Reid a stejně tak jako jeho mladší kolega také nosil černé Converse tenisky. Měl krátké hnědé splihlé vlasy a takový myší obličej s velkýma ušima a špičatým úzkým nosem. Na sobě měl džíny, zelenou kapsářovou bundu, světle hnědou košili s tmavě hnědou kravatou. Nic moc, žádný zázrak, prostě chudší školák. Druhý muž byl menší, měl cosi s páteří, takže se ještě k tomu hrbil a pokulhával na jednu stranu. Jeho oblečení bylo tak o dvě řady horší než mladíkovo. Špinavé, ošuntělé a sem tam roztržené černé tepláky, triko a jakýsi vytahaný šedivý svetr. Havraní vlasy měl dlouhé a neučesané a jeho chraplavý hlas se nesl s povinou jistotou, a byl slyšet i přes všechen ten vyrval matějské poutě.
"Vím, že je strašidelný dům teď nepřístupný široké veřejnosti, ale přeci jen, mohl bych se do něho podívat. Víte, hodně by to pomohlo tomu článku," požádal mladík toho druhého muže. Ten se na něj však tak zvláštně podíval a pak se jeho rty rozevřely do širokého zlého úsměvu.
"A to nemáte strach?" zeptal se ho. Byla to prostá a logická otázka vzhledem k okolnostem, ale tak proč to Morganovi znělo jako vyhrožování?
Mladík však opětoval úsměv a s naprostou neochvějnou rozhodností pravil: "Ani v nejmenším."
"To říkají všichni," naplno se rozesmál ten druhý muž a jeho smích byl pronikavý a děsivý, ale pak kývl. "Dobře chlapče, pak tedy dnes po půlnoci."
"Děkuji," řekl nakonec mladík, odešel a tím uzavřel celkem pro Morgana absurdní konverzaci.
"Promiňte, vy máte tady ten dům hrůzy na starosti?" zeptal se nakonec náš agent druhého muže, pobouřen celkem tím, co zaslechl.
"Ano, tak nějak," potvrdil jeho domněnku.
"A vy toho mladíka necháte jít! Necháte ho vejít do domu, kde se záhadně ztratilo již několik lidí. Myslel jsem, že je zavřený… nejen ten dům, ale celá matějská!" pustil se do toho muže Morgan, nezdálo se však, že by ten muž si z Morganova "útoku" něco dělal.
"A vy jste kdo? Další novinář?!" zeptal se místo toho správce domu hrůzy.
"Mé jméno je Derek Morgan, FBI," přestavil se náš agent suverénně a zamával odznakem.
"Ach tak, pán je federáááál," protáhl ten muž neuctivě. "A myslí si, že tím pádem má boží vůli práva."
"Ne, ale přeci jen vás mohu pěkně strčit do chládku, takže co takhle mi prokázat alespoň zrnko úcty a dobré vůle, a zodpovědět mi pár otázek," zabručel Morgan, už by snad vsadil všechny peníze, co měl, že zrovna tento muž je za všechny ty zmizení zodpovědný, že on je ten neznámý.
"Jistě, co byste ráčil vědět?" zeptal se značnou dávkou sarkasmu, kterou Morgan s povzdechem raději již přešel.
"Proč je zavřený jen ten strašidelný dům, četl jsem v novinách, že se má zavírat celá matějská?" byla první Morganova otázka.
"Měla, ale proč ničit tržby? Nevypadá to, že by to lidem nějak vadilo. Nemáme tu o nějaké velké procento méně lidí, naopak některé to sem kvůli tomu spíše táhne," řekl muž.
"Jako toho kluka…" doplnil za něj Morgan.
"Ano, jako toho kluka, i když to, co dělá, je jeho věc agente. Je to jeho rozhodnutí a myslím, že ví mnohem lépe, oč tady jde, než vy, pane," podotkl správce domu hrůzy.
"O tom silně pochybuji. Vidím takové hochy pořád, to je odvaha a dobrodružství, a pak skončí s proraženou lebkou. Zmizelo tu již šest lidí!"
"Jestliže máte takové obavy o toho hocha, možná byste tedy si měl udělat půlnoční bojovku s ním," navrhl muž a Morgan se nemohl ubránit představě divokého zvířete, které čeká na další svoji kořist. Ten chlap byl divný, ale neměl žádané důkazy, ani jeho vycvičené schopnosti čtení v zločincích, pořádně nechtěly hodit nápovědu, proč jeho instinkty bily zběsile na poplach. O to však více důvodů, proč musí o půlnoci také do toho domu.



Nečekaný host

24. září 2014 v 16:57 Moje povídky

Nečekaný host


Bylo to již týden, co John Winchester se vrátil mezi živé a byl tuze překvapen a celkem i vystrašen, když slyšel, čím vším si jeho synové museli projít, a to neslyšel zdaleka všechno, vzhledem k tomu že se Sam s Deanem docela báli, co by nastalo, když by se dozvěděl některé věci, na které zrovna nebyli bratři třikrát hrdí. Opomněli mu tedy říci o Samové vyléčené závislosti na démonské krvi, Deanovém pobyt v pekle a očistci, nezmínili se ani o apokalypse, nebo o leviatanech, či o jejich ne tak lidském příteli z nebe, v domnění, že by to jejich otec nepochopil. Osudová chyba!
Ten den, jako každý den, John vstal brzy ráno, tak jak to měl ještě naučené od vojny. Kluci po včerejším lovu ještě vyspávali, on zamířil bunkrem do kuchyňky, aby si udělal snídani. Když však přišel do hlavní haly, zjistil, že není tak dočista sám vzhůru, jak si zpočátku myslel. Na jedné židli u stolu seděl muž odhadem o pár let starší než jeho synové s rozcuchanými vlasy, bledou kůží, v obleku s modrou kravatou ležérně uvázanou kolem krku a přes to všechno ještě starý ošoupaný baloňák. Na jednu stranu nevypadal zrovna jako lovec a na tu druhou, vojáka v sobě ten cizinec nezapřel, to byl John schopný poznat jediným pohledem.
John se zamračil. Žádný z jeho kluků se nezmínil, že by čekali někoho, naopak tvrdili mu, že o této pevnosti nikdo neví a to ani žádná s těch nadpřirozených potvor, jenže tenhle chlap evidentně nejen že věděl, ale dokonce si sem jen tak přišel, bez toho, že by musel poprosit kluky, aby mu otevřeli, takže měl klíče, a choval se tu jak doma. Válel se tu na židli a prohlížel si jeden z těch Deanových porno časopisů s jistou dávkou fascinací, jako by šlo o umělecké dílo, které se usilovně snaží pochopit. Vypadal přitom docela… John nevěděl jak to nazvat, nelidsky? "Proč lidé vlastně nosí oblečení, a když ho nemají, považují to za daleko nevhodnější, než když ho mají? Přitom Otec je stvořil nahé, bylo by tedy přirozené…" korunoval ten muž svůj výstup. Ani nestačil svoji myšlenku doříct, než ho John popadl za tu jeho kravatu a praštil s ním o nejbližší regál s knihami.
"Ty nejsi člověk!" to nebyla otázka, ale konstatování.
"Ano," odpověděl, nebo spíš odpovědělo to stvoření s ledovým klidem.
"Kdo jsi? Co tu děláš? Jak ses sem dostel!" křikl na něj John zuřivě.
"Mé jméno je Castiel a jsem dobrým přítelem vašich dvou synů," pravil Cas, o tom, že je anděl, raději pomlčel. Potom všem, co viděl dělat své bratry a i tom za, co všechno mohl on sám, se za svoji rasu styděl. John však s jeho odpovědí i tak nebyl spokojený.
"Přítel mých synů, přítel mých synů, přítel mých synů!" opakoval dokolečka, plival každé slovo zvlášť. "Ne, to není možné! Mí synové by nikdy… nikdy by se nespřáhli s někým, jako jsi ty! Takovým… takovým způsobem by mě nezradili! Na to jsem je moc dobře vycvičil, na to jsou moc dobří… lepší než já!" odmítavě zavrtěl John hlavou.
Castiel smutně sklopil své zářivé modré oči dolu ke svým lakýrkám. "Ano, ani já nejsem tak dobrý jako oni, ale miluji je stejně jako vy… a stejně jako vy bych pro ně udělal cokoli."

Stiles Stilinski | Víte jak to bolí

21. září 2014 v 11:42 Moje videa

Stiles Stilinski | Víte jak to bolí


No, nevím, nevím, čím jste si to zasloužili, že po tak krátké době jsem stvořila další video...
Tentokrát se jedná o americký seriál Teen wolf (Vlčí mládě) a hlavním hrdinou tohoto videa se stala má nejoblíbenější postava z tohoto seriálu Stiles Stilinski a jeho partnerkou ve zločinu Lydia Maris. Já vím, většina fanynek má raději Stereka (Stiles/Derek), bohužel pro vás tentokrát spíš fandím Stydii (Stiles/Lydia). Takže slasherky máte smůlu a Stiles s Lydií nám povědí, jak to bolí baseballovou holí.



„Přál bych si, abych se nyní mohl vrátit.“

17. září 2014 v 13:47 Moje povídky

"Přál bych si, abych se nyní mohl vrátit."



Přijel jsem, jakmile to šlo, hned druhý den večer 28. července 1890, ale už i tak bylo pozdě. Vešel jsem do jeho pokoje, který osvětlovala jen malá lampa na jeho stole, takže v pokoji panovalo přítmí, tlumící tak všechny barvy. V hlavě se mi objevila nepříjemná, ale pravdivá myšlenka, že s odchodem mého bratra ze světa se vytratí i ony barvy, vnímání a cit, který měl, že svět se nenávratně změní, zešedne, zchudne a osamní. Zahnal jsem jí však tu myšlenku v bláhové naději, která jediná mi zbyla.
On ležel na posteli, stále v těch oněch zakrvácených šatech a hleděl na strop, když jsem však vešel, otočil ke mně svoji hrubě tesaný obličej. Vypadal ještě unaveněji a zuboženěji než tenkrát v Paříži. Bolest křivila jeho tvář, ale byla to bohužel ta daleko horší, než ta co mu způsobovala kulka v těle.
"Opět jsem se netrefil," byla jeho první slova. Po zádech mi přeběhl mráz. Ta slova vydala za tisíc dalších. Vyjadřovala to, co si o sobě sem tam v návalu deprese myslel a to co se domníval i zbytek naší rodiny, že můj bratr Vincent je neschopný zbytečný člověk, budižkničemu, které se neumí sám uživit. Toulavé psisko… Můj bratr viděl ve svém životě už jen zmar. Kdo by také ne? Kam bodl, tam se nesl neúspěch.
"Ne, netrefil, ale tentokrát musím sobecky říct, že jsem za tento tvůj neúspěch rád," přiznal jsem.
Vincent se chabě sarkasticky zasmál. "Není to ale ubohé, Theo? Nedokáži nic, ani sám si správně vzít život. Pověz tedy ty, který jsi mě celá ta léta podporoval, když mě tady teď vidíš v mé ubohosti, neschopnosti a malosti, co si myslíš?"
"Stále myslím na bratra, snílka s prudkou nevypočitatelnou povahou a velkým ryzím srdcem, pro kterého tato doba není. Stále vidím v tvých obrazech genia, na kterého lidé ještě nebyli připraveni. Tvoje obrazy se možná neprodávají a nejsou uznávaný, tak jak by měli být, ale pro mě budeš vždy ty tím největším," odpověděl jsem upřímně, ale Vincent jen zavrtěl hlavou.
"To říkáš jen, abys mě utěšil. Přiznejme si to. Jsem pro svět, tebe i tvoji rodinu jen přítěží," pravil pochmurně a zahořkle do klidu a ticha, které v místnosti vládlo. Pocítil jsem, jak se mi zase obrací žaludek vzhůru nohama a svírá se. Přítěž, že je přítěž! To si myslí?! Takto jsem to nikdy nebral a to, ani když jsme žili spolu a on mi tak úděsně lezl na nervy. Pochopil jsem, že ho už teď definitivně ztrácím, a to díky sám sobě a pocítil jsem tak neskonalý smutek a prázdnotu jako nikdy. Ta představa mě děsila.
"Nejsi zátěží, jsi bratr, kterého jsem vždy miloval a miluji. Nebudu ti lhát, je to horší než tenkrát jak sis uřízl ucho," mihla se mi hlavou vzpomínka snad na jeden z bratrových největších bláznivin.
"Víš, že jsem si ho uřízl kvůli němu, že jsme byli víc než malíři a přátelé?" doznal se mi.
"Další tvá nešťastná láska," přikývl jsem a odmlčel jsem se, ale pak pokračoval v tom prvním, co jsem nakousl. "Ano, každopádně mluvil jsem s Gachetem. Kulku nelze vyndat. Přesto bychom se mohli pokusit…"
"Ne, smutek bude dál trvat," odmítl to a tím sfouknul mojí poslední naději, ale na druhou stranu jsem jeho rozhodnutí chápal. Bez ohledu na to, jak moc podle mého ohledu byl Vincent výjimečný a jak moc jsem si ho pořád přál po mém boku, jeho život byl potokem slz, a i kdyby dál žil, v tomhle ohledu by se nic nezměnilo.
Poté jsme se oba odmlčeli a jen na sebe hleděli v náhlém vzájemném porozumění, ale i úzkosti z toho, co má nastat. Ticho po nějaké době nakonec porušil on s drobnou prosbou: "Zůstaneš tu?"
"Ano," odpověděl jsem dutě. "Ano, až do hořkého konce."
"A mohl bys mě držet za ruku? Je to směšní přání, já vím. Nikdy jsem tomuhle gestu nerozuměl a…" zeptal se, ale než to stačil doříct, já jsem mu to přání splnil. A tak jsme strávili spolu noc a ta ranního rozbřesku mi zašeptal: "Přál bych si, abych se nyní mohl vrátit." To byla jeho poslední slova. Abych pravdu řekl, tomu jsem dost dobře nerozuměl. Vrátit se kam? Co chtěl vrátit? To, že se zastřelil, své neúspěch, nebo se vrátit, aby opravil nějaké vztahy, říct někomu v jeho životě, jak moc ho měl rád? Nevím, přesto mě to celé hluboce vzalo.


25. ledna 1891 umírá i Theo van Gogh. Lékařská diagnóza zní: "Chronická choroba. Přepětí a starosti, jeho život byl zatížen příliš silnými city."






Fakta:

Vincent van Gogh žil smutný život, jenž byl rouben nezdary a ne dostatečným oceněním jeho genia. Pokusil se o dost zaměstnání, ve kterých neuspěl a nakonec se dal na malbu, ve které také v jeho době nebyl doceněn. Stejné neštěstí ho stíhalo i v lásce, kterou i nakonec vzdal.
Nějakou dobu žil v jednom domě v Arles s Gauguinem, ale spíše jako duo umělců, jako dva přátelé než něco víc. Vincent si Gauguina velmi vážil a snil o založení umělecké skupiny, ale měl pro soužití s jinými příliš prudkou a nevypočitatelnou povahu. Vincent byl nesnášenlivý a Gauguin zase egoista. Jejich debaty o umění vedly k hádkám. Po jedné takové hádce si Vincent uřízl ucho a Gauguin ho pak opustil.
Jeho vztahy s rodinou také nebyly nic moc. Byl černá ovce rodiny, nebo spíš za toulavého psa, jak se sám vyjádřil, a to právě proto, že skoro celý život se mu nedařilo. Jediný, kdo za ním vždy stál, byl bratr Theo, který byl obchodník s uměním, a s Vincentem si po celou dobu psali i jeden čas spolu žili.
Vincent se 27. července 1890 zastřelil. Mířil na srdce, ale minul a tak 28. července za ním přijel Theo a Vincentova první slova opravdu byla: "Opět jsem se netrefil." Theo mu také skutečně nabídl pokus o záchranu, ale on to odmítl: "Smutek bude dál trvat." Ach ano a jeho poslední slova skutečně zněla: "Přál bych si, abych se nyní mohl vrátit." Umřel tak v bratrově náručí.
Vincentova smrt Thea hluboce zasáhla, a když se k tomu přidaly ještě neshody s majiteli galerií, Theo skončil, stejně jako předtím Vincent po tom, co si uřízl ucho, v ústavu pro duševně choré a 25. ledna 1891 zemřel.



A bude to pro něj požehnání

15. září 2014 v 17:59 Překlady/Translations
Autor: AngelOfTheMoor
Povídku v originále můžete nalézt zde: http://archiveofourown.org/works/813611
Fandom: Supernatural (Lovci duchů)
Na pár: Castiel/Dean Winchester
Mohlo by vadit: Slash, Polibek
*****************************************************************************

A bude to pro něj požehnání

Škoda byla provedena, démon uprchl. Castiel věděl, že by měl jít za ním, ale Dean ležel na zemi, pramínek krve proudil z jeho spánku a měl zavřené oči. Castiel ho sebral a odnesl je do motelu, kde Deana položil na sedadlo u okna. Oknem do místnosti pronikal tenký paprsek slunečního světla přímo na Deanovi víčka. Castiel umístěny dva prsty na čelo Deana a Dean zalapal po dechu.
Dean měl prasklinu v duši.
Dean otevřel oči, celý zmatený. "Co se stalo?" zaskřehotal.
"Neboj se. Jsme v bezpečí," ujistil ho Castiel.
Dean vstal, ale rukou se ihned chopil parapetu, aby se uklidnil po náhlém pohybu. "Kde je ten démon?" zeptal se.
Castiel odvrátil oči. "Je... Dostal se pryč."
"Nechal jsi ho jít?!"
Castiel si ho prohlížel. "Ty jsi… byl jsi zraněn."
"Přesto jsi ho nechal jít?!"
Castiel se na něj vyzývavě pohlédl. "Budeme ho dostat, až ti bude lépe." Tělo Deana zachvátila křeč a Castielovi sebralo všechny síly zakřičet. "Víš, co to bylo?" Zeptal se Castiel a doufal, že jeho hlas zněl neutrálně.
Dean se slabě usmál. "Nic," odpověděl stroze. "Jsem v pořádku."
"Nejsi v pořádku. Tvoje duše je zlomená."
"Jo, díky, Cas."
"Myslím to vážně."
"Řekni mi něco, co nevím."
"Teď není čas na žerty."
"Já si nedělám srandu."
Najednou to Castielovi došlo-no, jistě. Dean nerozuměl; myslel si, že Castiel myslel neustálou bolesti v jeho srdci. "Démon otevřel trhlinu ve tvé duši."
"Co?"
"Tvá duše se bude trhat na kusy, pokud tě neuzdravím."
"Tak do toho, zatraceně!" Dean přimhouřil oči. "Můžete, že jo?"
Castiel poklekl vedle Deana a jedním rychlým pohybem ho popadl za ramena a políbil ho. Celá věc skončila ve vteřině. "Je mi líto, Dean. To muselo být nepříjemné pro vás, ale to je jediný způsob, co já vím, jak opravit duši." Dean hleděl na něj s vytřeštěnýma očima a Castiel se bál, že se za chvíli rozzuří. "Deane?" naléhal tiše.
"Udělej to ještě jednou," vydechl Dean.
Castiel byl zmaten. "Dean. Už jsi uzdravený," podotkl.
"Já vím," odpověděl Dean předtím, než si přitáhl Castiela k sobě a prsty zaryl do klopy kabátu.
Pak se Deanovi rty ocitly na Castielových, tvrdě ale mnohem déle než jednu sekundu. Když se Dean odtáhl, usmál se. "Jen jsem tě chtěl políbit."
Castiel nechápal, jak se cítil o tom, co se právě stalo. Teplo mu bublalo v hrudi. Co to bylo? Nemiluje… to bylo něco jiného; miluje celé lidstvo, miloval své bratry a sestry, ale tuhle lásku necítil takto.
Ne, tohle pálilo mnohem silněji.
Možná to byl jiný druh lásky.
To musí být ono.
"Deane, myslím, že tě miluju," prohlásil Castiel. Dean však jen dál na něj zíral. Možná, tohle neměl říkat.
A konečně, Dean reagovat s jedním z jeho úsměvů. "Myslíš si, že mě miluješ, co?" Nyní Castiel se přistihl, že zná ten tón. Věděl, co bude následovat, jeden z vtipů, který nikdy nechápe.
Ale místo toho, Dean se sklonil a políbil na čelo. Pak se usmál, skutečný úsměv, vzácný klenot. "Myslím, že tě taky miluju, CAS," zašeptal.
Záře uvnitř Castiel sílila, a jeho obavy rostly s přímou úměrou. "Měl by sis odpočinout," řekl Deanovi.
"Zatím. Hmm, ne." Natáhl ruku a začal hladit po vlasech. Pouze tehdy, když Dean zase začal mluvit, uvědomil si, že se musí hloupě usmívat. "Líbí se ti to, že jo?"
"Je to pěkné," souhlasil Castiel.
"Mě taky."
Castiel zavřel oči a jen si užíval ten pocit. Po chvíli ucítil, jak se Deanova ruka zastavila. Otevřel oči a zjistil, že Dean usnul.
Ale Castiel nechtěl pohnout.
Nechtěl rušit Deana.
A líbila se mu váhu Deanové ruky na jeho hlavě.

Prsten

13. září 2014 v 16:05 Moje povídky

Prsten


Všiml jsem si toho okamžitě, jakmile jsem ji znovu uviděl a ona si sundala své růžové pletené rukavice. Na jejím prstě se vyjímal drobný, ale elegantní stříbrný prstýnek s diamanty.

Byla zasnoubená! Moje Molly se zasnoubila. Mohl jsem na to přijít ještě dřív, už když jsem ji chtěl pozvat na večeři a ona místo toho řekla, že chce řešit zločiny, navíc trochu zase přibrala na váze, vždycky trochu přibere, když se jí daří. To byly jasné důkazy, ale jak, proč a s kým? Kromě prstenu nebyla žádná jiná nápověda, kdo by mohl být ten muž a jak dlouho jsou spolu.

Byl jsem rád za ní. Byla velmi krásná a chytrá, jen s malou vadou a to byla její sociální nešikovnost. Byla do mě blázen, ale já její city neopětoval, přesto jsem ji vždy přál štěstí, a tak jsem doufal, že její známost není jen další sociopat. Ignoroval jsem tak základní fakta, že to, co mi o něm řeka, včetně jména, je lež, i její tichou odpověď na mé povzbuzení: "Třeba mám pro takové slabost." V dobré víře jsem to nechal být, a jak to dopadlo?! Kéž bych byl hrubý jo vždy, pak bych možná z nenadání nezmizela z povrchu zemského…

Poezie Pauly Nancy Millstone - Dlouhé čekání o rozhodnutí

10. září 2014 v 16:13 Moje povídky

Dlouhé čekání o rozhodnutí


V hrudi srdce pomalu buší,
břicho mi přitom hlady kručí.
Sníží se asi tlak nebo co,
a to možná právě bylo to zlo.

Jsem unaven, piji horkou kávu.
Ležím a poslouchám růst trávu.
Jsem unaven, spal bych tak hodně,
postel není však v tomto domě.

Čekám, čekám, čekám na Godota,
sleduji jak jí chlebíčky naše porota.
Zírám, sleduji je v očích prázdno.
Vše mi je s konečnou platností jedno.



Třeboň 2014

7. září 2014 v 21:01 Obrázky


Tak jsem se nakonec nechala "ukecat" a řekla jsem si, že trocha provětrání si hlavy na sedle kola mi tak akorát prospěje. Takže jsem jela s rodiči na další povedenou dovolenou tentokrát do Třeboně, za tři dny jsme ujeli 150 km, ještě že tam nejsou v okolí skoro žádné kopce.








Ice cream sundae by jajafilm






Zloděj kávy

2. září 2014 v 21:18 Moje povídky

Zloděj kávy


No, když jsem slíbila, že napíši ještě jednu povídku o kávě, aby z toho byla pěkná "trilogie", ani náhodou mě v té chvíli nenapadlo, že to nakonec dopadne takto a já si v té povídce zahraji hlavní roli, ale co, nevadí. Snad přeci jen se zas tolik nestalo…

Jo, jak již někteří z vás, kteří mě znají osobně, vědí, že jsem teď dva týdny měla praxe na Pražském hradě. Jo, byla jsem paní vysoko postavená omývačka střepů. Moje práce spočívala v tom, že jsem dostala krabici plnou pytlíčků se skleněnými střepy, vyndala jsem střep z pytlíku, omyla ve vlažné vodě od hlíny a jiných nečistot, dala do přepravky na noviny, aby oschl, a přiložila k němu i pytlíček. Když uschnul, část střepu jsem natřela lakem, a po zaschnutí jsem perem namočeným do bílé nebo černé tuše ho popsala. Dále jsem opsala informace z pytlíčku na papír, ten dala do igelitového sáčku, který jsem vložila zpět do pytlíku, informace z pytlíčku jsem také opsala na zvláštní papír, takový seznam všech pytlíků. Po zaschnutí inkoustu jsem znovu potřela část střepu lakem a po jeho zaschnutí jsem vložila zpět do pytlíku. Ten jsem dále hodila zpět do krabice s již umytými a zaevidovanými střepy.

Nijak složitá práce, ale dost monotónní, a když jsem dlouho třeba jen seděla a psala, nebo naopak stála, několik hodin ve stejné poloze, bolela mě záda. Připadala jsem si po celém dni dost taková "tupá", jak jsem dokolečka dělala pořád to samé, ale to je práce, ne? Lidé by nepotřebovali dovolenou, kdyby to bylo něco příjemného. Navíc musím přiznat, že tohle bylo v celkem pěkném prostředí. Neměli moc brigádníků, a tak jsem byla většinou sama, takže mě nikdo neznervózňoval a nekoukal mi pořád přes rameno, ale když jsem něco potřebovala, mohla jsem se kdykoliv zeptat trvalých zaměstnanců hned ve vedlejší místnosti.

Ten den byl můj poslední. Do práce jsem tentokrát vyrazila o hodinu později, s tím, že tam mám jen povinnost přeláknout pár střepů a zapsat na seznam s pytlíčky a tím končím, práci, kterou sfouknu plus mínus za dvě hoďky. Nebylo zrovna slunečno. Ne, bylo to jedno z těch rán, která se rodí po dešti, ale to mi nevadilo. Aspoň bylo svěže. Naskočila jsem do tramvaje a cestou si četla českou fanfiction na seriál Supernatural, kterou jsem si již před měsícem nahrála do mobilu. Na zastávce Pražský hrad jsem vystoupila a jala se prodírat houfy turistů ke katedrále a za ní. Vše nasvědčovalo, že to bude jen další všední den, stejný jako včerejšek a ten den před ním, ale již když jsem procházela kolem katedrály, mohlo mě napadnout, že tomu tak nakonec nebude. Na náměstíčku před ní byla parta ozbrojených policistů a vojáků. V okolí hradu se pohybovalo vždy docela dost stráží, ale zatím za dobu, co jsem tam pracovala nikdy tolik, nikdy ne takováto přehlídka. Přišlo mi to dost zvláštní, i jsem si je potají vyfotila, ale jinak jsem se tomu moc nevěnovala. Nebyla to moje starost.

Na vrátnici mě neuvítali dva policisté jako vždy, ale hned pět a šacovali mě od hlavy k patě, jako to dělají na letišti. Nakonec mě však pustili dovnitř a já jen nechápavě zavrtěla hlavou. Pak bylo zase vše tak jako vždy, tedy až do chvíle, než jsem si šla uvařit kafe. Sotva jsem zjistila, že na mém pracovišti je i menší kuchyňka s lednicí a rychlovarnou konvicí, přinesla jsem si tam jeden ošklivý růžový hrnek se lžičkou, láhev mléka a v malé plastové krabičce i cukr s instantní kávou, co jsem nakradla doma, a abych to nenosila pořád sem tam, prostě jsem to tam nechávala, když jsem věděla, že zase zítra přijdu. Donesla jsem si toho tam docela dost, protože jak je známo, jsem na kávě mírně závislá, a podle toho, kolik jsem toho do té chvíle dokázala spotřebovat, jsem byla opravdu v tomto ohledu zajištěná, avšak… Krabička s kávou najednou byla prázdná. Někdo mi tady pije moje kafe! No, tohle! To si někdo odskáče a je mi jedno, jestli ten člověk je můj nadřízený, který o mně bude psát zprávu do školy. Pít kávu mi nikdo prostě nebude!

A tak jsem se sebrala a opatrně nakráčela do vedlejší místnosti, za tou milou paní, se kterou jsem si tento týden vždy po práci povídala, jestli čirou náhodou by neměla na někoho dobrý tip. Nasadila jsem svůj milý, ale rozpačitý úsměv, nebo jsem aspoň doufala, že je milý a rozpačitý, a odkašlala jsem si. Žena středního věku s mírně kudrnatými černými vlasy v džínách a zelenobílém tričku s abstraktním vzorem sedící za počítačem se otočila ke mně a také se usmála.

"Je mi líto, že ruším, jen jsem chtěla říct, že už asi půjdu, jen mám ještě pár drobných dotazů," pravila jsem a moje kolegyně chápavě pokývala hlavou. "Nejdříve bych se chtěla zeptat na ty pytlíčky, v některých je kromě skla i keramika, co s tím mám dělat? Přendat keramiku do nového?"

"Ano, víte, kde jsou další sáčky?" zeptala se mě.

"Vím, v pořádku a pak ještě mám jednu otázku, daleko méně podstatnou, spíš moje zvědavost. Před týdnem, když jsem se dozvěděla, že je tu ta kuchyňka, jsem si přinesla instantní kávu a ještě včera jsem tuhle vaničku s ní měla skoro plnou… Někdo mi ji tu asi upíjel… Ne, že bych si nějak chtěla stěžovat, stejně je dnes poslední den, ale nemáte tušení, kdo by to tak mohl být. Jen tak ze srandy?" Jo jasně J.K., někdo ti pije kávu a ty se ptáš jen ze srandy?! Kdo by ti na tohle tak asi skočil?

"No, za-za toto mohlo já," ozvalo se odněkud zezadu od různých plných beden se střepy a šanony s jejich evidencí lámanou češtinou.

Překvapivě jsem se tím směrem otočila a po pár minutách se odtamtud vynořil vychrtlí, hnědovlasý dlouhán, oblečený jako školák, ale u boku měl pistoli.

"Matthew Gray Gubler?" překvapeně jsem vydechla.

"Kdo?" nechápal zase on. "Ne, má jméno bylo-je Dr. Spencer Reid. Omluva pro tvoje kafe, já nevím-nevěděl, že je vaše. Myslím místní je, my to tak v práci máme. A taky omluva pro můj jazyk, k cizinci čeština je těžká velmi."

Počkat co? Reid, skutečný Dr. Spencer Reid?! To si zase ze mě někdo utahuje ne!? "Dr. Spencer Reid, ten stejný Dr. Spencer Reid, který pracuje v FBI v ABU? Ten stejný Dr. Spencer Reid, který má IQ 187 a dokáže přečíst 20 000 za minutu?" vytřeštila jsem oči.

Dr. Spencer Reid se nejistě zasmál. "Vy dívat se na Criminal minds?! Dr. Spencer Reid, ne úplně tak. Ale já byl inspirace k té postava."

"Ach tak," pokývala jsem hlavou a skutečně se rozesmála. No, tak to je bomba. To se mi opravdu jen zdá! Ještě by mohl říct, že tohle se mu nestalo od chvíle, kdy se ho od jeho závislosti na kafi snažil vyléčit Hotch…

"Skutečně je líto, že byl jsem zloděj kávy," ještě jednou se mi omlouval, jako by provedl krádež století, ale mě už to tolik nežralo. Přeci jen, dozvědět se, že nějaká fiktivní postava je vlastně docela reálná, je daleko lepší, ne?!