Nejtěžším zločinem je promrhaní svého života a trestem za to je smutek a prázdnota v srdci.

Říjen 2014

Osobní prostor

31. října 2014 v 14:51 Moje povídky

Osobní prostor


(věnováno Karice, Tayushice a všem mým čtenářům, pěkný Halloween)

Dean si zrovna užíval teplou sprchu, vím, tato věta je trochu neohrabaná, ale tak tomu skutečně bylo. Náš hrdina měl za sebou jeden z těžkých, hodně fyzicky náročných lovů v mrazu a teplá sprcha mu přišla skutečně potom všem v hod. Zrovna lovec uzavřel vodu a vzal do ruky mýdlo, když se za ním ozval jakýsi podivný zvuk, nejblíže se to podobalo máchnutí obřích křídel, a za Deanem se zjevil anděl. Lovec sebou poplašeně trhl a energicky se otočil, div neuklouzl a nepomlátil se o malý prostor v sprchovém koutu.
"Do prdele, Cas!" vyklouzlo mu šokovaně z úst.
"Dobrý den, Deane," pozdravil uctivě Castiel svého svěřence. "Rád tě vidím," přihodil ještě k tomu jednu z lidských pozdravovacích frází, kterou se zrovna nedávno naučil. Dean však nevypadal moc potěšeně, jak rychle se jeho anděl učí komunikačním dovednostem, ne, byl spíš po čertech naštvaný.
"Rád mě vidíš, rád mě vidíš," opakoval lovec, naprosto vyvedený z míry. "Kurva, Cas, zrovna se sprchuji!"
Anděl se rozhlédl kolem, jako by si až teď všiml, že stojí ve sprchovém koutě a to ve svém obleku s modrou naležato uvázanou kravatou, baloňáku a lakýrkách, pak však pohled opět stočil na Deana, kterého projel od špiček u nohou po hlavu a zase zpět než se jeho pohled zakotvil v Deanových jasně zelených očích. "Už to tak vpadá," pravil nakonec osvíceně.
"Už to tak vypadá! Nekecej Sherlocku!" začal celý rudý opět křičet Dean.
"Nerozumím tomu, jsi naštvaný. Udělal jsem něco špatně?" anděl se zamračil a v chápavém gestu naklonil hlavu na jednu stranu.
"ANO! Sakra, vždyť jsem nahej!" vyštěkl ještě jednou Dean v záchvatu vzteku, pak však náhle utichl.
"Jsi," přikývl Castiel stále nechápající, kde je problém, do náhlého ticha a Dean si uvědomil, že možná pro nadpozemskou bytost, jako byl Cas, mohly být lidské zvyky i intimita naprosto cizím pojmem.
Lovec si unaveně povzdechl a nervózně přešlápl z jedné nohy na druhou. V hrdle najednou měl knedlík a zoufale si začal uvědomovat trapnost celého okamžiku. Tohle bude těžké! Jak jen mu to má správně vysvětlit?
"Poslyš, Casi, já vím, že ses tu objevil asi z dobrého důvodu. Že se mnou musíš naléhavě mluvit a tak…" pravil Dean pomalu a rozvážně, Castiel horlivě přikývl. "Ale lidé potřebují něco jako osobní prostor."
"Osobní prostor?" zopakoval anděl.
"Ano, osobní prostor. Víš, nemůžeš se jen tak někomu zjevit ve sprše, nebo být tak blízko něho, že se vaše nosy téměř dotýkají. I když jsou si lidi blízcí… velmi blízcí, přátelé nebo i bratři, jsou věci… intimní věci… které lidé nechtějí, aby ten druhý o nich věděl, nebo viděl," zasnažil se Dean.
Nevypadalo to však, že by to Castiel nějak pojmul. Ne, ten stále stál na místě a zamyšleně se díval do Deanových očí, jako by v nich hledal odpověď a Dean byl čím dál tím víc nervóznější a nervóznější. Poté se však nakonec ozval Casův hluboký chraplavý hlas. "Ale Deane, já jsem ten, co tě pevně chytil a vytáhl ze záhuby. Vytáhl jsem tě z pekla a znám dobře, velmi dobře tvoji duši, tvoji nenávist, tvoji lásku, tvůj strach, i všechny tvé touhy. Vytáhl jsem tě z pekla a byl jsem to také já, kdo opět sestavil tvoje tělo…" pravil Castiel, přistoupil ještě o krok blíže k lovci, tak jak to měl ve zvyku, a Dean téměř zadržel dech. "A není jediný detail na něm, s kterým bych nebyl… obeznámen," vydechl nakonec anděl a Dean, kdyby tuto větu nepronesl jeho nejlepší přítel, byl by přísahal, že to mělo vyznít značně eroticky. Ne, to pravděpodobně byla ta nejerotičtější věta, co kdy slyšel… Pane Bože, pude do pekla… zase!
Dean na sucho polkl. "Jo, myslím, že chápu, kde je problém, ale no… Nemohl bys prostě dodržovat tyhle hloupé lidské věci, jako je osobní prostor, bez ohledu, jak nesmyslné jsou?" poprosil lovec svého anděla.
"Dobře, jak si budeš přát," kývl nakonec Castiel.

Skutečná FBI - 04

29. října 2014 v 14:12 Moje povídky

Lovec


Derek Morgan se probudil s křikem a děsivou bolestí hlavy na posteli motelového pokoje. Co? To všechno byl jen sen, a on to včera jen trochu přehnal s pitím?! Ne, počkat, jestli ano, tak proč je v motelu a ne doma? To se tak strašně zřídil, když měl případ?! Ne to ne! Tenhle pokoj ani teď, když se úplně probral, nemohl poznat. Nebyla tam, kromě věcí, které měl u sebe, když vešel do toho domu hrůzy, jediná jeho věc, ale to neznamenalo, že pokoj byl prázdný.
Na nočním stolku hned vedle postele ležela lékárnička s napůl vytahanými věcmi a kolem se válely hadříky ušpiněné od krve a obvazy. První pomoc, která byla použita přímo na něj samého. Měl obvázanou hlavu a pravou ruku. Na stole ještě o pár kroků dál ležel otevřený laptop se spoustou papírů. Morgan se zvedl a přešel k němu. Počítač byl zapnutý a připojený k internetu, na jeho monitoru byl článek o démonovi jménem Agramon. Na stole hned vedle se válely spisy obětí, fotky z policejní kartotéky a několik vytištěných papírů o historii toho domu. Morgan by to i obdivoval jako skvělou policejní práci, kdyby to ovšem byla policejní práce a ne něčí posedlost. Hned totiž na židli vedle byla zelená vojenská taška a obsah v ní dával tomu všemu úplně jiný rozměr. Byla plná zbraní, nožů mačet, pistolí, brokovnic, byly tam i světlice, lopata, několik pytlíků soli, láhev vody, ve které plaval růženec, a dokonce něco, co se podobalo velikému trnu nebo části kopí a celé to zářilo.
Bezva, takže to celé nebyl sen, ani ho nezachránila nějaká dobrá duše, která se o případ těch zmizelých lidí v strašidelném domě zajímá, ale pravděpodobně ho unesl onen neznámý, když tratil vědomí. Něčím a někdy ho nadopoval, vystrašil ho a teď je tady, nebo ne?! Jestliže ho unesl neznámý, proč se obtěžoval ho léčit? Proč mu nesebral služební zbraň, kterou stále měl u pasu? Proč mu nesebral mobil? Proč ho nesvázal a proč ho nechal tady a samotného s tím vším? Možná neočekával, že se probudí tak brzy. Nebo trpí rozdvojením osobnosti, jedna stránka je vrah a druhá se snaží lidi chránit, ale jedna neví o druhé. To by to možná vysvětlovalo, ale takový jev skombinovaný s náboženskými bludy byl tak hodně vzácný, že Morgan skutečně netušil, co si o tom má myslet.
Náš agent FBI se dál prohrabával taškou, až narazil na několik falešných pasů, občanek a odznaků různých úředníků státní správy včetně odznaku FBI. Na všech těch falešných dokladech byla však tatáž fotografie toho samého člověka. Vysokého mladíka, kterého včera viděl na pouti, toho novináře, který chtěl jít také do domu hrůzy. Morgan se zamračil. To nedávalo žádný smysl! Položil jeden z důkazů na stůl a ofotil si ho do mobilu, poté zavolal Garciové.
"Och tak ty máš odvahu mi zavolat jo! Hotch tě pošle někam, kdo ví kam, a ty se mi celé dlouhé dny neozveš. Jsem na tebe naštvaná! Víš, jaký jsem měla o tebe strach!" vyčetla mu okamžitě bez pozdravu.
"To je mi moc líto, má krásná beruško. Slibuji ti, že jakmile se zase dostanu domů, tak ti vše vynahradím," slíbil ji Morgan, ale zrovna si nebyl vůbec jistý, jestli se domů kdy zase dostane. Ta noc v domě hrůzy ho poznamenala.
"No, dobře, omluva přijata, tak co potřebuješ od studny veškerého vědění, můj čokoládový Bože?" zašvitořila okamžitě Garcia.
"No, myslím, že něco mám," začal Morgan.
"Myslíš, že něco máš, to nezní moc přesvědčivě," pošťuchovala Morgana jeho nejlepší kamarádka.
"Ne, není, zlato, já…" Morgan chtěl Garciové všechno říct. Říct jí, že nemá páru, co se tu děje, že včera prožil jeden ze svých nejčernějších momentů života, že ani vlastně neví, kde je, a že se asi zbláznil. Ale nešlo to, nemohl!
"Dereku, co je, děsíš mě?!" špitla Garcia po Morganové dlouhé odmlce.
"Nic, jen… pošlu ti fotku a chtěl bych, abys mi zjistila, kdo to je a jeho minulost," řekl Morgan.
"No, a to pro mě nemáš ani jméno?"
"Mám spoustu jmen, ale pravděpodobně falešných," pokýval Morgan hlavou jako by ho Garciová mohla vidět.
"Víš, že po mě chceš nemožné?" broukla Grarciová.
"Já vím, drahoušku, ale tak nějak tuším, že jsi víla a dokážeš zázraky," řekl Morgan.
"Dobře, teď jsi mě dostal, máš to mít, ale bude mi to chvíli trvat," zasmála se Grarciová a ukončila hovor. Zrovna jako na zavolanou, protože v tu chvíli se otevřely dveře od pokoje motelu a dovnitř vstoupil onen podezřelý.
Morgan neváhal a okamžitě ho sejmul k zemi. Ten klučina možná mohl vypadat neškodně, ale ne potom, co viděl Morgan tu tašku a papíry o případu, to bylo jednání chladné, uvážené a s plánem, navíc znal Reida a věděl, že i s takovou postavou se dá ledasco.
"Hej, hej, klídek chlape. Já ti nechci ublížit, kdyby jo tak jsem tě kliďánko mohl nechat v tom strašidelném domě. Nechtěl jsem tě unést, a kdyby to nebyla asi ta jediná možnost, jak ti zachránit krk, tak bych se vážně nenamáhal. Vážně chlape, bez urážky ale víš, kolik váží ty tvoje svaly?!" zaskřehotal mladík mírně přidušen. Morgan váhavě povolil sevření obměkčen legrační poznámkou o své váze a mladíkovým nejistým úsměvem. Neznámí, se kterými se Morgan za celou svou karieru setkal, se většinou neusmívali, rozhodně ne, když leželi na zemi a byli dopadeni, byli to většinou zahořklí lidé, kteří se chtěli za něco mstít, ne mladíci sršící i v špatné situaci humorem. "Přinesl jsem ještě něco, co by ti mohlo pomoct na ty zuby. Pár sis jich vyrazil, když jsi asi spadl, to proto tě tak děsně bolí hlava."
"Snažíš se mi říct, že mě bolí hlava od zubů?" zabručel Morgan.
"No, ne tak úplně, schytal jsi pěknou ránu, ale nevěřil bys, kolik problémů můžou způsobit právě zuby. Měl jsem jednu pacientku, malou holčičku pořád plakala a…" mladík začal rychle drmolit, ale víc už ani říkat nemusel, Morganovi svitlo a ohromeně ho pustil.
"Ty… to jsi byl ty. Ty jsi nám volal ohledně té smrti Lily Bell?" řekl Morgan.
"Jo, nebyl to můj případ. Ale když jsem se zmínil do telefonu, kde byste mě když tak našli, nechtěl jsem, aby do toho tady zapletl kdokoliv z civilů," potvrdil Morganovu domněnku mladík a vyškrábal se na nohy.
"Není tvůj případ? Někdo z civilistů?" zamračil se Morgan. To se mu nelíbilo, takhle se vyjadřovali neznámí. Mluvili o boží válce a že musí pátrat po zlu, očistit tuto zemi.
"Civilisti, ty a ostatní lidé, kteří nejsou lovci," už v telefonátu se ten kluk vyjádřil, že "lidi neloví", co tím myslel? Lov to bylo další slovo, které používali neznámí, nebo analytici chování. Možná udělal chybu, když toho kluka pustil. Sakra tohle bylo jako na houpačce, chvíli si byl úplně jist, že ten kluk je vrah a pak už zas tolik ne.
"Lovci?!" zopakoval Morgan a mladík si povzdechl.
"Posaď se, podívám se ti na ty zuby," řekl najednou mladík s naprostou vážností, změnil tak efektivně téma a Morgan náhle kdoví proč, ho poslechl a vložil do něj důvěru. Což bylo s podivem, vzhledem k tomu, že ho mladík tím skalpelem a pinzetou asi klidně mohl zabít, anebo alespoň vážně zranit. Nic z toho se však nestalo. Ten kluk se nad ním sklonil, chvíli zíral do úst, pak sebral skalpel a trochu to zabolelo. Mladík mu podal sklenici s vodou a misku na vypláchnutí. Celá "operace" trvala chvilku, ale Morganovi se okamžitě ulevilo, jen doufal, že ten kluk mu nedal nic do té vody, ale tak snad ne.
"A je to, už by to mělo být o hodně lepší, ale být tebou stejně bych navštívil odborníka," prohlásil, když skončil, šel si umýt ruce, a pak se posadil ke svému noťasu. Rozhostilo se ticho a ten klučina seděl a díval se na Morgana, jako by na Morganovi bylo rozhodnutí, co bude dál.
"Víš, čeče, že můžeš kdykoliv odejít?" nakonec porušil mladík ono ticho sám s poznámkou, kterou Morgan rozhodně nečekal.
"Můžu?"
"Jo, můžeš. Můžeš jít pryč z tohoto pokoje a motelu. Můžeš jet i za svým týmem a řešit s nimi toho pseudo upíra. Což bych ti vlastně doporučil. Nebo můžeš zůstat tady a na vlastní pěst řešit ty pohřešovaný v domě hrůzy. To je docela blbá varianta, nerad bych, aby se ti něco stalo, když už jsem si dal tolik práce zachránit ti ten tvůj federální zadek. Jo, vím, že jsi od FBI a tvé jméno je Derek Morgan, viděl jsem tvůj průkaz. Ovšem myslím, že nejhorší varianta je, že bys mě zatkl. To bys také mohl. Nejsem blázen, Dereku, vím, co se ti honí hlavou. Neznám žádného lovce, který by vycházel dobře s policií, vidí v nás potencionální podezřelé, neoprávněně ozbrojené individua, podvodníky s kreditkami vydávající se za různé pracovníky státní správy, psychopaty trpící náboženskými bludy a vrahy… A je smutné, že ve své podstatě většinou z toho máte pravdu, ale nevyhrabáváme hroby a nepálíme těla jen tak pro srandu," vychrlil ze sebe mladík a Morgan na sucho polkl. Ten kluk se mu právě přiznal k několika vážným zločinům, nebo ne? Ale proč? To bylo divné, další věcí, kterou se od běžných neznámých tento kluk, pokud byl duševně chorý, odlišoval. Co měl zkušenost, lidé s bludy nebyli schopni tak dobrého spojení s realitou, nebyli schopni uvědomit si, že by jim ostatní nevěřili, nebyli schopni racionálně myslet, neměl být ani schopen využít své dřívější znalosti, použít je v praxi. Ten kluk pokud, byl duševně chorý, neměl být schopný ho vyléčit, ale přesto mu pomohl. A co to že mluvil v množném čísle? "My lovci," je jich snad víc? Podlehl tedy tento mladík nějaké sektě, davové psychóze, ale ty většinou fungují, jen když jsou člověku ostatní lidé z té sekty na blízku, nebo je s nimi v neustálém kontaktu, ale mladík vypadal, že jede už několik týdnů, měsíců možná i let sám na vlastní triko.
"To je to co děláš: podvody, kupuješ si zbraně, vykopáváš hroby a pálíš těla?" snažil se to celé pochopit Morgan.
"Víš, kolik ročně nevysvětlitelně zmizí lidí? Víš, kolik se stane podivných neobjasněných vražd? Nikdy, nikdo nezmizí jen tak… a hlavně ne v noci. Policie a FBI není jediná, kdo se stará," neodpověděl Morganovi mladík a místo toho pokračoval dál. "Pak bys také mohl tady zůstat a řešit případ se mnou," pravil z ničeho nic. Bezva takže teď od podezřelého skočili k parťactví? "Když jsi byl v tom domě, co si viděl?" A teď už je ten klučina i u výslechu?
"Já, viděl jsem tam Rachel McCallovu, zavražděnou. Měla rozčesané krční tepny a na zemi byl jakýsi ornament. Přišel jsem k ní a zavřel ji oči, pak jsem šel nahoru do patra a tam byla zase ona, zase její tělo. Nechápal jsem to, seběhl dolů abych… já nevím, ujistil se, že je pravda to, co vidím… že jsou dvě, ale dole už nebyla Rachel McCallova, ale má bývalá parťačka Elle Greenaway… mrtvá ležící tam stejně jako Rachel, ale najednou se pohnula a mluvila na mě… Vyčítala mi, co se jí stalo, že jí jeden vrah napadl doma, a nikdo jí z nás neochránil… Vyděsil jsem se, bál jsem se… Rozběhl jsem se zběsile pryč a najednou jsem neutíkal pryč z domu, ale prostě pryč od nebezpečí od muže, co mě honil… Muž, který mě v dětství tyranizoval…" Morgan netušil, proč s tím mladíkem spolupracuje, proč mu svěřuje možná důležité informace o případu i osobní věci, ale když už začal, jako by cítil potřebu se vyzpovídat. Svěřit se s tou hrůzou, i když ten kluk mohl být onen neznámý a byl každopádně podivín. "Musel mě někdo zdrogovat."
"Možná," souhlasil mladík. "Nebo, také ne. To co jsi mi popsal, dává smysl."
"Jak to myslíš, že dává smysl?" nechápal Morgan.
"Neviděl jsi pod tělem Rachel McCallové tento symbol?" zeptal se mladík a podal jeden z papírů zpátky Morganovy. Byl to jednoduchý nákres, ale nebyl o tom pochyb. Bylo to přesně to, co náš agent FBI viděl tu noc nakreslené krví na zemi pod zesnulou.
"Jo."
"A na stěnách také nebyla slova: strach, timore a Agramon?" ptal se dál mladík.
"Ano, co to znamená?" zavrtěl hlavou Morgan.
"Timore je latinsky strach a Agramon je démon strachu. Symbol na zemi je a byl vždy používán jako obětní, o čemž svědčí poloha Rachel i prolitá krev…" Mladík už to zase ze sebe chrlil a podával Morganovi různé papíry. "Rachel McCallová byla rodinný typ, ten co by dal za rodinu vše. Daniel Jones byl hluboce zamilován do své přítelkyně. Sofie Grayová byla odhodlaná udělat vše pro svou kariéru. Esme Hallová byla členkou charity. Gabriel Cook byl knězem. Korniel Lewis se živil na jedné z tísňových linek, pomáhal lidem překonávat překážky. Anael Leeová zase měla těžký život, jako mladé ji zemřela při autonehodě celá rodina, a pak ji zavraždili adoptivní rodiče, když jí bylo 24, onemocněla a na půl těla se stala chromou, přesto však se nevzdala a stala se populární autorkou komixů. Rodina, láska, cílevědomost, pomáhání druhým, víra, odhodlání překonávat překážky, schopnost vidět i v těch nejtěžších okamžicích vždy světlo, to jsou věci, které musí strach překonat, aby se člověka mohl úplně zmocnit, a také jsou to oběti, které jsou potřeba k rituálu k povstání démona Agramona," vysvětlil mladík.
"Myslíš, že ten nějaký maniak tady se pokouší vyvolat démona strachu?!" nedokázal tomu všemu uvěřit Morgan, ale ten kluk měl pravdu. To co mu předestřel, dávalo smysl. "Pane Bože, co ten neznámý udělá, až se mu to nepodaří?"
"Toho bych se nebál. Spíš bych si položil otázku: Co bude, když se mu to podaří?"



Jak pozorným čtenářem jste byli při čtení novely Lháři?

27. října 2014 v 17:14 Koš

Jak pozorným čtenářem jste byli při čtení novely Lháři?



  1. 1. Jak se jmenují hlavní hrdinové?
  2. a) Dr. Roman Procházka a David Hajman
  3. b) Dr. Radek Procházka a Derek Hajman
  4. c) Roman Zakázka a David Hamman
  5. d) Roman Hajman a Dr. David Procházka

  1. 2. Hlavní hrdinové předstírají, že jsou...
  2. a) Přátelé
  3. b) Kolegové
  4. c) Že se neznají
  5. d) Že jsou milenci

  1. 3. Pro jakou agenturu hlavní hrdinové pracují?
  2. a) Federální úřad pro vyšetřování
  3. b) Ústřední zpravodajská služba
  4. c) Bezpečnostní informační služba
  5. d) Úřad pro zahraniční styky a informace

  1. 4. Kolik bylo nakonec mrtvých obětí?
  2. a) 10
  3. b) 21
  4. c) 20
  5. d) 1

  1. 5. Jak se jmenuje kolegyně našich dvou hrdinů z agentury, kterou tam asi dvakrát zmiňují?
  2. a) Katka Prášková
  3. b) Katka Nováková
  4. c) Eva Prášková
  5. d) Eva Nováková

  1. 6. Mrtvá manželka jednoho z hlavních hrdinů byla?
  2. a) Lenka
  3. b) Jitka
  4. c) Hanka
  5. d) Jana

  1. 7. Oblíbeným filmem jednoho z hlavních hrdinů je?
  2. a) Slečna drsňák
  3. b) Sám doma
  4. c) Poslední skaut
  5. d) Spiderman

  1. 8. Hlavní hrdina, který příběh vypráví, má...
  2. a) Tři doktoráty
  3. b) Doktorát z psychologie
  4. c) Tři doktoráty a bakaláře z dopravy a chemie
  5. d) Nemá nic, je jen agent

  1. 9. Váňa a Nataša jsou...
  2. a) Přátelé
  3. b) Sousedé
  4. c) Sourozenci
  5. d) Milenci

  1. 10. Ústředním motivem celé novely je...
  2. a) Láska
  3. b) Pomsta
  4. c) Nenávist
  5. d) Lež





Správné odpovědi:
1. a), 2. d), 3. c), 4. b), 5. a), 6. b), 7. b), 8. c), 9. c), 10. d)





Trýznivý život superhrdiny

22. října 2014 v 22:26 Moje povídky

Trýznivý život superhrdiny


Byl již chladný večer, vítr pofukoval, vypadalo to na klidnou noc, ale já stejně byl v ulicích, provětrat si trochu hlavu. Dvojí život mi už začal lézt pěkně na mozek a já zoufale přemýšlel, kdy se můj svět stal noční můrou dítěte v podobě černých slizů z cizích planet, mutantů měnících se v různá napůl lidská napůl zvířecí stvoření, šílených vědců, zloduchů vystřižených jak z knih o Jamesi Bondovi, upírů a sboru jiných superhrdinů, kteří byli nemlich stejně potrhlý jako já.

Přistál jsem na svém obvyklém místě vedle svého "přítele" Pana Ohavného, jak jsem ho před lety pojmenoval, a zahleděl se na své milované město. "Tak co, nějaké novinky?" zeptal jsem se kamenné sochy démona vedle mě a… nic. Pan Ohava zůstal beze slova a pochybu stát na místě. "Jo jasně, u mě také vše při starém. Znáš to, objeví se nějaký psychopat, za jeho zločiny jsem obviněn já. Dívka mých snů mě pozve na rande, na které se nedostavím, protože zrovna v tu dobu zachraňuji někomu život a očišťuji své jméno. Zatočím s tím grázlem, je ze mě hrdina, ale dívka se na mě naštve a najde si někoho jiného," řekl jsem a opět pohlédl na Pana Ohavu a jeho tvář zkroucenou v nějaké hrůzostrašné, děs nahánějící a znechucené grimase. "Jo, taky si myslím," pokýval jsem hlavou. "No, ještě že mám tebe, ty mi vždycky zlepšíš náladu jediný, který mě chápe a směje se i mým vtipům, díky, kámo."

Poplácal jsem sochu po zádech a pak jsem vystřelil další pavučinu na protější stěnu, připravil jsem se tak na dokončení mého kolečka městem. Pevně jsem chytl síť, odrazil jsem se od budovy, a když jsem tak učinil, tak musím říct, že nehledě na to jak moc mě takovýto život štval, zrovna v tom okamžiku v letu jsem byl na chvíli šťastný.


Poezie Pauly Nancy Millstone - Schovává se ve stínu

20. října 2014 v 23:03 Moje povídky

Schovává se ve stínu


Schováváš se v temném stínu,
doufáš tak, že na tebe nenajdou špínu.
Víš, kdo jsi, nechceš, aby to věděli druzí,
raději ať žijí obklopeni krásnou iluzí.

Žiješ sám v nejistotě a s nedůvěrou,
raději od lidí a vztahů daleko stranou.
Nemusíš se bát, že tě někdo bodne do zad,
zato však víš určitě, že tě nikdo nemá rád.

Schováváš se plný strachu ve stínu,
svou tvář neukážeš světlu slunečnímu.
Nevíš jaké je se spálit, přesto se toho tak bojíš,
že raději celý život v děsivé zimě a chladu strávíš.



Recenze na Pan Kaplan má třídu rád

17. října 2014 v 17:02 | Já |  Mé recenze

Recenze na Pan Kaplan má třídu rád


Obecně o divadelním představení:

Pan Kaplan má třídu rád je komedie založená na slovních hříčkách, jazykových bariérách a obecně na jazyce. Původně se jednalo o několik povídek v časopisu The New Yorker jež napsal Leo Calvi Rosten, které se staly tak populárními, že vyšly nakonec i knižně ve dvou svazcích "Studium Hymana Kaplana" a "Návrat Hymana Kaplana", dále pak v jednom svazku "Ó, Kaplane, můj Kaplane!" V češtině máme překlady dva, první z čtyřicátých let z pera Pavla Eisnera a jedná se pouze o první knihu a druhý překlad od Antonína Přidala. Já měla tu radost vidět volně upravenou verzi režiséra Miroslava Hanuše v divadle ABC, která vychází z prvního překladu.
Příběh se odehrává na začátku druhé světové války v Americe a pojednává o jedné třídě, kurzu angličtiny pro cizince. Je to tedy o partě studentů (Oldřich Vízner, Lubomír Lipský, Stanislav Fišer, Jiří Klem, Hanuš Bor, Jan Szymik, Martin Písařík, Jan Meduna, Věra Nerušilová, Jana Drbohlavová, Hana Doulová, Veronika Gajerová, Barbora Poláková) a jejich profesorovi (Jaroslav Vlach), který se je snaží naučit a zdokonalit jejich jazyk a komunikační dovednosti aby mohli složit zkoušku a stali se tak právoplatnými občany Ameriky. Celé představení je prokládané mimo jiné písněmi a tanečními vložkami.


Pro a proti, proč se přijít na toto představení podívat…

Představení mělo obrovský úspěch, jednalo se o 200. reprízu, což je pro tak malé divadlo výjimečné, takže byla taková zvláštnost, jako poděkování divadla a diváků hercům, každý z diváků našel pod svým sedadlem papír se srdíčkem, který na povel poté při děkovačce všichni zvedli. To se mi zdálo jako vcelku zajímavý a milý nápad a musím říct, že je také obdivuhodné, že skutečně žádný z herců, pro které to bylo překvapením, o tom nevěděl. I když tato hra je podle mého názoru docela mezi lidmi známá, tak stejně považuji i za takový ukazatel oblíbenosti i to, že ač hra začala v 17:00, už několik dní předem byla úplně vyprodána.
Mně osobně se hra velmi líbila, i když nebyla jsem zas tak úplně z toho odvázaná jako jiní diváci. Mám ráda hrátky s jazykem, komedie ze školního prostředí, přeci jen pořád mám k tomuto prostředí blízko, a četla jsem i knihu Leoa Rostena. Když porovnám knihu s hrou, v této hře mají ostatní postavy mimo profesora Parkhilla a Hymana Kaplana daleko více prostoru a Hymana Kaplana můžeme vidět skoro jen jako jednoho z více žáků, zde působí trochu jako podlejzačský a vzájemné hašteření je zde daleko více vyostřeno, oproti tomu kniha nabízí třídu z pohledu profesora Parkhilla, ovšem není napsaná v ich-formně, a Hyman Kaplan vystupuje jako ústřední postava, žák který je hodně snaživý, ale takový prostý ňouma.
Celé představení, jak jsem již zmínila, bylo protkáno řadou písní a tancem, které možná měly mít nějaký význam a souvislost s danou zemí odkud ten či onen žák patřil, popřípadě s dějem a dobou kdy se to má odehrávat, ale ač bylo jinak celé představení v češtině, jednotlivé písně byly v původním znění a divadlo nemělo tabuli s překlady. Vyplatilo se tedy dané písně znát, nebo si předem alespoň pročíst program. Jinak však dané písně byly na živo s tím, že i někteří herci hráli i na některé hudební nástroje. Stejně také musím zmínit moc povedenou k nim taneční choreografii.
Výkony herců byly skvělé a kostýmy mírně nadsazené ovšem správně v rámci vyznění celé hry. Ovšem představení obsahovalo i to, že čas od času herci psali na tabuli, na kterou, zvláště pokud divák seděl v posledních řadách, nebylo moc vidět. Co bych však brala jako za takový největší zápor celého představení, je jeho délka. Celé představení trvalo tři hodiny, což mě osobně se zdálo dlouhé na styl humoru, který nese. Myslím, že větší údernost a razance kratšího díla by tomu prospěla.
Divadlo ABC je jinak vcelku menší, ale moderní divadlo nacházející se ve Vodičkově ulici. Podzemní divadlo s občerstvením a pohodlnými židlemi. Divadlo má své podle mého, přehledné webové stránky, kde si můžete nejen přečíst program, ale i umožňuje zarezervování míst popřípadě rovnou koupi lístků. Ke hře si také můžete koupit CD.

Hodnocení: 6/10

Doporučuji:

Všem, kteří mají rádi školní komedie, nebo obecně komedie, hrátky s jazykem, cizincům, kteří již dobře ovládají češtinu, ale ještě si dobře pamatují, jak je obtížné být a učit se jazyk jiné země.

Skutečná FBI - 03

11. října 2014 v 15:59 Moje povídky

Dům hrůzy


Moragan se zeptal ještě na několik otázek ohledně případu toho muže i ostatních lidí na pouti, kteří o tom mohli něco vědět, nic moc se však nedozvěděl. Vyslechl také rodiny pohřešovaných obětí, což mu přineslo jen značnou bolest hlavy, protože oběti patrně kromě značné dávky sebedůvěry a toho, že měli rády matějské a horory, nic dalšího nespojovalo. I po neznámém informátorovi jako by se slehla zem. A tak nějak uběhl celý den i večer až byla půlnoc a Morgan stanul před strašidelným domem, po mladíkovi však naštěstí ani vidu ani slechu. Morgan zadoufal, že ten hoch přeci jen upustil od svého hloupého nápadu, ale to bylo spíše zbožné přání. No, ale to teď bylo jedno, jestli tu mladík byl, nebo ne, Morgan byl stejně odhodlaný vstoupit do domu. Přeci jen doufal, že v domě najde něco, co mu ukáže další směr, a tak se náš hrdina teple oblékl, popadl odznak, pistoli, baterku, zhluboka se nadechl chladného nočního vzduchu a vstoupil do domu.
Zpočátku to bylo to, co čekal. Napůl rozbořený starý barák, kde se člověk prostě bojí, že se pod ním něco propadne, nebo na něj něco spadne, což je oprávněná úzkost a sem tam mu přeběhne mráz, když si přečte několik sgrafitů na stěnách, které nehlásily nesmyslné tegy, ale byly tvořeny nápisy typu: "POMOC!" "POZTE MI!" "BĚŽTE PRYČ!" "ZDE OŽÍVAJÍ NOČNÍ MŮRY!" "TEMNOTA PŘICHÁZÍ!" "ZDE PŘEŽÍVAJÍ JEN MRTVÍ, PROTOŽE MRTVÍ SE NEBOJÍ" "MRTVÍ NEMAJÍ STRACH" Morgan si odfrkl, tihle lidi z matějské, neměli peníze na to postavit tradiční strašidelný dům a tak si proto vybrali zchátralý barák, ale jejich představivost o tom, co by člověka mělo děsit, byla evidentně dost chabá.
Jenže pak se něco změnilo. Na stěnách se začala objevovat pořád tatáž slova, vlastně jen jedno slovo. Strach!
"STRACH!"
"STRACH, STRACH, STRACH!"
Pořád a pořád dokola, dokonce teď už ani to nebyla sgrafita naškrábané fixem nebo nastříkaná sprejem, ale často byla namalovana na stěnu jakousi červenou až hnědou barvou, jindy zase vyškrábana do zdi. OK, předtím to byla jen hra, trapné pouťové kousky, jak hosty domu hrůzy vystrašit, tohle však už zas tak trapné nebylo a nápisy na něj začali křičet v chóru strachu a síly.
"STRACH, STRACH, STRACH, STRACH, STRACH, STRACH, STRACH, STRACH, STRACH!"
"STRACH…"
"HCARTS…"
"TIMORE…"
"TIMORE…"
"TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE!"
Morgan polkl. Tohle začínalo být vážné, ale zatím náš velký agent FBI, nepociťoval onen strach, nebo úzkost, snad jen mírné znepokojení, jenže to trvalo jen do chvíle, než ji spatřil. Rachel McCallová, ta krásná sedmnáctiletá dívka s úžasně nádhernými blond vlasy a štíhlou postavou, pro kterou tak moc její rodiče plakali, tu ležela nehybně na starém otlučeném stole v obýváku s podřezanými tepnami. Všude bylo plno krve. Byla na stole, na zemi, kde tvořila jakýsi podivuhodný ornament. Kdyby to viděl Reid, určitě by hned věděl, co to znamená, naneštěstí tu nebyl a Morgan mohl jen odhadovat, že neznámý použil Rachel jako oběť k nějakému rituálu. Bezva, takže asi někdo trpící náboženskými, nebo satanistickými bludy. Morganovi se udělalo nevolno, ne kvůli tomu děsivému výjevu, jenž se před ním teď zjevil, ale hlavně kvůli štiplavému zápachu síry smíchaného se smradem z již rozkládajícího se masa mrtvé. Viděl již spoustu míst činu, a byl i u mrtvol starších než Rachel, přesto tohle bylo trochu něco jiného. Bylo v tom něco ďábelského, něco co překračovalo jeho zkušenosti a rozum. Přesto se však vzchopil, přemohl se a došel až k ní.
"Je mi to tak líto, Rachel," zašeptal smutně a zavřel jí mrtvé oči. "Nevím, zatím kdo ti to provedl, ani proč lidi nešli pohřešované hledat do domu, když se ztratili, tady takhle by tě rozhodně museli najít. Nevím zatím, co se tu děje, ale přísahám ti, že na to přijdu," slíbil zesnulé a pak se rozhodl jít dál.
"STRACH…"
"STRACH, STRACH, STRACH, STRACH, STRACH, STRACH, STRACH, STRACH, STRACH!"
"HCARTS…"
"TIMORE…"
"TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE!"
"EROMIT"
"AGRAMON…"
"AGRAMON, AGRAMON, AGRAMON, AGRAMON, AGRAMON, AGRAMON, AGRAMON, AGRAMON!"
Morgan vystoupal po schodech do druhého patra a opět narazil na stejnou místnost, obývák, který byl přesně nad tím dole a byl s ním totožný i s Rachel McCallovou. Ach můj Bože! To je nemožné, to nejde! Morgan vytřeštil oči a přiběhl k tělu, ale nemýlil se, byla to zase Rachel! Copak zabloudil a sešel zase zpátky dolů? Ale to by Rachel měla zavřené oči… Jak tohle u všech rohatých bylo možné? Pokud věděl Rachel, neměla dvojče, tak jak! Morgan se obrátil na patě a rozeběhl se dolu k druhému tělu. V hlavě mu začal zvonit chór z nápisů na stěnách.
"STRACH, STRACH, STRACH, STRACH, STRACH, STRACH,S TRACH, STRACH, STRACH!"
"TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE!"
"AGRAMON, AGRAMON, AGRAMON, AGRAMON, AGRAMON, AGRAMON, AGRAMON, AGRAMON!"
Seběhl ze schodů, sotva na nich neuklouzl a nenatloukl si. Vběhl do obývacího pokoje dole, kde na stole ležela… Elle Greenaway! Jeho dávná parťačka z tymu, kterou napadl neznámý a skoro zabil, která se poté změnila, zabila jiného neznámého a odešla z ABU. Celý tým včetně Morgana si nikdy nepřestal vyčítat, co se jí stalo, a teď tu ležela, mrtvá, podřezaná stejně jako Rachel McCallová. Morganovi vyschlo v krku. Jak tohle bylo u všech svatých možné? Jenže to nejděsivější mělo teprve přijít.
Mrtvá Elle se pohnula. Otočila hlavu na Morgana a otevřela oči. "Proč jsi mi to udělal, Dereku? Proč jsi nešel tenkrát se mnou? Proč ses mě nezastal?" pravila a Morganovi v tu chvíli ztuhla asi všechna krev v žilách. Poprvé za celou tu dobu, co dělal tuhle zatracenou práci, ho ovládl strach. Vzal nohy na ramena a znovu se rozeběhl, ani nevěděl kam, prostě pryč.
"STRACH, STRACH, STRACH, STRACH, STRACH, STRACH,S TRACH, STRACH, STRACH!"
"TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE!"
"AGRAMON, AGRAMON, AGRAMON, AGRAMON, AGRAMON, AGRAMON, AGRAMON, AGRAMON!"
Morgan zběsile utíkal. Hlava mu třeštila, srdce mu tlouklo o závod a dům jako by byl náhle nekonečné bludiště chodeb a pokojů. Velký silný a skučený agent FBI se jen jednou bál takto moc ve svém životě jako teď a to byl ještě dítětem. Dítě pod rukou koordinátora místního mladického centra, který ho sexuálně zneužíval.
Najednou jím byl v tomto zchátralém domě hrůzy zas a Carl Buford ho pronásledoval, křičel: "Počkej, ty zmetku, až tě chytím! Si to šeredně odskáčeš, ty parchante nevděčná!" A Derek se snažil, skutečně se snažil uniknout, ale nešlo to. S každým krokem Carl Buford byl blíž a blíž. Derek škobrtnul a svalil se ze schodů do sklepa. Bouchl se do hlavy a ztratil vědomí.



Z celého srdce

7. října 2014 v 10:50 Moje povídky

Z celého srdce


"Merline, já si pamatuji," špitla tiše Gwen, jako by se snad za to až styděla. Byl chladný večer, když už byli na cestě spět domů od jezera a oni seděli v tichosti u ohně. Arthur s Mordredem již dávno spali, Merlin si vzal hlídku a Gwen po tom všem nemohla usnout. Něco královnu velmi trápilo.
"Ne, to je v pořádku. Nemůžeš za to, co se stalo. To jsi nebyla ty to všechno Morgana, nemohla jsi s tím nic dělat. Vzpomínáš, já také byl jednou pod jejím kouzlem a pokusil se Arthura zabít," pravil Merlin klidně a vyrovnaně. Královna se zahleděla na profil svého nejlepšího přítele, jenž ji asi nikdy nepřestane udivovat. Merlin se hrbil u ohně, jeho ostré rysy v plápolajícím světle mu teď v té atmosféře dávaly až záhadný zjev. Pan tajemný Merlin, to by bylo vzhledem Merlinové povaze za normálních okolností k smíchu, ale jak Gwen řekla, ona si pamatovala!
"Já vím, ale i tak, co jsem dělala, si nikdy neodpustím," řekla Gwen a na chvíli se odmlčela. Merlin na to nic neřekl, nebylo co, on na jejím místě byl a je jistím způsobem stále. "Ty jsi to věděl!" prolomila opět ticho Gwen. "Celou tu dobu."
"Měl jsem podezření," kývl čaroděj hlavou.
"Ne, ty jsi neměl jen podezření. Ty jsi věděl, aktivně jsi proti Morganě projil, věděl jsi, vždy víš! Morgana, Agravaine a teď já… Ona má na tebe vztek, větší než na mě, větší než na Arthura. Ona se tě bojí! Já jsem se tě bála, když moje mysl patřila Morganě a ty jsi stál na druhé straně, viděla jsem tvoji moc. Jako bych potkala jiného člověka," vydechla sklíčeně Gwen.
"Jsem stále to hloupé nemehlo, které jsi před lety potkala. Víš, že pro tebe a Arthura bych udělal cokoli," upozornil ji.
"Ano, a to mě právě děsí."

Poezie Pauly Nancy Millstone - Jsem plná

3. října 2014 v 17:00 Moje povídky

Jsem plná


Jsem toho plná,
jsem ten blázen,
jsem na tom závislá,
já tak dýchám.

Nemůžu se udržet,
musím to ze sebe dostat.
Pokud tak neučiním,
sama sebe ztratím.

Jsem tak nemocná,
mám vysokou horečku.
Záchvat tvůrčího psaní,
buší mi uvnitř do lebky.

Pro většinu lidí,
Je to k nepochopení.
Většinu normálních lidí,
nic takového nesouží.

Nemají takové nutkání,
nebudí se z toho ze spaní,
a já vypadám jak idiot,
když o tom začnu mluvit.

Jako kdyby mě cosi posedlo,
jako kdyby mě něco hnalo.
Pořád dál, pořád tvořit,
nikdy a vždy bez konce.

Nebo se konec blíží
a já to v kostech cítím,
a proto musím běžet dál
dál a dál, zběsile utíkat…

…ke hvězdám.