Nejtěžším zločinem je promrhaní svého života a trestem za to je smutek a prázdnota v srdci.

Listopad 2014

Poezie Pauly Nancy Millstone - Básně Pauly Nancy Millstone

29. listopadu 2014 v 13:52 Moje povídky

Básně Pauly Nancy Millstone


Lidé se mě pořád ptají,
co ty moje básně znamenají.
Když jim jasně neodpovím,
tak prý o psaní nic nevím.

Báseň jedna perla, druhá brak,
špatné literatury údajně znak.
Jaká by však správně měla být?
Člověk by hned neměl soudit.

Čtenáři sedí, čtou a nechápu,
přesto však někdy koment píšou.
Já zatím stojím v ústraní,
možná s klíčem od rozuzlení.

Někdy dělám si pouze švandu.
Jindy zas slova za sebe jen kladu.
Mnohdy kritizuji společnost.
Ukazuji, jakou svět má barevnost.

Nenáleží jedna odpověď jedné otázce.
Možná tak akord v pěkné pohádce.
Někdy není autor jen ten, co to napíše.
Někdy právě čtenář je jím spíše.




Kontakt s ďáblem

24. listopadu 2014 v 18:19 Moje povídky

Kontakt s ďáblem


"Úspěšná policistka Dana Svobodová slaví další výhru v boji se zločinem."

"Malíř dopaden!"

"Ulice jsou opět čisté."

"Dana Svobodová, skvělý detektiv, zase zabodovala."

"Všechny krásné ženy si opět mohou oddechnout."

"Dana Svobodová postrach všech zločinců!"

Televize, noviny a obecně média mě milovaly, nadšeně tleskaly a opěvovaly náš úspěch. Byly šťastní, co pro veřejnost dělám, a nezajímali se, jak jsem toho všeho dosáhla. Měly by však? Jestliže moje práce má výsledky, jestli ti špatní sedí za katrem a já jsem žádný zákon neporušila, tak kdo by se pak zajímal? Kdo by se staral? No, evidentně můj šéf.
Měla jsem za sebou těžký den plný šílené honičky a střelby. Byla jsem naprosto unavená, ale také moc šťastná, že jsme konečně chytli Malíře. Muže, který přepadal ženy v temných uličkách, omámil je, svázal je a podřezal. Krev nechal vytéct do nádob a tu pak použil jako barvu na portrét svých obětí. O dalšího psychouše v ulicích méně! Měli jsme s kolegy oslavovat, měli jsme být někde v baru a popíjet, nebo v kavárně a cpát se ovocným dortem s takovým množstvím šlehačky, až by nám bylo zle, ale ono ne. Místo toho si mě po akci zavolal nadřízený s plánem mi opět promluvit do duše.
Začalo to jako obvykle. Karel mi vyčítal moje napojení na Michala Nováka, odsouzeného sériového vraha, jehož pomoci využívám již necelé dva roky a díky němuž jsme dostali za katr i Malíře. Opětovně na mě naléhal, ať s tím přestanu, že už teď to zašlo příliš daleko. Vykládal mi, co Michal dělal, když byl na svobodě, jak hledal a vraždil všechny ty lidi, kteří se podle něj dopustili smrtelného hříchu. Vysvětloval mi, že tím, že Michalovi dovolím, aby mi po telefonu radil, podněcuji tak jeho vražedné sklony, že díky mě, i když je v base, může defakto dál lovit. Chápala jsem jeho obavy. Koneckonců věděla jsem, co se o mně na stanici šušká, že patřím mezi ženy, které mají pro špatné kluky slabost, nebo že jsem naivní husa. Navíc Karel byl ten, komu se povedlo Michala před lety dopadnout, ale i tak jsem možná očekávala trochu víc důvěry od svého bývalého parťáka.
Jenže pak mi podal ten balíček. Poštu, která dorazila na stanici ani ne před čtvrt hodinou. Papírová krabice od bot, která už byla otevřená kvůli bezpečnostním opatřením. To však nebylo důležité, důležité bylo to, co bylo v ní. Lidská hlava, useknutá lidská hlava! Přesněji hlava našeho Malíře. "To bylo adresováno tobě, dokonce i se vzkazem: Pro moji krásnou a milou policistku nechť slaví další úspěchy," přečetl mi Karel z papíru, který byl u toho přiložen. Byl přesvědčen, že za to může můj netradiční konzultant, že se nechal unést a pomocí nějakého kontaktu mimo vazbu poručil přepadnout policejní vůz s Malířem, když ho převáželi do vazby. Nechal zavraždit našeho čerstvě chyceného pachatele a dva policisty vážně zranit. A za to všechno jsem podle Karla mohla jen a jen já.
To mě namíchlo, snažila jsem se bránit proti tomu obvinění, ale asi jsem to tak trochu přehnala a vysloužila jsem si suspenzaci, nebo pardon "nařízenou dovolenou". Prý že chce, abych se uklidnila a odpočinula si, jsem potom všem troch rozrušená a vyčerpaná. Pár dní dovolené mi údajně neuškodí. Jo tak to určitě! Co však člověk jako já nakonec zmůže, šéf je šéf? A tak jsem odevzdala placku a pistoli a poslušně zamířila domů.
Teď asi očekáváte, že se budu vyžívat ve svých pocitech, jak moc jsem byla naštvaná, rozčílená, unavená, a proč to, že jsem byla odsunuta "na dovolenou", je špatně, ale ne. Neřešila jsem to, byla jsem naprosto hotová, nemyslela jsem na nic, jen se těšila, až přijdu domů, uvařím si horký čaj s rumem a stočím se na křesle u televize.
Mezi tím, co jsem byla na cestě, se setmělo. Konečně jsem dorazila domů. Odemkla, vlezla do předsíně, sundala své kecky a ještě potmě zamířila do obýváku, kde u všech svatých stál on! Hleděl z okna mého bytu pozoruje tak projíždějící dole tramvaje a večerní shon. Měsíční svit a světlo pouličních lamp mu jen z časti odhalovalo jeho hrubě tesanou zachmuřenou tvář. Ruka mi sjela k opasku, kde jsem měla ještě před pár hodinami služební zbraň.
"Sakra!" zaklela jsem, čímž si mě všiml, jeho ústa se roztáhla do širokého úsměvu a otočil se.
"Dano, zlatíčko, moc rád tě vidím," pozdravil jako by nic.
"Moc rád mě vidíš, dohajzlu, co tu děláš," zasyčela jsem zběsile.
"No, zatím jsem nedělal nic, jen čučel z okna a čekal na tebe," pokrčil bezstarostně rameny a stále se tak rošťácky šklebil.
"Nedělej ze sebe debila, máš bejt kurva ve vězení?!" Ano, přesně tak! Měl být ve vězení a bezmocný… Jen mě k užitku.Proto jsem se za něj bila, nechala si sebrat odznak a zbraň. Ale takhle jestli ten idiot utekl, tak jsem se mýlila. Mýlila jsem se tak moc! A on skutečně zavraždil Malíře a zranil ty policisty, a teď co?! Také mě napadne?
"Jo, možná… Jak se ti líbil dárek?" zeptal se a já na sucho polkla. Jasně lidská hlava v papírové krabici od bot, moc pěkné! Začal jsem si čím dál tím více uvědomovat tíživou situaci, ve které jsem se ocitla. Sama doma, beze zbraně, potmě s psychopatem.
Najednou se z mé kabelky, ozvala známá melodie písně Iron Maiden od stejnojmenné skupiny. Jasně mobil, můj Bože, ať je to Karel! Michal kývl, ať ten telefon vylovím a vezmu to.
"Halóóó, tady detektivka Dana Svobodová," představila jsem se a snažila se, aby se mi přitom nechvěl hlas.
"Ahoj drahoušku, jak sis užila oslavu? Doufám, že ses nenacpala moc dortu se šlehačkou," ozvalo se z druhého konce laškovně, ale se mnou se zatočil celý svět. Zadrhl se mi dech, srdce se mi opět prudce rozbudilo. Ten hlas jsem byla schopna poznat kdekoliv a kdykoliv. Patřil mému konzultantovi v base, Michalovi, který právě teď stál přímo vedle mě, ale netelefonoval. Ten přede mnou nadzvedl tázavě obočí. Bože! Copak jsem se úplně zbláznila, to není… to není možné?!
"Jo, byla perfektní, fantastická," vysoukala jsem ze sebe.
"Žádná party nebyla, viď!" poznal onen volající okamžitě.
"Ne, nebyla," přiznala jsem.
"A balíček ti přišel?" zeptal se onen volající a mně přeběhl mráz po zádech. Dva mí konzultanti, vrahové, kteří, podotýkám, měl podle logiky věci být jen jeden, se mě ptají na stejný balíček. Krabici díky, které jsem dostala "nucenou dovolenou" a ve které čirou náhodou byla hlava dnes zatčeného sériového vraha.
"Jaký balíček?" špitla jsem. Přitom jsem marně se snažila z hlavy dostat onen obraz obsahu mé dnešní pošty. Ty modré podlité oči zírající do prázdna, otevřená ústa v šoku a hrůze, mrtvolně bílá kůže, krev na krku a po celé hlavě. Zavřela jsem oči a zavrtěla hlavou, jako kdyby mi to mohlo nějak pomoct.
"Krabice s lidskými ostatky našeho Malíře. Vypadá to, že ho někdo rozčtvrtil a poslal nám ho hezky po kouskách," zněla odpověď, ale nevypadalo to, že by volající slavil triumf, spíše naopak. Do jinak jeho sebejistého a veselého hlasu se vmísil smutek a něco, co jsem nedokázala dost dobře identifikovat, možná starost.
"Nám?" špitala jsem do ticha.
"Jo, nám, nebo alespoň mně. Došla mi krabice, ve které byl hezky rozřezaný a složený náš Malíř… bez hlavy. Předpokládám, že ta došla tobě. To však není to nejhorší. Myslím, že s ohledem na to jak složité je mi do vězení poslat něco jako takovýto balíček a podle módu operandy, jsem poznal, o koho jde," jal se mi to Michal na druhém konci linky řádně vysvětlit, zatímco ten před mýma očima zamířil k mému domácímu baru, z jedné z poliček si vyndal malou skleničku a nalil si do ní rum.
"Jo? A kdo to je?" zeptala jsem se stále upírajíc oči na toho Michala, který se asi evidentně právě rozhodl opít.
"Já," ozvala se prostá odpověď ze sluchátka. Jak děsivá odpověď! Udělalo se mi mírně nevolno. Tohle jsem slyšet nechtěla. Tohle bylo naprosto bláznivé, ale hlas na druhé straně linky, mi dal jen chvilku na vstřebání, než zase pokračoval. "Neřekl jsem ti úplně všechno, Dano. Vím, že to zní šíleně, ale prosím tě odjeď někam hodně daleko, budeme si muset přestat volat, a hlavně pokud mě uvidíš, kliď se dál… uteč, protože bez ohledu jak moc si jsme podobní, on není já. Vím, jak to zní, ale můj bratr…" Bratr, ano ovšem bratr, to to vysvětluje. Takže jsem úplně nezešílela. Michal, neutekl, má bratra dvojče a to je ten který se teď momentálně válí na mém gauči a chlastá. Podle mého konzultanta, to byl on, kdo zavraždil Malíře a je nebezpečný, velmi nebezpečný!
"Ne Michale, až teď to teprve celé dává smysl. Věř mi, jako bych měla pravdu přímo před očima. Děkuji, že jsi zavolal," zasnažila jsem se svému netradičnímu parťákovi nenápadně sdělit, že to čeho se nejvíc obává, už nastalo, já stojím přímo před jeho bratrem a nemůžu mluvit. Srdce mi přitom bušilo o závod. Byla to snad ta nejhloupější narážka, kterou jsem, kdy udělala, ale Michal jako vždy prokázal neskutečnou vnímavost.
"Ty mi děkuješ? To je zázrak… Nechtěla bys rovnou přiznat, že mě miluješ? Ušetřilo by nám to spoustu kreditu," zaznělo z telefonu drobný veselý flirt, který se jistě zdál neškodný, ale kdyby situace nebyla tak vážná, a já se tak nebála, asi bych se i pousmála. Michal postřehl, že jsem mu poděkovala. Nikdy za celou tu dobu jsem mu nepoděkovala, to znamenalo, že si všiml, že je něco špatně, že se mu snažím něco říct. Vždy na konci našich rozhovorů se mě zeptal, jestli ho miluji. Byl to jeden z jeho vtípků, zaběhnutých frází a já pokaždé, když všechno běželo jak má, řekla: "Trhni si nohou, idiote!"
"Ano, hrozně tě miluji, měj se," byla tentokrát moje odpověď a tím jsem potvrdila všechny jeho obavy. Típla jsem hovor a hodila mobil zpátky do své černé kabelky.
"No, tak to vypadá, že mi zase můj bráška překazil všechnu legraci. Doufal jsem, že tu přijdu, budu se vydávat za něj a slíznu jeho smetanu. Potom tě zabiji jako i ty ostatní čubky… Ale ono nic. Žádná zábava, budu tě muset zabít hned," pravilo Michalovo dvojče se zlým úšklebkem na tváři a já o dva kroky couvla. Srdce mi stále bušilo jako o závod, cítila jsem, jak mi postupně do celého těla pumpuje adrenalin. Zoufale jsem se rozhlídla kolem, jestli není někde něco po ruce, čím bych se mu mohla bránit. Jenže po tmě se dost blbě hledá.
"Proč?" zeptala jsem se, snažíc si tak nahnat čas a něco vymyslet. Hlas se mi přitom zachvěl, jako by najednou někdo ukradl všechen vzduch.
"Protože musím hříšníky trestat za jejich zlo," řekl bratr Michala, přestal se válet po mé pohovce a vstal. Udělala jsem ještě pár kroků vzad, až jsem byla skoro v chodbě. No tak, no tak, Dano, mysli, mysli! Jde ti o kejhák!
"Potrestat za mé hříchy? Ale já se ničeho nedopustila," namítla jsem. Trestat zlo, trestat hříšníky… Nebylo to to, co dělal s radostí i Michal, když byl na svobodě? Ti dva možná nebyli tak odlišní, a nebo Michal, ač nikdy nezpochybňoval svoji vinu, tak možná seděl za něco, za co ve skutečnosti mohl jeho bratr. To je však jedno, teď hlavně musím nějak z téhle krizovky ven. V kuchyni, která byla součástí obýváku, v kterém jsem se nacházela, byly nějaké pánve, možná bych ho mohla praštit jednou z nich. Ne, už jsem skoro na chodbě a zpátky do kuchyně bych se nějak musela dostat přes něho. V komoře jsem měla nějaké čistící prostředky, takový Cif cáknutá do očí nebude nic moc příjemného.
"Ne, ty ses ničeho nedopustila, ale tady nejde o tebe, ale o mého bratra, kterému na tobě docela dost záleží," přiznal, ale já ho už neposlouchala. Zhluboka jsem se nadechla, sebrala všechnu odvahu, kterou jsem měla a rozeběhla chodbou směrem ke komoře. Bratr Michala za mnou. Když jsem se tam ocitla, práskla jsem za sebou dveřmi a zběsile jsem začala prohrabovat věci. Najít to, co jsem chtěla, mi trvalo asi jen pár vteřin, ale mně to připadalo nekonečné. Navíc ten psychopat mi byl v patách. Vytáhla jsem Cif, ale to už byl u mě.
Podle plánu jsem mu onen přípravek cákla do očí. Zuřivě zaklel a ohnal se po mně. Uskočila jsem a kopla ho do koulí.
"Ty jedna kurvo!" zařval bolestí a skroutil se do kuličky. V té chvíli jsem se protáhla kolem něho. Fajn a co teď, praštit ho tou pánví? Nebo prostě vyklouznout z kumbálu, zavřít dveře a zamknout! Jo, to se zdá jako ta nejlepší varianta.
Past sklapla, proklouzla jsem ven a zamkla ho tam. Sotva jsem tak učinila, ozvalo se zběsilé bušení do dveří a křik.
"Dano, Dano, Dano! Pust mě ven!" rozkazoval, ječel, ale bylo mu to houby platné. Unaveně a zničeně jsem se svezla na zem. "Nikdy tě nezajímalo, proč si tě můj drahý bratr vybral?! Proč zrovna ty jsi ta, které pomáhá? Nebo proč vůbec pomáhá?" Pokusil se o jinou taktiku. "Náš otec nás vychoval pro to, abychom trestali zlo a pomáhali lidem, vedl nás přísně jakožto náboženský fanatik a měl tvrdé tresty pro hříšníky i pro nás, když jsme neuposlechli jeho rozkazu," žvatlal dál. Očekával snad, že ho budu teď litovat? To se hošánek zmýlil, ale nebylo od věci z něho dostat trochu víc informací, o co tu do pytle šlo.
"Proto jste ho zabil?" otázala jsem se.
"Ne, proto ho zabil můj bratr," odpověděl. Ach tak, No, to je mi, ale rodinka… Otec náboženský fanatik, on sériový vrah, a Michal otcovrah sedící za vraždy svého bratra. Úžasné!
"Proto se mu chceš mstít, i když sedí za tvé zločiny," zavrtěla jsem zhnuseně hlavou.
"No, co říct? Každý jsme pojali jeho učení po svém. Nikdo nezapře kolíbku. Dano, Dano, Dano! Krásné jméno!" šeptal skrze dveře.
"Co je s mým jménem?" odfrkla jsem si.
"To je proč zrovna ty! Dana, víš, co to jméno znamená, je to výraz pro soudkyni!" prozradil mi. I přes všechen ten vztek, že zůstal zavřený v kumbále a záměr mě tímhle ranit, jsem jasně v tom slyšela pobavení ze hry. Bylo mi z toho všeho nanic.
Pomoc v podobě Karla Lysého a ostatních mých kolegu přijela jen několik minut poté díky Michalově varování. Jen div, že Michala Karel poslechl, to musela být scéna. Naštěstí, že můj bývalý parťák nikdy nenechá nic náhodě, a tak mě našli zničenou válející se na zemi u zabarikádovaných dveří do komory, to aby našemu milému šílenci se nepovedlo dveře vyrazit a znovu mě napadnout. Nastěhovala jsem tam, co jsem mohla, skřínky, židle krabice, vše. Byl to hrozný brajgl. Karel za mnou udýchaně přiběhl a začal mě kontrolovat, jestli nejsem zraněná. "Díky Bohu, je po všem," řekla jsem mu na to a mírně se usmála.
"Musím se ti omluvit, s Michalem jsi měla pravdu a já byl vůl," přiznal Karel. Přitom mi vrátil odznak a pistoli, musel se cítit děsně provinile.
"Ne, Karle. Michal možná není, jako byl jeho bratr, ale také je to nebezpečný muž, který rozhodně patří za mříže," řekla jsem, vyškrábala se s jeho pomocí na nohy a zamířila ven z bytu.
"Kam to jdeš?" nechápal můj šéf. To snad ani není možné, po věch těch letech, jako by mě vůbec neznal!
"No, přeci do baru. Teď doma stejně bejt nemůžu!"

Poezie Pauly Nancy Millstone - Neplakej

21. listopadu 2014 v 16:44 Moje povídky

Neplakej


Neplakej, lámeš mi tím srdce.
Já vím, že to vnímáš tuze trpce.
Přeci však jsem tu aspoň já.
Pro tebe udělám vše, co se snad dá.

Neplakej, vždy může být ještě hůř.
Tak prosím ukliď ten ostrý nůž.
To nic, z dna postav se na své nohy
a odkráčíš na nich zase zpět do pohody.

Neplakej, vše se děje z dobrého důvodu.
Tak prosím důvěřuj svému krásnému osudu
a hned poté poznáš štěstí i tu pravou svobodu.




Silná žena

18. listopadu 2014 v 13:58 Moje povídky

Silná žena


Kdybych měl rád silné ženy, asi bych se musel zamilovat do ní. Je krásná, vtipná, inteligentní, trochu sociálně nešikovná, ale jinak se srdcem na pravém místě, s ochotou udělat pro své bližní, co bude třeba, schopná se postavit jakémukoli zlu, a to i když je "jen IT-holka", a já bych bez její pomoci byl ničím. Kdybych měl rád silné ženy, nezamiloval bych se do Sara ani do Laurel Lance, ale do Felicity Smoak.

"Byl jsem překvapen, myslel jsem, že máš slabost pro silné ženy, ale když jsem ji teď potkal. Vidím proč tě přitahuje. Je celkem půvabná, tvá Felicity," řekl Slade Wilson, a vysunul svoji katanu, ale to se přepočítal, ona je tady ta silná, ona vždycky byla tady ta silná.

Opojený svým štěstím, ve svém šílenství, nebyl schopen můj dřívější přítel a mentor poznat pravdu. Nebyl schopen pochopit, že síla nemusí spočívat jen ve svalech, nebo schopnosti umět bojová umění. Felicity držela jinou a to daleko důležitější sílu. Můj bývalý přítel Slade, dnešní protivník se krutě přepočítal. Felicity pevně sevřela injekční jehlu, v nestřežený okamžik se otočila k němu a vpravila mu obsah do žil.

Moje jedinečná Felicity, moje nejlepší kamarádka to dokázala, to co já ne.

Skutečná FBI - 05

15. listopadu 2014 v 13:05 Moje povídky

Agramon


Náš snědý agent FBI, nebyl stále přesvědčen o nevině a duševním zdraví jeho nového parťáka, ale nemohl také říci s určitostí, že je vinen. Mohl to být prostě jen další duševně chorý člověk v okolí, kterého jeho bludy, ochota pomáhat cizím a činnost jiného neznámého, přivedli sem. Kromě toho jestli ten kluk skutečně byl oním volajícím, pak má neotřesitelné alibi ohledně vraždy Rachel McCallové. Pokud mladík by byl skutečně nějak nebezpečný, bylo daleko rozumnější mít ho stále na očích a vyčkat si, než ho hned zatknout.
A tak Morgan začal případ vyšetřovat společně s mladým lovcem, jehož metody nelily tak založeny na profilu pachatele, jako spíš skutečné vcítění se do podezřelého a uvěření v jeho blud s cílem překazit jeho vlastními zbraněmi plány s trochou té vojenské taktiky, kterou nevěděl, kde ten hoch mohl pobrat. Podle všeho se jmenoval Garth Fitzgerald, jak mu představil i jak mu nakonec potvrdila Garciová. Původně to byl velmi chytrý kluk, vystudoval vysokou a stal se zubařem. Ano, to divadélko s bolavou hlavou a zuby nepředstíral, ale skutečně patrně věděl, o čem mluví. Co se však stalo, že tak nadějný člověk skončil takto? Co mohl být stresor tak veliké změny? To byla otázka, kterou si Morgan několik položil, dokonce se Gartha na to i zeptal. Obdržel však ne tak uspokojivou odpověď: "To co se stane vždycky, lidé začali trpět a umírat."
Hlavním tedy podezřelým Gartha, a jeho vlastně také, byl onen muž, správce domu hrůzy. Morganovi se již od počátku nelíbil a podle Garthova výzkumu to byl chlapík po uši propadlý černé magii. V jeho maringotce měl několik knih o ní a vedl ještě malí obchůdek na začátku poutě, kde prodával různé kouzelné předměty, včetně "pravých kouzelných pytlíčků" a "pravých ochranných pečetí", tedy podle Gartha pravých a fungujících. Ač to však bylo on nebo ne, bylo jisté, že další noc má neznámý opět udeřit. Pokud neznámí skutečně se snaží vyvolat démona strachu a postupuje podle starého rituálu, chybí mu už jen jediné a to oběť mladé panny za úplňku, pak vše se rozhodne již brzy, vzhledem k tomu, že úplněk měl přijít již tuto noc.
A tak tedy naši kluci se rozhodli na pachatele počkat v noc úplňku schovaní před dveřmi do domu hrůzy, vybaveni pistolí a pro Morganovu velkou nelibost i vším tím loveckým vybavením, včetně rohu jednorožce pro zahnání démona strach zpátky do pekel, Garthové instruktáže, že normálně se taková věc dělá vymítáním, ale démon Agramon není tak docela démon v pravém slova smyslu, ale patří spíše do roviny monster a bohů. Vážně děs! Morgan skutečně už začal pochybovat o svém rozhodnutí s Garthem spolupracovat a poslouchat všechny ty jeho děsivé bláboly. Nejhorší na tom snad bylo Garth ty blbosti o démonech, monstrech, čarodějnicích a všemu tomu se se údajně může skrývat ve tmě, uměl skvěle podat, neohrabaně jako Reid ze sebe chrlil různá "fakta" a přitom patlal do toho své zkušenosti s vtipem. To bylo zničující. Měl snad však Morgan na výběr?
Čekání na neznámého se spíš podobalo čekání na Godota. Ještě že Morgan byl z praxe u FBI zvyklý na tiché vyčkávání po nocích a vypadalo to, že Garth má v tomhle ohledu také jisté zkušenosti, i když únava na něm byla daleko víc znát. Nakonec se však oba dočkali. Na náměstíčku před strašidelným domem se srotila parta mladých teenagerů, nejstaršímu z nich mohlo být tak na nejvýš sedmnáct, dvě děvčata a dva chlapci. Partička si něco mezi sebou náruživě šeptala a jedna z dívek náhle vykřikla.
"Ne, to neudělám! Proč bych zrovna já měla?!" Jeden z chlapců se však sklonil a něco jí pošeptal. To co to bylo, naši kluci neslyšeli, ale mohli si leda cos domyslet, vzhledem k tomu, že dívka zrudla jako rajče a váhavě se vydala k domu hrůzy.
"Tak a tady máme naší poslední oběť," zabručel Garth.
"Vypadá to tak," kývl Morgan, hned však na to se zamračil. Jestli ovšem tohle byla ona oběť, kde byl neznámý?
"Do toho domu musí vejít z vlastní vůle, každá z obětí musela, aby kouzlo bylo platné," zašeptal Garth.
"Jo, to už jsi mi vysvětloval, ale jak toho neznámí mohl docílit? Chci říct, že ne vždy to byl nějaký lovec nebo policista jako mi dva, tedy kromě toho, že my jsme nebyly být oběti v pravém slova smyslu, ale jen nepohodlní čmuchalové. Ne však vždy neznámí měl partičku hloupých teen…" Morgan se v půli věty zastavil. Když zbylé děti se škodolibě usmáli, jeden z chlapců vytáhl starou černou knihu, dívka nůž a druhý chlapec sprej. "A nebo možná jo."
"Ach, a takhle to je vždy, malé děti si hrají s něčím, co nemají. Co si slibují, že dostanou, když přivolají Agramona? Peníze, lásku, popularitu, moc?" zakroutil na to Garth zničeně hlavou, když sledovali, jak se ti tři vydali za tou dívkou do strašidelného domu.
Lovec s agentem FBI chvíli počkali, než pachatelé zmizí a poté se také vydali do domu hrůzy. Morgan, když procházel dveřmi do vchodu, mimoděk šáhl po řetízku, jenž mu dal Garth udajně sloužící proti moci Agramona, která už proudila celým domem a kvůli které předtím, když tu byl poprvé, viděl takové hrůzy. Jako by možná už částečně Garthovi stým vším kolem uvěřil, ale okamžik, kdy plně pochopí pravdu toho všeho, měl přijít až za chvíli.
Garth s Morganem vtrhli do domu do jeho hlavní haly, obýváku, kde předtím Morgan viděl Rachel. Morgan s nabitou pistolí a Garth s brokovnicí plnou kamenné soli. Kdyby situace nebyla tak vážná, náš snědý agent by se asi neudržel a musel by se začít smát, jak jeho přítel drží zbraň a dělá "drsný obličej". Bohužel na to nebyl čas. V místnosti už nebyla mrtvá Rachel, ale 4 teenegři. Jedna dívka, pana, ležící na zemi už omráčená a nad ní stála druhá dívka s nožem v ruce. Jeden z chlapců kreslil na stěnu další podivný symbol a vedle stál onen mladík, co onu oběť přemluvil jít do domu s tou černou starou knihou a předčítal nějaký latinský text. Když se teď na něho mohl Morgan blíže podívat, nějak mu připadal povědomí, ale nedokázal ho zařadit.
"Ruce vzhůru FBI! Položte všechno na zem a ustupte dva kroky!" rozkázal okamžitě náš agent, ale nikdo z přítomných dětí neuposlechl a okatě ho ignorovaly. Garth však na nic nečekal a bez varování vystřelil na toho kluka a fixem. Možná asi měl dobrý nápad s tou kamennou solí. Neublíží, ale pachatele evidentně na chvíli odstraní z cesty, bude chvíli trvat, než se probere. Jeho čin však už následky měl.
Dívka s nožem totiž zasyčela jako kočka a vrhla se na mladého lovce. S nad lidskou silou přiskočila, chytla ho za lem šatů a nadzvedla do vzduchu. Garth s ní bezmocně zápolil, až sáhl do jedné z kapes své zelené bundy a vytáhl malou placatku se svěcenou vodou, kterou na dívku chrstl. Dívka ho pustila a děsivým jekotem. Svěcená voda pro ni byla jako by na ní chrstl rozžhavenou lávu, a Morgan by i přísahal, že ucítil vůni škvařícího se masa. To byla chvíle kdy náš agent FBI, kdo ví proč zrovna teď, uvěřil všemu tomu, před čím vlastně stál.
Morgan sevřel pistoli. "Přestaňte číst, odložte knihu, ruce nahoru, nebo střelím," varoval hocha, který si ničeho kolem nevšímal a stále vyvolával démona strachu. Mladík ho pořád ignoroval a tak Morgan vystřelil, až se mu ten čin protivil, vystřelit defakto na neozbrojeného. Mířil tomu klukovi na pravou nohu a kulka se mu také tam zaryla, ale hoch se neskácel. Ale jako by nezraněn zůstal stát. Dočetl poslední slova a zaklapl knihu. Podíval se na agenta očima černýma jako úhel.
"Už dočetl, Agramon, ještě není mezi námi, protože nebyla prolita ještě panenská krev, ale už má veškerou svou sílu," stačil křiknout Garth, jenže v tom se ta holka, co ho předtím napadla, stačila vzpamatovat a bodla ho do ruky, poté silně uhodila do hlavy a jeho parťák lovec se skácel k zemi. Bezva, lovec mimo vědomí a Morgan sám se teď měl vypořádat s dvěma krvelačnými nadpřirozenými spratky. Bez plánu a zbraně! Nebo ne?!
Garth měl přeci záložní plán, jak si poradit s vyvolaným a svobodným démonem strachu… Jak jen to bylo?! Poskvrnit pečeť obětí špatnou krví někoho, kdo nebyl pana a měl všechny ty vlastnosti, co měli i ostatní oběti, aby bylo všeho moc, moc rodiny, lásky, cílevědomosti, pomáhání druhým, víry, odhodlání překonávat překážky, schopnost vidět i v těch nejtěžších okamžicích vždy světlo. Proklít srdce toho, jenž je pravým opakem strachu rohem z jednorožce, který symbolizuje čistotu a nevinnost větší než panenská krev, a tak společně dokáží přemoci Agramon a oběť čistoty se pak navrátí. Tomu poslednímu Morgan nerozuměl, ani předtím nevěřil, že by to mohla být pravda, natož pak netušil, kde jeho přítel vzal věc tak absurdní, jako byl jednorožcův roh, ale měl ho. Teď ho však tížila jen jedna věc z toho. Bude on, jakožto protiklad strach stačit?
Morgan se vrhl ke svému příteli lovci a sebral mu z bundy roh jednorožce, a udělal to, co se po hrdinovi očekává. Spadl k zemi… mrtev. Z tří dětí se začal valit černý kouř, který se postupně ztrácel v měsíčním světle. Děti zestárly, staly se z nich dospělí: správce domu hrůzy, cirkusák, a žena, která měla na starosti kolotoče. A jak bylo psáno, roh zmizel a hrdina s paprsky slunce nového dne znovu obživl. Stejně tak se probudil i mladý lovec, který se zmateně podíval na tu spoušť a pak i na svého parťáka.
"Co jsem prošvihl?" zeptal se Garth překvapeně.
Morgan unaveně zavrtěl hlavou.



Recenze na Strýček Váňa

12. listopadu 2014 v 15:29 Mé recenze

Recenze na Strýček Váňa


00000000

Obecně o divadelním představení:

Stráček Váňa je činohrou od ruského realisty A. P. Čechova. Já byla na představení uvedené 10. listopadu 2014 ve Stavovském divadle vycházející z překladu Leoše Suchařípy a od režiséra Michala Dočekala.
Drama vypráví o životě na vesnici, o několika "zbytečných" lidech žijících na statku: profesorovi v penzi (František Němec), Jeleně, jeho ženě (Lucie Žáčková), Sofii, jeho dceři z prvního manželství (Kateřina Holánová), Vojnické, vdově po tajném radovi (Iva Janžurová), Ivanu Vojnickém, jejím synu (Igor Bareš), Astrovi, lékaři (Martin Pechlát), Těleginovi, zchudlém statkáři (Saša Rašilov), Marině, staré chůvě (Johanna Tesařová), a Sluhovi (Jiří Souček). Profesor je rozmrzelý, nemocen, možná tak trochu hypochondr, žijící ve vlastním světě. Jeho žena je velmi krásná, ale jinak vcelku hloupá a celé dny nic nedělá. Ivan Vojnickij zasvětil celý svůj život pro to, aby profesor byl zajištěn a stal se někým slavným a uznávaným, když se však tak nestalo a profesorův život se chýlí ke konci, má pocit vlastní marnosti, promrhání svého života, také se trápí kvůli neopětované lásce k jeho mladé ženě. Po Profesorově ženě ovšem netouží jen on, ale i lékař Astrov, který zezačátku hodně pije, aby tak zapomněl na to, že mu umřel pacient. Do Astrova je také zamilovaná Sofie, která neoplývá nijak velkou krásou, zato je však rozumná, starostlivá a jediná přičinlivá osoba. Celé představení vyvrcholí, když Profesor přichází s řešením, jak všem pomoci od nezáživného a ubíjejícího života na vesnici, a chce po nich, aby prodali statek. Vojnickij se tuze rozzuří a pokusí se profesora i zabít, to se mu však nepovede, a tak nakonec profesor se svoji mladou ženou odjíždějí. Opouštějí ostatní a ti se už těší, až zase začnou něco kloudného také dělat.

Pro a proti, proč se přijít na toto představení podívat…

Stráček Váňa je ruská klasika, o jejíž hodnotě asi není sporu, nicméně otázkou je jakým významem a přínosem je tato hra pro dnešního diváka. Jaký vliv má život v malém městě nebo na vesnici na člověka v době aut, telefonů a internetu? O kolik se dnes liší od toho ve velkoměstě? Moderní technologie možná aspoň částečně srovnaly tento rozdíl, avšak žijeme dnes všichni spíše ve městě, nebo na vesnici? Hra jak jsem se již zmínila je o "zbytečných, malých" lidech, kteří nic moc kloudného nedělají, jen si stěžují, jak jsou nemocní, staří, upracovaní, jak se nudí a promarnili své mládí, o lidech, které i dnes bohužel můžeme potkat. Proto se hra zdá aktuální, ale může se jevit i jistým způsobem trýznivá a rozčilující, a tak bych ji rozhodně nedoporučila lidem, kteří zrovna nemusí hry zaměřené na kritiku společnosti, nebo právě na ukazování "malých, zbytečných" lidí.
Co musím, však velmi pochválit jsou herecké výkony, propracovaná scénografii (za kterou můžeme poděkovat Martinu Chocholoušku) a kostýmy (Zuzana Bambušek Krejzková), které byly spíše moderního rázu, a téma díky tomu tedy bylo přeneseno do dnešní doby. Scénografie byla také hodně bohatá na kulisy, kterých bylo bohatě využíváno, a herci s nimi často sami manipulovali. Za zmínku také stojí hudba od Petra Haase, která se mi nezdála nijak moc výrazná, ale zato dobře dotvářela atmosféru celého představení.
Já osobně si myslím, že pojetí této hry a zpracování bylo velmi zdařilé. Sice jsem nebyla z toho nijak extrémně nadšená, ale to spíše z vybraného tématu, které jsem zvolila spíše pro svoje všeobecné vzdělání, než zábavu.

Hodnocení: 6/10

Doporučuji:

Nevím ovšem komu bych to doporučila, asi všem, kteří mají rádi ruský realismus a drama z venkovského prostředí.

Snažila jsem se tě ignorovat

7. listopadu 2014 v 21:23 Moje povídky


Snažila jsem se tě ignorovat


"Víš, snažila jsem se tě ignorovat. Celou tu dobu jsem tě tak moc snažila ignorovat," pravila malátně Lydia ležící na Stilesově posteli.
"To asi nebylo nic těžkého," zahučel její kamarád nevěnující moc pozornosti tomu, co mu zrovna opilá a zdrogovaná bungee plácá.
"No, ze začátku rozhodně míň těžké než poté," přikývla zamyšleně Lydia. "Ale to neznamená, že bych si tě nikdy nevšimla. Je těžké nevidět, někoho tak chytrého, odvážného a se smyslem pro humor, jako máš ty. Jenže jsi byl pan nikdo a já chodila s Jensem, dbala na svoji pověst populární barbie?" Lydia se ve svém monologu znovu odmlčela a poprvé za celou tu dobu měla Stilesovu plnou pozornost. "Jenže pak se stala Allison mojí nejlepší kamarádkou a byla po uši zamilovaná do Scotta, a tak ses kolem začal víc a víc motat. Najednou ji už nebyl pouze kluk ze třídy, trapný kamarád Scotta, ten který o mě ví daleko více než jiní, ten co mě vždy, když je nejhůř, podpoří… Říkal jsi všechny ty věci. Kolik jsi toho koupil na mé narozeniny, jak bys byl zničený, kdyby se mi něco stalo…" Lydiin hlas teď už téměř zněl nakřáplé, což značilo, že se co nevidět rozbrečí.
"Lydia! Jestli ti není dobře, nemusíš nic říkat. Nemusíš se zpovídat. Jsi opilá, nahá a zfetovaná sérem pravdy. Co do tebe ty svině daly, jen aby se dostaly Scottovi a Derekovi na kobylku. Prostě jen lež a odpočívej," pravil přísně, ale zároveň jemně Stiles.
"Právě že jsem opilá a zfetovaná sérem pravdy. Mám tedy jedinečnou šanci říct pravdu, o které budeš vědět s jistotou, že je to pravda, bez toho abych si později mohla cokoli vyčítat… Pravdu, kterou bych jinak neřekla," špitla Stilesova dívka snů.
"Jakou pravdu?" nechápal.
"To, že tě miluji… že jsem tě vždy milovala," přiznala, jako by nic.

Poezie Pauly Nancy Millstone - Halloweenská noc

5. listopadu 2014 v 7:59 Moje povídky

Halloweenská noc


Za Halloweenské krásné noci,
já procházím se tichem ulic,
sama potají bez jediné pomoci,
nad strachem lidí přemýšlíc.


Bez úzkosti zajdu do stínu,
bez starosti o svůj život,
beze strachu, že tam spočinu,
protože život je věc bez jistot.


Nemám strach z přepadení,
ani dokonce ze své vlastní smrti.
Na světě je jiné horší utrpení
s mnohem větší a těžší bolestí.


Proto možná ráda půlnoční procházky,
čerství vzduch, nikde ani noha…
Nic co by mi dělalo na čele vrásky,
tak snad v kostýmu dnes neurazím Boha.