Nejtěžším zločinem je promrhaní svého života a trestem za to je smutek a prázdnota v srdci.

Leden 2015

Ode to...

31. ledna 2015 v 14:10 Překlady/Translations

Ode to...


Oh, the pleasure of the human eye!
The light in the dark!
The love my the only honest!
Sweet goodness!

You be shine my black day,
your only tone in my mouth.
You give me the strength to fight,
and this every piece of yourself.

You comfort my troubled heart,
just what you dissolve in me.
You caress me and calm down,
when you create a quiet moment for us.

You never disappoint me,
let me devour you whole.
You open your armful goodies
with its wonderful aroma and taste.

You know very well how to please me,
how to fill my stomach.
You well know that I love you,
in the bakery you always going to wave to me,

let me buy you and eat you...

Dean Winchester ate the last piece of apple pie with reverence, as if he doing a holy ritual and looked at his younger brother, who tried unsuccessfully all the while pretending that the man sitting across from him at a table in the cafeteria does not know.

Personal space

28. ledna 2015 v 21:39 Překlady/Translations

Personal space

Dean had just enjoyed his hot shower, I know this sentence is a little clumsy, but as it actually was. Our hero was behind one of the heavy, very physically and demanding hunting in the cold weather and hot shower to him came really after all very good. Just hunter closed the water and picked up the soap, when he heard a strange sound, the closest it resembled a giant wing sweep, and behind Dean appeared an angel. Hunter jerked himself and in alarm and forcefully turned surprisingly he did not slip and did not hit himself with a small space in the shower.
"Shit, Cas!" slipped out of to his mouth in shock.
"Hello, Dean," Castiel respectfully greeted his ward. "Good to see you," even to the added to it one of the human greeting phrases that he just recently learned. Dean did not look too pleased with how quickly his angel teaches communication skills, no, he was rather annoyed as hell.
"Good to see me, good to see me," repeated the hunter, completely flabbergasted. "Fuck, Cas, I am taking a shower!"
Angel looked around, as if he only now noticed that he stand in the shower in his suit with a blue tie knotted askew, trench coat and men's dress shoes, but then look again turned to Dean. Castiel looked at him carefully from the tips at the feet to head and before his sight back again settled in Dean's vivid green eyes. "It seems," he said finally enlightenment.
"It seems! Don't kidding, Sherlock!" Dean started scream again and blushed.
"I do not understand. You're angry. Did I do something wrong?" Angel frowned and in the uncomprehending gesture cocked his head to one side.
"YES! Hell, I'm naked!" Dean snapped once, in a fit of rage, but then suddenly stopped.
"Yes, you are," said Castiel in the sudden silence. He still not understanding, what the problem is. Dean realized that maybe for unearthly a being, as was Cas, could be human habits and intimacy completely foreign concept.
Hunter sighed tiredly and nervously shifted his weight from one foot to the other. He suddenly had dumplings in his throat and he desperately began to realize the awkwardness of the whole moment. This will be hard! How could he have properly explained?
"Listen, Cas, I know that you have appeared about for a good reason. That you need urgently speak with me..." Dean said slowly and deliberately, Castiel nodded eagerly. "But people need something as personal space."
"Personal space?" repeated angel.
"Yes, personal space. You know, you can't just appear to someone in the shower, or be so close to him that your noses almost touching. Even when people are close... very close, friends or even brothers, are things ... intimate things... which they don't want the other people knew or see," trying to Dean.
It did not seem that would Castiel understood it. No, he still stood there and stared thoughtfully into Dean's eyes, as if seeking an answer. Dean was more and more nervous. But then Castiel finally said in his deep, husky voice: "But Dean, I'm the one who put you firmly grabbed and took out from perdition. I took you out of hell, and I know very well your soul, your hatred, your love, your fear, and all your desires. I took out you out of hell, and I was also the one who again compiled your body..." Castiel said, came one step closer to the hunters, as it was his custom, and Dean almost held his breath. "And not the only one detail on it, which I was not familiar..." breathed angel. If this sentence uttered his best friend, Dean could have sworn that it was meant to sound very erotically. No, it was probably the most erotic sentence he ever heard... My God, he will go to hell ... again!
Dean swallowed dry. "Yeah, I think now I understand where the problem is, but hmmm... Can you just follow these silly human things like personal space, no matter how absurd they are?" Hunter begged his angel.
"Okay, as you wish," nodded Dean's feathered friend.

Poezie Pauly Nancy Millstone - Sebevrah lásky

28. ledna 2015 v 11:02 Moje povídky

Sebevrah lásky

Co bys udělal pro svou lásku?
Co by ti vytvořilo na čele vrásku?
Čeho bys byl schopen pro rodinu?
Kde pro to máš svoji hladinu?

Já všechno bych odpustil.
Svoji duši bych zaprodal.
Bez mrknutí dal svůj život,
zachoval bych se jak ten idiot.

Jen aby byli oni v pořádku.
Nasadil bych si oprátku.
Nesuď mě prosím za to.
Když to je jediné skutečné zlato.



Tradice větviček 02

23. ledna 2015 v 13:30 Překlady/Translations
Autor: Kuria Dalmatia
Povídku v originále můžete nalézt zde:
Kapitola: 2.
Fandom: Criminal Minds
Na pár: Hotch/Reid a (trochu Hotch/Haley)
Mohlo by vadit: Slash, rouhání, násilí související s případy, diskuse o užívání drog

*****************************************************************************

~~~~ 13:45 Youngstown, New York. 27. prosince 2005 ~~~~

Je pod bodem mrazu a oni stojí u masového hrobu v národním parku Fort Niagara. Hotch má puchýře z bot, protože není dobrý nápad si vyjít v nových mokasínech do toho rozbředlého sněhu. To si zasloužil tím, že se nestačil podívat na počasí, když si balil věci, a proto teď má jen šaty a boty. Haley nebyla zrovna nadšená, tohle byly už druhé Vánoce v řadě, které nemohl trávit s rodinou, a co teprve až ji požádá o nové boty, to bude zuřit…
Zatím co Hotch mohl jen zírat, jak Reid s lehkostí a klidem starého trempa kráčel sebejistě parkem, což nebylo vůbec něco, co byste čekali od člověka narozeného ve Vegas, Morgan od začátku, co se sem dostali, jen nespokojeně mručel o "zimních divech". To bylo zvláštní, protože Morgan vyrůstal s výhledem na zmrzlé zasněžené jezero, takže toto počasí by nemělo být pro něho problém. Hotch si v duchu začal klást otázku, jestli Morgan sténal jen pro to, aby mladšímu agentovi dal najevo, že nebude škádlen, když bude reptat o počasí.
Hotch a Reid následovali šerifa Mosera do hrobu. Příroda odkryla první mrtvolu před pěti dny. Současná teorie je, že byl pohřben v mělkém hrobě a že zvířata to odkryla. Šest dalších žen, jejichž těla byla nalezena v různých stavech rozkladu.
"Od šestnáctého mrzne," řekl Reid, zatímco pomalu si skenoval celé místo činu. Jeho slova byla tlumena jeho fialovou šálou omotanou kolem úst a nosu a ruce v rukavicích měl strčené ještě hluboko do kapes kabátu. "Země byla příliš tvrdá, než aby pachatel mohl pohřbít tělo dostatečně hluboko."
To dávalo smysl, a také potvrzuje jaký význam má pohřbívání pro neznámého. Hotch a Reid postupně detailně prohlédli celé místo činu. Začali postupně skládat kousky viktimologie a diskutovali o tom, jak pachatel bude reagovat, až se dozví, že jeho pohřebiště je kompromitované. O třicet minut později, se začali plahočit zpět k SUV a Hotch se už nemohl dočkat, až si sedne do předního sedadla a ucítí horký vzduch z topení na svých téměř ztuhlých nohou.
Cestou šerif Moser vysvětloval několik faktů o národním parku, ale nezdálo se, že by tomu mladý genius tentokrát věnoval velkou pozornost. Byl příliš zaneprázdněn zkoumáním stromů kolem. Hotch si kladl otázku, jestli se jeho mladý člen týmu snaží zahlédnout nějakého toho ptáka, o kterém mu Gideon vyprávěl. Jejich vztah mentor a chráněnec prošel v uplynulém roce a půl jen malou změnou, kterou by Hotch uvítal. Koneckonců Reid je plnohodnotný agent a ne někdo, kdo potřebuje lpět na respektované autoritě staršího profilera. Reid přijal pár kroků, aby se vymanil z Gideonova stínu, ale to Gideon pořád trvá na těch šachových hrách, přináší Reidovi zaprášené svazky a dává mu malé úkoly k dokončení.
Bože, Hotch jen zadoufal, že pozorování ptáků není Gideonuv další způsob jak formovat tohoto mladého muže do jeho obrazu. Kdy bude muset zasáhnout a říct za Reida Gideonovi ať už přestane?
Najednou Reid požádal, aby skupina na chvíli počkala, a tak se zastavili a sledovali Reida, jak si to namířil přes závěje sněhu k jednomu stromu. Hotch očekával, že uslyší nějaké poznatky z pozorování a opět se u Reida objeví vliv Gideona, ale místo toho…
Hotch zamrkal.
Ne, to snad, přeci nemůže lest na ten strom!
Ale to bylo přesně to, co měl Reid v úmyslu. Elegantně začal šplhat z větve na větev. Hotch se musel hodně držet, aby mu nespadla čelist až na zem, protože co to sakra…?! Tohle bylo snad v katalogu Reidova chování jedno z těch nejpodivnějších čeho byl svědkem.
Šerif chvíli mlčel, ale nakonec se neudržel a řekl: "Tohle je ten detektiv, co se tak podobá Sherlockovi?"
"Jak jste to uhodl?" odpověděl Hotch s lehkým úsměvem, a potěšení nad znalostí terminologie pro pozdější použití. Tohle byl asi ten nejvíce přesný popis Reida v podobě vtipu, který kdy slyšel. Moser si vysloužil několik kladných bodů, většina policistů by nadhodilo jen pár sarkastických poznámek.
Reid utrhl trs zeleně na jedné z větví a poté seskočil dolů. Zamířil si to zpět k nim, "Děkuji, že jste počkali."
"Potřebujete tašku?" zeptal se Moser.
Reid zamrkal. "Ach no... Ummm... Tady." Podal onen zelený trs Hotchovi. "Je to Arceuthobium pusillum."
Hotch si vzal tu věc do rukou... tu věc, co že to je... co že drží v rukavicích. Přesto nakonec se rozhodl, že neuvede Reida do rozpaků, když už je mu věnováno… jmelí.
"Tohle je hlavní cesta, ne?" obrátil se Reid na Mosera, který to celé pozoroval, ještě stále zaměřen na onen trs zeleně.
"Hmmf, jo," odpověděl Moser.
"Hotchi, nemyslím si, že pachatel je obeznámen s oblastí," řekl Reid, který už si zase strčil ruce do kapes. "Kdyby ano, tak by nepohřbil těla v tak absurdním místě."
Hotch okamžitě pochopil, kam tím Reid míří. "Neznámí se sem nedávno přestěhoval. Následoval někoho do Youngstownu."
"S největší pravděpodobností jeho první oběť," uzavřel to mladší agent.
Hotch přikývl, pečlivě sevřel rostlinu a namířil si to směr SUV. "Budeme muset zavolat Garcie, aby vytvořila seznam."
Později, když byl Hotch sám ve svém hotelovém pokoji, vytáhl laptop, snažil se usilovně si vzpomenout, jak onen trs zeleně Reid nazval a snažil se ho vygooglit. Po několika kombinacích, nakonec uspěl.
Arceuthobium pusillum.
Východní přívěsové jmelí.
Hotch se usmál, zabalil ho do látkového kapesníku a zastrčí ho do přední části kufříku.




Síla rodiny

15. ledna 2015 v 14:02 Moje povídky

Síla rodiny


Tak moc, tak strašně, strašně moc jsem chtěl zůstat… zůstat na té farmě se Sonnym, Robin a ostatními kluky. Chtěl jsem zápasit, ne sypat každý večer kolem své postele sůl, nebát se tmy a žít normální život. To vlastně bylo poprvé, co jsem si uvědomil, že bych mohl žít jako ostatní… být šťastný!
Ale pak jsem se podíval z okna. Před domem stála impala a já si uvědomil, že zůstat nemohu. Že kdybych se rozhodl zůstat, opustil bych mého malého brášku, a kdo by se o něho postaral? Kdybych zůstal, stejně bych nemohl být šťastný. Ne bez Sama, bez rodiny!





Poezie Pauly Nancy Millstone - Tajemný host

12. ledna 2015 v 19:54 Moje povídky

Tajemný host

Přišel večer ke mně tajemný host.
Povídá, že je samotná a jediná zlost.
Zavrhla jsem ho, vyhodila do mrazu,
ve strachu, že od něj chytnu nákazu.

Doufáš, mé dítě, že když ho odmítneš,
že pak do nějakého problému nevlítneš.
Ne však vždy to takto může být,
někdy v srdci tvém je dávno skryt.

Bolest a únava nese se vzduchem,
on bloudí snad celičkým světem
a rád se uvítá s každým výbuchem.




Bez naděje

8. ledna 2015 v 22:53 Moje povídky

Bez naděje


Ztráta mých rodičů byla hotová tragédie, které hrozně bolela, ale dala mi možnost být s Johnem, mým mužem. Vdát se a žít normální život, po kterém jsem tak moc toužila. Někdo by sice mohl tvrdit, že jsem zapřela sama sebe a svoji podstatu, když jsem přestala s lovem. Nemůžu ani říci, že bych v sobě neměla kousek viny, že sedím doma se založenýma rukama a přitom vím, jaké zlo se schovává ve stínech, ale já nikdy nechtěla být hrdinkou. Copak nemá každý právo na štěstí? A já poprvé za ta léta byla více méně šťastná a spokojená.
Tedy až do doby než se ozval večer jednou zvonek u dveří našeho domu, já otevřela a za dveřmi stál on. Lovec s velmi krátkými hnědými vlasy, jasně zelenýma očima, obličejem posetým drobnými, ale roztomilými pihami, a tak trochu rošťáckým a sarkastickým úsměvem. Muž, kterého jsem poznala během celé té tragédie, který se náhle objevil a zase stejně náhle zmizel… Je tady zase, aby mě zatáhl do toho zmatku a bolesti, a tentokrát si přivedl na to i kamaráda?! Ten na mě ještě tak divně zíral!
"Ahoj, Mary," pozdravil jako by nic, jako by mě znal odjakživa.
"Sem teď nemůžete," snažila jsem je hned odpálkovat pryč a bylo mi vskutku jedno, s čím veledůležitým přišli a kdo že se to musí zachránit. Dokonce jsem jim i řekla, že už nejsem lovec a možná by mě i poslechli, jen kdyby se do toho všeho nezamotal chudák John. Chtěl tak zoufale poznat někoho z mé strany rodiny a vůbec nevěděl, že oni mu do očí lžou a nejsou žádní mí bratranci.
A pak John odběhl a já zůstala s nimi sama, abych se dozvěděla, že jsme v nebezpečí a to ne před nějakým démonem, ale andělem. Andělem! Copak ta hrůza a rodinné prokletí nikdy neskončí?!





Clothes make the man

5. ledna 2015 v 14:02 Překlady/Translations

Clothes make the man


"Think for a long time whether or not you should admit a given person to your friendship. But when you have decided to do so, welcome him heart and soul, and speak as unreservedly with him as you would with yourself." - Seneca

Morgan

"Team, it is my honor to introduce to you our new addition Dr. Spencer Reid," Hotch introduced us to a tall, slender, nervous, but curious-looking young man, who was standing next to him. The young man tried to smile and murmured something that should probably be "Hello".
I frowned slightly, this job was often mentally challenging to me, definitely it isn't job for kids like him. I didn't understand, how Hotch and Gideon could bring here someone of his age and with a clear conscience, but maybe they ultimately knew what they were doing. At that the young man was still something special.
The boy nervously lips curled into a smile, but his eyes weren't laughing. Eyes were compared to the body of old, tired, directly bushed, brown, dark and sad, as the pain of the whole universe, and yet only one was a spark of childlike playfulness. They belied his young face, like as his clothes didn't match. It was from another time and space. He was dressed as if he didn't know what to wear or how to dress.
"Hmmm, shirt, tie, too loose pale brown pants tightened the belt and sweater as vest... I have nothing against it, but it's a little strange combination," I followed up to talk to him so that I can better to know him. I was expecting the allusion to his dressed make him more nervous, It wasn't that I wanted, but I just was impressed with his appearance.
However the young man blinked and then laughed convulsively. "Yeah, well, you're probably right, and you still didn't mention my mismatched socks."
"You wear mismatched socks?" I did not know what surprised me more, if the fact that someone can dressed like this, or that the young man so easily admits.
"Yeah, it's cool," the young man whispered to my ear conspiratorially, and while nervously winked at me. And I couldn't do anything else than laugh out loud. I patted him on the back in a friendly way, and I haven't known yet that one day this freak will be my closest friend.
"OK, Pretty boy, by the way, I'm Morgan," I introduced myself and shook his hand.
"Nice to meet you, I'm the Doctor, Dr. Spencer Reid." Interesting, most people would say their first surname or first name, when they are representing, but Reid used first title.

"The most beautiful of all secrets is to be a genius and know it just yourself." - Mark Twain




Poezie Pauly Nancy Millstone - Důležité maličkosti

4. ledna 2015 v 9:59 Moje povídky

Důležité maličkosti

Slupka od banánu ležela na pračce,
svoji radost najdeš v každé oplatce.
Stál u mě mrtvý dávný starý král.
Když živý za jitra ranního zrál.

Před dávnými lety oslavoval dav Boha,
dnes pěje oslavnou píseň jen ten ožrala.
Prorok brečí, nedostává se mu však slz.
Promočený od mořské vody na slunci mlž.

Na stole vyskládané léky s alkoholem,
co zaženou zlé noční můry a to honem.
Hladovějící supi na poušti trhali tělo.
Zatmělo se dobrotivé nebe a tuze hřmělo.

Bez úcty skákají posedlí sem a tam
zatím zlatým nebo zeleným jasem.
Vevnitř prázdnota je moc netrápí,
když mysl obklopí jemné hedvábí.

Dávné věci, na které již zapomněli,
ještě pořád loví, bdí a neodešli.
Nejvíce člověka bolí ty maličkosti,
ale neřešíte to, když máte všeho dosti.