Nejtěžším zločinem je promrhaní svého života a trestem za to je smutek a prázdnota v srdci.

Únor 2015

Poezie Pauly Nancy Millstone - Prokletá

27. února 2015 v 11:26 Moje povídky

Prokletá

(Věnováno studentům UJAK)

S hořkou slzou v oku,
čtu si zprávy v šoku.
Nevěřím svým uším,
že chybu jsem udělala tuším.

Jsem já snad prokletá,
že nemají rádi studenta,
že nemohu najít své místo,
že prý ve školství udělají čisto.

Vše je jen zas nafouklý podvod,
mezi mocnými byznys dohod.
Neříkám, že je vše tu v pořádku,
ale i jinde mají problémů celou řádku.

Nebo já jsem zase vedle,
honí se mi hlavou sklesle.



Jak jsem Winchesterům prodávala roh jednorožce

20. února 2015 v 19:40 Moje povídky

Jak jsem Winchesterům prodávala roh jednorožce


(věnováno všem čtenářům)

Ach ano, mí drazí, čtete správně. Na tento nápad mě tak trochu postrčila Karika, nebo spíše byla mojí inspirací, když v jednom komentáři pod povídku napsala toto:

"Na nakreslení koně existuje vcelku jednoduchej fígl... :D Nakresli jednorožce a ukradni mu roh... Ten pak samozřejmě můžeš prodat Winchesterům :D :D :D Já se neurážím a sama všechno beru s obrovským množstvím humoru..."

A tak i když zatím moc jednorožce kreslit neumím, řekla jsem si, že má vlastně pravdu a mohl by to být dobrý byznys. Jakožto spisovatelka mám tu moc se setkat s kýmkoli chci, bohužel bratři Winchesterové jsou tam někde za velkou louží, a nepředpokládám, že Dean by se uvolil letět kvůli takové prkotině až někam do Evropy a Cas tu není od toho, aby dělal někomu s fobií leteckou dopravu. Nevím také jak to teď má náš anděl s tou vypůjčenou milostí, modlitby slyší, ale tohle je přeci jenom opravdu dlouhý let na spoustu šťávy a já nemůžu opustit Českou republiku kvůli škole a tak… navíc letenky jsou dost drahé, a obchodům po internetu nevěřím, zvláště pak pokud se jedná o tak delikátní zboží jako je roh jednorožce. Naštěstí můj drahocenný bratříček je teď v El Pasu a řekl si, že o zimních svátcích si dát "poznávací výlet" po státech. Takže proč toho nevyužít?
Brácha se sice na Supernatural nikdy nedíval, za co jsem možná ráda, protože to by byla skutečně teprve apokalypsa, ale vždy je a byl pro každou "špatnost". Kromě toho, život českého studenta v Americe není levná záležitost, a když si chtěl s kamarády vyjet na ono sjíždění pískových dun na snowboardu (Sandboarding), "pár zlaťáčků" se mu určitě bude hodit.
A tak jsem ukradla několik papírů do kopírky a začala jsem s kreslením jednorožců, dokavaď alespoň jeden vypadal normálně a ne jako když ho srazil několikaset tunový vagón vlaku z vánoční reklamy na Coca-colu.
Dalším mým krokem bylo informovat Winchestery, že pro ně mám zboží. Protože na ně nemám číslo, měla jsem tři možnosti. Ta první přivolat démona. Pokud bych tak učinila, asi bych se rozhodla pro Crawleyho, přeci jen je jeden z těch prodejných, hamižných parchantů, kterých je v Česku plná řada. Naneštěstí pro něj, nehodlala jsem zaprodat svou duši, a ač patří v seriálu k mým oblíbencům, nevěřím mu ani to, co by se za nehet vešlo. Další variantou bylo do metalového rádia nechat si objednat píseň s věnováním Deanu Winchesterovi, ale to by také mohlo přivolat nežádanou pozornost, a ještě bych si nemohla být jistá, jestli můj vzkaz Winchesterové obdrželi. Takže jsem se nakonec rozhodla pro modlitbu.
S Casem jsme se dohodli, že sraz bude 20. 12. v Miami a bráchovi jsem poslala onoho jednorožce, s tím že má vzít nůžky, vystřihnout roh a já svou božskou mocí pak na dálku učiním, že onen roh se stane skutečným. Vše šlo jako po másle, až do chvíle než nastal onen osudný den 20. 12. Těsně několik hodin před plánovaným setkáním obdržel brácha z onoho čísla, které mi předtím Cas telepaticky předal jako kontakt na Winchestery, zprávu, že se omlouvají, ale na domluvený sraz nepřijedou, že se prý objevila jiná, daleko víc naléhavá situace.
Ach jo, to je opravdu super, člověk se tu s tím pachtí a nakonec si za výdělek z té velké práce nebude moci koupit ani dárky na Štědrý den! No jo, příště zkusím někoho spolehlivějšího. Nevíte o někom, kdo by mohl mít zájem?

Rozhovor s J.K.

17. února 2015 v 18:56 | Lenka |  Koš

Rozhovor s J.K.




Kdo je J.K.?



Přezdívka:
jajafilm
Věk:
neurčitý
Současná funkce:
1. správkyně webu "Blog neznámé umělkyně" http://jajafilm.blog.cz/
2. jeden z organizátorů autorského čtení
Koníčci:
tvůrčí psaní a literaturu, filmy, výtvarné umění, fotografování, sporty (plavání, lyžování, snowboarding, kanoistika)


Kdy jsi napsala svou první povídku a co tě k tomu vedlo?


No, když se nepočítají uhozené školní slohy, tak poprvé o volném čase jen tak pro radost to bylo někdy v páté třídě na základní škole. Začala jsem jako spousta jiných pseudopisálků z internetu a to fanfiction na Harryho Pottera. Bylo to naprosto uhozené se špatným slohem, zoufalými klišé, s Mary Sue.

Poté jsem velmi dlouho psala do šuplíku, vlastně zcela upřímně několik let. Sice to byla "originální díla", ale jak já se často potichu směji, není originální dílo jako originální dílo. Jako autoři čerpáme ze svého života, ale i z tvorby jiných, a když autor je ovlivněn jiným dílem na tolik, že ho defakto "vykrade", proč rovnou tuto naši inspiraci nepřiznat a nenapsat spíš FF? To je vlastně jeden z důvodů proč píši tolik FF a celkem se jich zastávám, není to tak špatné, jak se zdá. Ale zpět k věci, v té době jsem psala tedy originální příběhy, o jejichž originalitě by se dalo diskutovat, psala jsem ručně do notýsků, často jsem si to po sobě nepřečetla, sloh tedy za nic moc nestál, úprava také ne a příběhy byly dlouhé, zamotané a často jsem to ani nedopsala, protože už během psaní toho či onoho díla jsem si většinou uvědomila, že je to opravdu děs.

A pak přišla fanfiction na Naruta "Byla jsi mi sestrou, prosím, postarej se o mé dva bratry." Byla to má první dopsaná a na internetu publikovaná povídka, kvality podle mě také pochybné, ale abych této povídce zas tak nekřivila, tak ve srovnání s jinými povídkami FF na Naruta, tak asi docela v průměru, nebo mírně v nadprůměru, toho co se dá najít. Začalo mi daleko víc vyhovovat psát na počítači, kvůli lehké úpravě textu. A tak se to rozjelo, začala jsem psát pro fanoušky a pro sebe, abych zlepšila sloh a pobavila se.

Takže první byla FF na Harryho Pottra, ale první publikovaná byla o několik let později FF na Naruta.

Proč vůbec píšeš?


To je dobrá otázka. Proč malíř kreslí, tanečník tancuje, herec hraje, a tvoří tak věci, které nikdo z nás k hmotnému přežití nepotřebuje?

Začala jsem psát, protože jsem zjistila, že i když jako dyslektické dítě nejsem dobrá ve slovech, slovních obratech, vyjádřeních, pletou se mi písmenka, a když čtu, tak se zadrhávám a je to otřesné, ale i tak jsem zjistila, že i přes to všechno a ošklivé známky, mě sloh baví. Baví mě si vymýšlet příběhy, nebo spíš je vyprávět. Ráda čtu, i když mi to moc nešlo… miluji příběhy. Nejdříve tedy jsem zjistila, že mě to baví, protože mě prostě baví vymýšlet příběhy, a chtěla jsem se zlepšit ve slohu, navíc mě začalo povznášet, když jsem stvořila něco, co se líbilo i ostatním.

To bylo tenkrát. Dnes, dnes to samozřejmě platí také, ale řekla bych, že je v tom něco víc. Jak jsem postupně psala, začala jsem si i víc uvědomovat všechny ty ostatní věci. Za příběhem jsem začala hledat myšlenku, poselství, za textem formu, která to celé dotváří, formu jako důležitou barvu k vyznění toho celého. Ale proč mě to pořád baví, proč mám pořád nějaké nápady a to cosi v sobě, co mě k takovéto tvorbě pohání? Nevím jistě. Je to taková nějaká potřeba spojená s chutí a absolutností.

Máš nějaký oblíbený stylistický útvar?


Obvykle píši povídky, ale nevím, jestli je to tím, že bych tento stylistický útvar měla nejraději, nebo prostě čistě jen z pohodlnosti. Žijeme v uspěchané době, kdy se neustále za něčím ženeme. Vše musí být hned a teď, nejen v práci, ale i v soukromí, a to i když se bavíme… rychle honem za zážitkem. Ruku na srdce, kdy naposledy jsme měli čas se zastavit a třeba přečíst si něco delšího? Já sama zjišťuji, že toho mám čím dál tím víc a víc, a tak si raději přečtu jednou za čas nejednou jednu krátkou povídku, než číst knihu nepokračování po dobu čtyř let, kdy si člověk vždy přečte kousek, pak to na chvíli musí odložit, a když si na ni zase najde čas, tak už onen kousek, co přečetl, zapomněl a musí začít od znova. Ne, to samozřejmě trošku přeháním, ale chci tím poukázat, že "psaní" stejně jako čtení, vyžaduje čas, vlastně o hodně více času. Člověk potřebuje danou atmosféru a každé dílo má svoji charakteristickou vůni, barvu, nebo jak tomu chcete říkat. Jsou dvě tedy věci, se kterými se u delšího díla člověk musí vypořádat oproti dílu kratšímu. Musí na ono dílo obětovat daleko více času a udržet si "tuto charakteristickou vůni". Nejedná se jen o udržení dějové linky, původního záměru a žánru, ale i formy, a teď to nemyslím ve smyslu, že by autor do románu nemohl vložit jakoby článek z novin, ale mluvím o stylu. Povídka díky své délce má také jiné rychlejší plynutí děje, které mi asi daleko více vyhovuje. Z těchto důvodů se mi asi lépe píší drabbly, nebo povídky, než novely, či romány. Samozřejmě je toho ještě daleko více, ale to už by zase byla přednáška.

Dále pak dost píši básně. Což je vlastně taky takový paradox. Nikdy moc jsem poezii nepsala a musím říct, že i dnes to, co píši nevím, jestli se dá za poezii považovat. Nemám totiž nijak velký cit pro rýmy, rytmus, melodii a skladbu vůbec. Dříve jsem básně psala spíše jakožto drobnou součást nějaké povídky, ale pak přišel onen nápad napsat pár šílených a naprosto úmyslně špatně napsaných básní sbírku pod názvem "Poezie Pauly Nancy Millstone", která má překvapivý ohlas a dnes je již něčím jiným než pouhým triviálním vtipem odkazující se na známé literární dílo "Stopařův průvodce po galaxii" od autora Douglase Adamse.

Také sem tam napíši nějakou tu recenzi, úvahu a pseudo-odborný článek třeba o tvůrčím psaní, ale toho už není tolik jako právě povídek, nebo básní. Koneckonců, člověk musí na toto něco nastudovat.

Bereš inspiraci z knih/filmů/seriálů a pokud ano jaký je tvůj oblíbený autor/oblíbená kniha?


Ano, ostatně jako asi všichni. Čerpáme, inspirujeme se z děl jiných vědomě i podvědomě, a to i když píšeme takzvaná "originální díla". Jak jsem se již zmínila, já kromě toho píši i v hojné míře fanfiction.

Filmů, seriálů a knih, které mě ovlivnily a které mám ráda, je celá řada. Tolik, že kdybych měla všechny vyjmenovat, tak bych si asi stejně na úplně všechny nevzpomněla a neustále se do té hromady přidávají další a další tituly.

Jako hodně lidí mé generace, a nebojím se to přiznat, jsem byla odchována na Harrym Potterovi, kterého jsem měla ráda, ale už tenkrát jsem ho nepovažovala za nijak vysokou literaturu, dále pak na Hobbitovi a Pánu prstenů, Artemisu Fowlovi od autora Eoin Colfera, Alexovi Riderovi od autora Anthonyho Horowitze, a nesmím samozřejmě zapomenout na sérii Sabriel, Lirael a Abhorsenka od autora Gartha Nixe. To byly top knihy mého dětství. Pak na mě určitě mělo velký vliv moje období anime a mang z kterého bych jmenovala asi anime Fullmetal Alchemist, Bleach, Death Note, Hellsing. Teď mám v oblibě hrané americké a britské seriály například Doctor Who, Dexter, Supernatural, Sherlock, Merlin, White Collar, Dead like me a tak dále. Je toho skutečně hodně, filmy raději jmenovat ani nebudu.

Obrovskou inspirací jsou pro mě také mýty, legendy, pohádky a dokonce i Bible.

Co tě přivedlo k tomu napsat scénář k filmu?


Ach ano, náš film. Pro ty co nevědí, v roce 2012 po vystudování gymnázia jsem se podílela na natáčení soukromého filmu několika studentů a absolventů GJM "Jen na půl cesty ze tmy". S nápadem, že natočíme film, přišla moje kamarádka Petra Havlíková o Helloweenu 2011, a abych byla upřímná, nejdříve jsem tomu nedávala moc šancí, ale tak nějak se to rozjelo a já najednou po večerech, když už jsem učení na maturu nemohla ani vidět, psala scénář. Námět jsme tak nějak s Peťou splácaly společně a společně jsme měly psát i scénář, ale protože já někdy začínám psát od prostředka a stavím puzzle, tak to dopadlo spíše tak, že já psala scénář a posílala ho Petě k opravě a souhlasu, jestli to tak je fajn. Do maturity jsem pak scénář dopsala a s Peťou projednaly organizační věci a po matuře jsme o prázdninách natáčely a já to pak sestříhla. To jsem však netušila, že za necelé tři roky přijdu k podobnému projektu.

Pěkný Halloween

13. února 2015 v 12:25 Moje povídky

Pěkný Halloween


"Ahoj, jak to, že nemáš kostým?" pravila blonďatá dívka v upířím kostýmu.
Sam se překvapeně na ni otočil a obdaroval ji zářivým úsměvem. "Ahoj… Jessica, že?" zapátral v paměti po jménu, které si pamatoval ze třídy.
"Jééé, ty si mě pamatuješ!" zajásala až děcky Jassica.
"A ty mě?" rozhodl se Sam svoji spolužačku poškádlit, nečekal, že bude znát jeho jméno, ale to se šeredně spletl.
"Sam Haxtebl, jsi nejchytřejší v ročníku," zanotovala.
"Nejchytřejší… to opravdu nevím," zakroutil Sam hlavou.
"Ne, máš pravdu, jsi hroznej hlupák, který přijde na Halloweenskou party bez kostýmu," poškádlila ho na oplátku Samova budoucí přítelkyně.
"Jo, no nemám moc Halloween rád," přiznal se jí bývalý lovec.
"Proč ne?" vyslýchala ho jeho spolužačka.
"Protože, kdysi můj život vypadal jako jeden takový Halloween, přitom party, zábava a sladkosti s tím neměly nic společného. Byla to velká noční můra, ze které jsem se nemohl probudit. Věř mi, na monstrech které se skrývají ve tmě, není nic romantického. Halloween by neměl být jejich hloupou oslavou, kdy se všichni přecpou sladkým a opijí do němoty. Měl by to být den vyhrazený pro vzpomínání na mrtvé, na ty které jsme nenávratně ztratili," vysvětlil Sam Winchester svoji nechuť k takovým to oslavám Halloweenu.






Poezie Pauly Nancy Millstone - Šablona hořkosladkých komediantů

6. února 2015 v 15:56 Moje povídky

Šablona hořkosladkých komediantů


Usedám ke svému psacímu stolu bez nápadu,
to však vůbec nevadí, tak zase něco vykradu,
lidé stejně baští cokoliv, co jim předhodí,
vše to, co hořkosladcí komedianti zplodí.

Oč bychom se snažili v poetice příběhu?
To není třeba, když chceš na světovou dráhu.
Stačí používat dokola jen tu samou šablonu,
umět zahrát dobře na tu chtivou strunu.

Bože! Z jednotlivosti chce se mi zvracet.
Na ty vaše ubohé sračky budu vám prdět.
Rozhlídněte se kolem, svět má přeci barvy.
Myslím to pro vaše dobro a to beze srandy.



Dean/Cas || Angel

3. února 2015 v 11:52 Moje videa

Dean/Cas || Angel


Tak jsem se opět bičla a vytvořila jsem další videjko. Tentokrát to však není na mojí oblíbenou kapelu "Kabát", ale píseň je od Xindl X. Xindl X není zrovna úplně můj šálek kávy, ale občas se člověk aspoň zasměje. Když sem uslyšela jeho píseň "Anděl", moje chorá mysl okamžitě začala pracovat a vzniklo z toho něco, co je možná i na pokraji toho, co normálně chodí přes mojí autorskou cenzoru. Takže videjko s názvem "Dean/Cas || Angel", kde se nám Castiel představí jako hříšný Anděl, který se snaží svést Deana a vymámit z něho peníze...