Nejtěžším zločinem je promrhaní svého života a trestem za to je smutek a prázdnota v srdci.

Březen 2015

Poezie Pauly Nancy Millstone - Abstinent

31. března 2015 v 10:50 Moje povídky

Abstinent

V baru s mými kamarády,
nechám si přinést džus,
i tak si užívám legraci,
unaven po těžké práci.

Sluníčko svítí za jitra jasného,
já s úsměvem vstávám
do nového krásného dne,
těším se, co se dnes stane.

Doufám, že bude den pěkný,
ale pokud bude špatný,
pak skálopevně nevěřím,
když problém alkoholu svěřím.

Nevidím v tom žádnou útěchu,
nenacházím v tom ani zalíbení,
jen bolest ranní kocoviny, zvratky,
žádnou sebeúctu… jen ty zmatky.




Vstříc osudu

27. března 2015 v 10:34 Moje povídky

Vstříc osudu


Dean Smith cítil, věděl v hloubi své duše, že Sam Wesson měl pravdu, když říkal, že tahle práce není pro ně. Měli lovit duchy a pomáhat lidem, něco smysluplného, ne sedět na zadku v kanceláři a rovnat lejstra, ne žít odnikud nikam. Přesto prvně Sama odmítl, když navrhoval všeho nechat a vydat se vstříc osudu, teď si to vyčítal. Zahodil jedinou možnost jak dát svému životu směr a smysl, a to kvůli čemu?! Protože měl strach z toho, co by na něj v takovém životě čekalo! Dean nebyl naivní, dobře věděl, že by nebylo návratu, přesto… odmítnout nakonec byla chyba.





Poezie Pauly Nancy Millstone - Alkoholik

23. března 2015 v 18:41 Moje povídky

Alkoholik


V šuplíku mám flašku rumu,
utajenou před zraky všech,
pro mé duševní zdraví,
pro projasnění každého dne.

Jedna sklenka, když vstanu,
abych mohla postavit se na nohy,
abych dostala odvahu a sílu,
být se, za svůj kousek života.

Jednu sklenku k odpoledni,
udržet si zpříma hlavu,
být díky tomu schopna práce,
uvést se přes sračky do pohody.

Jednu sklenku na dobrou noc,
abych mohla s klidem zavřít oči,
aby mě nehonily zlé noční můry,
abych neprobrečela celou noc.

Tři sklenky, množství ne tak vážné,
není to zase tak málo ani hodně,
ideální pro zapomenutí na obtíže,
bez omamného stavu beztíže.




THE MANY SHADES OF DEAN WINCHESTER AND JACK O’NEILL

23. března 2015 v 18:35 Obrázky

THE MANY SHADES OF DEAN WINCHESTER AND JACK O'NEILL



THE MANY SHADES OF DEAN AND JACK by jajafilm

Tradice větviček 04

18. března 2015 v 21:16 | Kuria Dalmatia |  Překlady/Translations

Autor: Kuria Dalmatia
Povídku v originále můžete nalézt zde:
Kapitola: 4.
Fandom: Criminal Minds
Na pár: Hotch/Reid a (trochu Hotch/Haley)
Mohlo by vadit: Slash, rouhání, násilí související s případy, diskuse o užívání drog

*****************************************************************************


~~~~ 10:37 Washington, DC. 25. prosince 2007 ~~~~


To nejhorší bylo za nimi.
Nebo alespoň v to Aaron doufal.
Když se dostal sem včera v noci, vytáhl Reida z koženého křesla v obýváku do ložnice. Kožené křeslo je pohodlný kus nábytku, ale rozhodně to není nic, na čem by člověk chtěl pravidelně spát. Reid se choulil pod hromadou přikrývek a opět přednášel o abstinenčních příznacích. Aaron doufal, že to Reidovi pomůže odvést pozornost, i když jak by mohlo při popisech zvracení a průjem následujících skutečnou zvracení a... no… Aaron byl vděčný, že Reidovi se podařilo dostat na toaletu. Čistit stolici po dítěti je jedna věc…
Utírat zadek svému podřízenému něco úplně jiného.
I když by to udělal bez váhání, protože možná kdyby byl trochu víc ostražitý, trochu víc Reida podporoval, možná by se tohoto zlozvyku Reid zbavil dříve. Možná by ho neměl vůbec.
"Je mi to líto," omluvil se náhle Reid mezi cvakáním zubů. "Jsou Vánoce. Už čtvrté, které netrávíš doma. Je mi to líto…"
"Reid… Spencere," opravil se. Nebyl zde jako Reidův šéf, ale přítel. "To je v pořádku."
"Měl bys mě vyhodit."
Aaron si povzdechl, pane Bože, to už rozebírali nejmíň dvacetkrát. "To ne."
"Měl bys."
"Neměl."
"Měl bys být doma."
"Jsem tam, kde musím být."
Na to vydal Reid z pod peřiny zvuk, něco jako "pffft", a dal přikrývku dolů jen tak, aby odhalil temeno hlavy a oči. "Jsou to tvého syna druhé Vánoce, měl bys být doma."
"Je s Haley a její rodinou v Gruzii," řekl Aaron, pro jistotu vynechal, že on sám pozván nebyl. Teď se musel soustředit na Reida, ale Reid i v těch nejodpornějších abstinenčních příznacích, byl stále značně bystrý a zvědavý. Najednou si Aaron uvědomil, Kriste, chová se k Reidovi jako dříve ráno, když si myslel, že se Reid zachová jako Gideon.
Jsi naštvaný, protože ten dopis nebyl adresovaný tobě, dospěl k závěru Reid. Tak to není.Nebuď blázen, neřekl ti osobně, že odchází, protože po tom všem, co jsi udělal jeho jménem v bombových útocích v Bale, věřil jsi, že je to tak správně, tak on sám může také tohle udělat. Já ti přísahám, Hotchi. Já jen tak nezmizím. Budu dost chlap na to, abych ti do očí řekl, že odcházím.
Aaron čekal další z přednášek trojnásobného PhD, ale překvapivě mlčel. Hotch zariskoval a pohlédl na Reida, ale v Reidových očích našel jen smutek. Reidův hlas byl měkký a váhavý: "Volal jsi mu dnes, že?"
"Jsou mu dva roky, Spencre," odpověděl Aaron tiše.
"Jack stále zná zvuk tvého hlasu."
Aaron skoro řekl, že ne, podle jeho ženy, ale udržel se upět. Místo toho řekl: "Vánoční služba trvá až do dopoledne."
Reid otevřel pusu, ale hned jí zase zavřel. Jako obvykle přikývl, zakřenil se a pak se začal hrabat z postele. Aaron mu uhnul. Tohle se dělo již po několikáté za posledních dvanáct hodin. O pár chvil později se Reid krčil nad toaletou dělaje děsivé zvuky. Alespoň Aaron na něho neházel soucitný obličej.
Aaron sebral plastový kelímek z komody, naplnil ho vodou a podal jej Reidovi. Reid však ani nepohnul. "Spencere?"
"Mohl bys..." Reid mávl levou rukou v jednoduchém gestu, ale odmítl se podívat nahoru. Zhluboka se nadechl a až pak: "Mám nějaké tepláky v levém dolním rohu šuplíku…"
"Hned jsem zpátky," řekl klidně, v případě, že by to byl nějaký rozdíl. Zvracet tak moc, že se u toho i poserete, je dost trapné. Kdo chce mít svědka… Ježíš. Aaron rychle našel požadované tepláky a pak ještě našel čisté spodní prádlo. Bezeslová je položil na umyvadlo a zavřel dveře, jakmile byl hotov.
Aaron také ustlal postel, a ujistil se, jestli peřiny nejsou moc nasáklé potem. Vzhledem k tomu, že ještě peřiny nepřestlal. Poté Aaron zašel do kuchyně, doufal, že do Reida nacpe čaj a vývar. Sám měl hlad, ale v Reidově lednici nebylo nic, co by nevypadalo nějak lákavě. I když nevěděl nic o Reidových chutí, rozhodl se to zkusit přes nalezené menu jedné čínské restaurace v jednom z šuplíků v kuchyni.
Nebylo to poprvé, co Aaron měl donášku z čínské restaurace na Vánoce. S tím, jak se doma věci vyvíjely, předpokládal, že to nebude ani naposled.
Aaron slyšel, jak se za ním Reid šourá, brblající cosi o Buddhovém požitku a Kuřeti generála Taoa. Aaron se otočil a snažil se co nejvíce zachovat jeho poker-face, ale v jasném slunečním světle Reid vypadal jak sama smrt, možná i hůř.
"Čaj, nebo vývar?" zeptal se ho Aaron.
"Ehmmm, mátový čaj, prosím."
"Proč nejdeš zpátky do postele? Vezmu ti to tam."
"Děkuji," zašeptal Reid, ale znělo to zlomeně a unaveně, rozhodně ne tak jako on.
Aaron vtáhl mladšího muže do pevného obětí, stejně jako to udělal na tom hřbitově v Gruzii, když ho našel kopat si svůj vlastní hrob.
Proč, oh, proč jsem tohle neudělal s Jasonem? Zeptal se Aaron sám sebe již po několikáté.
Spencer Aarona objal zpět. Toto gesto rozvířilo vzpomínky. Reid najednou začal vyprávět o jeho zajetí Tobiasem. Mluvil o tom, co nebylo v oficiální správě a co ano. Mladší muž celý příběh vyprávěl se zatajeným dechem, ale ani jednou slzou. Detailně se zabýval charaktery Raphaelem, Charlesem a Tobiasem až přešel k tomu, jak zabil Charles zachránit Tobiase.
A pak konečně… konečně přiznal to, co omráčilo Aarona nejvíce: "V tu chvíli, co jsem chtěl se rozloučit s Tobiasem, bylo ve skutečnosti pro mě hlavní získat drogy. Věděl jsem, že je měl té noci v kapse."
Na okamžik Aaron nemohl vyjít z údivu, jak to, že se ti lahvičky nestali důkazním materiálem. Všechno Spencrovo oblečení přeci poté bylo prohledáno, jak standartní postup nařizoval. Ale pak si vzpomněl, že Reid požádal o svoji brašnu, jakmile se dostali na ambulanci. Nechal ji v SUV. JJ spěchala pro ni a byla jí putna všechna policejní pravidla a zdravotní nařízení, jen chtěla tu tašku Reidovi přinést. Spencer prolistoval žalobu, která byla později stejně zamítnuta z důvodu PTSD.
Věděl, proč mu to teď Spencer řekl.
Aaron přiložil své rty k Spencrovému uchu a pravil tiše: "Odpouštím ti."
Tato slova vehnala slzy do očí oběma dvěma a stáli tiše takto spolu, dokavaď rychlovarná konvice necvakla.
Spencerův detox trval tři dny.
Tyto tři drásavé dny, kdy však Aaron nemusel myslet na to, že nejel se svým synem na dovolenou, což si zcela nemohl vysvětlit proč.
Až po čtyřech měsících později si Aaron uvědomil, když si balil věci a stěhoval se ze svého domu, že to byli také první Vánoce po čtyřech letech, kdy od Spencra nedostal větvičku jmelí.
A uvědomil si, jak moc mu to chybí.




THE MANY SHADES OF DEAN WINCHESTER AND DEBRA MORGAN

16. března 2015 v 11:26 Obrázky

THE MANY SHADES OF DEAN WINCHESTER AND DEBRA MORGAN



V zrcadle

13. března 2015 v 8:50 Moje povídky

V zrcadle


"Tenhle zasranej svět se řítí do pekel!" Ne, tuto větu překvapivě nevyřknul náš známý lovec Dean Winchester, ale byl aspoň u toho, když tento výrok vyšel na světlo boží.
Ten večer Dean byl opravdu utahaný a měl všeho dost, ale jít si lehnout se mu ještě nechtělo, zvláště ne když v pokoji byl jeho bratr. Bratr, který ho zklamal, bratr který se ještě nedávno cpal démonskou krví, spal s jednou z těch mrch a způsobil apokalypsu. Ne, to nechtěl, to nemohl! Sice už neměl sílu ho z ničeho vinit a dokonce mu již i odpustil, ale to ještě neznamenalo, že zapomněl, nebo že nepotřeboval si čas od času vyvětrat hlavu, odpočinout si od něj. Prostě vyrazit do baru užít si s nějakými krásnými holkami a zpít se do němoty. Měli zrovna takový hloupý případ v Miami, kde je vedro a člověk by měl dodržovat pitný režim.
Tak zapadl do prvního baru u motelu, objednal si whisky s ledem a řekl barmanovi, ať ji nechá na stole. Neuběhlo ani dvacet minut, co seděl, popíjel a koukal na zprávy v telce, jak se celej svět šine do zkázy, když do baru přišla ona. Byla vážně kus. Hubená, vysoká, s velkýma očima a ohromnými dlouhými hnědými vlasy, navlíknutá do trika, společenských kalhot a saku s pistolí u pasu. Posadila se hned vedle něho a objednala si to samé co on.
"Hned to bude, šerifka, kurva Morganová," usmál se přátelsky barman. Šerifka Morganová, jako vážně, vedoucí Miami Metro?! Polda?! Možná by se měl někam vytratit, než zjistí vedle koho si to vlastně sedla. Nebo taky ne. Morganová nevypadala, že by jí teď zajímalo cokoli, mimo té sklenky alkoholu a telky. Na počátky apokalypsy se sarkasticky zašklebila, tak jak často se Dean šklebil všem andělům a démonům do ksichtu, a pak to řekla.
"Tenhle zasranej svět se řítí do pekel!" A v tu chvíli zaujala lovce natolik, že ač neměl v úmyslu se z počátku s ní vůbec vybavovat a řídil se heslem: s policisty si nic nezačínat, rozhodl se zjistit, co paní šerifku tak žere.
"Špatný den?" zeptal se, aby navázal rozhovor.
"Nemáš ani ponětí," odpověděla stále s tím stejným hořkým úsměvem.
"Možná jo. Já nechci být nijak vlezlý, jen občas člověku pomůže se vyzpovídat," nabídl se Dean. Třeba když vyslechne něčí jiný problém, pomůže to i jemu samému.
Šerifka Morganová se na něj zprudka otočila a zkoumavě si ho prohlédla. "A co bych tak měla říct?! Že můj bratr je do hajzlu zrůda a já půjdu kurva do pekla!"
"Chráníš svého bratra," Dean na sucho polkl. Ač čekal cokoli, rozhodně ho nenapadlo, že uslyší svůj příběh z cizích úst.
"Jo, je to má rodina. Zatraceně je to má jediná rodina a miluji ho. Samozřejmě, že ho chráním," kývla šerifka.
"Pak možná není tento bar a flaška whisky to jediné, co máme společného."

Tradice větviček 03

9. března 2015 v 22:46 | Kuria Dalmatia |  Překlady/Translations
Autor: Kuria Dalmatia
Povídku v originále můžete nalézt zde:
Kapitola: 3.
Fandom: Criminal Minds
Na pár: Hotch/Reid a (trochu Hotch/Haley)
Mohlo by vadit: Slash, rouhání, násilí související s případy, diskuse o užívání drog

*****************************************************************************

~~~~ 02:37 Reading, Kalifornie. 22. prosince 2006 ~~~~

Hotch se přehraboval ve svém kufříku tak tiše, jak jen mohl. Hledal jehlu v kupce sena, neboli malou lahvičku léku s názvem Excedrin, kterou většinou měl pořád po ruce, aby nemusel vydržet tu nesnesitelnou pulzující bolest hlavy, která ho udrží vzhůru po zbytek noci. Reid měl lehké spaní, jak zjistil před dvěma lety, kdy poprvé sdíleli pokoj, a tak se snažil dělat co nejmenší hluk.
Byl to drsný případ pro všechny z nich, ty kolem svátků byly vždy nejhorší. Navíc tu byla ještě nejistá členka týmu: Prentissová. I když si vedla obdivuhodně dobře a přísahala, že nenávidí politiku, Hotch ji stále zas tak nevěřil. Hotch se snažil co nejlépe to všechno skrýt a předstírat, že je vše OK. Tak či tak stejně za nikým s tím nemohl jít, dokonce ani ne za Reidem, který by mluvil upřímně a by se nezamýšlel nad tím, proč zrovna jemu se s něčím takovým svěřuje.
Hotch přemístil své hledání od aktovky ke skříni, z té vytáhl svoji tašku a vzal si ji do koupelny. Jasné světlo ho pálilo v očích, což si mohl připočíst ke své bolesti, když prohledával všechny kapsy. Natřásal tu zatracenou věc nad vanou, dokonce jí obrátil na ruby, v naději že všechen obsah z ní tím pádem vypadne. Vana byla ještě stále mokrá od doby, kdy se v ní sprchoval Reid, než šel spát.
Hotch nevrle zavrčel, když si uvědomil, že jeho drahocenný lék Excedrin není nikde k nalezení, a to ani zbytek léků proti bolesti v jeho pytlíčkách. Obvykle přeci má sebou dvě neoznačené lahvičky s pilulkami Tylenol, Aspirin, nebo Alleve, ale…
"Do prdele," zanadával, když si začal cpát své spodní prádlo zpátky do batohu, které tam zřejmě omylem zapomněl. Náhle ho překvapilo zaklepání. "Co," ve vzteku zavrčel, vzápětí ho však probodl ostrý hrot viny. Tak tedy položil svoji tašku na zem a otevřel dveře, opět ucukl od náhlého prudkého světla. "Promiň, zase jsem tě vzbudil."
"To opravdu nevadí, stejně nemohu moc spát," přiznal Reid s pokrčením ramen. Zastavil se a poposunul si brýle víš. "Mohu… ach, hledáš něco?!
Hotchova špatná nálada byla rázem pryč, tak rychle, že si ani nebyl jistý proč. Možná proto, že byly si skoro tři hodiny ráno a jeho spolubydlící byl až příliš velkorysí v tak časnou hodinu, nebo snad, že by Reid myslel, že když pomůže Hotchovi najít, to co hledá, bude se moci vrátit do postele, aniž by ho kdokoliv dál rušil…
"Bolí mě hlava, nemůžu najít nic, abych se toho zbavil."
"Hmmm," bylo to jediné co Reid řekl, než zmizel opět do hlavní části hotelového pokoje.
Hotch se opíral o futra dveří se zavřenýma očima a třeštící hlavou. Pane Bože, doufal, že Reid má něco, co mu pomůže. Nebyl si jist, kolik času uplynulo, než Reid uchopil jeho zápěstí, otevřel jeho ruku a vtiskl mu něco do dlaně. Hotch otevřel oči a zjistil, že jsou to tři extra silné Excedriny - Děkuji, farmaceutickým společnostem, pro jejich označování prášků - a najednou jako by jeho bolest hlavy ještě zintenzivnila.
"Díky," řekl před tím, než si vzal prášky a spolknul je. To co nečekal, je to, že mu Reid podlá ještě láhev vody na zapití. Hotch si vzal od Reida láhev s vděčným kývnutím. "Dík," řekl ještě jednou.
"Ty bys udělal to samé pro mě," pravil Reid věcně, pak o krok ustoupil a kývl směrem k dvěma lůžkům.
Byl rád, že se Reid se rozhodl být jeho spolubydlícím. Hotch přešel ke své posteli, položil láhev s vodou na noční stolek a vklouzl pod peřinu. Poslouchal, jak Reid chodí v koupelně zmateně kolem - Pane Bože, prosím, ať nepřebaluje tu tašku! - Skutečně mýt Reida za spolubydlícího bylo daleko lepší než Gideona nebo Morgana.
Hotch zaslechl, jak zavrzali dveře od koupelny, když zavadily o tlustý koberec.
"Věděl jsi, že extrakt ze jmelí byl uveden na trh jako všelék na všechno od migrény po rakovinu?" zeptal Reid, když lezl do své postele.
Hotch si odfrkl. "Chceš říct, že máš extrakt ze jmelí ve své tašce?"
Nízké světlo z koupelny dopadalo a odráželo od Reidových brýlí. "Ne. No, ne tak docela. Myslel jsem, že mám Arceuthobium californicum druh jmelí, které obvykle roste v Kalifornii, ale není to lék. Je to pro tebe. V případě že nemáte čas zajít do obchodu se suvenýry, než se vrátíte zase domů na Vánoce."
Hotch na krátký okamžik oněměl, poté se převalil na záda a zahleděl se na strop. Tohle byl vlastně třetí rok v řadě, kdy byl daleko od domova na Vánoční svátky, ale byl to také třetí rok v řadě, kdy byl s Reidem. Zdá se, že se z téhle celé věci se jmelím stává jakousi tradice.
Sakra, tenhle člověk vylezl v minulém roce na strom. Jen Bůh ví, co vyvede v letošním.
"Díky," řekl Hotch upřímně, i když neměl to srdce Reidovi říct, že ony dvě větvičky jmelí v současné době leží v jeho šuplíku v kanceláři.
"Není zač."
O čtyřicet osm se chystali vystoupit z letadla, byli zpět v DC. Reid držel malou bílou krabičku v ruce. Hotch věděl, že je to jmelí. Na vteřinu mu ji chtěl vytrhnout z rukou, umístit ji někam vysoko nad jejich hlavami a trvat na tom, aby mu dal Reid pusu.
Hotch zase zasáhla vlna viny, tyhle pocity určitě má na svědomí nedostatek spánku, stejně jako ty červené oči…




Jen pouhý sen

5. března 2015 v 20:13 Moje povídky

Jen pouhý sen


"Měl jsi to vidět, nádhera. Jak jsi se bál!" usmál se při té vzpomínce Dean. Bylo to neuvěřitelné. Sam bledý strachy, jeho mladší bratříček se zase bál, tak jako když byl malý kluk.
"A my jsme se hádali?" zeptal se podezíravě Sam.
"Ne," zalhal Dean, ale v celku neúspěšně. Mladší lovec ho okamžitě prokouknul.
"Já myslel, že ten sen měl bejt dokonalej," namítl nechápavě.
"Nebyl," přiznal Dean s hořkým úsměvem. "Přál jsem si to… to aby máma žila. Aby neumřela a my nezačali lovit a abychom se nikdy…" pokračoval, ale větu nakonec nedokončil. Nemohl, v hrdle měl sucho, do očí se mu drala sůl. "Chápeš," místo toho to ukončil v naději, že řekl již dost.
"Jo," pokýval hlavou Sam. Jasně že to chápal, nebo si alespoň myslel, že chápe. Také si přál, aby máma byla pořád naživu, a byl to právě on, který vždy toužil po normálním životě. Jen nevěděl, že i Dean chtěl to samé. "Tak to jsem rád," ještě jednou pokýval hlavou. "A jsem rád, že ses z toho dostal, většina lidí by tu sílu neměla, zůstali by," pravil Deanův mladší bratr, protože věděl, že kdyby to bylo na opak tak on by tolik síly v sobě neměl.





Everybody loves coffee and tea...

5. března 2015 v 17:09 Obrázky

Everybody loves coffee and tea...



Taková má drobná koláž z obrázků, co jsem posbírala z internetu...