Nejtěžším zločinem je promrhaní svého života a trestem za to je smutek a prázdnota v srdci.

Duben 2015

Recenze na Teen wolf

29. dubna 2015 v 11:37 Mé recenze

Recenze na Teen wolf (Vlčí mládě)


Obecně o seriálu:

Teen wolf nebo také v českém překladu Vlčí mládě je americký fantazy seriál pro "mladé publikum" (čímž se více méně myslí lidi v pubertě), vzniklý pod taktovkou Jeffryho Davise, ale abych byla přesná, tak je to seriál vzniklý z filmové předlohy z roku 1985. Poprvé seriál byl vysílán americkou stanicí MTV roku 2011 a o rok později v česku stanicí AXN, dnes obsahující již čtyři řady.
Scott McCall (Tyler Posey) je obyčejný 16náetiletý středoškolák, kterého jednoho večera kousne vlkodlak a jeho život se tím pádem obrátí vzhůru nohama. Najednou se nemusí vyrovnávat jen s pubertou, ale také vlkodlačími pudy, a aby toho nebylo málo, zjistí, že se zamiloval do dívky Allison Argentová (Crystal Reedová), která je dcerou lovce vlkodlaků (JR Bourne). Vlkodlak, který ho kousnul, má s ním plány a jediný komu se se vším tímhle může svěřit je jeho spolužák a nejlepší přítel Stiles Stillinski (Dylan O'Brien) a možná cynický Derek Hall (Tyler Hoechlin), další vlkodlak.

Pro a proti, proč se na seriál podívat…

Název Teen wolf, nebo i český název Vlčí mládě se mi nezdá moc přitažlivý. Stejně tak když si přečtu stručný obsah seriálu, člověk by měl tendenci to celé hodit do koše společně se všema Twilightama a podobným nekvalitním svinstvem, co se v posledních letech objevilo v kinech a televizi. Dobrý dojem nedělá ani, když vidíte, jak na plátně Tyler Posey, nebo Hoechlin utíkají po čtyřech "šíleně rychle" lesem, či se "hodně epicky" rozhodnou, že svým přátelům pomohou a přeskočí jedoucí auto… a podobné blbosti. Jinak je ovšem seriál ve všech směrech mnohem víc, než by člověk čekal.
Pravda nějakého vyššího smyslu, že by v tom byl zabudovaný "smysl života, vesmíru a vůbec" se říci nedá, ale zato je seriál plný pěkné akce a bojových scén, pěkných efektů, dobrých hereckých výkonů (za zmínku stojí především Dylan O'Brien), vtipu i napětí, samozřejmě i slušně propracovaných charakterů postav a děje. Je skutečně fascinující, co dokázali vycucat z takového jednoduchého námětu a důkazem, že v takovém oboru není úplně vše jen o nápadu, ale také hodně o řemesle. Konečně něco pro "mladé publikum", co stojí za to, nejen však ovšem pro ně, na své si mohou přijít i starší…

Hodnocení: 7/10

Doporučuji:

Rozhodně bych to doporučila každému, který má rád tento žánr, akci i se rádi zasmějí. Fanouškům seriálu například Supernatural (Lovci duchů), pro které to možná bude sladší a jemnější, ale rozhodně jejich krevní skupina, nebo fanoušku třeba seriálu Grimm, Once upon time, nebo Merlin.

Dobrá rada

24. dubna 2015 v 8:53 Moje povídky

Dobrá rada


"Dobrý den, FBI, vy jste Dean Braeden?" zeptal se muž v levném obleku a křiklavě červeno-modré kravatě a zamával odznakem.
"Ano jsem," kývl Dean s krajním obezřetností lovce, kterým býval.
"Hmmf… jsem tu kvůli Artemis Hill, kterou jste před pěti dny donesl s vážnými spáleninami a otřesem mozku do zdejší nemocnice, a podal jste výpověď," odkašlal si mladý agent nervózně, když hleděl na Deana. Ten klučina byl jak věchýtek, Dean by mu dokázal přelámat všechny kosti v těle jen ve zlomku sekundy. Chlapci, jako on, by neměli dělat takovou práci.
"Ano… nějaké nesrovnalosti?" zeptal se Dean.
"Ne… nebo jo…" mladík se na chvíli odmlčel a frustrovaně si povzdechl. Dean vážně doufal, že ten hoch má lepší schopnosti, než bylo tohle, protože jinak by se musel o toho kluka skutečně začít bát. "Vy jste šel náhodou po ulici a měl jste tušení, a tak jste vešel do nedalekého opuštěného skladu, kde jste narazil na sériového vraha, který si tam pálil jednu svoji oběť za živa. Než se rozkoukal, vytáhl jste pistoli, kterou běžně každý truhlář a příležitostný mechanik nosí všude sebou, a zastřelil jste ho. Poté jste donesl oběť do nemocnice," dostal ze sebe nakonec agent. Slušná dávka sarkazmu, kterou do toho vložil, mu s tím asi pomohla. Možná ten hoch nebyl zas tak marný případ, jak se zdálo. Přesto bylo s podivem, že ten klučina je z FBI.
"Jo, tak nějak," zašklebil se Dean.
"Vy… vy jste byl voják, nebo agent," došlo mladíkovi, nebyla to otázka, ale konstatování.
"Ne, tak docela, ale jsi blízko. Nechal jsem to však být, a pokud ty máš kousek rozumu, necháš toho taky, dokud je čas," poradil mu bývalý lovec. "Jinak ti mohu přísahat, že štěstí již nezažiješ."
"Nechal jste toho, abyste mohl žít šťastný, obyčejný život?! A funguje to?"
Bývalý lovec neodpověděl.





Poezie Pauly Nancy Millstone - Bzučení zářivek

20. dubna 2015 v 8:52 Moje povídky

Bzučení zářivek


Bzučí, bzučí, bzučí, bzučí
mě ten zvuk snad zmučí,
ale co tu odpornost vytváří,
na to přijít se mi nedaří.

U ucha bzučí mi moucha,
ať konečně zmlkne mrcha!
Nebo jsou pachatelem zářivky,
nevím, co napsat do této sloky.

Tak ty protivky zhasnu,
a honem rychle raději usnu.
Nechám si zdát o zoufalé lásce,
k pyšné a nafoukané krásce.




Belfegor 01

16. dubna 2015 v 15:30 Koš

00000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000

(Zveřejnění původní verze připravované sériové povídky "Prokletý". Tuto povídku již píši delší čas, začala jsem dokonce ještě než jsem vůbec napadli Lháři a pořád ne a ne to dopsat. Neustále přepisuji upravuji a podobně... Nicméně nedávno vyšla kraťounká povídka "Lovci duchů", taková malá upoutávka, a já se při té příležitosti tedy rozhodla zveřejnit alespoň to, co mi z "Prokletého" spadlo pod stůl.)

00000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000


Belfegor

Lenost, též malomyslnost, duchovní znechucenost. Nemáte víru v sebe, nemáte víru ve vesmír, nemáte víru v Boha, nevěříte ve svého strážného anděla. Nevěříte v nic, žijete jak živé mrtvoly, rezignujete.

Martina Srpková mohla být veselá mladá žena, ale když jsem ji potkal, splňovala pouze jednu z těch dvou věcí. Kdo by však v její situaci byl veselý? Znásilnili jí, mučili ji a pověsili hlavou dolů ve studni. Do hlavy se jí nahrnula krev. Nohy necítila, ztěžka se jí dýchalo a ani pořádně nemohla myslet. Hořkoslaná kovová příchuť krve smíšené se slzami ji dráždila na špičce jazyka. Již však nebrečela a i krev na jejím těle zaschla. Nebojovala. Nezkoušela už vylézt po laně nahoru, ani nekřičela, jen prostě visela a čekala na smrt. Neměla žádné síly a bála se, že kdyby se bránila, její únosci by ji trápili ještě víc než takhle.
Těžko říci, co si pomyslela, když zaslechla zvuky boje, mužský křik, prosby o pomoc a pak jak někdo něco někam táhne po zemi. Kdo ví, jestli byla při tom při vědomí, nebo jestli si ty věci dokázala správně spojit. To je jedno, každopádně za chvíli poté jsem ji vytáhl ven a přeřezal provazy, které ji poutaly. Zamrkala a zakryla si oči z náhlého přívalu světla. Ne, že by v lese za noci bylo nějak hodně světla. Rozhodně však víc než ve studni v hloubce v jaké byla.
Když si trochu přivykla alespoň na měsíční svit a moji diodovou baterku, ještě pořád ze sebe nevydala ani hlásku. Její oči těkavě klouzaly ze mně na nůž, na zbytky provazů, ke studni a rozbořenému stavení uprostřed lesa. Netušila, kde je, ani jak se tam dostala, na to jsem však neměl čas. Uklidil jsem nůž do kapsy u bundy, otočil se na patě směrem k autu. Nestihl jsem však udělat ani krok, když se ozvala.
"Vy odcházíte?!"
"Ne, já se odpařuji," neodpustil jsem si uštěpačnou a ironickou poznámku nad otázkou, jejíž odpověď byla nanejvýš jasná, a pokračoval jsem dál k autu. Nejsem psycholog, abych se choval ohleduplně na její stav, ani nevím, jak bych se měl chovat.
"Vy mě tu jen tak necháte?!" teď už rozhodně Martina zašeptala.
"Jo."
"Hej, to přece nemůžete!" do jejího hlasu, ve kterém jsem jasně slyšel strach, úzkost a obavy, se vmísil i hněv. Zastavil jsem se a otočil se zpět k ní. Už jsem byl od studny dobrých několik metrů a ve tmě jsem Martinu sotva viděl. Byl jsem si však jist, že ještě stále leží u studny, kde jsem ji nechal.
"Ale jo, mohu. Vlastně jsem vás ani nemusel vytahovat z té studny. Nejbližší civilizace je odsud pouze čtyři kilometry a to když říkám civilizace, myslím i s policií a nemocnicí. Dá se to v pohodě zvládnout i pěšky. Jen jít tímhle směrem," máchnul jsem doprava od sebe do tmy. Myslím, že se tam Martina podívala. Možná i naštvaně nakrčila nos.
"Bosá?!" bránila se ještě té myšlence.
"Jo," přikývl jsem.
"Fajn!" vyprskla vztekle. Teď s ní lomcoval vztek, přebil i všechny ostatní pocity a to bylo moc dobře. Měl by ji postavit na nohy a poslat přes její strach a trauma z toho, co si prožila, zpět do života.
"Fajn!" odvětil jsem a zase jsem se měl k odchodu.
"Jasně, vůbec si o mě nedělej starosti, budu v naprostém pořádku. To nic není, vždyť mě jen znásilnili a mučili. V tom lese si po tmě rozhodně nezlomím nohu, nevrazím si něco do nohy, či tak něco," slyšel jsem za svými zády Markétino fňukání. "Jo, jo, budu ok. Vidíš, už se zvedám." Uslyšel jsem šustění, praskot větývek a pak dutý úder. Spadla, nemohla se postavit na své odkrvené nohy. "Nemůžu vstát!" pravila pro sebe zděšeně. Znovu jsem se zastavil a obrátil oči v sloup. Panebože, proč?! Zaúpěl jsem v duchu. "Tak tu zůstanu a třeba někdo přijde, když jsi přišel ty, může přijít někdo další. Nebo za několik hodin budu moci vstát," řekla, aby se uklidnila. Musela však vědět, že nikdo jen tak nepřijde a že je příliš prochladlá. Neměla hodiny a já neměl na vybranou.
Prostě jsem se otočil, přišel k ní a vzal ji do náručí. Nebyla moc těžká, byla, jak byste to řekli, docela éterické postavy. Nebránila se, ovinula své ruce kolem mého krku a nechala se odnést pryč, kamkoli by to bylo. Donesl jsem ji k mému autu a tam položil na sedadlo spolujezdce. Z kufru jsem vyhrabal jednu ošuntělou deku a hodil jsem jí ji do klína. Martina ke mně nechápavě vzhlédla.
"Měla byste se tím přikrýt. Jste prochladlá a jen ve spodním prádle," připomněl jsem jí. Vypadala překvapeně, jako by si až teď uvědomila tuto skutečnost. Rychle přikývla a zabalila se do deky. Sundal jsem si bundu a ještě tu jsem jí dal. "Musíte být v teple, ještě zatopím," informoval jsem ji, nastartoval a zapnul topení. Zabouchnul jsem dveře za spolujezdcem, sedl jsem si za volant a pustil přehrávač CD. Ozvala se píseň od Disturbed: Enough
"Mám rád tuhle skupinu, ale ne všichni tenhle druh hudby zbožňují, nevadí vám to, když to…" pohlédl jsem na svou nečekanou společnost. Martina už však spala. Evidentně jí ta muzika nijak nevadila. "… když to nechám hrát?" dokončil jsem otázku už sám pro sebe a usmál jsem se. Víš, co se stalo s těmi muži? Je ti to jedno, nebo jsi nad tím nepřemýšlela? Nepřišlo ti divné, že jsem na tebe jen tak narazil? Prostě z ničeho nic se objeví nějaký chlap, který tě vytáhne ze studny, chce tě tam nechat, chce tě tam nechat a ty…? Už se do ničeho zlého nezapleť, byla by tě škoda. Mluvil jsem k ní v duchu a pak jsme se rozjeli dál, a dál za civilizací, za místem, kde bych ji bez výčitek mohl nechat, a nemusel se o ni strachovat.




Lovci duchů

10. dubna 2015 v 21:18 Moje povídky

Lovci duchů

V cukrárně u Veletrhů v Holešovicích, vyhlášeném místě laskonek a tradičních zákusků, seděli v rohu dva neobvyklí hosté. Nebyli to zákazníci, kteří by byli zvláštní, tím, co si objednali, ani jak se celkově chovali. Nenadávali, nic nerozbili a vypadali úplně stejně průměrně jako ostatní, kdyby však byl někdo, kdo by se zaposlouchal potají do jejich rozhovoru, zjistil by, že rozhodně nejsou tím, čím se na první pohled zdají být.
Jednalo se o ženu, nebo spíš dívku, mladou slečnu s kaštanovými vlasy, teplýma hnědýma očima, ďolíčky v tvářích, s malým nosem, provokativním, trochu škodolibým úsměvem a celkem drobné postavy. Druhým z dvojice byl o pár let starší muž v ošuntělém, ale jinak čistém a asi i značkovém sportovním oblečení, průměrné výšky a stejně hnědými vlasy, na kterých však už bylo znát, že je začal ztrácet, tak jak to bylo u mužů jeho věku časté. Ti z vás, kteří by však hádali, že se jedná o mladý zamilovaný pár, by se však šeredně spletli. Nejednalo se o dvě hrdličky, kamarády, sourozence, ba ani o kolegy, či obchodní partnery.
Muž seděl zády ke stěně na strategickém místě, tak aby viděl veškeré dění, a ládoval se makovými a povidlovými koláčky s mlékem. Žena se uvelebila naproti němu, popíjela kapučíno a zírala do svého tabletu.
"Něco pro nás dva zajímavého?" zeptal se muž.
"Ne, promiň, nehledám nám další práci," odpověděla dívka stále hltající tablet. Muž si povzdechl.
"Tak co tady čteš?" zajímal se.
"Studuju. Byla jsem vtažena do drsného světa nadpřirozena a neočekávám, že z něho jen tak rychle budu moci zase vystoupit. Proto je na nejvýš strategické, být připravena," vysvětlila.
"Studuješ? Jak tohle to můžeš studovat? Tohle není něco jako nějaký předmět ve škole, na který si stáhneš skripta. Na to, co může čekat venku, nejsou žádná pravidla. Co mi můžeme vědět, jaké zlo a touhy si lidé nosí v srdcích, a jaké obraznou podobu to na sebe vezme, když se zhmotní!? Protože to je to, čemu říkáš nadpřirozeno," zamračil se muž.
"Čtu román s názvem Supernatural v češtině to má název Lovci duchů," začala vysvětlovat dívka, ale muž jí zase do toho skočil.
"Poslyš, vím, že pořád říkám, co je psáno, to je dáno. Ale to není pravidlo platné pro každého pisálka, co kdy žil a bude žít," snažil se muž uvést své asi minulé výroky na pravou míru, ale ne moc zdařile.
"Jo? Takže tě nezajímá, že v té knize vystupují nadpřirozené bytosti, jako jsou upíři, vlkodlaci a démoni, duchové a k jejich lovení se používá železo, stříbro, sůl a pálí se ostatky zemřelého?" uškubla se provokativně dívka na muže před ní.
"Jo, no, tak možná má spisovatel dílčí zkušenosti s tím, nebo to, že by stříbro a pálení mrtvol očišťovalo, je ve spoustě mýtů, třeba se z nich inspiroval," pokrčil muž rameny.
"Je to o dvou bratrech, kteří loví tyhle příšery, zachraňují lidi a jak je takový život ničí, ale zároveň mají jeden druhého. Jeden pro druhého by udělal vše. Nepřipomíná ti to něco?" řekla dívka s nadzvednutým jedním obočím.
"Myslíš jako, že jsme nějací lovci duchů?! Jenže já to nedělám pro lidi a ty tu jsi jenem proto, že hledáš svého bratra. Kdyby tvůj bratr neumíral, kdyby neměl deník, kdyby se neztratil, nebyla bys tu. Vůbec bys mě neznala, a i kdybys mě znala, nikdy bych ti nedovolil, něco tak nebezpečného, jako cestovat se mnou," rozčílil se najednou muž. Nekřičel, ale pravil to přísně se zachmuřelým tvrdým obličejem.
"Nemyslela jsem sebe. Napadlo tě, jaké by to bylo, kdyby žila?" naléhala dál.
"Kdyby žila, nebyly by žádné deníky… žádné monstra," zavrtěl hlavou muž.
"Ale jo, byly by. Jak si řekl, ty bytosti jsou zlo a touhy, co lidi nosí v srdcích. Sam s Deanem jeden pro druhého by šli do pekla a zpátky. To mi připomíná hodně to, co jsi mi řekl…"
"Zemřel bych pro ni, vraždil bych pro ni, ale bylo mi jen dovoleno, zemřít v jejím jménu," doplnil za dívku muž s povzdechem. "Ona je mrtvá a bez ohledu na to, jak moc bych to chtěl, přivést zpět ji nemohu. Až dojím tyhle výborné koláčky, podívám se na další případ a znovu projdu seznamy dětí v dětských domovech. Tvůj bratr někde musí být, doufám, že je v pořádku."

Sám sebou

8. dubna 2015 v 18:44 Moje povídky

Sám sebou


Když jsem se potom všem zase probral a byl opět sám sebou, bylo to v nějakém starém skladišti ležící v suti a vše mě tuze bolelo. Odněkud jsem z dáli slyšel čísi volání. Ten hlas jsem dobře znal, ale neměl jsem ponětí odkud. Byl nasycený starostí, ale ta nepatřila mně.
"Casi! Castiely, hej, Castiely!" Volali na mě dva muži, kteří mě našli. Castiel ovšem! Anděl, který ve mně žil již přes rok. Nebo žil, spíše se chopil mého těla a já byl jen figurka na provázkách. Z toho života, jsem si nic moc nepamatoval a co jsem si pamatoval, to bych byl raději, kdyby ne. Byla to jedna velká noční můra, ale ta už skončila. Už mohu jít zase domů, teď jsem opět sám sebou a můžu jít za svou rodinou. Tyhle lidé mi pomůžou. Sam a Dean, přátelé Castiela, lovci a bratři, kteří měli za své životní poslání pomáhat ostatním lidem… A nebo NE!
Dean se Samem mi odmítli pomoc. Nechtěli mě pustit ke Claire a mé milované ženě. Než jsem si stačil uvědomit, že to mysleli dobře, způsobil jsem tragédii a sám jsem se odsoudil na věčnost být pouhopouhou loutkou. Pro mě už nebyla naděje na normální život.





Tradice větviček 05

5. dubna 2015 v 22:38 | Kuria Dalmatia |  Moje povídky
Autor: Kuria Dalmatia
Povídku v originále můžete nalézt zde:
Kapitola: 5.
Fandom: Criminal Minds
Na pár: Hotch/Reid a (trochu Hotch/Haley)
Mohlo by vadit: Slash, rouhání, násilí související s případy

****************************************************************************

~~~~ 13:52 San Juan, Puerto Rico. 26. prosince 2008 ~~~~

Tým konečně uzavřel případ v San Juan, byli Vánoce 2008, a to proč Hotch nevyšiloval kvůli Haley, která si odjela na tropickou dovolenou, kterou vždy chtěla a o které se tak hádali, bylo to, že už na tom skutečně vůbec nezáleželo. Rozvod před osmi měsíci byl konec, ale stále mezi nimi byl napjatý vztah a to zejména co se týkalo o něho a trávení času s Jackem.
Případ byl dořešen v částích ranních hodinách Boxing Day (na Štěpána) a Hotch, potom, co strávil šest měsíců práce a Kate Joyner, začal slavit spíše Commonwealth Day svým vlastním tichým způsobem. Ne, že by se považoval za anglofilského občana, ale slavit Boxing Day pro něj přestalo mít význam. Kate zamřela před půl rokem, ale Hotch měl stále noční můry, cítilo se za to, co se stalo, zodpovědný. Obvinoval z toho svoji pýchu. Vybral si nějaký kvalitní rum, věřil, že ostatní z týmu jsou už ve svých pokojích, ale Spencer, on na obličeji nosil onu povědomou masku.
Aanon skrz ni si dobře uvědomil, co znamená. To bylo prostě to, co viděl v obchodě se suvenýry.
Tento rok byl obtížný pro oba. Spencerova abstinence měla někdy těžké momenty a Aaron se potýkal s rozvodem. To fiasko s Hardwick stále Arona strašilo v nočních můrách, kde se Spencer z té šlamastiky nedokázal vymluvit. Občas se Spencer zastavil v Aaronové kanceláři, mluvil s ním o případu a poté co odešel, našel Aaron na stole drobnou minci. Spencer je kouzelník a zdálo se, že mu rád ukazuje svoje dovednosti. Aaron předpokládal, že je asi jediný, kdo ví, jak moc je zručný. Nikdy nemluvili o tom, co bylo v loňském roce, i když chtěl získat odvahu Spencrovi říct: "Kdybych se nezaměřil na tebe, asi bych vypil všechen alkohol ve skříni."
Lidi z týmu hlasovali, aby v městě San Juan zůstali ještě jeden den, což byl důvod, proč všichni v současné době šli po jedné z cest přes El Yunque. Tohle byl první prales, ve kterém Aaron byl, stejně tak Reid. Zbytek týmu byl v jednom předtím, šli přes Maui, ale Prentiss a Rossi mohli také to srovnat s pralesem v Kostarice a Brazílii. Reid trápil průvodce a Aaron v úžasu poslouchal všechny ty neskutečné vědomosti, které měl Reid uložené v hlavě.
"Jmelí Golden fruit," najednou pravil Reid a ukázal směrem na shluk čeho si seleného mezi větami stromů.
"Cože? Ty nepolezeš na strom, abys mi ho dal?" Ta slova vyklouzla Aaronovi dřív, než dokázal zpracovat, co to vlastně řekl. Když mu to došlo, chtěl se červenat a mlátit hlavou o nejbližší strom. Jediné co však mohl, bylo udělat blbý vtípek, nahodit úsměv a doufat, že na to Reid nebude reagovat.
Reid na něj chvíli zíral. "To je nezákonné."
"A co v Fort Niagara State parku, to ilegální nebylo?" Sakra, drž hubu Hotchnere! Co to děláš? Měl mlčet, ale Aaron si nemohl pomoci. Kývl a usmál se.
Mladému muži tváře zčervenaly. Podíval se pryč, jeho prsty se uklidnily a sklonily dolů. Byla to dlouhá pauza. Aaron věděl, že si měl nechat komentář pro sebe, ale pak Reid přiznal: "To nikdy nebyl rozsudek tvého manželství."
"Co?"
Reid si dlouze povzdechl. "Jmelí je parazit, napadá zdravé stromy a živí se jimi. I když chápu, proč bylo ve středověku považováno za znamení mužnosti, tak nechápu, proč je to tímto symbolem i v dnešní době.
"No, většina lidí věří, že Ježíš se skutečně narodil 25. prosince," podotkl Aaron.
"A ty ne?"
"Na rozdíl od většiny lidí, moje víra není založená na tom, co jsem se naučil ve čtvrté třídě."
Reid se náhle začne smát a přitom strčí ruce do kapes. "Když ortodoxní křesťan uzná, že většina jeho tradic je přenesena z jiných náboženství…"
"To se nestane. A k tvým dřívějším obavám, nikdy jsem si nevyložil jmelí v negativním smyslu. Byl to nápaditý dárek od vás. Vážil jsem si toho."
"Ale nepřinesl jsi to domů Haley."
"Mám se k něčemu přiznat, Spencer?" řekl Aaron, záměrně použil křestní jméno. "Nikdy jsem to jmelí nedal Haley. Jak jsem řekl, byl to dar od vás a já ho nechtěl pošpinit špatnými vzpomínkami."
Reid po tom prohlášení obrátil pohled pryč.
Aaron opět chtěl bušit hlavou o nejbližší strom, i když ten byl porostlý jedovatou révou, která by mu způsobila vyrážku na několik měsíců.
Ale druhého rána, když měli letět do DC, Spencer mu dal malou bílou krabičku a řekl: "Do vaší sbírky."
V krabičce byla zasazena do falešné bavlny zelená ratolest. Na vnitřní straně víka krabičky bylo napsáno: "Piper jmelí, Puerto Rico."
Aaron se usmál a pozval Reida na večeři.
Který to přijal.




Two hearts

3. dubna 2015 v 15:22 Překlady/Translations

Two hearts


"The bond that links your true family is not one of blood, but of respect and joy in each other's life. Rarely do members of one family grow up under the same roof." - Richard Bach

JJ

It was late and dark when I returned home from shopping on Friday. Will was on a business trip, so I let Henry babysitter Spenci. I was expecting when I push the key in the lock, they both throw themselves at me, but it didn't happen. Everywhere was turned off and silence. Immediately I started to scare away in the spirit. After Hotch has been attacked by Foyet in his own home, I didn't feel safe anywhere. Fortunately my two men curled up on the couch in the living room and happily dozed.
I put my purchases on the counter and walked over to them. I slowly pulled away Henry from Spencer's embrace, so I didn't wake either one, which I obviously failed because Spencer immediately noticed that Henry is gone. Slenci slowly blinked sleepily at me and rubbed his eyes.
"JJ," he blurted out in surprise. Immediately I put a finger to his lips in a gesture in order he will be quietly. He was awake, but Henry not yet so he didn't have to wake him up. I took Henry up to his room and put him to sleep. A little after all he woke up and mumbled something about uncle Spenci has two hearts. Such foolishness! What were those two doing again when I was gone? No, wait, Reid still gets a scolding!
I walked down to where Spenci already expounded purchase and he looked considerably more alert. "Did you let Henry to watch some of your favorite sci-fi again?!" I accused him sternly and put hands on hips with rather more feigned than real anger.
Spenci blinked in surprise at me. It seemed that was really sincere. "No, why?"
"Because Henry muttered, when I put him to sleep, that you have two hearts! So what have you playing?!" I questioned.
"Oh, so that's about it. No, JJ, I am in that innocence, I just Henry showed some spells and then we talked about how much I love you both." Spenci threw at me innocent look.
"Yeah, clearly Reid, How much do you love us?" I asked with a laugh.
"JJ," he said, taking my hand which clutched at his chest. It was strange, Spenci usually doesn't sought physical contact, hated it, and this was so intimate gesture. "I thought, you know that you and Henry, you have in both my hearts totally special place." In both yours hearts! I hit him. Such a touching moment, and he goes wrong with silly quirk. "Ouch! What was that for?!"
"You did! At such a time you make fun!"
"I didn't, I love you," he was defending himself and looked at me in the eye seriously. At that moment, it was not anything important, and I was willing to forgive him absolutely everything, it was after all our little genius Dr. Spencer Reid, my Spenci.

"A smile takes a moment, but sometimes we remember it for whole life." - Unknown author






Hatred to weapons

3. dubna 2015 v 15:16 Překlady/Translations

Hatred to weapons

"Heaven sends us friendship so that we can open up our hearts and find relief from the mysteries what suppress us." - Anton Chekhov Heaven

Hotch

Since the first moment I knew it was something about him. Since the first day when Gideon brought him, the seemingly defenseless young man who seemed so introverted, reclusive, avoiding any contact, but still he can manage to read people like books 20,000 words per minute. In my mind I laughed at my joke. Reid has been extraordinary. Not only because has been an "expert of everything" with his, eidetic memory and high IQ, and has been an exceptional man. The horrors what he get passed, his sick mother, a father, who abandoned them, bullying in schools, and what he has seen at work, it wasn't easy. And yet he retained child's naivete, innocence and he has been an idealist. I have never met a more courageous and cleaner man in his actions as well as goals.
But worst blow was the incident with Phillip Dowd. I had to attack him, both verbally and the kick him brutally, and although I know he understands that it was only manipulation to make the he can go unnoticed and got to my guns on the ankle, but it was disgusting and unforgivable. I felt like a traitor, I abused his trust. He told me that he's okay, but how can be okay after something like that? How could anyone able to be okay after this!
But perhaps in that there was something else, what I did not know, what none of us knew. Reid, as I said, he has been a great man, but in him has been something else. Something what isn't ordinary, what couldn't be understood. He was open, but still I felt a grain of secret which it got slowly to the surface. I heard a conversation, which have the young man and his mentor. It was good that Gideon decided to speak with him about it, but why it did suddenly seemed ridiculous and false. I saw it, Reid absolutely something troubling, but it was not quite that what he told us. The first time he killed somebody, killed and felt nothing. I'm his boss and friend, but I pretended that I betrayed him, both physically and mentally, I hurt him, but none of that was the main thing... But if I was right, what was that? What could be worse?
Hesitantly, I knocked on the door of Reid's house. Quite a long time nothing happened, so I wanted to leave, but then the door finally opened and Reid's head peered with a bright smile.
"Hotch, I was not expecting you. What brings you into my kingdom of silence and peace?" welcomed me.
"I would like to talk," I said, it sounded hollow and empty. "Can I come in?"
"Sure, sure," he said still with a smile youngster, opened the door and motioned hands, and I will not hesitate to let. My youngest member of the team seemed to be absolutely fine. Maybe I was wrong; I didn't have to do anything here. Hesitantly, I went inside. "Make yourself at home. Do you want tea or coffee?" he asked me, still I haven't closed the door.
"Coffee," I replied and Reid immediately disappeared somewhere into the living room. Oh, wait in the living room? Why he didn't go into the kitchen?
I followed him and gradually I began to realize that I have never been in his house, I just always imagined it at his house must look like. I was surprised that he didn't have mess here. Actually, it can't be when he had a minimum of things. It was just like in a hotel room. There were the usual equipment, especially furniture, but the shelves were empty. He had not at the eyes no personal thing, nor things to maintain himself or house, most of the shelves was empty, as well as the walls. I wondered. If I opened a drawer, there should Reid things, or would be utterly empty? Actually he lives here? This couldn't be trusted. The only thing pointed to Reid's presence was a kind of blue box with the inscription "Police box" in the corner of the room next to television, on which were a few special sculptures composed of several ordinary things. Three moving sculptures "the modern art", maybe even Reid's work.
Reid disappeared somewhere. I had bad feeling about this, but I obediently sat down in a beige chair and I strained me ears whether I will hear the rattle of a kettle. Nothing! I closed my eyes and put my head in hands. I was trying hard not to think. Not to think about what happened and why I'm here. Not to think about how looks like Reid's house, because I will profiled nothing good. I tried not to think about that now me young man has disappeared without a trace, and I had been just a few steps behind him at his apartment. Somewhere there's got to be?!
As if on cue, the door the blue box opens and Reid marched out of it with two cups of coffee and with the same calm and smiling, as he had welcomed me before. He handed me one and sat down beside me on the sofa. I suspiciously eyed him and then the drink.
"Did you brewed it in the blue box?" well, of all the questions what I had, I asked the dumbest, but it seemed that the young genius understood it. He stopped smiling nervously bit to his pink lips and looked away.
"Something like that," he replied evasively, but then decided to reassure me. "Hotch, I..." young man hesitated slightly. "I know how it must look like, but not all is as it seems. What you see... how should I say it? This place is not exactly where I live." I wanted to sarcastic retort that I have noticed, but that would be stupid. Reid hesitated, evidently he was not sure of my reaction, he was afraid. Respond to him in this way I would disappointed Reid and lost his trust forever.
"Okay, but where do you live? Why didn't you report that you moved? You know, it's necessary, what if something happened and..." I began, but he quickly silenced me with a gesture of one hand.
"I didn't move. Just... let's say that there are still other rooms and there I live. This is like the welcome hall. It is more secure," Suddenly the young genius laughed. "Now it sounds like I suffer from strong paranoia," I don't think it was very funny. The truth was that with all this crap in his life, I don't even wonder. "But it's not just about it," he began to assure me. "It is a habit of, what people usually expect and..."
"Reid, you do not have to explain anything to me. Then, what you experienced and what you see every day at work, I can't blame you, or even to judge you. One day my friend said that paranoia is sometimes just a healthy awareness of the situation. I laughed and told him he was crazy, and then mafia killed him. It transpired that he was pursued for years."
"Hotch, I don't have fear of death. Actually, I'm sure the first time in many years of my life I am ready, when it to knock on the door, I will let it to enter," It was a frightening sentence. Perhaps Reid wants to commit suicide?! He suffers from depression?! And why he is saying such horrible things? And how come it does not sound as from a young person maybe he is in a depression, but... No, these were the words of the old man. A man who had seen a lot and experienced. So that's what's bothering him, such an influence has the work of a young genius?! Something is terribly wrong with him, so much wrong! How did I not notice it, how can I call myself the profiler?! I was shocked. But my friend sighed loudly.
"Whatever I say anything, with each of my word it will sound worse. Sorry, I should have realized what you think of when you say something like that. Don't worry, I'm not going to commit suicide, nor unnecessary risk, ie not more than usual, or I am not suffering from depression. I just simply said, as it is. There are far worse things?" most people would have laughed. What could be worse than death? But Reid was right. I saw the real suffering of the victims, what did unknowns them, on own eyes. Jack's death would have been worse for me than my own. I had to agree, but that doesn't mean that troubled me how mature for his age but dark thoughts my colleague has.
There was a long silence. We both sipped coffee and I still furtively looked around the living room. Above all I researched the shelf with the moving sculptures.
"So what was the thing you actually wanted to talk about with me?" he finally asked.
"Dowd," I answered in one word. Reid frowned.
"I told you, I'm fine. I'm no crazier than normal. Don't worry about it. Anything unusual happened. In a situation like this one I already was. Believe me, the best thing you can do is to go to sleep with a clear conscience," He smiled at me kindly, but what he actually said? In what he was damned situation? Perhaps he had hurt somebody to save both himself and his? Than normal, than normal! Does he is fine?! Anything unusual happened! How can he ever say it!?
"Don't you know how it bothering me?" I protested slightly yet. Reid lifted the shirt to show me his belly and chest. The place where a few hours ago were terrible bruises has now been nicely spotlessly clean. It was impossible!
"I am absolutely fine," insisted the young genius at its and he put back down his shirt.
"But... but... how..." I shook my head in puzzlement. "Well, in that case, I must again congratulate great hit and don't make excuses that you're headed to his legs. I saw what you did. It was a great hit from a professional. You saved us, me and everyone."
"The man died, that's no reason to congratulations," reminded me, but before I could say something, he began to hunt something from his pocket. After a moment he took out my gun. How could it fit into such a small pocket? "Here, I don't want it."
"No," I said. "You mastered the test. You had a right, you should have something to defend and you showed me that you can handle it. Maybe better than I do. The hit wasn't luck, but unfortunately, neither fetus of my training session with you," I tried to persuade him.
"That's just it. My problem is not that I couldn't do it, but the hate for them. Today I killed a man. I did a thing I promised myself that it will be never happened. I have pledged to protect people, buy guns don't do it." Thing he promised that it would not happen. Why it sounds as if he's ever done before? Well if that is so, I don't doubt that it happened in self-defense. Why only now I realize how few I know about Reid?
"Sometimes it is not an option," I said. On the face of my colleague was replaced by sadness with anger.
"There is always the option! I understand that you perceive it, you're still young," I am young! What is he then? "It must be!" he whispered dully. "Do you realize how many people, how many intelligent beings throughout time and space died, just because of the hatred and the fact that they had something like this," He showed to the gun, which now lay on the coffee table between us. "How many sports are dealt with death, just because it was easier than looking for another, better way. How many wars and the slaughter, again and again," Young genius spoke with sadness, anger and disgust, as though at each of those incidents he were. "How many genocides? What horrors have been invented? War and weapons changes the people, even the most purest beings turns into monsters!" The last sentence he spat with special bitterness and he paused for a moment before he has continue. "Weapons are different. You can kill also with the profile. You can force people to commit suicide. This didn't make you are no better person, as someone with a gun, just smarter. Having a weapon means have fear others. You can become famous, all-powerful. You can be intimidating by just your mere name. Drive away the whole army only by mention of you, and then find out that life in the shadows, is a better, safer for your loved ones, and others." It seemed that Reid finished with a lecture and now he sadly staring into the cup. I could not say anything on it. He was right. He spoke in general, I could tell myself several times in Earth's history, which would support, but it was so special. He didn't talk as usual when we wanted to know the statistics, or something else. Was It indeed possible, that he speak of his experiences? It made sense to ask him? Would he say me about it? Probably not.
"Okay, I understand. But I'd be happier if you let it. Please, even if it will be just because I feel better," I said. Reid nodded slightly, but he didn't touch the gun.
"All war ends in negotiations. Why not negotiate before it begins?" - Nehrú Džavaharlár




The dead son

3. dubna 2015 v 15:09 Překlady/Translations

The dead son

"Most human suffering caused by man to man because he was convinced about the things that have proven to be false." - Bertrand Russell

Gideon

Mrs. Reid was sitting on a chair by the window and looked out. Through the window into the room spring sun was shining directly on her. Ms. Reid closed her eyes. She seemed that she was immersed very deep in her own mind, or that she meditates. I coughed slightly to her so gently brought back from her mind, but at the sound her flinched.
"Heee, who are you?" She immediately bluntly was asking me and suspiciously measured me yet.
"Hello," I greeted and pulled chair to her. "I'm here in matters of your son," I began, but Mrs. Reid puckered her forehead in extreme agitation.
"You're from the government, aren't you?! Of course, who else would have carried a gun and led to such talk. Are you from UNIT, you came to speak about his death?! If so, you have out of luck. It was an accident. Understand, it was an accident! Like everything what is happening around the Doctor," she shouted at me.
"Ms. Reid what you're talking about, your son is alive and well, at least if I know," I did not understand, but Mrs. Reid shook her head.
"He is and he isn't. In a way, he still lives in a Doctor, but my little Spenser, my little boy is long gone and never come back." Ms. Reid began to cry. I did not know what to say, how to comfort her. Now I began to understand why it is so difficult for Reid to visit her. His mother is obviously sick woman. "And ... and ... Willie forgot everything ... and ... and the worst part is that it's not his fault ... that's not fault the Doctor. It was not their fault, any of them. Nobody's fault ..." She was muttering through her sobs. Yes, very, very sick woman!

"Sometimes lie closer to the truth that is in that gap difficult to live with." - Stanislaw Jerzy Lec