Nejtěžším zločinem je promrhaní svého života a trestem za to je smutek a prázdnota v srdci.

Červen 2015

Minulost vždy přijde

30. června 2015 v 11:49 Moje povídky

Minulost vždy přijde


Steve byl skvělý člověk, možná tak trochu prosťáček, nebo to co dělal, ho skutečně bavilo a viděl v tom naplnění. Vždy byl tak ochotný se vším pomoct, slušný a pracovitý člověk, možná až moc. Připadala jsem si hodně provinile, když jsem ho požádala o to, aby pohlídal malého. Steve ovšem souhlasil, no jistě, že souhlasil… Jeho dobrotivé srdce by snad nedokázalo odmítnout.
Pak se však věci trochu zkomplikovaly a do obchodu náhle vkráčel jakýsi muž. Měl zelenou bundu, flanelovou košili, džíny a trekovky. Vyhlížel dost nebezpečným dojmem a na chudáka Steva se díval hořkosladkým úsměvem. Rentgenoval ho tím pohledem, jako by nic jiného než on neexistovalo, a já věděla, že ten muž si nepřišel nic koupit. Přišel za Stevem.
Chvíli spolu ti dva mluvili, z toho co říkali, jsem zaslechla jen pár slov: zklamal jsem… vše skončilo špatně… lidská důstojnost… další zabití, jdeš taky… dobře. Nikdy mě nenapadlo přemýšlet o minulosti toho laskavého člověka, co jsem znala. Nikdy mě nenapadlo, že ne vždy takový Steve mohl být. Ten cizinec evidentně byl jeho bývalý přítel a parťák, ti dva se bavili o nedalekých úmrtích, protože co jiného se mohlo vztahovat na "další zabití"? Podle toho, co jsem vyslechla, dříve spolu asi pracovali. Zřejmě byli policisté, nebo tak podobně, ale něco se pokazilo a Steve změnil profesi. Nenapadlo mě, že Stevova dobrota a soucit s ostatními může vycházet z velké bolesti.
Tak trochu jsem se bála, když jsem ho odpoledne viděla se svým přítelem odcházet, že nakonec v sedm nepřijde. Že odejde s tímto mužem a už ho nikdy neuvidím, ale to se nestalo, protože Steve vždy drží své slovo. I když rande moc dobře nevyšlo a malý dostal horečku, byla jsem ráda, protože nezáleželo na tom, kým Steve býval a čím si prošel. Důležité bylo jen to, že teď je andělem.





ŽERT

25. června 2015 v 12:34 Tvorba filmu

ŽERT


Někdo již něco slyšel, někdo neměl ani tušení, ale je tomu tak, po zhruba třech letech jsem se zase nachomýtla k tvorbě filmu, a tentokrát ho zde pod tímto článkem můžete i shlédnout. Film nese název ŽERT a jedná se o psychologický thriller. Příběh vypráví o dvou nerozlučitelných kamarádech, kteří točí videa na web tipu jako je youtube a dělají si navzájem různé kanadské žertíky, jeden z těch žertíků se však nepovede a věci dopadnou snad nejhůř, jak mohly. Jedná se přitom o krátkometrážní snímek o osmi minutách, když se nepočítají různé bonusy, jako je ŽERT trailer, nebo ŽERT veselé záběry z natáčení. Film vznikl na podnět školy jakožto semestrální práce na předmět Tvůrčí psaní II.

V hlavních rolích se nám zde představují Jiří Ludvar, Jiří Kokavec, Jaroslava Dvorská a mojí maličkost ve filmu tentokrát naštěstí neuvidíte, za to jsem však byla asi alfou a omegou pro práci za kamerou jakožto scénáristka, režisérka a střihačka. Také jsem měla hodně na starost kameru, s čímž mi také dost pomáhala Jaroslava Dvorská. Rekvizity a lokace jsme dávali dohromady tak nějak všichni, ale já se hodně starala, abychom měli všechno (taková vedoucí toho blázince :-) ). Za zmínku také stojí Markéta Nedvědová, která celý štáb tak nějak dala dohromady, díky čemuž se to také dalo uskutečnit.



Problémy se nám nevyhnuly ani při tomto natáčení. Původně jsme měli tři natáčecí dny, bohužel platí čím větší štáb, tím hůř se člověk domlouvá a tím více hrozí komplikace. Takže z prodlouženého víkendu nám nakonec zbyla jen sobota s nedělí, do které jsme to všechno museli namačkat (a děsivě se omlouvat a prosit o odpuštění v obchodě, kde jsme měli natáčet v ten pátek). Sobota tím pádem byla dost drsná, natáčelo se až do noci, a aby toho nebylo málo, tak v neděli Zuzka Plíhalová, která měla mít na starosti produkci a nedělní lokaci, nabourala s autem.

Nakonec se však všechno zvládlo a vy si teď můžete užít film. Snad se vám alespoň trochu bude líbit. :-)


ŽERT trailer:

Film:




ŽERT veselé záběry z natáčení:


Poezie Pauly Nancy Millstone - Kolotoč lží

21. června 2015 v 15:40 Moje povídky

Kolotoč lží


Lži, lži a lži, námět, který mě vždy jako autorku přitahoval. Na téma týdne moc často nepíši, protože mě většinou nijak neinspiruje a své články vydávám s větším zpožděním, ale tak pro tentokrát udělám výjimku…


Kdo lže, ten krade,
do pekla se hrabe.
Tak mluv pravdu
a tuž těžkou zradu.

Doufej, že mračna bolesti
tě omilostní od té nečesti.
Protože proč bys chtěl lhát,
kdyby se nebylo čeho bát.

Pravdy se velmi bojíš,
a tak zdvořile raději mlčíš.
Ne však vždy to lze,
každý přeci jen zalže.

Neříkej mi svá tajemství,
nech si své prokletí.
Neříkej své hříchy ostatním,
nebo tě navždy ztratím.

Napsal jsi to na dvě stránky,
zamknul jsi to do schránky,
musel ses s tím svěřit,
teď zmije mají šanci udeřit.

I když nenajdou tvůj klíč,
pravda jednou jim vyjde vstříc.
A o to následky budou horší,
protože to je to, co lež jí dluží.





Belfegor 02

18. června 2015 v 21:39 Koš
00000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000

Pokračování povídky, co spadla pod stůl, a kterou možná uvidíte v konečné fázi v naprosto jiné podobě.

00000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000


Mohl jsem ji nechat v nejbližším městě v nemocnici, ale nechtělo se mi ji budit. Byla unavená a vyčerpaná. Rozhodl jsem se, že ji prostě vysadím cestou v nejbližším městě, kde bude nemocnice, ale až se probudí. Kolem půl sedmé jsem zastavil u benzínky, natankoval jsem tam a koupil něco na zub s miskou, vodou a houbičkou. Trochu jsem jí omyl obličej od krve a slz. Neprobudil jsem ji tím. Spala velmi tvrdě, až to bylo vtipné. Musel jsem si dávat velký pozor. Žena sama s mužem, skoro nahá, zabalená pouze do deky a bundy, takhle tvrdě spící, celá špinavá od krve slz a hlíny, spousta lidí by si to mohla špatně vyložit. Těžko bych mi policie uvěřila, těžko by věřila komukoli v takové situaci, a kdyby k tomu ještě našli můj arzenál v kufru a podívali se na mé záznamy v trestním rejstříku, určitě bych se na světlo již nepodíval. Naštěstí tento fakt nikdo nezaznamenal, nikdo si ničeho nevšiml a tak jsem mohl klidně pokračovat v cestě.
Moje Šípková Růženka se probudila dvě hodiny po oné zastávce u benzínky a vypadala zmateně. Překvapeně se rozhlížela kolem.
Nejdříve ji zajímalo okolí, po jaké to dálnici jedeme a směr, poté začala prohlížet vnitřek auta. Musím říct, že moje stará felície není jedna z nejčistších. Vždy jsem se řídil tátovým heslem: "Máš špinavé auto, menší pravděpodobnost, že ti ho někdo čórne. Zloději jsou od přírody líná stvoření a raději ukradnou čisté, než aby kradli špinavé a pak ho museli čistit." Jasně směšné heslo, jako by na tom záleželo, ale já stejně neměl dost peněz ani prostředky ho nijak výrazně čistit. Navíc by to bylo docela zbytečné snažení. V posledních několika letech jsem v autě strávil většinu svého času, takže sotva bych ho vyčistil, hned bych ho zase zašpinil. Martina však z žádných z těchto faktů neznala a tak ji samozřejmě pohled na to celé docela zhnusil. Nakrčila svůj drobný nosík a obrátila se na mě, ale ani já jsem nemohl vypadat nijak vábně. Páchl jsem potem a krví. Tmavě modré, několikrát už spravované, ošuntělé moirové triko, hnědé kraťasokalhoty zašpiněné od hlíny a černé tenisky Nike propálené od ohně a sežrané od kyseliny mi na kráse asi moc nepřidávaly. Stejně jako jizva nad pravým okem.
"Nemusíš se bát, vyhodím tě hned v prvním městě, kterým budu projíždět a kde bude nemocnice a policie. Jen jsem tě nechtěl budit," ujistil jsem ji. Martina se pořádně na sedadle uvelebila. Protřela si oči a trochu upravila své dlouhé rozcuchané vlasy, aby jí nepadaly do tváře.
"Jo, já vím. Od první chvíle se mě snažíš co nejrychleji zbavit," řekla ledově, ale i relativně klidně.
"Ne, nechápej to špatně, nesnažím se tě někde na ulici odhodit, nebo vlastně ano, ale je to pro tvé dobro," snažil jsem se, aby to pochopila.
"Dobro?" zopakovala a přitom na mě hleděla těma svýma průzračně modrýma očima. "Jak by to mohlo být pro moje vlastní dobro?" dorážela dál. Neodpověděl jsem, jen tupě čučel na vozovku. "Bezva, mlčení! Protože tím vše vysvětlíš."
"Poslyš, já vím, že sis takhle asi svého zachránce, nepředstavovala a za to se moc omlouvám," začal jsem se bránit.
"Nepředstavovala jsem si svého zachránce. Nečekala jsem, že vůbec někdo přijde," skočila mi do toho. "Takže, ač se mě snažíte zbavit z jakéhokoli důvodu. Nezlobím se a to, i kdyby ten důvod byl ten, že byste musel odpovídat policii na spoustu pro vás nepříjemných otázek, ale v pohodě, do toho mi nic není. Nezajímá mě to, protože, jsem si ani nepomyslela, že by mě z toho pekla někdo dokázal dostat pryč. Jsem vám neskutečně vděčná, ale neříkejte, že nechat mě v tom lese, nebo na ulici u silnice je pro moje dobro."
"Dobře, jsem moc rád, že si rozumíme," uzavřel jsem to s úsměvem na rtech.
Martina kývla a zahleděla se z okénka. Hodnou chvíli bylo ticho a já se spokojeně mohl věnovat řízení, což bylo bezva. Martině to však nedalo. Nikdy nebyla tip člověka, který by nechal otázky volně v povětří. Zvláště když se nudí v autě s naprostým cizincem, který je její zachránce, ale také dost velkej podivín.
"Takže jak se jmenujete?" zeptala se mě z ničeho nic.
"Kryštof Královský," řekl jsem první blbost, která mě napadla.
"To není vaše pravé jméno," zasmála se.
"Proč myslíte?" zavrtěl jsem hlavou nechápavě, ale s úsměvem na rtech.
"Protože je to srandovní a divný jméno," odpověděla jako by se nechumelilo.
"Jo to je, ale všimněte, že spousta lidí má divná, nebo srandovní jména například Půlpytel, nebo Šroub a co třeba Nejedlý. To jsou teprve jména za všechny prachy."
"No dobře, pane vtipálku," zašklebila se na mě a svraštila svůj malý nosík stejně jako útlé černé obočí. "Za to já vtipné jméno nemám," vychloubala se, ale já ztuhl. Nevšimla si toho a pokračovala dál. "Jo, jmenuji se Jana Dvořáková," představila se mi a já zaváhal. Mám předstírat, že jsem jí na to skočil, nebo ne? Nakonec jsem zvolil druhou variantu, protože tak bylo jednoduší se jí zbavit, vystrašit ji a dostat tím pádem do bezpečí, neboli co nejdál od sebe.
"Skutečně?!" zavrtěl jsem hlavou, "nevypadáš jako Jana Dvořáková."
"A jako kdo tedy vypadám?!" nechápala, kam to celé směřuje.
"No, já jevím," našpulil jsem rty a pokrčil rameny. "Dejme tomu, že vypadáš na takovou, Martinu, Martinu Srpkovou," vyšlo to konečně ze mě. Nemusel jsem se ani na ní otáčet, abych viděl, jak jí tuhne úsměv na rtech. Jistě na mě vytřeštila ty své velké modré oči s dlouhými řasami a celá se rozechvěla. Možná si až teď uvědomila, že můžu a jsem nebezpečný, anebo ji to skutečně natolik překvapilo? Už nevím, zvláštní, co s člověkem udělá pět let blázince, kterým jsem si prošel.
"To nebyla náhoda, co?!" zašeptala, rty se jí třásly a na sedačce se trochu posunula dál ode mne, předstírajíc, že se chce dívat z okénka. Snažila se vypadat klidně a vyrovnaně, klidná však rozhodně nebyla.
"Náhoda, že bych na vás a na ty dva šílence narazil čistě náhodou při půlnoční procházce lesem při měsíčku. No, uznávám, jednoho takového člověka jsem znal, u kterého by to bylo kliďánko možné, ale ne."
"Takže co, jste policista, protože na toho rozhodně nevypadáte."
"A většina policistů vás nechce nechat na nejbližším místě, kde je to možné, a také by vám asi pověděla své pravé jméno. Nejsem policista ani žádné soukromé očko," potvrdil jsem jí to.
"Ale nebyl jste tam jen tak. Znáte mé jméno. Kdo vás poslal? Rodiče nebo přítel, byl jste za nimi? Jestli jo, tak proč jste mě prostě neodvezl za nimi?" začala ze sebe Martina chrlit otázky, jak na běžícím pásu a ve mně při zmínce o její rodině hrklo. Nechtěl jsem, aby rozhovor šel tímto směrem, doufal jsem, že ji vystraším a odstrčím. Jenže takhle se může stát pravý opak. Nebylo však zbytí, to poslední dobou nikdy.
"Martino, je mi to opravdu moc líto," začal jsem s balvanem v krku. Tohle nebylo nikdy lehké a já neměl výcvik jako ti policajti, abych uměl někomu říct, že ztratil všechny blízké.
"Cože!" vyhrkla, ještě jí to úplně nedošlo.
"Moc líto," pomohl jsem jí a ona se rozbrečela. Po tváři se jí valili krokodýlí slzy a já nevěděl jak to zastavit. Prostě jsem jen tak seděl, řídil a nechal jsem ji brečet.
"Nemám se kam vrátit!" vyděšeně a zmatně kvíkla. Trvalo docela dlouho, než se trochu uklidnila a utřela si slzy do ušmudlaného kapesníku, který jsem vytáhl z kapsy.
"Děkuji," pípla a vysmrkala se ještě do něj.
"Není zač," zahučel jsem s nezájmem. Moje pozornost se totiž v tu chvíli stočila od Martiny zpět k vozovce. Oranžová světla a červený kříže na bílém poli, deset lidiček v zářivé oranžové vestě a dva v modré uniformně s bílým nápisem policie, kolona stojících aut a naštvaní řidiči byli docela velkým znamením, abych se tomu místu obloukem vyhnul. Cesta zkrz Mittersill byla uzavřená kvůli opravám. Měl jsem chuť řvát a sprostě nadávat, avšak mnoho bych si tím nepomohl. "Martino, promiň mi, s tímhle jsem nepočítal, ale vypadá to, že tě budu muset vysadit až na konečné," oznámil jsem jí. Jí to v tu chvíli bylo naprosto jedno. Ztratila všechny, na kterých jí záleželo, tak trochu jsem věděl, jak se cítí, ale i když o ničem netušila, tohle rozhodnutí ji mohlo srazit ještě do hlubší propasti! I takhle toho na ní bylo až, až, a co teprve kdyby ztratila i kontury reálného světa a představ. Viděl jsem spoustu lidí, kteří se z toho zbláznili a to neměli za sebou to, co ona. Nechat ji ve stejném městě co budu já, v mé blízkosti, by bylo kruté. Chlape, jsi zlej parchant, víš o tom! Sám jsem se okřikl, přesto to bylo to, co jsem udělal.




Bezdomovec

15. června 2015 v 19:46 Moje povídky

Bezdomovec


Metatron mě zradil, mí bratři a sestry přišli o domov kvůli další mé osudové chybě, tak jako já… Nebo to snad bylo tak, že jsem ztratil domov již ve chvíli, kdy jsem se rozhodl pro Zemi nad zkorumpovaným Nebem, pro učinění správné, ale obtížné věci nad jednoduchostí bytí, pro svoji lásku a přátelství nad mocí a postavením.
Andělé ztratili domov, já ztratil křídla. Stal jsem se osamělým a štvaným člověkem s bolavým srdcem, jenž možná má ponětí o lidství, ale nemá ponětí o lidských tělesných potřebách. Muž plný viny, toulající se slepě světem, bezmocný, bez víry a pevného bodu, ztracen.




Student z Ameriky

11. června 2015 v 18:26 Moje povídky

Student z Ameriky


(Věnováno mému bráškovi)

Daleko za tou velikou louží
můj hodný bráška popeláří,
básničku si ode mě zaslouží,
snad se mi ho potěšit podaří.

Snad ten náš student z Ameriky,
inženýr s titulkem dopravní logiky,
najde dobrou práci v Česku lehce,
a bude se mít tuze sladce.

Poezie Pauly Nancy Millstone - Absolutní rým

9. června 2015 v 18:01 Moje povídky

Absolutní rým


Za chladného ubohého měsíce září,
v temnotě najednou naděje září,
že ze mě bude slavná hvězda,
jasnější než na obloze hvězda.

Lidé budou mi v úctě kynout,
já budu z jídla a lenosti kynout.
Zatímco oni koupí si na dveře zámek,
já si z domova vytvořím zámek.

Zatím co já držím výherní los,
oni zírají na mě jak v zoo los.
Zatím však co ty v dole rubáš,
já budu muset obléknout si rubáš.

Zatímco ona klika, sláva se mi hodila,
neznámá žena jed do jídla mi hodila,
a tak díky neznámé, závistivé travičce,
přičuchnu ze spodu k té zelené travičce.




Z jakého fandomu byste chtěli, aby bylo moje další video?

8. června 2015 v 12:29 Ankety

Tak a máme tu další anketu, další můj drobný průzkum... Tentokrát je anketa zaměřená na rozšíření rubriky Moje videa. Tvořit videa mě zase začalo více bavit a doufám, že se vám má tvorba líbí, a tak pro vás mám jednoduchou otázku: "Z jakého fandomu byste chtěli, aby bylo moje další video?"

SPN // Tractor

4. června 2015 v 10:12 Moje videa

SPN // Tractor


Tak a máme tu další video a opět se jedná o fandom seriálu Supernatural (Lovci duchů). Tentokrát byla vybrána píseň Traktor od české skupiny Visací zámek, legenda českého panku. Doufám, že vás tím pobavím a konečně mě budete milovat :D... protože já vás miluji, nebo alespoň ty, kteří komentují. Tak pěknou podívanou. :-)