Nejtěžším zločinem je promrhaní svého života a trestem za to je smutek a prázdnota v srdci.

Prosinec 2016

My “crazy” family

24. prosince 2016 v 15:22 Obrázky

My "crazy" family



K Vánocům jsem se rozhodla, že vytvořím legrační portrét každého člena naší rodiny. Doufám, že až to uvidí, tak ještě budete mít svoji "neznámou umělkyni"...

















The unexpected guest

24. prosince 2016 v 14:53 Překlady/Translations

The unexpected guest



It had been a week since John Winchester is back from the dead and he was so very surprised and he was a little scared, when he heard what his sons had to go through, and he haven't heard the half of it, given that Sam and Dean quite afraid of what would occur, when he found some things, to which the brothers weren't proud. They failed to say about Sam and his dependencies on demon blood, that Dean was in hell and purgatory, they didn't mention apocalypse, problem with leviathans, or that they have friend from the sky, because they believed that their father didn't understand it. Fatal error!

This day, like every day, John got up early in the morning, as it had been since the war. Guys still were sleeping after yesterday's hunt; he went through bunker to the kitchen to do something for breakfast. But when he came to the main hall, he found, that he wasn't awake himself, so as he initially thought. There on one chair at the table a man sat, John estimated, that he was a few years older than his sons. He had tousled hair, pale skin, wearing a suit with a blue tie, casually tied around his neck and old threadbare trans coat. On the one hand he didn't look like a hunter, on the other the stranger did not deny the soldier in him, that John was able to identify at a glance.

John frowned. None of the boys mentioned that they were waiting for someone, on the contrary they claimed him, that no one knows about this fortress, not even any of supernatural creatures, but this guy obviously not only knew, but he didn't need ask his boys for permission to enter, he had the keys, and acted here at home. He was lying there in his chair and looked in one of the Dean's porn magazines with a certain fascination, as if it were a work of art, which he are struggling to understand. He looked quite yet ... John didn't know how to call it, inhumanly?

"Why do people actually wearing clothes, and when they wear it, they consider it far more appropriate than when they haven't it? Nonetheless Father created them naked, it would be natural..." the man said, and that was the last straw. No sooner he couldn't say the whole idea to John, before John grabbed his tie and slammed with him against the nearest shelf with books.

"You're not a human!" It wasn't a question but a statement.

"Yes," he said, or rather the creature replied calmly.

"Who you are? What are you doing here? How did you get here?!" John shouted furiously.

"My name is Castiel and I am good friend of your two sons," Castiel said, and that, he is an angel, would rather missed. After all he had seen, what his brothers are able to, and for what he himself was responsible, he was ashamed of his race. However, John still wasn't satisfied with his answer.

"A friend of my sons, friend of my sons, friend of my sons!" he repeated over and over, spat out each word. "No, it isn't possible!My sons would never... never would have teamed with someone like you! They wouldn't betray me in such a way! I trained them very well, they are too good ... better than me!" John shook his head.

Castiel sadly lowered his radiant blue eyes down to his patent leather shoes. "Yes, I am not as good as them, but I love them just like you ... and so as you I would do anything for them."

Poezie Pauly Nancy Millstone - Na pomezí války

24. prosince 2016 v 14:39 Moje povídky

Na pomezí války



Za dvě dvanáct,
historie se má opakovat.
Z nebe spadne granát,
kam před budoucností se schovat?

Když ujme se moci diktátor,
když ti dobří zavřou své oči,
v zemi začne růst zhoubný nádor,
který v nečekané chvíli zaútočí.

Já většinou nepletu se do politiky,
teď však nikdo nenapsal o tom řádku,
ale i já bez žádné složité matematiky,
vím, že to, co se děje, není v pořádku.

Řekla bych, že po tom všem,
člověk přeci najde v sobě lidskost,
jaká je to jen mýlka, jen bláhovým snem,
člověk ve svém srci chová snad jen zlost.

Budoucnost se odráží v minulosti.
Obávám se, že zánik nebude práce vogonů,
a to mi dělá tuze obrovské starosti,
že naše tupost je ještě větší v řádech trilionů.






A je to tady… Vánoce 2016

24. prosince 2016 v 12:22 Koš

A je to tady…

… Vánoce.



Ahoj, ach ano, už jsou zase tady... a i já se svojí obvyklou básní.
Všem přeji šťastné a veselé, ať pod stromeček dostanete, to co jste si přáli a ještě pár blbostí navíc, hodně zdraví, štěstí a lásky.


Merry Christmas 2016 by jajafilm




Upracované Vánoce


Zajdu si do Městské knihovny,
dřív než všechny pobočky jsou zavřeny,
a pak rychle domů balit dárky,
protože jsou už zase ty svátky.

Ze zahrádky máme tentokrát stromek,
který až z chalupy nám táta dovlek.
Je to ovšem tuze škaredé koště,
ale nemluvme o něm sprostě.

Musím také poslat semestrálku,
ze které ještě nemám ani čárku.
Též bych neměla zapomenout na čtenáře
však zvednou mě na duchu jejich komentáře.

Poezie Pauly Nancy Millstone - Příšera z koše

22. prosince 2016 v 17:20 Moje povídky

Příšera z koše


Z koše útočí potvora
a já jsem její potrava.
Ne, nesmějte se, to není sranda.
Je to pouze jen a jen pravda.

V koši příšera se narodila,
z toho co jsem já vyhodila.
Oh, pomoc, pomoc teď mě sežere,
své tesáky do mé kůže zaryje.

V koši monstrum spokojeně žilo
a já nevěděla, proč se tak stalo,
přesto všechno mě samotnou to pozřelo.



Celozrnné sušenky

14. prosince 2016 v 11:39 Recepty

Celozrnné sušenky



Seznam ingrediencí:

1 hrnek hladké mouky
1 hrnek celozrnných vloček
1-2 ks vejcepůl balíčku kypřícího prášku
(1 lžička jedlé sody)
+ oříšky, rozinky, med, skořice, kokos

Postup přípravy receptu:

Nejdříve smícháme kypřící prášek s hladkou moukou a pak v misce vše ostatní (bacha nelekněte se, půjde to ztuha). Poté z těsta upatláme placičky, které dáme na vymazaný plech a strčíme do trouby 180 °C. Pečeme zhruba 15-20 minut.

Poslední přání

7. prosince 2016 v 10:19 Moje povídky

Poslední přání


"Dean," oslovil jsem ho na tom hřbitově a ještě naposled ho objal. "Mohl bych jít s tebou," nabídl jsem se, ale laskavost v tom žádná nebyla, jen sobecká touha zemřít s ním, protože jsem se bál života beze smyslu, bez něho.
Ale on měl jasno. "Ne, ne, ne," zavrtěl hlavou. "Ne, musím to udělat sám." Na chvíli se zadíval na Sama, a pak zpět na mě. "Poslyš, jestli… až se to povede, Sam se z toho zhroutí." No, ovšem Deanova první priorita - jeho bratr. "Takže mi na něj dej pozor, dobře? Ujisti se, že neudělá žádnou pitomost," uložil mi to samé, co jemu bylo před lety svěřeno, s váhou místa, kde ležela jeho zesnulá matka.
"Jistě," slíbil jsem, i když sám jsem zatím vůbec netušil, co bude dál. Nevěděl jsem, jestli sám neudělám nějakou hloupost. Přesto Otec zemřel, ale nenastala Tma. Dean to dokázal, vyhráli jsme a mohli popít na jeho čest… za jeho oběť.
Když už Sam nemohl, Crowley s Rowenou někam zmizeli a já přemístil svého nového svěřence domů do bunkru. Sundal jsem mu boty a položil ho na jeho postel. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem u baru nechal auto. Kdyby to tak věděl on, nikdy by mi to neodpustil. Chtěl jsem se pro Impalu vrátit, ale než jsem stačil odlítnout, můj nový svěřenec mě chytil za ruku.
"Cas?... Prosím, zůstaň… tady," zachraptěl můj přítel ze spánku a stáhl mě k sobě na postel do svého obřího objetí. No, možná "baby" počká až do zítra, pomyslel jsem si.


***


Nevím, jak bych mohl komukoliv popsat ten pocit. Je to jako černá díra uvnitř, která vás pohlcuje. Je to jak kyselina, která proudí vašimi žilami do celého těla, tráví váš mozek, zneschopňuje končetiny, žírá vaše srce a zbavuje ho veškeré radosti. Je to tupí pocit beznaděje, prázdnoty, která nejde ničím zaplnit. Poprvé jsem ho poznal, když zemřela Jess, a pak znovu, když zemřel Dean a šel do pekla, nebo když zmizel na rok do očistce. Tenkrát to bylo těžké, zdálo se to nemožné překonat, ale teď to bylo jiné… Nevím čím, snad že s tím nebojuji, nechci s tím bojovat. Zemřela mi jediná osoba, od které jsem čekal, že tady bude vždy pro mě. Nemůžu to opravit, nemohu to vrátit. Tentokrát už ne, je konec.
Má ruka sklouzla z nahého boku osoby vedle mě a já se otočil na druhou stranu. Vůbec se mi nechtělo vstávat z teplé postele a začít něco dělat. Nechtělo se mi dělat vůbec nic. Vždy jsem měl u sebe někoho mimo, Deana, Ruby (i když to byla pěkná mrcha), Amelii, někoho, kdo mi pomohl se přes to přenést. Tentokrát to přenášelo jen další bolest. On totiž přeci nebyl můj. Nikdy nebyl můj. Mělo to být naopak, já měl zemřít, já se měl obětovat, a Dean měl s ním žít. Ne takhle!
Bodnutí pocitu viny mě přeci jen donutilo nakonec vstát a dobelhat se do kuchyně, lednička však byla prázdná a ve spíži také nebylo již žádné pečivo. Čas tak akorát jít na nákup. Rychle jsem na sebe něco hodil, čapl peněženku, klíče od bytu a vyrazil. Naštěstí jsem Impale provětrat kola vůbec nemusel, od doby co nás Dean opustil, už nějaký ten pátek uplynul, chvíli jsme lovili, myslel jsem si, že jít prostě pokračovat dál bude nejlepší, ale nebylo. Nedokázal jsem to, byla to jen jeho věčná připomínka a nakonec jsem nemohl nejen lovit, ale ani žít v bunkru. Odstěhovali jsme se na klidné předměstí s Walmartem přímo za barákem.
Procházel jsem regály a kolem mě projížděli ti obtloustlí lidé na těch směšných vozíčkách. Kdyby tu se mnou byla Jess, šeptala by mi do ucha něco o tom, že by pro ty lidi bylo lepší, kdyby se tyhle vozítka zakázaly, že je to stejně škodlivé jako třeba cigarety. Dean by si patrně jedno pučil, a pak by se choval jako pětileté dítě, dokavaď by to vozítko nezničil. Když jsme tady byli ovšem s Casem před osmi měsíci poprvé, přijal to celé jako další podivnost lidství s mírně nakloněnou hlavou a slovy "Aha". Konečně jsem se dostal k regálu s müsli, kde jsem musel vyřešit důležitou otázku. Chce se mi tento týden být hříšný a koupit ty čokoládové, nebo opět klasiku - jahodu?
"No jo, teplouši prostě mají rádi zrní," ozvalo se najednou za mnou, když jsem se sklonil pro ony cereálie. Rozčíleně jsem se otočil a za mnou stál chlápek jen asi o pár let mladší než by byl teď táta, s plnovousem, v ošoupaných džínách a s černým trikem Judas Priest. Zvláštní jak fanda zrovna téhle metalové skupiny může být tak netolerantní. Hodil jsem müsli do košíku a postavil jsem se v celé své výšce. "Do mého osobního života vám nic není, stejně jako mě do vašeho. Nicméně bych se vsadil, že taková slova by se Robertu Halfordovi nelíbila. Přeji pěkný den, sousede!" ohradil jsem se. Muž mírně zrudl ve tváři, udělal dva kroky dozadu a cosi zabručel, to už jsem se však vydal k chlaďákům pro mléko. V duchu ještě v hlubokém zamyšlení nad tím: Co to sakra mělo být?!
Každý má pár kostlivců ve skříni, něco co je těžké si přiznat, za co se stydíme, i když to není třeba vyloženě špatné. Každý má svoji takzvanou Pandořinu skřínku, do které není radno šťouchat a už vůbec ne ji otevřít, byť jen ukrytou v podvědomí, ale která ovládá z části naše chování každý den. Vždy mě fascinovalo, jak rozpolené názory nebo i chování mohou být obsaženy v jednom obyčejném člověku. Neustálý boj dobra se zlem a posílání toho jednoho nebo druhého dál na ostatní.

***

Probudil jsem se v prázdné posteli v 10:07, Sam již musel vstát. To mě trošku zamrzelo, zvykl jsem si po ránu ještě chvíli jen tak lenošit a mazlit se, ale dnes evidentně nebyl na to ten správný den. Než sem se stačil vykulit z postele, tak po celé ložnici začala vyhrávat píseň Love Hungry Man od skupiny AC/DC. Deanova nejoblíbenější kapela a můj mobil, který si nechtěl dát pokoj. Naštěstí to byla ovšem jen Claire, která chtěla nám oznámit, že v neděli přijede na oběd.
Zkontroloval jsem ledničku a spíž, byly prázdné a Samovu duši jsem cítil až o ulici dál, pravděpodobně šel nakoupit, za chvěli bude tady. Zamračil jsem se, i na takovou dálku jsem byl schopen vnímat jeho bolest a únavu. Byl v depresi. Povzdechl jsem si. Přál bych si, abych mu dokázal více pomoci. Bylo by fajn, kdyby se dalo opravit bolavé srdce stejně jako zlomená končetina. Jsem anděl, podle lidí bájná bytost, která má přinášet mír, dobro a lásku boží, jak však bych mohl očekávat, že vyléčím svého přítele, když nedokáži vyléčit ani sám sebe.
Rachocení klíčí v zámku, zavrzání dveří, už je tady. Sam vstoupil do našeho bytu obložen nákupními taškami a již ode dveří začal vyprávět jakousi příhodu, která se mu stala v supermarketu. Povídal něco o pocitu provinění, o tom, že mu nepatřím, o dobru a zlu, Pandořině skřínce a nějakém netolerantním fanouškovi heavymetalové skupiny, který mu nadával do "teploušů".
"Same, já si nejsem úplně jistý, jestli tomu rozumím. Jak nejsem tvůj? A co je to za výraz teplouš?" nejistě jsem se zeptal a poslední slovo jsem dal do vzdušných uvozovek. "Vždyť lidské tělo produkuje stejně tepla nezávisle na tom, jaké člověk je orientace," upozornil jsem svého svěřence na očividné, ale asi jsem to byl zase já, komu nakonec utekla podstata věci, protože Sam se náhle upřímně a vřele rozesmál.
No, možná pro nás dva je ještě naděje, možná to chce jen čas, lásku a společně to nakonec zvládneme… společně se uzdravíme, tak jak to chtěl i Dean.