Nejtěžším zločinem je promrhaní svého života a trestem za to je smutek a prázdnota v srdci.

Únor 2017

Mnohem hlubší pouto

15. února 2017 v 9:58 Překlady/Translations
Autor: awesomesauce101
Povídku v originále můžete nalézt zde: https://www.fanfiction.net/s/9870191/1/A-More-Profound-Bond
Fandom: Supernatural (Lovci duchů)
Na pár: Castiel/Dean Winchester
Mohlo by vadit: pre-slash, objímání
*****************************************************************************

Mnohem hlubší pouto


Sam s Deanem v bunkru hráli kulečník a zrovna, když Dean chtěl trefit tágem bílou kouli, se za Samem z ničeho nic objevil Castiel.

"Sakra," zamumlal Dean, když sledoval, jak bílý míček spadl do jedné z děr. Podrážděně se na Castiela podíval. "Co?!"

Anděl se tvářil téměř omluvně a Dean věděl, že to co se mu chystá říct, nebude nic dobrého.

"Potřebuji vaši pomoc," řekl Castiel a přitom vypadal, jako kdyby nenáviděl celý svět za to, že se musí zeptat.

"Co se děje, Cas?" zeptal se Sam.

Castiel si rozčíleně povzdechl, což v měřítkách andělů znamenalo, že pravděpodobně naprosto vyšiluje a je na pokraji paniky.

"Dnes jsem se setkal s mým bratrem Ithurielem. Řekl mi, že se musím spojit s někým před zimním slunovratem v letošním roce, nebo budu vyhozen z posádky," pravil sklíčeně.

"To je zítra," řekl Sam se strachem a empatií.

"Počkej, říkáš, že pokud se s nikým nechceš spojit, tak tě vyhodí z andělského klubu?" snažil si to dát dohromady Dean.


Castiel obrátil oči v sloup nad formulací, ale přikývl.

"To nic. Jsou tam opravdu přísní co," řekl Sam.

"Věř mi, Sam. Nemáš ponětí," kývl Castiel a povzdechl si, než opět pokračoval. "Neměl jsem společníka po staletí a teď jsou přesvědčeni, že nerozumím závazkům."

"Odpovědnost? Ty?" zasmál se Dean. "Znají tě vůbec? Můžeš srazit démony a monstra se svým andělským mojo ve dvou sekundách."

"Andělé drží své bojovníky u vysokých standartu, výších než je tomu u lidí, Deane," Pravil Castiel, jako by to bylo jasné.

"Společníci pomáhají, aby byli silnější fyzicky, ale je to kombinace našich milostí, co pomáhá činit Boží dílo."

"Vydrž chvilku. Pokud potřebuješ pouto, nebo cokoli andělského, proč jsi přišel sem?" zeptal se Sam a Castiel na něj zvědavě pohlédl.

"Není vždy nutné, aby vazba byla mezi dvěma anděly. Už předtím tu byly některé vazby mezi anděly a lidmi. Pokud by se jednalo o silnou lidskou duši, tak by pouto bylo podobné," vysvětlil anděl.

"Hm," Sam přikývl, že rozumí.

"Nechci být nezdvořilý, či cokoli jiného, Cas, ale neznáš nějakého dalšího anděla, který by vám mohl pomoct a stát se společníkem?" zeptal se Dean.

"Ano, ale nechováme k sobě nějak moc velké sympatie."

"Takže tohle je vlastně tvůj způsob jak požádat jednoho z nás."

"Pokud byste chtěli, mohl bych použít na to frázi," řekl Castiel rozpačitě. To byla část, které se děsil. Přijít sem a požádat o pomoc bylo dost bolestivé, ale dva bratři nevěděli, proč byl tady a on nevěděl jak to udělat aniž by způsobil poplach. Poslední věc, kterou potřeboval, bylo, aby ho odstrčili pryč. Bohužel neměl moc času. Den zimního slunovratu, jak řekl Sam, byl zítra a Winchesterovic měli zálibu otálet do doby, než bylo pozdě. Nepotřeboval vědět, že půlnoc je zatraceně krátká."

"Já vím, že je to hodně narychlo, ale potřebuji, aby jeden z vás mi pomohl. Chtěl jsem se zeptat, jestli neznáte i jiné možnosti. Prosím," přidal kouzelné slovíčko, protože se zdálo, že skutečně má svoji magii, zejména na lidi jako jsou Dean a Sam.

"Jak to funguje?" řekl nakonec Dean po krátké pauze.

"Je na to rituál, ale není moc složitý a nebolí to. Budu přímo s tebou spojený. Byli bychom schopni komunikovat, aniž bychom museli použít telefon, byl bych schopný tě najít kdekoliv navzdory tomu, co jsem ti vytesal do žeber," vysvětlil Castiel.

"To vlastně zní… ne tak špatně," domníval se Dean.

"Ještě něco co bychom měli vědět? Jakékoliv další účinky? A tím, že byste se stali s Deanem společníky, nemuseli byste… víte…" Sam nemohl dokončit větu. Dean se zuřivě začervenal a šokovaně zůstal zírat na Sama.

"Sam, proč ses u všeho svatého zeptal?!" zaúpěl a pohlédl na Castiela.

"No, ty se chystáš to udělat! Není, tohle to první na co bychom se předtím měli zeptat?!" argumentoval Sam, přesto jeho tvář zčervenala stejně jako jeho bratra, z toho o jaké informace musel žádat.

"Jestli máte na mysli smilnit s Deanem, pak ne," odpověděl Castiel.

"Musel jsi to říct takhle?" zamračil se Dean.

"Jak jsem to měl říct?" zeptal se Castiel nevinně a Dean na Castiela pohlédl, jako by se snažil přijít na to, jestli jeho nejlepší přítel je chytrý osel, nebo se skutečně ptá. Ať tak či onak nakonec zavrtěl hlavou a zamumlal si pod vousy: "nevadí".

"Castieli," přerušil je hlas, za který byli bratři rádi, že je přerušil od trapné chvilky. Castiel se obrátil ke svému bratrovi, který byl oblečen celý v bílém. Deanovi se vybavil Sam z budoucnosti posednutý Luciferem a zachvěl se při té vzpomínce.

"Ithuriel," okamžitě Castiel reagoval.

"Už jste si vybral svého kamaráda, bratře?" zeptal se ho druhý anděl. "Čas se krátí a víš, že ti nebude dovoleno být v Arielově posádce pokud nezaložíš pouto."

"Jsem si toho vědom," odpověděl Castiel. "A už jsem si vybral," řekl a otočil se od Ithuriela k Deanovi na něhož udělal jeden z těch pohledů: "Opravdu nechci být vyhozen z posádky a opravdu doufám, že řekneš ano."

Dean mu opětoval pohled s "Oh fajn," napsáno ve tváři. On skutečně moc dobře netušil, jak to celé funguje a tak jen tam seděl a čekal, co se tane.

"Člověk?!" otázal se Ithuriel se zvednutým obočím.

"Ano, máš s tím problém?" řekl Dean zaskočeně a Castiel ho šťouchl loktem do žeber. "Ach, myslím, ano," snažil se skrýt bolest za úšklebek.

Ithuriel se zasmál. "Je… jiný. Ale má silnou duši. Jestli je on váš vyvolený, nemám námitek. Ne, že by bylo jedno, kdo to je, ale rád tě vidím šťastného, bratře."

"Takže, ehmmm, co pak? Už jsme v poho?" zeptal se Dean druhého anděla v náznaku, že už může odejít.

"Rituál ještě musí být dokončen, ale pak ano, budeme hotovi," odpověděl Castiel.

"Tak jak to uděláme?"

Castiel odpověděl až po chvilce váhání, vzal Deanovu ruku do vlastních a Ithuriel začal zpívat něco v Enochianštině.
Dean se předklonil a zašeptal úzkostlivě: "Počkej, to je svatba? Právě se ženíme, nebo tak něco?" To by rozhodně nebylo v plánu.

"Ne, Deane, a teď buď ticho."

Pronikavé světlo vyplnilo celou místnost a Sam s Deanem museli zavřít oči. Dean vzdychl, když ucítil něco podivného, ale ne nepříjemného, jak se hrne do celé jeho bytosti. Najednou se cítil lehký, jako by létal, i když normálně létání nesnáší. Světlo postupně sláblo a Ithuriel pokynul Deanovi, že může již otevřít oči. Nic se nezměnilo. Anděl před ním mu náhle nepřipadal velmi atraktivní, nebo neměl potřebu mu vyznat svoji nehynoucí lásku. Nicméně najednou viděl jeho velká černá křídla vyčnívající jeho zad a lehce zářící svatozář v prostoru těsně nad jeho hlavou. Předpokládal, že to je součást jejich vazby, ale pořád to bylo, pro co vám nestačí dech.

"Je hotovo, pokud nepotřebujete nic jiného, pak můžu jít," řekl Ithuriel.

"Brzy se zase uvidíme, Ithurieli. Neshledanou," odpověděl Castiel.

"A já tebe, můj bratře. Sbohem," řekl druhý anděl a pak byl pryč.

"To nebylo tak špatné, myslím," řekl Dean, když konečně mohl zase mluvit.

"Ujistil jsem tě, že to nebude bolestivé. Ale můžeš mě pustit," řekl Castiel, pobavení na jeho tváři bylo evidentní. Dean si uvědomil, že Castiela stále drží za ruku a tak ho pustil jako by se o něho spálil.

"Jo, promiň. Hezká křídla mimochodem," dodal náhle. Castiel se začervenal.

"Děkuji vám," pravil anděl tiše.

Dean pozoroval, jak Castiel rozvinul svá křídla a prohrábl si peří. Lovec si náhle připadal tak nějak osaměle.

"Co to všechno bylo?" zeptal se Sam a Dean skoro zapomněl, že po celou tu dobu tam jeho bratr byl.

"Nic," pokrčil Dean rameny. "Myslím, že teď mohu vidět Castielova křídla."

"Opravdu? To je… wow. Takže jak vypadají?" zeptal se.

"No, oni…," začal, ale najednou dostal ten podivný pocit, že vlastně to Samovi nechce říct. Ne ovšem pro nedostatek důvěry, nebo proto, že se bojí, že informace by byla nějak zneužita, ale měl pocit, že by to mělo být něco, co by mělo zůstat mezi ním a andělem. "Jsou úžasně, myslím…" dokončil nepřesvědčivě.

Sam se na něj tázavě podíval, ale netlačil ho dál v tom. Otevřel ústa pro další otázku, ale nakonec skončil jen u zívání.
"Jdu do postele," oznámil, vstal a zamířil do svého pokoje. Dean ještě zkoušel najít nějakou noční show v televizi, ale potom, co byl neúspěšný, se také odebral na kutě. Ze začátku v posteli jen zíral do stropu a nemohl usnout. Castiel řekl, že můžou komunikovat na dálku, aniž by museli vzít telefon a vytočit číslo. Rozhodl se to vyzkoušet. Bylo to jako se modlit k jeho andělovi a on odpověděl?

Cas? Jsi tam?

Ano, Dean. Je tu něco, co potřebuješ?

Dean se odmlčel, cítil se trochu hloupě, že ho volal, když nebyl v nějaké naléhavé situaci. Zdálo se, že Castiel to nějak poznal a rozhodl se ho ujistit, že je to v pořádku.

Prostě ses rozhodl vyzkoušet komunikační aspekt našeho pouta? zeptal se Castiel v jeho hlavě.

Jo. Omlouvám se, jestli jsem tě vyrušil. Doufám, že si nedělal nic důležitého.

To je v pořádku, Deane. Pouto umožňuje nám komunikovat, i když nepotřebujeme nějak pomoct.

Co teď děláš? Zeptal se Dean. Cítil nudu vyzařující z Castielové mysli.

Nic, opravdu. Nyní je Nebe opět v pořádku, tak není moc věcí, co je třeba udělat.

V tom okamžiku náhle byl Castiel u postele Deana, složil křídla a jeho svatozář jemně ozářila místnost.

"Cas? Co tady děláš?" zeptal se Dean.

"Nudil jsem se, jak jsem řekl. Zdálo se, že chceš se mnou mluvit," odpověděl.

Dean se rozesmál, mírně polichocen, že Cas opustil jeho stanoviště, jen aby si s ním promluvil. Poklepal na místo na postel vedle něj.

"No, nebudeš tam jen tak stát, ne. Tato postel je super pohodlná. Paměťová pěna je nejlepší věc na světě," řekl. Castiel otočil hlavou na stranu v zmatení, přesto se však strnule posadil na místo.

"Ty vole klid, relax," řekl mu Dean.

"Jsem naprosto v pohodě," reagoval na to Castiel.

"Jo a to je důvod, proč nervózně sedíš jako tyčka," pravil Dean a natáhl se k místu mezi lopatky, kdy Castielova křídla začínala. Anděl vyjeknul a vyskočil z postele, přitom neklidně zatřepotal křídly.

"Co se děje?" zeptal se Dean znepokojeně. Opravdu doufal, že tak Casovi nijak neublížil.

"Pr-promiň," zakoktal Castiel. "Je to prostě… lidé se mě takhle nedotýkají. Ten pocit mě překvapil.

"Bolelo to?

"Ne, to je v pohodě."

Dean si povzdechu v úlevě. "Dobře, dobře. Myslel jsem, že jsem ti ublížil, nebo tak něco."

"Ne, jsem v pohodě. Je to vlastně docela pěkný pocit," přiznal.

"Vidíš, říkal jsem, že se potřebuješ uvolnit a odpočinout. Pojď zpátky. Posaď se," řekla a pokynul mu. Po chvíli váhání nakonec Cas přišel a posadil se na postel. Dean masíroval Castielovi ramena a pochvíli skutečně se Cas uvolnil. Jeho dýchání se zpomalilo a Dean se vlastně začal bát, že ten chlap i usne, a tak se přesunul na jedno z jeho křídel, v nadějí, že ho trochu probere. Castielovo křídlo sebou náhle škublo a anděl se zhluboka nadechl. Dean si pomyslel, že to neměl dělat, ale pak se křídlo vrátilo zpět na stejné místo a opřelo se o Deanovu ruku, a tak Dean pokračoval hladit peří a žasl, jak bylo měkké. Cas si šťastně povzdechl.

"Je to příjemné, Cas?" zeptal se Dean, neschopen se přestat usmívat.

"Hmmm," Castiel odpověděl se spokojeným mručením.

Dean pokračoval v hlazení Castielových křídel, dokavaď nebyl moc unavený. Ve skutečnosti se mu chtělo už dost spát a nevěděl, jak dlouho ještě bude schopný být vzhůru.

Zdálo se, že Castiel tuto myšlenku od něj také převzal, protože si lehl na postel vedle něho.

"Myslel jsem, že andělé nespí," řekl Dean, oči otevřené.

"Nespí, ale nemám nic lepšího na práci. Myslel jsem, že bych tě mohl hlídat?" řekl s intonací, jako by se ptal, ale Dean nic nenamítl, vždy se mu tohle chovaní zdálo trochu divné, ale byl moc unavený to řešit. Přikývl a převlékl se do pyžama, než se vrátil a zahrabal pod přikrývku. Začalo být dole v bunkru chladněji. Věděl, že andělé nechápou zimu, ale stále držel deku tak, aby si Castiel mohl odpočinout s ním. V duchu si říkal, že to není proto, že chce přitulit k andělovi a jeho opravdu, ale opravdu měkkému peří, jen že je ohleduplný. Takže se rozhodně "neusmíval", když anděl automaticky ho přikryl jedním z jeho křídel a rozhodně se "neotočil" a "neobjal" jeho teplé tělo.

Poezie Pauly Nancy Millstone - Bezohlednost má jméno Únava

8. února 2017 v 11:01 Moje povídky

Bezohlednost má jméno Únava


Jsem bezohledná
protivná
a nasraná.

Z ničeho nic
na tebe začnu ječet
a ty budeš jen hledět.

Chudým nedám ani korunu,
a to jen z důvodu,
že již sama nemohu.

Udělej tohle,
udělej tamto,
pro bezcenné zlato.

Můžou mi všichni
políbit šos,
když toho je dost.

Práce zapadá prachem,
tak bych se neměla stresovat
a na to pamatovat.








Děsivé hlubiny internetu - Mary Sue

1. února 2017 v 13:19 Odborné práce

Děsivé hlubiny internetu - Mary Sue




Mary Sue označení postavy, která má až příliš idealizovaný a nesympatický charakter. Většinou se jedná o postavu ženského pohlaví, ale může to být i mužská, v takovém ovšem případě se také dá označit též Gary Stu, Murray Stue, nebo Marty Stu. Jedná se o nerealistický a nedůvěryhodný charakter, který má bezchybnou morálku, oplývá vysokou inteligencí a schopnostmi převyšuje své vrstevníky. Je středobodem celého příběhu, který by bez této postavy nebyl ničím. Nejčastěji ji můžeme nalézt u internetových pisálků a to především v FF, ale může se objevit i v "originální tvorbě". Detailnější popis tohoto jevu můžete nalézt třeba zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Mary_Sue, nebo http://www.potterpovidky.cz/web/viewstory.php?sid=15

Pokud někde padne slovo na tento fenomen, většinou se s lidmi nemusím hádat, že takto vytvořená postava je špatně. Problém ovšem někdy nastává, že stále spousta autorů/autorek o tomto jevu nic netuší a když už ano, jsou tu spory, kde je hranice MS a kdy je to ještě pořád jen "zajímavá postava". Upřímně tato hranice je dosti křehká, citlivá a i já po všech těch letech občas prostě váhám. Vypozorovala jsem na sobě, že začínám mít tak trochu na tento jev alergii a vidím MS úplně ve všem, což také není zrovna značka ideál.

Zde je můj komentář, ve kterém jsem se snažila, tak trochu více zamyslet nad tímto tématem a podat dokonce pár rad, jak se lze MS vyhnout:



Komentář:


Mary Sue, další téma, o kterém bychom se mohli bavit hodiny a hodiny. S tímto termínem jsem se poprvé setkala na jednom anime-festu zhruba před pěti, šesti roky, kdy jsem ještě byla nevinná a netušila jsem, co to znamená. Jelikož jsem však literární šíluš a prezentace mě zaujala, hned jsem si o tomto jevu začala hledat více.

Říkat, že Mary Sue je chybou, protože je to nereálná postava, je podle mě dost zavádějící. Vede to k jistému pohledu na literaturu: "to co je reálné je dobré, to co není je nízké a zbytečné", což v extrémní formě může znamenat, že správně jsou jen historické publikace, životopisy a podobně, a fantasy a sci-fi je nesmysl, v méně extrémním případě se setkáme s kritikou za naše schválné přehánění u charakterů postav, nebo situací, kritika, jenž tak ignoruje to, co nám dala avantgarda a celé 20. a 21. století. Chci říct, že dílo se nemusí řídit úplně realitou, ani běžným uvažováním o světě, aby bylo kvalitní. Samozřejmě, že i sci-fi, fantazie i absurdní dramata jistým způsobem popisuje náš svět, protože prostě vždycky nějak těžíme z toho, co je v nás a z okolí, ale je na nás, jestli nakreslíme tím pádem abstrakci, nebo přímo reálně, co vidíme.

Jak napsal sám Aristoteles v své Poetice: "Epika i básnictví tragédie, rovněž i komedie a dithyrambická tvorba a většinou i hra na píšťalu a na kitharu, to vše je vcelku napodobování…" Podle Aristotela to však neznamená, že nejlepší umělec je ten, který perfektně umí napodobit realitu, ale podle něj básník stejně jako malíř může zobrazit danou věc realisticky, nebo idealizovat, popřípadě karikovat. "Umělci zobrazují činné lidi, a ti jsou nutně buď dobří, anebo špatní. Vždyť povaha je takřka vždy dána tím, tj. co do povahy se všichni od sebe liší špatností a cností. Proto je zobrazují buď lepší, než je známe, nebo horší, anebo právě takové." V Aristotelově pojetí tedy umělec vázán na skutečnost jen do určité míry, avšak s důrazem na logiku děje.

Jestli tedy přirovnávám literaturu k malbě, pak jev Mary Sue bych popsala jako kýč. Je to idealizovaná realita, která se hodlá zalíbit, ale ve své podstatě není zajímavá a nemá vyšší cíle. Autoři většinou sní o tom, jací by chtěli být a vést život, nebo jací by měli být jejich partneři, mnohdy tak i taková jejich kompenzace. Někdy se také může stát, že k tomuto kýči autor sklouzne, když se hodně zaměří na hlavního hrdinu, nebo zaujme postoj: "k velkému příběhu, velký hrdina." Někdy se nám i kýč může zamlouvat, přiznejme si, že i někteří oblíbení literární hrdinové mají k té Mary Sue docela blízko například Vinnetou a Old Shatterhand, nebo Alex Rider… Problém však není pouze idealizovaná postava, ale i její ovlivnění příběhu. Pro paní a pana dokonalého je těžké vymyslet pak pěknou zápletku. Mary Sue je dokonalá, proto pro ni žádný problém, není skutečným problémem, žádnou komplikací… a tak ve své podstatě brání příběhu jako takovému. Což považuju já osobně, za její hlavní zápor.

Jak se tedy můžeme Mary Sue jako autoři vyhnout?

1. Z třech nohou, které tvoří epické dílo fikčního světa, postav a příběhu, je lepší pro nezkušenějšího autora, nebo pro autora, který ví, že má k něčemu takovému sklony, se zaměřit spíše na příběh, či fikční svět. (Když totiž člověk má dobrý příběh, a myšlenku čtenář ledasco je ochoten i prominout. Navíc se vám může stát, že v samotném konceptu budete mít pak zabudovány nějaké ty zápory v charakteru hrdiny, už jen z podstaty věci…)

2. Pokud autor píše FF, základem je psát, který bezpečně zná a držet se zuby nehty charakterů postav, které jsou v předloze. Když už vymýšlet nové postavy, ať jsou to spíše noví záporáci, nebo vedlejší postavy, pokud ne, řiďte se jako by to byla postava z vašeho "originálního" příběhu.

3. Udělejte si ze své postavy srandu. Aspoň jednou se zmiňte o nějaké její trapné chvilce, nechte ji se alespoň jednou se mýlit, ať má nějaký zlozvyk, rozmarnost, nebo jí sem tam zkritizujte ostatními postavami.

4. Pamatujte, tvoříte postavu ne Boha. To, co nás tvoří silnými, často nejsou jen naše schopnosti, ale i překážky, co musíme překonat, a chyby, které musíme napravit.

5. Když už si píšete koncept postavy, vypište si její silné a slabé stránky. Objektivně zhodnoťte.

6. Mějte nějakého "prvního čtenáře", který vám celé dílko zhodnotí, než půjde do světa.

7. No, pak jsou tu ještě různé testy: http://useless-fire.blog.cz/.../test-je-tvoje-postava..., http://naruto-room-lide.blog.cz/0906/je-vase-oc-mary-sue, (Ty testy však nevím, nevím, jsou asi spíš pro zasmání, připadají mi značně absurdní, nedokážu si představit, že bych měla víc jak 5 bodů a to že si myslím, že sem tam k Mary Sue sklouznu.)

To jsou mé osobní tipy, ale jestli to komukoli dalšímu pomůže… kdo ví.