Nejtěžším zločinem je promrhaní svého života a trestem za to je smutek a prázdnota v srdci.

Březen 2017

She should forget

30. března 2017 v 12:53 Překlady/Translations

She should forget



Do you know that feeling?

Do you have that feeling?

That feeling when...

You feel a mild itching in the back of your head. Small uncertainty, anxiety, distractibility, which is ubiquitous, unwarranted, unjustified, yet you can't get rid of it. Pain in the heart, as if someone hurt you. You have wound that cannot be heal, scar and you have no idea where you came to it. You look at this world and you know, just you know, that something is wrong. So very wrong! You feel empty. You are missing a part of yourself. Something you are missing. Something you've forgotten, something very important, so important that you are a different person than you were, if you would remember it.

Lisa is thus felt little over four years since that car accident, from when she spoke with the man, the man, whom now she blamed for all their troubles and misfortunes. She reproached herself, that she forgave him in the first time, because he had so unreal grief in eyes, pain, it seemed that he is truly sorry for what has caused. Let it be, be happy that no one in the accident died, and she will recover, it seemed at the time as a sensible and right thing to do, but she had no idea, that man will ever since persecute her and that she never cast out him of her head.

She could easily recall the shape of his head and face, his athletic figure, green jacket with pockets and ripped jeans, he was wearing that day, and those eyes. Christ, those eyes! Old and tired eyes full of unshed tears. She dreamed about him, she dreamed about him every night and it wasn't nightmares, horrors about car crash. Lisa dreamed about love and family, family with a man through which almost died. It wasn't normal!

Lisa knew, that she had a serious problem. She hasn't been able to for a long time because of that establish a long relationship with someone, but Ben needed a father. Therefore she confided about it her closest friend, who among other things worked as a psychologist. Unfortunately for Lisa she had only a vague and stupid reasoning. "A car accident is something, what affect the man sometimes physically and mentally for the whole life. You almost died. The fact that you could easily recall a man, who's guilty of all your problems, and you imagine that you have happy family with him, that is just expression of your anger over what had happened, and your desire so that, what happened, he will fix by that he will give you what you've always wanted," she said to Lisa, but Lisa immediately knew that this reasoning is totally wrong. If she wanted in order he atone for it, she would like some financial security, pay hospital costs and such things, not one big happy family.

When modern science and knowledge didn't help, Lisa decided to try to confide his problem to someone else. Lisa wasn't believers, or rather she didn't profess Christian or any other known religion, she had her own view of the world, but this time she decided to try it and visit the church. Reverend greeted her with open arms, so Lisa did not hesitate to explain him problem. His explanation was crazy and unusual. "What's troubling you, my sister, not anger and appetite for satisfaction, but love." Love. Love! Love, it was absurd. Why she should love the man, who caused her so much pain, who almost killed her? "You said that, you had at first forgave him. Tell me, my dear, do you believe that God has for everything bad that was happening, good reason? Love is one of the most powerful emotions and forces coming from our Father. It able to overcome fate, time, reveal the truth that has been hidden. Love is the power, that is able to destroying everything, but also reborn it. Maybe it was meant to happen, maybe you should meet him and remember," the servant of God said.

Love? Could it be love?

Love? Could forget?

Love... maybe that was why...



Děsivé hlubiny internetu - Jména

25. března 2017 v 12:49 Odborné práce

Děsivé hlubiny internetu - Jména


Jména, jména a jména… Jména a příběh, jakou to má souvislost?

Jak označujeme postavy?

Když člověk píše epické dílo, většinou musí do něj umístit nějaké postavy, pokud se tedy zrovna nejedná o dílo silně avantgardního rázu, které si nedovedu představit. Postavy jsou většinou lidé, někdy jiné rasy pokud se jedná o fantasy, nebo sci-fi, mohou to však být i zvířata, nebo neživé předměty, například židle. Pokud se nějaké postava vyskytne v díle, většinou ji autor musí nějak označit, pojmenovat a to může udělat několika způsoby: nepřímo, přezdívkou, jménem.


1. Nepřímo

Pojmenování nepřímo se většinou používá na začátku, když se teprve s postavou čtenář seznamuje, někdy na začátku nové kapitoly, když chce autor navodit atmosféru, nebo nechce přímo říct, o koho se jedná, chce, aby čtenář hádal. Také toho je možná využít pro to, aby se v textu pořád neopakovalo jméno, nebo přezdívka. Jedná se o označení na základě charakteristického rysu postavy, nebo rysu odlišnému vůči postavám jiným. Často se jedná o popis: "muž s modrýma očima", "člověk" (pokud v povídce ostatní postavy jsou jiné rasy, zvířata, nebo věci), "služebná"…

Nepřímo postavy označuje nejčastěji vypravěč, ale může se stát, že tak učiní i ostatní postavy, takové označení bych zařadila někam na pomezí nepřímého pojmenování a přezdívky. Z tohoto označení nemusí být okamžitě jasné, o koho se jedná, v díle může být i jiné postavy, které toto charakterizuje, není to ustálené, ale je to označení, vyjadřující nejen charakteristiku označované postavy, ale i vztahy mezi postavami, někdy může i vypovídat o emocích, jenž zrovna postava pociťuje v danou chvíli, kdy takto druhou postavu označí. Může to být oslovení vyjadřující jistou náklonost: "Že jo, zlatíčko?!", "Drž hubu, ty okřídlený parchante!", můžeme však do toho zařadit i nepřímé oslovení například: "Hej, ty tam v tom bílém plášti!"

2. Přezdívka

Přezdívka je též na základě charakteristického rysu postavy, či události s ním spjaté, čili stále tuto postavu významně popisuje. Už však na rozdíl od nepřímého pojmenování je plně funkční, postavu takto nemusí označovat jen vypravěč, ale i ostatní postavy, a tak přezdívka nevypovídá jen o označované postavě, ale i o ostatních postavách a jaký mají vztah s označovanou postavou. Přezdívka funguje jako jméno. Čtenáři je jasné, o kom se mluví, to však ne nutně musí platit u všech postav. V díle většinou nebývá vícero postav stejné přezdívky, zato však jedna postava může mít přezdívek víc. A co je snad nejdůležitější, přezdívky na rozdíl od nepřímého pojmenování jsou ustálené a za přezdívku, aby bylo jasné, o koho se jedná, nemusí se nic dodávat. Přezdívkou může být třeba: "Otcovrah", "Král severu", "Ty výš, kdo", "Nemožná dívka"…

Přezdívkou může být i nějaký titul, který je jedinečný, třeba například ten "Král severu".

3. Jméno

Jména, jsou jména. Jedná se o přímé označení dané postavy. U nich už je naprosto jasné, o koho se jedná nejen čtenářům, ale i ostatním všem postavám, pokud danou označovanou postavu znají. Samozřejmě i zde platí výjimky, třeba když v díle se vyskytují dvě postavy stejných jmen, třeba Jana Nováková a Jana Prášilová, pak je lepší je nějak odlišit, třeba dodávat vždy celé jméno, nebo pokud mají stejná jak křestní jména tak přímení, jak tomu někdy bývá například u otce a syna, tak dodávat "mladší" a "starší". Někdy se také může stát, že ostatní postavy, nebo i čtenáři nejdříve znají přezdívku, a až poté se dozvídají skutečné jméno postavy. Ač se to může zdát zvláštní, jméno a jeho použití také definuje vztahy mezi postavami. Jde o to, kdy a jak jméno použijí. Jestli použijí křestní, přímení, anebo ho nepoužijí a použijí přezdívku, či nepřímé označení, i když jméno znají. Jména však na rozdíl od nepřímého označení nebo přezdívek můžou, ale také nemusí nic moc napovídat o jeho nositeli.

Je několik důvodů, proč by jméno mohlo odpovídat roli postavy v příběhu a stejně tak proč by mohlo být naprosto zcela nezávislé. První okolnosti je jeho provázanost s fikčním světem. Pokud se příběh odehrává v našem světě v Japonsku, pak je jen přirozené, aby postava nesla japonské jméno, a pokud by tak nebylo, vyvolává to otázky, které je dobré v povídce odůvodnit. Je to snad přistěhovalec, nebo potomek přistěhovalců, výměnný student, nebo snad její rodiče jsou blázniví do exotických jmen? Pokud příběh řadíme do žánrů sci-fi, nebo fantasy. Tak záměrná volba jména hrdiny může hrát ještě vyšší roli. Koneckonců, tyto povídky se odehrávají ve fikčním světě, který často bývá velmi odlišný tomu našemu a je jen na autorovi, jak a v čem se jeho svět bude a nebude podobat tomu našemu. Jména tak můžou být naprosto zvláštní, nezvyklá, nepřirozená a stejně tak i zvyklosti, jak se živé inteligentní bytosti, pojmenovávají. V tomto případě se tedy hlavní hrdina může nazývat třeba CC a jeho jméno mu může být dáno za úplňku čtvrtého měsíce letního období ve věštbě tří nejvyšších sudiček, prozrazující jeho celičký osud… a nebude na tom vůbec nic zvláštního.

Čímž se dostáváme k druhému bodu a to pojmenování v závislosti na ději povídky. Asi spoustě lidí se hned vybaví ty fantasy, kdy hlavní hrdina nese nějaké významné jméno a je mu prorokováno, že člověk s takovým jménem učiní veliké věci. Takové použití občas ve špatném podání může vyznít dost amatérsky, až směšně, ale myslím, že to má základ v mýtu. Jméno je něco, co jistým způsobem slouží k identifikaci. Dříve si lidé mysleli, že znát něčí jméno, dává člověku nad druhým určitou moc. Proto v tolika mýtech, legendách a pověstech je to, že hlavní hrdina pokud zná jméno nestvůry, nebo boha/poloboha, může tuto bytost jakoby magicky spoutat. Navíc některé bytostem pro lidi bylo krajně tím pádem neuctivé, pojmenovávat je pravým jménem, a tak se využívaly zástupná. (Údajně slovo Bůh, nebo medvěd jsou původem zástupná jména, co je na tom pravdy, kdo ví…) Kdo ovšem by si myslel, že tohoto se dá využít pouze jen v legendách a mýtech a pro moderní literaturu to nemá význam nanejvýš tak v žánru fantasy, pakl bych mu doporučila se podívat například na seriál Doctor who (Pán času). V tomto seriálu sice nevíme, proč hlavní hrdina vlastně tají své jméno. Jestli jeho jméno je nějak důležité, nebo je více důležité jeho zástupné jméno "Doktor", ale vidíme na tom krásně, jak se i s tímto dá také pracovat. Pojmenování v závislosti na ději se může ale vázat i na onoho školáka v Japonsku, který má jméno jiné než japonské. Pokud by se tedy jednalo o výměnného studenta, to že je v Japonsku, jak a proč je tomu tak, by asi bylo do povídky nějak zakomponované a souviselo by tedy přímo či nepřímo s dějem i jeho charakterem jako postavy. (Není to Japonec, tak má odlišné jméno a také asi tím pádem bude mluvit trošku jinak, bude se chovat trošku jinak, nebude třeba umět jíst hůlkami a podobně.) Jméno může částečně ovlivňovat charakter postavy, pokud postava má legrační jméno a příběh se odehrává ve školním prostředí, je pravděpodobné, že se jí spolužáci za to budou smát, což ji asi ovlivní. (Bude školní otloukánek a zakřiknutá, nebo bude ještě k tomu flegmatik, a tak si z toho nebude dělat hlavu… ale možná je pravděpodobné, že si v dospělosti nechá změnit své jméno, na něco normálnějšího…)

Dalším přístupem jsou takové trochu easter eggy. Autor může záměrně postavu pojmenovat nějak, aby to korespondovalo s její rolí v příběhu, nebo to naopak šlo proti její roli, ale zároveň, aby si to čtenář hned neuvědomil, aby čtenáři došlo až s pointou, proč se ta, či ona postava jmenuje zrovna takto. Toto je ovšem hodně složité a začínajícím autorům bych tohle rozhodně nedoporučovala.

Pokud bychom se ovšem jako autoři inspirovali hodně světem, který nás obklopuje, tak můžeme říci, že častokrát jméno nevypovídá o člověku téměř nic. Pokud si jméno nezměníme a k tomu lidé mají, když už pádný důvod, tak si většina z nás své jméno nevybírá. Vybírají ho nám naši rodiče, kteří netuší, jaká bude naše životní pouť, co nás čeká a co v našem životě uděláme. Očekávají, že budeme dobří, že budeme hodní a výjimeční, nejen pro ně. Pojmenují nás podle jmen na "rodinném stromě", dle data narození a jmen v kalendáři, nebo podle své vlastní životní cesty. Hrdina či vrah, mohou mít naprosto obyčejné jméno a někdy pro příběh to může být právě zajímavé, protože proč to všechno dopředu hned SPOILERVOVAT. Nemůže být napětí, právě v tom, že občas nevíme, jaká postava bude charakterem?

K argumentu, proč méně řešit jména postav a dávat jim náhodná a ničím nezajímavá, také přezpívá to, že je k zastavení, pokud dlouho autor přemýšlí nad jménem. Říká se, že je to první známka toho, že vytváří Mary Sue. Ty mají většinou nějaká exotická, záhadná jména, nad kterým se ostatní postavy v příběhu pozastaví, a většinou to je i jméno, které by chtěl/chtěla sám/sama autor/autorka.



Pochopitelně by se nad tímto tématem dalo přemýšlet a rozvádět to celé ještě více, ale snad pro základní obraz to stačí.









První krůčky v programu Blender

19. března 2017 v 12:41 Obrázky

První krůčky v programu Blender


Tak jsem se začala učit s novým programem. Jmenuje se Blender a je to program pro 3D modelaci. Zatím mám jen několik těchto Print Screenů, ale doufám, že časem budou i nějaké ty animace.


















Ring

13. března 2017 v 22:36 Překlady/Translations

Ring


I noticed that as soon as I saw her again and she took off her pink knitted gloves. On her finger was small but elegant silver ring with diamond.

She was engaged to be married! My Molly got engaged. I couldn't figure it out even earlier, when I wanted to invite her to dinner and she instead said she wanted to solve crimes, and an extra bit again she put on weight, she always a little put on weight when she's doing well. It was clear evidence, but how, why and with whom? Besides the ring, there wasn't other help, who could be the man and how long they are together.

I was happy for her. She was very beautiful and smart, with little defect: her social awkwardness. She was crazy about me, but I didn't return her feelings, but I had always wished good luck for her and I hope that her acquaintance isn't just another sociopath. I ignored the basic facts that what she told me about him, including that his name is obviously a lie, and her silent response to my encouragement: "Maybe I have a weakness for such men." In good faith, I let it be, and what happened?! I wish I was as rough as always, then she might still be with us.

Děsivé hlubiny internetu - Recenze a kritika

4. března 2017 v 12:42 Odborné práce

Děsivé hlubiny internetu - Recenze a kritika




Recenze a kritika je velkým tématem jak pro tištěnou publikaci, tak pro internet. Vzhledem k tomu, že tato série článků, jak už sám název napovídá, je o druhé variantě, zajímají mě právě různé reakce čtenářů na články a povídky, a to právě na několika webech pro začínající pisálky.

Většina webu pro pseudo-pisálky umožňuje jejím čtenářům bezprostředně reagovat na dané dílo bez žádné prodlevy, kontroly redakce, dopisů, které musejí projít "cenzurou"… a stejně tak jednoduše může někdo na internetu napsat i článek, který onen čtenář komentuje. To na jednu stranu urychluje celý proces. Lidé se tak mohou snadno a rychle dostat k obsahu, ke kterému by se normálně nedostali (a teď nemám na mysli nic nezákonného, jen tvorbu začínajících autorů, o které žádná tištěná média nemají zájem, protože se domnívají, že by nebyla dostatečně populární a oni by na něčem takovém prodělaly, nebo tvorbu, kterou z podstaty věci nejde, nebo autor nechce zpeněžit). Též to ovšem jistým způsobem zvyšuje procento ohlasu na dané dílo. Jak vidno, lidé jsou přeci jen lenivá stvoření, a když pro svoji reakci musejí udělat více než naťukat pár písmenek na klávesnici, tak to ledaskoho může odradit, nota bene když nevědí, jestli se jejich zpráva k tomu, ke komu je určena (autor, nebo ostatní čtenáři), vůbec dostane. Rychlost publikace na internetu však nemá jen výhody, ale také mnoho úskalí.

S jednoduchostí publikace a žádnou další kontrolou redakce a korekturami, se dostávají na svět články, které mají v sobě řadu gramatických a pravopisných chyb. Jistě i v tištěných periodikách se najdou chyby, ale čím více lidí čte článek, tím více "chib" se povede odbourat. Myslet si, že když jste měli ve škole samé jedničky ze slohů, studujete bohemistiku a jste správný gramatický nacista, tak že kontrolu nepotřebujete a vše zvládnete sami, je hloupé. Každý trošku trpí autorskou slepotou, někteří více, někteří méně. (Já určitě více.) Je tedy jasné, že články na internetu, pakliže nepatří k nějakým třeba online zprávám, ale publikuje je jednotlivec, logicky nemají, nebo je těžké, aby měly v tomto stejnou kvalitu. Uživatel dané webové stránky "autor" také může vydat téměř cokoliv. Což se nám na jednu stranu líbí. Jak už jsem napsala nahoře, jsme do jisté míry rádi, že naše díla, které mají tak trochu avantgardní charakter, je možné někde si přečíst, na druhou stranu je také možno publikovat mezi povídkami i: "Aoj, lidy, jak se matte?" Co to dělá v povídkách?! A jak je to napsané?!

Jednoduchost reakce tedy může čtenáře motivovat, aby přeci jen pár těch písmenek naťukal, i když obvykle nemá zas takovou potřebu se k dílu vyjádřit, avšak rovněž to také přináší čtenáře (jestli se jim tak dá říkat), kteří reagují jen, aby viděli, co to s autorem udělá. Lidi, kteří daný článek si ani nepřečtou, jen se s někým chtějí pohádat. Jinak také známé jako "hate komentáře"… ale to už viz následující komentáře, které jsem napsala v rámci FB skupiny "Wattpad stories CZ/SK."

Tato skupina se týká především tedy webu pro začínající spisovatele wattpad.com, ale situace je více méně dost podobná i na jiných webech. Diskuze o tom, jak by se mělo komentovat, psát recenze a "dělat" alespoň amatérská kritika se stále vrací téměř až v pravidelných intervalech a dalo by se říct, že jsou tu dvě hlavní tendence. Hlasy volající pro tvrdou kritiku, která by osvobodila tyto weby od hodně nekvalitní tvorby, a tendence mírnější, která zdůrazňuje slušnost a vzájemný respekt, ke které se přikláním já.


Komentář 1.


Já osobě jsem zažila za dobu, co píši a sleduji různé weby pro pisálky, tak snad všechny druhy ohlasů na různá díla.

Stalo se mi, že jsem dostala hate, který mě snad jen měl rozčílit, konstruktivní kritiku, i kritiku, která se jen snažila o to, aby byla konstruktivní, ale "chyby" mi opravila na jen "chibi", a já pak strávila nejméně půl dne hledáním ve slovnících, pravidlech českého pravopisu a diskuzí, o tom, co je tedy správně, s někým, o kom vím, že je erudovanější v tomhle než já. I se mi stalo, že jsem byla v pozici čtenáře, který komentoval a byl za svůj komentář od autorky seřván, jak si dovoluji ji kritizovat. To je nepříjemné zvláště, když se skutečně tomu danému člověku snažíte pomoci a dáte si na komentáři záležet.

Já když píši komentář tak se vždy snažím ho napsat tak, aby postihl věci, které je třeba zlepšit, ale též abych neurazila autora. Snažím se nikoho nezadupat kvůli jeho chybám do země. Přeci jen je smutné, když autor přestane psát jen kvůli negativní ostré kritice. Každý někde začíná a může se z těch špatných děl "vypsat", když ovšem ho hned zadusíte, nikdy nedostane příležitost.

Pochopitelně je špatné jen psát: "dobrý", "super", "další díl". Z tohohle se autor skutečně moc nedozví a nikam ho to neposune. Konstruktivní kritika by měla jak chválit, tak i vypíchnout ty negativní věci… A být hlavně konkrétní. Když chválíme tak, co konkrétně se nám na tom líbilo, a naopak co bychom konkrétně změnili. (Jistě i z pochvaly, z úspěchu se člověk učí a na to se dost zapomíná.)

V poslední době jsem si všimla, že je též móda takzvaných "upřímných komentářů", které se právě snaží o nějakou konstruktivní kritiku, ne však vždy se to povede, a troufám si dokonce napsat, že některé jsou jen skryté hate komentáře a jen plánovitě se snaží autora a dílo srazit dolů. Pro to aby kritika byla konstruktivní, nestačí jen napsat: "Je to sračka!" a za to: "hej, tohle není hate komentář, myslím to upřímně." To, že napíšete, že to není hate komentář, z toho ne-hate komentář neuděláte. A obecně si nemyslím, že by bylo vůbec správné u jakéhokoliv dílka, ač se jedná o naprostý brak, napsat, že je to sračka.

Autor jde se svou kůží takříkajíc na trh. Vždy do svého dílka dává čas, svoji námahu, mnohdy i srdce a vzhledem k tomu, že jsme na internetu, nikdo z nás za svoji práci nedostane zaplaceno, děláme to ze své dobré vůle, o svém volném čase a protože nás to baví. (Proto je možná pro některé obtížné udržet si onen odstup a nevylítnout jak čertík z krabičky, když se jim za to celé dostane jen tvrdé nekompromisní kritiky.) Je třeba chápat a vnímat to, že autoři na Wattpadu teprve začínají, popřípadě jsou jen nadšení amatéři. Pochopitelně, že jejich momentální dílka nebudou za pár let brány za stěžejní pro světovou literaturu a dokonce i se většina z nich nemůžeme srovnávat s těmi tištěnými (a to nejen pravopisem, kde v nakladatelství je korektorka, kdežto internetoví pisálci mají jen své oči, nebo před-čtenáře, který je amatér v hledání hrubek, tak jako autor). Psaní, je druh umění, též však řemeslo… a to řemeslo se musí cvičit, ovládnout a o tomhle Wattpad a jiné takové stránky pro pisálky jsou. Čtenáři si volně můžou číst věci, které by se jim jinak do ruky nedostaly, mohou sledovat pomalý vývoj a zlepšování autorů, plus s nimi mohou komunikovat a autoři zase mají prostor, kde se zlepšovat, kde mohou zveřejňovat to, co by normálně šlo jen do šuplíku, a zkoumat jak na jejich tvorbu reaguje publikum. Vždyť to je přeci pěkné, že máme takový prostor, takové možnosti.

Tím nechci nijak obhajovat lidi, kteří vás za vaší tvoru, nebo kritiku tvorby pošlou do oněch míst. Ba naopak, chvěla bych vyzvat k nějaké vzájemné úctě, slušnosti, a vděku za možnosti, které máme.



Komentář 2.


Je něco trošku jiného recenze, která probíhá jako zpětná vazba čtenáře autorovi do soukromých správ, něco jiného je komentář k povídce, nebo tady na FB, popřípadě recenze, která je publikovaná jako nové dílko na Wattpadu odděleně od původní povídky, na kterou reaguje. Často tady narážím na fakt, že na tento rozdíl se hodně zapomíná. Lidé na Wattpadu hodně píší recenze vydávané mimo jako nové své dílko, ale píší to, jako by byl primární čtenář právě autor povídky, nebo jako by to byl jen komentář pod povídkou. Jak se to ale liší?

Pokud je recenze vydaná samostatně, není určena pouze autorovi, ale může si získat i větší publikum (lidé, kteří mají zájem si něco přečíst, ale zatím neví co, hledají kvalitní povídku). Má tedy recenze zpětný dopad na autora a čtení jeho povídky, a pakliže je špatně neodborně napsána, neobsahuje konstruktivní kritiku a její čtenáři nejsou schopni tento fakt odhalit, pak je pochopitelné, že autor moc nadšen není a částečnou vinu za jeho neúspěch nese sám kritik. Je ovšem důležité si také uvědomit, že psát recenzi není žádný med ani nijak jednoduché. I když se používají odborné termíny, poučky knih a vnímá se celý kontext díla, vždy je také v této disciplíně jistá dávka subjektivnosti, vždy to tak trochu odborná dojmologie.

Komentář pod povídkou je jiný v tom ohledu, že nemusí být tolik odborný, může být více subjektivní a i po formální stránce si člověk třeba může dovolit spoustu odmlk a emotikony, je to jen názor jednoho čtenáře... tím pádem ovšem ztrácí takovou váhu jakou by měla odborná recenze publikovaná zvlášť. Také je zajímavým faktorem, že je až pod samotnou povídkou, takže si ho většinou přečte autor a pak jiní čtenáři, kteří ovšem již povídku četli, takže si lépe udělají názor sami na dílo autora a komentář pod ním. Tento faktor ovšem odpadá, pakliže někdo komentuje povídku tady na FB. Zde link na dílko autora a komentář k ní leží vedle sebe a dostávají se k tomuto potenciální čtenáři, které komentáře můžou ovlivnit v rozhodnutí, jestli si povídku přečtou, nebo ne.

Pokud je ovšem recenze posílá pouze do soukromých zpráv, pak se jedná jen o komunikaci mezi kritikem a autorem, faktor ostatních čtenářů tedy odpadá a primárním čtenářem recenze je jen autor. Jde tedy hlavně o to, aby se autor ve své tvorbě zlepšil, nikoli o upozornění ostatních na dobré, či špatné kousky na Wattpadu. Je to soukromá odezva na dílko, o které se nemusí nikdo dozvědět, znamená to tedy, že autor neutrží žádnou "škodu", pakliže recenze nebude recenze, ale jen dobře vypadající blábol (no, žádnou, bude smutný, že recenzent nepojal jeho povídku, bude možná váhat nad tím, jestli kritik má pravdu nebo ne, ale dopad na povídku to mít nemusí, pakliže na základě této špatné recenze nezpanikaří, něco špatně neopraví, nebo nesmaže celé dílko...)

Teď mi samozřejmě někdo může napsat, že pakliže recenzent nechápe povídku, nebo jí zkritizuje, pak je skutečně asi na té povídce něco špatně... Ale nééé, nemusí. Ne všechny povídky a příběhy může chápat a stejně docenit člověk ač je v jakém věku a situaci. Některé povídky cílí přímo na určitou skupinu lidí a pro ni je to napsáno. Každý jsme jistým způsobem odlišný, kráčíme po různých životních cestách a jinak vnímáme okolí, někdy máme cestu a vnímání podobné, někdy se i střetneme... a někdy je to zcela odlišné.

A pakliže také se nejedná o recenzi, ale jak jsem to nazvala blábol, nekvalitní... kdo ví, co za tím je. I v samotné odborné historii recenzí, tu byly případy, kdy nějaký kritik umělci nadržoval, nebo naopak ho shazoval jen kvůli osobním antipatiím, nebo si prostě na něm chtěl honit triko. Jak již jsem napsala, udělat dobrou konstruktivní kritiku, recenzi není vůbec jednoduché a je důležité si uvědomit, že valná většina z nás jsme jen zanícení amatéři, jak ti, co píší povídky, tak i ti, kteří je hodnotí. Takže někdy i s veškerou dobrou vůlí, svědomitostí a pečlivostí, to zrovna nemusí úplně dobře dopadnout.