Nejtěžším zločinem je promrhaní svého života a trestem za to je smutek a prázdnota v srdci.

Duben 2017

Děsivé hlubiny internetu – Dodatek k tvorbě fikčních světů

27. dubna 2017 v 17:27 Odborné práce

Děsivé hlubiny internetu - Dodatek k tvorbě fikčních světů




Vytvořit nějakou "odbornou publikaci" o tvůrčím psaní není vůbec jednoduché. Co ovšem je jednoduché, že? Člověk neustále musí přemýšlet nad tím, co podstatné je a co již méně, co musí svým žákům/čtenářům určitě sdělit, v čem lidé dělají chyby a co vyplývá z toho či onoho faktu. Přitom ač člověk nad tím dumá jakkoliv zevrubně, často se nakonec ukáže, že stejně něco podstatného vynechal, opomněl, či nepokládal to za zas tak důležité a přitom to důležité safraporte je.

K tomuto zamyšlení mě vedl jeden komentář na FB:

"Tak by mě zajímala jedna věc - když píšete příběh, dáváte si tam nějaké své fiktivní město, nebo tam picnete třeba NY? A když tam dáte nějaké existující, zjistíte si třeba ulice, nebo vymýšlíte vlastní?

Píšu totiž příběh z pohledu záporáků a docela by se mi tam hodil Gotham, ale pak by to byla ff. A to já nechci. Původně to mělo být v Harlemu, ale nechce se mi prostě hledat ty ulice atd."

Chtěla jsem oné autorce tohoto dotazu poslat odkaz na soubor článků "Než tě nakopne múza… aneb tvorba fikčních světů 01-07", který vešel zde na blogu v rubrice Odborné práce. Avšak po opětovném přečtení, jsem si uvědomila, že tímto tématem jsem se tolik ve článcích nezabývala, jak by asi bylo záhodno… Proto to tedy zde ještě trochu rozvedu.

Komentář:


Je několik variant. 1) Buďto děj zasadíš do naprosto fiktivní lokace, 2) nebo děj zasadíš do lokace, která je kopií skutečného reálného místa z našeho světa, 3) či děj zasadíš do lokace, které se tváří jako kopie místa z našeho světa, ale nejedná se o přesnou kopii, ale je to alternativní svět, něco v této lokaci je stejné jako ve skutečnosti a něco je odlišné.

Pokud se rozhodneš pro variantu 2) a dobře se na ní připravíš a nastuduješ (trochu googlit nikomu neuškodí), diváci/čtenáři to dokáži patřičně ocenit. Tato varianta jim přijde přitažlivá, protože se mají o co opřít, o již své předešlé znalosti a fiktivní příběh zasazen do skutečného reálného místa, jim pak sám přijde daleko více uvěřitelněji, reálněji.

Stejně malý problém přijetí fikčního světa mají v případě 1). Pokud lokaci autor nepojmenuje (jedná se o jakési neznámé městečko), divák/čtenář je schopen pokrčit rameny a říct si, že neznámé městečko může vypadat různě, jeho obyvatelé se můžou chovat jinak než je zvykem a co on ví, kde a kdy se příběh ve skutečnosti odehrává. (Stejně tak tomu je u žánru sci-fi a fantasy.) Čtenář/divák je schopen přistoupit na kombinaci smyšlený příběh + smyšlený svět, pokud autor neudělá chybu a neprotiřečí si v díle v informacích o tomto jeho světě.

Zjistila jsem ovšem však, že s 3) variantou někteří čtenáři/diváci mají občas problém, jako kdyby bylo více správné si vymyslet celou lokaci a ne jen její část, jako kdyby bylo přirozenější a akceptovatelnější celý smyšlený svět, nežli smyšlená a pokroucená odlišná realita toho našeho. (Možná je to tím, že na tuto variantu se vymlouvají někteří nezkušení autoři, kteří původně psali 2), ale byli líní ony reálie zjistit. Problémem je, že chyba se většinou pozná a i tato varianta má své pravidla a zákonitosti.)

Všechny tři varianty jsou ovšem správné a regulérní. Je třeba si uvědomit, že fikční svět bude vždy smyšleným světem tak či tak, i když se rozhodneme jako autor pro variantu 2) a dokážeme skvěle vylíčit potřebné reálie. Proč? Protože vždy záleží na úhlu pohledu samotného vypravěče a protože příběh a postavy jsou smyšlené, pakliže tedy nepíšeme nějaký životopis či obecně prostě naučnou literaturu.









Rodinná záležitost 01

22. dubna 2017 v 11:07 Překlady/Translations
Autor: faithfulviewer (malfoytheunanxious)
Povídku v originále můžete nalézt zde: http://archiveofourown.org/works/9472580
Fandom: Sherlock (TV)
Na pár: Sherlock Holmes / John Watson
Mohlo by vadit: Slash
Anotace: Malá holčička jim oběma říká "tati", což způsobí, že Sherlock s Johnem se zamyslí nad jejich vztahem a usoudí, že skutečně jsou rodina.

*****************************************************************************

Rodinná záležitost


Mladá žena vstala a její židle, která se nacházela ve středu neuklizené místnosti, se přitom pohybu mírně zatřásla. Otřela si několik slz z obličeje a pak si vzala i svůj plášť, přičemž si dala pozor, aby neshodila fotografii, kterou ji Sherlock podal. Prohrábla si vlasy a pokusila se uklidnit.

John si nemohl pomoci, ale musel ze svého křesla tupě civět na její blonďaté vlasy, které mu tolik připomínaly Mary. Kromě vlasů, bylo na ní ještě něco, co mu připomínalo jeho zesnulou manželku. Možná to byl postoj, nebo smutek… kdo ví. Okolnosti jejího případu, také mohly přispět k tomuto dojmu.

Když poprvé přišla do Baker Street, chtěla jako mnohé jiné vědět, jestli jí manžel podvádí. "Případy", které Sherlock obvykle bere za triviální, bezvýznamné a nudné, tentokrát ho ovšem zaujala jistá anomálie v chování, a tak případ přijal. Ukázalo se, že muž nemá tajnou milenku, ale utajovanou dceru.

Definitivním důkazem, který Sherlock dal blondýnce, bylo několik fotografií. Na první byl její manžel držící v náručí spící dívku, které bylo sotva tři roky, a na té druhé předával toto dítě starší ženě - pravděpodobně matce a bývalé manželce, odvodil slavný detektiv. Toto odhalení pro blondýnku bylo složitější a zneklidňující, než očekávala. Uvědomila si, že žije s mužem, o kterém v podstatě nic neví. Její manžel ji lhal o své minulosti, měl tajný život, který mohl ovlivnit celou jejich budoucnost. Svět jak ho znala, se jí zhroutil. Byla v šoku.

John přesunul svůj pohled od mladé ženy ke své dceři Rosie. Ta seděla na Sherlockově klíně a hrála si s chrastítkem, jako by úplně zapomněla, co se děje v místnosti. Pokaždé, když se na ni podíval, cítil se hrozně provinile, za to jak ji zanedbával v prvních měsících jejího života.

"Jednám jako idiot," blondýna vstala s nuceným úsměvem. "Neměla bych být z toho rozrušená. Děti jsou požehnáním, nebo ne?"

"Máte právo být z toho rozrušená," odpověděl ji Sherlock, jako by si to nacvičoval. Vyhnul se Rosininomu chrastítku a zvedl k Johnovi oči, ve kterých se zaleskl střípek viny. Pohladil svoji kmotřenku po hlavičce a zopakoval: "Máte plné právo být rozrušená," jako kdyby teď mluvil spíše k Johnovi, než ke své klientce. "Je to těžké a to, že potřebujete trochu času, abyste si vše urovnala, to z vás nedělá špatného rodiče. Jsme tady, abychom vám s tím pomohli."

Rty blondýnky se mírně zachvěly. "Přesto vaše dcera má veliké štěstí," řekla se zlomeným hlasem. "Mít takové dva brilantní tatínky, jako jste vy dva, to je více, než si může většina dětí přát. Doufám, že jednoho dne také budu mít rodinu jako je ta vaše."

"Ne, ne, nejsme… já jsem její otec…" zakoktal se John a podíval se na Sherlocka.

"Rosie není moje dcera," upřesnil detektiv okamžitě. Na jeho hlase nebylo nic k poznání, ale John měl pocit, že se Sherlock přeci jen trochu začervenal. "Jen se prostě zdá, že raději má moji společnost než společnost jiných dospělých," pravil detektiv s jemným úsměvem, "možná proto, že jsem nikdy sám tak úplně nevyrostl."

"Je to moje dcera. Jen má," pokusil se to John neobratně vysvětlit. Sám vlastně dost nejistý, co by měl říct.

"Omlouvám se, prostě jsem předpokládala… Nechtěla jsem…" zamumlala blonďatá žena příliš zmatená a zahlcená svými problémy, než aby byla schopna sestavit celou větu.

"Mám ji z předchozího manželství," John cítil, že to musí celé vysvětlit, jen litoval, že to z něho leze, jak z chlupaté deky.

"Předchozí?" Sherlock se zamračil. "Předchozí naznačuje, že jsi v současné době ženatý, což nejsi."

Vojenský doktor byl překvapen svými vlastními slovy. "Myslel jsem-"

"Já vím," přerušil ho detektiv.

"Raději půjdu," pravila klientka a zároveň vykročila ke dveřím. Viditelně potřebovala uniknout z toho stísněného prostoru, aby si srovnala své vlastní emoce a popřemýšlela nad tím, jak bude pokračovat ve svém životě. "Děkuji vám, pane Holmesi, doktore Watsone."

Jakmile byla pryč, John vstal a šel zavřít za ní dveře, ale zaváhal a rozhodl se, že je nechá nakonec otevřené. Nervózně přešel místnost ve snaze setřást své rozpaky a pak se podrážděně rozesmál.

"Bože, lidé teď určitě budou mluvit. Žijeme spolu s dítětem," řekl a stále se nervózně, křečovitě usmíval.

"Tobě to opravdu vadí, že?" Sherlock vstal a stále přitom držel malou holčičku u své hrudi.

"Prostě nemám rád pomluvy," pokrčil rameny Rosin otec.

"Jako bychom jim nikdy nedali podnět," poznamenal tmavovlasý muž.

"Jak to myslíš?" zamračil se John.

Sherlock udělal několik kroků ke svému doktorovi, až byl témě v Johnově intimní zóně. "Nikdy jsi neuvažoval… o jiné možnosti? Nikdy, ani v soukromí své hlavy?"

"Co?"

"Opravdu nikdy… zázrak!"

Detektiv své oči odvrátil od Johna a zamířil na chodbu.

"Sherlocku, počkej," zavolal za ním zmateně jeho spolubydlící. "Co? Co tím myslíš? Ty jsi… přemýšlel jsi?"

"Rosie je třeba přebalit," vymluvil se detektiv, aby zamezil další otázce, a vstoupil do jeho pokoje, nechaje tak Johna v jeho myšlenkách.






Recenze na seriál Fargo

13. dubna 2017 v 18:47 Mé recenze

Recenze na seriál Fargo






Obecně o seriálu:


Fargo je americký krimi seriál s komediálními prvky, který vznikl pod taktovkou režiséra Adam Bernstein a scénáristy Noah Hawley. Seriál zatím má dvě řady a získal Zlatý globus za nejlepší minisérii nebo televizní film a za nejlepší mužský herecký výkon, plus několik nominací. První série je remakem stejnojmenného filmu z roku 1996, avšak od toho se v mnoha ohledech liší. Je lepší tyto dvě díla brát odděleně, než očekávat to samé s lepším technickým provedením, protože je prostě dost jiné.

Příběh první série vypráví o pojišťovacím agent Lesteru Nygaardovi (Martin Freeman), kterému se ne tak moc v životě daří. V práci je neúspěšný, doma na něj manželka akorát hudruje a on je takové to štěně, které se nechá zbít a ještě poděkuje. Pak se ovšem setká s nájemným vrahem Lornem Malvo (Billy Bob Thornton), který mu úplně změní pohled na život. Mezitím policistka Molly Solverson a policista Gus Grimly se spojí a řeší sérii vražd, o kterých si myslí, že by mohly být spojeny s Malvoem a Nygaardem. Seriál stejně jako film začíná větou, že celý příběh je pravdivý a byly pozměněny jen jmena, ale stejně jako u filmu tak u seriálu je toto tvrzení fiktivní.

V druhá série odehrává ve stejném městečku jako první série, avšak o několik let dříve. Hrají zde například: Kirsten Caroline Dunst, Jesse Plemons, Patrick Wilson, Jean Smart, či Ted Danson.


Pro a proti, proč se na seriál podívat…


Seriál Fargo je rozhodně zajímavá podívaná s ohromující vizuální stránkou, slušnou dávkou černého humoru, lehce absurdní, ale děsivá zároveň. Martin Freeman a Billy Bob Thornton diváka nezklamou, ale nejedná se tentokrát o žádnou oddechovku na dobrou noc.

No, co ještě o tom více napsat? Některé seriály mají velkolepý začátek a pak jsou slabší. V tomto seriálu to trochu platí, a to je tak asi jediný zápor toho celého. Fargo ve svém pilotu slibuje absurdní temnou černou komedii, dále však pokračuje jinak, více jako temné krimi. Nedá se ovšem říct, že by pilot byl to nejlepší celého seriálu, seriál pokračuje dál a stojí to za to, ale je trošku ve finále jiné než jste původně čekali.

Při sledování tohoto dílka jsem měla podobné pocity jako u anime Death Note. Fandila jsem ve finále tomu hrdinovi, který je ve skutečnosti vlastně ten největší padouch, a z každého dílu mi bylo zle, ale stejně jsem si vždy pustila další.

Každý se může změnit, a někdy, když se tak stane, to je jako když vybuchne bomba… nebo že by to ti lidé měli v sobě odjakživa, jen ke své podstatě museli dojít? Toť otázka.



Hodnocení: 7,5/10



Doporučuji:


Všem, kteří ocení vizuální stránku seriálu nebo filmu, těm co mají rádi detektivky, krimi a mají smysl pro černý humor. Fanouškům seriálu například Hannibal, Dexter, Criminal minds, ale i Sherlocka.

„Kamarád“ Jack

6. dubna 2017 v 19:01 Moje povídky


"Kamarád" Jack



Nemohla jsem uvěřit svým očím. Ennis, můj Ennis se vášnivě líbal s tím svým "kamarádem z ryb". Líbá ho s takovou vášní, potlačeným chtíčem a neutuchajícím hladem... tak jak mě nikdy nepolíbil. Sakra, neměla jsem ani tušení, když se o něm jen letmo zmínil a pak jednal, jako kdyby nemohl už být bez něho jen jedinou zatracenou minutu.

Nevěděla jsem, co mám dělat. Měli jsme tři malé děti a ony potřebovaly otce... Ennis nikdy, co jsem si pamatovala, nejevil zájem o muže. Ne, můj Ennis nebyl takový hnusák! Za to všechno musel určitě ten jeho "kamarád" Jack! Byla jsem o tom přesvědčena.

Tak moc jsem chtěla tomu parchantovy vyškrábat oči. Začít na něj křičet a nadávat mu do homoušů. Přikázat mu ať nás nechá na pokoji a nepřibližuje k mému manželovi. Zakázat jim celou tu věc s rybami. Vztek a odpor se ve mně od toho okamžiku škvařil a při každém Jackově dopise, pokaždé když se Ennis s ním vydal tam někam do hor, to bylo jen a jen horší.

Bože, jak já toho muže nenáviděla! Ne, jak já jsem mu děsně záviděla. Já možná měla snubní prstýnek, ale Ennisovo srdce mi už nepatřilo. Naše manželství se řítilo do zkázy.