Nejtěžším zločinem je promrhaní svého života a trestem za to je smutek a prázdnota v srdci.

Červen 2017

Poezie Pauly Nancy Millstone - Moderní člověk

15. června 2017 v 11:41 Moje povídky

Moderní člověk


Stroje sloužili lidem,
lidé sloužili strojům
a nebyl v tom žádný rozdíl.

Tělo mechanicky pracující bez duše,
duše bez snů a jakýchkoliv ambic,
a nebyl v tom žádný rozdíl.

Tvor bez citu a lásky, co nepoznal,
poznal druhý, avšak v zášti zapomněl,
a nebyl v tom žádný rozdíl.

Po čase nutno unavený materiál nahradit,
nebo vyhodit na skládku, spálit a zahrabat.
Připadá vám, že není v tom rozdílu?!

Připadá vám to v pořádku?!







Děsivé hlubiny internetu – Několik kratších témat

8. června 2017 v 16:42 Odborné práce

Děsivé hlubiny internetu - Několik kratších témat

(Short story, volba vypravěče, začátek příběhu)



V děsivých hlubinách internetu jsme měli již několik důležitých témat: Mary Sue, Recenze a kritika, Jména, FanFiction, Crossovery a Dodatek k tvorbě fikčních světů. Tentokrát jsem se rozhodla tuto kapitolu věnovat několika drobnějším tématům, která možná nemám rozebraná na několik stránek, ale přesto nejsou o nic méně důležitější, či neplatí o nich to, že by to lidé nerozebírali a neptali se na to stále dokola a dokolečka…


Short story


Prvním takovým to tématem je short story. Nenáviděná, či milovaná kategorie, kterou si hodně lidí vykládá všelijak.


Komentář:


Kategorie Short story má svůj význam. S pomocí pana google jsem našla, že v Aj se jedná o povídku. Nemusím snad psát, že taková povídka může mít pár řádků, nebo i pár stránek. Pro rozeznání povídky od románu si člověk může přečíst článek na wiki (https://cs.wikipedia.org/wiki/Pov%C3%ADdka), přečíst si učebnici, nebo tak něco. Mě spíše zajímá jak je vnímán tento pojem v českých "pisálkovských" internetových vodách. Většina autorů i čtenářů si pod tímto pojmem představují mikropovídku, nějaký ten drabble, popřípadě kratší povídku, která má jen jednu kapitolu (takzvanou "jednorázovku"). Podle mě však je možné označit výrazem short story také soubor několika kraťounkých povídek, které navzájem mohou být propojené, ale každá z nich by stejně tak dobře mohla stát sama o sobě. To se ovšem nerovná tomu, že autor si vezme nějaký průměrně dlouhý příběh a rozčtvrtí ho na několik částí... to je nepochopení tohoto pojmu! A mě samotnou dost mrzí, když vidím některé autory, že to tak dělají jen pro zvýšení si počtu přečtení a hvězdiček, protože tím devalvují tuto kategorii.

Pokud ovšem budeme brát Short story tak jak jsem ji teď definovala já, tedy jako drabbly, mikropovídky, povídky o jedné kapitole… pak je třeba říci, že takováto literární díla jsou velmi ceněná. Hodně lidí, a to i z odborných kruhů, poukazují na složitost vyjádření myšlenky v tak omezeném a malém rozsahu.


Volba vypravěče (er-forma, nebo ich-forma)


Celkem často narážím na dotazy teprve začínajících autorů, kteří váhají a přemýšlí, jakou formu by jejich literární dílko mělo mít. Přemýšlí nad vypravěčem, a když si jsou bezradní, obrátí se na druhé s dotazem: "Která forma vám přijde lepší ich-forma, nebo er-forma?" Je dobře, že nad tím dumají i z tohoto úhlu, avšak bohužel většinou si neuvědomí, jak hloupě ve své podstatě jejich dotaz zní, že jim takto ostatní od boku nemohou hned poradit, bez toho aniž by věděli, o čem píší, jaká je pointa a záměr díla, či co autorovi lépe sedí, co mu vyhovuje.


Komentář:


Tyto spory o to, co je lepší, jestli er-forma, nebo ich-forma, mi vždy přišly směšné. Lidi, je to "forma" sama o sobě není špatná, nebo dobrá, záleží jen na tom, jaký je autor a jak dokáže využít možnost, které mu vybraná forma nabídne. Záleží také na premise a na tom, co autorovi vyhovuje, jak se říká: "co tím básník chce říci", na co se chce zaměřit.

Hodně se tu traduje, že střídání vypravěčů a pohledů je jen záležitost amatérských internetových pisálků. Což vůbec není pravda, ti pisálci to sami nevymysleli, jedná se o prvek poměrně často využívaný v moderní literatuře. Je však pravdou, že pokud autor se rozhodne pro tento způsob vyprávění, je zapotřebí jednotlivé party vypravěčů oddělit (graficky, nebo strukturou příběhu). Čtenář se v tom musí vyznat, což je mnohdy kámen úrazu.

Já sama třeba dost střídání vypravěčů využívám a hodně píši v ich-formě, ale chápu lidi, kteří mají raději er-formu, protože se částečně chtějí možná vyhnout těm začínajícím autorům, kteří tuto formu volí, protože jim asi připadá... nevím, jednoduší. Nezkušený autor je však nezkušený autor, někde se to musí naučit. Žádná forma však není více amatérská, nekvalitnější, či jednodušší.




Kromě klasického odsouzení střídání vypravěčů s odůvodněním, že je to "výmysl internetových pisálků", se také setkávám v této oblasti s argumentem, že střídat pohledy lze, když to spisovatel/internetový pisálek "umí", za určitých podmínek.

Jedna slečna se to třeba pokusila specifikovat takto:

1) obsah jednotlivých pohledů by se neměl krýt (nikdo nechce číst tu samou scénu desetkrát)

2) pohledy by se neměly moc rychle střídat (pokud plánuješ kapitoly o pěti stech slovech, tak střídání nemá smysl)

3) žádná z postav by neměla prozradit nic moc navíc (třeba když uděláš kapitolu z pohledu někoho, kdo své přátelství k hlavnímu hrdinovi jenom předstírá, ztratíš moment překvapení, když to zjistí hlavní hrdina)

Chápu její pohled a částečně s tím souhlasím… ale i tak mám k tomu pár bodů, které bych ráda o to doplnila.


Komentář:


"Obsah jednotlivých pohledů by se neměl krýt" - Jistě číst pořád dokolečka tutéž scénu z pohledu 10 postav, může být únavné... ale někdy, to může zase skýtat nebývalé potěšení, právě z toho, že jsou pohledy na tutéž věc odlišné. Zkušený autor si s takovou věcí může hodně vyhrát a každý nový pohled na stejnou věc může posunout děj dál a odhalit nové souvislosti, skutečnosti. Perfektní film tohoto typu je třeba Úhel pohledu 2008.

"Pohledy by se neměly moc rychle střídat (pokud plánuješ kapitoly o pěti stech slovech, tak střídání nemá smysl)" - Ano, když se něco střídá takovým způsobem, že co věta to jiný vypravěč, v čtenáři to může navodit chaos a nutí ho to k extrémní pozornosti. Nicméně občas i to jde (jako příklad může posloužit má povídka "Temnota přichází a já znovu umírám!", kde by to za normálních okolností třeba chaos byl, ale vzhledem k tomu, že se jedná FF, jenž je opřena o konkrétní scénu z předlohy, většina fanoušků je schopná to naprosto intuitivně pojmout)… a rozhodně bych to nijak neukotvovala v nějaké mezi slov.

"Žádná z postav by neměla prozradit nic moc navíc (třeba když uděláš kapitolu z pohledu někoho, kdo své přátelství k hlavnímu hrdinovi jenom předstírá, ztratíš moment překvapení, když to zjistí hlavní hrdina)" - Jistě, v tomto případě autor se musí vzdát momentu překvapení, někdy však může nabýt jiného napětí, může operovat s něčím, co Aristoteles nazývá "anagnórisis" neboli poznání, jedná se o odhalení nějakého faktu, které ostatní postavy nevědí, ale čtenář/divák je s tím již dlouho seznámen, zároveň se ovšem "bojí", co nastane, až to budou vědět i postavy ve filmu/hře/knize.


Začátek příběhu


Říká se, že první stránka, první odstavec, první věta a slovo jsou naprosto stěžení pro autora, aby si získal čtenáře. Mně osobně začátky nikdy nedělaly problém. Ztotožňuji se spíše s větou z mého oblíbeného seriálu Supernatural: "Konce jsou složité, každá opice s holým zadkem dokáže naťukat začátek, ale konec je něco jiného. Snažíte se uzavřít všechny mezery, ale nikdy to nedokážete. Fanoušci budou nadávat, vždycky vám tam zůstanou díry, a protože jsou to konce, mají vést k poučení, takže je s nimi otrava…" Někteří ovšem i se začátkem mají problémy, chtějí za "každou cenu" upoutat pozornost, nebo nevědí jak začít. Momentálně mě napadají teď dva způsoby, jak nezkušení autoři často začínají a čtenáři, když to vidí, oklikou se jim vyhnou.

Buďto v anotaci napíší, že jejich postava je naprosto obyčejná, aby se přiblížili čtenáři a on se mohl s postavou ztotožnit, což by ovšem fungovalo jen v případě, pokud by to hned v další větě nepopřeli a čtenář by se nedozvěděl, že jejich zcela obyčejná postava je vlkodlak, upír a podobně. Jistě pro každého je obyčejné a normální něco jiného… a ve světě, kde jsou nadpřirozené bytosti, může být stejně tak normální být vlkodlakem, jako být v našem světě třeba asijského původu, nebo mít zrzavé vlasy. (Prosím nehledejte v této poznámce nic rasistického, jen je to připodobnění a poukázání na to, že měřítko "normálnosti a obyčejnosti" se většinou týká a odvíjí od společnosti a fikčního světa.) Nicméně bohužel zhruba z 96% se z takových to povídek, které začínají tím to způsobem, vyklube právě ona Mary Sue.

Druhý nezkušenými autory uplatňovaný a u čtenářů neoblíbený způsob je začít jako by se jednalo o nějakou zpověď či deníček, ačkoliv povídka dál tuto formu nemá. Kdo ví, proč takový začátek autory přitahuje. Jestli se jim to zdá třeba přirozenější, či mají nějakou potřebu nejdříve představit svého úžasného hlavního hrdinu? Každopádně začnou svůj příběh například takto: "Ahoj, mé jméno je…" Díky čemuž si odradí mnoho čtenářů. Co je ovšem na něčem takovém zas tak špatné, pokud by to nebylo nadužíváno?


Komentář:


No, upřímně ve své podstatě začínat tím, že se hlavní hrdina představí, chybou samo o sobě není. Ten odpor, co k tomu mají někteří čtenáři, mi občas přijde až absurdní, ale spočívá v tom, že nezkušení autoři, jsou nezkušení… ve své podstatě prostě neví jak jinak začít a jejich text i poté dál pokračuje s chybami a většinou ani nijak zajímavě.

Ovšem když se ujme takového začátku někdo zkušený a dobrý, jako je například Rickem Riordanem, tak je to úplně o něčem jiném. Dokonce se přiznám, že v jednom svém díle takto začínám. Jedná se o povídkovou sérii inspirovanou skutečnými událostmi, ve které se takto postava představuje dokonce každou kapitolu a její představení se různě proměňuje, naráží tak na psychologii postavy a zároveň uvádí/rozvádí celou danou kapitolu. Je v tom jasný koncept a záměr. (Bohužel, díky onomu odporu vůči takovému začátku, tuto sérii asi nikdy nezveřejním. Je mi totiž jasné, že by sotva někoho napadlo, že je v tom něco víc.) Tím se samozřejmě nechci srovnávat s Riordanem, či jinými uznávanými a profesionálními autory, jen chci říci, že pravidla v literatuře se mohou porušovat, pakliže autor tak činí vědomě, se záměrem, účelem a "šikovně" s citem a se zkušenostmi... Nic není nemožné.









Mrtvý anděl

1. června 2017 v 19:35 Moje povídky

Mrtvý anděl


"Nejsilnější je naděje, která přichází, když rozum už nevěří." - Jana Dubová


Rowena mrtvá, Crowley mrtvý, máma někde v jiné dimenzi a Cas… Cas také mrtvý, a pro co? Kvůli Luciferovi a jeho spratku, nějakému nephilimu. To stvoření rozhodně nebylo žádné dítě a ani dobré, jak se mylně domníval jejich zesnulý anděl. Zlo z něho Sam dokázal téměř cítit. Ušklíblo se to na něj a žluté oči se zaleskly v měsíčním světle. Než ovšem Winchester stačil něco podniknout, s máchnutím křídel to zmizelo. Za běžných okolností by byl Sam naštvaný, že mu nephilim zdrhnul a oni ho tak budou muset opět hledat, bude další krev, další hrozící apokalypsa, ale už na to neměl. Byl prostě jen unavený… tak strašně unavený!

Vrátil se zpátky na místo, kde zanechal svého bratra. Dean tam stále byl, klečel u prázdné Castielové schránky a choval onu černovlasou hlavu na klíně. Mladší z lovců toho moc neviděl, protože Dean k němu byl otočen zády, ale vzhledem k tomu, že jeho bratr přerývaně dýchal a třásla se mu ramena, Sam mohl usoudit, že starší Winchester pláče.

"Měli bychom jít," upozornil ho.

"Počkej, dej nám ještě chvilku," zachraptěl a sklonil se ještě hlouběji k mrtvému tělu. Polibek?! Sam měl náhle tušení, že by měl svému bratrovi dát trochu prostoru. Trochu soukromí.

"Já… já… po-počkám v autě," vykoktal ze sebe.

"Ne, pomoz mi prosím s ním. Nemůžeme ho tady nechat," zarazil ho Dean a tak Casovo tělo přenesli oba k Impale. Položili ho na zadní sedadlo a přikryli ho oním béžovým baloňákem. Jen hlava zůstala odkryta. Vypadalo to, jako by jejich anděl jen spal, jenže andělé nespí. Tentokrát starší z lovců nechtěl řídit. Usadil se na sedadle spolujezdce a červenýma očima tupě hleděl z okénka na ubíhající krajinu. Sam se domníval, že nepromluví celou cestu, možná i několik měsíců, ale to se zmýlil.

"Když zemřela Jess, jak ses s tím vyrovnal?" zeptal se ho po 3 hodinách tiché jízdy. "Chci říct. Byla to láska tvého života, ne? A přeci jen jsi dokázal jít dál, dokázal ses znovu zamilovat… Já, já, jsem se nikdy nezeptal. Sakra, promiň, nikdy jsem se nezeptal."

"Deane."

"Nikdy, jsem se tě nezeptal, neměl jsem pro to pochopení. Neuměl jsem si to představit. Myslel jsem si, že se mi to nemůže stát. Na nikoho jsem se nechtěl vázat, ne když lovím, ne když můj život je plnej sraček… jako kdybych předem tušil, že já se prostě nedokážu vypořádat se smrtí těch, které miluji. S tvojí, s jeho… kdyby byl člověk, kdybych věděl, že jeho duše, milost je v Pekle, v Nebi, nebo třeba v Očistci, neváhal bych ani minutu, udělal bych cokoli, šel bych kamkoliv. Už se několikrát vrátil zpátky, může znovu… až, až na to, že jsem viděl jeho křídla vypálené do země, že nevím, kam mám jít a co mám udělat," začal to ze sebe sypat starší lovec.

"Deane, nejsem si jistý, jestli se dá vůbec srovnat můj vztah s Jess s tím, co jsi měl s Casem. Jo, miloval jsem ji. Ano, byla to pravděpodobně láska mého života. Nicméně ty a Cas…" pravil Sam, ale jak dál má pokračovat, co má vlastně říct, aby svého bratra utěšil, uklidnil, to neměl ani ponětí.

"Ře-řekl jsi mi ať, ať mu povím, co c-cítím, ale já tě neposlech. Neřekl jsem mu to a teď je asi navždy pryč… pryč!" Dean se zhluboka nadechl a zakryl si oči jednou ruku. Jako kdyby se na svět bez Case nemohl ani podívat.

"Věděl, určitě věděl," snažil se mladší Winchester alespoň o nějaké pozitivum.

"Jo, to je fuk, je pryč… a máma je pryč. Nejsem si jistý, jestli dokáži jít dál," svěřil se opět Dean.

"Sotva jsme je dostali zpátky, tak jsme je zase ztratili," přikývl Sam a chtěl ještě něco dodat, nakonec si to ovšem rozmyslel, protože:


"Strach je daleko nakažlivější než naděje." - Anton Myrer