Nejtěžším zločinem je promrhaní svého života a trestem za to je smutek a prázdnota v srdci.

Únor 2018

The real FBI 05 - Agramon

26. února 2018 v 16:17 Překlady/Translations


Our FBI agent wasn't still convinced of the innocence and mental health of his new colleague, but he couldn't even say for sure he was guilty. He could just be just another mentally ill person in the neighborhood who was attracted through his delusions, willingness to help others, and the work of another unsub. Besides, if the kid really was the caller, then he has an unshakable alibi about the murder of Rachel McCall. If the young man was really dangerous, it was far more sensible to keep him in the eye and wait for opportunity, than just arrest him.

So Morgan began investigating the case with a young hunter, whose methods weren't so based on the criminal profiling, but on actually empathy with unsub and believing in unsub's delusions, in order to defeat unsub own weapons with a bit of military tactics. Morgan didn't know where the boy could learn such a thing. Apparently he was Garth Fitzgerald, how he introduced himself, and Garcia confirmed it. Originally, he was a very clever kid, graduated university and became a dentist. Yes, he didn't pretend the action with headache and teeth, but he really knew what he was talking about. What has happened, that man who, was so promising, ended up like this? What could the stressor for so big a change? That was question, which Morgan asked a few time, and even he asked to Garth. But he received no satisfactory answer: "What happens always, people started to suffer and die."

The main suspect was that man who owned the haunted house. Morgan didn't like him from the beginning, and according to Garth's research he was involved in the use of black magic. In his caravan, he had several books in it, and he kept a small shop at the beginning of the amusement park, where he sold various magic items, including "genuine magic bags" and "true protective seals," according to Garth's true and working ones. Although it was him or not, it was certain that another night would have an unsub hit again. If the unsub really tries to rebellion the demon of fear and proceeds according to the old ritual, he is no longer the only one who sacrifices the young virgin at the full moon, then everything will be soon, given that the full moon should come this night. And so our guys decided to wait for the unsub. They waited in the night of the full moon hidden in front of the door to the haunted house, they was equipped with a gun, and for Morgan's great displeasure and all the hunting equipment, including the unicorn horn to devour the demon into the hell, Garth instructed him that normally such a thing is done by exorcism, but the Agramon demon is not quite a demon in the true sense of the word, but rather belongs to the plane of monsters and gods. Really terrible! Morgan had already begun to doubt his decision to cooperate with Garth and to listen to all his crazy delusions. The worst of it Garth's crap about demons, monsters, witches, and all that supposedly hiding in the dark, he could give a great deal, foolishly like Reid, he was shouting various "facts," and he had his witty experience. It was devastating. But did Morgan have a choice?

Waiting for unsub was more like Waiting for Godot. Still, Morgan had been accustomed to silent night-time waiting at the FBI, and it seemed that Garth had some experience in this respect, even though his fatigue was much clearer. However, eventually unsub appeared. On the square in front of the haunted house gathered together a bunch of teenagers, the oldest of them may be so for no more than seventeen, two girls and two boys. Group whispered something, and one of the girls shouted abruptly.

"No, I will not! Why should I?" One of the boys, however, bowed and whispered something to her. What it was, our guys didn't hear, but they could think of it because the girl was blushing like a tomato and hesitantly going to the haunted house.

"So here we have our last sacrifice," Garth grunted.

"Looks like it," Morgan nodded, but he frowned. But if this was the victim, where was unsub?

"They must enter the house of her own will, each of the victims have to so that the spell is valid," Garth whispered.

"Yeah, you explained that to me, but how could unsub do that? I mean, it wasn't always a hunter or a policeman like me, except that we weren't victims in the true sense of the word, but only uncomfortable witnesses. But he didn't always know a lot of stupid teens..." Morgan halted in the middle of the sentence. When the remaining children smiled grimly, one of the boys drew an old black book, a girl's knife and the other boy's spray. "Or maybe yeah."

"Oh, and that's the way it always is, little kids play with something they don't have. What do they promise to get when they raise Agramon? Money, love, popularity, power?" Garth shook his head as they watched as the four of teens walked over to the haunted house.

The hunter with the FBI agent had waited a while before the unsubs disappeared, and then they went to the haunted house too. When Morgan walked through the door, he hung a chainlet around his neck. The chainlet, which Garth had given him, allegedly serving against the power of Agramon, which had already flowed through the house, and thanks to chainlet, he will not see such horrors as when he was here for the first time. As if perhaps he had believed to Garth's delusions, but the moment, when he would fully understand the truth of the whole supernatural world, it will still come.

Garth and Morgan invaded the house in his main hall, the living room where Morgan had previously seen Rachel. Morgan with a loaded pistol and Garth with a shotgun full of rock salt. If the situation wasn't so serious, our agent might not have maintained and he would have to start laughing as his colleague was holding a gun and making a "rough face." Unfortunately, they didn't have time. There was no dead Rachel in the room but four teenagers. One girl, a virgin, lying on the ground, was already unconscious, and the other girl with the knife in her hand stood above her. One of the boys was drawing another strange symbol on the wall, and next to him the young man stood, who persuaded the victim to go to the house, with that black old book and read out some Latin text. Now that our FBI agent could look closer to him, he seemed familiar, but Morgan couldn't say who it is.

"Hands up the FBI! Put everything on the ground and step down two steps!" our agent ordered immediately, but none of the children present listened and ignored him. However, Garth didn't wait for anything and without warning fired at the boy. Maybe he probably had a good idea with that stone salt. It will not kill, but the unsub will obviously be removed for a while, it will take some time before the boy will be able to stand up. But his act had the consequences.

The girl with the knife pounced on the young hunter. She jumped with supernatural power, grabbed him by the hem of her dress, and lifted into the air. Garth struggled with her helpless until he reached into one of his green jacket pockets and pulled out a a small bottle with the holy water. He splashed the holy water on the girl. The girl let go of him with a terrible scream. The holy water for her was as if she had a hot lava on her, and Morgan would swear he could smell of burnt meat. It was when our FBI agent, who knows why right now, believed everything he was up against.

Morgan gripped his gun. "Stop reading, postpone the book, raise your hands, or I will shoot," he warned the boy, who ignored him, and still rebellion the demon of fear. The young man kept ignoring him, and so Morgan fired. He aimed at the boy right leg and the bullet had also dug there, but the boy didn't fall to the ground. But as if he was unharmed, he still stood. He read the last words and closed the book. He looked at the agent with black eyes as an angle.

"He has already read, Agramon, is not yet among us because yet virginal blood hasn't been shed, but he has all his power," Garth was able to shout, but the girl, who had attacked him before, was recover and stabbed him, then hit him hard, and hunter fell to the ground. Good, a hunter was out of consciousness, and Morgan himself had to deal with two bloody supernatural brats now. No plan and weapons! Or not?! Garth had a backup plan to fight with the rebellion and free demon of fear... How was it?! If you want to dirty damage the seal of the victims, you need to blood of someone who was not virgin and had all the attributes of the other victims to have all power, family power, love, purposefulness, helping others, faith, determination to overcome obstacles, ability to see even in the most difficult moments always light. If the heart of the one, who is the exact opposite of the fear, will be stab by a unicorn's horn that symbolizes purity and innocence greater than virginal blood, and together they can overcome Agramon and the sacrifice of purity returns. Morgan didn't understand that, nor did he believe that it might be true, not even knowing where his friend took the thing as absurd as the unicorn's horn, but he had it. But now he was worried about just one thing. Will he, as like opposed to fear, be enough?

Morgan ran to his friend hunter and picked up the unicorn's horn from his jacket and did what everybody expect to do from the hero was. He fell to the ground... dead. Of the three children began to roll black smoke, which is gradually lost in the moonlight. The children grew older and became adults: the owner of the haunted house, the clown, and the woman in charge of the carousel. And as it was written, the horn disappeared, and the hero with the rays of the sun again lived again. As well as Morgan, a young hunter awoke too, and he looked at the mess, and then to his colleague.

"What did I miss?" Garth asked, surprised.

Morgan shook his head wearily.

Veselé historky z pekla - Týden v Gehenně

22. února 2018 v 19:41 Moje povídky

Týden v Gehenně

Každý den se píše vstupní test, na každý den se musíte připravit, co budete dělat, za každý den musíte napsat zprávu a odevzdat ji... Toto jsou podmínky pro klasák z laboratoří anorganické chemie. Ahoj, mé jméno je Dominika Nováková, jsem ve znamení ryby a je mi 25 let. Mám přítele Vladimíra a studuji v Praze konzervování a restaurování uměleckých děl. Na mém oboru, který studuji, je se mnou jen ještě jedna osoba, její jméno je Jaroslava Kladková. Je jí 21 let a znamením je blíženec. Má krátké hnědé vlasy, kulatý obličej, není nikterak éterickou bytostí, ale ráda sportuje, což však nesnáší a já s ní jsou evidentně laboratoře z chemie.

Podmínky, které jsem vypsala na začátku této kapitoly, jsou standardní podmínky naší školy pro zápočet z laboratoří, myslím, že by bylo v lidských silách je zvládnout a normální, kdybychom je měly jednou týdně jako ostatní obory, ale to ne... my se prostě ve všem musíme lišit. Nevešly se nám do rozvrhu, a tak byl vymezen jeden celý týden, ve kterém jsme neměly normální výuku, ale měly jsme laborky, ovšem pravidla pro zápočet upravená podle toho nebyla, takže přeloženo pro studenty: čas, který jste měly na udělání všech těch věcí, se z týdne skrouhnul na pouhých pár hodin. Tomu říkám fér podmínky, co!

Poctivě jsem se snažila všechno splnit, ale sotva jsem díky tomu naspala denně čtyři hodiny a protokoly jsem napsala jen díky starým protokolům, co psali studenti minulého ročníku, které jsem stáhla z opice. Jo, s poctivostí nejdále dojdete, ale než tam dojdete, tak asi pojdete. Ač jsem si připadala dost v háji, většina lidí na tom byla ještě hůř.

Bohémka Jaruš byla bledší a bledší, nevrlejší a nevrlejší každým dnem. Pod očima měla jasně viditelné kruhy a její normálně mluvné já ustupovalo, aby ho nahradil tvrdý sarkasmus a později jednoduché mlčení, které jsem začala bytostně nesnášet. Poslední den se ani nepropsala vstupním testem, ale měla štěstí. Doktorandi si všimli jejího stavu a mysleli si, že je nemocná nebo tak něco, takže ji to nechali napsat ještě znova.

Doktorandi obecně byli prudce inteligentní tvorové. O tom nás přesvědčili hned několikrát, jeden okamžik si však budu já, Jaruš a asi i onen doktorand pamatovat ještě hodně dlouho. Četli jste někdy chemická skripta a máte jazykový cit jako Jaruš, nebo alespoň uvažování normálního člověka jako jsem já, nejste žádný chemický expert, jako jsou ostatní tady na škole? Pokud ano, pak víte, jak špatně jsou koncipovaná a napsaná. (Jarušiným oblíbeným sportem v prvním semestru bylo hledat v nich gramatické chyby, což nebylo nic těžkého, ale to odbíhám od tématu.) V jednom zadání úkolů z laboratoří bylo, že máme odhadnout, co se stane před tím, než provedeme smíchání nějakých dvou směsí. O jaké látky se jednalo, si už nepamatuji. Možná to bylo triviální, ale my jsme patřily do oboru, o kterém se na škole dělaly různé vtípky, a obecně se vědělo, že nejsme žádní chemici a nemáme žádné základy v tomto předmětu. Přesto však, když jsem potřebovala poradit, protože skutečně jak to člověk bez zkušeností nebo vědomostí má vědět, doktorandova odpověď zněla: "No, jste chemik, ne. Tak co vám říká váš chemický cit?" Čímž mě naprosto dostal a rozhodla jsem se mu to náležitě oplatit.

"Já nejsem chemik, ale umělec. Já nemám chemický cit," řekla jsem mu na férovku a mlčenlivá mrzutá Jaruš, která stála opodál a měla toho celého plné zuby, se rozesmála na celé kolo. Chudák mladý doktorand na to neměl co říct a raději odkráčel k zmateným a zoufalejším textilačkám.

"To jsi mu dala ťafku," zašklebila se na mě poté, když byl dostatečně daleko.

"Ano, až to bylo poetické," kývla jsem.

"Velmi poetické."

"Měla bys na to napsat nějakou tu tvojí báseň," navrhla jsem jí.

"A věnuji ji tobě," slíbila mi a také to pak za pár měsíců splnila. Ta báseň stála za to, můj osobní Shakespeare se zase předvedl.

Sny (FF Svět pod hlavou)

15. února 2018 v 19:51 Moje povídky

Sny (FF Svět pod hlavou)

"Je čas," zahučel bachař.

"Zvláštní, ale nebojím se," pravil Martin Plachý. "Myslím, že je to tím, že to vnímám spíše jako cestu, únik z téhle prdele. Je to až směšné. Stát, který mě nenávidí a myslí si, že jsem špión a zrádce… dá mi klíč odsud vypadnout."

"Jsi mi ukradenej, nepomůžu ti utéct a evidentně vaši kapitalističtí kamarádíčkové stejně kašlou jako já. Nevedu tě pryč, vedu tě na popravu," protočil otráveně očima dozorce.

"Ano, na moji popravu," přitakal Plachý a sarkasticky se ušklíbl. "Když mě u hranic postřelili, viděl jsem budoucnost. Rok 2016 ten, ze kterého přišel Filip. Politika i tam stojí za hovno, možná trochu jiným způsobem, ale i tak se maj lidi lépe. V obchodech je všeho dostatek. Žádné hesla: Není papír, nejsou vložky, co si ženy dají mezi nožky? Je v té době čistější vzduch, telefony si lidi tam strkají do kapes a mohou volat kdekoliv… Jo, a samozřejmě internet! Internet skvělá věc, neviditelné knihovna, stačí naťukat na tom telefonu, co se vejde do kapsy, pár slov a hned člověk ví téměř cokoliv o čemkoliv."

"Sny," zahučel bachař. Ten vězeň byl blázen. Nenáviděl blázny.

"Ano sen, jistě. Ale přišlo mi to daleko skutečnější než tahle noční můra."

Veselé historky z pekla - Cesta tam a zase zpátky

9. února 2018 v 15:28 Moje povídky

Cesta tam a zase zpátky

Ahoj, mé jméno je Dominika Nováková, jsem ve znamení ryby a je mi 25 let. Mám přítele Vladimíra a studuji v Praze konzervování a restaurování uměleckých děl. Na mém oboru, který studuji, je se mnou jen pouze ještě jedna osoba, její jméno je Jaroslava Kladková. Je jí 21 let a znamením je blíženec. Má krátké hnědé vlasy, kulatý obličej, není nikterak éterickou bytostí, ale ráda sportuje. Škola má hlavní budovu sice v Praze, ale my musíme ještě k tomu jezdit dvě hodiny do Světlé nad Sázavou, kde se učíme řemeslům.

Ve Světlé nad Sázavou jsme dva dny, čtvrtek a pátek. Ve čtvrtek máme malbu a keramiku, nebo vitráž, v pátek pak máme různá řemesla, záleží na tom, co že je to za týden. Ten týden, o kterém bude tato kapitola, mělo být rytí skla, ale malba s keramikou odpadla. O těchto dvou jsme byly varovány a nepopiratelně šťastné, že jeden den tam nemusíme být. Samozřejmě nás napadlo využít toho času a zatáhnout tak i rytí skla. Kdybychom tak učinily, jistě bychom udělaly lépe, ale nejsme žádné vědmy nebo čarodějnice, jen hloupé poctivé studentky, a tak jsme do Světlé jely.

Toho dne docela pršelo a já jsem si vzala jen své staré ošoupané tenisky. Ve vlaku jsme se chvíli učily. Jaruš slíbila, že mě naučí tu matiku. Mé spolužačce technické předměty moc nešly. Nevím, jestli to bylo tím, že se moc neučila, nebo na to neměla buňky. Avšak matematika, to bylo něco dočista jiného. Jaruš maturoval z matematiky a ne jako já náhodou, když jsem zapomněla zaškrtnout, že chci raději angličtinu. Sice jsme obě z matematiky měly čtverec, ale hádám, že je skutečně rozdíl maturovat z takového předmětu na střední keramické a na gymplu, učit se jako idiot a stresovat se kvůli úřední chybě, nebo se neučit vůbec s tím, že jste pomalu matematický génius. Tak jsme se chvíli učily a Jaruš mi ukazovala, jak na ty zatracené rovnice vyhrát pomocí grafů a díky tomu s nimi neztrácet tolik času. Poté jsme se trochu zakecaly, jak to tak bývá, když se člověk učí ve dvou, ale díky tomu nám doba ve vlaku celkem utekla.

Cestou z nádraží do školy, která trvá zhruba 25 minut, pršelo skoro nejvíc za celej proklatej den. Když jsme došly do školy, byly jsme promočené na kost, a tak jsme doufaly, že se tam přinejmenším ohřejeme. Třída se stroji na rytí skla byla ještě zavřená. Sedly jsme si tedy vedle na lavičku a poslušně čekaly. Čekaly, čekaly a čekaly... a hádejte co, nikdo nepřišel. Tak jsem se nakonec vzchopila a řekla jsem, že dojdu za panem Koláčkem, ředitelem školy. Jaruš jen tupě přikývla.

Do ředitelny to byl skoro jen kousek, nahoru po schodech a pak hned doprava. Nervózně jsem zaklepala na dřevěné dveře a pak zbývalo jen počkat. Z místnosti jsem slyšela něčí hlasy a smích, ale ke dveřím se nikdo moc nehrnul, až po delší době se konečně otevřely a z nich vykoukla Koláčkova hlava.

"Ehhmf... potřebujete něco?" zeptal se mě a mírně si odkašlal. Ve tváři byl mírně rudý a úzkostlivě těkal očima sem a tam.

"Ano, do třídy nám nepřišla vyučující, paní Přemková. Měly jsme mít rytí skla," pravila jsem odhodlaně.

"Nóóó, dobře, zavolám jí, co se děje, a pak za vámi přijdu. Počkejte před třídou," řekl a pak zase zmizel do svého kabinetu. Vydala jsem se tedy zpět za Jaruš, která tam stále seděla, stav nezměněn. Vše jsem jí pověděla a ona opět tiše kývla.

Za nějakou dobu se objevil Koláček se skvělými zprávami. Přemková je nemocná, můžeme jet zase zpět. Super! Sebraly jsme své saky paky a vydaly se zpět do deště na vlakové nádraží. Víte, když studentovi odpadne škola, je většinou rád, jsou však zvláštní případy, kdy ho to také dokáže pěkně naštvat. Po utracení peněz za vlak, zmoknutí, zabitých hodinách čekáním a cestou, abychom zjistily, že jsme tohle celé absolvovaly naprosto zbytečně, protože by nám to přeci mohli poslat emailem a my bychom si to přečetly z pohodlí domova, jsem se naučila jeden z těch případů, kdy by student byl radši za výuku. No jo, tak snad ten náš výlet aspoň neodstůňu, to by byl pech na druhou.

V barvě Zmijozelu (FF Harry Potter)

3. února 2018 v 12:13 Moje povídky

V barvě Zmijozelu (FF Harry Potter)

Visel za jednu nohu ve vzduchu a pod ním se James Potter krutě smál. Vedle dementního Nebelviráka stál sám Pán zla, ten ze samotné situace svého někdejšího služebníka nijak pobaven nebyl, nezdálo se ovšem ani, že by ho to pohoršovalo.

Proč ho prostě nezabiješ, Severusi? zazněl mu v hlavě Voldemortův slizký hlas.

Já ho přeci zabil, zavrčel Snape na iluzi svého bývalého mistra.

A přeci jsi uvězněn, ponižován a donucen chránit chlapce někoho, koho jsi z celého svého srdce nenáviděl. James dole pod ním omládl a jeho oči se zbarvily do zmijozelsky zelené - stal se z něho Chlapec, který přežil.

Nechráním jeho dítě. Jediná osoba, kterou jsem miloval a chránil, byla Lily… a teď je mrtvá. Zabil jsi ji a stal se tak pro mě větším nepřítelem, než kdy byl Potter, nebál se profesor lektvarů mluvit otevřeně, přeci jen toto byl jen sen, nikoliv skutečnost.

Mluvíš jako bys nestudoval nikdy v mé holeji. Kde je genialita, lstivost a ochota udělat pro své cíle cokoliv? Kdybys skutečně byl k něčemu, tak bys zabil svého soka v lásce ještě dříve než si ho ta tvá mudlovská šmejdka vezme a má s ním toho arogantního spratka, zasyčel Pán zla.

Severus se rozesmál. Jo, protože to by určitě vrhlo Lily přímo do mé náruče! odpověděl se značnou dávkou sarkazmu. Ty nemáš ponětí jak moc je moje srdce a mysl zeleno-stříbrná! Ona byla vše, na čem mi záleželo. Už nemám co ztratit. Nedělá mi nejmenší problém vraždit ve tvém jménu, jen abych tě přesvědčil o své loajalitě, a pak běžet za Brumbálem a o všem ho informovat. Předstírám, že jsem tvůj špeh, a předstírám, že jsem špeh pro Řád. Možná vyhraješ válku, možná ji vyhraje Brumbál… možná. Ale víš, kdo ji určitě vyhraje?! Já!

Harry mávl hůlkou a tak pustil opatrně svého profesora na zem.