Nejtěžším zločinem je promrhaní svého života a trestem za to je smutek a prázdnota v srdci.

Listopad 2018

Bystrozor 02 - Godrikův důl

Sobota v 14:14 Moje povídky

Godrikův důl



Na návsi v poměrně malé vesničce, ležící ve West Country v Anglii, stála socha mladého muže. Znázorněnému muži, nebo spíše chlapci, mohlo být něco málo pod dvacet let. Sotva byl plnoletý. Nejednalo se ovšem o monument nějakého prince, nebo umělce, který přišel o život příliš mlád, ani o pomník nějaké tragédie. Ne, bylo tomu právě naopak, jednalo s o upomínku vítězství dobra nad zlem. Daný hoch měl rozčepýřené vlasy na všechny strany, kulaté brýle a na čele se mu rýsovala zvláštní jizva ve tvaru blesku. Nápis dole pod ním hlásal:

Harry Potter (*1980), přemožitel černokněžníka Lorda Voldmorta.
"Protože je potřeba se postavit proti násilí, strachu a bojovat za své blízké pro jejich i pro naši budoucnost."

Samotná skulptura ovšem nebyla tak zajímavá jako osoba, která právě stála před ní. Také se jednalo o muže, oproti ovšem vyobrazenému chlapci mu bylo zhruba kolem třiceti. Dlouhé černé vlasy měl již teď svážné do drdolu a hranatou bradu mu částečně skrývaly vousy. Jeho rysy v obličeji byly ostřejší, byl o něco málo vyšší a rozhodně svalnatější, ale stejně jako mladík měl na čele jizvu ve tvaru blesku a na nose posazené lenonky. Od té doby se hodně změnil, ale i tak nebylo pochyb, jednalo se o tutéž osobu.

Harry si nepamatoval, že kdy řekl nějakou takovou větu. Pravděpodobně si to někdo vycucal z prstu, ale zcela upřímně se mu vlastně nelíbila celá socha. Vůbec jenom ta myšlenka, že někdo postaví památník pro oslavu jeho vítězství nad tím hadím ksichtem, se mu příčila. Copak nestačily ty neustálé davy kouzelníků a čarodějek, které ho pronásledovaly téměř na každém rohu - jen, aby mohly vidět hrdinu? Navíc neměl pocit, že by si něco takového zasloužil, za porážkou Raddleho stála celá řada lidí a mnozí by si něco takového zasloužili víc, například: Tonksová, Fred, Lupin, Brumbál, Snape nebo jeho matka s otcem. Ti také bojovali a na rozdíl od něho zaplatili za nadějnou budoucnost bez teroru cenu nejvyšší. Proč tu tedy místo jeho sochy nestojí ta jejich? Kdyby uměl přeměňování alespoň tak dobře jako bývalá nejlepší kamarádka Hermiona, změnil by tu skulpturu na obelisk, který vidí mudlové místo sochy Harryho. Vždyť by stačilo, aby se pro kouzelníky měnil jen název, jména a data. Místo nápisu "Památník pro uctění těch, kteří zemřeli v druhé světové válce," by tam prostě stálo "Památník pro uctění těch, kteří padli v obou kouzelnických válkách." Jenomže to náš slavný hrdina nedokázal, tak dobrý kouzelník zase nebyl, a tak jen vytáhl z hábitu placatku a lokl si ohnivé whisky.

Odvrátil pohled od skulptury a vydal se ulicí Church lane. Když tu byl naposledy, pod nohama mu křupal čerstvý sníh, dnes to byly spadané barevné listy ze stromů. Tato vesnice na něj nikdy nebudila dobrý dojem, přestože to mohl být jeho domov, kdyby se věci v jeho životě odvíjely jinak, kdyby nebyl hrdinou, nebyl vyvoleným a Tom Raddle nezavraždil jeho rodiče. Ty již na hřbitově navštívil, po všech těch letech poprvé od pádu toho psychopata. Teď si to mířil k domu muže jménem Braiden Sharp.

Jednalo se o famfrpálového rozhodčího, který byl již pár měsíců nezvěstný. Normálně by na to ministerstvo neplýtvalo prostředky, natož aby se po něm vydal pátrat bystrozor, a to i navzdory Harryho stavu, nicméně blížilo se další mistrovství Evropy a k tomu připočtěte fakt, že nedávno po jeho zmizení byli obžalováni z dopingu čtyři členové mužstva Montroseských strak. Aby se předešlo případným spekulacím o zmanipulovanosti zápasu, bylo lepší to celé důkladněji prošetřit, a kdo by se odvážil tvrdit, že pro šetření se neudělalo maximum, když na to byl povolán samotný zachránce kouzelnického světa, že!

Když hrdina došel k domu nezvěstného, musel konstatovat, že se zvenčí snad kromě neudržované předzahrádky nijak neliší od těch ostatních domků vedle. Jednalo se o starší roubenku, ale velmi zachovalou s novými okny a verandou. Harry ze svého hábitu vyndal hůlku a jedním máchnutím odemkl dřevěnou branku u plotu a druhým se ubezpečil, že domek nechrání nějaká jiná kouzla. Překvapivě skutečně roubenka žádná zabezpečení neměla, což se bystrozorovi vůbec nelíbilo. Nevěstilo to nic dobrého. Absence ochranných kouzlel znamenala, že buďto je kouzelník nablízku a šel si třeba jen pro rohlíky, což v tomto případě rozhodně nehrozilo, nebo je mrtev a všechna jeho magie ochraňující to místo zanikla společně s ním. Tedy, pardon, ještě je tu další možnost, že daný muž byl na tolik naivní, že nechal klidně svůj dům nechráněn i na několik měsíců, ale to by udělal tak akorát nějaký blázen.

Harry přešel pozemek až ke dveřím samotného domu a ty též otevřel jednoduchým neverbálním "Alohomora." Vevnitř to bylo zařízeno celkem útulně. Fakt, že stavení patří rozhodčímu kouzelnického sportu na koštech, byl znát díky stěně ozdobené řadou starších košťat a několika fotografiemi, kde byl zachycen majitel spolu s vítězným družstvem. Na jedné poličce tu i ležela cena za druhé místo v řachálu. Kdo by to byl řekl, že slavný famfrpálový rozhodčí byl bývalý stříbrný vítěz v tom Americkém sportu? No nic, nebyl tu pro to, aby obdivoval trofeje, ale aby zjistil, co se s Braidenem stalo. Podle vrstvy prachu tu dlouho nebyl. Najde však zde nějaké vodítko, kam se rozhodčí mohl podít?

Harry chvíli bezcílně bloudil po domě. Otevíral, zavíral šuplíky a prohraboval pracovní stůl v obývacím pokoji. Kromě však všudypřítomného prachu, nic nenasvědčovalo tomu, že by majitel někam odjel. V kuchyni na lince dokonce stál nedopitý hrnek s čajem, postel v ložnici byla rozházená a v koupelně stále byl přítomen zubní kartáček. Jako by se Simon zcela vypařil, útěk od povinností s milenkou, asi mohl tím pádem vyloučit. Že by ho někdo unesl? Ale kdo a proč? Má to skutečně něco společného s tím mistrovstvím? Jestli ano, zde asi žádné vodítko nenajde. Náš bystrozor to chtěl již vzdát, když to v tom najednou z jedné otevřené skříně se na něj ze stínu cosi černého vrhlo.

Obmotalo se to kolem jeho hlavy a zahalila ho tak děsivá tma. Nemohl dýchat. Hlava se mu začala motat. Při zoufalém pokusu servat to z hlavy spadl na zem a hůlka mu vypadla z ruky. Ta věc se ho však nehodlala pustit. Ovíjela ho svým chladným tělem čím dál tím těsněji. Chtěl zoufale vykřiknout, ale nemohl. Takže tak to nakonec skončí? Žádný Pán zla, bazilišek, či drak. Slavný Harry Potter v podnapilém stavu zadušen v bytě jednoho famfrpálového rozhodčího! Proběhlo mu hlavou. Bylo to absurdní, po tom všem tohle! Na druhou stranu, jedno jaká smrt by konečně přišla. Zůstávat naživu, když všichni kolem vás umírají, být Chlapcem, který přežil, nebyla čest, jako spíše prokletí. Viděl by konečně zase svoji lásku Ginny, své drahé děti, Lupina, Siriuse, rodiče. Jeho mozek, jemuž se již nějakou dobu nedostávalo kyslíku, začínal pomalu blouznit. Měl pocit, že se v té černočerné tmě mihly zrzavé dlouhé vlasy doprovázené lehkým jemným úsměvem.
"Harry," zašeptal čísi ženský hlas, který zněl žalostně a naléhavě. V našem hrdinovi se zdvihla poslední jiskra pudu sebezáchovy. Zoufale zašmátral po zemi, aby našel hůlku. Když ucítil pod prsty známý kus dřeva, uchopil ho. Instinktivně bez přemýšlení jím švihl a s myšlenkou na ten úsměv, ženský hlas a rudé vlasy v duchu zakřičel: "Expecto Patronum!"

Chladný stisk na jeho obličeji povolil a čaroděj okamžitě zalapal po čerstvém vzduchu. Stín byl sražen stříbřitou září. Harry se posadil a překvapeně zamrkal, když zpozoroval svého patrona. Jeho legendární jelen byl pryč, jeho místo nahradilo také kopytnaté zvíře, ale již bez paroží. Kůň zaržál a tlačil před sebou cosi černého, co vypadalo jako černý kabát. Stvoření známé jako živoucí rubáš, či smrtiplášť. To na jednu stranu dávalo smysl, na tu druhou to bylo naprosto bláznivé.

Smrtiplášť mohl Braidena Sharpa zadusit ve spánku a pozřít, nebyl by prvním ani posledním čarodějem, kterému se to stalo. Vysvětlovalo by to i to, že famfrpálový rozhodčí zmizel z povrchu zemského, protože když toto nebezpečné stvoření někoho sní, nezbydou žádné stopy. Jenže živoucí rubáše jsou stvoření velmi vzácná a žijí výhradně v tropech. Bylo naprosto podivné, že tu nějaký vůbec je. Navíc nemají ve zvyku zůstávat na místech, kde někoho napadnou. Znamenalo to jediné, někdo ho sem musel nastrčit a držet to zvíře zde, aby se o nebohého majitele domu postaral. Šlo o naplánovanou, promyšlenou a chladnokrevnou vraždu.

Harry si povzdechl. Teď by bylo fajn zjistit, jaké kouzlo zde živoucí rubáš drží, zkusil několik zaklínadel na zjištění poutající magie, ale bez úspěchu. Bude to muset zvládnout Odbor pro dohled nad kouzelnými tvory.










Bystrozor 01 - Místní štamgast

2. listopadu 2018 v 16:48 Moje povídky

Místní štamgast



V baru bylo ticho a též poměrně prázdno. Až na jednoho muže sedícího u stolu v koutě a obsluhy nikdo jiný neměl tu čest ocenit ten ranní klid. Kdo by to také chtěl v půl šesté ráno, že? Přítomný zákazník byl evidentně místní štamgast, který tu s láhví ohnivé whisky trávil veškerý volný čas. Hrál si se sklenkou a pozoroval, jak první paprsky z protějšího okna procházejí jantarovou tekutinou a vrhají tak zlatavé odlesky na desku stolu. Číšnice znuděně utírala jeden z půllitrů, zatímco druhý se jí sám myl ve dřezu, a svého hosta si příliš nevšímala. Moc dobře věděla, že mu potrvá ještě jednu hodinu, než se mu podaří dopít zbytek láhve, který mu nechala na stole, a požádá ji o další alkohol.

Náhle zavrzaly dveře a do místnosti se přiřítil rozčilený zrzek s tváří posetou nepřeberným množstvím pih a s pronikavýma modrýma očima. Dle draze vypadajícího hábitu, pravděpodobně zakoupeného v obchodě U Keprníka a Frivolitky, to byl někdo z vyšší společnosti, asi hrdina války, někdo z ministerstva nebo bystrozor. Barmanka na něj rošťácky mrkla, doufala, že upoutá tak jeho pozornost. Získat takového pohledného a bohatého mládence by pro ni bylo skutečně terno. Jenže nový příchozí si jí ani nevšiml. Jen se rychle rozhlédl kolem, a pak neomylně zamířil k druhému muži v rohu.

Byli skoro stejně staří, ale zrzek vypadal mnohem svěžeji a energičtěji. Bez jediného pozdravu hodil před druhého muže složku v ošoupaných kožených deskách. "Tohle ti posílá šéf," pravil.

Místní štamgast se ušklíbl a s pohledem upřeným na složku do sebe kopl dalšího panáka. "Neříkej, že se po mně chce práce? To je mi změna! Já se domníval, že jsem tak akorát dobrý na mediální obraz našeho úřadu," ušklíbl se hořce a rukou si prohrábl dlouhé havraní vlasy.

"V tomhle stavu nejsi dobrý pro nic. Frost si zřejmě myslí, že když tě pošle do terénu, přijdeš na jiné myšlenky a přestaneš chlastat," poznamenal jeho kolega. "A shodou okolností to je asi první věc, na které se shodneme."

"Jo? Tak to jste vedle. Já totiž nemám v plánu vystřízlivět," upozornil ho druhý muž a probodl ho svýma smaragdovýma očima. "Už nikdy," dodal.

Zrzek si povzdechl. "Je v pořádku truchlit, zvláště v tvém případě. Nicméně nemyslíš, že je už ta chvíle, kdy to člověk má nechat za sebou a jít dál?"

"Víš co, Ronalde Weasley… naser si," zavrčel na oplátku jeho bývalý nejlepší přítel, ale ze svého hábitu vyndal placatku s hůlkou a jedním máchnutím přikázal zbytku whisky, ať se přelije do ní, což v jistém ohledu znamenalo, že je na odchodu.

Ron předstíral, že jeho vulgární prohlášení neslyšel a rozhodl se okomentovat spíše ochotu druhého muže pustit se do případu. "Dík, jsem rád, že si rozumíme. Bál jsem se, že budu muset použít daleko drastičtější metody, abych tě přiměl to vzít," usmál se.

"Jasně, cokoliv. Tak už mě nech pracovat a zmiz," zasyčel na zrzka, který ho poslechl a se slovy: "taky jsem tě rád viděl," zamířil ke dveřím. "Pozdravuj svou ženu," stihl zakřičet ještě černovlasý muž, než mu jeho kolega zmizel z dohledu.

Otevřel složku a očima přelétl hlavní informace. Zhnuseně si odfrkl.