Jak jsem zachránil bratry Winchesterovy
Seriál Supernatural jsem si oblíbil. Bylo to tím, že Winchesterovi mi tak moc připomínali naší rodinku. Místo bráchy mám sice mladší ségru a nehoníme se za nějakými nadpřirozenými bytostmi, nicméně je tu několik podobností. O maminku jsem přišel, již když mi bylo pět při autonehodě, v rodině rádi posloucháme rockové a metalové skupiny jako Motorhead, Iron Maiden, Metallica, AC/DC a Rammstein u nás prostě letí, taťka má několik podivných kamarádů, kteří mají za koníček military šílenosti, tedy jezdit po českém pohraničí a obhlížet rozpadlé bunkry a to, že nám na stěnách visí sbírka nožů, středověký meč, kroužkovka a řada podivných bambitek. Některé z těch nožů i sem tam vozíme na vandry, jsou bezva, nepamatuji se, kdy naposled jsme je brousili a i tak jsou stále ostré. Nikdy bych si ovšem nepomyslel, že seriál je vytvořen dle skutečných událostí a já patřím do jedné starší lovecké rodiny. No jo, život je absurdní!
Ve své nevědomosti jsem si odjel do Ameriky na dovolenou, a když jsem jel po route 66, narazila do mého Fordu Impala. Srážku jsem přežil, ani nevím jak, ale podařilo se mi neztratit vědomí a vypotácet z převráceného auta. Vydal jsem se k druhému vozu, a jakmile jsem sponzoroval dva divný, hnědovlasý chlápky, nějak jsem tušil, odkud vítr vane. Nejdřív jsem se ujistil, že mě oči nešálí, že se skutečně jedná bezvědomého Sama a Deana, a pak místo toho, abych zavolal záchranku, rozhodl jsem se pomodlit. Pokud ti dva jsou skuteční, bude skutečný i jejich anděl.
"Och drahý Castieli, ty mě sice neznáš, ale potřebuji tvoji pomoc... Winchesterovi potřebují tvojí pomoc," pravil jsem k nebi a přišel jsem si u toho jako dement.
Po chvilce jsem uslyšel ono očekávané máchnutí křídel za svými zády, ale mělo to vadu. Místo modrookého anděla v kabátě se přejemnou zjevil Lucifer. Přeměřil si mně od hlavy k patě a poškrábal se na olezlé bradě. Bylo vidět, že Nick mu již dosluhuje. Asi jsem z něho měl mít strach. Přece jen, nestává se každý den, že potkáte samotného ďábla, avšak všechno se to seběhlo příliš rychle, jako když na kánoi sjíždíte divokou peřej. Adrenalin v krvi, děláte, co můžete a buďto se v tom vykoupáte, nebo ne.
"A kdo jsi zase ty?" zeptal se mě.
"Tvá noční můra," odpověděl jsem sarkasticky a hodil po něm první věc, kterou jsem měl upnutou u opasku. Mohla to být doklaďěnka, nebo klíče, ale čirou náhodou se jednalo o jeden z těch rodinných nožů, a ačkoliv moc házet neumím, tentokrát se ta kudla neomylně zabodla do satanova hrudníku. Světe div se, moc se mu to nelíbilo. Zapotácel se, zablikal a pak z úst zapůjčeného těla vyšel modro stříbřitý oblak, který zmizel v éteru. Později jsem se od taťky dozvěděl, že se jednalo o kousek vytvořený z archandělské čepele.
Unaveně jsem se sesul k zemi a vyčerpáním z toho zážitku jsem musel omdlít. Když jsem se probral, ležel jsem na nemocničním lůžku v Guadalupe County Hospital, kam mě musel přenést Castiel, poté, co se objevil a vyléčil kluky.
To je obetavost..