Nejtěžším zločinem je promrhaní svého života a trestem za to je smutek a prázdnota v srdci.

Únor 2020

Poezie Pauly Nancy Millstone - Zkažené zrno

29. února 2020 v 21:01 Moje povídky

Zkažené zrno


Všichni jsou stejně hloupí
a to člověka pěkně ztupí.
Máme to ale život beze smyslu,
oddaný černému chaosu a zlu.

Bloudíte v tom ztraceni a nazí,
jako všichni naši nepřátelé i drazí.
Není nikdo, kdo by hodil lano,
všichni jsme snědli zkažené zrno.

Tak třeba snad alespoň ten šátek,
který je ušit z poutavých látek,
zastíní zrak i mysl,
duši ukonejší… jdeme spát.









Řízečky na pivě

25. února 2020 v 19:38 Recepty

Řízečky na pivě




Seznam ingrediencí:


  1. řízky (kuřecí, nebo vepřové)
  2. pivo
  3. rajčata
  4. sladká paprika (koření)
  5. chilli
  6. pepř
  7. sůl


Postup přípravy receptu:


Umyjte a naklepejte řízky. Okořeňte je dle koření vyjmenované v ingrediencích. Nezapomeňte je osolit. Vložte je na talířek, nebo vaničky a zalité pivem. Nechejte v lednici odležet (jedna hodina až den). S rajčaty nakrájenými na plátky a zalité pivem je osmahnete na pánvi.

K masu se hodí jak brambory, tak krokety, hranolky tak třeba kuskus nebo pohanka (pivo a šťáva z rajčat vytvoří takovou šťávičku/omáčku, takže pokrm není suchý).


PS: Ačkoli jsem to nikdy nezrealizovala, jsem si jistá, že místo piva by se dalo použít i víno. Mělo by to jinou chuť, ale tak by to mohlo být dobré.

Zákeřné podvědomí

20. února 2020 v 18:33 Moje povídky

Zákeřné podvědomí


Harry seděl na své posteli a pročítal si učebnici lektvarů. Oči se mu pomalu klížily. Byla již téměř půlnoc, když přes Ronovo chrápání zaslechl kroky. Nevzhlédl však od knihy a dál pod svitem kouzla Lumos pročítal Princovo vylepšení Amorova šípu. Domníval se totiž, že to určitě musí být Neville, který se běžně budil uprostřed noci s nutnou potřebou si odskočit. To se ovšem Harry spletl. Nejednalo se o spolužáka, což mu ovšem došlo teprve ve chvíli, když onen neznámý přišel až k němu. Na učebnici padl stín a všechny chloupky vzadu na krku se mu zježily, když ucítil známou vůni bylin a starého pergamenu. Moc dobře věděl, kdo k němu přišel a co žádá. Tento sen se mu nezdál poprvé, leč tentokrát bylo něco jinak. Princova podoba byla překvapivě konkrétní.

Jednalo se o štíhlého a vysokého muže. Veliký hákovitý nos dominoval celému vzezření, pod ním následovala ústa zkřivená do sarkastického úšklebku. Mírně zažloutlá pleť kontrastovala s černými mastnými vlasy. Do jeho obličeje ještě nebyly vepsány ty výrazné vrásky, onyxové oči ovšem již byly temné a chladné, jako dvě bezedné propasti. Stál před ním mladý Severus Snape.

Chlapci, který přežil, se rozbušilo srdce a okamžitě zamířil hůlku na muže před ním.

"Pane Pottere, přestaňte na mě mířit tou hůlkou!" rozkázal Princ a zněl stejně jako své typické starší já.

Harry ho neposlechl. "Nebo co?! Srazíš Nebelvíru body, odvedeš mě k Voldemortovi, zabiješ mě?!" vyhrkl.

Snape ho probodl pohledem a pak si odfrkl. "Víte dobře, že nemám v úmyslu žádnou z těch věcí," řekl, klekl si na postel, naklonil se k němu a ještě mu do ucha zašeptal: "V tomhle snu chci vždy jen jednu a tutéž věc."

Harry cítil, jak mu do tváře stoupá horkost. Celé tělo se mu napjalo a proti svému přesvědčení nemohl jen tak nevnímat blízkost druhého muže. Jedna z bledých Princových rukou mu prohrábla neposedné havraní vlasy, zatímco druhá zmizela kamsi pod peřinu. "Jdi ode mě!" zaječel téměř až hystericky.

"Jen křič, tví spolužáci jsou zde jen takovou kulisou. Minule jsme si to rozdali zde na té posteli a nezdálo se, že bychom tím někoho vzbudili," vybídl ho Zmijozel, který se evidentně jen tak nehodlal nechat odradit.

"Proč se mi tohle znovu zdá? Mělo to přestat," zaúpěl Harry a pokusil se od Snapea odtáhnout. "Mělo to přestat, když jsem zjistil, kdo jsi. Když jsi ukázal svoji skutečnou loajalitu, když si ho zab -" Nemohl doříct slovo, musel se odmlčet. Severusova ruka pod přikrývkou našla svůj cíl. Zavřel oči a kousl se do rtu. Chvilku trvalo, než mohl opět mluvit. "Nenávidím tě, tak proč?"

"Jsem mistr lektvarů, ne psycholog, abych rozebíral vaše sklony k masochizmu," ozval se zas ten medový sexy baryton. "Musím ti však něco říct." Jejich pohledy se střetly. Zářivě zelená se vpila do černé. "Měl by ses řídit podvědomím a instinktem," poradil mu Princ, než se zmocnil jeho rtů.



Harry se probudil. Byl celý zpocený, vzrušený a hořce zalitoval, že stan, který jim Hermiona na cesty zabalila, nemá sprchu. Jeho kamarádka pravděpodobně držela venku hlídku. Co by asi dělala, kdyby se dozvěděla, že zatímco ona poctivě střeží jejich bezpečí, on sní o vrahovi, který teď momentálně spravoval Bradavice jako ředitel? Asi by ji to dost šokovalo, a pak by to náhlé poblouznění svedla na vliv nošení medailonu a na podvědomí, které splétá Harryho bývalou přitažlivost k Princi dvojí krve, trápení nad odchodem Rona i nově objevené negativní informace o Brumbálovi.

"Připadáš si podvedený a to tě vede k tomu nad vším se pozastavit a pořádně promyslet, a to i o motivech a zradě člověka, u kterého máš pocit, že to jím vše začalo," představil si v duchu její vysvětlení. To znělo, jako by snad pochyboval o tom, že Snape je odporný Smrtijed. Nesmysl! Tu vraždu viděl na vlastní oči. Přesto z hlavy nedokázal dostat Princova slova: "Měl by ses řídit podvědomím a instinktem." Což mělo zatraceně blízko k prohlášení ala "kašli na to, co víš, a prostě mi věř."

Náhle ho napadlo, že to nemusel být čistě jen sen. Jeho bývalý profesor ovládal velmi dobře magii mysli a to jak nitrobranu, tak nitrozpyt. Mohl mu stejně jako Voldemort posílat vize? Tato interpretace měla však své mouchy. Nitrozpyt se dal použít na dálku jen v případě nijakého vnitřního vztahu a se Snapem, na rozdíl od Raddlea, Harry žádné spojení neměl. Také bylo krajně nepravděpodobné, že muž, jenž normálně chodil v dlouhých černých hábitech, ze kterých mu čouhalo jen minimum lidské pokožky, bude svému nejnenáviděnějšímu studentovi posílat erotické sny, i když touží po znovuzískání důvěry od Vyvoleného.

Harry nakonec jen potřásl hlavou a pokusil ten divný sen prostě jen hodit za hlavu. Rozhodl se, že se převlékne a pak svou kamarádku vystřídá.










Já jako grafik pro covery

15. února 2020 v 14:15 Obrázky

Já jako grafik pro covery


Jak někteří vědí, toto není jediný web, kde publikuji své povídky. Lze mě také nalézt na Wattpadu a na jiných stránkách. Nicméně proč se o tom zmiňuji? No, Wattpad umožňuje k povídkám vložit grafiku. Malý obrázek, který pomůže autorovi v propagaci povídky. Takzvaný cover, neboli obálku daného díla. Jako animátorka, spisovatelka a celkově osoba tvůrčí nemám na této stránce problém si samostatně nějakou takovou obálku ke svému příběhu vytvořit, ne ovšem všichni autoři jsou nadáni těmito schopnostmi. O tom jestli je cover důležitý a proč jsem už pojednala v jedné kapitole "Děsivých hlubin internetu", takže tomu se již vyhnu a jen podotknu, že někteří autoři na covery nekašlou, i když jejich výroby nejsou schopní. V takovém případě si většinou sjednají bezplatné vytvoření této obálky někým schopnějším, najmou si grafika, který to bere zadarmo jako cvičení pro jeho další profesionální tvorbu (aneb někoho, jako jsem já). Čímž se dostáváme k jádru pudla. Snažím se více naučit ve Photoshopu a Gimpu… a v rámci toho občas nabídnu své služby amatérským pisálkům. Co jsem zatím vytvořila, na to se zde můžete mrknout i s popisem zadání.

Většina autorů mě kontaktuje přes Facebook a stejně tak vznikl i můj cover k povídce "spolu jsme silnější". Autorka do skupiny "Wattpad stories CZ/SK" napsala žádost o cover. Autorka si přála nějakou obálku k romantické povídce dějem se odehrávajícím v Norsku. Jakmile jsem spatřila, kde se má příběh odehrávat, okamžitě jsem se přihlásila, protože mám několik krásných fotografií ze své dovolené a chtěla jsem je pro tvorbu coveru použít. Nakonec jsem vytvořila dvě verze. Bohužel obávám se, že ačkoliv si myslím, že jsem odvedla dobrou práci, daná povídka na Wattpadu nebyla zveřejněna, nebo jsem ji tam nenašla. To se bohužel občas stává, že autor/ka má v úmyslu něco publikovat na internetu, pobídne nějakého grafika, aby byl cover vytvořen, ale nakonec z projektu sejde a práce na přebálce díla pak přijde k niveč.



Další prací, kterou jsem tvořila a dnes ji na Wattpadu nenajdete je "Delirium". Nemám ponětí o přezdívce autora, či k jaké příležitosti to bylo, ale tuším, že se jednalo opět o nějakou prvotinu, které jsou dosti rizikové.




Povídka Before pravděpodobně byla též smazaná. Jednalo se o příběh s motivem cestování v čase. Autorka si přála, aby na coveru byli dívka a kluk. Dívka měla být laděna do zelena, chlapec do červena.



Hodně tvořím a jsem fanynka Olivera, dříve známého jako VivianaStellata. Jedná se o dobrého autora se zkušeností, fanouška seriálu Supernatural (Lovci duchů), ale i spisovatele originálních fantasy příběhů. Tvořila jsem pro něho covery k dílům:

Zatraceně divnej případ (zadání: žena v červeném, Las Vegas, červené auto)


ROZBORY - všechno je to o Supernatural


Všechny cesty vedou k beznaději


Havran a královna (dvě verze - vyhrála ta první)


Dalším dobrým autorkou je Wolfox76, pro kterou jsem dělala cover "Osobní strážce". Jedná se o crossover seriálu Supernatural a muzikálu Hamilton. Je tedy pochopitelné, že jsem do jisté míry využila grafiku onoho muzikálu.



Občas vytvořím cover pro někoho, jehož tvorba mě oslovila, ale je jasně vidět, že by s přebálkami potřeboval pomoci. Přesně tak vznikl i cover pro báseň "Utrpení starého Snapea" od MilwaCZ.



Spolupracuji také s Womiskou. Skvělou autorkou zaměřující se na fanfiction z fandomů Harryho Pottera a Marvelu. Womiska mi často dělá korekturu povídek a já jsem ji na oplátku vytvořila několik trailerů na její povídky. Obě (spolu s Oliverem) jsme též zapojené do projektu "FadedFiction" skupiny, která hledá kvalitní fanfiction bez shipů a Mary Sue. Povídka Dilema vznikla právě pro účely této skupiny a přijímacího testu.



Dále jsem volně nabídla své služby na facebooku v již zmíněné skupině. Na tuto pobídku se mi přihlásila Mori, Michal Knotek, ÁDA, katikkatkak a LukTth.

Mori si žádala cover, který bude k fantasy příběhu. Hlavními protagonisty v něm mají být devět dětí s magickými schopnostmi. Představovala si na obálce devět otisků dlaní různých barev. Z čehož vyplynuli dvě verze (první světlá, po které se autorka vyjádřila, že se jedná o temný a vážný příběh, a tak bylo třeba cover přebarvit)


ÁDA si přála obálku určenou pro fanfiction z fandomu Harryho Pottera. Mělo se jednat o shipovací povídku na pár Harry/Severus. Na obálce si představovala Snapea a Harryho, přičemž v pozadí, kde měl být mistr lektvarů, by byla temná atmosféra a pozadí u Harryho mělo být normálně Vánoční. Přiznám se, že skloubit ty pozadí mi moc nešlo, a tak jsem trochu vytvořila něco jiného, přesto snad byla autorka nakonec spokojená

Opět vznikli dvě verze (pochopitelně první zvítězila, z druhé není jasné, jestli se jedná o Snarry, nebo Jilly)


Katikkatkak napsala FF na knihu od Ricka Riordana. Příběh se měl točit kolem hrdiny Percyho, jemuž zemře dívka - Annabeth. Hlavní protagonista se z toho zhroutí, uteče (odplave) z tábora, začne brát drogy a neví, kdo je.



LukTth poprosil o cover na dílo týkajícího se britského seriálu Červený trpaslík. Z obálky mělo být ihned jasné, o jaký seriál se jedná a nemělo se jednat o jednoduchý copy-paste obrázků, rovněž si také nepřál popis autora coveru přímo na obálce.



Michal Knotek (jehož přezdívka byla dříve Tajemný Vypravěč) mě poprosil hned o několik coverů. Ten první byl na jeho již zveřejněnou povídku Statečný chlapec.

Zadání znělo:
Tohle byl můj cover na příběh Statečný chlapec, než jsem ho stahnul N wattpedu.
Můžeš udělat něco podobného? Akorát změna jména autora na současné jméno
Příběh je o pětiletém chlapci, kterého zabije krokodýl na břehu jezera během rybaření.
Můžeš to třeba udělat úplně jinak. Jen musíš vědět, že hrdina má 5 let. A na konci umře drastickou a děsivou smrtí. Tento příběh je dokončený, když ho uděláš jako první, zveřejním ho hned
Já tam dal fotku tohoto kluka, protože se to prostě k tomu hodilo.
Pokud máš lepší nápad jak na obrázku vyjádřit utrpení malého kluka, sem s tím.



Spolupráce s Michalem Knotekem byla nakonec poměrně náročná, i když nakonec jsme se snad dobrali k nejlepším výsledkům a posunul mé schopnosti dál.

První verze Statečného chlapce tedy byla laděna spíše do thrillerového kabátce, což příliš nevyhovovalo. Zdálo se to "moc hrozivé."

Nastalo tedy upřesnění:
A co takhle cover, kde by byly jen vlny na pláži a vlny by byly zašpiněné krví? Nebo dětské nožičky vyfocené, jak stojí po kotníky ve vodě a voda, která dělá příliv by byla krvavá?

A po ní následovali další verze (původně verze měla krvavé moře, později se to upravilo na jen skvrnu, varianta bez slunce se nakonec líbila víc.)



Druhým zadáním byl cover pro ještě nezveřejněnou povídku "Topím se ve snech".
Zadání znělo: Topící se ve snech (jedna se o popis pátečního večera z pohledu hlavní hrdinky, která jakoby nostalgicky vzpomíná na svého milého a na poslední večer, který byl posledním společným večerem, než ji přítel opustil po tom, co mu oznámila, že je těhotná. Autor si nepřel, aby byl cover kreslený "anime stylem" a navazoval pocit snění. Opět jsem vytvořila dvě verze (černá byla nejdříve bez břicha)


Dalším zadáním byl cover k dílu "Impotentní parchant". Což se mi tvořilo poměrně obtížně, tento příběh má být morbidní plný sexu a krve… a já jsem naopak nevulgární jemná autorka. Když jsem poprvé slyšela o čem ona povídka má být, nejdříve mě napadl film Hořký měsíc (1992), čím jsem se nechala inspirovat. A vznikly tyto covery, nejdříve ovšem měla hlavní hrdinka blond vlasy a černé oči, které jsem musela přebarvit. Žlutý nápis bez mlhy se líbil víc (i když mě osobně se zamlouvá spíš ten druhý):


Druhá verze coveru vyšla z doporučeného obrázku samotným autorem a na jeho nápad byl pomocí filtrů a efektů v Photoshopu upraven na kreslenou formu:



Autorovi se tento styl jakoby kresleného obrázku zalíbil a požádal o stejnou úpravu pro covery jeho ostatních příběhů:


V momentální době mi zbývá vytvořit ještě jeden cover pro tohoto autora.

Let do Nebe

3. února 2020 v 22:19 Moje povídky

Let do Nebe




Anna zaklapla malé kapesní zrcátko a ještě si nejistě odkašlala. Tohle bylo poprvé, kdy dostala samostatný úkol. Vše se zdálo v pořádku, normální, jen kdyby nešlo o někoho takového. Nevěděla, čím si to zasloužila, ale práce je práce. Zvedla ruku a náramky na ní jemně zacinkaly. Zaklepala na hnědé, ošoupané dveře. Chvíli trvalo, než se s vrzáním otevřely. Mezitím studovala černobílé dláždění před domem.

"Co chcete!" zahučel ostrý, nepříjemný hlas, když se dveře konečně otevřely. Anna vzhlédla a pokusila se na obličeji vykouzlit zářivý úsměv. To se jí však moc nepovedlo, při pohledu na majitele toho hlasu. Muž měl hnědé rozcuchané vlasy, velký špičatý nos, tmavě zelené oči, hranatou bradu. Byl neoholen, jeho postava se zdála v plandavých teplácích a vytahaném tričku nezdravě hubená a linul se z něj zápach cigaret a alkoholu.

"Jste Jiří Koláček? Mé jméno je Anna Nováková a jsem z úřadu, který se zabývá nehodami v letectví," představila se.

"Fajn, tak se dejte do práce, co já s tím?" zabručel muž a již začal zavírat dveře.

"Vyšetřujeme nehody, které se staly, a jejich příčiny, aby se to později už nemohlo opakovat. Určitě nechcete, aby se to stalo znovu! Jestli to tak je, prosím, chci si jen promluvit!" zakřičela Anna. Dveře se zastavily a poté znova dokořán otevřely. Muž ustoupil a rukou máchl do chodby dál do domu.

"Dobře, račte dál, slečno," pozval ji dovnitř, ale nečekal, jestli ho poslechne. Prostě pustil dveře a začal se belhat chodbou do obýváku. Anna se zachmuřila, ale vešla do domu. Sundala si černé boty na podpatku a bosa ho následovala.

Obývací pokoj měl skromně zařízen. Jen s jedním černým koženým křeslem a gaučem, plovoucí podlahou, několika skříňkami tvořícími knihovnu, na které stála televize, malý skleněný stolek. Posadila se do křesla a se zaujetím se rozhlížela. On mezitím rovnou zamířil do kuchyně a postavil na kafe.

"Mléko, cukr?" zavolal odtamtud.

"Mléko a cukr, dvě lžičky, prosím," hlasitě odpověděla. Za chvíli se ozvalo hučení rychlovarné konvice a obvyklé cvaknutí na vypínání. Zalil kafe a přinesl ho v pěkně hnědých, ručně točených hrnečkách. Podal jí jeden z nich a sám se pak rozvalil na gauči.

"Takže, co teď, začneme s výslechem. Víte, jste krásné půvabné modrooké a blonďaté stvoření, ale to je jediné, proč jsem s tím vším souhlasil. Ve své podstatě o tom, co se stalo, nechci mluvit a nemám vám ani co říct."

"Já jsem mladá, v celém svém životě jsem nemusela ničím takovým projít. Doufám, že tím ani neprojdu, ale kdo něco takového jako vy zažil?"

"Jo, kdo něco takového zažil?! Nestává se každá den, že se zřítí letadlo a přežije jeden jediný člověk," Jiří se sarkasticky zasmál a usrkl ze svého hrnku.

"Chtěla jsem říci, že asi pravděpodobně nemůžu ani za mák pochopit, jak těžké to muselo být a že máte několik dobrých důvodů, proč o tom nechcete mluvit -"

"Přesto tu není důvod, aby se to stalo znovu jen kvůli tomu, že jsem odmítl vypovídat," dořekl za Annu Jiří.

"Stačí, když mi prostě povíte, co se z vašeho pohledu stalo," naléhala.

"Co se z mého pohledu stalo?" Jiří si povzdechl. "Tak dobře nastražte uši."


Před tím, než to letadlo spadlo, jsem, jak jistě víte, byl slavný novinář. Psal jsem o takových haváriích, o válkách a zkrátka takových věcech. Vyslýchal jsem svědky, kteří něco takového zažili a ptal jsem se, jaké to je. Živil jsem se tím a byl jsem sakra dobrej.


Jiří se odmlčel, vstal z gauče, sebral z malého stolku před nimi krabičku cigaret a zapálil si jednu cigaretu z balíčku. Strčil si ji mezi rty a požitkářsky natáhl. Anna ho s napětím pozorovala, neodvážila se však ani pípnout. Muž se sarkasticky zoufale rozesmál, z úst mu vyšel šedivý obláček kouře a on se vzápětí ošklivě rozkašlal. Hrčelo to v něm, hodnou chvíli trvalo, než se zase uklidnil a mohl vyprávět dál.


Jaké to je? Jakápak ironie, Bůh má smysl pro humor! Ten den jsem měl letět do Tokia a dělat tam reportáž o tom zemětřesení a ještě další reportáže. Normálně to chodí jinak, ale to víte, ekonomická krize, a tak jsem si musel zařídit a zaplatit cestu sám, prej že mi to později proplatí. Jo, to určitě! Koupil jsem si letenku přes internet a odjel taxíkem na letiště.

Pamatuji si, že ten den bylo děsné horko. Teplota vystoupala na závratných třicet pět stupňů, na blankytně modré obloze nebyl ani mráček, nefoukalo a taxikář měl rozbitou klimatizaci. V tom autě se nedalo existovat. Z vedra a nedostatku vody, kterou jsem sebou na cestu měl, mě rozbolela hlava. Taxikář po mně chtěl dvakrát vyšší sumu, než bylo správné, a když jsem vyšel z vyškvařeného auta do vstupní haly, kde bylo pouhých devatenáct, myslel jsem, že to se mnou švihne. Musel jsem si koupit nějakou vodu a kafe. Až poté jsem mohl čumět na velkou blikající tabuli s odlety a přílety.

V té odbavovací hale bylo spousta lidí, kteří jen tak postávali se svejma minikuframa a překáželi spěchajícím lidem. Dokonce v obchodě, kde jsem si koupil pivo, byla děsivá fronta. Než jsem se dostal na řadu, trvalo to půl hodiny.

Před tabulí mimo dalších lidí stála taková dvojička dam. Obě táhly takové černé kufříky na kolečkách. Jedna měla dlouhé plavé vlasy svázané do culíku, na hlavě modrý rybářský klobouček a velké sluneční brýle. Byla pěkně rostlá s hubeným pasem, ale silnými boky a prsa tak akorát.


Anna protočila očima a usrkla si kafe, na tyhle chlapský kecy moc neměla náladu. Kvůli tomu sem nepřišla. Jiří si jí nevšímal a pokračoval dál ve vypravování.


Pleť měla bílou a vy ženy byste se jí posmívaly a říkaly, že je ředitelka vápenky, ale ona prostě byla ten typ. Modré oči, vysoká, štíhlá, kostkovaná přiléhavá košile a mini světlemodré kraťasy. Ta vedle ní naopak byla tmavá. Černé krátké vlasy, ostrá hranatá brada a celkově ne hubená, ale přímo vychrtlá. Měla tmavé až černé oči a byla velmi podobně oblečená jako ta blondýnka, k ní se to však nehodilo.


Anna se zavrtěla, teď když věděla, že toho chlapa před ní zajímají ženy typu, jakého je ona, cítila se v jeho společnosti ještě hůř. Skousla si ret a pokusila se na to nemyslet. "No, a?" pošťouchla ho.


Nikdy jsem se moc nevyznal v té svítící černočerné mrše odletů a příletu a tak. Přišel jsem k nim a zeptal jsem se, jestli nevidí, jestli už můžu jít k odbavení a kam, že jsem si zabalil idiot do kufru brýle, a tím pádem nevidím. Měl jsem štěstí. Ne, spíš ony měly smůlu…

Upozornily mě, kdy mám jít k odbavení, kam dát zavazadla a tak. Celou dobu, než nastoupily do letadla, jsme byli spolu. Ty dívky byly skutečně roztomilé a zábavné. Letěly do Tokia na výměnný pobyt, aby si zlepšili svoji japonštinu.

U odbavování jsem měl problém, když jsme procházeli přes ta čidla, co odhalují kovy. Furt ta stupidní věc pípala. Málem jsem se tam musel vysvléknout do spodního prádla. K pobavení všech okolo mě začali prošacovávat. Nebylo to zrovna příjemné. Dělal to takovej tlustej starej chlap, kterej byl ještě k tomu protivnej. Děvčata z toho měla hroznou legraci, alespoň jsem je tím pobavil. Stejně ten chlap nepřišel na to, proč jsem pípal a posléze toho nechal. Nebyl jsem však zdaleka jediný, koho takto prudili.

Za námi šel takový týpek, obchodník v obleku a s kufříkem. S výmluvným úsměvem, vybraných způsobů a mravů, s ulízanými vlasy a drobnými hranatými brýlemi. Taky ho málem odvedli až k výslechu, co že je to za živočicha, že ta čidla pořád pípají, i když nemají. Když ho pustili, byl stejně nasupený a podrážděný jako já. Nejspíš proto, že jsme na tom byli oba stejně, dali jsme se do řeči. Říkal, že je manažer důležité velké firmy a do Tokia letí na obchodní jednání. Prý, že lítá dost často, ale tohle že ještě nikdy nezažil. Rozčíleně klel a narovnával si své brýle. Chtěl si hned, jak se vrátí, stěžovat.



Na Jiříkově tváři se objevil letmý úšklebek, těžko se však dalo uhádnout, jestli se smál tomu nápadu onoho muže, či té ironii. Anna se neptala a Jiří pokračoval.


Ještě než nás pustili do letadla, odběhl jsem si na toaletu. Nikdy jsem nelítal rád. Nikdy jsem se nenaučil číst tabule, a proto jsem nevěděl, kam mám jít. Měl jsem z toho fóbii a nezáleželo, jak často jsem lítal. Hádám, že teď se toho již stoprocentně nezbavím. Stejně jako naštvanosti z dlouhého čekání na letišti, než letadlo vůbec odstartuje. Nicméně musím uznat, že hajzlíky má letecká doprava nejlepší. Čisté a bez placení, s mýdlem, teplou vodou a ani hajzlpapír nechybí. Šel jsem tam na poslední chvíli, ale stejně tam byla děsivá fronta. Už hlásili, že již můžeme jít do letadla, a tak jsem to nakonec zabalil a řekl si, že to budu muset vydržet.

Přešel jsem přes kontrolu lístků tubusem, ve kterém nebyla klimatizace, takže jsem se opětně zase pekl, do letadla. Tam mě uvítaly dvě krásné letušky -



"No, a pak jste se usadil na místo 7A," popostrčila ho ve vyprávění Anna, která již nechtěla popis další osoby, ženy, která ho přitahovala. Jiří ji však značně rozhodil, když rázně zavrtěl hlavou.

"Ne."

"Cože?" zamrkala Anna překvapeně.

"Neusedl jsem na sedadlo 7A, tam jsem neseděl. Seděl jsem na sedadle 7C," objasnil Jiří překvapivý fakt s lehkostí letního drobného vánku, jako by si snad neuvědomoval, jaký průlom to musí znamenat pro ty, co vyšetřují havárii a řeší, proč zrovna on jediný přežil.


V letadle jsem seděl s takovým drobným chlapcem a jeho okouzlující mladou maminkou. Chlapec měl na blonďaté hlavičce naraženou kšiltovku s nápisem "baseball" a na sobě volné batikované tričko se stejně volnými kostkovanými kraťasy. Řekl bych, že byl dost hubený, o čemž svědčily drobné ručičky a nohy jak špejle, přesto se jednalo o takového toho rošťáka plného energie a nadšení. Měl sebou gameboye, ale chtěl sedět u okénka. Tohle byl jeho první let letadlem v životě. Chtěl vidět, jak vzlétáme, mraky, hory, řeky, města a moře ze shora. Hrozně vyváděl, že nemá místo u okénka. Tak jsem si s ním místo vyměnil.

Byl celej šťastnej, když jsem mu to nabídl, málem skákal radostí do stropu. Tehdy jsem si říkal, že jsem udělal asi tu nejlepší věc ve svém životě, protože jsem moc dobrých věcí neudělal, ale byla to ta nejhorší.



Poslední větu Jiří dořekl s takovou lítostí a hořkostí, že proťala vzduch a zabodla se Anně přímo do srdce. Začala tušit náznak oné bolesti a její příčinu. To ono, co vytvořilo ze sebevědomého a úspěšného chlapa, jakým byl, trosku, která teď nyní seděla před ní. Provinění, osten klamavého provinění.

Jiří bez povšimnutí i jediného pohledu na Annu típl cigaretu do skleněného popelníku.


Letadlo se pomalu líně začalo rozjíždět. Nahoře u světel se rozzářil obrázek s pásy a letušky nám ukazovaly, jak se máme připoutat, jak si nasadit masku a kde jsou únikové východy z letadla, a přitom neměly ani to nejmenší tušení, že to za několik málo minut budeme potřebovat. Letušky si sedly na svá místa a letadlo vzlétlo. Já jsem si nezaujatě vzal z kapsy sedadla přede mnou časopis a začal jsem si ho prohlížet. Říkám prohlížet, protože to byl časopis Fascion. Jiný tam nebyl. Bezmyšlenkovitě jsem jím listoval, vůbec nic mě ve skutečnosti z toho nezajímalo, jen jsem hledal alespoň drobnou zábavu.

Ztratil jsem se v nudě a tak nevím, kdy se to stalo, ale vím, že jsem si všiml, že se najednou letadlo silně naklání na jednu stranu. Nepovažoval jsem to za nic vážného, prostě jsem si myslel, že to pilot rovná, nějak se otáčíme. Jenže pak jsem ucítil silný štiplavý zápach. Odložil jsem časopis a rozhlédl se kolem.

Nikdo si toho zatím nevšiml, ale odkudsi z míst, kde byl záchod, se po podlaze plazil jako had, který vás chce uštknout, šedý až černý dým. Nejdřív jsem si to neuvědomil. Hleděl jsem na tu zrůdu a nekřičel, nereagoval na ni, jako by neexistovala. Nedokázal jsem to, trvalo děsivou dobu, než mi došlo, co to vlastně znamená a že bych měl mít strach. Když mi to nakonec docvaklo, ani poté jsem onen tíživý strach nedostal. Někdo další si všiml kouře také a začal křičet. Já jsem si jen pomyslel: Oh Bože, je to tady, teď zemřu. Schoulil jsem se a opřel o sedačku přede mnou, jak nám to ukazovaly letušky. V kabině vypukl chaos. Lidé se zděšeně otáčeli a někdo neustále křičel: "Hoří, hoří, hoří!" A pak náhle vše utichlo.

Letadlo se nebezpečně zhouplo dolů k pravé straně, narovnalo se na pár minut, aby pak mohlo vše začít nanovo. Tentokrát to však bylo jiné. Letadlo se celé třáslo a zezadu jsem slyšel, jak lidé kašlou od toho kouře, který je dusil. Masky však nevypadly. Nikdo už nekřičel. Všichni seděli stejně přikrčeně jako já a vystrašeně se dívali jeden na druhého. Chlapec, s kterým jsem si vyměnil místo, pohlédl vyděšeně na svou maminku.

"Mami co se to děje? To je normální?!"

"Neboj se, miláčku," zašeptala mu do ucha a políbila ho. Po tváři jí stekla slza.

"Neboj se ničeho," zopakovala znovu, tentokrát spíš aby sama sebe uklidnila. To byla poslední věta, kterou mu řekla, a kterou jsem slyšel i já. Do nosu a hrdla mě štípal kouř, jazyk se mi lepil na patro. Celý trup s lidmi zahalil dým a letadlo přestalo klesat a stoupat, jak se to zřejmě pilot snažil udržet. Nevím, co se změnilo, ale už jsme neklesali, ale padali. Ucítil jsem takové odlehčení a najednou jsem byl děsně rád za pásy, jež jsem dříve nesnášel, protože mě škrtily a nemohl jsem se volně hýbat. Poslední mojí myšlenkou, než to celé skončilo a svět zhasl, byla otázka: Jak zemřu? Udusím se, nebo spadnu, co bude dřív? Hloupá a bezpředmětná otázka. Jako kdyby na něčem takovém záleželo…

Mýlil jsem se však, neudusil jsem se, ani jsem nezemřel pádem. Znovu jsem mohl otevřít oči, a když jsem tak učinil, vše kolem bylo zářivě bílé. Neočekával jsem, že jsem se ocitl v nebi, nebo pekle, v nic takového nevěřím. Navíce ten nemocniční puch silné desinfekce bych poznal kdykoli.

Nejdříve jsem byl šťastný, že jsem to přežil. Zdálo se mi to nemožné, bylo to však tak. Musel se stát zázrak. Když jsem slyšel, že jsem jediný, moje radost opadla.


Ukončil své vyprávění a pohlédl na svého nezvaného a nevítaného hosta chmurným, útrpným pohledem. Anna od něj odvrátila svůj pohled a uchopila oběma rukama šálek s kávou. Zadívala se do něj, jako by tam hledala odpověď na základní otázku. Nastalo hrobové ticho. Jiří si zapálil další cigaretu a téměř jedním lokem vypil svůj šálek.

"Nenesete zodpovědnost za to, co se těm lidem stalo," prolomila ticho.

"Ne, nenesu," pokýval hlavou Jiří, vzápětí však dodal: "Nenesu za všechny," pravil suše do ticha a slova se nesla těžce vzduchem jako bouřkový mrak. "Kdybych si s tím klukem nevyměnil místo, možná by žil."

"Pak byste však byl mrtvý vy a navíc je tu ta možnost možná," podotkla Anna.

"Co na mně záleží!" vyprskl na ni Jiří. Vztekle na Annu začal řvát, až téměř ochraptěl. "Do hajzlu, byl to malej kluk! Měl celej život před sebou. Měl přežít on a ne já, neměl jsem si s ním měnit místo, bylo pro něj. Kdyby byla jedna jediná možnost, jak se vrátit v čase, neměnil bych s ním místo."

"I kdyby nastala ona možnost, že byste zemřeli oba?" zeptala se Anna až s podivnou lehkostí a božským klidem, který nepatřil živé bytosti. Jiří si to v záchvatu vzteku mohl sotva uvědomit.

"Samozřejmě, alespoň by ten chlapec dostal šanci!" křičel už skoro bez hlasu. Vyskočil z křesla zpět na nohy a zpříma pohlédl Anně do očí. "Měl snad menší právo na život než já?! Nebo co ostatní! Dívky, co se jely učit nový jazyk, úspěšný byznysman, chlapík, lékař, co lidem zachraňuje životy. Co ovšem jsem já? Kdokoliv z nich by byl lepší… Měli by žít místo mě."

"Ale o tom vy nerozhodujete," šeptla.

"O tom rozhoduje Bůh, ale nějak si nemůžu pomoci, ale zdá se mi, že rozhodl docela špatně! Podívejte se na mě, podívejte se kolem -"

"Rozhodl byste snad lépe? Dostal jste dar," oponovala mu Anna.

"Ale já jsem se o něj neprosil!" zahodil Anninu poznámku do pomyslného koše.

"No a? Už se stalo a nikdo se vás neptal. Dostal jste dar, ale to, jak s ním nakládáte, za to můžete jen vy sám. Tím, že tady budete brečet nad něčím, co vlastně ani nebylo ve vaší moci, ani jste to nemohl předvídat, tím mu, nebo jim životy nevrátíte, ani neuctíte," řekla Anna chladně, upravila si své sáčko a chystala se k odchodu, pak se však zarazila. "Jo a možná, že byste měl vědět ještě jednu věc." Jiří překvapeně zamrkal. "V tom letadle žádný malý kluk ani jeho maminka nezemřeli. Podle záznamů tam nikdo takový nebyl. Těšilo mě, pane Jiří Koláčku," usmála se nakonec Anna a nechala ho zkoprněle hledět do prázdna a sama se vydala k východu. Jiří by si jejího odchodu ani nevšiml, kdyby za ní hlasitě nezabouchly dveře.

Anna vyšla ven, nakonec ta práce nebyla tak těžká, jak se ze začátku obávala. Venku se zatáhlo a začalo sněžit. Přitáhla si šálu blíže ke krku a z kapsy vytáhla rukavice. Natáhla si je na ruce a ještě jednou se ohlédla ke dveřím, z kterých vyšla. Byl čas jít. S povzdechem a nadějí v srdci za Jiřího zmizela a k zemi se sneslo drobné bílé pírko.