Nejtěžším zločinem je promrhaní svého života a trestem za to je smutek a prázdnota v srdci.

Let do Nebe

3. února 2020 v 22:19 |  Moje povídky

Let do Nebe




Anna zaklapla malé kapesní zrcátko a ještě si nejistě odkašlala. Tohle bylo poprvé, kdy dostala samostatný úkol. Vše se zdálo v pořádku, normální, jen kdyby nešlo o někoho takového. Nevěděla, čím si to zasloužila, ale práce je práce. Zvedla ruku a náramky na ní jemně zacinkaly. Zaklepala na hnědé, ošoupané dveře. Chvíli trvalo, než se s vrzáním otevřely. Mezitím studovala černobílé dláždění před domem.

"Co chcete!" zahučel ostrý, nepříjemný hlas, když se dveře konečně otevřely. Anna vzhlédla a pokusila se na obličeji vykouzlit zářivý úsměv. To se jí však moc nepovedlo, při pohledu na majitele toho hlasu. Muž měl hnědé rozcuchané vlasy, velký špičatý nos, tmavě zelené oči, hranatou bradu. Byl neoholen, jeho postava se zdála v plandavých teplácích a vytahaném tričku nezdravě hubená a linul se z něj zápach cigaret a alkoholu.

"Jste Jiří Koláček? Mé jméno je Anna Nováková a jsem z úřadu, který se zabývá nehodami v letectví," představila se.

"Fajn, tak se dejte do práce, co já s tím?" zabručel muž a již začal zavírat dveře.

"Vyšetřujeme nehody, které se staly, a jejich příčiny, aby se to později už nemohlo opakovat. Určitě nechcete, aby se to stalo znovu! Jestli to tak je, prosím, chci si jen promluvit!" zakřičela Anna. Dveře se zastavily a poté znova dokořán otevřely. Muž ustoupil a rukou máchl do chodby dál do domu.

"Dobře, račte dál, slečno," pozval ji dovnitř, ale nečekal, jestli ho poslechne. Prostě pustil dveře a začal se belhat chodbou do obýváku. Anna se zachmuřila, ale vešla do domu. Sundala si černé boty na podpatku a bosa ho následovala.

Obývací pokoj měl skromně zařízen. Jen s jedním černým koženým křeslem a gaučem, plovoucí podlahou, několika skříňkami tvořícími knihovnu, na které stála televize, malý skleněný stolek. Posadila se do křesla a se zaujetím se rozhlížela. On mezitím rovnou zamířil do kuchyně a postavil na kafe.

"Mléko, cukr?" zavolal odtamtud.

"Mléko a cukr, dvě lžičky, prosím," hlasitě odpověděla. Za chvíli se ozvalo hučení rychlovarné konvice a obvyklé cvaknutí na vypínání. Zalil kafe a přinesl ho v pěkně hnědých, ručně točených hrnečkách. Podal jí jeden z nich a sám se pak rozvalil na gauči.

"Takže, co teď, začneme s výslechem. Víte, jste krásné půvabné modrooké a blonďaté stvoření, ale to je jediné, proč jsem s tím vším souhlasil. Ve své podstatě o tom, co se stalo, nechci mluvit a nemám vám ani co říct."

"Já jsem mladá, v celém svém životě jsem nemusela ničím takovým projít. Doufám, že tím ani neprojdu, ale kdo něco takového jako vy zažil?"

"Jo, kdo něco takového zažil?! Nestává se každá den, že se zřítí letadlo a přežije jeden jediný člověk," Jiří se sarkasticky zasmál a usrkl ze svého hrnku.

"Chtěla jsem říci, že asi pravděpodobně nemůžu ani za mák pochopit, jak těžké to muselo být a že máte několik dobrých důvodů, proč o tom nechcete mluvit -"

"Přesto tu není důvod, aby se to stalo znovu jen kvůli tomu, že jsem odmítl vypovídat," dořekl za Annu Jiří.

"Stačí, když mi prostě povíte, co se z vašeho pohledu stalo," naléhala.

"Co se z mého pohledu stalo?" Jiří si povzdechl. "Tak dobře nastražte uši."


Před tím, než to letadlo spadlo, jsem, jak jistě víte, byl slavný novinář. Psal jsem o takových haváriích, o válkách a zkrátka takových věcech. Vyslýchal jsem svědky, kteří něco takového zažili a ptal jsem se, jaké to je. Živil jsem se tím a byl jsem sakra dobrej.


Jiří se odmlčel, vstal z gauče, sebral z malého stolku před nimi krabičku cigaret a zapálil si jednu cigaretu z balíčku. Strčil si ji mezi rty a požitkářsky natáhl. Anna ho s napětím pozorovala, neodvážila se však ani pípnout. Muž se sarkasticky zoufale rozesmál, z úst mu vyšel šedivý obláček kouře a on se vzápětí ošklivě rozkašlal. Hrčelo to v něm, hodnou chvíli trvalo, než se zase uklidnil a mohl vyprávět dál.


Jaké to je? Jakápak ironie, Bůh má smysl pro humor! Ten den jsem měl letět do Tokia a dělat tam reportáž o tom zemětřesení a ještě další reportáže. Normálně to chodí jinak, ale to víte, ekonomická krize, a tak jsem si musel zařídit a zaplatit cestu sám, prej že mi to později proplatí. Jo, to určitě! Koupil jsem si letenku přes internet a odjel taxíkem na letiště.

Pamatuji si, že ten den bylo děsné horko. Teplota vystoupala na závratných třicet pět stupňů, na blankytně modré obloze nebyl ani mráček, nefoukalo a taxikář měl rozbitou klimatizaci. V tom autě se nedalo existovat. Z vedra a nedostatku vody, kterou jsem sebou na cestu měl, mě rozbolela hlava. Taxikář po mně chtěl dvakrát vyšší sumu, než bylo správné, a když jsem vyšel z vyškvařeného auta do vstupní haly, kde bylo pouhých devatenáct, myslel jsem, že to se mnou švihne. Musel jsem si koupit nějakou vodu a kafe. Až poté jsem mohl čumět na velkou blikající tabuli s odlety a přílety.

V té odbavovací hale bylo spousta lidí, kteří jen tak postávali se svejma minikuframa a překáželi spěchajícím lidem. Dokonce v obchodě, kde jsem si koupil pivo, byla děsivá fronta. Než jsem se dostal na řadu, trvalo to půl hodiny.

Před tabulí mimo dalších lidí stála taková dvojička dam. Obě táhly takové černé kufříky na kolečkách. Jedna měla dlouhé plavé vlasy svázané do culíku, na hlavě modrý rybářský klobouček a velké sluneční brýle. Byla pěkně rostlá s hubeným pasem, ale silnými boky a prsa tak akorát.


Anna protočila očima a usrkla si kafe, na tyhle chlapský kecy moc neměla náladu. Kvůli tomu sem nepřišla. Jiří si jí nevšímal a pokračoval dál ve vypravování.


Pleť měla bílou a vy ženy byste se jí posmívaly a říkaly, že je ředitelka vápenky, ale ona prostě byla ten typ. Modré oči, vysoká, štíhlá, kostkovaná přiléhavá košile a mini světlemodré kraťasy. Ta vedle ní naopak byla tmavá. Černé krátké vlasy, ostrá hranatá brada a celkově ne hubená, ale přímo vychrtlá. Měla tmavé až černé oči a byla velmi podobně oblečená jako ta blondýnka, k ní se to však nehodilo.


Anna se zavrtěla, teď když věděla, že toho chlapa před ní zajímají ženy typu, jakého je ona, cítila se v jeho společnosti ještě hůř. Skousla si ret a pokusila se na to nemyslet. "No, a?" pošťouchla ho.


Nikdy jsem se moc nevyznal v té svítící černočerné mrše odletů a příletu a tak. Přišel jsem k nim a zeptal jsem se, jestli nevidí, jestli už můžu jít k odbavení a kam, že jsem si zabalil idiot do kufru brýle, a tím pádem nevidím. Měl jsem štěstí. Ne, spíš ony měly smůlu…

Upozornily mě, kdy mám jít k odbavení, kam dát zavazadla a tak. Celou dobu, než nastoupily do letadla, jsme byli spolu. Ty dívky byly skutečně roztomilé a zábavné. Letěly do Tokia na výměnný pobyt, aby si zlepšili svoji japonštinu.

U odbavování jsem měl problém, když jsme procházeli přes ta čidla, co odhalují kovy. Furt ta stupidní věc pípala. Málem jsem se tam musel vysvléknout do spodního prádla. K pobavení všech okolo mě začali prošacovávat. Nebylo to zrovna příjemné. Dělal to takovej tlustej starej chlap, kterej byl ještě k tomu protivnej. Děvčata z toho měla hroznou legraci, alespoň jsem je tím pobavil. Stejně ten chlap nepřišel na to, proč jsem pípal a posléze toho nechal. Nebyl jsem však zdaleka jediný, koho takto prudili.

Za námi šel takový týpek, obchodník v obleku a s kufříkem. S výmluvným úsměvem, vybraných způsobů a mravů, s ulízanými vlasy a drobnými hranatými brýlemi. Taky ho málem odvedli až k výslechu, co že je to za živočicha, že ta čidla pořád pípají, i když nemají. Když ho pustili, byl stejně nasupený a podrážděný jako já. Nejspíš proto, že jsme na tom byli oba stejně, dali jsme se do řeči. Říkal, že je manažer důležité velké firmy a do Tokia letí na obchodní jednání. Prý, že lítá dost často, ale tohle že ještě nikdy nezažil. Rozčíleně klel a narovnával si své brýle. Chtěl si hned, jak se vrátí, stěžovat.



Na Jiříkově tváři se objevil letmý úšklebek, těžko se však dalo uhádnout, jestli se smál tomu nápadu onoho muže, či té ironii. Anna se neptala a Jiří pokračoval.


Ještě než nás pustili do letadla, odběhl jsem si na toaletu. Nikdy jsem nelítal rád. Nikdy jsem se nenaučil číst tabule, a proto jsem nevěděl, kam mám jít. Měl jsem z toho fóbii a nezáleželo, jak často jsem lítal. Hádám, že teď se toho již stoprocentně nezbavím. Stejně jako naštvanosti z dlouhého čekání na letišti, než letadlo vůbec odstartuje. Nicméně musím uznat, že hajzlíky má letecká doprava nejlepší. Čisté a bez placení, s mýdlem, teplou vodou a ani hajzlpapír nechybí. Šel jsem tam na poslední chvíli, ale stejně tam byla děsivá fronta. Už hlásili, že již můžeme jít do letadla, a tak jsem to nakonec zabalil a řekl si, že to budu muset vydržet.

Přešel jsem přes kontrolu lístků tubusem, ve kterém nebyla klimatizace, takže jsem se opětně zase pekl, do letadla. Tam mě uvítaly dvě krásné letušky -



"No, a pak jste se usadil na místo 7A," popostrčila ho ve vyprávění Anna, která již nechtěla popis další osoby, ženy, která ho přitahovala. Jiří ji však značně rozhodil, když rázně zavrtěl hlavou.

"Ne."

"Cože?" zamrkala Anna překvapeně.

"Neusedl jsem na sedadlo 7A, tam jsem neseděl. Seděl jsem na sedadle 7C," objasnil Jiří překvapivý fakt s lehkostí letního drobného vánku, jako by si snad neuvědomoval, jaký průlom to musí znamenat pro ty, co vyšetřují havárii a řeší, proč zrovna on jediný přežil.


V letadle jsem seděl s takovým drobným chlapcem a jeho okouzlující mladou maminkou. Chlapec měl na blonďaté hlavičce naraženou kšiltovku s nápisem "baseball" a na sobě volné batikované tričko se stejně volnými kostkovanými kraťasy. Řekl bych, že byl dost hubený, o čemž svědčily drobné ručičky a nohy jak špejle, přesto se jednalo o takového toho rošťáka plného energie a nadšení. Měl sebou gameboye, ale chtěl sedět u okénka. Tohle byl jeho první let letadlem v životě. Chtěl vidět, jak vzlétáme, mraky, hory, řeky, města a moře ze shora. Hrozně vyváděl, že nemá místo u okénka. Tak jsem si s ním místo vyměnil.

Byl celej šťastnej, když jsem mu to nabídl, málem skákal radostí do stropu. Tehdy jsem si říkal, že jsem udělal asi tu nejlepší věc ve svém životě, protože jsem moc dobrých věcí neudělal, ale byla to ta nejhorší.



Poslední větu Jiří dořekl s takovou lítostí a hořkostí, že proťala vzduch a zabodla se Anně přímo do srdce. Začala tušit náznak oné bolesti a její příčinu. To ono, co vytvořilo ze sebevědomého a úspěšného chlapa, jakým byl, trosku, která teď nyní seděla před ní. Provinění, osten klamavého provinění.

Jiří bez povšimnutí i jediného pohledu na Annu típl cigaretu do skleněného popelníku.


Letadlo se pomalu líně začalo rozjíždět. Nahoře u světel se rozzářil obrázek s pásy a letušky nám ukazovaly, jak se máme připoutat, jak si nasadit masku a kde jsou únikové východy z letadla, a přitom neměly ani to nejmenší tušení, že to za několik málo minut budeme potřebovat. Letušky si sedly na svá místa a letadlo vzlétlo. Já jsem si nezaujatě vzal z kapsy sedadla přede mnou časopis a začal jsem si ho prohlížet. Říkám prohlížet, protože to byl časopis Fascion. Jiný tam nebyl. Bezmyšlenkovitě jsem jím listoval, vůbec nic mě ve skutečnosti z toho nezajímalo, jen jsem hledal alespoň drobnou zábavu.

Ztratil jsem se v nudě a tak nevím, kdy se to stalo, ale vím, že jsem si všiml, že se najednou letadlo silně naklání na jednu stranu. Nepovažoval jsem to za nic vážného, prostě jsem si myslel, že to pilot rovná, nějak se otáčíme. Jenže pak jsem ucítil silný štiplavý zápach. Odložil jsem časopis a rozhlédl se kolem.

Nikdo si toho zatím nevšiml, ale odkudsi z míst, kde byl záchod, se po podlaze plazil jako had, který vás chce uštknout, šedý až černý dým. Nejdřív jsem si to neuvědomil. Hleděl jsem na tu zrůdu a nekřičel, nereagoval na ni, jako by neexistovala. Nedokázal jsem to, trvalo děsivou dobu, než mi došlo, co to vlastně znamená a že bych měl mít strach. Když mi to nakonec docvaklo, ani poté jsem onen tíživý strach nedostal. Někdo další si všiml kouře také a začal křičet. Já jsem si jen pomyslel: Oh Bože, je to tady, teď zemřu. Schoulil jsem se a opřel o sedačku přede mnou, jak nám to ukazovaly letušky. V kabině vypukl chaos. Lidé se zděšeně otáčeli a někdo neustále křičel: "Hoří, hoří, hoří!" A pak náhle vše utichlo.

Letadlo se nebezpečně zhouplo dolů k pravé straně, narovnalo se na pár minut, aby pak mohlo vše začít nanovo. Tentokrát to však bylo jiné. Letadlo se celé třáslo a zezadu jsem slyšel, jak lidé kašlou od toho kouře, který je dusil. Masky však nevypadly. Nikdo už nekřičel. Všichni seděli stejně přikrčeně jako já a vystrašeně se dívali jeden na druhého. Chlapec, s kterým jsem si vyměnil místo, pohlédl vyděšeně na svou maminku.

"Mami co se to děje? To je normální?!"

"Neboj se, miláčku," zašeptala mu do ucha a políbila ho. Po tváři jí stekla slza.

"Neboj se ničeho," zopakovala znovu, tentokrát spíš aby sama sebe uklidnila. To byla poslední věta, kterou mu řekla, a kterou jsem slyšel i já. Do nosu a hrdla mě štípal kouř, jazyk se mi lepil na patro. Celý trup s lidmi zahalil dým a letadlo přestalo klesat a stoupat, jak se to zřejmě pilot snažil udržet. Nevím, co se změnilo, ale už jsme neklesali, ale padali. Ucítil jsem takové odlehčení a najednou jsem byl děsně rád za pásy, jež jsem dříve nesnášel, protože mě škrtily a nemohl jsem se volně hýbat. Poslední mojí myšlenkou, než to celé skončilo a svět zhasl, byla otázka: Jak zemřu? Udusím se, nebo spadnu, co bude dřív? Hloupá a bezpředmětná otázka. Jako kdyby na něčem takovém záleželo…

Mýlil jsem se však, neudusil jsem se, ani jsem nezemřel pádem. Znovu jsem mohl otevřít oči, a když jsem tak učinil, vše kolem bylo zářivě bílé. Neočekával jsem, že jsem se ocitl v nebi, nebo pekle, v nic takového nevěřím. Navíce ten nemocniční puch silné desinfekce bych poznal kdykoli.

Nejdříve jsem byl šťastný, že jsem to přežil. Zdálo se mi to nemožné, bylo to však tak. Musel se stát zázrak. Když jsem slyšel, že jsem jediný, moje radost opadla.


Ukončil své vyprávění a pohlédl na svého nezvaného a nevítaného hosta chmurným, útrpným pohledem. Anna od něj odvrátila svůj pohled a uchopila oběma rukama šálek s kávou. Zadívala se do něj, jako by tam hledala odpověď na základní otázku. Nastalo hrobové ticho. Jiří si zapálil další cigaretu a téměř jedním lokem vypil svůj šálek.

"Nenesete zodpovědnost za to, co se těm lidem stalo," prolomila ticho.

"Ne, nenesu," pokýval hlavou Jiří, vzápětí však dodal: "Nenesu za všechny," pravil suše do ticha a slova se nesla těžce vzduchem jako bouřkový mrak. "Kdybych si s tím klukem nevyměnil místo, možná by žil."

"Pak byste však byl mrtvý vy a navíc je tu ta možnost možná," podotkla Anna.

"Co na mně záleží!" vyprskl na ni Jiří. Vztekle na Annu začal řvát, až téměř ochraptěl. "Do hajzlu, byl to malej kluk! Měl celej život před sebou. Měl přežít on a ne já, neměl jsem si s ním měnit místo, bylo pro něj. Kdyby byla jedna jediná možnost, jak se vrátit v čase, neměnil bych s ním místo."

"I kdyby nastala ona možnost, že byste zemřeli oba?" zeptala se Anna až s podivnou lehkostí a božským klidem, který nepatřil živé bytosti. Jiří si to v záchvatu vzteku mohl sotva uvědomit.

"Samozřejmě, alespoň by ten chlapec dostal šanci!" křičel už skoro bez hlasu. Vyskočil z křesla zpět na nohy a zpříma pohlédl Anně do očí. "Měl snad menší právo na život než já?! Nebo co ostatní! Dívky, co se jely učit nový jazyk, úspěšný byznysman, chlapík, lékař, co lidem zachraňuje životy. Co ovšem jsem já? Kdokoliv z nich by byl lepší… Měli by žít místo mě."

"Ale o tom vy nerozhodujete," šeptla.

"O tom rozhoduje Bůh, ale nějak si nemůžu pomoci, ale zdá se mi, že rozhodl docela špatně! Podívejte se na mě, podívejte se kolem -"

"Rozhodl byste snad lépe? Dostal jste dar," oponovala mu Anna.

"Ale já jsem se o něj neprosil!" zahodil Anninu poznámku do pomyslného koše.

"No a? Už se stalo a nikdo se vás neptal. Dostal jste dar, ale to, jak s ním nakládáte, za to můžete jen vy sám. Tím, že tady budete brečet nad něčím, co vlastně ani nebylo ve vaší moci, ani jste to nemohl předvídat, tím mu, nebo jim životy nevrátíte, ani neuctíte," řekla Anna chladně, upravila si své sáčko a chystala se k odchodu, pak se však zarazila. "Jo a možná, že byste měl vědět ještě jednu věc." Jiří překvapeně zamrkal. "V tom letadle žádný malý kluk ani jeho maminka nezemřeli. Podle záznamů tam nikdo takový nebyl. Těšilo mě, pane Jiří Koláčku," usmála se nakonec Anna a nechala ho zkoprněle hledět do prázdna a sama se vydala k východu. Jiří by si jejího odchodu ani nevšiml, kdyby za ní hlasitě nezabouchly dveře.

Anna vyšla ven, nakonec ta práce nebyla tak těžká, jak se ze začátku obávala. Venku se zatáhlo a začalo sněžit. Přitáhla si šálu blíže ke krku a z kapsy vytáhla rukavice. Natáhla si je na ruce a ještě jednou se ohlédla ke dveřím, z kterých vyšla. Byl čas jít. S povzdechem a nadějí v srdci za Jiřího zmizela a k zemi se sneslo drobné bílé pírko.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 KasiaO KasiaO | E-mail | 29. února 2020 v 18:44 | Reagovat

Neco pro chlapce, potkejte divky z oblasti - http://girlssnapshots.com

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama